Počítačové kurzy pro všechny aneb babi, namailuj mi nákup
Každý z nás určitě alespoň jednou za čas zaslechl od svých prarodičů posvátnou větu: „Když ty se tady skoro neukážeš.“ Samozřejmě, že naši prarodičové mají v tomhle postesknutí vždy trošku pravdu, ale na druhou stranu, co kdyby prostě jen stačilo sednout za počítač, napsat mail, zaskypovat nebo se vidět online a probrat všechny nemoci, sousedy a další vnoučata přes web kameru. Přece jenom není jednoduché dojíždět každých čtrnáct dní na druhou stranu republiky nebo se objevovat každý týden na oběd mezi pauzou na přednášky. Tím nechci nás vnoučata a naši, občas skutečně, lenost a zapomnětlivost obhajovat, ale přece jenom, každá mince má svůj rub a líc. Rozhodla jsem se proto tenhle svůj návrh přednést mé babičce. A to právě po tom, co jsem zrovinka schytala jednu ódu na mou častou nepřítomnost.
„Babi, tak se nauč s počítačem!“ Snažila jsem se nějak ubránit přívalu pocitu viny. „Kdyby si uměla s počítačem, jako ses naučila s mobilem, mohli bychom si povídat zadarmo a častěji, a mohli bychom se i vidět.“ Jenže v tu chvíli se rozjela babiččina litanie nad tím, že je na tyhle modernosti příliš stará, že i ten mobil jí občas zlobí a že stejně nikdo nemá čas na to, aby ji to naučil, protože jsme všichni pořád někde pryč. Ihned jsem jí tedy začala vysvětlovat, že stará rozhodně na naučení se s počítačem není, a že čím dřív začne, tím to půjde lépe. Přece jenom proto, že si se všemi svými kamarádkami stále telefonují jenom přes pevnou linku, to neznamená, že se dál než od telefonního sluchátka nehne. Debatu jsme tedy nechaly otevřenou, já zhltla svůj čtvrteční oběd a běžela zpátky do školy. Doma mi to stejně nedalo a s nápadem naučit babičku na počítači jsem seznámila rodiče. Oba se mi vysmáli s tím, že starší generace se už rozhodně nic nového učit nechce, a jestli babičku přemluvím, pak se pro ně stanu jejich zázračným dítětem. Dobře, o důvod víc, proč babičku naučit na počítači.
Bylo mi jasné, že sama ji rozhodně na počítači nenaučím a že bude nejlepší, když pro ni najdu počítačový kurz. Dostane se tak mezi nové lidi, bude motivovaná se kurzu věnovat (neshodit se před ostatními) a dvakrát si rozmyslí, než se se svým učitelem začne hádat (kdybych ji učila já nebo někdo známý, asi by to rychle vzdal). Zadala jsem si tedy počítačové kurzy pro veřejnost. Vyjel mi docela dlouhý seznam nabídek, od kurzů úzce specializovaných po kurzy pro seniory. Když jsem si ale přesně našla, co kurz pro seniory obnáší, přišlo mi to ohromně málo, co se mají naši prarodiče naučit. Babičku přece jenom nepovažuji za malé dítě. Proto jsem se rozhodla, že mnohem zajímavější by mohl být kurz pro širokou veřejnost. Zalíbil se mi kurz u společnosti Tutor, kam jsem chodila do přípravky na humanitní vědy, a tak jsem si byla jistější, že při výběru osvědčené společnosti mi snad žádné zklamání z kurzu nehrozí. Rozhodla jsem se svůj nápad babičce přednést v celé své kráse na dalším obědě.
Babička se vůbec netvářila nadšeně. Prý je to zbytečnost, aby se do ní investovaly peníze, když už je stará. A k čemu že jí to bude, když její kamarádky počítač mít nebudou a neumějí s ním. Snažila jsem se jí vysvětlit, že může komunikovat s celou rodinou, i s tou z Moravy, během minutky a že to všechno bude mít zadarmo (tady se už začal lámat chleba). Navíc přece nemusí internet využívat jenom ke komunikaci, ale může si objednávat knížky z knihovny, může nakupovat přes internet, může si objednávat dovážku jídla až domů. Začala jsem cítit, že počítačový kurz by přece jenom mohl vyjít. V momentě, kdy už jsem viděla babičku jako účastnici kurzu, však přišel hlavní zádrhel. Přece tam nebude chodit sama! Vysvětlovala jsem ji, že to přece vůbec nevadí, že se tam právě s někým seznámí a že není malá holka na to, aby se někam bála chodit sama. Jenže babička se zatvrdila, že na počítačový kurz mezi mladé nikam sama chodit nebude, takže z toho nic nebude. Žádnou kamarádku s počítačem nebo chutí učit se totiž neměla. Protože jsem sama uměla s počítačem docela dost věcí, rozhodla jsem se doma zapojit do akce počítačový kurz dalšího člena rodiny, a to mamku. Sama si občas stěžovala, že ji úplně všechny věci nejdou, a pokud má něco někam zkopírovat, používat chat nebo pracovat s flashkou, neví jak na to, nebo to okamžitě zapomene. Hučela jsem do mamky tak dlouho, až nakonec souhlasila. A bylo rozhodnuto, teď už babička couvnout nemůže. Počítač dostane starý od nás z domácnosti (všichni už mají notebooky) a sama do kurzu nepůjde. Jenže babička objevila poslední háček.
Když totiž babička viděla, že už nemá, kam by couvla, rozhodla se, že ten, kdo celýkurz spunktoval (tudíž já), by ale měl taky nějak být aktivně zapojený. Řekla mi proto, že ode mě očekává snahu se něčemu novému přiučit. Hájila jsem se, že se přece ve škole na přednáškách a cvičeních učím neustále každý den! To se prý ale nepočítá, chce to buď učení nějakého jazyka, nebo nějaké dovednosti. Sebe na kurzech vaření jsem si představit neuměla a na jazyky nejtalentovanější nejsem. Vzala jsem si proto čas na rozmyšlenou a mezitím, co se mamka s babičkou přihlásily do počítačového kurzu, mě napadla úžasná (alespoň já si to myslím) myšlenka – naučit se od babičky psát těsnopis! Vždycky se mi ohromně líbilo její krasopisné písmo a těsnopis byla kdysi běžná věc, která se na obchodních školách učila. A jak by se mi hodila na přednáškách! Přednesla jsem tedy babičce svou ideu ohledně učení se těsnopisu a setkala se s babiččiným souhlasem.
Namísto zrychleného čtvrtečního oběda si teď s babičkou dáváme jednou v týdnu hodinu těsnopisu, na které se společně domluvíme v průběhu týdne díky mailové korespondenci. Babička se stala miláčkem počítačového kurzu, kde si ji všichni jako nejstarší účastnici ohromně hýčkají a chválí ji nadvakrát, takže babička chodí z kurzu nadšená. Navíc se mamka a babička mnohem častěji vídají, chodí po kurzu na kávičku a zdrbají všechny a všechno. A když je něco ohledně sousedky hodně naléhavého, chatují až do noci. Taky to vypadá, že babička nadchla hned několik svých kamarádek, které její počítačové dovednosti ohromily. Jenom já s tím těsnopisem bojuju. Vážně byste nevěřili, kolik úsilí stojí naučit se těsnopisecký systém zápisu. Má se jím šetřit místo na papíře, ale já zatím spíš svými pokusy lesy kácím, než šetřím. Ale nemůžu to vzdát. Přece nenechám naší generaci zahanbit.