J.Duffková: O tom, jak a proč vzniklo a (zatím) nezaniklo chataření a chalupaření v Čechách
PhDr. Jana Duffková, CSc.:
O tom, jak a proč vzniklo a (zatím) nezaniklo chataření a chalupaření v Čechách
Na chataření a chalupaření lze pohlížet různě. Chalupáře můžeme chápat jako zachránce a udržovatele původní venkovské architektury i jako estetické naivky domnívající se, že zeď ověšená kdejakými kolesy kdysi dávno odpadlými od žebřiňáků a prastarými valchami doplněnými čerstvě nalakovaným trakařem nenuceně sloužícím jako květinový stolek dodává jejich víkendům rustikální autenticitu a jejich chalupě uměleckou hodnotu. Chataře je možné posuzovat jako činorodé lidi trávící své volno ideálně aktivním odpočinkem se všestranně užitečnými rukodělnými koníčky, nebo jako původce nesnesitelného hluku při nekonečném dobudovávání svých obytných slepenců ne nepodobných přístřeškům latinskoamerických favel a hyzdících krajinu. Chalupáři mohou být považováni za namyšlené městské snoby hrající si o víkendech na „prostý venkovský životní styl“ v kašírované bukolické idyle, kterou a) v reálu už stejně dávno nikde nelze najít, b) by nikdo z dnešních obyvatel venkova ani nechtěl obnovit, nebo za lidi upřímně hledající alespoň dočasnou úlevu od městské anonymity a povrchnosti drtivé většiny sociálních kontaktů s potkávanými lidmi a městského diktátu času (a peněz). Chataře lze vnímat jako individualisty uzavírající se do opečovávání svého vlastního chatařského písečku, či jako spolutvůrce víkendové pospolitosti v chatových osadách, kde lze alespoň na dva dny změnit svou identitu, nebo přinejmenším si doplnit vytouženou sociální roli neexistující v každodennosti všedního dne.
Odlišnost až rozpornost těchto představ je – na úrovni hodnotících soudů – jistě odrazem diferenciace obecných postojů a vlastních zkušeností hodnotitelů: neexistuje snad Čech, který by neměl osobní zkušenost s chataři/chalupáři – lidé žijící ve městech chatu/chalupu vlastní či vlastnili nebo přinejmenším jezdí či jezdili na chatu/chalupu svých příbuzných a známých a lidem z venkovských oblastí naopak chataři/chalupáři jistě alespoň někdy zpestřili či ztrpčili (jejich) každodenní život o (svých) víkendech. Současně však zmíněná diferenciace poukazuje – na úrovni (odrazu) reality – na nestejnost, individuálnost chatařů a chalupářů (a jejich chat a chalup), na skutečnost, že chataři a chalupáři nejsou zdaleka homogenní skupinou; striktně vzato, prvního zjednodušení se v tomto směru dopouštíme už tím, že mluvíme o „chatařích a chalupářích“ jedním dechem. Jenom tehdy, díváme-li se na chataře a chalupáře z pohledu majoritní kultury na „subkulturu“ (může být ovšem diskutabilní, zda chataři a chalupáři tvoří subkulturu v plném sociologickém slova smyslu), zdá se, že opravdu vykazují na obecné rovině řadu společných či obdobných rysů, jimiž nechatařská a nechalupářská populace prostě “nevládne“.
* * *
V českém chataření/chalupaření lze pozorovat řadu paradoxů (sociologicky vzato a s J.Kellerem řečeno „nezamýšlených důsledků lidského jednání“ či – v terminologii I.Illiche - projevů kontraproduktivnosti v rozvoji jednotlivých sfér moderní společnosti). Jen namátkou: jsme malá země a přesto mnoho našich obyvatel z její plochy ukrajuje dvojí prostor – domov a tzv. druhé bydlení – s dvojitými nároky na různé přírodní zdroje; říkáme, že alespoň na víkend musíme opustit stereotyp městského zmatku a shonu a proto (?) po mnoha zmatcích na silnicích způsobených masovým víkendovým úprkem z měst dojíždíme na venkov, kde ve spěchu upadáme do jiného stereotypu (event. stejného, což může být ještě horší); navzdory tvrzení, že alespoň o víkendu chceme být blíže přírodě a dále od civilizace, i ve svém druhém bydlení zapínáme ledničku, betonujeme cestičky na zahradě, díváme se na televizi atd.; mnoho lidí považuje svou životní úroveň za nedostatečnou a přitom řada z nich si dovoluje luxus „živit“ dvě bydliště; toužíme po odpočinku v nenarušené přírodě, a když už něco tomu se blížícího najdeme, velice rychle se postaráme o jeho narušení v podobě hluku, odpadků nejrůznějšího druhu, znečištění vody, poškození přirozených ekosystémů atd.; chataření/chalupaření bývá oceňováno jako optimální varianta společného trávení volného času podporující soudržnost a komunikaci mezi jednotlivými členy rodiny, a to za vcelku běžné reálné praxe, kdy buď všichni intenzivně pracují, na mluvení není čas a v dětech začíná bujet silná alergie na sekačky, pily, hřebíky atd., nebo pre- , post- a pubertální potomci neskonale raději jezdí na cizí chaty se svými vrstevníky než na vlastní chatu se svými rodiči.
* * *
České chataření/chalupaření už dlouho není jen jedním z mnoha způsobů trávení volného času – v průběhu 20. století dorostlo do pozice „fenoménu“ (sociologického, ale i sociálního, kulturního, ekologického či ekonomického). Důvodem k této u nás obecně (a často se zvláštní pýchou) přijímané charakteristice přitom není jen počet chat a chatařů a chalup a chalupářů, který ovšem skutečně je vzhledem k rozloze naší republiky a počtu obyvatel úctyhodný, ale spíše místo, které chataření/chalupaření zaujímá v životě českých obyvatel a jaký je mu obecně přikládán význam.
Chataření/chalupaření - jakožto „habitualizované stereotypní rekreační chování“ (M.Petrusek) - má oproti řadě jiných způsobů využívání volného času výhodu kumulačního efektu, tedy tu přednost, že v sobě spojuje a člověku umožňuje vykonávat řadu dalších dílčích aktivit, které jsou u nás značně oblíbené: kutilství všeho druhu, zahrádkaření, houbaření i různé dílčí utilitární koníčky zkrášlování interiérů. Přitom ale dnes už nejde jen o volný čas, chataření/chalupaření má vliv i na celkový životní styl chatařů/chalupářů, strukturu jejich spotřeby, týdenní harmonogram (nikoli jen víkendový), náplň dovolených, dříve a občas patrně i nyní na jejich pracovní výkon (chatařské/chalupářské víkendy bývají opravdu perné a fyzicky náročné) apod.
Samotné chaty/chalupy jsou víc než jen místem, kde člověk pobývá o dovolené a o většině víkendů - jsou (jak již bylo řečeno) druhým bydlením a dokonce i druhým domovem. Jako takové by měly na jedné straně kompenzovat určité nedostatky prvního bydlení, substituovat to, co není možné v prvním bydlení, ale na druhé straně si člověk do nich současně vláčí celou svou ménage, přenáší do něj funkce svého prvního bydlení se všemi jeho atributy, rodinnými vztahy a povinnostmi i řadu činností, které se jen transponují do jiného prostředí. Z toho ovšem vyplývají výše zmíněné paradoxy chataření/chalupaření, které jen odrážejí a prodlužují paradoxy existující v celém současném životním stylu.
* * *
Kořeny, předchůdci a začátky
Bezprostředním předchůdcem dnešního chataření bylo trampské hnutí na počátku 20. století a zejména v období první republiky, přesněji řečeno první sruby a trampské osady, které se začaly budovat ve 20. letech v údolích řek v okolí Prahy (vysoká koncentrace chat je na stejných místech dosud, ale současné chaty mají s těmi dřívějšími, trampskými společného asi tolik jako přísloveční král s králíkem – pokud jde o pohodlí a vybavení). Chalupaření tutéž službu prokázaly ve zhruba stejném období sklony střední a částečně i vyšší vrstvy trávit prázdniny na tzv. letním bytě v některé venkovské lokalitě. Přitom oba dva kořeny se vyvíjely paralelně i jinými směry. Např. výraznější analogii s dřívějšími dovolenkovými letními byty než samotné „chalupaření na vlastním“ vykazuje v současnosti u nás velice pozvolna se rozvíjející agroturistika, konkrétně např. pobyty rodin s dětmi v dočasně pronajatém bydlení na statcích či farmách ve venkovských oblastech, na jejichž každodenním životě se mohou členové hostujících rodin podílet. Obdobně i dnešní chataření je spíše určitou svéráznou odbočkou, jakýmsi levobočkem trampského hnutí, které se ale souběžně rozvíjelo (a fénixovsky mnohokrát až do dnešní doby skomíralo a znovu se alespoň částečně obnovovalo) v autentičtější formě, v podobě skupin mladých lidí s batohy na zádech putujících krajinou bez nutnosti dojít vždy pod svou stálou střechu. Mimochodem, tato podoba by více odpovídala současným euroamerickým trendům novodobého „nomádství“ (A.Toffler), cestování (mj. Z.Bauman) a obecně migračním trendům, které se považují za jeden z nejvýraznějších rysů současnosti - ve srovnání s tím se pravidelná víkendová a dovolenková vázanost na jedno místo zdá anachronická (chataření/chalupaření přitom jistě je formou migrace, ale migrace jaksi okleštěné, věčné migrace dvou míst).
Skutečný boom chataření/chalupaření nastává až v druhé polovině 20. století a každé z jejího desetiletí tomuto fenoménu spíše něco přidalo než ubralo.
Zlatá šedesátá léta: prostor, čas a prostředky
Zlatá šedesátá léta (s návazností na 50. léta a s mírným přesahem do začátku 70. let) přinesla v podstatě základní vklady. K existenci a tím spíše k rozvoji individuálního rekreačního bydlení je nezbytné naplnit několik zásadních podmínek: mít PROSTOR (vhodné typy pro rekreační chalupy se objevují už od konce 40. let v podobě domů ve vysídlených osadách v pohraničí a v 50. letech i chalup ve vesnicích ve „vnitrozemí“ opuštěných v důsledku centralizace zemědělství a stěhování do měst; později je leckde tolerována či dokonce přímo podporována výstavba chat i chatových osad); mít ČAS (zkracování pracovní doby a postupné rozšiřování víkendů od druhé poloviny 60. let); mít určité PROSTŘEDKY FINANČNÍ (růst životní úrovně a v souvislosti z „druhé strany“ i rozvoj produkce spotřebních předmětů v 60. letech) a konečně PROSTŘEDKY DOPRAVNÍ k přesunu z místa bydliště do místa rekreace a zpět (v 60. letech se jednak rozvíjí sítě státem dotované železniční a autobusové dopravy, jednak svůj nástup ohlašuje individuální automobilismus). K tomu je ještě třeba přičíst některé další okolnosti přející chataření/chalupaření jako např. nedostatek vyhovujících tuzemských rekreačních příležitostí ubytování, problematické několikagenerační bydlení ve stísněných bytech ve velkých městech, nástup panelové výstavby s důsledkem zvýšených nároků lidí z „paneláků“ na rekreaci.
Období normalizace: únik do soukromí a k mimoprofesní seberealizaci
70. a 80. léta vnesla svůj přínos typicky normalizačního charakteru zejména do motivace chataření/chalupaření: chata/chalupa může být nenápadnou a přitom legální podobou kapitalizace příjmů i vlastní práce ve společnosti, kde se na větší majetek hledí s podezřením; tendence privatizace a intimizace životního stylu se mohou v soukromí chaty/chalupy, do něhož je přece jen obtížné zasahovat zvenčí, utěšeně a nerušeně naplňovat; značně problematické možnosti seberealizace v profesích a zaměstnáních lze nahradit o to intenzivněji prožívaným seberealizačním kutilstvím, zahrádkařením atd. ve volném čase na chatě/chalupě. Všechny tyto motivy mají svůj obecněji platný předobraz (např. touha něco svého vlastnit nebo pojímání nemovitosti jako typu ukládání financí), ale politický rámec normalizace jim dodal specifický podtext či podobu.
Období transformace: chataření/chalupaření se přežilo - nebo přežilo
Prognostické úvahy původně předpokládaly, že od počátku 90. let se situace chataření/chalupaření radikálně změní jak proto, že lidé už na tuto formu trávení volného času nebudou odkázáni (výrazně se zvýší možnost seberealizace v povolání a pro volný čas si budou lidé raději vybírat ze stále se rozšiřující škály jiných činností), tak proto, že pro mnoho rodin se postupně stane ekonomicky neudržitelné financovat dvě bydliště (s veškerými náklady na provoz, údržbu, daně atd.): lidé budou čas, peníze a energii zkrátka investovat do něčeho jiného. Je pravda, že zejména na začátku 90. let nastala určitá redukce zanícení chatařů a chalupářů, ale celkově transformační 90. léta spíše přinesla překvapení v podobě potvrzení chataření/chalupaření v roli českého fenoménu tvrdošíjně setrvávajícího v repertoáru praktik životního stylu značné části obyvatel, kteří se po okusení novosti objevivších se možností životního stylu a zvláště volného času v první polovině 90. let po čase opět přiklonili k „jistotě“ své chaty/chalupy. Dnešní chataření/chalupaření přitom nepochybně řady změn a modifikací doznalo – příznačné např. je to, že vlastnictví chaty/chalupy už dnes není takovou prestižní otázkou jako dříve (pokud ovšem nejde o poslední trend pro majetné – „chatu“ či „chalupu“ v zahraničí).
Vzdálenější budoucnost chataření/chalupaření může sice ohrozit pravděpodobné pokračování dnešního trendu měnit chaty/chalupy z druhého bydlení na první a jediné bydlení (např. lidé z města po odchodu do důchodu), ale přesto se dá očekávat, že vysloví-li v Čechách i v 21. století někdo slovo „chatař“, bude mít mluvčí i posluchač ještě dlouho mnohem častěji na mysli člověka chatařícího než člověka chatujícího (na internetu). Chataření a chalupaření přežilo – můžeme se radovat, můžeme se zlobit, ale to je asi tak to jediné, co se s tím dá dělat (J.Cimrman).