Před vývojem
Nemyslete si, že vyvinout supersonik a uvést jej do sériové výroby a posléze do pravidelného provozu je snadná, a hlavně krátkodobá záležitost. Potvrzuje to přesvědčivě právě vznik letadla Concorde, jenž lze datovat do padesátých let. Nevěříte? Projekty nadzvukového dopravního letadla se v uvedené době začaly zabývat nezávisle na sobě společnost British Aircraft Corporation (BAC) a francouzská firma Sud-Aviation. Dnes byste je marně hledali v seznamu leteckých výrobců. Oba kdysi známé a proslulé podniky totiž vzaly za své ve víru mnoha reorganizací. Konkrétně BAC je dnes součástí britské korporace BAE Systems a továrny jeho tehdejšího francouzského protějšku vlastní obří společnost EADS (European Aeronautic, Defense and Space Company).
Vraťme se však zpátky do padesátých let minulého století. V roce 1956 vznikl ve Velké Británii, kde v té době působila řada významných výrobců dopravních letadel, vládní výbor STAC (Supersonic Transport Advisory Committtee). Sdružoval nejen letecké odborníky, ale i ekonomy, a dokonce i politiky, přičemž stěžejní náplní jeho práce bylo zjistit podmínky pro vývoj, výrobu a provoz nadzvukových dopravních letadel. Své poslání beze zbytku splnil, když do roku 1960 připravil všechny potřebné studie, které se staly inspirací pro výrobce. Byly to především firmy Hawker a Bristol, z nichž druhá ještě před svým sloučením s již zmíněnou korporací BAC dokončila pozoruhodný projekt tzv. transatlantického supersoniku Bristol 198 pro 130 cestujících, dosahujícího se šesti proudovými motory rychlosti M = 2,2. Britské ministerstvo letectví však na základě rozhodnutí výboru STAC doporučilo změnit stroj na čtyřmotorový, s přepravní kapacitou kolem sta sedadel.
Nečinil se však jen hrdý Albion, slova dopravní a supersonik se skloňovala také v zemi galského kohouta. A kdo jiný se měl tímto tématem zabývat než společnost Sud-Aviation, která dala světu jedno z nejelegantnějších letadel světa, Caravelle? Přístup Francouzů se ale od britského poněkud odlišoval. Mělo totiž jít o letadlo pro krátké linky, které by se stalo nadzvukovým nástupcem již zmíněné caravelle. V tomto duchu se ostatně nesla expozice firmy Sud-Aviation na pařížském aerosalonu v roce 1961 - dominoval jí model nadzvukového letounu Super Caravelle pro 70 cestujících, dosahujícího rychlosti až M = 2,2.
Náročný průběh vývoje
Jak se během šedesátých let ukázalo, zdárná realizace projektu nadzvukového dopravního letadla jak z hlediska vývojových kapacit, tak i financování byla již tenkrát nad síly jediného výrobce. Tuto skutečnost si jako první uvědomilo vedení korporace BAC, a tak se rozhodlo pro svůj záměr získat domácí i zahraniční partnery. Na domácí půdě získalo přízeň výrobce leteckých motorů Bristol Siddeley, jejž během roku 1966 převzala dnes známá společnost Rolls-Royce. Další dva kooperující výrobci se nabízeli na druhé straně průlivu La Manche. Ano, byly to již zmíněná firma Sud-Aviation a francouzský motorářský podnik SNECMA. Projekt společného dopravního supersoniku, který doprovázelo od počátku mnoho bouřlivých jednání, byl posvěcen také britskou a francouzskou vládou. Tímto památným dnem se stal 29. listopad 1962.
Specialisté korporace BAC převzali zodpovědnost za konstrukci trupu, na vývojové a výrobní kapacity firmy Sud-Aviation připadly křídlo a palubní soustavy. Oba partneři ovšem měli disponovat samostatnými montážními linkami. Základem pohonné jednotky se stal proudový motor Bristol Siddeley Olympus, jenž dostal po zdokonalovací kúře doplňkové číselné označení 593. Jeho výroba pak byla rozdělena mezi britský podnik, respektive jeho nástupce Rolls-Royce, a firmu SNECMA. Kooperační dohody dále stvrdily orientaci Britů na vývoj transatlantického supersoniku, Francouzi se měli zabývat podle očekávání verzí pro krátké linky. Vlády Velké Británie a Francie zajistily financování celého projektu s rozdělením investic tak říkajíc "fifty-fifty".
(Zdroj:www.skyfliers.com)