Už po návratu z Moskvy nám začali od Doktora chodit emaily s fotkami a dalšími informacemi k Axalpu, který nás čekal za měsíc... 
Pohoda, aspoň nás naladil. Já jsem tedy pro jistotu začal připravovat mapové podklady k výstupu na Wildgärst, na který se nás snažil Doktor pokaždé (marně) vylákat. Když jsem klukům poslal srovnání trasy Wilgärst, "lanovka" a od chat kolem Lägeru, tak Shark prohlásil, že ho nohy bolí už teď, jen o tom čte, natož aby šlapal 7 hodin namísto hodin 2... Ale, s sebou mapy vezmu, co kdyby... 
Zároveň jsem si stáhnul do telefonu aplikaci, která by případně mohla taky posloužit. Ještě že jsem tohle všechno připravil předem, protože nákup jídla a pití jsem řešil poslední večer před odjezdem a to 20 minut před zavíračkou.
Odjezd je tentokrát plánován už v neděli ráno, protože se zamýšlí zastávka v Sinsheimu a Dübendorfu. Doktor se nás před víkendem v emailech snaží vystresovat a přimět k odjezdu v 6:00 z Prahy, protože:
- na hranicích budou kolony
- kontroly
- přes Německo to taky moc nepůjde valit
- po zastávce v dübendorfském muzeu už pojedeme Švajcem v kolonách vracejících se místních chatařů zpět domů
- recepce v kempu funguje jen do 17.00... (Ve skutečnosti má do 19:00 a nic z toho výše uvedeného se v reálu nekonalo).
Takže odjezd je stanoven na 7:00. Ještě než se stačím doplazit na místo srazu, volá mi Shark... S hrůzou zvedám telefon a čekám, co mi poví (snad jsem se neseknul s dnem nebo hodinou odjezdu...). Přichází ale prozaický dotaz: "Kolik toho s sebou táhneš?" Odpovídám podle pravdy "docela dost". (Kufr s hadrama, fotobágl, bágl se žrádlem a spacák). Doktor se tam prej stěhuje, do auta se už nic nevejde... tak to zas bude prdel. 
Když přicházím, vidím, jak stojí všichni u narvaného kufru auta a čekají na zázrak. Do toho tam přitáhnu ještě svoje cajky...
Už na dálku je podle řeči těla poznat, že je Petr tak trochu nastartovanej - MUDr. Ortega se radši běží do KFC vyprázdnit, aby vydržel aspoň k Berounu... Jasně že jsme tam všechno narvali, jen se šestiválce museli lehce rozebrat a vyplňovali jsme jednotlivýma plechovkama volné mezery. Klasika.
A už to valíme, nikde žádná kolona, ani na hranicích žádné kontroly, ani běženci, takže jediným mínusem je déšť.
Muzeum Dübendorf - ani jsem si nebral z auta foťák, protože jsem na webu muzea koukal na to, jak tam jsou exponáty postaveny, takže jsem tušil, že to bude víceméně nefotitelné. Takže pár dokumentárních fotek na mobil, v shopu ještě kupuju strip Patroláků sobě a Valdovi (neboj, máš ho u mně) a jdeme se s Petrem před budovu na lavičky najíst a počkat na Pepika s Tomem. Ani to netrvalo tak dlouho a jsou tu a bez "památečních" úlovků. Dedé totiž není žádnej Hanák. Pak už nás Doktor zkouší vmanipulovat do nějaké společné fotky, s čímž pochodí úplně stejně jako jindy... Ale zkusit se to musí.
Cesta Švajcem neutíká díky povolenému rychlostnímu limitu, ale do kempu se dostáváme za světla a včas. Pepa jde hledat paní Sussane, jak jí důvěrně říká a kupodivu se mu to povede hned v recepci. 
Ta nám jde ukázat, kde je naše chajda. Hned u vjezdu a místo na parkování je kousek vedle. Takže vynosit bagáž do "baráku", já se připojuji na wi-fi a průběžně sledujeme aktuality a fotky ze Sýrie (Dedé: strýcu, najdi ještě něco z Latakie...) Doktor už to nalejvá hruškovici. Protože asi zapomněl, že tvrdej nepiju, tak nalejvá 4 sklenice a jednu do sebe vmžiku otáčí. Oznamuji mu, že tu mojí může vypít taky, protože tradičně nebudu - otevřu plechovku a připíjím s ní a Doktor se culí a bere si ten druhou nádobku. Je nám to jasné, nalil mi to naschvál. Shark už ohřívá guláš a vaří rejži, protože
To je ale zhruba to poslední, co si Doktor z tohoto večera pamatoval. Holt to do sebe cpal na lačno - doktor s 30 atestacema... A proč asi?
To, že poletoval po kempu s kartáčkem na zuby v hubě, si druhý den nepamatoval a to, že si ho při zakopnutí na schodem málem vrazil do krku taky ne. Bodejť by jo.
Večeře šampiónů - Pilsner Urquell, guláš, hruškovice
Pan Žárovka - už je téměř koženej
Rychlý nástup, krátký večer
Starostlivý Dedé ho pak chodil kontrolovat, jestli se hýbe a dýchá - takže jsme pochopili, že se Doktor zlískal a pak usnul preventivně, aby se nemusel jít vy...plivat pod dohledem na kompost... A o co se pak Doktor snažil v noci, nám popisoval ráno jeho spolunocležník. Prý se v té mumii snažil vyšplhat na vedle spícího Petra (myšlenky na Danušku?) - při jejich proporcích marná Doktorova snaha. 
Rychle byl vždy uzemněn. Po večeři sedíme na terase, doutníček, pivko, pokec. Plán na další dny - v úterý se budeme placatit kolem základny v Meiringenu, v úterý vyjedeme brzy ráno autem ještě před zavřením silnice k AxAlpu, tak jako před dvěma lety a tak daleko, kam až to půjde. Zábava uvadá, jde se spát. Ze všech koutů našeho bungalovu se ozývá stejná "písnička", takže si dávám sluchátka a ještě lustruju, jestli nejsou nějaké novinky k programu, který nás tu čeká. Nikde nic kulervoucího.
V pondělí 5.10. vstáváme v 7, Doktor byl hned podroben výslechu - máme na to jednoho specialistu, který je v těchto praktikách vyškolen:
No nic, prý má pro nás všechny snídani. Když vytáhl svůj balíček, tak nám bylo jasné, proč se tak bál kontrol na hranicích.
I když to vypadá na kilo koksu, tak byla takto zabalena buchta k snídani. Takže posnídáme, zabalíme se a jedeme na vyhlídkovou terasu meiringenské základny. Sunshine, úplně neuvěřitelné počasí. Takhle kdyby to chtělo vydržet celou dobu.
Víme ale, jak se tu v počasí mění... Na terase strávíme dopoledne, aniž by kromě několika průletů vrtulníků něco dělo.
MUDr. Šimon from Sázava i tady samozřejmě narazí na známého (nevím odkud říkal, že je - jestli Belgičan nebo Anglán - už si nepamatuju). Řeší s ním to, jak na Wildgärst a v kolik vyráží - letos nás ale Doktor k této cestě nepřemlouvá, i když letos bych se k němu přidal. Teda myslím, že jsem tady dole v údolí na tuto variantu psychicky připraven...
Z nudy fotíme všechno možné, takže dochází i na "umělecké" fotky.
Když už se chystáme odjet do kempu na oběd, tak slyšíme, jak před kavernami nahazují Hornety. Protože stojíme v první řadě u zábradlí, tak máme ideální pozici a propočítáváme, kde by asi tak mohli jít mašiny do vzduchu a nastavujeme foťáky. Propočty jsou k ničemu, starty se konají z opačné strany, než jsme si přáli a než jsme počítali.
Doktor se Sharkem se pak na přílety stěhují k prahu dráhy, prý se pak pro nás zastaví. Jdeme jim ale naproti a dojdeme kolem zatím zavřeného spotterského koutku až k parkovišti u začátku dráhy 10. Odpoledne v těchto místech budeme fotit starty. Teď ale jedeme na oběd. Dnešní oběd je podle ruského vzoru: jajco, kartoška
Jen tu sekanou, chleba a pivo by v Rusku s sebou neměli. Pak se zase vracíme zpátky k dráze na první vlnu startů, ale nějak mi přístroj nespolupracoval s objektivem
tak jsem z toho takovej trochu rozhozenej - uvidíme, jak to dopadne při příletech, na které se stěhujeme zase na opačnou stranu - první dvojici nestíháme, tak jí nafotíme u šraněk při pojíždění a čekáme tu i na odpolední druhou vlnu.
S jednou mašinou je ale nějaký problém - proto to tak trvalo...
Na přílety jdeme dál k chalupám - počasí by šlo, jen mám problém s ostrostí. Tak dám té Valdově D7200 ještě jednu šanci dnes při večerním focení a zítra nahoře a jestli nezačne fachat, tak si vezmu svůj přístroj.
(Naštěstí byl problém asi někde jinde - jak se říká "mezi klávesnicí a židlí" , protože fotky z Axalphornu jsou dobré).
Pak už konečná, počkáme ještě u šraněk na poslední průjezdy hornetů ke kavernám
Ortega prchá z přísně střeženého zajetí
Protože je pondělí, tak je dnes od večerní lítání. Minule to bylo moc fajn, i když šly nahoru jen dva hornety, ale i tak - ty forasáže pár metrů od nás stály za to. Parkujeme na parkovišti proti věži a čekáme, co se bude dít. Počítáme, že když mašiny půjdou do vzduchu tak jako odpoledne, tak že tady budou pár metrů od nás a ještě na zemi a s forsážema - to by mohlo být "lavly". I tentokrát jsme se přepočítali a startují přesně opačně, než jsme chtěli a čekali. Takže si dáme pár desítek cvaků
a můžeme to zabalit, protože:
1. Britta tu není ("varoval" jsem jí včera emailem, kdy jsem jí psal o našich plánech na dnešek )
2. na přílety nemá cenu čekat, už teď je skoro tma
3. ráno chceme vstát tak před 4 hod a vyjet na Axalp
Na parkovišti narážíme ještě na Růžu a partičku dalších Čechů, kteří nám říkají o tom, jak to probíhalo při dnešních tréninkách nahoře a že je od chalup vyhnali policajti a že tam budou hlídat, protože si místní stěžují. Takže si budeme ráno moct "přispat" - o 30 minut. Při balení u Doktora zjišťujeme, jestli neví, zda je na Brenneru sníh a ten nám s vážnou tváří předčítá z vytištěných předpovědí a map, které tiskl v sobotu... Protože Doktor hned po večeři u stolu začíná ostentativně usínat, (asi už mu stačilo být 13 hodin terčem našich vtípků), takže si jde lehnout. My s Petrem ještě důrazně varujeme Dedého, aby se o nás zítra v průběhu výstupu nestaral, jinak ho propíchneme hůlkou :
V reálu to byl minutový monolog ve smyslu "vyser se na nás, woe".
Kluci jdou chvíli poté, takže já se jdu natáhnout taky - sluchátka, hudbu a mrknu ještě na twitter a net, jestli nenajdu nějaké informace o tom, že by se zítra snad nemělo lítat. Naštěstí nikde nikdo nic takového nepíše, takže kolem půlnoci usínám.
2 citace z tohoto večera, kdy už od 21 hodin pršelo:
1. Axalp, příprava na úterní tréninky: Zabaleno, ráno ve 4.00 budíček (Doktor vstane ve 3.00, protože teď už hodinu spí a taky aby stihnul své čtvero ranní kakání Emotikona grin ). Pak jdeme na bus (první v 5:00). Lanovka jezdí od 7.00, tak budeme hodinu čekat ve frontě, než ji pustí a pak se 2,5 hodiny škrábat do kopce a doufat, že se bude lítat. Emotikona wink Dopo prý polojasno, odpo hlásí "stormy" a 32 mm srážek za hodinu, tak se máme na co těšit. Jen dnešní odpolední déšť zničil sněhové pozadí na vrcholcích okolních kopců... No nic, tak tedy "let's go, boys". Plus foto:
2. Dede je fakt moravak a krom 70% domaci palenky z cehokoliv nezna nic jineho. Do Moskvy vzal budvar, na Axalp kozla a oboje vydava za #beer
Tréninky 6.10.2015
Ranní budíček - v tuhle hodinu jsem zvyklej chodit spát a dneska na dovolené vstávám. Fakt nejsme normální - tohle všechno a dobrovolně. Zabaleno mám z večera, takže nemusím pospíchat, lehká snídaně, s sebou do termosky kávička a jakobyredbully, něco málo jídla. Pak do koupelny rozlepit oči a nandat na sebe ty vrstvy. A jdeme - k autobusu, který jede k lanovce pěšky a protože to máme kousek, tak jsme se do fronty dostali ještě před zahájením provozu. Do autobusu nastupujeme na Pražáka mezi prvními prostředními dveřmi, zatímco ti před námi jdou spořádaně k předním dveřím - tyhle jsou ale otevřené taky, tak proč je nepoužít. Zabíráme ve čtyřech zadních 5 sedadel a odkládám hned svršky, protože bych mohl propotit trika ještě tady a to před půlhodinou na lanovce není být nejlepší varianta. Čtu klukům pár vtipů, na které jsem večer narazil a tlemíme se. Jen aby nás to u lanovky nepřešlo. Vlastně ne, tentokrát neuvidíme díky tmě ty kopce, kam se máme došplhat, takže to nebude tak demoralizující. Předpokládali jsme, že lanovka nebude ještě v provozu, ale dnes nám vše klape, takže po 40 minutách v busu vystupujeme, já dooblíkám vrstvy, protože při sezení bude chladno a řadíme se do dvojstupu. Prý se na čtyřsedačce má sedět na prostředních dvou místech. Protože jsem ve dvojici s Petrem, tak na "organizátorku" kašleme a jedeme každý sám. Čelovky zapnout, bundu taky, natáhnout rukavice. S povděkem kvituju, že neprší. Půjdu jen v krátké "moiře" a slabé flísmikině. Propotím to i tak, zbytek rvu u horní stanice lanovky na batoh a do něj. Bude sice těžší, ale protože jsem nebral nahoru fotobágl, tak ta ergonomie je výrazně lepší a zátěž mně nijak nelimituje. Čekáme na Doktůrka, který "musel" na hajzlík. Už jsme ale komplet a vyrážíme. Sice jsme tu zevlovali asi 10 minut, takže před námi už je několik dalších autobusů lidí, kteří jeli po nás, ale vypadá to, že tu dnes nebude takový nával. 
Jdeme za sebou jak husy a snažíme se jít po vyšlapané cestě, což není vždy ta lepší cesta. Chvílemi se otáčím, abych zjistil, že jdeme pohromadě, ale nějak se táhneme, takže půjdu svým tempem, oni mě ty dva vlčáci brzy doženou... Ale má to výhodu v tom, že je najednou ticho. Před sebou vidím další "světlušky", zajímavý pohled. Ale je to jen začátek a ta první část je jen mírně do kopce, pak ďolík zase kus do kopce a takhle se to tu vlní a to až k prvnímu rozcestníku, kde se bude zatáčet doleva do prvního krpálu. Čekám tu na kluky, ale po několika minutách mi začíná být chladno, takže šlapu hore dál sám. Tady už je to náročnější. Sem tam odpočívám, ale jde se mi kupodivu celkem dobře. Asi to tříměsíční chození do 6. patra v práci přineslo ovoce. Začínám už některé lidi předcházet a zatím si nepřipadám, že bych měl zkolabovat. 
Ani ty kovové schody dnes nejsou tak dlouhé, jak se mi vybavovali. Na dalším kopci zkouším čekat na zbytek, ale tady už začíná foukat, takže bych musel přidat vrstvu, což by znamenalo "přebalit" kus báglu. Tím pádem jdu dál. Už se rozednívá - potmě se šlo líp - nebylo vidět, co je přede mnou. Dojdu až na místo, které je na prvním kopci před věží - pode mnou je velká skalnatá plocha. Otvírám Ronina a čekám až se objeví zbytek. A dooblíkám vrstvy, protože tady už celkem slušně fouká.
Slyším nějaké halekání - Dedé s Doktorem probírají nějaké šedé Caracaly. Tady prý ne, chceme jít co nejdál to půjde - až k věži, kde jsme ještě nikdy nebyli, protože v ofiko dny jsou tam místa pro VIPáky. Jdu s klukama, ale když Doktor začíná slintat nad panoramaty s jezerem pod námi a šteluje si nás do "pózy", tak mizím a jdu zabrat nějaká místa u věže. To se mi daří. Opodál vidím Martina Haleše, tak spolu chvíli kecáme a popisujeme si vzájemně naše cestování.
Jsme už komplet, zabrali jsme místa u zábradlí v první řadě, je to zase jiný pohled do toho údolí - to by mohlo být fajn, už aby něco lítalo. A hlavně aby se lítalo. I když na dopoledne byla předpověď poměrně slušná, horší to asi bude odpoledne. Podle meteoradaru i podle textových předpovědí to má být celkem liják, tak třeba se odpolední program odlítá.
Počasí se začíná zlepšovat a začíná lehce svítit punťa, takže se otepluje a my odkládáme vrstvy. Povalujeme se kolem a čekáme, až se něco začne dít.
První průlet Tigerů po deváté hodině, ale díky poloze vleže a bez foťáku nestihneme - viděli jsme, jak se kolem lidi díky poslechu skenerům plaší a vybíhají, nás to ale nerozhodilo. Pak průběžně do zhruba 11:45 máme o zábavu postaráno, byť to není lítání v jednom kuse, ale je co cvakat. Lidí tu není mnoho, takže se dá pobíhat dle potřeby a uměleckého záměru.
Pak je polední pauza a pak už se objevují VIP hosti, kteří jsou přiváženi vrtulníky a lanovkou, která končí v ďolíku pod věží. Jsou jednoduše k rozeznání od nás ostatních - polobotky, oblečení jako na nějakou velkou párty a hlavně nejsou od bláta. Zásobují je šampáněm, vínem - my si můžeme vytáhnout leda tak vlastní zásoby, které jsme si sem vynesli. Při tom kecáme a Dedé konstatuje, že jsme pěkná partička: lampasák, bejvalej fízl, trestanec a doktor...
Co je ale horší je pohled nad jezero a údolí na jihozápadě, odkud se táhnou mraky. Zkoumáme program, který by měl začít po 14 hod., do nějaké půl 4. To asi neklapne. A po půl 2 je oznámeno, že odpolední program je kvůli počasí zrušen, takže se začínáme balit a začneme se koulet dolů, než to začne. Tak jediné, co nenafotíme jsou Patroláci a Demo Hornet. Spěch je zbytečný, protože mraky už zakryly jezero, takže nás to nemine. Je ale pravda, že takovejhle chcanec jsem nečekal - spíš jsem si asi neuměl představit těch předpovídaných 32 mm/hod. Liják začíná zhruba v místě nad kovovými schody a houstne. Telefon i foťák jsem dal do báglu tak, aby se nekoupali, jen jsem si asi mohl natáhnout pončo. Ale byl jsem línej sundavat bágl a celej ho zase přeskládat, tak jsem šel dolů v lyžařské bundě a promokly jen rukávy a to až při sezení na lanovce, kde ten déšť byl díky větru skoro vodorovný. To byla snad nejdelší půlhodina sezení, kterou jsem zažil. Ze začátku jsem si pochvaloval, že aspoň oprší to bláto, kterým jsem byl zasranej až ke kolenům. S přibývajícím časem už jsem nadával a těšil se, až vystoupíme. Vypadá to, že na tom ale nejsem nejhůř - nevím, jak mokrej byl Doktor, ale Dedé i Petr popisovali "větší škody", než jsem měl já. (Ale je pravda, že třeba zateplené softshellové kalhoty, v kterých jsem šel, jsem měl mokré ještě ve čtvrtek večer...). Na lanovku ani na autobus nebyla žádná fronta, v busu máme místa na sezení, jen mi Doktor při nastupování málem přerazil zmrzlou ruku v zápěstí hůlkou - ale přežil jsem to, to je hlavní. Po vystoupení z busu u jezera pelášíme do kempu - sundat mokré věci, zapnout topení, ohřát se ve sprše a něco sežrat. Pak už začínáme sušit - věci jsou rozvěšené všude, ale usnou jedině v přímém kontaktu s topením...
Večer už je na netu oznámeno, že středeční show je zrušena, takže my vyjedeme do Payerne - chceme nafotit Tigery, než je vyřadí z provozu. A taky by tam mělo být lepší počasí, než v Meiringenu. Aspoň máme takovou zkušenost.
To se sice potvrzuje, ale Tiger ani jeden, místo na focení už je jen ze spotterského kopce, za kterým staví asi nějakou velkou halu.
Doktor už má toho focení dost, prej na to sere
a malé odreagování.
Po obvodě celé základny je cca 2 metry vysoký plot a to i u vjezdu na základnu kolem parkoviště a vystavené Miráže... Tady nezbytná fotka a nezbytný teror Jozífka
Rychlá návštěva shopu muzea, kde ale není nic moc zajímacího,
takže odpo po prvním skoku jedeme domů. Mašiny startují směrem na jih, takže na naší úrovni jsou už v luftě a po přistání se vrací pojížděčkou "u muzea", takže ještě dál a fotili jsme tu už i v lepším počasí. Došlo tu i na malý vzdělávací kroužek - aplikace hospodské angličtiny nás docela pobavila a naučili jsme se i nějaké nové fráze.
Protože jsme čtvrtek odpískali na samém začátku (cesta domů už nebude tak odsejpat, druhý den do továren), tak máme možnost zajet do obchodu, nakoupit nějaké víno a něco k němu na večer a nějaké čokolády domů.
Pro mně nastala po návratu do kempu zábavná scénka. Shark si nakoupil podobný sortiment jako Doktor. Ten ale z kufru auta sbalil všechny čokolády, brambůrky a jánevím co všechno a Petr se tedy nemohl dopočítat. Politicky se mu snažil vysvětlit jeho omyl, ale bez úspěchu. Až když mu začal vyhrožovat zafackováním uší do hlavy, tak Doktor ustoupil a odevzdal část svého lupu. Brzy jsme ale zjistili, že jsme koupili málo vína, takže Doktor se šel proběhnout do Coopu ještě jednou - ale láhev, kterou přinesl asi měla někde díru a zas byla hned prázdná, takže se šlo spát. Z okna pozorujeme "uprchlíky" ve vedlejší chajdě, kteří tu pobíhají s telefony, natáčí si panoramata a telefonují na celý kemp. Na terase vyndané koberečky, večerní modlitba... brajgl dělají až do půlnoci. Já zas tradičně od 21 hod měl sluchátka s hudbou a hrabal jsem na netu. Zjistil jsem, že F5 lítají ze Sionu. Takže to chtělo zjistit o dva dny dřív místo prolézání fotek a odkazů k Sýrii a věnovat se tomuto. No nic, třeba příští rok.
Ráno dobalit, nastěhovat krámy do auta, doplatit dýchavičné a spotřebovanou elektřinu - letos jsme se "rozšoupli" - Doktor doplácel víc než dvojku... 
Odjíždíme. Po cestě nás Doktor poučí o tom, co to znamená v medicinském žargonu slovo debakl (jednorázové vyprázdnění velkého množství stolice).
"Radio Dedé" nás provází částí cesty a teprve na švýcarsko-německé hranici zaznamenáváme změnu oproti dřívějším poměrům při cestování. Nasraná bachařka nás nechává vystoupit z auta (prej za to mohl můj ksicht a vzhled afgánce) a ptá se odkud a kam jedeme. Dedé jí začne anglicky vyprávět o tom, jak jsme byli fotit na střelbách... V té chvíli příslušnice zpozorní a začne se zajímat o to, jestli máme nějaké zbraně. Tak se jí překotně snažíme vysvětlit, že my žádné zbraně nemáme, že jsme jen byli fotit střelby. No mohlo to být vcelku zajímavé, kdyby nás nechala vyložit kufr, ale vzhledem ke směru jízdy a českým pasům se na nás vybodla.
Pak už jen posvačíme na jednom odpočívadle - zbyl nám nějaký bůček a uzené, které s Petrem nemáme problém spořádat, protože Dedé si dá radši zrní a Doktor mrkvičku. My dva to máme jasné:
Na D5 nějaké opravy a uzavírky, takže do Prahy přijíždíme po půl 6, ale i tak o 12 hodin dřív, než kdybychom se dnes vydali na Axalp a čekali, jestli se něco bude dít anebo to nakonec zruší. Ve čtvrtek bylo lítání taky zrušeno - objevil jsem informaci krátce před 15 hod...
Speciální dík patří Petrovi, který tuto akci zvládl ve stylu Majkla a za volant nikoho jiného nepustil.
I když jsme tu nenafotili všechno, co bychom rádi, tak to bylo fajn. Jednoznačně ještě cestou všichni prohlašujeme, že příští rok sem nejedeme, ale události a geopolitická situace v Evropě a okolí v následujících týdnech nás myslím přiměje k zamyšlení, zda se sem nakonec nevydat. Jen je otázka, jestli naše výjezdy na Axalp neznamenají nějakou zátěž pro piloty, protože i tentokrát spadne jedna spárka do polí - tak jako před dvěma roky...
Teď už mě zas čeká jen MHDéčko a tam...
https://www.flickr.com/photos/119037308@N08/albums/72157657385311783
Náhledy fotografií ze složky Axalp 2015
