Janis Joplin.
V Galaxii září mnoho hvězd dlouhou dobu, ale jiné mají opačný osud. Některé jsou zničeny srážkou s jiným nebeským tělesem, ty druhé rychle shoří vlastním žárem.
V newyorském sále Fillmore East lidé po první skladbě vstali. Začaly obrovské ovace. Když se po půlhodině vystoupení chýlilo ke konci, ovládla celou halu elektrizující atmosféra – hudba, zpěv, výkřiky posluchačů se sílily do masového nadšení.
Zeptala se obecenstva, co má zpívat. „Zpívej, co chceš!“ zahřměl rozbouřený dav. Tak vypadala Janis Joplinová na vrcholu slávy. Symbol psychadelického rocku a živočišného ženství. Dívka bez skrupulí, která se zejména v rozhovorech s novináři vyjadřovala nezvykle otevřeně. Druhá Bessie Smithová. Bessie byla císařovnou černého blues dvacátých let, Janis se stala první dámou bílého blues o čtyřicet let později. Konstatujeme podobnost jejich tragických osudů, poznamenaných pocitem osamělosti, obrovským úspěchem a naopak marným hledáním životního štěstí.
Večer 4. října 1970 se vrátila z další pracovní schůzky, kde jednala o právě natáčené desce. Vůz zaparkovala před hollywoodským motelem Landmark, a jak bylo dodatečně zjištěno, vstříkla si v pokoji do levého ramene smrtelnou dávku heroinu. Ještě sešla do haly a požádala o rozměnění bankovky, aby si mohla koupit cigarety. Pak se vrátila do pokoje a zamkla se. Když byla nalezena, svírala ještě v dlani drobné…
Narodila se 19. ledna 1943 v padesátitisícovém texaském městě Port Artur v průměrné, slušně situované americké rodině. Otec, inženýr zaměstnaný u naftové společnosti Tesací, často s Janis diskutoval o základních životních problémech. Jeho intelekt na ni v době dospívání mocně zapůsobil a na dlouhé rozhovory s ním celý život vzpomínala.
Od deváté třídy se její psychika neočekávaně změnila – každému bez okolků říkala co si myslí, byla divoká, nespoutaná. Začala být svým okolím nenáviděná, což na jedné straně u ní vyvolalo agresivitu, na druhé zakomplexovanost. Spolčila se s partou nejhorších spolužáků.
V šestnácti si začala přivydělávat uklízením, pak prodávala vstupenky v kině.
Přidala se ke skupině beatniků, vysedávala s nimi v kavárně Pasea, kde celé hodiny poslouchali jazz a nahrávky bílých folkových zpěváků, kteří vycházeli z lidové tradice a zpívali o aktuálních problémech, spolehlivě znechuťujících americké měšťáky.
V sedmnácti odešla studovat na Lamar College do blízkého Beaumontu, ale na svou chuť na studia brzy zapomněla. Uchvátila jí hudba – bez dechu poslouchala nahrávky černých bluesových interpretů – Odetty, Leadbellyho. Zkoušela sílu svého hlasu a umínila si, že své vzory překoná.
Zatím pracovala jako kreslička. Pak s kolegou ze studií Chetem Helmsem odjela do San Franciska, kde našla ve čtvrti North Brach společnost, plně jí vyhovující svým způsobem života. Zpívala v barech a klubech za pivo, ale bez větší odezvy. Tady začaly její problémy s alkoholem a narkotiky. Poznávala život, s rozkoší vychutnávala pocit nezávislosti. Zažila i první velkou lásku, snoubenec ji však brzy opustil. Zdrcená, vyčerpaná a vyhublá se vrátila domů, rozhodnuta se porvat se zhoubným návykem.
Začala opět studovat, doma však vydržela jen necelý rok. Odešla do Austinu, kde se živila jako číšnice, nějaký čas ji bavilo obsluhovat počítací stroje. Ale hlavně studovala a zpívala – folk a country s bluesgrassovými kapelami, zejména s Walter Creek Boys, s nimiž zkoušela repertoár Rosie Maddoxové a Woodyho Guthrieho. Cítila potřebu vyjádřit své myšlenky, zklamání, touhu. Jejím vyznáním se stalo blues. Začala čerpat z klasiky – zpívala See See Rider z repertoáru Ma Raineyové, Winnyn´ Boy jazzového pianisty Jellyho Roll Mortona. Ze zachovalých nahrávek čiší pietní zaujetí, které má v sobě mnoho odposlouchané, imitující manýry.
Zkouší i psát – její první kompozice, jako Mary Jane nebo Daddy Daddy Daddy, jsou jednoduchá blues s banálními, stylizovanými texty.
V roce 1963 je zvolena nejkrásnější studentkou univerzity, a to je rozhodující impuls. Definitivně se věnuje hudbě a potulnému životu. V roce 1965 zpívala i s dixielandovým souborem Dicka Oxtona, ale ani tentokrát se ještě nedokázala vymanit z vlivu svých vzorů. Např. v River Jordán zní jako Bestie Smithová v horší formě, jakoby chtěla rozjitřeným a dynamickým podáním nahradit uvolněnost a hlasovou finesu.
V Austinu ji o jednom víkendu v roce 1966 uslyšel její známý Travis Revers a pozval ji znovu do San Franciska, kde se jí ovšem ztratil. Šla tedy za Chetem Helmesem, který už vedl klub Avalon Ballrom ve vyhlášené čtvrti Haight Ashbury. Seznámil ji s kapelou Big Brother And The Holding Copany. Janis nachází přítele v jejím bubeníkovi Dave Gertovi a od června s nimi začíná zkoušet.
Zvyklá jen na doprovod kytary nebo několika málo akustických nástrojů, je zpočátku dost vystrašená kvílejícími kytarami a silně akcentovaným rytmem bicích za zády. I celá atmosféra města se změnila. Vládne tu rock´n´roll, začíná kulminovat hnutí ,,květinových dětí´´, zdi jsou popsány jejich heslem ,,lásku, ne válku“.
Skupina vychází z módní triumfující vlny blues rocku, ale přesahuje její hranice, směřuje k psychadelickému výrazu. Janis má bohaté zkušenosti s folkem a country, řemeslně ovládá blues. Teď upíná své snahy k zvládnutí dalších stylů – gospelu, a své lásky – soulu. Prvním velkým úspěchem je jednoduché a výrazně rockové podání gospelové písně Down On Me, potom uvádí svou slavnou verzi Ball And Chain bluesové zpěvačky Big Mamy Thortonové, ze soulového repertoáru si vybírá Hi Heel Sneakers a Piece Of My Heart, která se stala i singlovým hitem. Její vlastní píseň Catch Me Daddy už prozrazuje tvůrčí vyzrálost. Většina jejich nahrávek se dá klasifikovat jako směs soulu a rocku, ona sama svůj styl definovala v šedesátém osmém roce podivuhodným, nicméně výstižným termínem blues-rock-soul-rock-blues.
Rozhodujícím zvratem její kariéry bylo vystoupení na slavném festivalu v Montenery v srpnu 1967. Přes počáteční obavy a trému z takové konkurence, jakou byla tehdejší špička – Otis Redding, Jimi Hendrix, Eric Burdon, The Who, Mamas + Papas a Jefferson Airplane – měl jejich odpolední koncert takový úspěch, že musel být večer opakován.
Kritici se předháněli v lichotkách. Bylo to sugestivní. Smělá gesta, nenadálé pauzy, které dohání novými frázemi, z nichž přechází do pomalého tempa. Intenzita, expresívnost, výbušnost. Snaží se o nejvěrnější podání toho, co sama cítí. Disponuje neskutečnou hlasovou škálou – od chraptivého pískání k suchému šepotu.
Zástupci nahrávacích společností byli obezřetní. Jako první osvítil obchodní duch malou firku Mainstream, ale i ta opatrně vyčkávala s vyháním jejich alba až do chvíle, kdy projevil zájem koncert CBS.
Recenze první desky Big Brother And The Holding Copany byly víceméně negativní. Jejich hudba byla tak agresivní, syrová a strhující na scéně, ztratila v odosobněném prostředí stuida veškerý žár. Album nesplnilo očekávání a s výjimkou příznivců skupiny bylo na trhu opomíjeno.
V té době už mají podepsanou smlouvu s jedním z nejznámějších amerických manažerů Albertem Grossmannem a připravují desku pro CBS. Vyšla s názvem Cheap Trills roku 1968 a obsahuje většinou živé záznamy z koncertů, které atmosféru jejich hudby tlumočily posluchačům daleko autentičtěji. Tentokrát album přineslo obrovský komerční úspěch – byla mu udělena Zlatá deska ještě před vydáním, pouze na základě počtu objednávek, získalo první místo v americkém žebříčku, měsíčník Down Beat uděluje Janis titul Queen Of Rock.
Sólistka tady září v nejlepší formě, fascinuje svým ostrým, průbojným neškoleným hlasem, zejména v jímavém Turtle Blues baladě I Need a Man To Love, Gershwinově slavném Summertime nebo devítiminutové verzi svého hitu Ball And Chain. Stává se symbolem bílé větve blues a tzv. Blue-eyed (modrookého) soulu.
Desce se dá i leccos vytknout – místy příliš hlučný a banální hudební základ, nevyrovnanost materiálů – od nejvzrušivějších okamžiků exhibice jejího talentu až po rozpačité momenty (Sweet Mary). Je pravděpodobné, že tady došlo buď ke kompromisu mezi originalitou Janis a možnostmi kapely, nebo mezi ambicemi tvůrců a požadavky společnosti.
První možnost dosvědčuje fakt, že Janis se vůčihledně mění z živelné lidové zpěvačky v cílevědomou a rafinovanou umělkyni. Je si vědoma toho, že její jméno i schopnosti přesáhly rámec skupiny. Koncem roku 1968 proto odchází se sólovým kytaristou Samem Andrewsem a plánuje založení nového souboru.
Druhá možnost je dána přístupem jak hudebního průmyslu, tak i nejširších posluchačských vrstev k populární hudbě. Rocková etika je typicky britským fenoménem, v USA ji není možné specifikovat bez ohledu na dlouhý a přirozený vývoj, vyplývající z koexistence a vzájemného ovlivňování a inspirování bílé a černé hudební kultury.
Janis začala adaptací známých písní do rockové podoby, teď stála před životním rozhodnutím – pokračovat vlastní cestou, nebo se nechat zatlačit do zkomercionalizovaného středního proudu? Předpokladem první alternativy byl dostatek kvalitního původního materiálu. Hledá oporu u přátel – jako jeden z prvních jí pomáhá bluesový zpěvák Nick Gravenites: skládá přímo pro ni několik písní, z nichž patrně nejzajímavější je jejich duet Ego Rock, uchovaný v živé nahrávce.
Se Samem formují skupinu Snooky Flowers ze zkušených studiových muzikantů. V obsazení je i dechová sekce (tenora barytonsaxofon, trubka), která zajišťuje charakteristický soulový zvuk. Přesto ale soubor nemá u obecenstva velký ohlas. Studená profesionalita hudebníků neposkytuje Janis oporu, potřebnou k naprostému uvolnění a maximálnímu výkonu. Ani americké, ani evropské turné nevyznělo přesvědčivě. Janis to omlouvá svou osobností a nezkušeností zámořského publika, ale v té době už je její dráha poznamenána řadou skandálů. Pije a užívá drogy čím dál víc. Stává se, že není schopna vůbec vystoupit. Překračuje únosnou míru ve vyjadřování a chování na scéně. V listopadu 1969 přerušila policie její koncert v Tampě na Floridě z důvodu nadužívání vulgárních slov, aféra měla dohru u soudu, jímž byla v březnu 1970 odsouzena k peněžité pokutě.
Vánoce 1969 tráví u rodičů, kam se uchylovala vždycky, když jí bylo nejhůř.
Výsledkem patnáctiměsíční existence skupiny je album I Got Dem Ol´Kozmic blues Again Mama, na kterém se ještě víc přimkla k soulu. Snad chtěla tímto sáhodlouhým názvem kompenzovat nucenou změnu poněkud drastického titulu předešlého alba, které se mělo původně jmenovat Sex, Dope And Chlap Thrills.
Deska byla vysoce oceněna kritikou. Živelnost tu ustupuje umělecké kreaci. Zpěvačka používá méně vokálních efektů a ozdob, které byly sice většinou promyšlené a efektní, ale plýtvala jimi s jakousi netrpělivostí, která vedla až k monotónnosti.
Autorsky se na ní podíleli především Gravenites a Rabovou, ale úvodní píseň je z dílny Bee Gees (Someone To Love) a nejdeme zde i tradiční bluesovou píseň One Good Man.
Rozchod skupiny po vystoupení v Madison Square Garden v prosinci 1969 uspíšily i časté personální změny, nerentabilnost velkého obsazení a nakonec i kritické hlasy proti hlučnému doprovodu. Na jaře sestavuje Sam Andrews znovu Big Brother a The H. C. a Janis s nimi vystupuje v dubnu na jediném koncertě ve vyprodaném newyorském sále Fillmore East.
Následující období je kritické. Je fyzicky i psychicky vyčerpána, trpí touhou po nenaplněné lásce. V červnu se seznámila se studentem univerzity v Berkley Sethem Organem. Konečně se zdála být šťastná.
Po několika týdnech představuje na louisvillském Festival For Peace novou skupinu s názvem Fult Tilt Boogle, tvořenou kanadskými studiovými hráči, mezi nimiž byli kytarista John Till a baskytarista Brad Campbell z poslední formace Snooky Flowers.
Je opět ve vrcholné kondici, její projev je bohatší invencí než kdy předtím. Poslední veřejné vystoupení absolvuje v srpnu 1970 na harvardském stadioně, kam za ní přišlo čtyřicet tisíc diváků.
Na podzim začíná natáčet album Pearl, uznávané za její nejlepší. Perfektní doprovod, efektní angažmá, exponovaný zvuk varhan a piana, navozující ovzduší starých gospelů. Janis je v apogeu svého talentu – celý repertoár je dokonale vyvážený a výrazově odlišený. Lyrika sousedí s pulsující dramatickou expresí. Za vrcholy lze označit její vlastní píseň Mercedes Benz a Kristoffersonovu Me And Bobby Mc Gee, považovanou za její osobní zpověď. Mezi autory se objevilo i jméno černého zpěváka Bobbyho Womacka.
Ještě 1. října v rozhovoru se svým advokátem mluvila o svatbě se Sethem a těšila se na novou desku.
Stačila nahrát jedenáct písní. Deska byla vydána posmrtně s dvěma nedokončenými skladbami.
Jaká tedy vlastně Janis Joplinová byla?
V roce 1969, tok před svým odchodem ze života, se objevila v rodném Port Arturu na setkání bývalých spolužáků ze střední školy, které bylo zachyceno v televizním interview.
Různila ses od svých kolegů? ,,Nevím, proč se nezeptáš jich?“
Mysleli si, že se od nich odlišuješ, nebo jsi o tom byla přesvědčena sama? ,,Cítila jsem se být outsiderem.“
Chodila na sportovní podniky? ,,Ne. A nebyla jsem ani na maturitním plese.“
Ale pozvali tě, ne? ,,Ne. Nemyslím že by o mne stáli. A to stačilo, abych měla dodneška chuť (směje se) zpívat blues.“
Měla v sobě mnoho z normální dospívající dívky z americké provincie. Vzdorovitá, nikým si nedala poradit, na druhé straně citlivá, až sentimentální. Nevěřila, že je slavná, dokud si to nepřečetla v Times. Prosila reportéry o zaslání otištěných recenzí, které si pak pečlivě vylepovala do sešitu. Její život byl nespoutaný a bouřlivý, a před nikým to neskrývala. Brala ho tak lehkovážně jako celý okolní svět. Stále toužila po štěstí, i když bývá prchlavé. Možná to chápala, ale svým, snad příliš naivním způsobem. A byla obklopena příliš cynickým prostředím.
V historii není bohužel málo případů, kdy autodestrukce se stala základem tvůrčího rozletu. Jejím krédem by mohl být verš z písně skupiny The Who: ,,Mám naději, že umřu dřív než zestárnu.“
Stala se živým symbolem své rozbouřené doby a své tápající generace. Chtěla najít štěstí a utéci před samotou. Nepovedlo se jí ani jedno, ani druhé.
Americký slovník The History Of Rock´n´roll uvádí pro šedesátá léta vedle ní jen jména Arethy Franklinové a Grace Slickové. Jedou z jejích lásek byl i zpěvák Country Joe Mc Donald . Věnoval jí píseň Janis, která je nahrána na jeho desce Country Joe And The Fish. Ve svých vzpomínkác na Janis napsal na obalu desky Farewell Song zajímavou úvahu: ,,Škoda že se nedožila osmdesátých let. Možná, že by se pro ni našlo místo mezi Pat Benatarovou a Ninou Hagenovou.“
Těžko říci, zda si na tyto zpěvačky někdo za pár let vzpomene. Janis zůstává dodnes výjimečným zjevem. Její umění vyšlo ze zkoušky časem vítězně.
Ladislav Havránek, Melodie 12/1985