Den třetí 28.8.2015

Chtěli jsme být na osmou ranní na Otdychu, takže budík je nařízen na 6.00. Z dálky slyším nějaký zvuk - asi Dedého budík na mobilu. Je to tak - vstává a jde do koupelny. Já znovu usínám. Probouzí mě zvláštní zvuk - nějaké křupání, chroupání - králík? Myš? Morče? Pak šustění nějakého pytlíku. A znovu chroupání. Dochází mi, že Dedé snídá - v ruce pytel s nějakými müsli, nebo krüsli či co to bylo. Vždyť to vlastně říkal, že má s sebou zrní pro půl Moskvy.  Pozvolna se probírám a jdu do koupelny, prozkoumat předpovědi, podle toho zabalit věci, zabalit nějaké jídlo, pití naházím do chlazené kapsy v batohu, vzhledem k tomu, že bylo přes noc v lednici, která jede skoro na maximální výkon, tak ještě odpoledne je pití studené. Zvoní nám pevná linka - Doktor nám přeje dobré ráno (nenápadným způsobem nás budí) a domlouváme čas. Jdu k nim na pokoj, protože u nás mám nějaký špatný signál wi-fi. Petr mi povídá o jejich ránu, kdy Doktor "šuká" po pokoji od 5 od rána a pobíhá mezi kufrem a koupelnou a připravuje vše, co by se mu mohlo hodit (propagační materiály o Sázavě, kalendáře apod.). Nic nového, podstatného jsem neobjevil ani na twitteru, ani jinde na webu, letový plán mám stažený, takže můžeme vyrazit. 

Metro je před 7 hodinou skoro prázdné, to jsme tu asi ještě nezažili - a to je pátek. Ještě by to mohlo být podobné ve vlaku. Na Elektrozavodské Doktor tradičně míří na opačnou stranu, ale usměrňujeme ho správným směrem. Nákup jízdenek a vzhůru na perón. Volíme tradiční příchod přes turnikety, narozdíl od některých místních šetřílků.  

Cestou vlakem se bavíme a místní se nás snaží ignorovat nebo si nás nevšímat, což jim moc nejde - jak říkal Valda - jsme tak trochu jiní.  

Na Otdychu se na peronu tvoří fronty - při odchodu je nutné načíst čárový kód platné jízdenky, což se nepodaří pokaždé hned napoprvé, takže je tu menší tlačenice. Snad místní zodpovědné osoby napadne turnikety otevřít a usnadnit odchod. Takový dav, který tu o víkendu bude asi nepodlézal ploty nádraží a dá se předpokládat, že rodiny s dětmi jízdenku mají... Jsme venku, procházím ještě kolem stánků, jestli tu neuvidíme někoho známého (nikde nikdo), takže procházíme lesem směrem k maršrutce. Vše je na svém místě a po pár minutách čekání přijíždí dodávka. Nastupujeme dovnitř a zjišťujeme, že cena za jízdu je 35,- RUB (podražila a 5 RUB za ty dva roky).

Takže hledáme drobné a podáváme je řidiči. Na konečné - ptáme se řidiče, jestli nás nehodí za nějaký peníz navíc k plotu. vrtí hlavou že ne, ale přijede nás tam vyzvednout. Tak to bude fajn - nebudeme se tak muset plahočit zpátky pěšky - to za těch pár rublů stojí. Ještě ale netušíme, jak dnešní den proběhne a změní naše plány.

Vyrážíme a už z dálky vidíme u cesty, na kterou chceme z hlavní sejít, že stojí policajti. Zábrany a 4 nekompromisní uniformovaní s kožených výrazem v ksichtě nám jednoznačně signalizují, že tudy ne. Klíííd, Doktore, žádnou paniku. Před námi jdou i další spotteři s bágly, tak půjdeme za nimi. A když si vybavím, jak vypadalo místo, z kterého jsme fotili, tak pár stovek metrů za námi byli nějaká stavení a domky, tak k nim asi nebude problém se dostat a pak se odtamtud dostat na naší trasu. Dva před námi jdoucí bez zaváhání náhle odbočují doleva - jdeme tedy za nimi. Je to jen pár stovek metrů od zavřené cesty a stejný směr, takže by to mělo vést správným směrem. Cesta vypadá hodně podobně - písčitá, z jedné strany nějaké buňky, z druhé divočina. Vcházíme do zahrádkářské kolonie kolem nějakého "jezera", které vypadá, že by mohlo skrývat i krokodýla... Jsme na konci cesty. Slyšíme hlasy, ti dva, co šli před námi se tu baví s místními a "tuda něvazmožno" nám signalizuje, že musíme zpět. Jak se ukáže, jsou to Slováci. Jdeme společně zpátky a za jezerem se nevracíme zpátky, ale snažíme se probojovat vegetací k plotu. V porostu lezeme někomu do obýváku a pak už musíme do strmého kopce mezi hustým porostem. V měkkém písku, který je tu asi všude se neleze vzhůru zrovna lehce... Nakonec se vydrápeme a pochodujeme směrem k místu, kde jsme fotili tehdy. V ďolíku, kde byly "stánky s občerstvením" je dnes dětské dopravní hřiště - zavřené. Hrdinní Slováci zalézají za buňku ve stráni, za kterou nejsou vidět - bojí se, že je odsud vyženou. Průzkum okolí: kousek od nás sedí starší párek místních a sledují, co se děje na nebi. O dalších pár desítek metrů dál je auto a kluci zjišťují, že je zde zakázáno fotit s velkými foťáky a objektivy. S kompakty či telefony to lze. Divné nařízení, přeci když by se báli, že to sem může po nedávném pádu vrtulníku taky řachne, tak odsud vyženou všechny a ne jen spottery. No nic, nebudeme v policejním myšlení hledat logiku a přizpůsobíme se. Slováci odchází k povolenému místu. My zůstaneme a zkusíme to podle policejního příkazu. Cajky necháme uklizené, Dedé nebude fotit a bude dělat jen surikatu a pískne, když se bude blížit policejní auto.  Vzhledem k místu, na kterém jsme stačí, aby si stoupnul na stranu silnice směrem k plotu, vidí 200 metrů na obě strany a my když budeme na náspu a nebudeme vybíhat do silnice, tak nás neuvidí. Jak vyzkoušíme, takto to funguje. Policejní hlídka jezdí nejdříve 1x za hodiny tam a zpátky a vždy je čas si uklidit foťáky do batohu a dělat "vlka" z Jen počkej zajíci, "já nic, já muzikant".  Od hřbitova, který je u staré věže, se ale prý fotit smí beztrestně, Doktor s Tomem to jdou omrknout. Doktorovi - s jeho svou vrozenou slušností a "bojácností" evidentně nechce moc porušovat pravidla, ale je přehlasován, i když se mu tam líbilo, prý se mu to místo zdá lepší než tady, ale samotnému se mu tam nechce. Zkusíme zůstat tady - pokud nás nevyhodí "chundelatí"  a zítřek bychom zkusili na tom místě u hřbitova. Jdeme zkusit naší taktiku. "Surikata" jde na své místo a hlídá, my fotíme a občas mrkneme, jestli Dedé nesignalizuje. V klidu jsme si pofotili první pro nás zajímavou ukázku a po ní od hřbitova přichází nějaký spotter s cajkama na krku, zatímco my je začínáme uklízet. Stojí kousek od nás a přijíždí policejní hlídka. Zastavují a oznamují mu, že tu nesmí fotit a že má vypadnout. Otáčí se na nás a říká nám: "Oni nám tu zakázali fotit". Na to mu Petr odpovídá "Nám ne, jen tobě".  Tlemíme se jak blbí zatímco co on s nechápavým výrazem odchází. Takže to funguje - děláme, že nás dění na obloze moc nezajímá - sedíme a tváříme se znuděně. Vytahuju čas od času moskevské metro a pročítám články nebo se při průjezdu cajtů otáčím k autu zády - přeci jen mám na triku motiv Tigerheads, tak aby případně nechtěli zkoumat bágl. Postupem času už na to ale kašlu a demonstrativně při průjezdu hlídky natáčím na telefon videa, což je uspokojuje. Odpledne sem přichází nějaký místní chlapík se synem, kteří vytahují foťáky a fotí. Za chvíli je tu hlídka a okamžitě jim sděluje nařízení. Tatík se s nimi snaží dohadovat, ale je mu řečeno, že jestli se mu to nelíbí, tak to může jít vysvětlovat jejich "náčelníkovi". Kroutí nechápavě hlavou a uklízí přístroj. Dedé se s ním dává do řeči - už dlouho nikomu nesdělil svou rodinnou a životní situaci. Této chvíle možná bude ten muž litovat - díra do hlavy je na spadnutí.  Poodstupujeme od nich, protože tento příběh všichni známe a v několika jazycích, nářečích a dialektech, takže jim necháme diskrétní soukromí.  

S "vlkovskou taktikou "protančíme" celý den a jen s jediným Dedého zaváháním, kdy z opačné strany, než očekával projíždí druhé policejní auto s dvěma mladýma vychechtanýma uniformovanýma. I přesto, že máme všichni namířeni skla k obloze, tak ani nezastavují a pokračují. V té chvíli dostává Dedé "důtku" a upozornění, že musí hlídat oba směry.  Už víme, že nejezdí jen jedno auto, takže podle si hlídáme oba směry. Pokaždé, když se zde objeví někdo, kdo vypadá, že by chtěl fotit, tak ho už rovnou upozorňujeme na "prohibited photo area for DSLR" a objasňujeme náš přístup. Většina vždy rovnou odchází do povolených míst - respekt z orgánů je zde větší, než máme my.  

Jsme na stejném místě jako před dvěma roky, ale letové ukázky jsou posunuty od dráhy nad nás a část ukázek je moc daleko od nás a do protisvětla. Nejspíš budeme přímo na displayline, takže zítra půjdeme na povolené místo. Co ale můžou vidět lidi zevnitř areálu, to je pro nás záhadou. Na konci toho nejzajímavějšího vedeme debatu, jestli odejít po cestě, tak jsme původně plánovali anebo jít omrknout místo, kam půjdeme zítra a kudy se tam přichází. Já jsem pro variantu 2, Pepa se nás snaží přesvědčit, že se kromě spotterského místa dál nedostaneme, protože je tam řeka a lidi tam chodí o víkendu na pikniky. Nevěříme mu to, přeci všichni ti lidi, o kterých mluvil, že u železné věže fotí,nedorazili ještě předtím než cestu ráno chundelatí zavřeli anebo se prodírali stejnou trasou kolem močálu?!  Vytahuju telefon, kam mám stažené všechny možné fotky, mapy, které jsem tvořil k článku před 2 lety a názorně ukazuju na mapkách, kde jsme teď, kde je letošní spotters plac a kudy se podle mého musíme dostat do vesnice a pak k maršrutce. "Stressman" a jeho orientační smysl. Řeka tam sice je, ale ničemu nám nebrání, jak záhy zjišťujeme. Projdeme hřbitovem a skamarádíme se tu s jednou místní kozou

Jsme nad přístavištěm, kde stojí nějaký parník. Ten sem musí jezdit z Moskvy a kdoví, jestli ne z centra. Jdeme se s Pepou poptat, jestli by nás nevzali anebo jak to funguje. Piknikujících skupin je tu spousta, v tom informace nelhala. U parníku ale neuspějeme, o všem rozhoduje kapitán, který tam ale teď není, jestli je místo se neví, zatím se tu vaří a tak jsme tu spíš na obtíž. Takže pojedeme jak jsme zvyklí. Ve vlaku se v klidu mrknu na net, jak to s tou vodní cestou je. Používám tu místní, rozdávanou SIMku, ze které jde jak psát sms, tak se dostat na net - sice má nějaký omezený kredit, ale na to, co během dne potřebuju řešit to stačí. Tak to je pohoda, to jsme si jich mohli vzít víc.  

Situace kolem cesty po vodě je taková, že se jezdí od 8:45 z přístaviště nedaleko od metra Domodědovskaja, která je na jižním okraji a znamenalo by to pro nás delší cestu metrem, přestupy a tomu jsme se snažili spíš vyhnout. A konečně se mi povedlo najít cenu jízdenky - 5000,- RUB. Tak zas takový přebytek peněz nemáme a i nadále můžeme jezdit naučenou trasou.

Na hotelu sprcha, převlíct a znovu na cesty. Pepa má plánky a popisky, jak se dostat ke skvělému modelářskému obchodu, kde má v plánu nakoupit modýlky a kdoví co ještě dalšího. Vyhledávám v aplikaci pro jistotu cestu, kterou bychom ke stanici Bagraťonovskaja jet. Přestup na Kijevské

a celkem nějakých 40 minut v podzemí. Největší divočina jsou pochody na přestupní stanici, to je půlmaraton v chodbách bez vzduchu... Dojet metrem nebylo tak složité, cestou jsme se zabavili (hra, která by šla nazvat "Opak kamenné tváře" se povedla). Složitější pro našeho průvodce bude najít ten obchoďák - Gorbuškin dvor. Natočíme ho správným směrem a ... už to vidí. Tím ale hledání nekončí - obchoďák vypadá spíš jako nějaká naše tržnice o několika patrech a samostatných budovách, mezi kterými se proplétáme a snažíme se najít modelářský ráj.

Po několika Pepových dotazech u místních prodejců, už víme číslo obchodu a nakonec jsme ho i našli. Má to jeden háček:

Uvnitř dva borci, jak říkal Doktor - "jeden vožralej a ten druhej byl taky modelář..." obchod balí, vyklízejí, skončili a posílají Pepu kromě jiného  na stanici k Olympijskému parku, kam jet nechtěl, protože je tam jeden výstup z metra zavřený a mohli bychom bloudit... Na tak to jsme se dnes navečer pěkně zabavili.  Když jsem pak po návratu do CZ zkoumal, do jakých končin, že jsme se to vydali, tak jsem přišel na jednu zásadní věc a to, že jsme si to cestování mohli zjednodušit

a nemuseli jsme se vůbec motat přestupními chodbami a jet po "naší" modré trase až na Park Pobedy a tam vystoupit a dojít k obchoďáku z opačné strany.

Vzdálenost 1 km jsme museli absolvovat stejně v metru, tak žádný velký rozdíl a možná ani ušetřený čas, jen ber nervů mezi davem.  

A nedaleko této stanice metra je Триумфальная Арка (moskevský Vítězný oblouk), který byl postavený na počest vítězství ruského národa nad Napoleonem a Poklonaja Gora... Toť pro příští návštěvy Moskvy.

Úplně nadarmo jsme do Gorbuškina dvora nejeli - objevili jsme tam jednak slušně vybavený Army shop a hlavně obchod s noži a další podobnou výbavou. Jen ten týpek v obchodě je nějakej divnej - nemluví, divně čumí, sleduje, jak obejdeme několikrát všechny výlohy a vždy se vracíme zpět k nožům. Když si je necháváme ukázat, tak už u vstupu na židlích sedí nějaký maník. Asi jsme se prodavači moc nezdáli, tak si nenápadně přivolal posilu, kdybychom náhodou chtěli dělat problémy... Mojevolba je jasná, Nůž Gerber za 160,- Kč se u nás koupit nedá. Shark si pořídil taky pěknej kousek a hned následující den ho vyzkouší. Už se ale nachýlila 21 hod., kdy to tu zavírají, takže vzhůru, do metra, do tunelů... 

Na Partizánskou přijíždíme hladoví, protože od odpoledne jsme kromě sušeného hovězího masa nic neměli, takže nabíháme do "nákupního centra" a Dedé jde koupit 2 kuřata, které si nechává rozpůlit. Prodavač se ještě přesvědčuje, jestli chce opravdu "2 CELÁ KUŘATA?" Jojo, rozuměls dobře, je to tak.  (Celé kuře 250 RUB). Ostatní pobíháme po obchodě a vymýšlíme, co si dáme k tomu. Gruzínský a arabský chleba... Piva koupíme u Danušky, jak jí pracovně říkáme (podle podobnosti s Pepovou manželkou - Danuškou, proti čemuž Doktor tradičně marně protestuje ) , protože zásoby z domova už došly a u ní to máme taky zmáklé. Sice po nás pokaždé chce magnetky, které my samozřejmě nemáme (to je nějaká mánie - asi podobné jako my se stripy...). Je trochu cáklá, ale dá se s ní domluvit a vždy když chceme nějaké doporučení, tak nám poradí (většinou se to týkalo chlastu a žrádla, takže nic složitého) a nikdy jsme se po ničem od ní nepoblili ani neposrali - teda ne až tak zásadně a na nepřijatelném místě...  Pepa jí obdaruje materiály o Sázavě a mažeme na hotel. Sprcha a vrháme se na to.. Pepa není velký jedlík, takže z jeho půlky čtvrtka zbývá o ní se podělíme. Krásné to bylo.  (Plechovka piva žiguly u Danušky za 65,- RUB, limonády 105 - 120 RUB za láhev).

Posedíme, pokecáme, Petr mi naposílá fotky, abych je mohl máznout do "Souboru kreténů" a protože v Praze se koná v Lokále "posezení", tak ještě mrkneme na necestující část partičky - taky pěkné.  Ráno ještě vidím jejich noční pokračování - Valda bude počítám vstávat kolem poledního, ale Ája bude zdravá holka...  

Probíráme plány na další den - v předpovědi není úplně sanšajn a Doktor se nás snaží přesvědčit k návštěvě nějakého muzea, kde jsou stará auta a letadla. Jede se tam metrem stejným směrem jako Bagraťonovskaja, jen ještě dál, na konečné se musí na maršrutku a tou tam dojet. Ale možná že prej už se tam jezdí jinak, protože tam třeba už je otevřené metro... Tak to by asi stačilo - má sice vytištěné nějaké detaily o muzeu, ale po dnešní zkušenosti... to radši pojedu na ty súčka jen čumět nebo si ten bordel natočím, protože vidět pak večer fotky, které se povedlo nafotit, tak bych byl pěkně nasranej. Na webu sice vidím, že to muzeum existuje, že je i o víkendu otevřené, ale kvůli muzeu jsem nepřijel. Takže stáhneme letový plán - stačí dorazit na 12:30, protože do té doby nás tam nic nezajímá. V klidu se vyspíme a pak pojedeme. 30 minut od hotelu k vlaku, hodina vlakem, 20 minut maršrutka, 30 minut pěšky. Sice je otázka, co Doktorem do doby odjezdu uděláme, ale když ho udržíme vzhůru aspoň do půlnoci, tak třeba nebudete vstávat ve 4 hod. 

First part: http://www.dawe-photo.cz/clanky/nekolika-slovy/maks-2015---zabava-na-cestach.html

Second: http://www.dawe-photo.cz/clanky/nekolika-slovy/maks-2015-static-display.html

Next two days: 

http://www.dawe-photo.cz/clanky/nekolika-slovy/maks-2015---weekend--porno-for-spotters-.html