Sázka o maďarštinu
O prázdninách jsme se s kamarádkou rozhodly vyrazit někam do zahraničí. Přesný cíl jsme zpočátku neměly, ale věděly jsme, že místo opalování u moře bychom chtěly zažít něco akčnějšího, ale takové dobrodružství jako lezení po opuštěných rumunských horách zase nevyhledáváme. Na jih se nám nechtělo kvůli příšernému horku a příliš bouřlivé povaze obyvatel, na severu zase vadila velká finanční náročnost cestování. Potřebovaly jsme tedy vyjet tam, kde to není od Česka úplně daleko, kde se dá koupat, ale neválet u moře, kde je to pro nás méně známé, ale ne divočina a kde jsme schopné si čtrnáct dní cestování zaplatit. Bylo to jasné – pojedeme do Maďarska!
Jako nápad mi naše cesta do Maďarska přišla geniální, jakmile jsme se chopily toho ji naplánovat. Stačilo koupit levnou letenku do Budapeště anebo vycestovat vlakem. Rozhodly jsme se pro vlak. Cestování vlakem bylo překvapivě pohodlné a zážitek z lůžkového vagónu pozitivní. Začátek vypadal tedy moc dobře. Jako záchytný bod jsme si určily Budapešť. Bylo jasné, že město bude civilizované, plné turistů a obchodníků. Městem jsme byly absolutně okouzlené. Krásná architektura, lázně na každém kroku, parky, kouzelné mosty přes Dunaj – taková malá Paříž s obrovskými bulváry. Jediné, co nám naši radost z města kazilo, byl šílený jazyk, kterým se tu všichni na ulici domlouvali. Byly jsme z maďarštiny naprosto šílené. Nedala se vůbec k žádnému ze známějších jazyků přirovnat (teď už vím, že kdybych uměla finsky, byla bych v tu chvíli za vodou – maďarština a finština jsou z tzv. ugrofinské jazykové skupiny). V centru města nám neznalost maďarštiny vůbec nevadila. Tady jsme se domluvily anglicky, ale vyjet jenom trochu z dosahu středu města bylo o „jazyk“, místo o život. Proč o jazyk? Bylo totiž naprosto nemyslitelné, abychom se někde jenom mírně zapojily do konverzace! Vůbec jsme nemohly jednotlivá slova, co jsme pochytily na ulici, anebo našly v průvodci, vyslovit. Snad nejlépe jsme ovládaly spojení „Jó napot!“ neboli dobrý den a zbytek, a to hlavně slovíčko nashledanou „Viszontlátashra“, nám naprosto unikaly. Halasně jsme tedy ve všech restauračních zařízení zdravily při příchodu, ale při odchodu jsme zarytě mlčely, ačkoliv se nám třeba zrovna v téhle hospůdce líbilo. Nashledanou jsem zvládla až téměř na konci pobytu. Pomalu nám začínalo docházet, proč se o některých lidech říká, že mluví „maďarsky“. Maďarština pro nás byla absolutní záhadou a jazykem z vyšších sfér, na které nám rozhodně nebylo osudem dáno dosáhnout. V hlavním městě nám však naše jazyková deprivace pořád nepřipadala tak silná, jako když jsme se ocitly mimo Budapešť.
Naší první destinací se stal Balaton, kde jsme si chtěly užít trochu koupání a lenošení. Tady neznalost maďarštiny nevadila tolik díky našim chabým základům němčiny, které se tu užívalo ke komunikaci se zahraničními turisty. Přesto jsem se svého snu naučit se alespoň něco maďarsky nevzdávala a snažila se osvojovat si základy objednání v restauraci. Na konci balatonského pobytu jsem byla schopná objednat si salát a pizzu a požádat o lístek. Salát a pizza šly do paměti rychle jako „saláták“ a „pizzák“. Trénování žádosti o lístek šlo pomaleji, ale „számla kékem“ jsem nakonec úspěšně zvládla. Problémem s mými sedmi slovíčky pak začalo být, že se mi ohromně pletly a namísto odchodu jsem zdravila na uvítanou nebo si při opouštění hotelu neustále říkala o lístek. Vrchol mého lingvistického nadání přišel v městě Gyor, kde jsem se naučila i prosit o kávu, „kávézo“ a téměř dva týdny tedy žila na pizze, salátu a kávě. Viděly jsme z Maďarska skutečně hodně a zemí jsme byly nadšené. Balaton, Budapešť, Szegéd, Gyor, Šoproň a několik místních lázní, zejména Hévíz (puch několika tisíců pukavců v jednom velkém jezeře), se pro nás staly na dlouhou dobu místem zábavných vzpomínek. Na druhé misce vah ale ležela zkušenost s naprosto šílenou maďarštinou, jejíž gramatice a slovní zásobě jsme zdařile unikaly. Rozhodly jsme se proto naši jazykovou bariéru poslední večer zlomit. Vracely jsme se zpět do Čech z města Šoproň, kde jsme trávily hodiny do odjezdu vlaku. A aby nám čekání na odjezd rychleji uteklo, vyrazily jsme si na večeři do místní restaurace. „Pizzák“ byl výborný a my si rozjařeně objednaly něco trochu tvrdšího, než bylo „kávézo“. Po několika povzbudivých závanech finského moku jsme si všimly skupinky pár mladých Maďarů, stojících na baru a komentujících svým šíleným jazykem místní fotbal v televizi. Pánové jaksi zaznamenali, že u našeho stolu jejich hlouček nepřešel bez povšimnutí, a tak začali různě k našemu stolu ukazovat, pomrkávat a hlavně povolávat různá slova v maďarštině. Snažili jsme se s kamarádkou dát najevo, že absolutně nerozumíme. Rameny i hlavou jsme kroutily o sto šest a pánům se prostě anglicky vůbec mluvit nechtělo. Po dalším alkoholovém osvěžení, co nám sami pánové z baru nechali donést, jsme se s kamarádkou vsadily. Jedna z nás půjde mezi ně a zvládne alespoň dvě minuty dělat, že mluví maďarsky. Bude se snažit napodobit alespoň nějaká slova, jejich zvuk a délku. Cílem bylo vydržet s naprosto kamennou tváří mluvit jazykem, který absolutně neznáte. Kdo půjde, jsme vyřešily metodou kámen, nůžky, papír. Vesmír si za lingvistickou oběť zvolil mě. Nahodila jsem proto sebevědomý úsměv (věřte mi, bez podpory z Finska bych to nezvládla) a vyrazila směr bar. Pánové okamžitě zaregistrovali pohyb jejich směrem a nadšeně mě pískotem vítali. Mé srdce pomalu začalo bít na poplach a nohy trochu trnuly každým krokem. Jízda to byla neuvěřitelná. Hned jsem se dostala do středu pánského osazenstva, kamarádka poslouchala poblíž a já začala. „Vyszentle hogendehér tumusz mulastah pizzák?“ A pánové se náramně bavili! Přidal se k nám dokonce barman, který na mě ohromeně zíral, než pochopil, co se děje a rozesmál se taky. Odměnou za mé dvě minuty maďarsko-neexistující konverzace jsem dostala posledního dobrounoc štamprli, potlesk a navigaci do hotelu. Cesta nazpátek už tak příjemná ale nebyla. Hlava bolela a včerejší pochutiny se nám jaksi převracely v žaludku. Od kamarádky jsem jako výhru za svůj hrdinský čin získala dvd s oblíbeným seriálem a hlavně velkou míru uznání mého hereckého a pseudolingvistického umění.
Pár dní na to, co jsme se z Maďarska vrátily, jsme se sešly společně s našimi dalšími kamarády na jedné z letních zahrádek a nadšeně všem popisovaly zážitky, ukazovaly fotky a hlavně se chlubily naší úžasnou znalostí maďarštiny. Netrvalo to dlouho a bylo jasné, že se teplý večer protáhne do pozdějších hodin, ve kterých opět přišlo na naši oblíbenou činnost. Vsadíme se! O co? Vsadíme se o to, že od září začneme chodit na kurz maďarštiny a ta, která to nedodrží, bude místo hodin maďarštiny chodit uklízet té druhé do bytu. Platí! A co myslíte? Chodíme teď každý týden do jazykovky Tutor, kde se společně s dalšími „blázny“ snažíme do tajů maďarštiny proniknout. Obávám se však, že mi tyhle taje zůstanou opravdu ještě dlouho utajené… A napadá mě, že se musím zeptat, proč i další naši další „maďarští“ kolegové z jazykovky na kurz chodí, protože jiný důvod než sázku si představit nedokážu!