Farmacie versus lékařství aneb dělat si věci po svém
Nepamatovala jsem si, že bych byla jako malé dítě kdy odbojná vůči svým rodičům. Málokdy jsem odmlouvala, uměla jsem poslouchat a nikdy jsem se moc nevztekala. Tenhle stav byl asi také zčásti zapříčiněný tím, že jsem se nikdy ráda neproducírovala před lidmi. Nerada jsem se prezentovala, nesnášela jsem vystupování na veřejnosti, prostě a jednoduše jsem nerada přitahovala pozornost. Kdykoliv se po mě jenom někdo na ulici otočil, už jsem byla červená jako řepa a rozklepala se mi kolena. Jakákoliv přílišná pozornost byla příliš i pro mě. Veškeré přednášení referátů na gymplu, všechno vystupování při vánočních besedách a jakýkoliv kontakt s cizími lidmi – nesnášela jsem, tedy spíše snášela jsem špatně. Zatímco moje spolužačky se snažily přitahovat pozornost kluků všemožnými způsoby, já seděla v klidu v lavici a doufala, že tichá voda břehy mele. Naštěstí, moji skuteční kamarádi věděli, jaká jsem, a tak veškeré zařizování, vyřizování různých rezervací na společných dovolených nebo po restauracích nechávali zásadně na někom jiném. A já si tak mohla žít svůj spokojený život. Bohužel, moji rodiče si můj spokojený život představovali jinak. Podle nich jsem se perfektně hodila na nějakou vůdčí pozici. Měla jsem být někde pořádně vidět, slyšet a měla jsem stát všeobecně váženou osobou. Když na gymplu bylo jasné, že můj zájem se směřuje k chemii a biologii a že se nejspíše budu hlásit někam na výšku směrem k přírodovědě, okamžitě měli jasno. Bude ze mě lékařka. A nejlépe primářka. A nejlépe primářka neurochirurgie, ať je o mě veřejně známo. Já jsem si sama sebe dokázala jako lékaře představit. Ta vidina nebyla špatná, obor je to rozhodně zajímavý. Jediná věc mi v tom celém ale nehrála. To, že musíte neustále komunikovat s lidmi. Musíte mluvit s rodinou pacienta, musíte umět k lidem najít tu správnou cestu, obzvláště v těžkých chvílích. A přesně to bylo něco, co mi vůbec nešlo. Vždyť já bych se před nimi úplně rozklepala. Mnohem více se mi líbila představa, že bych byla sice v nemocnici, ale jako jeden z pracovníků v laboratoři. Tam se přece dají dělat zázraky taky. A k tomu, abych se do laboratoře dostala, se mi moje záliba v chemii naprosto hodila. Rodiče to však stále viděli jinak.
Když nadešel čas přihlášek na vysokou školu, měla jsem jasno. Budu se hlásit na farmaceutiku. Nápad mi to přišel výborný, obor přesně pro mě. Všichni mí kamarádi to viděli stejně a nadšeně mě v přihlášce na farmaceutickou fakultu podporovali. Ti, kteří zůstali v opozici, byli mí biologičtí stvořitelé. Za nic na světě jsem jim jejich ideu dcery lékařky nemohla vymluvit. „Vždyť si kazíš život! Mohla bys být vážená doktorka. Kdo si váží nějakýho vařiče drog, co nevidí celej den světlo. Laboratorní myš se z tebe stane. To já kdybych měla tvoji hlavu, dávno bych se už na přijímačky na medicínu učila!“ Stále dokola ta samá písnička. Nakonec jsem tlaku rodičů nedokázala odolat a pro klid jejich duše si podala přihlášku na první lékařskou fakultu. Kromě toho jsem ale obětovala i pár stovek z vlastní kapsy a podala si přihlášku na farmaceutiku. Na konci února jsem pak od rodičů dostala úžasný narozeninový dárek k osmnáctinám. Koupili mi přípravný kurz na medicínu. Nechápala jsem, jestli je tohle skutečně míněný onen osmnáctinový dar? Vypadalo to, že ano. Když se o něm dozvěděla má milovaná tetička, mladší sestra maminky, okamžitě se rozhodla zasáhnout. A protože byla odmala moji ochránkyní, jala se našim vysvětlovat, že to přece jenom není nejlepší dárek k narozeninám, když si obdarovávaný nepřeje. Jenomže, naši si vytrvale stáli za představou mě v bílém plášti, a tak se teta rozhodla na ně zaútočit stejnou zbraní. A tak jsem dostala další dárek – další přípravný kurz na vysokou školu, tentokrát pro změnu v Tutoru na farmacii. Byla jsem tak zapsaná do obou přípravek a bylo jasné, že bych měla chodit do obou. Nakonec jsem to tak skutečně udělala. Už během přípravek ale bylo jasné, který obor mi sedí více. Stále dokola jsem před našimi mluvila o přípravkách na farmacii, vyprávěla jim o mých nových spolužácích, o nejrůznějších učitelích a lektorech, snažila se jim ukazovat pečlivé poznámky i vypracovanou domácí přípravu. Připadala jsem si jako nadšený prvňáček, který se těší do první třídy. A má taktika skutečně vyšla. Pomalu, jakoby se začínalo na medicínu u nás doma zapomínat, ačkoliv jsem stále na hodiny docházela jako slušná dcera. Hlavním tématem se ale staly přijímačky na farmaceutiku, a když rodiče poslední měsíc před přijímačkami viděli, jak se snažím stíhat všechno dohromady a finišuji s maturitou, asi se jim mě zželelo. Rozhodli totiž, ať dělám jenom to, co mě skutečně baví a naplňuje. Prý si to po tom, co jsem tak statečně bojovala, zasloužím. Táta pak přiznal, že dlouho čekal, kdy to vzdám a vyberu si pouze jeden obor. Myslel, že to nevydržím a nakonec se podvolím ke studiu medicíny. Nakonec jsem mu prý ale svou vytrvalostí a bojovností ukázala, že o svou vysněnou školu skutečně stojím. A já si svého snu vážila také o to víc. Paradoxně, když jsem došla k přijímacím zkouškám, byla jsem mnohem klidnější. Věděla jsem, že farmacie je tím, co chci dělat, a že jsem pro to, abych usedla do těch přijímačových lavic udělala maximum. A tak se stalo. Nejenom, že jsem do zkušebních lavic usedla jednou, ale i podruhé a potřetí… Na farmacii jsem se dostala. I když asi mnoha lidem může připadat chemická laboratoř jako to nejnudnější místo na světě, já si svoje studium užívám. Jsem spokojený člověk, jsem tam, kde jsem chtěla být a hlavně, svoje místo na slunci jsem si vybojovala – o to lépe se na něm vyhřívá.