Následující historky jsou opravdu autentické, díky své délce podtrhují to, jak byl člověk zoufalý ;).
Při nakupování lístků na vlak v Indii člověk zjistí, že v této zemi rozhodně byrokracie byla dopilována k dokonalosti. Je potřeba si připravit pevné nervy a je výhodné si lístky koupit pokud možno najednou, jakmile dokážete najít nějakého trochu spolupracujícího Inda. Jednak vám to ušetří čas (protože každý nákup lístků je cca 1 hodinu), jednak se v Indii často stává, že jsou vlaky plné a to nejen v sezóně a zdaleka ne jen na hlavních spojích. Když se náhodou plány změní lístky jdou i vrátit (samozřejmě za storno poplatek, ale ten není nikterak závratný). A též na malých nádražích často není žádná kancelář natož Ind, který umí anglicky, takže koupit lístek je pak o to těžší.
Pravdou je, že když se člověk otrká zjistí, že na tom systému něco je a že to zdaleka není tak strašné jak se na první pohled zdálo.
Měli nastudováno, že nemáme lístky kupovat jinde než v TOURIST OFFICE. V Dillí, jakmile jsme přijeli na nádraží (metrem)m jsme se jali ji hledat. Po cca 1 hodině se nám podařilo ji nalézt. Zjistili jsme, že metro vede ZA nádraží a je tedy třeba přejít most nad kolejemi (to je taková věc, která je na každém nádraží. Velmi praktická – místo podchodu nebo toho, že by se tisíce Indů promenovalo po kolejích) je nad nimi takový nadchod a spojuje přední a zadní budovu nádraží. V Dillí jsou v zadní budově nádraží okýnka, ale to jsou lístky na autobusy, městskou dopravu a možná ještě něco. Spalo tam hodně obyvatel nádraží, takže jsme to moc nezkoumali. Všechno se vždy odehrává v hlavní, tedy přední budově nádraží. V Dillí se skládá v přízemí z haly a z pavlačí, které vedou dál do útrob budovy. Most vás vyplivne cca v 2. patře a tam už jsou šipky na TOURIST OFFICE.Kancelář má otevřeno od 8 hodin (večer tuším do 19, ale nepamatuji si to přesně),
První nákup lístků vypadal nějak takto:
JÁ: Prý si máme najít nějaký formulář, ten vyplnit a pak teprve jít k úředníkovi, jinak se s námi nebude bavit.
Žluťák: Myslíš támhle ty papírky?
Marťa: Doufám, že to bude celé v Hindy.
Léňa: Ne dobrý je to anglicky, vzala jsem jich pro jistotu víc.
Vyplňujeme: destinace: MATHURA, číslo vlaku a třída...: ... ty jo tak to nevíme a hele tady chtějí jméno, číslo víz, číslo pasu... ty vago nechtěj taky číslo bot? Tak to ne, nebudeme to všechno vyplňovat, aby to bylo pak špatně. Jdeme se zeptat. Já a Léňa jdeme k volnému úředníkovi s papírkem. Pán na nás kouká sedí a nevšímá si nás.
JÁ: Pardon, we need to go to Mathura... Pán: nic
Já: Can you help us.
Pán: General Info
Já: ... What info can you give us?
Pán: Departures
Já: We want the earliest train to Mathura. Is it at 13.40?
Pán: YES
Já: where we can buy tickets?
Pán: Ha?
Já: Where tickets?
Pán: not here
Já: Where?
Pán: ukázal dolů pod sebe
Já: Downstairs?
Pán: YES
Já: Sure? (bála jsem se vydat mezi Indy)
Pán (blahoskoloně): 13.40 no here. Here 5 hours minimum,
A už si nás nevšímal.
Já jen k Léně: říká, že to máme koupit dole a že to jede v 13.40 a pak ještě něco o 5 hodinách, ale já nějak nechápu, zkusíme to dole a uvidíme....
Zpětně vím, že jsem udělala několik chyb. Zaprvé, když se chci něco od Inda dozvědět – NIKDY slovy NIKDY mu nenabízet odpověď, kterou chci slyšet. To že ji znám si musím nechat jako trumf v rukávu. Ind všechno odkýve – je mu to jedno. Dodneška nevím, zda je to proto, že člověku chtějí vyhovět nebo si z člověka dělají srandu nebo prostě člověka považují za mravence, který není podstatný. Rozhodně to mají hozené nějak jinak, takže z našeho pohledu Indové lžou a to pořád i v situacích, kdy z toho absolutně nic nemají. Tenhle úředník chtěl mít evidentně klid na dočtení těch novin, to se ještě dá pochopit :).
Pokud si Vás úředník nevšímá a kouká do papírů nic to neznamená. Nechat se odbít a ptát se klidně dál. A hlavně, když vám něco není jasné ptát se do zblbnutí, sami nic nevymyslíte...
My jsme však nezkušeně odešli dolů do haly mezi Indy nakupovat lístky, protože jsme si ještě naivně mysleli, že za 3 hodiny z Dillí odjedeme vlakem a brzy odpoledne budeme už v Mathuře – menším městě, abychom se vyspali a nějak aklimatizovali na tuhle šílenou zemi.
Já a Léňa jsme šli dolů do haly, kde jsme lehce propadaly zoufalství. Tolik lidí pohromadě jsem ještě neviděla – no možná na konzertě PingFloydů :). Viděla jsem asi 100 okýnek (rozuměj tak 40, ale by jsme trochu vyděšené) a tak jsme nazdařbůh k nějakému zamířily. Přilepil se na nás pan radílek.
Radílek: Where you go?
My: Nic a rozhlížíme se po hale (všichni v Čechách, ať už průvodci, cestopisy nebo kamarádi) zrazují od těhle radílků
Radílek: Where you go?
My ho ignorujeme a čteme nápisy, které jsou latinkou na okýnkách
Radílek: Ticktes not here
Já: Tourist office said, its here
Radílek: No, no tourist office. Ticket there (a ukazoval ven z haly)
My ho ignorujeme a dál čteme okýnka a říkáme si, že je výhoda, že nejsme angličani a že ho můžeme v češtině posílat někam. To určitě, necháme se jím zatáhnout někam ven z haly, když se lístky evidentně prodávají tady. Najednou vidíme okýnko MATHURA ONLY LADIES – to vypadalo slibně. Takže radílka necháme furt plkat a tahat nás za ruku, že ty lístky nejsou tady a vystojíme frontu. Jsme na řadě.
Já: Tickets to Mathura? Paní za okýnkem: Only st....
Já: Sorry?
Paní (nakvašeně): STANDING
Já: NO, sitting class
Paní: NO
Já: tickets for sitting class not here?
Paní: NO
Já: where
Paní: NO
Já: sorry, I do not understand
Paní (nakvašeně): NO sitting
Léňa: a nemyslí ona, že sitting neexistuje?
Já: other class?
Paní: NO
Já: where
Paní: setpteo
Já: sorry
Paní: setto
Já: sorry
Paní nakavašeně zavírá okýnko a nekomunikuje... (když se nad tím zamyslím teď tak být v její kůži, tak se taky naštvu :))
Já zničeně k Léně: možná říkala okýnko 32, ale já jim fakt nerozumím.
Léňa: no tak to zkusíme.
Do toho pan radílek: ssss blalbla not here, you must go to office. A tahá nás za rukáv. My obcházíme halu, ale okýnko s číslem 32 nevídíme. Ptáme se tedy radílka (protože jinak evidentně lístky nekoupíme).
Já: desk 32
Radílek: no 32, go to office, where go? Mathura? No, 32. NO here. Go, go with me, go, go...
Sice velmi nerady, ale přesto odcházíme s radílkem. Chvíli mi blesklo hlavou, že by bylo lepší se vrátit do turistické kanceláře, ale
pak jsem nahlas řekla Léně: No v tý knížce, co jsem četla, psali ty ženský, že si občas koupili lístky z nějakých cestovek, protože už na nádraží nebyly a taky, že na to neměly nervy. Třeba je to ten případ. Bude to dražší, ale...
Lenka: no stejnak nevíme, co jiného a 6 týdnů v Dillí nebudu.
Vyšli jsme za pánem ven z haly. Před halou bylo boží dopuštění. Spousta lidí, rikš řev a všichni jezdili a chodili všemi směry a mezitím jsme se proplétali za panem radílkem, který běžel, a furt se otáčel a říkal go, go. Dívali jsme se na sebe s Léňou vyděšně. Proboha kam nás to vede, vždyť nás vede zpět na bazar (už jsme tam byli), co je to za blbost, aby tam měli lístky na vlak. Přešli jsme hlavní silnici (se zavřenýma očima a s pocitem, že nás musí srazit aspoň 10 rikš) a pán nás vedl pře dům a pak říká, že jako máme jít dovnitř do třetího patra. My jsme se už už otáčeli, že jdeme pryč – přeci nepůjdeme do nějakého polorozpadlého domu. Ještě nás tam zamknou a budou nás mučit :)... No vlezly jsme tam. Byla to cestovka. Jak jsme zjistily později, tak lístky na autobus se kupují vždy takto a evidentně mají různé služby i vlakové lístky.Dole na domu je jen malá cedulka a cestovní kancelář má nahaněče na veřejných místech (někdy je dole výloha, ale málokdy by byl v přízemí člověk s počítačem – zřejmě by to nebylo úplně bezpečné). Nahoře v domě byla kancelář s pánem, který, ale uměl dobře anglicky. Posadil nás nabídl nám čaj, ale na ten jsme neměli odvahu a asi půl hodiny si s námi povídal (mysleli jsme, že tam budeme chvilku), ale v Indii všechno má svůj čas. Nicméně vysvětlil nám jak je to s těmi lístky. Takže jednak si je můžeme koupit v TOURIST OFFICE, což je služba drah. Prodávají vlastně rezervaci, i když je to zároveň i lístek a proto je třeba tam být 5 hodin před odjezdem vlaku. Po tom už je možné koupit lístek jen přímo (u okýnka), ale tam málokdy mluví anglicky a nemají moc míst do vyšších tříd, protože lístky mají prodávat právě cestovky jako je pán. Samozřejmě všechny ostatní cestovky jsou podvodníci, jen on má licenci od vlády (když jsme se podívali později, každý to měl napsané), ale pán říkal, že ostatní lžou :). Ptala jsem se ho, proč si mám koupit lístek od něj a ne přímo na nádraží a on, že od něj to není dražší. Za pár minut zas, že má provizi 15%. Takže nevím. Nicméně on prostě může sehnat lístky, které se na nádraží tváří, že už nemají (zřejmě každá cestovka má zarezervován určitý počet míst a na nádraží už se ta místa tváří jako prodaná). No zkoušel ten vlak do Mathury, ale byl plný. Tak nám ještě vysvětlil, že existuje first class, což je standing class (jen pro Indy), second class pro bohatší Indy a pro nás a má být third, která je klimatizovaná (taky nám řekl ceny a rozdíl mezi cenami ve druhé a třetí třídě (třetí je lepší) byl markantní).Takže jsme se ptali, zda si můžeme koupit druhou a on říkal, že samozřejmě, ale že je dirty. Ale my jsme věděli svoje, že nám druhá stačí. Četla jsem v cestopisech, že v pohodě je second sleeping. Ale co přes den? No uvidíme. Pak nám ještě nabízel auto na 14 dní s řidičem za 14000 rupií a řekl nám, že další vlak jede 18:50 a dal nám nějakou cenu. My jsme mu řekli, že se vrátíme a šli jsme pryč to nějak vstřebat. Pan radílek chtěl bakšiš, ale když mu pán, co s námi vyšel z baráku (to byl jen provazeč po baráku) naznačil, že jsme nic nekoupili, okamžitě sklopil ruku a říkal, že ať se vrátíme atp. Ale neotravoval. To mě mile překvapilo.
V hale jsme se ještě cvičně znova podívali po okýnku 32. Opravdu tam bylo, ale pan radílek nás nenápaně směřoval od něho, abychom ho nenašli, takže evidentně to tam šlo koupit. Paní v okýnku, když jsem se zeptala na ticket to Mathura, tak odpověděla: „Fill in the form“. Viděli jsme formulář, vzali jsme je a šli nahoru, abychom opsali čísla pasů. Bylo ale už asi poledne, a tak jsme se rozhodli, že si koupíme lístky na ten další vlak, v turistické kanceláři, protože do něj ještě zbývá více než 5 hodin. Snad ten pán v cestovce nekecal. Vyplnili naše jména, pohlaví, věk, číslo pasu a to celé dvakrát. Jedenkrát destinace MATHURA, jedenkrát UDAIPUR. Když jsme viděli jak je to složité, tak jsme raději chtěli koupit vlak i dál. K přepážce jsem šla se Žluťákem. Vyseděli jsme frontu (byly tam židličky ;)) a pán se kouknu na formulář:a povídá: what class
Já: second
Pán: sleeping
Já: sitting? its day.
Pán zavrtěl hlavou a napsal sleeping: What time?
Já: 18:50
Pán: kouknul do počítače: OK I have 4 place. Naťukal to do počítače, dal na to razítko a dal nám lístek.
Pán: Udaipur? Ha?
Já: Yes
Pán: not from Agra
Já: yes from Agra
Pán: Not from Agra, from Mathura
Já: What (měla jsem informace z oficální strany železnice a Agra je velké město).
Pán: tickets Mathura to Udaipur. Mathura close city. Close to Agra. Not far. Very close.
Já: OK Mathura to Udaipur (tak se holt do Mathury vrátíme)
Pán: What time?
Já: over night, second sleeping (učím se rychle :)).
Pán nám dal dva časy, tak jsem si jeden vybrala a pán to zas naťukal do počítače dal nám lístky, vzal si peníze, vrátil nám – špatně, ale Žluťák byl tentokrát ve střehu – tak se omluvil, vrátil nám dobře a my šli za holkama (celé to stálo asi 1700 RP, takže jízdné vycházelo na závratných 20 Kč/člověk/100km). Samozřejmě na kratší vzdálenosti je to trochu víc.
Odešli jsme od okýnka.
Marťa kouká na lístky a říká: „My jedeme do Agry už dneska?. Já: “Ne, do Mathury“ A ona: „A proč jste teda koupili lístky do Agry?“. Koukáme na to se Žluťákem, ještě hrdí, že jsme se nenechali ošidit na penězích, a říkáme, ale vždyť jsme tam psali Mathura. Žluťák šel za pánem, snažil se předběhnout frontu, což nebyl problém, cizinci ho pustili, pán si ho sice nejdřív nevšímal, pak se na něj blahosklonně podíval a upřímně se divil, že jsme přece chtěli lístky do Agry. A kdo by jezdil do Mathury a že už to vyměnit nejde. Žluťák ho nutil, aby se podíval na ten formulář, ale pán dělal, že nerozumí. Pak říkal, aha Mathura, but no change possible. You want to cancel? Jak jsem řekla učíme se rychle. Storno? It is free? Pán se zasmál. NO. Nepotřebovali jsme dlouho na to, abychom si řekli, že bude jednodušší změnit plán než vybojovat bitvu s Indem. A hlavně, vždyť přeci ten vlak do Udaipuru jede z Mathury, takže to jen otočíme.... No a že v Agře zítra budeme naprd, protože je TajMahal zavřený? No jsou horší věci na světě. Další lekce, všchno slovy VŠECHNO je třeba si důkladně překontrolovat. Nenervovat se, že zdržujete a nenechat se utopit v množství informací. Nakonec, ale tenhle „omyl“ byl pro dobro věci.
Vlaky v Indii jsou asi jako naše staré vlaky a podobně čisté. Záchody jsou dokonce lepší. Mají sice místo skel mříže a lidé odhazují na zem vše co nedojedí. Ale druhá sleeping class je v pohodě. Kupuje se i přes den. Buď na své lavičce sedíte nebo spousta Indů leží i přes den. Sitting class je nižší třída a turistům se nedoporučuje (nemáme na to dost silné lokty). Third AC je možnost koupit jen velmi výjmečně. Ale podle mě není potřeba. V noci je ve vlaku klid a vedro při jízdě ve vlaku není.
Druhá historka s nakupováním lístku je z Udaipuru.
Hned jak jsme dojeli, chtěli jsme si pro jistotu koupit lístky na další spoje, kdyby byly plné. Zároveň už jsme věděli, jak je těžké v Indii něco sehnat a vyznat se v jejich systému nesystému, takže, když jsme viděli větší nádraží raději jsme neváhali. Vystoupili jsme z vlaku a já se Žluťákem jsme šli do haly bez batohů – holky u nich čekaly. Hned na peróně byla budka tourist info a vevnitř 2 vojáci. Ptali jsme se tickets a oni ukázali ven. Šli jsme tedy dál k budově a tam jsme viděli Tourist office, ale zavřenou. Šli jsme k okýnku a tam bylo ENQUIRE a ptali se na tickets for tourists a pan na to OUTSIDE. Trochu nás to zmátlo, ale šli jsme ven. Tam byli rikšáci a hned se na nás vrhli. Schválně složitě jsme odpovídala: We do not need rikša right now. We are looking for ticket office. We need to buy tickets to other trains and our friends are waitng on the other side of the building and we are not sure if we go to the citty later....“ Prostě co nejvíc anglických slov, abych je odradila. Jeden z nich však plynulou angličtinou odpověděl, že lístky jsou tam a tam a že cesta do centra je 50RP a že až si je obstaráme, ať si ho najdeme, že nás tam odveze. Lístky nám rozhodně ukázal dobře. Vzali jsme formuláře. Vyplnili naše jména a čísla bot :) - destinace, kam jsme chtěli jet. Tedy Udaipur-AbeyRoad; AbeyRoad-Jodhpur; Jdohpur-Bikaner;
Bikaner-Delhi.
Šla jsem za pánem ENQUIRE a podávám mu formuláře. Pán mi to vrátí a prohlásí ONE. Vezmu tedy první - destinace Udaipur - Abey Road. Pán se koukne, přeškrtne to a říká no train.
Já: what (měl by vlak jet)
Pán: no season, bus better (výkon na Inda :)).
Tak chci vzít další formulár a on znova: ONE. Přitom za mnou ve frontě nikdo nestál. Jdu za Žluťákem, vyhodíme první lístek a jdu za pánem znova. Pán vzhlídne a já mu podávám další formulář.
Pán: AbeyRoad-Jodhpur, opakuje datum a ptá se: what time?.
Já: when is the earliest?
Pán: what time?
Já: the erliest possible
Pán: what time?
Já: morning?
Pán: what time?
Já: when it goes?
Pán: what time?
Já: 8 oclock
Pán: no train
Já: 9 oclock
Pán: no train (tudy cesta nevede... zavolám Žluťáka a ten mi přinese rozpis vlaků, které jsme měli z internetu a řekla mu přesný čas). Jen podotýkám, že pán se ani jednou nekoukl do počítače a vlak jel kolem poledne, takže jsem se takhle mohla trefovat do nekonečna a on evidentně věděl kdy ten pitomej vlak jede). Pán se mrknul do počítače na ten vlak a na formulář mi napsal číslo vlaku. A tím skončil. Koukal do lejster. Já se ptám: „where tickets“ A on: „here“ A nic.
Tak já: „tickets plese“. A on. „ha“. Já „tickets“ .On „Here“.
Připadala jsem si jak magor. Pak jsem si vzpomněla, že na začátku říkal, že jen jednu žádost za kolo. Takže jsem udělala dva kroky od okýnka, vrátila jsme se k němu. Dala mu vyplněný formulář s číslem vlaku a on se koukl do počítače a řekl „train full“. Já: WHAT?! a on v klidu „no seats“ „waiting list“? Teď jsem tedy odešla já a říkala si, zda to zkoušet na waiting list a radila jsem se Žluťákem. Vlak jel je Došli jsme pro holky a řekli jim, že to s lístkama nebude tak snadné a zda se máme snažit na ty další destinace. Holky říkali, že rozhodně, a tak jsme se všichni čtyři vrátili do lístkové haly. Vystála jsem si frontu k pánovi a podávám mu zpět ten formulář do Jodhpuru a povídám „next train“. A pán „new train new form“. Teď už jsem si říkala, že mi to opravdu dělá schválně. Ale nesmál se. Vypadal nezúčastněně. Zatla jsem zuby a houkla na Žluťáka, aby vyplnil formulář znova a ptala jsem se znova. „number of next train?“ Pán: „what time“ Já: next one Pán: what time?...
Vyhrabala jsem papír s časy, řekla mu čas a pán mi řekl číslo vlaku, podala jsem mu papír, ať mi to napíše – napsal.
Já: can you check the seats?
Pán: Ha? Já: free seats? pán pokrčil rameny. Já: „check it!“ pán nic. Já: „computer“ pán nic. Já přemýšlím, pak do kolonky s časem vlaku napíšu třikrát otazník. Pán se mrkne do počítače (nevěřím, že mi nerozuměl, asi čekal, že vyměknu) a povídá: „no space“.
Zkusili jsme takto ještě 3 vlaky a zjistili jsme, že jsou taky plné, takže další formulář neměl moc význam. Podávala jsem mu zbývající formuláře a pán se trochu obměkčil, takže na mě zkusil jen: „ONE“, ale pak se něco jako usmál a vzal si je oba. Na první z nich napsal 3 čísla vlaků do Bikaneru, na druhý z nich také 3 vlaky do Dillí. Teda po té, co jsme si zahráli hru na tipování časů, protože u těchto vlaků už jsem z internetu čas neměla. Ale už to byl slabý odvar. Nechal mě dvakrát tipnout a pak už mi řekl, kdy vlaky jedou. Mezitím se za mnou vytvořila fronta, takže už mi už stihl ověřit volná místa jen vlakůdo Bikaneru. Vybrali jsme jeden, který měl ještě 4 místa. Pak mi to vrátil, koukl za mě a mávnul na pána za mnou. Takže jsem odešla zpět ke své skupině. Předala žezlo Žluťákovi, protože jsem na to už neměla. Ten si vystál frontu. Koupil lístky do Bikaneru. Pak si zahrál plnou tipovací verzi o čase do Dillí (nová síla žádný servítky) a koupil lístky i do Dillí. Ztrávili jsme tu asi 2 hodiny.
Poslední historka s lístky je z Jodhpuru.
Není to vlastně kupování jako spíš storno. Já se Žluťákem jsme onemocněli, takže jsme potřebovali zrušit rezervaci vlaku do Bikaneru (a tak složitě jsme ho kupovali :) a do Dillí) a naopak si koupit vlak z Jodhpuru do Dillí. 3 akce. Po předchozích zkušenostech jsme si na to vyhradili 2 hodinky. Zvládli jsme to za míň, ale bylo to opět roztomilé. Nejdřív jsem se jala vytipovat, kde se dělá to STORNO. Vystála jsem si frontu k okýnku TRAIN TICKETS INFO – skupiny tourist, old people, ladies - a povídám: „ where cancel tickets“. Paní ukázala na okýnko vedle. Vystála jsem si frontu u okýnka ENQUIRE: a povídám: „cancel tickets“ a podávám mu příslušný lístek. Pán ukáže na formuláře. Vidím formuláře na koupi lístků, tak povídám „CANCEL“ pán znova ukáže na formulář. Já se nedám a zkouším znova „where CANCEL tickets“ pán použije stejné gesto a podívá se na paní u okýnka vedle a ta řekne „same form“. Já se nedám a říkám „and after where CANCELation“ čímž samozřejmě myslím, kde mám ten formulář odevzdat a paní ukáže na pána před, kterým stojím, který evidentně mluví jen Hindi. Odfouknu. Odnesu si pár formulářů. Když si ho přečtu, tak skutečně vidím, že je tam něco jako APLYING/CANCELATION FORM. Takže škrtneme aplying (před tím jsme si toho nevšimli) vyplníme lidi, které z lístku chceme vyhodit (zase včetně čísla bot) a vyplníme poslední formulář na koupi lístku z Jodhpuru do Dillí pro 2 lidi. Jdu zpátky k okýnku ENQUIRE a podávám mu formulář se stornem. Pán vezme první a říká „CANCEL H?“ Aha takže umí anglicky.
Já: YES, 2 people
On: 2 people
Já: Yes
On: Cancel
Já: Yes
On: to Bikaner
Já: Yes
On: 2 people not go Bikaner
Já: Yes (a začínám se bavit)
Pán to vezme: koukne do počítače a povídá: You are Hirša
Já: what, no.
On: Hirša, who is Hirša
Já – kouknu na Léňu, která je u okýnka se mnou a říkám, co je sakra Hirša. Léňa netuší. Já netuším.
On: - Cancle 2 people 31, 38 a ukazuje mi to na formuláři – teď mi říká věk
Já: Yes
On: 31 – you are Martina –
Já: no I am Miroslava a ukazuju mu to na formuláři
On: no 31 Miroslava.
Jsem zmatená. Pak mi to dojde, když jsme kupovali lístky v Udaipuru, Žluťák popletl můj věk. Takže on tam ve věku 31 musí vidět jen Martinu. Vezmu formulář a přepíšu svůj věk na 32 a pán spokojeně pokýve a povídá: You are Hirša a kývá hlavou ze strany na stranu, že už tomu jako rozumí. Ale já přece nejsem Hirša. Ukazuju mu pas. On na to kouká a diví se. Pozve nás dovnitř do kanceláře za okýnko a ukazuje mi počítač. A vskutku jsem tam napsaná jako Hirsha. Spojení toho, že můj muž neví kolik mi je a že Ind neuměl psát bylo téměř vražedné.
Já: beru formulář na storno škrtám svoje jméno a říkám OK, I am Hirsha a pišá Hirsha Háječková.
Pán: You are not Hirsha, you are Miroslava. Teď už mi to začíná připadat trochu směšné, ale když dodal. No CANCEL possible, you are not Hirsha. Hirsha must cancel, tak jsem vypěnila. Ukazovala jsem mu číslo pasu, které tam taky má. Ale on furt mlel jenom no Hirsha. Tak Lenka dostala nápad a řekla: I am Lenka 24. A on OK. Našel si ji – ta tam byla dobře napsaná, a její pas najednou nepotřeboval :). Lenka: Cancel – a ukázala nás dva na obrazovce počítače, teda Žluťáka a jeho ženu Hirshu ;). On koukl na mě, takže já jsem to potvrdila: Cancel 2 people Hirsha and Petr a on to vymáz, orazil si formulář a vyslal nás ven. Obešly jsme si to a dávali mu další formulář již ze správné strany okýnka. Vlak do Bikaner - Dillí byl podobný, ale pan měl evidentně smysl pro humor a povídá: no Dillí, no Hirsha. hmm cancel Petr, Miroslava. Možná to tam měl dobře nebo už mě nechtěl mučit. Rozhodně to proběhlo bez problémů. Ale evidentně se bavil. Dal nám peníze zpátky (zjistili jsme, že storno poplatek byl asi 20 RP (7 Kč) a to za oba lístky – závratná suma :)). Pak jsme chtěli koupit ten poslední lístek a on povídá „No here“ a tváříl se rezolutně. Jen jsem se nadechla a on se zasmál a ukázal do vedlejšího okýnka na paní, u které jsem před hodinou začala. Vystály jsme si frontu, dala jsem jí formulář a ona říká Dillí? what time? a začala mě už známá tipovací hra na časy. po 4. what time jsem se trefila a paní mi napsala vlak a zkontrolovala i zda je v něm volné místo, po té, co jsem jí poprosila samozřejmě. Pak jí říkám OK 2 tickets. A ona ukázala na pána, co jsme u něj dělali storno. Jasně indická logika ona je jen informace a ten, kdo vyřizuje zase neinformuje. Fajn, vystála jsem frontu k pánovi. Vzal si formulář a dokonce si odpustil to, že by to nějak četl nahlas nebo komentoval. Naťukal to do počítače a dal mi lístky. Opravdu do Dillí, opravdu na den, co jsem chtěla a opravdu second sleeping uper class. Takže jsme mohli odejít spokojené. Tentokrát čas jen něco málo přes hodinu. Zlepšovali jsme se :).