TJ Jičín - oddíl volejbalu

Okamžiky, na které se nezapomíná (tak si je připomeneme…)
 
   Procházka po Middelbeers. Když už jsme na cestách, tak se taky musíme podívat po městečku, které se stalo na 3 dni našim sídlem. Malé náměstíčko. ze kterého ústilo asi 5 ulic do bytové zástavby. Jedna kavárna, jedna restaurace, provoz na náměstí minimální. Hned za rohem potravinový supermarket a vedle stejně velký obchod se vším, co mohou obyvatelé městečka potřebovat. Nářadí, sazenice všeho druhu, potřeby pro domácnost, zahradu i dům.
    Správným cestovatelem se ukázala Léňa, protože vždy navštívila potraviny. „Musím ochutnat vyhlášené holandské sýry!“ Nejen že ochutnala, ale ještě dala ochutnat i ostatním. Hodná holka… Péťa si dala za závazek, že ze země květin přiveze nějaké semínka domů na zahradu. A taky je nakoupila. Hodná holka… Skoro každý si koupil nějakého nanuka a můžeme jít dál.
   Obytné domečky jsou skoro jeden jako druhý. Malá předzahrádka bez plotu, nebo jen s malým živým plotem, který se dá překročit. Tu a tam nějaký stromek tvarovaný do různých tvarů a někde i malé sošky. Nebyli to trpaslíci, ale pohodové postavičky odpočívající v klidu většinou u dveří. Skoro všechny domy jsou postavené bez omítek z parádních tmavých cihel. Na střeše se občas objeví slaměné došky, které připomínají dávnou dobu. Žádné záhony s mrkví, celerem a jinou zeleninou. Za domem většinou pouze garáž a malé posezení pro rodinu. Všude uklizeno, kolem domu žádné skládky čehokoliv. Zajímavostí je, že domy nemají většinou žádné záclony a je vidět do obýváku nebo jídelny. Při zpáteční cestě jsou na okraji městečka větší zahrady, na kterých běhají kozy akrobatky, nějaký druh srnek - tady jsme se moc nemohli dohodnout - a světle hnědé krávy. Velké pole jahod mají vysypány mezery mezi řádky slámou, aby se nezašpinily plody.
 
 
Hlady nikdo netrpěl…
 
   Všichni skoro odjížděli s vědomím toho, že většinou budou jíst to, co si přivezou. Zkušeným volejbalovým harcovnicím to nedělalo žádný problém. Čaj jsme si uvařili pro všechny, káva nebyla problémem, polévky na zalití taky ne, vařila se i polévka z pytlíku. Docela zábavné bylo luštění některých návodů na přípravu různých vysušených jídel ve všemožných kelímcích, krabičkách a sáčcích. O to větším překvapením byl pak výsledek. Dívky byly statečné a pojalo je jasné rozhodnutí - tohle již nikdy. Nudle na sto způsobů, všechny stejné, jen barvou se to občas lišilo. Éčka pro konzervaci přiotrávili jednoho z trenérů tak, že nepomohla ani poslední záchrana ve formě slivovice. Byl však jediný a ukázalo se, že je ze staré školy a na současnou modernu ve stravování není zvyklý. Každému nějaké to euro v kapse chrastilo a tak se šlo obhlédnout stánky místních pořadatelů. Strava skoro americká. Hamburgry, hranolky s kečupem, ba i nějaká polévka, či to byl guláš? Nikdo hlady nestrádal a mezi stany došlo na čilý výměnný obchod s bonbóny, čokoládou a sušenky navrch. Večer došlo na gril a každý dostal na doplnění síly nějaké to maso a český chleba. I na zpáteční cestu něco zbylo  k snědku, když Píďa vysypala pytel sušenek a tyček. „Tohle nesmím přivést domů, pomozte!“  
  
 
Jak se nahání sportovní forma
 
   Na poslední chvíli se nic nedožene, protože to je cílevědomá práce a trochu víc bojovnosti. Káťa to vzala z druhé strany a národní hrdost podpořila tréninkem na poslední chvíli. Šla si zatrénovat prsty s pány kluky fotbalovým míčem. Na sádrovně bylo rušno a v očích slzičky. Káťa však nepovolila a přeci jela, nebude trhat partu.
 
 
Jak jsme stavěli pergoly
 
     Každý rok došlo k mírnému vylepšení vybavení výpravy, stoličky, stolečky, slunečník. Třetí rok Petr vymyslel plátěné pergoly, které se daly koupit ve výprodeji. „To bude paráda…!“ „…Byla!?“ Když byly postaveny stany, došlo i ně. Chvíli trvalo pochopit systém postavení a dál to již byla hračka. Krásné dvě pergoly stály. Po návratu z výletu však byla obava, jak to s nimi dopadlo ve větru a dešti. ,,Dobrý, stojej!“  „Ale v lese“, hlásila Jana. Jak se může plátěné obydlí dostat do lesa tak, že z něj nejde zpátky vydolovat? Několik podpěrných tyček konstrukce jen naprasklo, některé praskly nadobro. Písčitá holandská půda na hřištích neudržela kolíky a pergoly měly tu snahu stále utíkat k lesu nebo padat k zemi pod náporem sušeného šatstva.
   „Večer budeme grilovat, ale kde?“ Pod pergolou...! Dřevěné uhlí pomalu dochází a tak z lesa přinášíme nějaké dřevo. Za normálních podmínek by bylo suché jak papír, ale dnes je spíše jako nacucaná houba. Pěkně čoudí a pergola začíná uvnitř spíše vypadat jako jeskyně v době kamenné. Ještě, že je dost tekutého podpalovače… Občas opět nevydrží nějaká vzpěra, ale celý večer se uvnitř mačká pořádná parta, která zpívá a zpívá. Začala Kaminka a pak předala kytaru dál. Dřevo přeci jen trochu vyschlo a začíná hořet, dívky strkají nohy přímo k ohni, aby na nich usušily promočené ponožky. Nevíme, co víc nevoní. Čoudící dřevo, připalující se ponožky nebo snad již čoudící nohy. Všem je relativně dobře a nic nekazí dobrou náladu. Druhý den již z pergol nic moc nezbylo, ale byla to výhodná koupě...
 
 
Diskotéka
 
   Zde je možno předat jen zprostředkované informace. Cirkusový stav  začal dunět decibely a ze stanů se vyrojily krásné dívky. Jak se tak mohly dát do gala, bylo záhadou, ale všem to slušelo. Každou hodinu se vrátily spořádaně na základnu a mohly opět vyrazit zpět. Vlnící se těla byla zachycena na foto, každý se může podívat na taneční úspěchy našich dívek. Mezi dívky se připletla i jedna z vedoucích – Jana. Za chvilku byla královnou diskotéky a dívky ji posílaly pryč, protože ji záviděly její zkušenosti.   
  
 

 
Taky sport

   Všechno tohle povídání je vlastně jen doplněním volejbalu, pro který jsme přijeli. Je už náš osud, že jedeme přes půl Evropy, abychom si zahráli proti Rychnovu, s kterým se utkáváme na každém turnaji a několikrát za sezónu při mistrákách. Výsledky turnaje se dají vyčíst někde na internetu, ale kdo by to hledal...
   
  

 
Střípky z cest a pobytu v Holandsku
 
   Je dobré mít předem určenou trasu. Každá cesta  vede do postele nebo do Říma. Naše cesta vedla napříč Evropou a přechodně končila ve stanu. Jaký nepořádek se dá na pokoji aranžovat na soustředění je zadokumentováno na oddílových volejbalových stránkách, ale co se dá vytvořit v dívčích budoárech pod stanovinou, to je něco nepředstavitelné. Tak jak nouze naučila Dalibora ve vězení housti, tak i naše dívky naučila rychle uklízet. Některé. Některé vyhrnovaly ven svou výbavu poslední den buldozerem. Na místě tábořiště však nesmělo nic zůstat a pečliví pořadatele každé výpravě rozdali pytle na odpadky.
  
   Teče voda do kopce? Asi ano. Péťa s Kamčou zjistily malé naučné jezírko  hned za vstupem do stanu a ono potvora stále stoupalo do kopce. Naše dvě „nejmenší chudinky“ stoupaly před vodou stále více do kouta. To, co normálně naprší v Holandsku za celé jaro, napršelo od pondělí do pátku.
  
   Sluníčko taky jednou pralo jak v Africe. Léňa si vzala  slušivé brýle proti slunci a celý den zůstaly na nose. Když je sundala, „Kuk“, je tady včelka  Mája  a bílá kolečka kolem očí jasně zvýrazňovala její krásu. Opravdu. 
   
   Netradiční travnatý povrch vzbuzoval nedůvěru, ale kupodivu nedocházelo k žádným nepříjemným pádům. Lehký výron v kotníku si přivezla pouze Lucka, za týden však byla fit. Větším problémem však bylo prosté ukrojení chleba. Dívky, než se budete  vdávat, tohle se musíte doučit!
   
   Brzký termín po mistrovství světa v hokeji jasně určoval národní hrdost, na hřiště šly dívky i trenéři pomalovaní národními symboly na tvářích. Při odjezdu, když už skoro nikdo nemohl chodit, ozvalo se: „Kdo neskáče není Čech, HOP, HOP, HOP“. Šlo to i s bágly na zádech, které dívky táhly na stanoviště autobusu.
   

 
   Ve volném čase šli trenéři na pivko do městečka. Jiná země, jiný mrav. Zde se pivo nosí v dvoudeckách. Při druhém pivu chtěli na obsluze velké pivo („Große bier, bitte!“). Přinesli jim ho ve skle, které se používá u nás na malé pivo. A personál se přišel podívat, cože to je za exoty. Nuže, jiná země, jiný mrav. Bude lepší vystačit z vlastních zásob.
  
   Jen občas v televizi máme možnost vidět galérie písečných soch někde  na plážích u moře. Zde jsme viděli celou rostoucí galérii roztodivných zvířat, kde hraje asi prim král zvířat lev, který je znázorněn i se svou královskou korunou. Foťáky cvakají a zachytávají někde i tvůrce, kteří pomalu a vytrvale kouzlí z mokrého písku tvary a hned ho něčím stříkají pro zpevnění. K vidění je i několik mořských panen, které lákají snad mořeplavce do své náruče.  Stačí nám naše suchozemské víly.

 
   Nejpopulárnější písničkou byla asi Kačorou dirigovaná „JÓŽIN Z BÁŽIN…“, která rozezpívala celý autobus v dobré náladě. Vytrvale dirigovala a pěla sólo...
  
   Naše výbava byla skromná, ale pro účel naší cesty dostačující. Jen naše pergoly nevydržely nápor větru. Některé výbavy ostatních družstev byly na vysoké úrovni, místo stanů velké bytelné hangáry, světelná hra barev osvětlení, nám to ale stačilo a dobrou náladu nic nezkazilo.  

     Naše soupeřky z domácího prostředí Holandska na nás zapůsobily… no, vlastně vůbec. Studené obličeje bez mimiky a úsměv žádný. Nenča by se svým úsměvem třikrát kolem hlavy stačila minimálně na polovičku  domácího národa. Hned první rok jsme si vybojovali pohár za nejsympatičtější družstvo, které si dovedlo zpívat i na hřišti. Ze všech stran pořadatelé přicházeli k našemu kurtu, nevěřili uším, ani zraku. Zkrátka potomci husitů, kteří zaháněli nepřítele zpěvem.