Sametoví vrazi
29. 9. 2006
Svoboda správně vytušil, že když tyto vraždy nenechaly v klidu český národ před více jak deseti lety, nenechají ho tak ani dnes. Dynamický příběh s rysy psychologického dramatu a krimi se nechal inspirovat zahraničními filmy a použil konečně i u nás „páky“, které diváka donutí v kině neusnout. A i když jsou Sametoví vrazi místy trochu zdlouhaví a podrobní, v rozhodujících okamžicích jsou téměř adrenalinovou záležitostí.
Sametoví vrazi vykreslují atmosféru porevolučních let jako dobu volnosti a zároveň jako éru špinavých praktik nejen v podnikání. Vše u peněz začíná i končí.
Těsně před první vraždou se divák zorientuje ve spleti podnikatelských čachrů, a od té chvíle už jen napjatě sleduje příběh tří strůjců - vrahů. Vztahy mezi nimi i okolním světem, ze kterého se k nim může přiblížit málokdo, nejsou černobílé. Všichni mají svou minulost, s trochou nadsázky ji můžeme nazývat kořeny lidskosti. Jenže tyto kořeny jsou brzy přesekány. I tak Svoboda nechává dostatek prostoru pro celý osobnostní charakter, ne jen pro krvežíznivé a chamtivé vrahouny. Zobrazuje kriminálníky i jako přítele, manžele, syna či otce. Právě tyto sociální role totiž svým způsobem nutí postavy jednat tak, jak jednají.
Prostoru pro realizaci různých tváří jednoho člověka mají představitelé (Michal Dlouhý, Jan Dolanský, Petr Vondráček a další) dostatek. Dlouhý, bohužel, volnosti nevyužije. Jeho postava (Karlos) je příliš křečovitá a divadelní. Karlos je příslušník speciální policejní jednotky, alias Urňák, zároveň milující přítel Ivety (Alice Veselá), ale víc se o něm nedozvíme. Karlos je agresivní, nervózní, autoritativní, a jako jediný nemá ve filmu druhou tvář. Proč zrovna on ne? Ludvík (Jan Dolanský), odhodlaný a cílevědomý psychopat bez svědomí je manželem, otcem, a i když zrovna on je nejšílenější postavou, má specifický prostor pro svou jedinečnou identitu. Posledním z vražedné trojky je Láďa, labilní a nejméně důstojný napomahač, který nechá oddělat svou matku (mimochodem provozující sadomasochistický salón), jen aby získal její dům.
I když pouto je mezi Karlosem, Ludvíkem a Láďou silné, alespoň co se dějové linie filmu týče, nejedná se o rovné vztahy, a tak příběh nemůže skončit jinak než naprostou nedůvěrou a odcizením. Kromě první vraždy, která byla v podstatě Ludvíkovou akcí, z níž chtěl Karlos na poslední chvíli vycouvat, ale nestihl to, se všechny následující vyznačují absencí rozumu i citů. Vrahové toužili po penězích a uznání, a tak začali vraždit jako šílení. Nedívali se za sebe ani před sebe. I ďábelsky důmyslný způsob, jak se mrtvol zbavovat se zhroutil s prvními chladnokrevnými plány. Jakoby konečně zasahovala spravedlnost.
Poslední soud nastane, když Karlos ochrne při autonehodě, a klade si otázku, zda ho tak trestá Bůh. Prostředníkem jeho rozhřešení je kriminalista - vyjednavač, který se ho v zájmu spravedlnosti snaží přemluvit, aby se vzdal. Karlosův dům je obklíčen policií, takže vyústění může mít dvě varianty: Karlos se zastřelí a jeho společníci svalí veškerou vinu na něj anebo se přizná a každý ponese zodpovědnost sám za sebe. Když Karlosovi dojde, že vinu by svalili i na jeho milovanou Ivetu, nechá se zatknout. Iveta je Karlosovým jediným projeveným a zřejmě opravdovým citem.
Poslední záběry filmu osvětlují další osudy hlavních postav nebo spíše vyměření délky jejich trestů. Karel, Ludvík, Láďa: na doživotí.
Vedle dynamické kamery (Martin Šácha) a ostrého střihu (Adam Dvořák), podobajícímu se akčním filmům, bylo obdivuhodné naturalistické ztvárnění podob člověka. Do protipólu k necitelnosti a surovosti vražd byly postaveny obrazy událostí, které naprosto měnily divákovy pocity: porod Ludvíkovy ženy, sex Karlose s Ivetou, a v neposlední řadě scéna z „Posledního soudu“, ve které se Karlos na invalidním vozíku pomočí. Vedle brutálního vraždění (ani ne tak způsobem, jako ideou a následnou likvidací těl) divák pozoroval všechny možné znaky obyčejného života. Kromě svatby k nim můžeme připojit i prostituci, kšeftování, homosexualitu, krádeže, zkrátka všechno, co se v devadesátých letech teprve odkrývalo. Svoboda se tématu chopil maximálně poctivě, a vyčítat mu můžeme jedině přílišnou snahu Dlouhého a Veselé být někým, kým zatím jako herci být nedokážou. Naopak Dolanský byl v kůži vraha jako doma.