Netradiční cesta ke studiu holandštiny
25. 11. 2010
Nejen ke studiu holandštiny, ale obecně ke studiu každého cizího jazyka, se dá dostat různými způsoby. Lidé se začínají učit z mnoha důvodů, a když se jich pak otážete, co je k tomu vlastně vedlo, zjistíte, že jejich motivace mohou být velmi odlišné. Někteří z nich se tak rozhodli kvůli práci, protože se domnívají, že získané jazykové schopnosti jim pomohou elegantně poskočit na vyšší pozici, anebo je alespoň udrží na té stávající.
Jiní si zas prožili několik tragických zážitků na dovolené, kdy se ocitli v cizí zemi a záhy pochopili, že dorozumět se, je věc naprosto nemožná. Myslíte si, že když celkem slušně ovládáte angličtinu, pak pro vás rozhodně nemůže být problém domluvit se prakticky kdekoliv na světě? Pak je mou povinností vyvést vás z omylu. A není nutné chodit pro příklad někam daleko, co třeba hned takové sousední Německo. Jsou oblasti, ve kterých je vám angličtina zcela zbytečnou dovedností, nikdo vám nebude rozumět, a to ani v sousedním Německu. Netušíte-li ani základy jejich rodného jazyka, pak jste nadobro ztraceni. Můžete se sice rozčilovat, seč je libo a argumentovat tím, že angličtina je přeci světový jazyk a každý by ho tedy měl znát, ale to vám v danou chvíli příliš nepomůže. Pro Němce nebudete nic víc než hysterický blázen.
Jsou také motivace daleko poetičtější a vznešenější, to když kupříkladu skálopevně toužíte po tom, přečíst si Shakespeara v originále. Je všeobecně známo, že takových uvědomělých studentů jazyka není mnoho, ale je dost možné, že alespoň malá hrstka jich existuje, a tak se na ně nesmí zapomínat.
Nedávno za mnou přišla jedna z mých kamarádek a obohatila mě o další takový důvod, podotýkám, že velmi dobře prakticky využitelný důvod, proč se začít věnovat studiu cizího jazyka. Když jsem jen tak mimoděk nadhodila řečnickou otázku, co je u ní nového, nadšeně pravila, že se konečně vrhla na studium holandštiny.
Zírala jsem na ní vcelku nechápavě, nikdy nebyla takový ten ryze studijní typ a živě se mi vybavuje v paměti, jak jsem jí v sedmé třídě nechala při testu opisovat slovíčka z angličtiny, protože ona si je už tenkrát nedokázala zapamatovat. Tahle vzpomínka mi uvízla v hlavě hlavně proto, že je spojená s obrovským dětským pocitem křivdy. Učitelka si toho samozřejmě všimla, oba testy sebrala a roztrhala a výsledná známka byla nakonec pro nás obě stejná, ano, ta nejvyšší. V Rusku by rodiče jistě měli radost, ne tak tady v Čechách.
Ze sedmé třídy jsem se zas rychle přenesla zpátky do kavárny, ve které jsme seděly, a tak trochu užasle a zároveň překvapeně jsem se jí zeptala, proč si mezi všemi těmi jazyky, které je možné se v dnešní době učit, vybrala zrovna holandštinu. Vždyť to není vůbec snadná záležitost a navíc se s ní domluví snad jen v Holandsku.
„No právě, budu se tam za pár měsíců stěhovat, tak si tu jejich řeč chci trochu osvojit, víš.“ Odpověděla zvesela a mě zůstával rozum stát. Něco mi snad uniklo? Věděla jsem, že chystá s přítelem svatbu, ale stěhovaní se, a zrovna do Holandska, o tom se jaksi zapomněla zmínit. Anebo že bych ji přeslechla?
„Cože? Stěhuješ se do Holandska?“ zeptala jsem se, ještě udiveněji než prve. „Jasně! Rozhodli jsme se, že tam po svatbě budeme nějakou dobu bydlet, to víš, chci Holandsko poznat, když už se tam přivdám,“ pokračovala radostně a vzápětí dodala „Ale třeba se sem zas vrátíme, kdo ví.“
Seděla jsem tam jak smyslů zbavená. Teprve teď mi jaksi mimo řeč, díky té mé otázce, typu „co je nového“a následné konverzaci na téma její studium holandštiny, prozradila, že muž, kterého si brzy bude brát, je vlastně rodilý Holanďan.
Absolutně nechápala, proč jsme tak ohromená, prý se mi o tom už několikrát zmiňovala. Přešla to jako by nic a plynule navázala na kurzy holandštiny, kterým momentálně věnuje většinu svého volného času. Vyprávěla, jak je spokojená, a že ji to skutečně baví, a co je hlavní, jde jí to, což je prý s podivem, vzhledem k jejímu jazykovému talentu, který se už od základní školy víceméně neprojevoval nijak zřetelně. Libovala si, jak nádherný jazyk holandština je, a já, podle toho jejího srdečného úsměvu a radosti, kterou, aniž by chtěla, dávala neustále najevo, poznala, že konečně našla něco, co je pro ni jako stvořené. Kdo by to byl řekl, že to bude zrovna holandština.
Byla jsem stále zvědavější, protože, mám-li být upřímná, malinko jsme jí všechno to štěstí záviděla. Nikoliv ve zlém, to samozřejmě ne, ale líbilo se mi, jak byla uvolněná a spokojená. Zatoužila jsem po podobném vnitřním klidu, a tak jsem se jí otevřeně začala vyptávat, jak se vlastně ke studiu holandštiny dostala. Pochopitelně jsem ani na okamžik neuvažovala o tom, že se také začnu docházet na výuku holandštiny, ale napadlo mě, že jsem vždycky měla takové to skryté nutkání věnovat se ještě nějakému dalšímu jazyku, kromě takových těch obecně provařených, jako je angličtina či němčina, ve kterých jsem během těch let na škole získala slušnou praxi.
Říkala, že jazykovou školu Tutor, kde její studium holandštiny probíhá, jí pomohl najít její snoubenec. Měl s ní velmi dobré zkušenosti, a tak jí z těch několika společností, které nabízejí kurzy holandštiny v Praze, doporučil právě Tutor. Vzápětí dodala, že rozhodně nelituje, protože styl výuky jí naprosto vyhovuje a navíc, její skupina má velice příjemnou lektorku. Samozřejmě přiznala, že ze začátku to nebylo příliš snadné, zvyknout si na holandštinu, její výslovnost a přízvuk, který se jí dlouho zdál podivný a nijak podobný tomu, co znala z jiných jazyků, ale brzy tyhle počáteční trable překonala. Už ani nemusela zmiňovat, že se jí studium holandštiny opravdu zamlouvá, dalo se to snadno vyčíst z blaženého výrazu její tváře.
S úsměvem se pokoušela zlanařit mě na holandštinu, ale já už v hlavě zosnovala jiné plány. Hned po naší schůzce v kavárně, když jsem dorazila domů, zapnula jsem počítač a začala jsem si pročítat stránky jazykové školy Tutor. Pár kurzů mě skutečně zaujalo, tak uvidíme, který z nich to nakonec vyhraje.