V Horách Šílenství 1
4. 2. 2007
V Horách Šílenství
I.
Jsem nucen promluvit, protože vědci se odmítli držet mé rady, aniž by věděli proč. Příčí se mé vůli, abych uváděl důvody, kvůli nimž se stavím proti zamýšlenému vpádu do Antarktidy - představujícímu ohromnou honbu za zkamenělinami a masové vrtání a tavení prastarého ledového příkrovu -, a váhám o to víc, neboť mé varování může vyznít naprázdno. Pochybnostem ohledně skutečných událostí, tak jak je musím odhalit, se nelze vyhnout; kdybych však
o tom, co se bude jevit jako fantastické a neuvěřitelné, pomlčel, nic jiného by nezůstalo. Dosud utajované fotografie, běžné i letecké, promluví v můj prospěch; neboť jsou proklatě jasné a výmluvné.
I tak však proti nim budou vznášeny námitky na základě možností, kterých může dosáhnout šikovné padělání. Perokresby se přirozeně stanou terčem zesměšňování coby očividné podvrhy; a to i navzdory zvláštnosti techniky, jíž by si měli povšimnout a nad níž by měli hloubat znalci umění.
Nakonec se musím spolehnout na mínění a stanovisko těch několika málo vědeckých kapacit, jež mají na jedné straně dostatečně nezávislé smýšlení, aby zvážily mé informace na základě jejich vlastní hrůzné přesvědčivé skutkové podstaty či ve světle jistých primitivních a mimořádně záhadných mytologických cyklů; a na straně druhé dostatečný vliv, aby zabránily celému okruhu průzkumníků v oblasti hor šílenství v jakékoli ukvapené a nezdravě ctižádostivé aktivitě. Je nemilé, že v otázkách, kde vstupují na scénu záležitosti kromobyčejně bizarní či silně kontroverzní povahy, mají relativně neznámí lidé, jako já a mí spolupracovníci, spjatí s chodem nevelké univerzity, jen malou šanci vzbudit pozornost.
Dále je proti nám i skutečnost, že nejsme, v tom nejužším smyslu slova, specialisty v oborech, s nimiž jsme nakonec přišli především do styku. U mne, jakožto geologa, spočíval hlavní cíl při vedení expedice Miskatonické univerzity výhradně v získávání hlubinných vzorků hornin a zeminy z nejrůznějších částí antarktického kontinentu, v čemž mi mělo napomáhat pozoruhodné vrtné zařízení sestrojené profesorem Frankem H. Pabodiem z naší katedry strojního inženýrství. Nijak jsem netoužil stát se průkopníkem i v jiném oboru; nicméně jsem doufal, že užití tohoto nového mechanického zařízení na různých místech v již dříve prozkoumaných oblastech odkryje materiál, jehož dosud používané metody získávání vzorků nemohly dosáhnout. Pabodieho vrtná souprava, jak už veřejnost ví z našich zpráv, byla jedinečná a radikálně novátorská svou lehkostí, skladností a schopností kombinovat princip jednoduchého artéského vrtu s principem malé kruhové vrtané sondy tak, aby dokázal rychle proniknout vrstvami nestejné tvrdosti. Ocelová rotační vrtací hlava, propojené vrtné tyče, benzínový motor, skládací dřevěná vrtná věž, výstroj pro práci s dynamitem, systém kabelů, spirála na vynášení drti a sada trubek pro vrty o průměru třinácti centimetrů dosahujících hloubky až tří set metrů tvořily, se vším potřebným příslušenstvím, náklad, který uvezly troje saně tažené sedmi psy; to všechno bylo možné díky pozoruhodné hliníkové slitině, z níž byla vyrobena většina kovových součástí. Čtyři velká letadla značky Dornier, uzpůsobená speciálně pro létání v závratných nadmořských výškách, jež je nad antarktickými plošinami nevyhnutelné, vybavená navíc Pabodiem zkonstruovanými zařízeními pro zahřívání paliva a okamžité startování, mohla přemístit celou naši expedici ze základny na okraji velké ledové bariéry na řadu vhodných stanovišť ve vnitrozemí, odkud nám mělo posloužit dostatečné množství tažných psů.
Měli jsme v plánu prozkoumat tolik území, kolik by nám dovolila jedna antarktická sezóna - v případě naprosté nezbytnosti i více než jedna -, přičemž bychom působili převážně v horských pásmech a na plošině jižně od Rossova moře; tedy na územích probádaných do různé míry Shackletonem, Amundsenem, Scottem a Byrdem. Očekávali jsme, že při častých změnách stanovišť, k nimž nám měla dopomáhat letadla a jež by se týkaly vzdáleností natolik výrazných, aby byla geologicky signifikantní, nashromáždíme doposud nebývalé množství materiálu; obzvláště v prekambrické vrstvě, z níž byla v minulosti získána jen omezená škála antarktických vzorků. Chtěli jsme rovněž získat co možná nejrozmanitější výběr svrchních fosiliferních hornin, neboť dějiny prehistorického života této bezútěšné říše ledu a smrti jsou mimořádně důležité pro naše pochopení minulosti Země. Je všeobecně známé, že Antarktida se kdysi nacházela v mírném či dokonce tropickém pásmu a oplývala rostlinstvem a živočišstvem, z nichž do dnešních časů přežívají pouze lišejníky, mořská fauna, pavoukovci a tučňáci; my jsme doufali, že tyto informace rozšíříme nejen co do pestrosti, nýbrž i co do přesnosti a podrobnosti. Když jednoduché vrty odkryly stopy po zkamenělinách, chtěli jsme otvory rozšiřovat dodatečnými odstřely, které nám měly zajistit vzorky přiměřené velikosti a stavu.
Vrty, různé hloubky, odvíjející se od toho, jak slibně vypadala svrchní vrstva zeminy či horniny, jsme museli omezit na obnažený nebo částečně obnažený zemský povrch - s ohledem na kilometr a půl až tři kilometry silné ledové příkrovy pokrývající spodní vrstvy šlo bez výhrady o svahy a horské hřbety. Nemohli jsme si dovolit zbytečně vrtat do hlubokého ledu, třebaže Pabodie vypracoval plán na zapouštění měděných elektrod do těsných shluků vrtů, jež měly rozpustit omezené plochy ledu proudem z benzínového dynama. Právě tento postup - který jsme na své expedici mohli uplatnit pouze experimentálně - má v úmyslu využít nadcházející expedice Starkweathera a Moorea, a to i navzdory varování, které jsem uveřejnil po našem návratu z Antarktidy.
Veřejnost ví o Miskatonické expedici z našeho častého telegrafického zpravodajství pro Arkham Advertiser a Associated Press a z pozdějších článků mých a Pabodieho. Výprava se skládala ze čtyř osob z univerzity - Pabodieho, Lakea z katedry biologie, Artwooda z katedry fyziky (zastávajícího též funkci meteorologa) a mne reprezentujícího geologii a jmenovaného formálním vedoucím - a našich šestnácti spolupracovníků; sedmi studentů z Miskatonické univerzity a devíti zdatných mechaniků. Z těchto šestnácti mužů bylo dvanáct kvalifikovanými piloty, přičemž všichni až na dva byli i zručnými telegrafisty. Osm z nich rozumělo navigaci pomocí kompasu a sextantu, stejně jako jsme ji ovládali Pabodie, Artwood a já. Mimoto s plným početním stavem přirozeně počítala i naše dvě plavidla - bývalé dřevěné velrybářské lodě vyztužené pro polární podmínky a opatřené dodatečným parním pohonem. Expedici financovala Nadace Nathaniela Derbyho Pickmana, k níž přispělo několik specifických dárců; naše přípravy, byť se nám nedostalo žádné velké publicity, tedy mohly být nadmíru pečlivé. Psi, saně, strojní zařízení, tábornické vybavení a nesestavené díly našich pěti letadel se připravily v Bostonu, kde došlo i k naložení lodí. Pro své konkrétní účely jsme byli úžasně vybaveni a ve všech záležitostech spjatých se zásobováním, životosprávou, dopravou a stavbou táborů jsme zužitkovali výtečné příklady řady našich nedávných a kromobyčejně schopných předchůdců. Právě nezvyklý počet a proslulost těchto našich předchůdců se postaraly i o to, že si světová veřejnost naší expedice - ač nebyla nikterak skromná - příliš nepovšimla.
Jak uváděl tisk, vypluli jsme z bostonského přístavu 2. září 1930; a vydali se volným tempem dolů podél pobřeží a dále pak Panamským kanálem, načež jsme se zastavili na Samoi a v tasmanském Hobartu, kde jsme si obstarali poslední zásoby. Nikdo z naší vědecko-výzkumné výpravy dosud v polárních oblastech nebyl, a tudíž jsme velice spoléhali na kapitány našich lodí - J. B. Douglase, velícího brize Arkham a působícího rovněž ve funkci velitele oceánské části expedice, a Georga Thorfinnssena, velitele bárku Miskatonic - jako na ostřílené velrybáře z antarktických vod. Když jsme za zády nechávali civilizovaný svět, slunce klesalo čím dál níže k severu a každý den zůstávalo delší dobu nad obzorem. Zhruba na 62° jižní šířky jsme zahlédli první ledovce - tabulové tvary se svislými stěnami -, a těsně předtím, než jsme dopluli k jižnímu polárnímu kruhu, který jsme přejeli 20. října za patřičně rázovitých oslav, už jsme se museli potýkat s volně plovoucími krami. Po dlouhé plavbě tropickými končinami mne značně sužovala klesající teplota, ale snažil jsem se připravit na nepřízeň počasí, která nás teprve čekala. Při mnoha příležitostech mne mocně okouzlovaly podivuhodné atmosférické jevy, mezi něž patřila i úžasně sugestivní fata morgána - první, kterou jsem kdy viděl -, při níž se ze vzdálených ledovců stala cimbuří nepředstavitelných kosmických hradů.
Proplouvali jsme ledem, který naštěstí nebyl ani rozsáhlý, ani silně stlačený, až jsme na 67° jižní šířky a 175° východní délky opět pronikli na otevřené moře. Ráno 26. října jsme na jihu spatřili prudký odlesk pevninského ledovce a před polednem nás všechny přepadlo vzrušení, protože jsme zahlédli rozsáhlé vysoké zasněžené pohoří, které postupně vyplnilo celý horizont před námi. Konečně jsme narazili na první výběžek tohoto rozsáhlého neznámého kontinentu a jeho tajemný svět zmrzlé smrti. Šlo evidentně o vrcholky pohoří Admirality, objeveného Rossem, a naším úkolem nyní bylo objet mys Adare a doplavit se podél východního pobřeží Viktoriiny země k místu naší zamýšlené základny na pobřeží zálivu McMurdo na úpatí sopky Mount Erebus na 77° 9' jižní šířky.
Poslední úsek cesty byl plný obrazů podněcujících naši fantazii; na západě se nepřestávaly tyčit ohromné pusté tajuplné vrcholy, zatímco nízko visící severní polední slunce či ještě níže zavěšené jižní půlnoční slunce, sotva se otírající o obzor, vrhalo své narudlé paprsky na bílý sníh, namodralý led, vodní cesty a černé kusy obnažených žulových svahů. Kolem bezútěšných horských vrcholů se v náhlých poryvech zběsile proháněl strašlivý antarktický vítr, jehož kadence někdy matně upomínaly na divoké a polovnímavé melodické kvílení o tónech zahrnujících širokou škálu hudební stupnice, jež se mi z jakéhosi podvědomého, mnemonického důvodu zdálo znepokojivé a dokonce nejasně děsivé. Cosi na okolní scenérii mi připomínalo zvláštní a zneklidňující asijské malby Nicholase Roericha a ještě zvláštnější a ještě více zneklidňující popisy neblaze proslulé plošiny Leng vyskytující se v obávaném Necronomiconu šíleného Araba Abdula Alhazreda. Později jsem zalitoval, že jsem v univerzitní knihovně do této strašlivé knihy vůbec nahlédl.
Sedmého listopadu nám západní pohoří nakrátko zmizelo z očí, neboť jsme míjeli Franklinův ostrov. Dalšího dne jsme před sebou na Rossově ostrově rozpoznali kužely Mount Erebu a Mount Terroru, za nimiž se táhla dlouhá linie Parryho pohoří. Východně od nás se nyní rozkládala nízká bílá linka velké ledové bariéry, čnící strmě do výše šedesáti metrů jako skalnaté útesy v Quebeku a označující konec naší plavby na jih. Odpoledne jsme pronikli do zálivu McMurdo a zakotvili nedaleko pobřeží na závětrné straně Mount Erebu. Lávou pokrytý vrchol se proti východní obloze tyčil do výše 3800 metrů jako japonská grafika posvátné Fudžijamy; zatímco za ním se k nebesům bíle a přízračně vypínala do výšky 3270 metrů vyhaslá sopka Mount Terror. Z Mount Erebu vycházely nepravidelné obláčky kouře a jeden ze studentů - velmi nadaný mladík jménem Danforth - ukázal na cosi, co mohlo být lávou na jejím zasněženém svahu, přičemž podotkl, že tato hora, objevená v roce 1840, byla zcela nepochybně inspirací pro Poeův obraz, když o sedm let později psal o
" lávě, jež se neúnavně valí
V sirném proudu po svazích hory Yaanek
V nehostinném podnebí pólu -
Jež úpí, když se valí z hory Yaanek
V říši jižního pólu."
Danforth byl vášnivý čtenář fantastických textů a o Poeovi mluvil Velmi často. Já sám jsem pociťoval zájem, a to kvůli znepokojivému a tajuplnému Dobrodružství Arthura Gordona Pyma. Na pustém pobřeží a vysoké ledové bariéře v pozadí skřehotaly a máchaly ploutvemi zástupy pitvorných tučňáků, zatímco ve vodě bylo vidět mnoho vypasených tuleňů, kteří buď plavali, nebo se převalovali na rozsáhlých tabulích pomalu unášeného ledu.
Za pomoci malých člunů jsme se krátce po půlnoci devátého s jistými obtížemi vylodili na Rossově ostrově, kam jsme z obou lodí přivezli lana a kde jsme se připravili k vyložení zásob za využití speciálního mechanismu pro přemisťování nákladů. Při prvním vstupu na antarktickou půdu jsme zakoušeli pronikavé a nejednoznačné pocity, třebaže na tomto konkrétním místě nás už předešly Shackletonova a Scottova expedice. Náš tábor na zmrzlém břehu pod svahem sopky byl pouze provizorní; velitelství jsme doposud měli na palubě Arkhamu. Vyložili jsme veškerá vrtná zařízení, psy, saně, stany, proviant, kanystry s benzínem, experimentální výbavu na tavení ledu, obyčejné i letecké fotografické přístroje, jednotlivé díly letadel a další příslušenství, zahrnující tři malé přenosné telegrafické stanice (vedle těch v letadlech), jež byly schopny spojit se s hlavní stanicí na Arkhamu ze všech koutů Antarktidy, které bychom chtěli navštívit. Lodní stanice komunikující s okolním světem měla přenášet tiskové zprávy na výkonnou telegrafickou stanici Arkham Advertiseru umístěnou na mysu Kingsport Head v Massachusetts. Doufali jsme, že veškerou práci stihneme během jediného antarktického léta; kdyby se však tento plán ukázal jako nemožný přezimovali bychom na Arkhamu a Miskatonic bychom ještě před zamrznutím ledu poslali na sever pro zásoby na další sezónu.
Není třeba, abych opakoval to, co uveřejnily o naší počáteční práci noviny. Psaly o našem výstupu na Mount Erebus; o našich úspěšných vrtech na několika místech Rossova ostrova i o pozoruhodné rychlosti, s níž je provedlo Pabodieho zařízení i ve vrstvách kompaktních hornin; o našem provizorním testu malého přístroje na rozpouštění ledu; o našem nebezpečném výstupu na velkou bariéru se saněmi a zásobami; a o našem finálním sestavení pěti obrovských letadel v táboře na bariéře. Zdravotní stav pevninské části výpravy - dvaceti mužů a pětapadesáti aljašských tažných psů - byl vynikající, i když jsme samozřejmě dosud nemuseli čelit žádným opravdu krutým teplotám či větrným bouřím. Teploměr se většinou pohyboval mezi -32 až -7 či -3 stupni Celsia a na podobnou nepřízeň počasí nás připravily už zkušenosti s krušnými zimami v Nové Anglii. Tábor na bariéře byl polostálý a byl určen jako skladiště benzínu, potravin, dynamitu a dalších zásob. K převozu vědecko-výzkumného materiálu bylo třeba pouze čtyř letadel, páté jsme nechali s pilotem a dvěma námořníky u zásob, kde bylo jejich úkolem tvořit prostředek, pomocí něhož by se k nám mohla dostat posádka z Arkhamu v případě, že bychom přišli o všechny průzkumné stroje. Později, když jsme ostatní letadla již přestali používat k transportu výzkumného zařízení, jsme využili jeden či dva stroje ke kyvadlové dopravě mezi tímto skladištěm a další stálou základnou na velké plošině 960 až 1100 kilometrů jižním směrem, za Beardmoreovým ledovcem. Navzdory takřka jednotným vyprávěním o strašlivých větrných smrštích a bouřích bičujících plošinu jsme se rozhodli nezřídit žádné základny na půli cesty; rozhodli jsme se v zájmu hospodárnosti a pravděpodobné efektivity zariskovat.
Telegrafické zprávy vylíčily závratný čtyřhodinový nepřerušovaný let naší letky z 21. listopadu, který jsme podnikli nad vysokým šelfovým ledem na dohled ohromným vrcholům na západě a v nepopsatelném tichu burácejícím zvukem našich motorů. Vítr pro nás nepředstavoval žádnou zásadní obtíž a jedinou hustou mlhou, na kterou jsme narazili, nám pomohly proletět naše radiokompasy. Když se před námi mezi 83° a 84° jižní šířky zhmotnil mohutný masiv, poznali jsme, že jsme doletěli k Beardmoreovu ledovci, největšímu údolnímu ledovci na světě, a že zamrzlé moře nyní nahrazuje podmračená a hornatá pobřežní čára. Konečně jsme opravdu vstupovali do bílého, celé věky mrtvého světa nejdálnějšího jihu, a zatímco jsme si tento fakt uvědomovali, spatřili jsme v dálce na východě vrchol Mount Nansenu, čnící do výše bezmála 4500 metrů.
Úspěšné založení jižní základny nad ledovcem na 86° 7' jižní šířky a 174° 23' východní délky a fenomenálně rychlé a účinné vrty a odstřely uskutečněné na různých místech dosažených po výpravách se saněmi a krátkých letech, jsou již dobře zadokumentovány; stejně jako je tomu v případě náročného a úspěšného výstupu na Mount Nansen, který se mezi 13. až 15. prosincem podařil Pabodiemu a dvěma studentům - Gedneymu a Carrollovi. Nacházeli jsme se ve výšce 2550 metrů nad hladinou moře, a když zkušební vrty odhalily na určitých místech pevnou zemi jen tři a půl metru pod sněhem a ledem, hojně jsme využili našeho malého tavicího aparátu a prováděli jsme vrty a odstřely na řadě míst, kde každému předchozímu výzkumníkovi shromažďování nerostných vzorků připadalo nemyslitelné. Takto získané prekambrické žuly a beaconské pískovce potvrdily naše přesvědčení, že tato plošina je homogenní s rozsáhlou částí kontinentu směrem na západ, ale poněkud odlišná od končin ležících na východ pod Jižní Amerikou - u nichž jsme tehdy zastávali názor, že tvoří samostatný a menší kontinent, oddělený od hlavní pevninské masy zamrzlou spojnicí mezi Rossovým a Weddellovým mořem, byť Byrd tuto teorii mezitím stačil vyvrátit.
V některých pískovcích, jež jsme odstřelili a otesali poté, co byla jejich povaha poodhalena prostřednictvím vrtů, jsme nalezli jisté množství mimořádně pozoruhodných otisků a úlomků zkamenělin - především kapradin, mořských řas, trilobitů, lilijic a mezi měkkýši pak lingul a plžů -, což se v souvislosti s prehistorickým vývojem tohoto území jevilo jako nadmíru významné. Našli jsme rovněž podivný trojúhelníkový rýhovaný otisk široký asi třicet centimetrů v místě největšího průměru, který Lake složil ze tří úlomků břidlice vynesených z otvoru po hlubinném odstřelu. Tyto úlomky pocházely z místa na západe nedaleko od pohoří královny Alexandry; a Lakeovi coby biologovi jejich neobvyklé otisky připadly nadmíru zajímavé a záhadné, ačkoli mému geologickému oku se jevily jako výsledky čeřinového efektu, k němuž v usazených horninách dochází poměrně často. Jelikož břidlice není ničím jiným než metamorfovanou formací, do níž je stlačena vrstva usazenin, a jelikož sám tlak má na všechny potenciální otisky zvláštní deformující účinek, neviděl jsem žádný důvod, proč bych se nad těmito rýhovanými vtisky měl nějak mimořádně pozastavovat.
6. ledna 1931 jsme, Lake, Pabodie, Daniels, všech šest studentů, čtyři mechanici a já, přeletěli ve dvou velkých letadlech přímo nad jižním pólem, přičemž nás jednou přinutily k přistání náhlé výškové poryvy vichru, které se však naštěstí neproměnily na typickou bouři. Šlo, jak uvedly i noviny, o jeden z několika průzkumných letů; během dalších jsme se v oblastech dosud neprobádaných předešlými expedicemi snažili rozpoznávat nové topografické body. První lety nám v tomto ohledu přinesly zklamání, třebaže se nám při nich nabídly vynikající příklady mimořádně fantaskních a klamných polárních fata morgán, jichž jsme si již krátce dopřáli i při plavbě po moři. Vzdálené hory se vznášely na obloze jako kouzelná města a celý bílý svět se v magii nízko visícího půlnočního slunce často rozplýval do zlatých, stříbrných a šarlatových krajin Dunsanyho snů a dobrodružného očekávání. Za podmračených dnů nám létání skýtalo značné obtíže, protože zasněžená země a obloha měly tendenci splývat do jedné mystické opalizující prázdnoty, v níž nebylo možné rozeznat horizont značící rozhraní těchto dvou sfér.
Postupně jsme se rozhodli realizovat i svůj původní plán spočívající v letu všemi čtyřmi průzkumnými letouny 800 kilometrů na východ, kde jsme chtěli založit novou dočasnou základnu v místě pravděpodobného kontinentálního předělu - kam jsme jej původně mylně umisťovali. Geologické vzorky, které jsme v lokalitě nashromáždili, jsme chtěli využít pro srovnání. Zdravotní stav výpravy byl prozatím výtečný; citrusová šťáva skvěle vyvažovala monotónní jídelníček složený z konzervovaného a nasoleného masa, a vzhledem k teplotám dosahujícím obvykle nad -32 stupňů Celsia jsme se obešli i bez nejteplejších kožešin. Byla polovina léta, a pokud bychom si pospíšili a dali pozor, mohli bychom dokončit práci už v březnu, čímž bychom se vyhnuli únavnému zimování v dlouhé antarktické noci. Od západu na nás zaútočilo několik prudkých větrných bouří, ale před jakoukoli újmou jsme se uchránili díky Artwoodově schopnosti zbudovat jednoduché kryty pro letadla, postavit z těžkých sněhových bloků větrolamy a zpevnit hlavní budovy základny sněhem. Štěstí a efektivita naší činnosti hraničily takřka se zlověstností.
Vůkolní svět o našem programu samozřejmě věděl a dozvěděl se i o Lakeově zvláštním a zarputilém trvání na výzkumné cestě na západ - či spíše severozápad -, k níž mělo dojít ještě před naším radikálním přesunem na novou základnu. Zdálo se, že si se znepokojivou smělostí láme hlavu nad oněmi trojúhelníkovými rýhovanými otisky v břidlici; tušil v nich jisté nesrovnalosti s přirozeným chodem věcí a geologickými údobími, jež do maximální možné míry rozněcovaly jeho představivost a hnaly jej k provádění dalších vrtů a odstřelů v západních formacích, k nimž obnažené úlomky zjevně přináležely. Byl podivně přesvědčen, že otisky v břidlici zanechal jakýsi mohutný neznámý a krajně nezařaditelný organismus značně pokročilého stupně vývoje, a to i přesto, že horniny, v nichž byly nalezeny, byly tak mimořádně staré - z období kambria, pokud ne přímo prekambria -, že vylučovaly případnou existenci nejen veškerého vysoce rozvinutého života, nýbrž všeho života nad úrovní jednobuněčných organismů či nanejvýš trilobitů. Tyto úlomky, se všemi svými podivuhodnými otisky, musely být staré 500 milionů až miliardu let.
II.
Mám za to, že naše telegrafické zpravodajství o Lakeově výpravě severozápadním směrem do končin, v nichž nikdy nestanula lidská noha a do nichž nepronikla ani lidská fantazie, roznítilo představivost té nejširší veřejnosti; byť jsme se nezmiňovali o jeho bláznivých nadějích převrátit naruby veškerou biologii a geologii. Jeho předběžná výprava na saních z 11. až 18. ledna, kdy ho doprovázel ještě Pabodie a pět dalších a na niž vrhla stín ztráta dvou psů při nehodě během přejezdu jednoho velkého tlakového hřbetu v ledu, přinesla nálezy dalších a dalších vzorků prahorní břidlice. I mne zaujalo nezvyklé množství jasných fosilních otisků v této neuvěřitelně staré vrstvě. Otisky však přináležely velmi primitivním formám života a nebylo na nich nic paradoxního, snad s výjimkou otázky, jak se mohly vůbec nějaké formy života ocitnout v horninách spadajících evidentně do prekambrického období. Stále jsem tedy nechápal, proč Lake tak lpí na přerušení našeho časově omezeného programu - přerušení, jež si žádalo využití všech čtyř letadel, řady mužů a kompletního mechanického vybavení expedice. Nakonec jsem však tento plán nevetoval; ačkoli jsem se rozhodl, že se k výpravě na severozápad nepřipojím i navzdory tomu, že mne Lake žádal o konzultaci v geologických otázkách. V čase jejich nepřítomnosti jsem chtěl s Pabodiem a pěti muži na základně vypracovat definitivní program pro přesun východním směrem. V rámci příprav na tento přesun už jeden letoun začal ze zálivu McMurdo přivážet potřebné zásoby benzínu; ale tento transport mohl ještě nějakou chvíli počkat. Ponechal jsem si v táboře jedny saně a devět psů, neboť není moudré zůstávat ve zcela neobydleném světě dávné smrti ani na okamžik bez jakéhokoli dopravního prostředku.
Jak se všichni jistě pamatují, Lakeova výprava do neznáma posílala svá hlášení z krátkovlnných vysílaček na palubě letadel. Tyto zprávy přijímalo naše zařízení na jižní základně a zároveň stanice na Arkhamu v zálivu McMurdo, odkud byly přeposílány zbytku světa na vlnových délkách dosahujících až padesáti metrů. Lake vyrazil 22. ledna ve čtyři hodiny ráno; a první telegrafickou zprávu jsme od něj obdrželi již po dvou hodinách, když nás informoval o přistání a zahájení omezeného tavení a vrtání v místě vzdáleném od nás asi 480 kilometrů. O šest hodin později nám ve druhém a velice vzrušeném hlášení líčil frenetické úsilí vedoucí k vyhloubení a odstřelení mělké jámy, kterážto aktivita vyústila do nálezu břidličných úlomků s několika otisky vykazujícími zhruba stejné rysy, jaké měl artefakt, který vyvolal počáteční rozruch.
O tři hodiny později jsme byli krátce informováni o pokračování v letu i navzdory prudké a nesmlouvavé bouři; a jakmile jsem odeslal zprávu, v níž jsem se ohrazoval proti jakémukoli dalšímu hazardování, Lake mi stroze odpověděl, že jeho nové vzorky si riziko zaslouží. Uvědomil jsem si, že jeho nadšení dosáhlo hranice vzpoury a že jeho lehkovážné hazardování s úspěchem celé expedice nedokážu nijak zastavit. Děsil jsem se při pomyšlení, že se vrhá stále hlouběji do onoho zrádného a zlověstného bílého nekonečna bouří a nepředstavitelných tajemství, rozkládajícího se přibližně 2400 kilometrů až ke zpola probádanému, zpola tušenému pobřeží země královny Mary a Knoxovy země.
Poté, za další asi hodinu a půl, k nám z Lakeova pohybujícího se letounu dorazilo dvojnásob nadšené hlášení, při němž se mé pocity takřka otočily, a já zalitoval, že jsem se k výpravě nepřipojil.
"22. 05. Letíme. Po sněhové bouři zahlédnuto horské pásmo vyšší než cokoliv, co bylo dosud spatřeno. Připočteme-li nadmořskou výšku plošiny, může se vyrovnat Himalájím. Pravděpodobná poloha: 76° 15' jižní šířky, 113° 10' východní délky. Táhne se napravo i nalevo, kam oko dohlédne. Podezření na dva kouřící kužely. Všechny vrcholy černé a bez sněhu. Let znemožňuje bouře vanoucí k nám od pohoří."
Potom jsme, Pabodie, kolegové a já, čekali u přijímače se zatajeným dechem. Představa tohoto titánského horského valu vzdáleného od nás 1100 kilometrů v nás probudila ty nejskrytější touhy po dobrodružství a my jsme se zaradovali, že jeho objevitelkou se stala naše expedice, byť ne my osobně. Za půl hodiny se Lake ozval zase.
"Moultonův stroj nucen přistát na plošině v předhoří; nikdo nebyl zraněn; oprava možná. V případě potřeby přesun všeho nezbytného do zbylých třech letadel pro návrat či další cestu vpřed, ale žádné další lety s plnými stroji teď nejsou nutné. Hory překonávají nejšílenější představy. Letím na průzkum v Carrollově prázdném letounu. Nic podobného si nelze představit. Nejvyšší vrcholy musí převyšovat 10500 metrů. Everest nemá šanci. Zatímco budeme s Carrollem ve vzduchu, Atwood určí výšku teodolitem. S kužely jsme se nejspíš spletli, protože uloženiny se jeví jako vrstevnaté. Snad prekambrické břidlice smíšené s dalšími vrstvami. Podivné výškové objekty - pravidelná seskupení krychlí na srázech nejvyšších vrcholů. Všechno v rudozlatém světle nízkého slunce vypadá pohádkově. Jako tajuplné kraje ze snu nebo brána do zapovězeného světa nepoznaných zázraků. Škoda že tu nemůžete bádat s námi."
Ačkoli byl prakticky vzato čas na spaní, nikdo z nás posluchačů na ně ani na okamžik nepomyslel. Docela stejné to muselo být i v zálivu McMurdo, kde hlášení přebírali jak u skladiště, tak na palubě Arkhamu; neboť kapitán Douglas poslal zprávu, v níž všem gratuloval k významnému objevu, a stejné pocity pak vyjádřil i Sherman, telegrafující ze skladiště. Bylo nám přirozeně líto poškozeného stroje, ale doufali jsme, že oprava nebude náročná. Ve 23 hodin jsme pak od Lakea obdrželi další hlášení.
"Přelétávám s Carrollem nejvyšší vrcholy předhoří. Za současného počasí se neodvažujeme zdolat skutečně vysoké hory, ale pokusíme se později. Stoupání bylo děsivé a let v této výšce je obtížný, ale stojí za to. Mohutné horské pásmo je dosti jednolité, není možno odsud dohlédnout na druhou stranu. Ústřední vrcholy převyšují Himaláje a jsou velice pozoruhodné. Masiv patrně tvořen prekambrickými vrstvami, je jasně viditelná i řada dalších vyzdvižených vrstev. Se sopečnou činností jsem se mýlil. Táhne se v obou směrech dál, než lze dohlédnout. Nad hranicí 6300 metrů odvary poslední zbytky sněhu. Zvláštní formace na svazích nejvyšších hor. Obrovské nevysoké hranaté bloky s dokonale svislými stěnami a kolmými nízkými vertikálními baštami, podobnými starobylým asijským hradům vystavěným na srázných horách, jak je maloval Roerich. Z dálky velmi impozantní. K několika jsme se přiblížili a Carroll měl za to, že je tvoří menší samostatné části, ale nejspíš jde o následky zvětrávání. Většina hran je odrolená a zaoblená, jako by byly miliony let vystaveny působení bouří a klimatických změn. Určité části, hlavně v horních partiích, jako by byly v porovnání s viditelnými vrstvami na svazích tvořeny světlejšími horninami, proto předpokládáme jejich krystalický původ. Pohled zblízka prozrazuje přítomnost řady jeskynních otvorů, z nichž některé mají nezvykle pravidelný tvar: hranatý či polokruhový. Musíte sem přiletět a prozkoumat je na vlastní oči. Myslím, že jsem spatřil kamennou baštu přímo na vrcholu hory. Výšku odhadujeme na 9000 až 10500 metrů. Letíme v 6500 metrech, v ďábelsky kousavém mrazu. Z průsmyků a jeskyní se ozývá hvízdání a kvílení větru, ale zatím nám ve vzduchu nehrozí žádné nebezpečí."
Od toho okamžiku pak Lake neustával v nadšených komentářích celou další půlhodinu, přičemž vyjádřil svůj úmysl zdolat několik vrcholů pěšky. Odpověděl jsem mu, že se k němu připojím, jakmile pošle letadlo, a že spolu s Pabodiem vymyslíme nejlepší palivový program - určíme místa a způsoby, kde a jak soustředit naše zásoby s ohledem na pozměněný charakter expedice. Bylo zřejmé, že Lakeovy vrtné operace, stejně jako jeho letecké aktivity, budou vyžadovat velké množství materiálu, které bude nutné dopravit na novou základnu, již chtěl zřídit na úpatí hor; a tudíž bylo i možné, že se v této sezóně nakonec neuskuteční ani náš plánovaný let na východ. V souvislosti s tímto vývojem jsem zavolal kapitánu Douglasovi a požádal jej, aby z lodí vyložil co nejvíce věcí a převezl je s pomocí psího spřežení, které jsme mu nechali, na bariéru. To, co bylo nyní třeba zřídit, byla přímá spojnice neznámými končinami mezi Lakem a zálivem McMurdo.
Lake mi později sdělil, že se rozhodl rozbít tábor v místě, kde byl nucen přistát Moultonův letoun a kde už na něm začaly probíhat i první opravy. Ledový příkrov zde byl velmi tenký, tu a tam jím prosvítala temná země, a Lake předtím, než se vydá na průzkum na saních či do svahů, chtěl přímo na novém stanovišti provést ještě několik vrtů a odstřelů. Hovořil o nevýslovné majestátnosti okolní scenérie a o podivném rozpoložení, v němž se nacházel na úpatí ohromných tichých velikánů, jejichž štíty čněly do výše jako do nebe sahající stěna na samém kraji světa. Atwoodův teodolit stanovil výšku pěti nejvyšších hor v rozmezí mezi 9000 až 10200 metry. Lakea evidentně zneklidnil větrem ošlehaný terén, neboť se z něj dalo usoudit na občasný výskyt obrovských bouří o intenzitě, která se nemohla rovnat ničemu, co dosud zažili. Tábor rozbil zhruba osm kilometrů od míst, kde se začínaly prudce zvedat první svahy. Když na všechny naléhal, abychom si pospíšili a práci na tomto podivném čerstvě objeveném území ukončili co možná nejdříve, zdálo se mi, jako bych v jeho slovech rozpoznával stopu nevědomých obav - jež ke mně doléhaly i přes 1100 kilometrů ledové prázdnoty. Až nyní se po nepřetržité celodenní práci, charakterizované skoro nemyslitelným tempem, náročností a výsledky, chystal k odpočinku.
Ráno jsem vedl třístranný telegrafický rozhovor s Lakem a kapitánem Douglasem na jejich vzdálených základnách. Dohodli jsme se, že jedno z Lakeových letadel přiletí na naši základnu a odveze Pabodieho, pět našich mužů, mne a navíc veškeré palivo, které bude schopno uvézt. Otázka zbytku paliva mohla počkat ještě několik dnů, dokud se nevyjasní naše stanovisko ohledně výpravy na východ; neboť Lake ho měl na bezprostřední vytápění tábora a vrty ještě dostatek. Na jižní základnu by měly být dříve či později dopraveny nové zásoby, ale pokud bychom cestu na východ odložili, využili bychom ji až příští léto; Lake měl mezitím za úkol poslat letadlo, jež by prozkoumalo přímou spojnici mezi jím objeveným pohořím a zálivem McMurdo.
Spolu s Pabodiem jsem se pustil do zakonzervování naší základny na kratší či delší období podle toho, jak se vyvine situace. Pokud bychom měli v Antarktidě přezimovat, pravděpodobně bychom letěli z Lakeova tábora přímo na Arkham, aniž bychom se na základnu vraceli. Několik kuželových stanů jsme již vyztužili bloky ztvrdlého sněhu a nyní jsme se rozhodli, že ze základny nakonec uděláme stálou eskymáckou vesnici. Lake měl vzhledem k velkorysé zásobě stanů v táboře všechno, čeho bylo třeba pro náš přílet. Zatelegrafoval jsem mu, že s Pabodiem budeme připraveni na přesun na severozápad za jeden den a noc věnovanou odpočinku.
Nicméně naše práce nebyla po 16. hodině vůbec plynulá; tou dobou nám totiž Lake začal posílat ty nejneuvěřitelnější a nejvzrušenější zprávy. Jeho pracovní den nezačal příliš příznivě. Letecký průzkum částečně obnažených skalních lokalit prokázal naprostou absenci oněch prahorních a prapůvodních vrstev, po nichž pátral a jež tvořily tak značnou část kolosálních hor tyčících se v tak svůdné vzdálenosti od tábora. Většina povrchu, který si prohlédli, byla tvořena patrně jurskými a komančskými pískovci a permskými a triasovými krystalickými břidlicemi, jimiž na několika místech prostupovaly lesklé černé výchozy svědčící o existenci tvrdého břidličnatého uhlí. Lakea toto zjištění zklamalo, protože jeho plány se odvíjely od získání vzorků o 500 milionů let starších. Bylo mu jasné, že aby se znovu vnořil do žíly prahorní břidlice, v níž nalezl ony prazvláštní otisky, bude muset z úpatí hor podniknout ke strmým svahům gigantických hor dlouhý výlet na saních.
Přesto se však rozhodl, že v rámci obecného programu expedice provede v místě několik vrtů. Nechal tedy pět mužů připravit vrtné zařízení a zbytek poslal dokončit stavbu tábora a opravit poškozený letoun. K odebrání prvního vzorku byla určena nejměkčí viditelná skála - pískovec ve vzdálenosti asi půl kilometru od tábora.
Vrt se výtečně dařil, aniž by bylo třeba uchylovat se k výrazným dodatečným odstřelům. Asi o tři hodiny později, po prvním vskutku velkém odstřelu během celé operace, bylo slyšet křik obsluhy vrtného zařízení a do tábora se s zarážejícími novinkami přiřítil mladý Gedney, výkonný předák vrtu.
Narazili na jeskyni. Už v počáteční fázi vrtu pískovec nahradila žíla komančského vápence plného drobných zkamenělých hlavonožců, korálů, ježovek a spiriferidních ramenonožců, mezi nimiž bylo možné občas zahlédnout stopy po křemitých spongiích a kostech mořských obratlovců - v jejich případě šlo převážně o kostnaté ryby, žraloky a ganoidy. Tento nález byl významný sám o sobě, neboť výpravě poskytl vůbec první zkameněliny obratlovců; ale když se krátce poté vrtací hlava propadla do prázdna, průzkumníky zasáhla zcela nová a dvojnásob intenzivní vlna vzrušení. Silná exploze odhalila podzemské tajemství; a za zubatým otvorem asi metr a půl v průměru a o tloušťce asi devadesáti centimetrů nyní před horlivými badateli zela část mělké vápencové dutiny vyhloubené před více než padesáti miliony let řinoucími se podzemními vodami dávného tropického světa.
Vyhloubená vrstva nebyla hlubší než 2,1 až 2,4 metru, postupovala však donekonečna všemi směry a šířil se jí čerstvý, slabě vanoucí vzduch, který poukazoval na propojenost s rozsáhlým podzemním systémem. Strop a podlaha byly hojně osázené mohutnými stalaktity a stalagmity, z nichž některé se spojovaly ve formě sloupů; ze všeho nejdůležitější však byl ohromný nános lastur a kostí, které na některých místech tunel takřka ucpávaly. Tato přehlídka kostěných pozůstatků, kterou sem voda naplavila z nepoznaných džunglí druhohorních stromových kapradin a hub, z lesů třetihorních cykas, vějířových palem a primitivních krytosemenných rostlin, obsahovala zástupce více křídových, eocénních a jiných živočišných druhů, než kolik by za rok mohl spočítat a zařadit ten největší paleontolog. Měkkýše, schránky korýšů, ryby, obojživelníky, plazy, ptáky a první savce - velké a malé, známé a neznámé. Nebylo divu, že se Gedney s křikem rozběhl do tábora, a nebylo divu, že všichni ihned zanechali své práce, aby navzdory mrazivému větru zběsile vyrazili na místo, kde vysoká vrtná věž označovala nově odhalenou bránu k tajemstvím podzemního světa a mrtvých věků.
Jakmile Lake ukojil první ostrý nával zvědavosti, načmáral do poznámkového bloku vzkaz a poslal mladého Moultona, aby s ním zaběhl do tábora a telegraficky ho odeslal. Byla to první slova, která jsem si o nálezu přečetl, a líčila, jak výzkumníci identifikovali primitivní lastury, kosti ganoidů a plakodermů, pozůstatky labyrintodontních obojživelníků a thekodontů, velké úlomky lebek mososaurů, obratle a dermální pancířové desky dinosaurů, zuby a křídelní kosti pterodaktylů, úlomky koster archeopteryxů, zuby miocenních žraloků, lebky prehistorických ptáků a lebky, obratle a další kosti pradávných savců, jako byli paleotheria, xiphodonti, dinoceráti, eohippové, creodonti a titanotheria. Nebylo nalezeno nic z dob mastodontů, slonů, pravých velbloudů, srnčí zvěře nebo hovězího dobytka. Lake tudíž usoudil, že k posledním naplaveninám došlo během oligocénu a že vyhloubená vrstva přetrvala ve svém vyschlém, mrtvém a nepřístupném stavu nejméně třicet milionů let.
Na druhé straně převaha velmi raných forem života byla nanejvýš pozoruhodná. Ačkoli vápencová formace byla na základě tak typických v horninách obsažených zkamenělin, jako jsou ventrikulitní spongie, rozhodně a jednoznačně komančská a ani o trochu starší; volně ložené pozůstatky v dutině zahrnovaly překvapivé procento organismů přináležejících do mnohem starších období - včetně primitivních ryb, měkkýšů a korálů z dávného siluru a ordoviku. Člověk tedy docházel k nevyhnutelnému závěru, že v této části světa existovala mezi životem před více než 300 miliony lety a životem před pouhými třiceti miliony lety pozoruhodná a jedinečná kontinuita. Jak dlouho tato kontinuita vydržela i po oligocénu, kdy došlo k uzavření jeskyně, bylo přirozeně nezjistitelné. V každém případě však všechny pradávné formy, jež zde dokázaly přežít dlouho po svém vyměřeném čase, zahubil příchod strašlivého ledu v pleistocénu, před zhruba 500 000 lety, což je ve srovnání s věkem této dutiny jako včera.
Lake nechtěl nechat svou první zprávu jen tak viset ve vzduchu, a proto další hlášení napsal a poslal přes sněžnou pláň do tábora ještě předtím, než se Moulton stačil vrátit. Moulton poté zůstal u telegrafu v jednom z letadel a vysílal mně - a na Arkham, který zprávy přeposílal do světa - hojné komentáře, jež mu Lake dodával přes celou řadu poslů. Čtenáři tisku, kteří naše dobrodružství sledovali, si vzpomenou na vzrušení, které líčení z onoho odpoledne vzbudila ve vědeckých kruzích - líčení, jež v konečném důsledku po všech těch letech vedla k zorganizování expedice Starkweathera a Moorea, které chci nyní tak úzkostlivě zradit od jejich úmyslů. Bude lepší, když zde Lakeova hlášení uvedu v doslovném znění, tak jak nám je z tužkou psaného těsnopisu překládal náš telegrafista McTighe.
"Fowler uskutečňuje mimořádně významný objev v pískovcových a vápencových zlomcích z místa odstřelů. Nachází několik zřetelných trojúhelníkových rýhovaných otisků podobných těm v prahorní břidlici, čímž dokazuje, že jejich původce přežil z doby před 600 miliony let až do komančského období, aniž by u něj došlo k nějakým větším morfologickým změnám nebo úbytku v průměrné velikosti. Pokud lze nalézt rozdíly, komančské otisky očividně prozrazují větší míru primitivnosti či úpadku než otisky staršího data. Zdůraznit důležitost nálezu v tisku. Na biologii bude mít stejný dopad jako Einstein na matematiku a fyziku. Navazuje na mou předchozí práci a rozšiřuje její závěry. Jak jsem už tušil, naznačuje, že země prošla celým cyklem či cykly organického života ještě předtím, než u starohorních jednobuněčných organismů započal nám dosud známý cyklus. Organický život byl rozvinutý a specializovaný už před miliardou let, kdy planeta byla ještě mladá a donedávna pro veškeré formy života či běžný protoplasmatický organismus ještě neobyvatelná. Nabízí se otázka, kdy, kde a jak k tomuto vývoji došlo."
"Později. Při prozkoumávání jistých kosterních pozůstatků velkých pozemských a mořských ještěrů a primitivních savců byla nalezena podivná lokální poškození či zranění na kosterních strukturách, jež nelze připsat žádnému známému dravci či masožravci žádného období. Jsou dvou typů: přímá proniknutí shora a zářezy zjevně způsobené sekáním. Jeden či dva případy čistě přeťatých kostí. Většina vzorků nezasažena. Posílám do tábora pro elektrické svítilny. Rozšířím prohledávaný podzemní úsek odsekáním krápníků."
"Ještě později. Nalezen zvláštní mastkový úlomek asi patnáct centimetrů napříč a tři a půl centimetru na výšku, zcela nepodobný jakémukoli rozpoznatelnému místnímu útvaru. Nazelenalý, avšak bez znaků, jež by pomohly určit jeho časové zařazení. Je podivně hladký a pravidelný. Ve tvaru pěticípé hvězdy s odlomenými hroty a náznaky dalších prasklin ve vnitřních úhlech a uprostřed plochy. Malá hladká prohlubeň ve středu nepopraskaného povrchu. Vzbuzuje řadu otázek ohledně původu a zvětrání. Pravděpodobně nějaký vrtoch působení vody. Carroll, vybavený lupou, tvrdí, že rozeznává další geologicky významné znaky. Seskupení drobných teček v pravidelných obrazcích. Zatímco pracujeme, psi jsou stále neklidnější a zdá se, že se jim tento mastkový zlomek nelíbí. Musím ověřit, zda nevydává nějaký nezvyklý zápach. Ozvu se opět, jakmile se vrátí Mills se světlem a my se pustíme do podzemí."
"22.15. Důležitý nález. Orrendorf a Watkins, pracující v podzemí ve 21.45 za pomoci světel, nalezli obludnou sudovitou zkamenělinu naprosto neznámé povahy; pravděpodobně rostlinného původu, pokud nejde o přerostlý exemplář neznámé mořské radiaty. Tkáň zjevně zachovaná působením minerálních solí. Tuhá jako kůže, ale na určitých místech si uchovala překvapivou ohebnost. Na obou koncích a po stranách stopy po odlomených částech. Na výšku metr osmdesát, metr průměr uprostřed, zužující se na koncích na průměr třiceti centimetrů. Podobné sudu s pěti vystupujícími hřbety v místech dužiny. Po stranách, uprostřed těchto hřbetů v místě rovníku, stopy po odlomení jakoby tenkých stopek. V prohlubních mezi hřbety podivné výrůstky. Hřebeny či křídla, jež lze vytáhnout a rozevřít jako vějíře. Všechny značně poškozené s výjimkou jednoho, jenž se rozevírá na délku více než dvou metrů. Uspořádání připomíná jisté nestvůry z primitivních mýtů, zvláště bájné Prastaré z Necronomiconu. Křídla se zdají být blanitá, jsou napjatá na soustavě žláznatých trubic. Na konci křídel v trubicích zřetelné drobné otvory. Zakončení trupu svraštělá, nic nenapovídající o vnitřku či o odlomených částech. V táboře nutno rozpitvat. Nelze určit, zda je organismus rostlinné, či živočišné povahy. Řada znaků evidentně poukazuje na skoro neuvěřitelnou primitivnost. Poslal jsem všechny přítomné osekávat krápníky a pátrat po dalších vzorcích. Nález dalších poškozených kostí, ale ty musí počkat. Potíže se psy. Náš nový exemplář skoro nemohou vystát, a kdybychom je nedrželi v bezpečné vzdálenosti, pravděpodobně by ho rozsápali na kusy."
"23. 20. Dyere, Pabodie, Douglasi, pozor! Záležitost nejvyšší - řekl bych transcendentální - důležitosti. Arkham se musí okamžitě spojit se stanicí na Kingsport Headu. Zvláštní sudovitý objekt je onou prahorní věcí, jež zanechala otisky v horninách. V podzemí, dvanáct metrů od otvoru, objevili Mills, Boudreau a Fowler uskupení dalších třinácti. Jsou promísené s podivnými oblými a tvarovanými mastkovými úlomky, tentokrát menšími, než byl původní exemplář - hvězdicovitého tvaru, ovšem s výjimkou několika míst bez stop po odlomeních. Z organických vzorků, osm zjevně kompletních, se všemi výrůstky. Vše vyneseno na povrch, psi odvedeni do bezpečné vzdálenosti. Nálezy nemohou ani cítit. Dávejte bedlivý pozor na popisy a hlášení nám v zájmu přesnosti zopakujte. Noviny teď musí dostat všechno správně.
Věci jsou od jednoho konce k druhému dlouhé dva metry čtyřicet centimetrů. Metr osmdesát centimetrů má sudovitý trup s pěti hřbety, metr je průměr uprostřed, třicet centimetrů je průměr na koncích. Jsou šedohnědé, ohebné a nesmírně tuhé. Blanitá křídla stejné barvy mají dva metry deset centimetrů, našli jsme je zatažená, rozevírají se z prohlubní mezi hřbety. Kostra křídel trubicovitá či žláznatá, světlejší šedé barvy, s otvory na koncích křídel. Roztažená křídla mají pilovité okraje. Kolem rovníku, na středovém vrcholu každého z pěti vertikálních hřbetů se nachází pět soustav světle šedých pružných ramen či chapadel, jež jsou pevně přimknutá k trupu, ale lze je natáhnout na maximální délku přesahující devadesát centimetrů. Podobné ramenům primitivní lilijice. Jednotlivé stonky o průměru 7,6 centimetrů se po patnácti centimetrech větví do pěti menších stopek, z nichž každá po dvaceti centimetrech vybíhá do pěti drobných zužujících se chapadélek či úponků, takže z každého stonku vyrůstá dvacet pět zakončení.
V horní části trupu tupý baňatý krk světle šedého odstínu s náznaky zaber podpírá nažloutlou pahlavu ve tvaru pěticípé hvězdice, pokrytou 7,6 centimetrů dlouhými drátovitými brvami nejrůznějších duhových barev. Hlava tlustá a odulá, asi šedesát centimetrů od jednoho konce k druhému, se 7,6 centimetrů dlouhými pružnými nažloutlými trubicemi vyrůstajícími z každého cípu. Přesně uprostřed štěrbina - patrně dýchací otvor. Na konci každé trubice je sférický výběžek, na němž lze odsunout nažloutlou blánu, odhalující skelnou kouli s červenou duhovkou, evidentně sloužící coby oko. Z vnitřních úhlů hvězdicovité hlavy raší pět o něco delších narudlých trubic, jež končí měchýřkovitými zduřeninami stejné barvy, v nichž se po zatlačení otevírají zvonovité otvory o maximálním průměru pěti centimetrů, jež lemují ostré bílé výrůstky podobající se zubům. Pravděpodobně ústa. Všechny tyto trubice, brvy a cípy hvězdicovité hlavy jsme našli pevně svinuté; trubice a cípy se přimykají k baňatému krku a trupu. Navzdory ohromné kožovitosti vše vykazuje překvapivou pružnost.
Na spodní straně trupu ne zcela nepodobný, nicméně odlišně fungující protějšek hlavového ústrojí. Z baňatého světle šedého pakrku, bez náznaků zaber, vyrůstá nazelenalý orgán ve tvaru pěticípé hvězdice. Kožovitá svalnatá ramena dlouhá 1,2 metru, zužující se z průměru osmnácti centimetrů u kořene na šest centimetrů u zakončení. Ke každému cípu je přimknutý malý vrchol nazelenalého pětižílného blanitého trojúhelníku dlouhý dvacet centimetrů a na vzdálenější straně široký patnáct centimetrů. Jde o ploutev či panohu, jež zanechávala otisky v horninách padesát milionů až miliardu let starých. Z vnitřních úhlů hvězdicovitého orgánu vyčnívají šedesát centimetrů dlouhé narudlé trubice zužující se z průměru osmi centimetrů u kořene na dva a půl centimetru u konce. Na koncích otvory. Všechny tyto části nesmírně tuhé a kožovité, nicméně mimořádně pružné. 1,2 metru dlouhá ramena s ploutvemi byla nepochybně používána k jakémusi druhu pohybu, ať už v moři či jinde. Když jimi hýbáme, vykazují náznaky nezvyklé svalnatosti. V době nálezu byly všechny tyto výrůstky pevně přivinuté k pakrku a konci trupu, čímž odpovídaly výrůstkům na opačném konci.
Objekty ještě nejsem s to zařadit ani do živočišné, ani do rostlinné říše, ale v současnosti se kloním spíše k původu živočišnému. Pravděpodobně představují neuvěřitelně pokročilý vývoj radiat, jež neztratila nic z určitých primitivních rysů. Nezpochybnitelná podobnost s ostnokožci, navzdory lokálním protichůdným signálům. V souvislosti s pravděpodobným přirozeným výskytem v moři mne mate soustava křídel, která však mohla být využívána i při pohybu ve vodě. Symetrie podivně upomíná na rostlinný původ, pro nějž mluví i v podstatě vertikální stavba na rozdíl od horizontální živočišné. Úžasně starobylá evoluce, časově předcházející dokonce nejjednodušším dosud známým prahorním prvokům, znemožňuje jakékoli dohady ohledně původu.
Kompletně zachovalé exempláře se tak zlověstně podobají jistým tvorům prapůvodních mýtů, že nevyhnutelně docházíme k úvahám o pradávné existenci mimo antarktický region. Dyer a Pabodie četli Necronomicon a viděli přízračné malby Clarka Ashtona Smithe, jež z textu vycházejí, a pochopí mne, když se zmíním o Prastarých, jež údajně pouze v žertu či omylem stvořili veškerý pozemský život. Žáci si vždy mysleli, že jde o představy zrozené na základě morbidního fantazírování o mimořádně starobylých tropických radiatech. Podobají se rovněž prehistorickým folklorním představám, o nichž hovořil Wilmarth - přídavkům ke kultu Cthulhu apod.
Otvírá se ohromné pole pro bádání. Soudě dle doprovodných vzorků ložiska pravděpodobně z pozdní křídy či raného eocénu. Nad nimi uložené ohromné stalagmity. Vysekávání představuje náročnou práci, ale tuhost zabránila poškození. Vše ve výtečně zachovalém stavu, evidentně díky působení vápence. Prozatím žádné další nálezy, ale k pátrání se později ještě vrátíme. Naším úkolem je teď převézt čtrnáct exemplářů do tábora bez využití psů, kteří pořád zuřivě štěkají a nelze jim v jejich blízkosti nijak důvěřovat. V devíti lidech - tři muži hlídají psy - bychom měli trojici saní utáhnout bez větších potíží, ačkoli silně fouká. Musím navázat letecké spojení se zálivem McMurdo a začít s transportem materiálu. Ale než si půjdeme odpočinout, musíme na jednom exempláři provést pitvu. Kéž bych tu tak měl laboratoř. Dyer by si měl dát jednu přes uši, že mě od této cesty na západ chtěl zradit. Napřed největší hory světa a pak tohle. Pokud tento poslední objev není vrcholem této expedice, pak už nevím, co by jím mohlo být. Máme zaručenou vědeckou proslulost. Pabodie, blahopřeji k tomu vrtnému zařízení, které nám otevřelo cestu do jeskyně. Zopakujete nám teď z Arkhamu popisy?"
Vylíčit pocity mé i Pabodieho v okamžiku přijetí tohoto hlášení je takřka nemožné; v nadšení daleko za námi nezůstávali ani naši kolegové. Jakmile se Lakeův telegrafista odmlčel, McTighe, který spěšně přeložil několik zásadních pasáží, už jak vycházely z drmolícího přístroje, přepsal celé hlášení z tésnopisu. Všichni si uvědomovali epochální význam objevu, a sotva telegrafista z Arkhamu zopakoval na Lakeovu žádost všechny popisné pasáže, poslal jsem na západ gratulaci; můj příklad následoval i Sherman ze své stanice u skladiště v zálivu McMurdo a konečně i kapitán Douglas z paluby Arkhamu. Později jsem jako velitel expedice poslal několik dodatečných poznámek, jež měl Arkham předat dál do světa. Bylo samozřejmé, že odpočinek byl za takového vzrušení nemožný; a já jsem jen doufal, že se dostanu do Lakeova tábora co možná nejdříve. Zklamalo mne tudíž, když poslal depeši, že v nejbližší době znemožní leteckou dopravu sílící horská bouře.
Nicméně za hodinu a půl zklamání opět vystřídal zájem. Lake posílal další zprávy a sděloval nám, že přeprava čtrnácti velkých vzorků do tábora proběhla zcela úspěšně. Tažení bylo obtížné, neboť objekty byly překvapivě těžké, ale v devíti se jim celá operace hladce podařila. Nyní několik členů výpravy v bezpečné vzdálenosti od tábora chvatně stavělo sněhovou ohradu, do níž bylo možné odvést psy kvůli snadnějšímu krmení. Vzorky byly vyloženy na ztvrdlý sníh poblíž tábora s výjimkou jednoho, kterého se Lake pokoušel neuměle rozpitvat.
Pitva se zdála být obtížnějším úkolem, než se mohlo očekávat; poněvadž navzdory teplu, o které se v čerstvě postaveném laboratorním stanu staral benzínový hořák, neztrácely zrádně pružné tkáně vybraného exempláře - mohutného a nepoškozeného kusu - nic ze své kožovité tuhosti. Lake si lámal hlavu, jak by mohl provést potřebné řezy, aniž by násilím poškodil všechny organické jednotlivosti, k nimž se chtěl dostat. Je pravda, že měl sedm dalších dokonalých exemplářů, ale bylo jich příliš málo na to, aby je mohl zbůhdarma spotřebovat předtím, než jim jeskyně snad vydá další neomezený počet. Proto dotyčný kus odložil a přitáhl si další, který, byť mu na obou koncích zůstávaly zbytky hvězdicových orgánů, byl silně poškozen a v místě jednoho z hřbetů na trupu dokonce částečně roztržen.
Výsledky, rychle předávané telegrafem, byly vskutku zarážející a provokativní. S nástroji, jež dokázaly rozřezat nezvyklou tkáň jen s největšími obtížemi, nebylo možné dosáhnout žádné jemnosti či přesnosti, avšak to málo, co se přece zdařilo, v nás vyvolalo úžas a zmatek. Bylo třeba poopravit existující biologické poznatky, neboť tato věc nebyla rozhodně výsledkem buněčného růstu popisovaného naší vědou. Nedošlo k žádné mineralizaci a navzdory stáří odhadovanému na čtyřicet milionů let byly vnitřní orgány dokonale neporušené. Mezi inherentní znaky způsobu uspořádání této věci patřila kožovitost, nepodléhání zkáze a skoro absolutní nezničitelnost, jež náležely do jakési etapy vývoje bezobratlých živočichů v paleogenu zcela se vymykající našemu chápání. Zpočátku bylo vše, co Lake našel, vyschlé, ale jakmile vyhřátý stan začal rozpouštět dosud zmrzlé části, na nepoškozené straně věcí se objevila organická vlhkost vydávající palčivý a silný zápach. Nebyla to krev, nýbrž hustá tmavozelená tekutina patrně stejné funkce. Když se Lake ocitl v této fázi pitvy, všech sedmatřicet psů bylo přesunuto do stále ještě nedokončené ohrady poblíž tábora; ovšem i z této vzdálenosti začali zběsile štěkat a na přítomnost štiplavého rozptýleného puchu reagovat nezvyklou podrážděností.
Místo aby tato provizorní pitva pomohla onu zvláštní bytost blíže určit, tajemství se pouze prohloubilo. Všechny dohady o funkci vnějších končetin byly správné a v jejich světle bylo velmi obtížné zpochybnit živočišný původ organismu; nicméně průzkum vnitřku poskytl tolik rostlinných důkazů, že Lake mohl jen bezradně kroutit hlavou. Věc měla zažívání a oběh a odpadní látky vylučovala narudlými trubicemi u své hvězdicovité základny. Při zběžném pohledu se dalo usoudit, že dýchací orgán zpracovával kyslík a nikoli oxid uhličitý; a našlo se několik důkazů existence vzduchových vaků a způsobů přesunu vzduchu z externího otvoru k alespoň dvěma dalším plně vyvinutým dýchacích systémům - žábrám a pórům. Očividně šlo o obojživelníka, přizpůsobeného patrně i k dlouhým obdobím hibernace bez využití vzduchu. Zdálo se, že hlasové orgány se nacházejí hned vedle hlavního respiračního systému, avšak byly natolik anomální, že jejich přesnější specifikace nebyla za daných okolností možná. Artikulovaná řeč, ve smyslu vydávání hlásek, se rozhodně nezdála možná; avšak melodické kvílení pokrývající široké spektrum stupnice bylo vysoce pravděpodobné. Svalová soustava byla vyvinutá skoro nadpřirozeně.
Nervový systém byl tak složitý a mimořádně vyvinutý, že Lake mohl jenom zírat. Třebaže byl v určitých ohledech kromobyčejně primitivní a zastaralý, věc disponovala soustavou uzlinových center a propojení, jež poukazovala na extrémně specializovaný vývoj. Překvapivě vyspělý byl i mozek s pěti laloky; a bylo možné najít i důkazy o senzorické výbavě, již částečně zprostředkovávaly brvy na hlavě, která pracovala s faktory cizími jakémukoli jinému pozemskému organismu. Věc měla nejspíše více než pět smyslů, takže její návyky se nedaly odvodit z žádné známé analogie. Lake měl za to, že ve starodávném světě muselo jít o tvora mimořádně pronikavé citlivosti a úzkostlivě specializovaných funkcí; do velké míry podobného dnešním mravencům a včelám. Rozmnožoval se jako tajnosnubné rostlinstvo, obzvláště jako kapraďorosty, neboť měl na koncích křídel pouzdra výtrusů a evidentně se vyvinul ze stélky či jejího předchůdce.
Ale dát mu v této fázi jméno bylo čirým nesmyslem. Vypadal jako zástupce superkmenu radiata, ale bylo zřetelné, že je čímsi víc. Byl zčásti rostlinné povahy, ale tři čtvrtiny základních složek vykazovaly strukturu živočišnou. Na mořský původ jasně poukazovaly jeho symetrická forma a jisté další atributy; nicméně nebylo možné přesně určit hranici jeho pozdějšího přizpůsobení. Křídla koneckonců pořád sváděla k úvahám o pohybu ve vzduchu. Jak mohl na velmi mladé Zemi projít onou závratně složitou evolucí, aby stačil zanechat otisky v prahorních horninách, bylo něco tak nepochopitelného, že Lake si maně vzpomenul na starodávné mýty o Velkých starcích, kteří sem přilétli z hvězd a pozemský život vytvořili pouze žertem či omylem; a na šílené historky o kosmických bytostech z Vnějšku dlících v kopcích, které mu vyprávěl kolega folklorista z miskatonické katedry angličtiny.
Zcela přirozeně uvažoval i nad možností, že prekambrické otisky zanechal méně vyvinutý předek současného exempláře; ale tuto příliš jednoduchou teorii zavrhl, jakmile zvážil pokročilé strukturální charakteristiky starších zkamenělin. Pozdější formy spíše než na vyšší stupeň evoluce poukazovaly na úpadek. Velikost panohou se snížila a celá morfologie vykazovala známky zhrubnutí a simplifikace. Navíc právě prozkoumané nervy a orgány pozoruhodně naznačovaly degeneraci z ještě složitějších forem. Zakrnělé a atrofované části se vyskytovaly s překvapivou hojností. Pitva toho tedy příliš mnoho nevyjasnila; Lake se tedy pro provizorní jméno uchýlil k mytologii - a své nálezy žertovně nazval "Stařešinové".
Asi ve 2.30 ráno, když se rozhodl, že další práci odloží na pozdější dobu a dopřeje si trochu odpočinku, zakryl rozpitvaný organismus nepromokavou plachtou, vyšel z laboratorního stanu a s obnoveným zájmem si prohlížel dosud nedotčené exempláře. Ustavičná přítomnost antarktického slunce jim začala trochu zvláčňovat tkáně, takže cípy hvězdicovité hlavy a trubice dvou či tří kusů začaly vykazovat stopy rozevírání. Lake však nevěřil tomu, že by v takřka třicetistupňovém mrazu hrozilo jakékoli nebezpečí bezprostředního rozložení. Nicméně všechny nerozpitvané kusy přesunul blízko k sobě a přehodil přes ně náhradní stan, aby je uchránil před přímými slunečními paprsky. To mělo také znemožnit, aby se jejich případný zápach dostal ke psům, jejichž nepřátelský neklid se stával skutečným problémem, byť byli v dostatečné vzdálenosti a za čím dál vyššími sněhovými stěnami, které kolem nich chvatně stavěl čím dál větší počet mužů. Lake musel zatížit konce stanové celty těžkými sněhovými kvádry, aby zůstaly na svém místě i v běsnící bouři, protože se zdálo, že titánské hory k nim sešlou další nebezpečně prudké poryvy. V táboře ožily dřívější obavy z náhlého antarktického vichru a pod Atwoodovým vedením došlo na straně nejblíže k horám k preventivnímu ohrazení stanů, nové ohrady pro psy a hrubých krytů pro letadla, které se ve volných chvílích začaly stavět za využití bloků ztvrdlého sněhu, ale které rozhodně nebyly tak vysoké, jak by měly. Lake nakonec odvolal všechny muže od ostatní práce a poslal je dokončit právě kryty pro letadla.
Až po čtvrté hodině ranní se Lake konečně připravil ukončit hlášení a poradil nám, abychom také využili pauzy, kterou si chtěla dopřát i jeho skupinka, jakmile ještě o něco navýší stěny krytu. Krátce si v éteru přátelsky promluvil s Pabodiem a znovu mu poblahopřál ke vskutku úžasnému vrtnému zařízení, jež mu pomohlo učinit jeho významný objev. Pozdrav a gratulace nám poslal i Atwood. I já sám jsem Lakeovi vřele poblahopřál a ubezpečil ho, že s výpravou na západ měl pravdu. Všichni jsme se dohodli, že se telegraficky opět spojíme v deset hodin ráno. Pokud odezní bouře, Lake pro naši skupinu na základně pošle letadlo, lesně předtím, než jsem šel ulehnout, jsem ještě poslal poslední hlášení na Arkham, kde jsem operátora nabádal, aby zprávy, jež měl z dnešního dne poslat do světa, poněkud zmírnil, neboť se zdálo, že všechny podrobnosti jsou natolik převratné, že do doby poskytnutí dalších informací by mohly vyvolávat pouze vlny nevěřícnosti.
III.
Mám dojem, že toho rána nikdo nespal tvrdým nebo nepřerušovaným spánkem; protože něčemu takovému bránilo jak vzrušení z Lakeova objevu, tak stupňující se zběsilost vichru. Poryvy byly natolik prudké i v místě naší základny, že jsme se museli chtě nechtě ptát,
o kolik horší to musí být v táboře u Lakea stojícím přímo pod obrovitými neznámými vrcholy, jež bouři plodily a sesílaly. McTighe byl už v deset hodin na nohou, a jak jsme se dohodli, snažil se s Lakem telegraficky spojit, ale vypadalo to, že západním směrem komunikaci znemožňuje jakási elektrická anomálie v rozbouřeném vzduchu. Spojili jsme se nicméně s Arkhamem, odkud mi Douglas sdělil, že
i u nich snahy navázat kontakt s Lakem vyzněly naprázdno. O větru neměl ani tušení, poněvadž navzdory jeho vytrvalému běsnění v okolí naší základny, v zálivu McMurdo takřka nefoukalo.
Celý den jsme úzkostlivě poslouchali a snažili jsme se s Lakem občas spojit, ale vždy bez úspěchu. Kolem poledne se od západu přihnala doslova větrná smršť, jež nás dokonce přivedla k obavám o osud naší základny. Avšak nakonec po nevelkém oživení ve dvě hodiny odezněla. Po třetí hodině se vše uklidnilo a my jsme zdvojnásobili své úsilí navázat kontakt s Lakem. Když jsme si uvědomili, že má čtyři letouny, z nichž každý byl vybaven vynikající krátkovlnnou vysílačkou, nedokázali jsme si představit žádnou běžnou nehodu, která by byla schopna najednou vyřadit veškeré jeho telegrafické zařízení. Zatvrzelé mlčení však pokračovalo, a když jsme pomysleli na příšernou intenzitu, s níž musel na úpatí hor vítr dout, nedokázali jsme se vyhnout těm nejstrašlivějším úvahám.
V šest hodin naše obavy dosáhly vrcholu a nezvratnosti a po telegrafické konzultaci s Douglasem a Thorfinnssenem jsem se rozhodl podniknout kroky směřující k pátrací akci. Pátý letoun, který jsme zanechali u skladiště v zálivu McMurdo pod dohledem Shermana a dvou námořníků, byl v dobrém stavu a připraven k okamžitému použití; a zdálo se, že nenadálá okolnost, pro niž byl takto vyčleněn, právě nastala. Spojil jsem se telegraficky se Shermanem a nařídil mu, aby se se svými dvěma námořníky letadlem co nejdříve přesunul na naši základnu; dokud mimořádně přálo počasí. Potom jsme začali debatovat o obsazení nadcházející pátrací výpravy a dohodli jsme se, že využijeme všech přítomných včetně saní a psů, které jsme měli s sebou. Ani takto rozsáhlý náklad neměl představovat žádnou velkou obtíž pro letoun sestrojený na naši speciální objednávku transportéru těžkého strojního zařízení. V pravidelných intervalech jsem se pokoušel telegraficky spojit s Lakem, ale zcela bezvýsledně.
Sherman, s námořníky Gunnarssonem a Larsenem, odletěl v 19.30 a z několika míst na trase hlásil velmi hladký průběh letu. K nám na základnu dorazili o půlnoci a všichni přítomní se okamžitě pustili do projednávání následujícího kroku. Prolétávat nad Antarktidou v jednom jediném letadle bez využití série základen bylo riskantní, ale před tím, co se nám jevilo jako samozřejmá povinnost, nehodlal nikdo ustupovat. Ve dvě hodiny jsme po předběžném naložení letadla ulehli ještě ke krátkému odpočinku, ale za čtyři hodiny jsme už vstávali, abychom nakládání a balení dokončili.
25. ledna v 7.15 ráno jsme s McTighem v pilotní kabině odstartovali severozápadním směrem v počtu deseti mužů, se sedmi psy, jedněmi saněmi, zásobou paliva, potravin a dalších věcí, mezi něž patřilo i letecké telegrafické zařízení. Vzduch byl průzračný, docela klidný, o poměrně příjemné teplotě; a my jsme při letu na zeměpisnou šířku a délku udanou Lakem coby místem jeho tábora počítali jen s pramalými obtížemi. Spíše jsme se báli toho, co na konci své cesty najdeme, či nenajdeme; protože na všechny výzvy zasílané do tábora nám stále odpovídalo jen ticho.
Každá událost onoho čtyřapůlhodinového letu mi zůstává vzhledem k zásadnímu postavení v mém životě jasně vypálená v paměti. Onen let pro mne ve věku čtyřiapadesáti let znamenal konec veškerého klidu a rovnováhy, jež jsou vlastní každé normální mysli na základě uvyklého vnímání vnější přirozenosti a přírodních zákonů. Od onoho okamžiku mělo nás deset - ale především pak já a student Danforth - čelit hrůzně zvětšenému světu plnému skrytých hrůz, jež nic nedokáže vymýtit z našich vzpomínek a s nimiž bychom, bylo-li by to možné, nechtěli lidstvo nijak obeznamovat. Noviny zveřejnily hlášení, která jsme podávali z pohybujícího se letadla; zmínily se o našem nepřerušovaným letu, vylíčily, jak jsme se dvakrát potýkali se zrádnými bouřemi ve vyšších vzduchových vrstvách, jak jsme zahlédli poničený povrch, kde Lake před třemi dny na půli cesty provedl zkušební vrt, i to, jak jsme spatřili uskupení oněch zvláštních načechraných sněhových válců, popsaných Amundsenem a Byrdem, jež se točí ve větru přes nekonečné kilometry zmrzlé pustiny. Potom však nastala fáze, kdy jsme už nedokázali vyjadřovat své pocity žádnými slovy, jež by tisk dokázal pochopit; a později další fáze, kdy jsme museli zavést pravidlo striktní cenzury.
Námořník Larsen jako první v dáli zaregistroval zubatou linii čarodějných kuželů a věží a jeho výkřiky poslaly každého v kabině našeho mohutného stroje k okénkům. I přes naši rychlost se pohoří přibližovalo jen velmi pomalu, a my jsme tudíž usoudili, že se musí nacházet v nesmírné dálce a že je vidět jen díky své abnormální výšce. Postupně však začalo na západním horizontu chmurně vystupovat a my jsme byli s to rozeznat jednotlivé pusté, ponuré, zčernalé vrcholy a při pohledu na ně, když se koupaly v narudlém antarktickém světle na dráždivém pozadí opalizujících mraků ledového prachu, zakusit zvláštní pocit fantastična. V celé podívané byly cítit úporné a pronikavé náznaky ohromných tajemství a dosud skrytého zjevení, jako by tyto nehostinné hrůzné vrcholy představovaly sloupy děsivé brány do zapovězených snových sfér a spletitých oceánů času, prostoru a bezrozměrnosti. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jde o cosi zlého - o hory šílenství, jejichž odvrácené svahy shlížejí do jakési bezbožné nekonečné propasti. Kolotající, zpola opalizující mračné pozadí vzbuzovalo nepopsatelný dojem mlhavého, éterického nedosažitelna, rozkládajícího se mimo kategorie pozemské prostorovosti, a strašidelně nám připomínalo naprostou odloučenost, zapomnění, prázdnotu a miliony let trvající smrt tohoto nepoznaného a neprobádaného jižního světa.
Mladý Danforth nás poté upozornil na nezvyklé pravidelnosti na siluetě vrcholového pásma hor - pravidelnosti v podobě kusů dokonalých, k vrcholům se přimykajících krychlí, o nichž se zmínil ve svých zprávách již Lake a jež opravdu snesly srovnání se snovými přeludy rozvalin pradávných chrámů na oblačných asijských horách, jež tak jemně a přízračně maloval Roerich. Na celém tomto nezemském kontinentu horských tajemství bylo vskutku cosi roerichovského. Pocítil jsem to v říjnu, kdy jsme poprvé zahlédli Viktoriinu zemi, a nyní jsem to pocítil opět. Další nepříjemná vlna mne zasáhla, když jsem si znovu uvědomil souvislosti se starobylými mýty, a to skutečnost, jak znepokojivě se tato říše smrti podobá neblaze proslulé plošině Leng z dávných písemných pramenů. Mytologové umístili Leng do střední Asie, ale rasová paměť člověka - či jeho předků - je dlouhá a je dosti dobře možné, že určité zkazky mají kořeny v zemích, pohořích a chrámech hrůzy starších, než je Asie, a starších, než je svět lidí, jak ho známe. Několik smělých mystiků naznačilo, že útržkovité Pnakotické rukopisy by mohly mít původ ještě v době před staršími čtvrtohorami, a vyslovilo domněnku, že stoupenci Tsathogguy byli lidstvu stejně tak cizí jako Tsathoggua sám. Leng, ať už se v čase či prostoru vznášel kdekoliv, nebyl místem, na němž, či poblíž něhož, bych se chtěl někdy nacházet; stejně tak mne nijak netěšila blízkost světa, který zplodil tak záhadné a starobylé stvůry, jako byly ty, o nichž se nám zmiňoval Lake. V té chvíli jsem zalitoval, že jsem se kdy začetl do odpudivého Necronomiconu nebo že jsem se na univerzitě tolikrát bavil s tím nepříjemně erudovaným folkloristou Wilmarthem.
Toto rozpoložení bezpochyby napomohlo i k zesílení mé reakce na groteskní fata morgánu, která se před našima očima náhle zjevila na stále více opalizujícím obzoru v době, kdy jsme se již blížili k horám a kdy jsme začali rozeznávat rostoucí vlny předhoří. Během předcházejících týdnů jsem polárních fata morgán viděl již celou řadu; některé z nich byly zlověstné a nadpřirozeně sugestivní jako současný případ, ale tato konkrétní fata morgána se vyznačovala natolik novým a nepochopitelně zlověstným symbolismem, že když jsem sledoval její pohyblivou spleť pohádkových zdí, věží a minaretů nořících se z neklidných ledových par nad našimi hlavami, neubránil jsem se zachvění.
Fata morgána působila dojmem kyklopského města vystavěného v architektonickém stylu neznámém jak lidstvu, tak jeho obrazotvornosti. Mohutně se v ní kupily černočerné zděné konstrukce monstrózně znásilňující geometrické zákony a dosahující těch nejgrotesknějších mezí zlověstné bizarnosti. Vršily se v ní komolé kužely, někdy terasovité či drážkované, osázené vysokými válcovitými hroty tu a tam cibulovitě se rozšiřujícími, často zakončenými vrstvami poměrně tenkých zoubkovaných kotoučů; a podivné přečnívající stolovité formace připomínající hromady mnohočetných obdélných plátů, kulatých talířů či pěticípých hvězd, kdy každá přečnívala nad tou pod ní. Viděli jsme složené kužely a pyramidy buď o samotě, či umístěné na válcích, krychlích či plošších komolých kuželech a pyramidách a občas i jehlovité vížky ve zvláštních uskupeních po pěti. Všechny tyto horečnaté struktury jako by byly pospojovány válcovitými lávkami, vybíhajícími z jedné formace ke druhé v nejrůznějších závratných výškách. Domnělá velikost celku naháněla svou obrovitostí hrůzu a tísnivost. Celkový charakter fata morgány se příliš nelišil od určitých bujnějších forem, jež v roce 1820 pozoroval a kreslil arktický velrybář Scoresby; nicméně v této době a na tomto místě, v blízkosti těchto temných neznámých horských vrcholů tyčících se do závratných výšek, s hlavami stále plnými nezvyklého objevu z dávno zmizelého světa a ve stínu tušené katastrofy postihnuvší větší část výpravy nám všem připadalo, že v úkazu nacházíme stín skryté zlověstnosti a nesmírně zlou předzvěst.
Byl jsem rád, když se fata morgána začala rozpouštět, ačkoli během tohoto procesu několik přízračných věží a kuželů dočasně nabylo pokřivených forem ještě větší obludnosti. Jakmile se celý přelud rozplynul do vířící opalescence, začali jsme znovu upírat oči k zemi a zjistili jsme, že konec naší cesty není daleko. Neznámé pohoří před námi se vypínalo do závratné výšky jako strašlivé obří hradby; jejich podivné pravidelnosti bylo vidět s omračující jasností i bez použití dalekohledu. Přelétávali jsme nyní přes nejnižší část předhoří a mezi sněhem, ledem a obnaženými místy hlavní plošiny jsme rozeznávali dvojici tmavších skvrn, které jsme považovali za Lakeův tábor a vrty. Vyšší vrchy předhoří se od nás zvedaly ve vzdálenosti asi osmi až deseti kilometrů, kde tvořily pásmo částečně odlišitelné od strašlivé linie skutečného pohoří v dáli, jež svou výškou převyšovalo dokonce vrcholy Himalájí. Zanedlouho Ropes - student, který u řízení vystřídal McTighea - začal klesat k tmavé skvrně nalevo, jejíž velikost dala tušit, že jde o Lakeův tábor. McTighe mezitím poslal poslední necenzurovanou telegrafickou zprávu, kterou svět obdržel od naší výpravy.
Všichni přirozeně četli i krátké a neuspokojivé zpravodajství ze zbytku našeho antarktického pobytu. Několik hodin po přistání jsme vyslali opatrné líčení tragédie, tak jak se naskytla našim očím, a jen zdráhavě jsme ohlásili, že celou Lakeovu výpravu vymazala z povrchu zemského strašlivá vichřice z předešlého dne nebo z předcházející noci. Jedenáct mužů bylo mrtvých, mladý Gedney byl nezvěstný. Lidé nám odpustili vágní absenci podrobností, poněvadž si uvědomovali šok, který nám tato neblahá událost musela způsobit, a uvěřili nám, když jsme vysvětlovali, že ničivá síla větru měla za následek, že všech jedenáct těl bylo nezpůsobilých k přepravě mimo tábor. Vlastně si troufám tvrdit, že i uprostřed rozrušení, naprostého zděšení a nervy drásající hrůzy jsme se v žádném konkrétním případě ani příliš nevzdálili od pravdy. Hrůzný význam spočívá až v tom, co jsme se vylíčit neodvážili - co bych se neodvažoval sdělit, kdyby ostatní nebylo třeba varovat před všemi bezejmennými hrůzami.
Je pravda, že vichřice napáchala ohromné škody. Nad domněnkou, zda ji mohli všichni přežít, i bez přispění oné další věci, zůstává viset vážný otazník. Bouře, vrcholící smrští zběsile hnaných kousků ledu, musela překonat vše, co jsme dosud na výpravě zažili. Jeden přístřešek pro letadlo - a zdá se, že i před bouří byly všechny zanechány v chatrném a neodpovídajícím stavu - byl skoro rozmetán na prach; a věž u vzdálených vrtů byla kompletně rozložena na kusy. Nechráněný kov letounů a vrtného zařízení nabyl po zbičování vysokého lesku a dva malé stany byly i navzdory sněhovým bariérám srovnány se zemí. V dřevě vystaveném zuřivým poryvům byly nadělány dírky a desky z něj přišly o vrstvu krycí barvy; veškeré pozůstatky po otiscích ve sněhu byly zcela zahlazeny. Je rovněž pravda, že jsme nenašli žádný z oněch prahorních biologických organismů v natolik kompletním stavu, aby byl schopen transportu z Antarktidy. Ze zpřeházené hromady se nám podařilo vysbírat několik minerálů včetně úlomků nazelenalého mastku, jejichž podivná pěticípá forma a sotva zřetelné tečkované obrazce vyvolávaly tolik pochybných srovnání; nalezli jsme dokonce i několik zkamenělých kostí, mezi nimiž byly i ty nejtypičtější zástupci oněch podivuhodně poškozených exemplářů.
Nepřežil žádný z psů, neboť jejich spěšně postavená sněhová ohrada poblíž tábora byla skoro dokonale zničena. Na vině mohl být vítr, ačkoli větší stopy zkázy na straně přiléhající k táboru, jež nebyla vystavena poryvům větru, napovídají, že sami rozzuření psi se pokusili vyskákat a prodrat se ven. Všechny troje saně byly pryč a my jsme se snažili vysvětlit, že pryč do neznáma je mohl odvát silný vítr. Vrtná a taviči zařízení v místě vrtu byla příliš poškozená, aby se dalo uvažovat o jejich záchraně, použili jsme je tedy k ucpání oné lehce znepokojující brány do minulosti, kterou odstřelem otevřel Lake. Stejné tak jsme v táboře zanechali dva nejporouchanější letouny; poněvadž naše přeživší skupina disponovala pouze čtyřmi skutečnými piloty - Shermanem, Danforthem, McTighem a Ropesem -, přičemž Danforth byl na řízení letadla příliš rozrušený. Vzali jsme s sebou všechny knihy, vědecké aparáty a další věci, jež nám přišly pod ruce, třebaže mnohé z původního vybavení bylo nenávratně pryč. Náhradní stany a kožešiny buď chyběly, nebo byly v příliš špatném stavu.
Bylo přibližně šestnáct hodin, rozsáhlá letecká pátrací akce nás přinutila prohlásit Gedneyho za ztraceného a my jsme odeslali na Arkham pečlivě formulovanou zprávu určenou pro přeposlání do světa; myslím, že se nám podařilo udržet její tón na co možná nejklidnější a nezaujaté úrovni. Nejsiřeji jsme se zmiňovali o neklidu mezi psy, jejichž zběsilý strach v blízkosti biologických vzorků se dal očekávat už i z Lakeova líčení. Myslím, že jsme se nijak nešířili o tom, že stejné znepokojení na nich bylo patrné, i když na zpřeházeném území čenichali kolem podivných nazelenalých mastků a jistých dalších artefaktů, mezi něž patřila vědecká aparatura, letadla a strojní zařízení ať už v táboře, či u vrtů, jejichž součásti musely být uvolněny, posunuty či jinak poškozeny větry vyznačujícími se pozoruhodnou zvídavosti a zkoumavostí.
Ohledně čtrnácti biologických vzorků jsme se vyjadřovali pochopitelně mlhavě. Uvedli jsme, že jsme nalezli pouze poškozené exempláře, ale že byly ještě natolik zachované, že jsme museli Lakeovy popisy označit za naprosto a úchvatně přesné. Bylo nesmírné těžké nezmiňovat se i o našich osobních pocitech - a nešířili jsme se o počtech ani o tom, jak přesně jsme našli ty, co jsme našli. Tou dobou už jsme uzavřeli dohodu, že nebudeme zveřejňovat nic, co by poukazovalo na šílenství Lakeových mužů, poněvadž právě jako šílenství bychom označili nález šesti poškozených nestvůr pečlivě pohřbených ve vzpřímené poloze ve tři metry vysokých hrobech pod pěticípými náhrobky opatřenými tečkovanými vzorci naprosto odpovídajícími těm, jež byly patrné na oněch zvláštních nazelenalých mastcích, vykopaných z druhohorních či třetihorních vrstev. Osm zcela zachovalých exemplářů, o nichž se zmínil Lake, bylo odváto větrem.
Dávali jsme si rovněž záležet, abychom nenarušili duševní klid nejširší veřejnosti; proto jsme s Danforthem o hrůzném letu přes pohoří, který jsme podnikli nadcházejícího dne, uvedli jen velmi málo podrobností. Skutečnost byla taková, že horské pásmo tak závratné výšky mohl přeletět pouze mimořádně odlehčený letoun; takže pátrací akce se naštěstí musela omezit jen na nás dva. Při našem návratu hodinu po půlnoci byl Danforth na pokraji hysterického záchvatu, ale obdivoval jsem ho, jak dokázal zvládnout chvění svého ztuhlého horního rtu. Nedalo mi žádnou práci přesvědčit ho, aby mi slíbil, že nikomu neukáže nákresy a další věci, které jsme si přivezli v kapsách, nikomu neřekne nic víc, než to, na čem jsme se dohodli, že odvysíláme do světa, a že ukryje negativy z fotoaparátu pouze pro naše pozdější soukromé vyvolání. Část mého současného líčení bude tedy stejně tak nová pro Pabodieho, McTighea, Ropese, Shermana a další, jako bude nová pro zbytek světa. Danforth mlčí zarytěji než já, protože spatřil - nebo si myslí, že spatřil - cosi, co nechce říci ani mně.
Jak všichni vědí, zprávy od nás zahrnovaly vylíčení náročného výstupu; potvrzení Lakeova názoru, že pohoří je tvořeno prahorní břidlicí a dalšími velmi starými vrstvami, jež zůstaly v původním stavu přinejmenším od středního komančského období; povšechné komentáře ohledně pravidelností krychlí a baštám podobných formací přimykajících se ke skalním stěnám; závěr, že ústí jeskyní indikují žíly rozpuštěného vápence; domněnku, že celé horské pásmo by dokázali přejít ostřílení horolezci, kteří by zvládli zlézt a překonat určité svahy a průsmyky; a poznámku, že na tajemné druhé straně hor se rozkládá vysoká a nekonečná náhorní plošina, tak starobylá a neměnná jako hory samy - o nadmořské výšce 6000 metrů, s groteskními skalními útvary vyčnívajícími z tenkého ledového příkrovu a s nízkým předhořím mezi prostorem plošiny a strmými srázy nejvyšších vrcholů.
Tento výčet údajů je v každém ohledu dostatečně pravdivý, a muže v táboře také uspokojil. Svou šestnáctihodinovou nepřítomnost - což byla delší doba, než si žádal předpokládaný program letu, přistání, rekognoskace terénu a sbírání hornin - jsme připsali smyšlené dlouhotrvající nepřízni povětrnostních podmínek, načež jsme pravdivé vylíčili přistání na úpatí hor na druhé straně. Naše vyprávění naštěstí znělo realisticky a dostatečně prozaicky na to, aby nezlákalo k napodobení letu někoho z ostatních. Pokud by se ho odvážili, použil bych poslední špetku své vemlouvavosti, abych dotyčné od jejich úmyslu odradil; a netuším, co by udělal Danforth. Zatímco jsme byli pryč, Pabodie, Sherman, Ropes, McTighe a Williamson usilovně pracovali na opravách dvou nejlepších Lakeových letounů; uzpůsobovali je opět k provozu, přestože si někdo naprosto nepochopitelně pohrál s jejich ovládacím mechanismem.
Rozhodli jsme se, že všechna letadla příští ráno naložíme a vydáme se co nejdříve na cestu na naši starou základnu. I když nebyla přímá, byl to nejbezpečnější způsob, jak se dopravit do zálivu McMurdo; poněvadž přímý let přes ty nejméně známé končiny tohoto nesmírně starého kontinentu by byl spjat s příliš mnoha zbytečnými riziky. Vzhledem k tragickému snížení počtu výzkumníků a zničení vrtného zařízení bylo pokračování v dalším bádání sotva myslitelné; a pochybnosti a hrůzy, jež nás obklopovaly - a o nichž jsme se nikomu nezmiňovali -, v nás probouzely touhu z tohoto jižního světa zkázy a číhajícího šílenství co možná nejrychleji uniknout.
Jak už veřejnost ví, návrat do civilizace se nám zdařil bez dalších pohrom. Všechna letadla přistála po rychlém, ničím nepřerušovaném letu večer následujícího dne - 27. ledna - na staré základně a dvacátého osmého jsme ve dvou etapách - přestávka netrvala dlouho; zavinila ji porucha na kormidle, k níž došlo v prudkém větru nad šelfovým ledovcem poté, co jsme opustili ohromnou náhorní plošinu - dospěli i do zálivu McMurdo. Za pět dní už Arkham a Miskatonic, se všemi lidmi a zařízením na palubě, projížděly posledními zbytky houstnoucího ledového pole a plavily se Rossovým mořem, stále ještě na dohled záhadným horám Viktoriiny země, jež se západně od nás tyčily na pozadí rozbouřeného antarktického nebe a jež stáčely úpění větru do široké stupnice melodického kvílení, jehož chlad mi vnikal přímo do morku kostí. Ani ne za dva týdny jsme za sebou zanechali poslední pozůstatek polárních krajů a děkovali jsme nebesům, že konečně opouštíme strašidelnou a prokletou říši, v níž za dávných dob, kdy se první stopy organické hmoty zazmítaly a vyplavaly na stěží ochladlý povrch planety, byla uzavřena temná a rouhavá spojenectví mezi životem a smrtí, prostorem a časem.
Od okamžiku svého návratu jsme se bez ustání věnovali zrazování vědců od jakéhokoli antarktického výzkumu a v úžasné shodě a loajálnosti jsme nezveřejňovali žádné své pochyby a dohady. Ani mladý Danforth po svém nervovém zhroucení neucukl před lékaři a nic jim nevyblábolil - jak jsem už uvedl, existuje dokonce cosi, co si myslí, že spatřil jen on sám a co nechce vyjevit ani mně, i když mám za to, že by to jeho psychickému stavu mohlo jen prospět. Mnohé by to mohlo vyjasnit a mnohému by to mohlo napomoci, třebaže možná nešlo o nic jiného, než o iluzorní dozvuky předcházejícího otřesu. Alespoň takový dojem jsem nabyl z oněch vzácných okamžiků, kdy mi Danforth nezodpovědně šeptal jisté nesouvislé věty - věty, jež horlivě popírá, jakmile se dokáže zase ovládnout. Odvrátit pozornost od velkého bílého jihu bude velice náročné a určité snahy mohou naší věci přímo uškodit tím, že přitáhnou zvídavý zájem. Už od začátku jsme měli vědět, že lidská zvědavost je nesmrtelná a že zveřejněné výsledky mohou stačit na to, aby ostatní v jejich dávné honbě za neznámem jen podnítily. Lakeova líčení biologických nestvůrností vyprovokovala přírodovědce a paleontology na nejvyšší možnou míru; ačkoli jsme byli ještě natolik rozumní, že jsme neukázali žádné části, které jsme odebrali skutečným pohřbeným exemplářům, ani žádné fotografie těchto exemplářů zachycující je ve stavu, v jakém jsme je našli. Zdrželi jsme se i zveřejňování toho nejzáhadnějšího z poškozených kostí a nazelenalých mastků; pečlivě s Danforthem střežíme i kresby či fotografie, jež jsme pořídili na náhorní plošině za horským masivem, a dále pak i pomačkané věci, jež jsme vyhladili, v hrůze prostudovali a odvezli uschované v kapsách. Avšak nyní dochází k organizování výpravy Starkweathera a Moorea, a to s důkladností, která dalece překonává vše, o co jsme se pokoušeli my. Pokud bychom je od jejich úmyslu nezradili, dostanou se do samého jádra Antarktidy a budou tavit a vrtat, dokud nenarazí na to, co by mohlo skoncovat s nám známým světem. Musím tedy konečně přerušit mlčení - a to i ohledně toho bezejmenného čehosi, skrývajícího se za horami šílenství.
IV.
Do Lakeova tábora a k tomu, co jsme tam opravdu našli - a k tomu dalšímu za obávaným horským předělem, se vracím pouze s ohromnou nevolí a odporem. Neustále zápolím s pokušením neposkytnout žádné detaily a skutečná fakta a nevyhnutelné závěry nahradit pouze narážkami. Doufám, že jsem již uvedl dosti na to, abych se zbytkem mohl zabývat jen krátce a letmo; mám na mysli zbytek hrůz v táboře. Již jsem se zmínil o vichřicí zbičovaném terénu, o poškozených krytech, zpřeházeném strojním vybavení, kolísajícím neklidu psů, chybějících saních a dalších věcech, o úmrtích lidí a psů, o Gedneyho nezvěstnosti i o šesti nepříčetně pohřbených organismech ze světa před čtyřiceti miliony let, jež navzdory veškerému mechanickému poškození přetrvaly s podivně zachovalými tkáněmi. Nevzpomínám si, zda jsem uvedl, jak jsme při ohledání psích těl zjistili, že jedno zvíře chybí. Této skutečnosti jsme dlouho nepřipisovali větší význam - vlastně jsme si ji uvědomili pouze já a Danforth.
Hlavní otázky, o nichž jsem dosud mlčel, se týkají nalezených těl a jistých jemných detailů, které mohou či nemusí zjevně panujícímu chaosu poskytnout obludný a neuvěřitelně logický základ. V dané chvíli jsem se snažil, aby se mí muži na tyto detaily nesoustředili, poněvadž bylo mnohem jednodušší - mnohem normálnější - všechno svést na záchvat šílenství, který přepadl Lakeovu skupinu. Na první pohled bylo zřejmé, že abyste uprostřed tohoto jádra veškerých pozemských záhad a bezútěšnosti zešíleli, stačilo vám octnout se v onom pekelném vichru z hor.
Krajně abnormální byl samozřejmě stav, v němž se nacházely mrtvoly - jak lidí, tak psů. Všichni se museli dostat do jakéhosi konfliktu a všichni byli ukrutně a zcela nepochopitelně znetvořeni a roztrháni. Z toho, co jsme viděli, jsme usoudili, že k úmrtím ve všech případech došlo uškrcením nebo rozdrásáním. Roztržku vyvolali zjevně psi, neboť jejich nedokonale postavená ohrada nesla stopy násilného ataku zevnitř. Byla umístěna dosti daleko od tábora vzhledem k nenávisti, s níž psi pohlíželi na ďábelské prahorní organismy, ale zdálo se, že toto preventivní opatření se minulo účinkem. Když byli psi v onom strašlivém větru ponecháni napospas osudu za chatrnými stěnami nedostatečné výšky, museli se splašit - a bylo těžké určit, zda působením větru, či jakéhosi slabého, avšak stále sílícího zápachu, vydávaného těmi přízračnými organismy. Jejich těla byla samozřejmě zakryta celtou, ovšem na plachtovinu nepřestávalo útočit nízké antarktické slunce a i sám Lake se zmínil, že sluneční teplo způsobovalo, že se podivně zachovalé a kožovité tkáně oněch věcí začaly uvolňovat a rozvinovat. Možná z nich plachtu strhl vítr a zpřeházel je tak, že z nich palčivý puch začal být cítit i navzdory jejich nesmírnému stáří.
Ale ať už se stalo cokoliv, bylo to dosti ohavné a nechutné. Snad by bylo lepší, kdybych přestal bojovat s přecitlivělostí a konečně vyjevil to nejhorší - byť s kategorickou výhradou, zakládající se na přímém pozorování a nejpřísnější dedukci jak Danforthově, tak mojí, že Gedney, který byl v daném okamžiku nezvěstný, nebyl za obludné hrůzy, jež jsme spatřili, nikterak zodpovědný. Už jsem uvedl, že těla byla děsivě znetvořena. Nyní musím dodat, že některá byla nanejvýš podivně, chladnokrevně a nelidsky nařezána a osekána. Bylo to stejné u psů i u lidí. U všech zdravějších, tučnějších těl, ať už čtyřnohých, či dvounohých, došlo k nařezání a odstranění nejplnějších tkáňových struktur - jako by něco takového provedl řezník - a v jejich okolí bylo navíc patrné, že byla posypána solí - odebranou z vypleněných potravinových beden z letadel -, což mezi námi vyvolalo ty nejhroznější dohady. K tomuto činu došlo v jednom z neuměle postavených krytů pro letouny - z něhož byl stroj vytažen - a kde veškeré otisky, jež by mohly napomoci formulování jakékoli přijatelné teorie, zahladilo pozdější působení vichřice. Žádné vodítko nám neposkytly ani poházené kusy šatstva, hrubě strhaného z lidských obětí řezání. Je zbytečné zmiňovat se o matném dojmu, který v nás zanechaly jisté sotva zřetelné otisky v jednom chráněném rohu pobořeného krytu - protože tento dojem se nijak netýkal stop lidských, nýbrž se evidentně snoubil se všemi těmi řečmi o otiscích ve zkamenělinách, s nimiž nás seznamoval v průběhu předcházejících týdnů chudák Lake. Ve stínu oněch závratně vysokých hor šílenství jste si museli dávat velký pozor na svou představivost. Jak jsem již naznačil, nakonec vyšlo najevo, že je nezvěstný Gedney a jeden pes. Než jsme došli k onomu strašnému krytu, postrádali jsme dva psy a dva muže; ale nové poznatky jsme získali v poměrně nepoškozeném pitevním stanu, do něhož jsme pronikli po průzkumu obludných hrobů. Pitevna nebyla ve stejném stavu, v jakém ji opustil Lake, protože z improvizovaného stolu zmizely zakryté části pradávné nestvůry. Vlastně nám došlo, že jedna z oněch neúplných a nepříčetně pohřbených věcí - právě ta, kolem níž se slabě šířil podivně odporný puch -, musí představovat sesbírané části bytosti, kterou se pokoušel analyzovat Lake. Na laboratorním stole a kolem něj bylo poházeno cosi jiného a my jsme záhy vytušili, že těmito věcmi jsou pečlivě, byť zvláštně a neuměle oddělené kusy jednoho člověka a jednoho psa. Ušetřím city těch, kdož přežili, a o identitě onoho muže pomlčím. Lakeovo anatomické náčiní bylo pryč, ale našli jsme stopy po jeho důkladném čištění. Pryč byl i benzínový hořák, třebaže jsme v jeho okolí našli nezvykle mnoho poházených zápalek. Lidské ostatky jsme pohřbili vedle zbývajících deseti lidských těl a ostatky psí jsme uložili k dalším pětatřiceti psům. Pokud jde o bizarní skvrny na laboratorním stole a na hromadě surově ohmataných ilustrovaných knih, zakoušeli jsme příliš velký zmatek, abychom se dokázali pouštět do jakýchkoli spekulací.
Toto tvořilo nejhorší část hrůzy, jež na nás v táboře čekala, nicméně do stejně velkých rozpaků nás uvádělo i všechno ostatní. Zmizení Gedneyho, jednoho psa, osmi nepoškozených biologických vzorků, trojích saní, jistého strojního zařízení, ilustrovaných technických a vědeckých publikací, psacích potřeb, elektrických svítilen a baterií, potravin a paliva, tepelného zařízení, náhradních stanů, kožešin a podobných věcí se vzpíralo jakémukoli logickému vysvětlení. Podobně nepochopitelné byly cákance inkoustu na určitých kusech papíru a důkazy o podivně nelidském šmátrání a experimentování v okolí letadel a dalších mechanismů jak v táboře, tak kolem vrtu. Bylo zjevné, že psi zpřeházené stroje nemohou ani vystát. Pak to bylo vyrabování zásob jídla, zmizení jistých předmětů denní potřeby a nepříjemně komicky působící hromada konzerv násilně otevřených těmi nejnezvyklejšími způsoby a na těch nejnepravděpodobnějších místech. Další menší záhada souvisela s velkým množstvím rozházených celých, polámaných nebo ohořelých zápalek; tajemstvím byly opředeny i dvě či tři stanové celty a kožichy, které se válely po zemi podivně a velmi neobvykle potrhané, jako by se je někdo pokoušel neobratně použít k jakémusi nepředstavitelnému účelu. Ve stejném duchu s tímto zjevně ničivým šílením se odehrávalo i hrozné zacházení s lidskými a psími ostatky a bláznivé pohřbení neúplných pradávných exemplářů. S ohledem na možnost využít veškerých důkazů pro své budoucí snažení jsme pečlivě vyfotografovali všechny hlavní materiály svědčící o nepříčetném běsnění v táboře; a snímky hodláme využít k podepření svých pokusů zabránit v odjezdu zamýšlené expedici Starkweathera a Moorea.
Prvním krokem, který jsme učinili po nálezu těl v krytu, bylo vyfotografování a otevření řady šílených hrobů opatřených pěticípými sněhovými náhrobky. Nebylo možné, abychom si nevšimli podobnosti těchto obludných náhrobků, s jejich shluky pravidelně uspořádaných teček, s popisy podivných nazelenalých mastků, s nimiž nás seznámil ještě chudák Lake. Jakmile jsme ve vysoké haldě nerostných úlomků narazili právě na tyto mastky, jejich podoba byla vskutku zarážející. Je třeba jasně uvést, že celkové uspořádání hrůzně upomínalo na hvězdicovou hlavu pradávných bytostí, a my jsme se shodli, že tato souvislost musela na rozjitřené smysly členů Lakeovy vyčerpané skupiny zapůsobit opravdu pozoruhodně. První pohled na skutečné pohřbené bytosti nás zarazil svou hrůzností a mou i Pabodieho obrazotvornost katapultoval do minulosti k jakýmsi otřesným pradávným mýtům, o nichž jsme četli a slyšeli. Všichni jsme došli k závěru, že na šílenství postihnuvším Lakeovu výpravu se spolu s tísnivou polární osamělostí a pekelným horským větrem musely podílet i pouhý pohled na tyto věci a jejich neustálá přítomnost.
Protože šílenství - soustřeďující se v Gedneym jakožto jediném možném přežívajícím činiteli - bylo vysvětlení, které spontánně přijali za své všichni, alespoň pokud šlo o slovní vyjádření; třebaže se nebudu chovat natolik naivně, abych popíral, že každému z nás se v hlavě honily divoké dohady, jež nevyslovil jen proto, že mu to znemožňovala potřeba zachovat si zdravý rozum. Sherman, Pabodie a McTighe provedli odpoledne nad okolní krajinou zevrubný letecký průzkum, při němž pomocí dalekohledů pročesávali obzor v naději, že spatří Gedneyho a různé chybějící věci; nenarazili však na nic. Průzkumníci hlásili, že titánské horské pásmo se táhne donekonečna jak napravo, tak nalevo, aniž by se však snižovalo či měnilo svůj základní charakter. Na několika vrcholech ale pravidelné formace krychlí a valů nabývaly smělejších a zřetelnějších podob, čímž se dvakrát tak fantastičtěji přibližovaly Roerichovým asijským skalním zříceninám. Rozmístění záhadných jeskynních otvorů na černých, sněhuprostých hřebenech se, kam až oko dosáhlo, zdálo zhruba rovnoměrné.
I přes všechny panující hrůzy nám zbyl dostatek čirého vědeckého nadšení a smyslu pro dobrodružství, abychom začali přemýšlet o tom, co se skrývá v neznámé říši za tajuplným horstvem. Jak uváděla naše obezřetná hlášení, o půlnoci po dni děsu a záhad jsme si dopřáli odpočinku, ale ne bez toho, abychom si pro nadcházející ráno nevytvořili předběžný plán na jeden či dva výškové přelety v odlehčeném stroji s leteckým fotoaparátem a geologickým vybavením. Bylo dohodnuto, že první pokus provedu já s Danforthem. Probudili jsme se už v sedm a chtěli vyrazit co nejdříve; prudký vítr - o němž jsem se zmínil i ve své krátké zprávě do světa - však odsunul náš odlet až skoro na devátou.
Už jsem zopakoval okleštěnou verzi, kterou jsme vylíčili mužům v táboře - a předali dál do světa -, když jsme se po šestnácti hodinách opět vrátili. Nyní je mou strašlivou povinností rozšířit ono vyprávění o zaplnění milosrdných bílých míst náznaky toho, co jsme v onom skrytém světě za horami opravdu spatřili - náznaky zjištění, která nakonec Danfortha dovedla až k nervovému zhroucení. Byl bych rád, kdyby upřímně řekl, co si myslí, že to vlastně viděl - i když šlo patrně o halucinaci, která možná představovala poslední kapku, která ho dostala tam, kde nyní je; ale staví se zásadně proti. Když už se letadlo vracelo zpět větrem bičovaným horským průsmykem poté, co jsme společně prožili onen skutečný a nepopiratelný otřes, šeptem mi nesouvisle vysvětloval, co ho přivedlo k pozdějšímu zoufalému vřískotu; ale to je vše, co zopakuji. Takové bude mé poslední slovo. Pokud jasné doklady o přežívajících pradávných hrůzách v mnou předložených odhaleních nebudou stačit, aby odvrátily ostatní od bláhových cest do středu Antarktidy - či alespoň od příliš důkladného podpovrchového průzkumu oné poslední výspy zapovězených tajemství a nelidské, miliony let prokleté prázdnoty -, odpovědnost za nepojmenovatelná a snad nezměrná neštěstí už neponesu já.
Jakmile jsme si s Danforthem prostudovali poznámky, které si učinil Pabodie během svého odpoledního letu, a provedli jsme měření sextantem, spočítali jsme, že nejnižší dosažitelný průsmyk v horském pásmu leží napravo od nás, na dohled od tábora, v nadmořské výšce asi 6900 či 7200 metrů. Když jsme se v odlehčeném letounu vydali na svůj průzkumný let, zamířili jsme právě k tomuto místu. Tábor sám, zbudovaný v předhoří vystupujícím z vysoké kontinentální plošiny, se nacházel v nadmořské výšce přibližně 3600 metrů; rozdíl výšek tedy nebyl natolik závratný, jak by se mohlo zdát. Při vzletu jsme si nicméně palčivě uvědomovali, v jak řídkém vzduchu a štiplavém mrazu se pohybujeme; vzhledem k nedokonalé viditelnosti jsme totiž museli nechat otevřená okénka. Byli jsme samozřejmě oblečeni do těch nejteplejších kožešin.
Zatímco jsme se blížili k děsivým vrcholům, temně a zlověstně se tyčícím nad čarou rozpraskaného sněhu a vmezeřených ledovců, stále více jsme si všímali těch podivně pravidelných útvarů přimykajících se ke srázům; a opět jsme se v myšlenkách vraceli k prazvláštním asijským malbám Nicholase Roericha. Dávné a větrem ošlehané skalní vrstvy plně odpovídaly veškerým Lakeovým hlášením a dokazovaly, že tyto starobylé štíty zde ční přesně tak, jak zde čněly i v překvapivě dávných časech historie Země - možná už před více než padesáti miliony let. Je zbytečné odhadovat, o kolik vyšší mohly být; avšak všechno související s touto neznámou oblastí poukazovalo na záhadné atmosférické vlivy nepřející změnám a vypočtené tak, aby zpomalovaly jakékoli obvyklé klimatické procesy napomáhající rozpadu hornin.
Nejvíce nás však na svazích fascinovala a zneklidňovala uskupení pravidelných krychlí, hradeb a ústí do jeskyní. Zatímco Danforth pilotoval, já jsem si je prohlížel dalekohledem a fotografoval je. Občas jsem ho u řízení vystřídal - byť mé letecké znalosti byly na čistě amatérské úrovni -, aby se mohl dalekohledem podívat i on. Nebylo obtížné zjistit, že navzdory všemu, co bylo vidět v širokém okolí, tyto formace byly z větší části tvořeny dosti světlým prahorním křemencem a míra jejich pravidelnosti byla natolik neuvěřitelná a zlověstná, že chudák Lake se při jejím určení ani zdaleka nepřiblížil skutečnosti.
Jak uvedl, jejich okraje byly odrolené a zaoblené nekonečně dlouhým drsným zvětráváním; avšak jejich nadpřirozená pevnost a odolnost je uchránily před zánikem. Zdálo se, že řada částí, obzvláště těch přimykajících se ke srázům, je tvořena stejným materiálem jako okolní skalní povrch. Celá formace se podobala rozvalinám Machu Picchu v Andách či starobylým základovým zdem ve městě Kiš, jež v roce 1929 vykopala společná expedice Oxfordské univerzity a Fieldova muzea; a jak Danforth, tak já jsme měli občas pocit, že jsme zahlédli samostatné gigantické bloky, jejichž vznik Lake připsal fantazii svého kolegy Carrolla. Nebyl jsem schopen podat naprosto žádné vysvětlení, jak se tu mohly tyto objekty vzít, a jako geolog jsem se cítil podivně pokořen. Podobné pravidelnosti lze často spatřit u formací vyvřelin - jako je například slavná Obří silnice v Irsku -, ale toto ohromné pohoří, navzdory Lakeovu původnímu tušení, že v něm rozeznává kouřící kužely, bylo svou strukturou evidentně nevulkanického původu.
Další, byť menší záhadu představovaly vzhledem ke svému pravidelnému tvaru také podivné jeskynní otvory, v jejichž blízkosti se zdálo, že se zvláštní útvary vyskytují nejhojněji. Jak se uvádělo v Lakeově hlášení, byly často přibližně obdélníkového či půlkruhového tvaru, jako by původní otvory dotvořila k větší symetrii jakási kouzelná ruka. Pozoruhodný byl jejich počet a plošné rozmístění, což vedlo k domněnce, že celá oblast je provrtaná tunely vyhloubenými ve vápencových vrstvách. Naše zběžné pohledy nám neumožnily nahlédnout hluboko do jeskyní, ale viděli jsme, že jsou zřejmě zbavené veškerých stalaktitů i stalagmitů. Z vnější strany platilo, že části horských srázů v těsné blízkosti otvorů byly vždy hladké a souměrné; a Danfortha napadlo, že slabé praskliny a dolíčky způsobené zvětráváním mají tendenci formovat se do nezvyklých uskupení. Jelikož byl stále plný hrůzy a pocitu nepatřičnosti z toho, co jsme našli v táboře, naznačil, že dolíčky mlhavě připomínají záhadné tečkované obrazce roztroušené po starobylých nazelenalých mastcích, jež se navíc tak obludně opakovaly na šílených sněhových náhrobcích vztyčených nad šesti pohřbenými nestvůrami.
Výšku jsme začali postupně nabírat nad vyššími částmi předhoň a dále při letu k poměrně nízko položenému, předem vybranému průsmyku. Zatímco jsme postupovali kupředu, občas jsme shlédli na sníh a led pod námi a přemýšleli jsme, zda bychom se pokusili pohoří zdolat pěšky, i s prostším vybavením let minulých. Dosti nás překvapilo, když jsme spatřili, že co se možností pěšího pochodu týče, terén není ani zdaleka náročný a že navzdory rýhám a dalším nepříjemným místům by tyto svahy pravděpodobně nezastavily ani saně Scotta, Shackletona či Amundsena. Vypadalo to, že některé ledovce vedou do holých soutěsek neobyčejně nepřerušovaně, a když jsme doletěli do zvoleného průsmyku, zjistili jsme, že v tomto ohledu výjimku netvoří ani on.
Je takřka nemožné popsat naše pocity napjatého očekávání, když jsme se chystali překonat hřeben pohoří a nahlédnout do světa, kam dosud nevkročila lidská noha; třebaže jsme neměli žádný důvod považovat oblasti za horami za zásadně odlišné od těch, které jsme již spatřili a překonali. Dojem strašlivých tajemství dlících v hradbě těchto hor a ve vábení oceánu opalizujícího nebe zahlédnutého mezi jejich vrcholy, byl mimořádně prchavý a subtilní, aby se dal vylíčit doslovným popisem. Spíše šlo o pocit nezřetelné psychologické symboliky a estetických asociací - cosi mísící se s exotickou poezií a malbami a s dávnými mýty skrytými v obávaných a zapovězených svazcích. Podivný rozměr vědomé zlovolnosti byl zřetelný i ve skučení větru; a na okamžik, když se poryvy nořily a zase vynořovaly z všudypřítomných a rezonujících jeskynních otvorů, se zdálo, že tento kombinovaný zvuk zahrnuje i bizarní melodické hvízdání či kvílení pokrývající celou šíři hudební stupnice. V tomto zvuku bylo možné rozeznat mlhavou notu vzpomínky vzbuzujícího odporu, komplexního a neuchopitelného, jako jsou i všechny jiné temné dojmy.
Nyní jsme se, po pomalém stoupání, podle aneroidu pohybovali ve výšce 7070 metrů; a zanechávali jsme pod sebou oblast posledních zbytků sněhu. V této výšce jsme byli obklopeni pouze tmavými holými skalními srázy a začátky drsně zvrásněných ledovců - přičemž k dojmu nepřirozená, fantastična a snovosti přispívaly všechny ty záhadné krychle, bašty a rezonující jeskynní otvory. Když jsem se podíval podél linie vysokých vrcholů, zdálo se mi, že rozeznávám i štít, o němž se zmínil i chudák Lake, jenž byl přímo na vrcholu osazen valem. Vypadalo to, že se zpola ztrácí v nezvyklém antarktickém oparu; oparu, který snad mohl původně Lakea vést k představě o vulkanické činnosti. Průsmyk se rýsoval přímo před námi, hladká a větrem ošlehaná soutěska vklíněná mezi své dvě zubaté a zlověstně se mračící stěny. Za ním se rozprostíralo nebe rozedrané vířícími párami a osvětlené nízkým polárním sluncem - nebe oné vzdálené tajuplné říše, na kterou dosud nepohlédlo žádné lidské oko.
Ještě několik metrů nadmořské výšky a tuto říši spatříme my. Jelikož jsme spolu v kvílivém a skučivém větru ženoucím se průsmykem, k němuž se přidával řev nezakrytých motorů, nemohli klidně hovořit, vyměnili jsme si s Danforthem výmluvné pohledy. A potom, jakmile jsme zdolali i těch několik posledních metrů výškového rozdílu, jsme konečně pohlédli přes rozhodující předěl a zahleděli se do neprobádaných tajemství prastaré a naprosto neznámé země.
V.
Myslím, že jakmile jsme proletěli průsmykem a spatřili pohled před sebou, oba jsme zároveň vykřikli směsicí úžasu, bázně, hrůzy a nedůvěry ve vlastní smysly. Samozřejmě že se nám oběma musela v daném okamžiku vynořit z mysli nějaká přirozená teorie, která by nám dokázala ustálit vnímání. Pravděpodobně jsme pomysleli na něco, jako jsou groteskně zvětralé skály v Zahradě bohů v Coloradu nebo fantasticky symetrická větrem obroušená skaliska arizonské pouště. Možná jsme se i zčásti domnívali, že scéna před námi je pouze fata morgánou podobnou té, kterou jsme spatřili předcházejícího rána, když jsme se k těmto horám šílenství blížili. Museli jsme mít cosi takto normálního, co by nám poskytlo oporu, když jsme očima přejížděli po oné bezmezné, bouřemi ošlehané plošině a snažili se porozumět skoro nekonečnému labyrintu kolosálních, pravidelných a geometricky harmonických kamenných mas, jež pozvedávaly své drobící se a rozpukané hřebeny nad ledový příkrov nedosahující v nejhrubších vrstvách více než dvanácti či patnácti metrů, ovšem na některých místech ani tolika ne.
Účinek takové obludné scény byl nepopsatelný, poněvadž hned od začátku se zdálo jisté, že zde došlo k jakémusi ďábelskému porušení známých přírodních zákonů. Zde, na ohavně staré náhorní plošině o nadmořské výšce celých 6000 metrů a v podnebí vražedném pro jakékoli osídlení už od dob předcházejících existenci člověka na Zemi, tj. přibližně už 500 000 let, se, kam oko dosáhlo, táhlo bludiště pravidelně uspořádaných skalisek, jehož vznik mohlo připsat čemukoli jinému než vědomému a umělému původu jen zoufalství duševní sebeobrany. Už dříve jsme zavrhli, pokud šlo o seriózní uvažování, veškeré teorie, že krychle a hradby na horských srázech mohou mít jiný původ než přírodní. Jak by tomu mohlo být jinak, když v době, kdy tuto oblast zasáhlo současné nepřerušené panování ledové smrti, se člověk jen sotva odlišoval od velkých primátů?
Nicméně nyní se nadvláda rozumu zdála být nezvratně otřesena, neboť tato kyklopská změť hranatých, zaoblených a zkosených bloků vykazovala rysy, jež narušovaly jakékoli bezpečné zabydlení v racionalitě. Šlo zcela evidentně o bezbožné město z fata morgány, tentokrát v nezvratné, objektivní a neúprosné skutečnosti. To prokleté znamení tedy nakonec mělo materiální základ - ve vyšších vrstvách vzduchu se vznášela horizontální vrstva ledových krystalků a tento neuvěřitelný kamenný přežitek dob minulých vyslal přes hory svůj obraz na základě prostých zákonů odrazu. Ovšem že byl tento přelud celý pokroucený a zvětšený a obsahoval věci, které se v jeho zdroji neobjevovaly; nicméně teď, když jsme tento zdroj spatřili, usoudili jsme, že je ještě obludnější a hrozivější než jeho vzdálený obraz.
Pouze nesmírná, nelidská robustnost těchto ohromných kamenných věží a hradeb uchránila tuto věc před naprostou zkázou v průběhu statisíců - či snad milionů - let, po které zde na pusté plošině trůnila uprostřed poryvů vichrů. "Corona Mundi... Střecha světa..." Všemožná fantaskní označení nám plynula ze rtů, zatímco jsme se omráčeně dívali na neuvěřitelnou scenérii pod sebou. Znovu jsem pomyslel na tajuplné pradávné mýty, jež mi od prvního pohledu na tento mrtvý antarktický svět nedávaly nijak spát - na ďábelskou plošinu Leng, na Mi-Go či himalájské yetti, na Pnakotické rukopisy se všemi jejich narážkami na předlidskou existenci, na kult Cthulhu, na Necronomicon a na hyperborejské legendy o beztvarém Tsathogguovi a na horší než beztvaré zplozence hvězd, kteří se s touto polobytostí spojovali.
Bezpočet kilometrů všemi směry rozkládal se tento přízrak, aniž by se kdovíjak ztrácel; vlastně když jsme po něm klouzali očima napravo i nalevo podél základny nízkých povlovných kopců předhoň, jež jej oddělovaly od okraje pohoří, došli jsme k závěru, že se naprosto nijak neztrácí, nepočítáme-li přerušení nalevo od průsmyku, kterým jsme přiletěli. Náhodně jsme objevili malou část čehosi o zcela nezměrné velikosti. Na úpatí hor byly groteskní kamenné patvary rozesety přece jen řidčeji a tvořily přechod mezi strašidelným městem a nám už dobře známými krychlemi a baštami, jež nepochybně tvořily jeho horský předvoj. Krychle a bašty, podobně jako podivné vchody do jeskyní, se na vnitřní straně hor vyskytovaly stejně hojně jako na straně vnější.
Největší část tohoto bezejmenného kamenného labyrintu byla tvořena zdmi vyčnívajícími nad led do výšky tří až pětačtyřiceti metrů, o tloušťce pohybující se mezi jedním a půl a třemi metry. Sestával převážně z obrovských kvádrů prastaré tmavé břidlice a pískovce - kvádrů v řadě případů dosahujících rozměrů 1,2 x 1,8 x 2,4 metru -, ačkoli se v určitých místech zdálo, že byl vytesán přímo z nepřerušované masy nerovného podloží prekambrické břidlice. Budovy si velikostí ani zdaleka neodpovídaly; nacházel se zde bezpočet plástvím podobných uskupení o závratné velikosti, stejně jako samostatné celky podstatně menší. Pokud jde o tvar, pohybovaly se tyto stavby většinou mezi uspořádáním kuželovitým, jehlanovitým či terasovitým; i když zde byla k vidění i řada dokonalých válců, dokonalých krychlí, shluků krychlí a dalších pravoúhlých útvarů a zvláštní uskupení sešikmených budov, jejichž pěticípý půdorys matně upomínal na moderní soustavy opevnění. Stavitelé neustále a umně využívali principu klenby a je pravděpodobné, že v době největšího rozkvětu města zde musely existovat i kupole.
Celá tato kamenná spleť byla nestvůrně zvětralá a ledový příkrov, z něhož se zvedaly její věže, byl poset opadanými kusy a věkovitými úlomky. V místech, kde byl led průhledný, bylo možno zahlédnout dolní části gigantických sloupů a všimli jsme si i zachovalých kamenných mostů, jež spojovaly jednotlivé věže v nejrůznějších výškách nad zemí. Na obnažených zdech jsme naopak zaregistrovali zjizvená místa, kde se klenuly další a výše umístěné mosty stejného charakteru. Při bližším průzkumu jsme narazili i na nesčetná velká okna; z nichž některá byla zakryta okenicemi ze zkamenělého materiálu, původně dřeva, ačkoli většina zela zlověstnou a hrozivou prázdnotou. Mnoho rozvalin bylo samozřejmě bez střechy a jejich horní hrany byly nerovné, třebaže působení větrů je dokázalo zaoblit. Jiné, výrazněji kuželovitých či jehlanovitých tvarů či chráněné vyššími okolními stavbami, si však i navzdory všudypřítomnému drolení a pukáni zachovaly vnější kontury neporušené. S pomocí dalekohledu se nám podařilo rozeznat i něco, co se jevilo jako sochařské ozdoby v horizontálních pásech - ozdoby zahrnující ona prapodivná uskupení teček, jejichž přítomnost na starobylých mastcích nyní nabyla nekonečně většího významu.
Na řadě míst byly budovy zcela zničené a ledový příkrov byl hluboce zbrázděn působením nejrůznějších geologických fenoménů. Jinde se zdivo rozpadlo až k povrchu ledu. Jedno rozsáhlé místo, táhnoucí se zevnitř náhorní plošiny k rozsedlině v předhoň vzdálené asi půldruhého kilometru nalevo od průsmyku, kterým jsme proletěli, nebylo kamennými strukturami zastavěno vůbec; a shodli jsme se, že představovalo koryto jakéhosi toku, jenž v třetihorách - před miliony let - protékal městem a nořil se do nějakého úchvatného podzemního jícnu ve velkém bariérovém horském hřebenu. Bylo jisté, že celkově jde především o oblast jeskyní, propastí a podzemních tajemství nepřístupných jakémukoli lidskému bádání.
Ohlédnu-li se dnes za našimi pocity a vzpomenu-li si na naše omráčení při pohledu na monstrózní pozůstatek z časů, jež jsme považovali za předcházející existenci člověka, nedokáži se ubránit údivu, jak se nám podařilo uchovat si zdání duševní vyrovnanosti. Samozřejmě že jsme věděli, že něco - časová posloupnost, vědecké teorie nebo naše vlastní vědomí - je žalostně v nepořádku; zachovávali jsme si však tolik klidu, abychom uřídili letoun, dosti důkladně si prohlédli spoustu věcí pod sebou a pořídili pečlivou sadu fotografií, které ještě mohou prokázat velkou službu jak nám, tak celému světu. V mém případě mi mohly pomoci hluboce zakořeněné vědecké návyky, neboť nad vším zmatkem a pocitem ohrožení ve mně hořela nepřekonatelná zvědavost proniknout co nejdůkladněji do okolních prastarých tajemství - poznat, jaké bytosti stavěly a žily na tomto nesmírně kolosálním místě a jaký vztah mohla mít tak jedinečná koncentrace života ke světu své doby nebo dob jiných.
Toto město totiž nemohlo být nikterak normální. Muselo tvořit původní jádro a střed jakési pradávné a neuvěřitelné kapitoly historie Země, jejíž vnější důsledky, o nichž se pouze nejasně zmiňovaly ty nejzáhadnější a nejnesrozumitelnější mýty, stačily naprosto vymizet ve zmatku zemských proměn, dávno předtím, než se lidská rasa, jak ji dnes známe, vybelhala z tenat lidoopí existence. Rozkládala se tu paleogenní megalopole, ve srovnání s níž jsou bájná Atlantida a Lemurie, Commoriom, Uzuldarúm a Olathoë v zemi Lomar záležitostmi dneška - dokonce ani ne včerejška; megalopole zaujímající místo vedle takových obávaných předlidských hanebností, jako byly Valusie, R'lyeh, Ib v zemi Mnar a Bezejmenné město v Arabské poušti. Když jsme přelétávali nad bludištěm studených titánských věží, má představivost se někdy vymanila z veškerých pout a bezcílně se vznášela v říši fantastických spojitostí - dokonce vytvářela spojení mezi tímto ztraceným světem a některými mými nejdivočejšími sny týkajícími se šílené hrůzy v táboře.
Palivová nádrž letadla byla v zájmu větší lehkosti naplněna jen zčásti; proto jsme museli být při svém průzkumu obezřetní. I tak se nám podařilo, poté, co jsme sestoupili na hladinu, kde bylo působení větru prakticky zanedbatelné, pokrýt nesmírnou část terénu - či spíše vzduchu. Zdálo se, že horské pásmo ani děsivé kamenné město, lemující jeho vnitřní úpatí, neberou konce. Po osmdesátikilometrovém letu na obě strany nebyly v labyrintu skal a zdiva, čnícího z věčného ledu jako drápy mrtvoly, patrné žádné obměny. Patrná nicméně byla určitá kromobyčejně pozoruhodná různorodost objektů; jako byly reliéfy v kaňonu, kde široký říční tok vnikal do předhoří a blížil se místu svého zanoření mezi skaliska. Úpatí hor v místě, kde mizel, bylo směle vymodelováno do podob kyklopských sloupů; a cosi na těch zvrásněných sudovitých tvarech ve mně i v Danforthovi vyvolávalo mlhavé, nenávistné a matoucí vzpomínky.
Narazili jsme rovněž na několik otevřených prostranství ve tvaru hvězdice, zjevně představujících náměstí; a povšimli jsme si, jak často je zde zvlněn terén. Všude, kde se zvedal prudký kopec, jsme viděli, že byl vyhlouben do podoby jakési nepravidelné kamenné stavby; ale našli jsme i dvě výjimky. Jedna z nich byla příliš zvětralá na to, aby bylo zřejmé, co stálo na jejím vyčnívajícím vrcholu, zatímco druhá stále nesla stopy po prapodivném kuželovitém památníku vytesaném z jednolité skalní masy, matně připomínajícím struktury, jako je známá Hadí hrobka ve starobylém údolí Petry. Při letu od hor směrem do vnitrozemí jsme zjistili, že ačkoli se délka města podél předhoří zdá nekonečná, pokud jde o šířku, ta nezměrná není. Asi po padesáti kilometrech groteskní kamenné stavby začaly řídnout a po dalších šestnácti kilometrech jsme už přelétávali nad ničím nepřerušovanou pustinou bez jakýchkoli stop po působení myslících bytostí. Vypadalo to, že řeka se za hranicemi města ubírala širokým propadlým korytem. Terén získal na poněkud větší rozeklanosti a zdálo se, že směrem, kde se na západě ztrácí v oparu, začíná nepatrně stoupat.
Dosud jsme nepřistáli na zemi, avšak opustit plošinu, aniž bychom se pokusili vstoupit do některé z obludných staveb, bylo nemyslitelné. Proto jsme se rozhodli najít na úpatí hor v blízkosti soutěsky rovné místo, kam bychom s letadlem dosedli a odkud bychom se vydali pěšky na průzkum. Třebaže byly tyto povlovné svahy tu a tam poseté rozvalinami, při nízkém letu jsme brzy objevili celou řadu možných přistávacích ploch. Jen co jsme si vybrali místo nejblíže k průsmyku, poněvadž při následujícím letu jsme se měli dostat přes hory zpět do tábora, podařilo se nám ve 12.30 dosednout na hladké a tvrdé sněhové pole prosté jakýchkoli překážek a znamenitě uzpůsobené pro pozdější rychlý a úspěšný odlet.
Nezdálo se, že bude nutné, abychom letadlo na tak krátkou dobu a v tak příjemné absenci silného větru v naší nadmořské výšce chránili sněhovými zátarasy; proto jsme dohlédli pouze na to, aby byly bezpečně ukryty přistávací lyže a aby mráz nepoškodil životně důležité části mechanismu. Pro svou pěší výpravu jsme vyložili nejteplejší kožichy určené k létání a vzali jsme si s sebou malou výbavu sestávající z kapesního kompasu, ručního fotoaparátu, trochy potravin, řady zápisníků a spousty papíru, geologického kladívka a dláta, pytlíků na vzorky, kusu horolezeckého lana a výkonných elektrických svítilen s náhradními bateriemi; všechno toto vybavení jsme vezli v letadle pro případ, že bychom mohli provést přistání, pořídit na zemi snímky, kresby a topografické náčrtky a z nějakého obnaženého svahu, výchozu či skalní jeskyně získat vzorky hornin. Naštěstí jsme disponovali dostatečným množstvím papíru, který jsme mohli natrhat, naházet do pytlů na vzorky a využít na základě prastarého principu hry na lišku k označení postupu všemi bludišti, na která jsme mohli narazit. Papír jsme si vezli pro případ objevení jeskynního systému s natolik mírným prouděním vzduchu, abychom se mohli uchýlit k této rychlé a snadné metodě značení cesty místo obvyklého značení pomocí odsekávání skal.
Když jsme ztvrdlým sněhem obezřele scházeli po svahu k ohromnému kamennému labyrintu rýsujícímu se na pozadí opalizujícího západu, cítili jsme skoro stejně tak silný pocit blížících se zázraků, který jsme zakoušeli i při příletu k neprobádanému horskému průsmyku před čtyřmi hodinami. Je pravda, že očima jsme již přivykli neuvěřitelnému tajemství skrytému za bariérou hor, ale vidina skutečného proniknutí mezi starobylé zdi vztyčené myslícími bytostmi možná před miliony lety - předtím než mohla existovat jakákoli známá lidská rasa - v nás přesto vzbuzovala úžas a svým tušením kosmických abnormalit snad i hrůzu. Ačkoli si řídký vzduch v této závratné výšce vybíral při fyzické námaze svou daň, já i Danforth jsme zjistili, že pohyb snášíme dobře, a cítili jsme se na jakýkoli výkon, který by nám osud mohl připravit. Stačilo nám jen několik kroků, abychom se dostali k beztvaré rozvalině zvětralé na úroveň sněhu, zatímco padesát až pětasedmsedát metrů dál stála ohromná nezastřešená a nepoškozená bašta ve tvaru gigantické pěticípé hvězdy dosahující ve své nepravidelnosti výšky tří či tří a půl metru. Právě k ní jsme zamířili; a když jsme byli konečně schopni dotknout se jejích zvětralých kyklopských bloků, cítili jsme, že jsme navázali neslýchané a skoro rouhavé spojení se zapomenutými časy, jež je našemu pokolení běžně nedostupné.
Tato hvězdicovitá bašta, dosahující od jednoho vrcholu ke druhému délky snad devadesáti metrů, byla vystavěna z jurských pískovcových kvádrů nestejné velikosti o průměrné ploše 1,8 x 2,4 metru. Otevírala se v ní řada klenutých pozorovatelen či oken velkých asi 1,2 metru na šířku a 1,5 metru na výšku, rozmístěných dosti symetricky v cípech hvězdy i v jejích vnitřních úhlech, přičemž jejich spodní okraj se nacházel přibližně metr od povrchu ledu. Když jsme jimi nahlédli, spatřili jsme, že zdivo má tloušťku celého půldruhého metru, že uvnitř struktury nezůstaly žádné přepážky a že na vnitřních stěnách byly zřetelné stopy po pásech rytin či basreliéfů, což byly skutečnosti, které jsme vytušili už při nízkém přeletu nejen nad tímto valem, nýbrž i nad dalšími. Třebaže zde musely být přítomny i spodní partie, veškeré pozůstatky po nich byly na tomto místě dokonale skryty v hluboké vrstvě ledu a sněhu.
Prolezli jsme jedním oknem a marně jsme se snažili rozluštit skoro zahlazené nástěnné obrazce, nepokusili jsme se však vstoupit na zamrzlou zem. Náš průzkumný let naznačil, že řada budov ve městě není natolik zanesena ledem jako tato a že kdybychom do těchto stále zastřešených staveb vnikli, mohli bychom případně narazit i na interiéry zcela holé, kde by bylo možné dosáhnout i skutečné podlahy. Než jsme baštu opustili, pečlivě jsme ji vyfotografovali a v dokonalém úžasu jsme si prohlédli i její kyklopské zdivo prosté jakéhokoli přídavku malty. Přáli jsme si, aby s námi byl i Pabodie, protože jeho technické vědomosti by nám mohly pomoci odhadnout, jak mohlo v neuvěřitelně dávných časech výstavby tohoto města a jeho okolí docházet k transportu tak ohromných bloků.
Osm set metrů dlouhý sestup do města samého, kdy nám v zádech pustě a zběsile burácel vítr prohánějící se mezi vysokými vrcholy, zůstává zážitkem, jehož nejmenší podrobnosti mi provždy zůstanou vyryté v paměti. S výjimkou Danfortha a mne by si lidé mohli podobné optické jevy představit pouze v přízračných nočních můrách. Mezi námi dvěma a vířícími mlhami na západě se rozkládal obludný labyrint tmavých kamenných věží; jejich výstřední a nepochopitelné tvary na nás při každém pohledu z nového úhlu činily nepopsatelný dojem. Šlo o fata morgánu vytesanou z kamenné masy, a kdyby nebylo fotografií, stále bych pochyboval, zda něco takového může skutečně existovat. Převládající druh zdiva se nijak nelišil od materiálu hradeb, jež jsme si již prohlédli, nicméně extravagantní formy, jichž zdivo v tomto městě nabývalo, se zcela vymykaly možnostem jakéhokoli popisu.
Dokonce i snímky ilustrují jen jeden či dva rozměry jejich nekonečné bizarnosti, nesmírné rozmanitosti, nadpřirozené masivnosti a absolutně cizorodé exotičnosti. Viděli jsme geometrické tvary, pro něž by Euklid jen stěží našel jméno - kužely všech fází nepravidelnosti a komolosti; terasy všech typů pobuřujících disproporcí; věže podivně bující do baňatých patvarů; polámané sloupy ve zvláštních uskupeních a pěticípé či pětihřbeté útvary nepříčetné grotesknosti. Když jsme se blížili, začínalo být vidět i pod některé průhledné části ledového příkrovu, kde jsme rozeznávali válcovité kamenné mosty spojující v nejrůznějších výškách bláznivě rozptýlené stavby. Zdálo se, že nenajdeme žádné uspořádané ulice, takže jediným otevřeným prostranstvím zůstávalo místo kilometr a půl nalevo od nás, kudy musela protékat městem do hor prastará řeka.
Dalekohledy jsme zjistili, že se zde hojně vyskytují vnější horizontální pásy takřka zahlazených plastik a seskupení teček, a částečně jsme si dokázali představit, jak město muselo kdysi vypadat - i když většina střech a horních částí věží prohrála souboj s časem. Celek představoval složitou spleť křivolakých uliček a průchodů, přičemž všechny tvořily hluboké kaňony a vzhledem k převislému zdivu či přítomnosti klenutých lávek byly některé jen sotva čímsi více než pouhými tunely. Pod námi se rozprostírající město se na pozadí západních mlh, jejichž severním okrajem se snažilo prodrat nízké narudlé antarktické slunce časného odpoledne, tyčilo jako snový přízrak; a jakmile slunce na okamžik narazilo na silnější překážku a scenérie se ponořila do chvilkového stínu, okolí mne rozechvělo nezřetelnou hrozbou, kterou nebudu nikdy s to výstižně postihnout. Divočejší tóny cílené zlovolnosti se vkradly i do slabého kvílení a skučení vzdáleného větru v ohromných horských soutěskách. Poslední úsek našeho sestupu do města byl nezvykle prudký a náhlý a skalní výchoz v místech, kde se měnil sklon, nás přivedl k myšlence, že zde musela kdysi existovat umělá terasa. Tušili jsme, že pod ledem se bude ukrývat řada schodů či něčeho na jejich způsob.
Když jsme se konečně ponořili do spleti města samého a začali klopýtat přes pobořené zdivo a vyhýbat se tísnivé blízkosti a závratné výšce všudypřítomných drolících se a zvětralých zdí, opět jsme zakusili natolik zvláštní pocity, že se divím míře sebeovládání, již jsme si byli schopni uchovat. Danforth byl zjevně celý nesvůj a pouštěl se do jistých otřesně neopodstatněných spekulací ohledně hrůzy v táboře - jež se mi příčily i proto, že na několik závěrů, k nimž nás dohnala řada vlastností tohoto morbidního přežitku obludného stáří, jsem musel mermomocí přistoupit i já. Úvahy mu začaly ovlivňovat i představivost; protože na jednom místě - kde tvořila ostrý zákrut ulička plná sutin - zarputile tvrdil, že na zemi spatřil slabé stopy po otiscích, jež se mu ani trochu nezamlouvaly; zatímco jinde se zastavil, aby se zaposlouchal do prchavého imaginárního zvuku linoucího se z jakéhosi neurčitého místa - tlumeného melodického kvílení, které označil za dosti podobné zvukům větru v horských jeskyních, které však bylo jaksi znepokojivě jiné. Nekonečná pěticípovitost okolní architektury a několika málo zřetelných nástěnných arabesek v nás vzbuzovala matný, zlověstný dojem, jehož jsme se nemohli za žádnou cenu zbavit. Vyvolávala v nás strašlivý podvědomý pocit jistoty ohledné pradávných bytostí, které zbudovaly a obývaly toto bezbožné místo.
Naše vědecké a dobrodružné duše však ještě nestačily zcela zmrtvět; mechanicky jsme se drželi plánu spočívajícího v odsekávání vzorků ze všech typů nerostného materiálu zastoupených ve struktuře zdiva. Chtěli jsme nashromáždit pokud možno kompletní sérii, abychom si vytvořili co nejlepší představu o stáří tohoto místa. Zdálo se, že nic v masivních vnějších zdech nepochází z časů dávnějších než jurské a komančské období, a stejně tak by se v celém městě nenašel kámen sahající svým původem za hranici pliocénu. Mohli jsme si být neotřesitelně jisti, že se procházíme krajinou smrti, jež zde vládla přinejmenším 500 000 let, a pravděpodobně ještě déle.
Při pochodu tímto bludištěm kamenného soumraku jsme se zastavovali u všech dosažitelných otvorů, skrze něž jsme studovali viditelné interiéry a zkoumali možnosti proniknutí dovnitř. Některé vchody se otvíraly mimo náš dosah, jiné vedly pouze k rozvalinám plným ledu, jež byly stejně nezastřešené a holé jako kamenná bašta na kopci. Jeden otvor, byť prostorný a vybízející k prozkoumání, končil očividně bezednou propastí, neskýtající žádnou možnost sestupu. Občas se nám nabídla možnost prohlédnout si zkamenělé dřevo zachovalé okenice, jejíž stále rozeznatelné vlákno v nás vzbuzovalo úžas svou nesmírnou starobylostí. Okenice byly vyrobeny z druhohorních nahosemenných dřevin a jehličnanů - zvláště pak křídových cykas - a z vějířových palem a prvních krytosemenných rostlin pocházejících jednoznačně z třetihor. Nebylo možno nalézt nic mladšího data než z pliocénu. Umístění těchto okenic - jejichž okraje poukazovaly na přítomnost podivných a dávno zmizelých závěsů - prozrazovalo jejich různé využití; některé byly osazené na vnější, jiné na vnitřní straně hlubokých výklenků. Zdálo se, že korozi svých pradávných a patrně kovových držáků a upínadel přežily jen díky tomu, že zůstaly zaklíněné ve zdi.
Po určité době jsme narazili na řadu oken - otevírajících se ve stěně gigantického kužele s nepoškozeným vrcholem a pěti hřbety -, jež ústila do ohromné zachovalé místnosti s kamennou podlahou; tato okna však v místnosti byla příliš vysoko na to, aby se jimi dalo vlézt dovnitř bez použití provazu. Provaz jsme s sebou sice měli, ale pokud to nebylo vyloženě nutné, šest metrů dělících nás od země jsme prozatím zdolávat nechtěli - zvláště pak v řídkém vzduchu náhorní plošiny, kde byly kladeny velké požadavky na srdeční činnost. Tato rozlehlá místnost byla nejspíše jakousi síní či shromaždištěm, na jehož stěnách naše elektrické svítilny vykreslily smělé, výrazné a potenciálně děsivé sochy uspořádané do širokých horizontálních pásů, které oddělovaly stejně tak široké pásy konvenčních arabesek. Toto místo jsme si pečlivě zakreslili a rozhodli jsme se, že do něj pronikneme, pokud nenalezneme interiér se snadnějším přístupem.
Nakonec jsme však vhodný otvor našli; šlo o klenutý vchod o šířce přibližně dvou a výšce přibližně tří metrů, jenž představoval dávné vyústění visuté lávky, přemosťující boční uličku ve výšce asi půldruhého metru nad současnou úrovní zalednění. Tyto klenuté lávky zcela přirozeně končily v jedné rovině s chodbami vyšších pater budov; a v tomto konkrétním případě byla podlaha v patře zachována. Stavba, do níž jsme takto mohli vniknout, představovala sérii obdélníkových, na západ směřujících teras po naší levici. Budova přes uličku, kde zelo druhé klenuté ústí, měla tvar pobořeného válce bez oken, avšak s nezvyklým vyboulením přibližné tři metry nad vchodem. Uvnitř chodby byla naprostá tma a zdálo se, že klenba postupuje do studny nekonečné prázdnoty.
Vstup do rozlehlé budovy po naší levici byl dvojnásob usnadněn hromadami suti, nicméně než jsme se vydali využít této dlouho očekávané příležitosti, na okamžik jsme zaváhali. Ačkoli jsme dokázali vstoupit do labyrintu pradávných tajemství, abychom pronikli i do skutečného nitra neporušené a zachovalé budovy tohoto pohádkově starobylého světa, jehož povaha se nám zjevovala ve stále zřetelnějších konturách, museli jsme v sobě nalézt nové odhodlání. Nakonec jsme však vpřed přece jen vyrazili; a vydrápali se přes rozvaliny do zejícího otvoru. Podlaha v něm byla z velikých břidlicových tabulí a zdálo se, že tvoří vyústění dlouhé, vysoké chodby s opracovanými stěnami.
Když jsme si všimli řady vnitřních klenutých průchodů, jež z ní vybíhaly, a představili si pravděpodobnou spletitost tohoto hnízda skrytých místností, rozhodli jsme se, že se musíme uchýlit k systému značení cesty papírovými útržky. Při orientaci jsme si doposud vypomáhali kompasy, a také častými pohledy na ohromný horský masiv tyčící se mezi věžemi za našimi zády; ale od tohoto okamžiku bylo nutné sáhnout po umělé náhradě. Nepotřebný papír jsme natrhali na proužky odpovídající velikosti, ty jsme vložili do Danforthovy brašny a připravili jsme se, že je budeme užívat tak hospodárně, jak nám umožní naše vlastní bezpečnost. Pomocí této metody jsme se se vší pravděpodobností měli vyvarovat sejití z cesty, neboť jak se zdálo, uvnitř starobylé stavby nebyl žádný silný průvan. Pokud by se objevil nebo pokud by nám měla dojít zásoba papírků, samozřejmě bychom využili jistější, byť pracnější metody odštěpování zdí.
Pokud bychom se neodvážili provést pokus, nedokázali bychom odhadnout, jak rozsáhlá může objevená oblast vůbec být. Těsná a hojná propojení různých budov nás vedla k pravděpodobné domněnce, že bychom mezi jednotlivými stavbami mohli přecházet po mostech skrytých pod ledovým příkrovem, snad s výjimkou míst, kde by postup znemožňovala místní sesutí zdiva či geologické zlomy, neboť bylo zřejmé, že bytelné struktury trpěly jen slabým zaledněním. Takřka ve všech oblastech průhledného ledu bylo vidět zanořená okna, tak pevně zabedněná, jako by město v této uniformní podobě přetrvávalo až do okamžiku, kdy ledové příkrovy jednou provždy uzamkly celou jeho spodní část. Skoro jste nabývali prapodivného dojmu, že toto místo bylo v jakési mlhavé a dávné době úmyslně uzavřeno a opuštěno, že je tedy nezasáhla žádné náhlá pohroma ani nebylo ponecháno napospas postupnému zániku. Očekávalo neznámé obyvatelstvo příchod ledu a vydalo se hromadně hledat příhodnější útočiště? Přesnější analýza fyziografické situace, týkající se formace ledového příkrovu, musela v této fázi počkat na pozdější dobu. Zcela zjevně zde nepůsobily žádné dlouhodobé síly. Snad byl na vině tlak nakumulovaného sněhu; a možná za zvláštní stav, jehož jsme byli nyní svědky, mohlo vylití řeky či protržení nějaké předvěké ledovcové nádrže v horském masivu. V obrazotvornosti se mohla v souvislosti s tímto místem zrodit jakákoli domněnka.
I.
Jsem nucen promluvit, protože vědci se odmítli držet mé rady, aniž by věděli proč. Příčí se mé vůli, abych uváděl důvody, kvůli nimž se stavím proti zamýšlenému vpádu do Antarktidy - představujícímu ohromnou honbu za zkamenělinami a masové vrtání a tavení prastarého ledového příkrovu -, a váhám o to víc, neboť mé varování může vyznít naprázdno. Pochybnostem ohledně skutečných událostí, tak jak je musím odhalit, se nelze vyhnout; kdybych však
o tom, co se bude jevit jako fantastické a neuvěřitelné, pomlčel, nic jiného by nezůstalo. Dosud utajované fotografie, běžné i letecké, promluví v můj prospěch; neboť jsou proklatě jasné a výmluvné.
I tak však proti nim budou vznášeny námitky na základě možností, kterých může dosáhnout šikovné padělání. Perokresby se přirozeně stanou terčem zesměšňování coby očividné podvrhy; a to i navzdory zvláštnosti techniky, jíž by si měli povšimnout a nad níž by měli hloubat znalci umění.
Nakonec se musím spolehnout na mínění a stanovisko těch několika málo vědeckých kapacit, jež mají na jedné straně dostatečně nezávislé smýšlení, aby zvážily mé informace na základě jejich vlastní hrůzné přesvědčivé skutkové podstaty či ve světle jistých primitivních a mimořádně záhadných mytologických cyklů; a na straně druhé dostatečný vliv, aby zabránily celému okruhu průzkumníků v oblasti hor šílenství v jakékoli ukvapené a nezdravě ctižádostivé aktivitě. Je nemilé, že v otázkách, kde vstupují na scénu záležitosti kromobyčejně bizarní či silně kontroverzní povahy, mají relativně neznámí lidé, jako já a mí spolupracovníci, spjatí s chodem nevelké univerzity, jen malou šanci vzbudit pozornost.
Dále je proti nám i skutečnost, že nejsme, v tom nejužším smyslu slova, specialisty v oborech, s nimiž jsme nakonec přišli především do styku. U mne, jakožto geologa, spočíval hlavní cíl při vedení expedice Miskatonické univerzity výhradně v získávání hlubinných vzorků hornin a zeminy z nejrůznějších částí antarktického kontinentu, v čemž mi mělo napomáhat pozoruhodné vrtné zařízení sestrojené profesorem Frankem H. Pabodiem z naší katedry strojního inženýrství. Nijak jsem netoužil stát se průkopníkem i v jiném oboru; nicméně jsem doufal, že užití tohoto nového mechanického zařízení na různých místech v již dříve prozkoumaných oblastech odkryje materiál, jehož dosud používané metody získávání vzorků nemohly dosáhnout. Pabodieho vrtná souprava, jak už veřejnost ví z našich zpráv, byla jedinečná a radikálně novátorská svou lehkostí, skladností a schopností kombinovat princip jednoduchého artéského vrtu s principem malé kruhové vrtané sondy tak, aby dokázal rychle proniknout vrstvami nestejné tvrdosti. Ocelová rotační vrtací hlava, propojené vrtné tyče, benzínový motor, skládací dřevěná vrtná věž, výstroj pro práci s dynamitem, systém kabelů, spirála na vynášení drti a sada trubek pro vrty o průměru třinácti centimetrů dosahujících hloubky až tří set metrů tvořily, se vším potřebným příslušenstvím, náklad, který uvezly troje saně tažené sedmi psy; to všechno bylo možné díky pozoruhodné hliníkové slitině, z níž byla vyrobena většina kovových součástí. Čtyři velká letadla značky Dornier, uzpůsobená speciálně pro létání v závratných nadmořských výškách, jež je nad antarktickými plošinami nevyhnutelné, vybavená navíc Pabodiem zkonstruovanými zařízeními pro zahřívání paliva a okamžité startování, mohla přemístit celou naši expedici ze základny na okraji velké ledové bariéry na řadu vhodných stanovišť ve vnitrozemí, odkud nám mělo posloužit dostatečné množství tažných psů.
Měli jsme v plánu prozkoumat tolik území, kolik by nám dovolila jedna antarktická sezóna - v případě naprosté nezbytnosti i více než jedna -, přičemž bychom působili převážně v horských pásmech a na plošině jižně od Rossova moře; tedy na územích probádaných do různé míry Shackletonem, Amundsenem, Scottem a Byrdem. Očekávali jsme, že při častých změnách stanovišť, k nimž nám měla dopomáhat letadla a jež by se týkaly vzdáleností natolik výrazných, aby byla geologicky signifikantní, nashromáždíme doposud nebývalé množství materiálu; obzvláště v prekambrické vrstvě, z níž byla v minulosti získána jen omezená škála antarktických vzorků. Chtěli jsme rovněž získat co možná nejrozmanitější výběr svrchních fosiliferních hornin, neboť dějiny prehistorického života této bezútěšné říše ledu a smrti jsou mimořádně důležité pro naše pochopení minulosti Země. Je všeobecně známé, že Antarktida se kdysi nacházela v mírném či dokonce tropickém pásmu a oplývala rostlinstvem a živočišstvem, z nichž do dnešních časů přežívají pouze lišejníky, mořská fauna, pavoukovci a tučňáci; my jsme doufali, že tyto informace rozšíříme nejen co do pestrosti, nýbrž i co do přesnosti a podrobnosti. Když jednoduché vrty odkryly stopy po zkamenělinách, chtěli jsme otvory rozšiřovat dodatečnými odstřely, které nám měly zajistit vzorky přiměřené velikosti a stavu.
Vrty, různé hloubky, odvíjející se od toho, jak slibně vypadala svrchní vrstva zeminy či horniny, jsme museli omezit na obnažený nebo částečně obnažený zemský povrch - s ohledem na kilometr a půl až tři kilometry silné ledové příkrovy pokrývající spodní vrstvy šlo bez výhrady o svahy a horské hřbety. Nemohli jsme si dovolit zbytečně vrtat do hlubokého ledu, třebaže Pabodie vypracoval plán na zapouštění měděných elektrod do těsných shluků vrtů, jež měly rozpustit omezené plochy ledu proudem z benzínového dynama. Právě tento postup - který jsme na své expedici mohli uplatnit pouze experimentálně - má v úmyslu využít nadcházející expedice Starkweathera a Moorea, a to i navzdory varování, které jsem uveřejnil po našem návratu z Antarktidy.
Veřejnost ví o Miskatonické expedici z našeho častého telegrafického zpravodajství pro Arkham Advertiser a Associated Press a z pozdějších článků mých a Pabodieho. Výprava se skládala ze čtyř osob z univerzity - Pabodieho, Lakea z katedry biologie, Artwooda z katedry fyziky (zastávajícího též funkci meteorologa) a mne reprezentujícího geologii a jmenovaného formálním vedoucím - a našich šestnácti spolupracovníků; sedmi studentů z Miskatonické univerzity a devíti zdatných mechaniků. Z těchto šestnácti mužů bylo dvanáct kvalifikovanými piloty, přičemž všichni až na dva byli i zručnými telegrafisty. Osm z nich rozumělo navigaci pomocí kompasu a sextantu, stejně jako jsme ji ovládali Pabodie, Artwood a já. Mimoto s plným početním stavem přirozeně počítala i naše dvě plavidla - bývalé dřevěné velrybářské lodě vyztužené pro polární podmínky a opatřené dodatečným parním pohonem. Expedici financovala Nadace Nathaniela Derbyho Pickmana, k níž přispělo několik specifických dárců; naše přípravy, byť se nám nedostalo žádné velké publicity, tedy mohly být nadmíru pečlivé. Psi, saně, strojní zařízení, tábornické vybavení a nesestavené díly našich pěti letadel se připravily v Bostonu, kde došlo i k naložení lodí. Pro své konkrétní účely jsme byli úžasně vybaveni a ve všech záležitostech spjatých se zásobováním, životosprávou, dopravou a stavbou táborů jsme zužitkovali výtečné příklady řady našich nedávných a kromobyčejně schopných předchůdců. Právě nezvyklý počet a proslulost těchto našich předchůdců se postaraly i o to, že si světová veřejnost naší expedice - ač nebyla nikterak skromná - příliš nepovšimla.
Jak uváděl tisk, vypluli jsme z bostonského přístavu 2. září 1930; a vydali se volným tempem dolů podél pobřeží a dále pak Panamským kanálem, načež jsme se zastavili na Samoi a v tasmanském Hobartu, kde jsme si obstarali poslední zásoby. Nikdo z naší vědecko-výzkumné výpravy dosud v polárních oblastech nebyl, a tudíž jsme velice spoléhali na kapitány našich lodí - J. B. Douglase, velícího brize Arkham a působícího rovněž ve funkci velitele oceánské části expedice, a Georga Thorfinnssena, velitele bárku Miskatonic - jako na ostřílené velrybáře z antarktických vod. Když jsme za zády nechávali civilizovaný svět, slunce klesalo čím dál níže k severu a každý den zůstávalo delší dobu nad obzorem. Zhruba na 62° jižní šířky jsme zahlédli první ledovce - tabulové tvary se svislými stěnami -, a těsně předtím, než jsme dopluli k jižnímu polárnímu kruhu, který jsme přejeli 20. října za patřičně rázovitých oslav, už jsme se museli potýkat s volně plovoucími krami. Po dlouhé plavbě tropickými končinami mne značně sužovala klesající teplota, ale snažil jsem se připravit na nepřízeň počasí, která nás teprve čekala. Při mnoha příležitostech mne mocně okouzlovaly podivuhodné atmosférické jevy, mezi něž patřila i úžasně sugestivní fata morgána - první, kterou jsem kdy viděl -, při níž se ze vzdálených ledovců stala cimbuří nepředstavitelných kosmických hradů.
Proplouvali jsme ledem, který naštěstí nebyl ani rozsáhlý, ani silně stlačený, až jsme na 67° jižní šířky a 175° východní délky opět pronikli na otevřené moře. Ráno 26. října jsme na jihu spatřili prudký odlesk pevninského ledovce a před polednem nás všechny přepadlo vzrušení, protože jsme zahlédli rozsáhlé vysoké zasněžené pohoří, které postupně vyplnilo celý horizont před námi. Konečně jsme narazili na první výběžek tohoto rozsáhlého neznámého kontinentu a jeho tajemný svět zmrzlé smrti. Šlo evidentně o vrcholky pohoří Admirality, objeveného Rossem, a naším úkolem nyní bylo objet mys Adare a doplavit se podél východního pobřeží Viktoriiny země k místu naší zamýšlené základny na pobřeží zálivu McMurdo na úpatí sopky Mount Erebus na 77° 9' jižní šířky.
Poslední úsek cesty byl plný obrazů podněcujících naši fantazii; na západě se nepřestávaly tyčit ohromné pusté tajuplné vrcholy, zatímco nízko visící severní polední slunce či ještě níže zavěšené jižní půlnoční slunce, sotva se otírající o obzor, vrhalo své narudlé paprsky na bílý sníh, namodralý led, vodní cesty a černé kusy obnažených žulových svahů. Kolem bezútěšných horských vrcholů se v náhlých poryvech zběsile proháněl strašlivý antarktický vítr, jehož kadence někdy matně upomínaly na divoké a polovnímavé melodické kvílení o tónech zahrnujících širokou škálu hudební stupnice, jež se mi z jakéhosi podvědomého, mnemonického důvodu zdálo znepokojivé a dokonce nejasně děsivé. Cosi na okolní scenérii mi připomínalo zvláštní a zneklidňující asijské malby Nicholase Roericha a ještě zvláštnější a ještě více zneklidňující popisy neblaze proslulé plošiny Leng vyskytující se v obávaném Necronomiconu šíleného Araba Abdula Alhazreda. Později jsem zalitoval, že jsem v univerzitní knihovně do této strašlivé knihy vůbec nahlédl.
Sedmého listopadu nám západní pohoří nakrátko zmizelo z očí, neboť jsme míjeli Franklinův ostrov. Dalšího dne jsme před sebou na Rossově ostrově rozpoznali kužely Mount Erebu a Mount Terroru, za nimiž se táhla dlouhá linie Parryho pohoří. Východně od nás se nyní rozkládala nízká bílá linka velké ledové bariéry, čnící strmě do výše šedesáti metrů jako skalnaté útesy v Quebeku a označující konec naší plavby na jih. Odpoledne jsme pronikli do zálivu McMurdo a zakotvili nedaleko pobřeží na závětrné straně Mount Erebu. Lávou pokrytý vrchol se proti východní obloze tyčil do výše 3800 metrů jako japonská grafika posvátné Fudžijamy; zatímco za ním se k nebesům bíle a přízračně vypínala do výšky 3270 metrů vyhaslá sopka Mount Terror. Z Mount Erebu vycházely nepravidelné obláčky kouře a jeden ze studentů - velmi nadaný mladík jménem Danforth - ukázal na cosi, co mohlo být lávou na jejím zasněženém svahu, přičemž podotkl, že tato hora, objevená v roce 1840, byla zcela nepochybně inspirací pro Poeův obraz, když o sedm let později psal o
" lávě, jež se neúnavně valí
V sirném proudu po svazích hory Yaanek
V nehostinném podnebí pólu -
Jež úpí, když se valí z hory Yaanek
V říši jižního pólu."
Danforth byl vášnivý čtenář fantastických textů a o Poeovi mluvil Velmi často. Já sám jsem pociťoval zájem, a to kvůli znepokojivému a tajuplnému Dobrodružství Arthura Gordona Pyma. Na pustém pobřeží a vysoké ledové bariéře v pozadí skřehotaly a máchaly ploutvemi zástupy pitvorných tučňáků, zatímco ve vodě bylo vidět mnoho vypasených tuleňů, kteří buď plavali, nebo se převalovali na rozsáhlých tabulích pomalu unášeného ledu.
Za pomoci malých člunů jsme se krátce po půlnoci devátého s jistými obtížemi vylodili na Rossově ostrově, kam jsme z obou lodí přivezli lana a kde jsme se připravili k vyložení zásob za využití speciálního mechanismu pro přemisťování nákladů. Při prvním vstupu na antarktickou půdu jsme zakoušeli pronikavé a nejednoznačné pocity, třebaže na tomto konkrétním místě nás už předešly Shackletonova a Scottova expedice. Náš tábor na zmrzlém břehu pod svahem sopky byl pouze provizorní; velitelství jsme doposud měli na palubě Arkhamu. Vyložili jsme veškerá vrtná zařízení, psy, saně, stany, proviant, kanystry s benzínem, experimentální výbavu na tavení ledu, obyčejné i letecké fotografické přístroje, jednotlivé díly letadel a další příslušenství, zahrnující tři malé přenosné telegrafické stanice (vedle těch v letadlech), jež byly schopny spojit se s hlavní stanicí na Arkhamu ze všech koutů Antarktidy, které bychom chtěli navštívit. Lodní stanice komunikující s okolním světem měla přenášet tiskové zprávy na výkonnou telegrafickou stanici Arkham Advertiseru umístěnou na mysu Kingsport Head v Massachusetts. Doufali jsme, že veškerou práci stihneme během jediného antarktického léta; kdyby se však tento plán ukázal jako nemožný přezimovali bychom na Arkhamu a Miskatonic bychom ještě před zamrznutím ledu poslali na sever pro zásoby na další sezónu.
Není třeba, abych opakoval to, co uveřejnily o naší počáteční práci noviny. Psaly o našem výstupu na Mount Erebus; o našich úspěšných vrtech na několika místech Rossova ostrova i o pozoruhodné rychlosti, s níž je provedlo Pabodieho zařízení i ve vrstvách kompaktních hornin; o našem provizorním testu malého přístroje na rozpouštění ledu; o našem nebezpečném výstupu na velkou bariéru se saněmi a zásobami; a o našem finálním sestavení pěti obrovských letadel v táboře na bariéře. Zdravotní stav pevninské části výpravy - dvaceti mužů a pětapadesáti aljašských tažných psů - byl vynikající, i když jsme samozřejmě dosud nemuseli čelit žádným opravdu krutým teplotám či větrným bouřím. Teploměr se většinou pohyboval mezi -32 až -7 či -3 stupni Celsia a na podobnou nepřízeň počasí nás připravily už zkušenosti s krušnými zimami v Nové Anglii. Tábor na bariéře byl polostálý a byl určen jako skladiště benzínu, potravin, dynamitu a dalších zásob. K převozu vědecko-výzkumného materiálu bylo třeba pouze čtyř letadel, páté jsme nechali s pilotem a dvěma námořníky u zásob, kde bylo jejich úkolem tvořit prostředek, pomocí něhož by se k nám mohla dostat posádka z Arkhamu v případě, že bychom přišli o všechny průzkumné stroje. Později, když jsme ostatní letadla již přestali používat k transportu výzkumného zařízení, jsme využili jeden či dva stroje ke kyvadlové dopravě mezi tímto skladištěm a další stálou základnou na velké plošině 960 až 1100 kilometrů jižním směrem, za Beardmoreovým ledovcem. Navzdory takřka jednotným vyprávěním o strašlivých větrných smrštích a bouřích bičujících plošinu jsme se rozhodli nezřídit žádné základny na půli cesty; rozhodli jsme se v zájmu hospodárnosti a pravděpodobné efektivity zariskovat.
Telegrafické zprávy vylíčily závratný čtyřhodinový nepřerušovaný let naší letky z 21. listopadu, který jsme podnikli nad vysokým šelfovým ledem na dohled ohromným vrcholům na západě a v nepopsatelném tichu burácejícím zvukem našich motorů. Vítr pro nás nepředstavoval žádnou zásadní obtíž a jedinou hustou mlhou, na kterou jsme narazili, nám pomohly proletět naše radiokompasy. Když se před námi mezi 83° a 84° jižní šířky zhmotnil mohutný masiv, poznali jsme, že jsme doletěli k Beardmoreovu ledovci, největšímu údolnímu ledovci na světě, a že zamrzlé moře nyní nahrazuje podmračená a hornatá pobřežní čára. Konečně jsme opravdu vstupovali do bílého, celé věky mrtvého světa nejdálnějšího jihu, a zatímco jsme si tento fakt uvědomovali, spatřili jsme v dálce na východě vrchol Mount Nansenu, čnící do výše bezmála 4500 metrů.
Úspěšné založení jižní základny nad ledovcem na 86° 7' jižní šířky a 174° 23' východní délky a fenomenálně rychlé a účinné vrty a odstřely uskutečněné na různých místech dosažených po výpravách se saněmi a krátkých letech, jsou již dobře zadokumentovány; stejně jako je tomu v případě náročného a úspěšného výstupu na Mount Nansen, který se mezi 13. až 15. prosincem podařil Pabodiemu a dvěma studentům - Gedneymu a Carrollovi. Nacházeli jsme se ve výšce 2550 metrů nad hladinou moře, a když zkušební vrty odhalily na určitých místech pevnou zemi jen tři a půl metru pod sněhem a ledem, hojně jsme využili našeho malého tavicího aparátu a prováděli jsme vrty a odstřely na řadě míst, kde každému předchozímu výzkumníkovi shromažďování nerostných vzorků připadalo nemyslitelné. Takto získané prekambrické žuly a beaconské pískovce potvrdily naše přesvědčení, že tato plošina je homogenní s rozsáhlou částí kontinentu směrem na západ, ale poněkud odlišná od končin ležících na východ pod Jižní Amerikou - u nichž jsme tehdy zastávali názor, že tvoří samostatný a menší kontinent, oddělený od hlavní pevninské masy zamrzlou spojnicí mezi Rossovým a Weddellovým mořem, byť Byrd tuto teorii mezitím stačil vyvrátit.
V některých pískovcích, jež jsme odstřelili a otesali poté, co byla jejich povaha poodhalena prostřednictvím vrtů, jsme nalezli jisté množství mimořádně pozoruhodných otisků a úlomků zkamenělin - především kapradin, mořských řas, trilobitů, lilijic a mezi měkkýši pak lingul a plžů -, což se v souvislosti s prehistorickým vývojem tohoto území jevilo jako nadmíru významné. Našli jsme rovněž podivný trojúhelníkový rýhovaný otisk široký asi třicet centimetrů v místě největšího průměru, který Lake složil ze tří úlomků břidlice vynesených z otvoru po hlubinném odstřelu. Tyto úlomky pocházely z místa na západe nedaleko od pohoří královny Alexandry; a Lakeovi coby biologovi jejich neobvyklé otisky připadly nadmíru zajímavé a záhadné, ačkoli mému geologickému oku se jevily jako výsledky čeřinového efektu, k němuž v usazených horninách dochází poměrně často. Jelikož břidlice není ničím jiným než metamorfovanou formací, do níž je stlačena vrstva usazenin, a jelikož sám tlak má na všechny potenciální otisky zvláštní deformující účinek, neviděl jsem žádný důvod, proč bych se nad těmito rýhovanými vtisky měl nějak mimořádně pozastavovat.
6. ledna 1931 jsme, Lake, Pabodie, Daniels, všech šest studentů, čtyři mechanici a já, přeletěli ve dvou velkých letadlech přímo nad jižním pólem, přičemž nás jednou přinutily k přistání náhlé výškové poryvy vichru, které se však naštěstí neproměnily na typickou bouři. Šlo, jak uvedly i noviny, o jeden z několika průzkumných letů; během dalších jsme se v oblastech dosud neprobádaných předešlými expedicemi snažili rozpoznávat nové topografické body. První lety nám v tomto ohledu přinesly zklamání, třebaže se nám při nich nabídly vynikající příklady mimořádně fantaskních a klamných polárních fata morgán, jichž jsme si již krátce dopřáli i při plavbě po moři. Vzdálené hory se vznášely na obloze jako kouzelná města a celý bílý svět se v magii nízko visícího půlnočního slunce často rozplýval do zlatých, stříbrných a šarlatových krajin Dunsanyho snů a dobrodružného očekávání. Za podmračených dnů nám létání skýtalo značné obtíže, protože zasněžená země a obloha měly tendenci splývat do jedné mystické opalizující prázdnoty, v níž nebylo možné rozeznat horizont značící rozhraní těchto dvou sfér.
Postupně jsme se rozhodli realizovat i svůj původní plán spočívající v letu všemi čtyřmi průzkumnými letouny 800 kilometrů na východ, kde jsme chtěli založit novou dočasnou základnu v místě pravděpodobného kontinentálního předělu - kam jsme jej původně mylně umisťovali. Geologické vzorky, které jsme v lokalitě nashromáždili, jsme chtěli využít pro srovnání. Zdravotní stav výpravy byl prozatím výtečný; citrusová šťáva skvěle vyvažovala monotónní jídelníček složený z konzervovaného a nasoleného masa, a vzhledem k teplotám dosahujícím obvykle nad -32 stupňů Celsia jsme se obešli i bez nejteplejších kožešin. Byla polovina léta, a pokud bychom si pospíšili a dali pozor, mohli bychom dokončit práci už v březnu, čímž bychom se vyhnuli únavnému zimování v dlouhé antarktické noci. Od západu na nás zaútočilo několik prudkých větrných bouří, ale před jakoukoli újmou jsme se uchránili díky Artwoodově schopnosti zbudovat jednoduché kryty pro letadla, postavit z těžkých sněhových bloků větrolamy a zpevnit hlavní budovy základny sněhem. Štěstí a efektivita naší činnosti hraničily takřka se zlověstností.
Vůkolní svět o našem programu samozřejmě věděl a dozvěděl se i o Lakeově zvláštním a zarputilém trvání na výzkumné cestě na západ - či spíše severozápad -, k níž mělo dojít ještě před naším radikálním přesunem na novou základnu. Zdálo se, že si se znepokojivou smělostí láme hlavu nad oněmi trojúhelníkovými rýhovanými otisky v břidlici; tušil v nich jisté nesrovnalosti s přirozeným chodem věcí a geologickými údobími, jež do maximální možné míry rozněcovaly jeho představivost a hnaly jej k provádění dalších vrtů a odstřelů v západních formacích, k nimž obnažené úlomky zjevně přináležely. Byl podivně přesvědčen, že otisky v břidlici zanechal jakýsi mohutný neznámý a krajně nezařaditelný organismus značně pokročilého stupně vývoje, a to i přesto, že horniny, v nichž byly nalezeny, byly tak mimořádně staré - z období kambria, pokud ne přímo prekambria -, že vylučovaly případnou existenci nejen veškerého vysoce rozvinutého života, nýbrž všeho života nad úrovní jednobuněčných organismů či nanejvýš trilobitů. Tyto úlomky, se všemi svými podivuhodnými otisky, musely být staré 500 milionů až miliardu let.
II.
Mám za to, že naše telegrafické zpravodajství o Lakeově výpravě severozápadním směrem do končin, v nichž nikdy nestanula lidská noha a do nichž nepronikla ani lidská fantazie, roznítilo představivost té nejširší veřejnosti; byť jsme se nezmiňovali o jeho bláznivých nadějích převrátit naruby veškerou biologii a geologii. Jeho předběžná výprava na saních z 11. až 18. ledna, kdy ho doprovázel ještě Pabodie a pět dalších a na niž vrhla stín ztráta dvou psů při nehodě během přejezdu jednoho velkého tlakového hřbetu v ledu, přinesla nálezy dalších a dalších vzorků prahorní břidlice. I mne zaujalo nezvyklé množství jasných fosilních otisků v této neuvěřitelně staré vrstvě. Otisky však přináležely velmi primitivním formám života a nebylo na nich nic paradoxního, snad s výjimkou otázky, jak se mohly vůbec nějaké formy života ocitnout v horninách spadajících evidentně do prekambrického období. Stále jsem tedy nechápal, proč Lake tak lpí na přerušení našeho časově omezeného programu - přerušení, jež si žádalo využití všech čtyř letadel, řady mužů a kompletního mechanického vybavení expedice. Nakonec jsem však tento plán nevetoval; ačkoli jsem se rozhodl, že se k výpravě na severozápad nepřipojím i navzdory tomu, že mne Lake žádal o konzultaci v geologických otázkách. V čase jejich nepřítomnosti jsem chtěl s Pabodiem a pěti muži na základně vypracovat definitivní program pro přesun východním směrem. V rámci příprav na tento přesun už jeden letoun začal ze zálivu McMurdo přivážet potřebné zásoby benzínu; ale tento transport mohl ještě nějakou chvíli počkat. Ponechal jsem si v táboře jedny saně a devět psů, neboť není moudré zůstávat ve zcela neobydleném světě dávné smrti ani na okamžik bez jakéhokoli dopravního prostředku.
Jak se všichni jistě pamatují, Lakeova výprava do neznáma posílala svá hlášení z krátkovlnných vysílaček na palubě letadel. Tyto zprávy přijímalo naše zařízení na jižní základně a zároveň stanice na Arkhamu v zálivu McMurdo, odkud byly přeposílány zbytku světa na vlnových délkách dosahujících až padesáti metrů. Lake vyrazil 22. ledna ve čtyři hodiny ráno; a první telegrafickou zprávu jsme od něj obdrželi již po dvou hodinách, když nás informoval o přistání a zahájení omezeného tavení a vrtání v místě vzdáleném od nás asi 480 kilometrů. O šest hodin později nám ve druhém a velice vzrušeném hlášení líčil frenetické úsilí vedoucí k vyhloubení a odstřelení mělké jámy, kterážto aktivita vyústila do nálezu břidličných úlomků s několika otisky vykazujícími zhruba stejné rysy, jaké měl artefakt, který vyvolal počáteční rozruch.
O tři hodiny později jsme byli krátce informováni o pokračování v letu i navzdory prudké a nesmlouvavé bouři; a jakmile jsem odeslal zprávu, v níž jsem se ohrazoval proti jakémukoli dalšímu hazardování, Lake mi stroze odpověděl, že jeho nové vzorky si riziko zaslouží. Uvědomil jsem si, že jeho nadšení dosáhlo hranice vzpoury a že jeho lehkovážné hazardování s úspěchem celé expedice nedokážu nijak zastavit. Děsil jsem se při pomyšlení, že se vrhá stále hlouběji do onoho zrádného a zlověstného bílého nekonečna bouří a nepředstavitelných tajemství, rozkládajícího se přibližně 2400 kilometrů až ke zpola probádanému, zpola tušenému pobřeží země královny Mary a Knoxovy země.
Poté, za další asi hodinu a půl, k nám z Lakeova pohybujícího se letounu dorazilo dvojnásob nadšené hlášení, při němž se mé pocity takřka otočily, a já zalitoval, že jsem se k výpravě nepřipojil.
"22. 05. Letíme. Po sněhové bouři zahlédnuto horské pásmo vyšší než cokoliv, co bylo dosud spatřeno. Připočteme-li nadmořskou výšku plošiny, může se vyrovnat Himalájím. Pravděpodobná poloha: 76° 15' jižní šířky, 113° 10' východní délky. Táhne se napravo i nalevo, kam oko dohlédne. Podezření na dva kouřící kužely. Všechny vrcholy černé a bez sněhu. Let znemožňuje bouře vanoucí k nám od pohoří."
Potom jsme, Pabodie, kolegové a já, čekali u přijímače se zatajeným dechem. Představa tohoto titánského horského valu vzdáleného od nás 1100 kilometrů v nás probudila ty nejskrytější touhy po dobrodružství a my jsme se zaradovali, že jeho objevitelkou se stala naše expedice, byť ne my osobně. Za půl hodiny se Lake ozval zase.
"Moultonův stroj nucen přistát na plošině v předhoří; nikdo nebyl zraněn; oprava možná. V případě potřeby přesun všeho nezbytného do zbylých třech letadel pro návrat či další cestu vpřed, ale žádné další lety s plnými stroji teď nejsou nutné. Hory překonávají nejšílenější představy. Letím na průzkum v Carrollově prázdném letounu. Nic podobného si nelze představit. Nejvyšší vrcholy musí převyšovat 10500 metrů. Everest nemá šanci. Zatímco budeme s Carrollem ve vzduchu, Atwood určí výšku teodolitem. S kužely jsme se nejspíš spletli, protože uloženiny se jeví jako vrstevnaté. Snad prekambrické břidlice smíšené s dalšími vrstvami. Podivné výškové objekty - pravidelná seskupení krychlí na srázech nejvyšších vrcholů. Všechno v rudozlatém světle nízkého slunce vypadá pohádkově. Jako tajuplné kraje ze snu nebo brána do zapovězeného světa nepoznaných zázraků. Škoda že tu nemůžete bádat s námi."
Ačkoli byl prakticky vzato čas na spaní, nikdo z nás posluchačů na ně ani na okamžik nepomyslel. Docela stejné to muselo být i v zálivu McMurdo, kde hlášení přebírali jak u skladiště, tak na palubě Arkhamu; neboť kapitán Douglas poslal zprávu, v níž všem gratuloval k významnému objevu, a stejné pocity pak vyjádřil i Sherman, telegrafující ze skladiště. Bylo nám přirozeně líto poškozeného stroje, ale doufali jsme, že oprava nebude náročná. Ve 23 hodin jsme pak od Lakea obdrželi další hlášení.
"Přelétávám s Carrollem nejvyšší vrcholy předhoří. Za současného počasí se neodvažujeme zdolat skutečně vysoké hory, ale pokusíme se později. Stoupání bylo děsivé a let v této výšce je obtížný, ale stojí za to. Mohutné horské pásmo je dosti jednolité, není možno odsud dohlédnout na druhou stranu. Ústřední vrcholy převyšují Himaláje a jsou velice pozoruhodné. Masiv patrně tvořen prekambrickými vrstvami, je jasně viditelná i řada dalších vyzdvižených vrstev. Se sopečnou činností jsem se mýlil. Táhne se v obou směrech dál, než lze dohlédnout. Nad hranicí 6300 metrů odvary poslední zbytky sněhu. Zvláštní formace na svazích nejvyšších hor. Obrovské nevysoké hranaté bloky s dokonale svislými stěnami a kolmými nízkými vertikálními baštami, podobnými starobylým asijským hradům vystavěným na srázných horách, jak je maloval Roerich. Z dálky velmi impozantní. K několika jsme se přiblížili a Carroll měl za to, že je tvoří menší samostatné části, ale nejspíš jde o následky zvětrávání. Většina hran je odrolená a zaoblená, jako by byly miliony let vystaveny působení bouří a klimatických změn. Určité části, hlavně v horních partiích, jako by byly v porovnání s viditelnými vrstvami na svazích tvořeny světlejšími horninami, proto předpokládáme jejich krystalický původ. Pohled zblízka prozrazuje přítomnost řady jeskynních otvorů, z nichž některé mají nezvykle pravidelný tvar: hranatý či polokruhový. Musíte sem přiletět a prozkoumat je na vlastní oči. Myslím, že jsem spatřil kamennou baštu přímo na vrcholu hory. Výšku odhadujeme na 9000 až 10500 metrů. Letíme v 6500 metrech, v ďábelsky kousavém mrazu. Z průsmyků a jeskyní se ozývá hvízdání a kvílení větru, ale zatím nám ve vzduchu nehrozí žádné nebezpečí."
Od toho okamžiku pak Lake neustával v nadšených komentářích celou další půlhodinu, přičemž vyjádřil svůj úmysl zdolat několik vrcholů pěšky. Odpověděl jsem mu, že se k němu připojím, jakmile pošle letadlo, a že spolu s Pabodiem vymyslíme nejlepší palivový program - určíme místa a způsoby, kde a jak soustředit naše zásoby s ohledem na pozměněný charakter expedice. Bylo zřejmé, že Lakeovy vrtné operace, stejně jako jeho letecké aktivity, budou vyžadovat velké množství materiálu, které bude nutné dopravit na novou základnu, již chtěl zřídit na úpatí hor; a tudíž bylo i možné, že se v této sezóně nakonec neuskuteční ani náš plánovaný let na východ. V souvislosti s tímto vývojem jsem zavolal kapitánu Douglasovi a požádal jej, aby z lodí vyložil co nejvíce věcí a převezl je s pomocí psího spřežení, které jsme mu nechali, na bariéru. To, co bylo nyní třeba zřídit, byla přímá spojnice neznámými končinami mezi Lakem a zálivem McMurdo.
Lake mi později sdělil, že se rozhodl rozbít tábor v místě, kde byl nucen přistát Moultonův letoun a kde už na něm začaly probíhat i první opravy. Ledový příkrov zde byl velmi tenký, tu a tam jím prosvítala temná země, a Lake předtím, než se vydá na průzkum na saních či do svahů, chtěl přímo na novém stanovišti provést ještě několik vrtů a odstřelů. Hovořil o nevýslovné majestátnosti okolní scenérie a o podivném rozpoložení, v němž se nacházel na úpatí ohromných tichých velikánů, jejichž štíty čněly do výše jako do nebe sahající stěna na samém kraji světa. Atwoodův teodolit stanovil výšku pěti nejvyšších hor v rozmezí mezi 9000 až 10200 metry. Lakea evidentně zneklidnil větrem ošlehaný terén, neboť se z něj dalo usoudit na občasný výskyt obrovských bouří o intenzitě, která se nemohla rovnat ničemu, co dosud zažili. Tábor rozbil zhruba osm kilometrů od míst, kde se začínaly prudce zvedat první svahy. Když na všechny naléhal, abychom si pospíšili a práci na tomto podivném čerstvě objeveném území ukončili co možná nejdříve, zdálo se mi, jako bych v jeho slovech rozpoznával stopu nevědomých obav - jež ke mně doléhaly i přes 1100 kilometrů ledové prázdnoty. Až nyní se po nepřetržité celodenní práci, charakterizované skoro nemyslitelným tempem, náročností a výsledky, chystal k odpočinku.
Ráno jsem vedl třístranný telegrafický rozhovor s Lakem a kapitánem Douglasem na jejich vzdálených základnách. Dohodli jsme se, že jedno z Lakeových letadel přiletí na naši základnu a odveze Pabodieho, pět našich mužů, mne a navíc veškeré palivo, které bude schopno uvézt. Otázka zbytku paliva mohla počkat ještě několik dnů, dokud se nevyjasní naše stanovisko ohledně výpravy na východ; neboť Lake ho měl na bezprostřední vytápění tábora a vrty ještě dostatek. Na jižní základnu by měly být dříve či později dopraveny nové zásoby, ale pokud bychom cestu na východ odložili, využili bychom ji až příští léto; Lake měl mezitím za úkol poslat letadlo, jež by prozkoumalo přímou spojnici mezi jím objeveným pohořím a zálivem McMurdo.
Spolu s Pabodiem jsem se pustil do zakonzervování naší základny na kratší či delší období podle toho, jak se vyvine situace. Pokud bychom měli v Antarktidě přezimovat, pravděpodobně bychom letěli z Lakeova tábora přímo na Arkham, aniž bychom se na základnu vraceli. Několik kuželových stanů jsme již vyztužili bloky ztvrdlého sněhu a nyní jsme se rozhodli, že ze základny nakonec uděláme stálou eskymáckou vesnici. Lake měl vzhledem k velkorysé zásobě stanů v táboře všechno, čeho bylo třeba pro náš přílet. Zatelegrafoval jsem mu, že s Pabodiem budeme připraveni na přesun na severozápad za jeden den a noc věnovanou odpočinku.
Nicméně naše práce nebyla po 16. hodině vůbec plynulá; tou dobou nám totiž Lake začal posílat ty nejneuvěřitelnější a nejvzrušenější zprávy. Jeho pracovní den nezačal příliš příznivě. Letecký průzkum částečně obnažených skalních lokalit prokázal naprostou absenci oněch prahorních a prapůvodních vrstev, po nichž pátral a jež tvořily tak značnou část kolosálních hor tyčících se v tak svůdné vzdálenosti od tábora. Většina povrchu, který si prohlédli, byla tvořena patrně jurskými a komančskými pískovci a permskými a triasovými krystalickými břidlicemi, jimiž na několika místech prostupovaly lesklé černé výchozy svědčící o existenci tvrdého břidličnatého uhlí. Lakea toto zjištění zklamalo, protože jeho plány se odvíjely od získání vzorků o 500 milionů let starších. Bylo mu jasné, že aby se znovu vnořil do žíly prahorní břidlice, v níž nalezl ony prazvláštní otisky, bude muset z úpatí hor podniknout ke strmým svahům gigantických hor dlouhý výlet na saních.
Přesto se však rozhodl, že v rámci obecného programu expedice provede v místě několik vrtů. Nechal tedy pět mužů připravit vrtné zařízení a zbytek poslal dokončit stavbu tábora a opravit poškozený letoun. K odebrání prvního vzorku byla určena nejměkčí viditelná skála - pískovec ve vzdálenosti asi půl kilometru od tábora.
Vrt se výtečně dařil, aniž by bylo třeba uchylovat se k výrazným dodatečným odstřelům. Asi o tři hodiny později, po prvním vskutku velkém odstřelu během celé operace, bylo slyšet křik obsluhy vrtného zařízení a do tábora se s zarážejícími novinkami přiřítil mladý Gedney, výkonný předák vrtu.
Narazili na jeskyni. Už v počáteční fázi vrtu pískovec nahradila žíla komančského vápence plného drobných zkamenělých hlavonožců, korálů, ježovek a spiriferidních ramenonožců, mezi nimiž bylo možné občas zahlédnout stopy po křemitých spongiích a kostech mořských obratlovců - v jejich případě šlo převážně o kostnaté ryby, žraloky a ganoidy. Tento nález byl významný sám o sobě, neboť výpravě poskytl vůbec první zkameněliny obratlovců; ale když se krátce poté vrtací hlava propadla do prázdna, průzkumníky zasáhla zcela nová a dvojnásob intenzivní vlna vzrušení. Silná exploze odhalila podzemské tajemství; a za zubatým otvorem asi metr a půl v průměru a o tloušťce asi devadesáti centimetrů nyní před horlivými badateli zela část mělké vápencové dutiny vyhloubené před více než padesáti miliony let řinoucími se podzemními vodami dávného tropického světa.
Vyhloubená vrstva nebyla hlubší než 2,1 až 2,4 metru, postupovala však donekonečna všemi směry a šířil se jí čerstvý, slabě vanoucí vzduch, který poukazoval na propojenost s rozsáhlým podzemním systémem. Strop a podlaha byly hojně osázené mohutnými stalaktity a stalagmity, z nichž některé se spojovaly ve formě sloupů; ze všeho nejdůležitější však byl ohromný nános lastur a kostí, které na některých místech tunel takřka ucpávaly. Tato přehlídka kostěných pozůstatků, kterou sem voda naplavila z nepoznaných džunglí druhohorních stromových kapradin a hub, z lesů třetihorních cykas, vějířových palem a primitivních krytosemenných rostlin, obsahovala zástupce více křídových, eocénních a jiných živočišných druhů, než kolik by za rok mohl spočítat a zařadit ten největší paleontolog. Měkkýše, schránky korýšů, ryby, obojživelníky, plazy, ptáky a první savce - velké a malé, známé a neznámé. Nebylo divu, že se Gedney s křikem rozběhl do tábora, a nebylo divu, že všichni ihned zanechali své práce, aby navzdory mrazivému větru zběsile vyrazili na místo, kde vysoká vrtná věž označovala nově odhalenou bránu k tajemstvím podzemního světa a mrtvých věků.
Jakmile Lake ukojil první ostrý nával zvědavosti, načmáral do poznámkového bloku vzkaz a poslal mladého Moultona, aby s ním zaběhl do tábora a telegraficky ho odeslal. Byla to první slova, která jsem si o nálezu přečetl, a líčila, jak výzkumníci identifikovali primitivní lastury, kosti ganoidů a plakodermů, pozůstatky labyrintodontních obojživelníků a thekodontů, velké úlomky lebek mososaurů, obratle a dermální pancířové desky dinosaurů, zuby a křídelní kosti pterodaktylů, úlomky koster archeopteryxů, zuby miocenních žraloků, lebky prehistorických ptáků a lebky, obratle a další kosti pradávných savců, jako byli paleotheria, xiphodonti, dinoceráti, eohippové, creodonti a titanotheria. Nebylo nalezeno nic z dob mastodontů, slonů, pravých velbloudů, srnčí zvěře nebo hovězího dobytka. Lake tudíž usoudil, že k posledním naplaveninám došlo během oligocénu a že vyhloubená vrstva přetrvala ve svém vyschlém, mrtvém a nepřístupném stavu nejméně třicet milionů let.
Na druhé straně převaha velmi raných forem života byla nanejvýš pozoruhodná. Ačkoli vápencová formace byla na základě tak typických v horninách obsažených zkamenělin, jako jsou ventrikulitní spongie, rozhodně a jednoznačně komančská a ani o trochu starší; volně ložené pozůstatky v dutině zahrnovaly překvapivé procento organismů přináležejících do mnohem starších období - včetně primitivních ryb, měkkýšů a korálů z dávného siluru a ordoviku. Člověk tedy docházel k nevyhnutelnému závěru, že v této části světa existovala mezi životem před více než 300 miliony lety a životem před pouhými třiceti miliony lety pozoruhodná a jedinečná kontinuita. Jak dlouho tato kontinuita vydržela i po oligocénu, kdy došlo k uzavření jeskyně, bylo přirozeně nezjistitelné. V každém případě však všechny pradávné formy, jež zde dokázaly přežít dlouho po svém vyměřeném čase, zahubil příchod strašlivého ledu v pleistocénu, před zhruba 500 000 lety, což je ve srovnání s věkem této dutiny jako včera.
Lake nechtěl nechat svou první zprávu jen tak viset ve vzduchu, a proto další hlášení napsal a poslal přes sněžnou pláň do tábora ještě předtím, než se Moulton stačil vrátit. Moulton poté zůstal u telegrafu v jednom z letadel a vysílal mně - a na Arkham, který zprávy přeposílal do světa - hojné komentáře, jež mu Lake dodával přes celou řadu poslů. Čtenáři tisku, kteří naše dobrodružství sledovali, si vzpomenou na vzrušení, které líčení z onoho odpoledne vzbudila ve vědeckých kruzích - líčení, jež v konečném důsledku po všech těch letech vedla k zorganizování expedice Starkweathera a Moorea, které chci nyní tak úzkostlivě zradit od jejich úmyslů. Bude lepší, když zde Lakeova hlášení uvedu v doslovném znění, tak jak nám je z tužkou psaného těsnopisu překládal náš telegrafista McTighe.
"Fowler uskutečňuje mimořádně významný objev v pískovcových a vápencových zlomcích z místa odstřelů. Nachází několik zřetelných trojúhelníkových rýhovaných otisků podobných těm v prahorní břidlici, čímž dokazuje, že jejich původce přežil z doby před 600 miliony let až do komančského období, aniž by u něj došlo k nějakým větším morfologickým změnám nebo úbytku v průměrné velikosti. Pokud lze nalézt rozdíly, komančské otisky očividně prozrazují větší míru primitivnosti či úpadku než otisky staršího data. Zdůraznit důležitost nálezu v tisku. Na biologii bude mít stejný dopad jako Einstein na matematiku a fyziku. Navazuje na mou předchozí práci a rozšiřuje její závěry. Jak jsem už tušil, naznačuje, že země prošla celým cyklem či cykly organického života ještě předtím, než u starohorních jednobuněčných organismů započal nám dosud známý cyklus. Organický život byl rozvinutý a specializovaný už před miliardou let, kdy planeta byla ještě mladá a donedávna pro veškeré formy života či běžný protoplasmatický organismus ještě neobyvatelná. Nabízí se otázka, kdy, kde a jak k tomuto vývoji došlo."
"Později. Při prozkoumávání jistých kosterních pozůstatků velkých pozemských a mořských ještěrů a primitivních savců byla nalezena podivná lokální poškození či zranění na kosterních strukturách, jež nelze připsat žádnému známému dravci či masožravci žádného období. Jsou dvou typů: přímá proniknutí shora a zářezy zjevně způsobené sekáním. Jeden či dva případy čistě přeťatých kostí. Většina vzorků nezasažena. Posílám do tábora pro elektrické svítilny. Rozšířím prohledávaný podzemní úsek odsekáním krápníků."
"Ještě později. Nalezen zvláštní mastkový úlomek asi patnáct centimetrů napříč a tři a půl centimetru na výšku, zcela nepodobný jakémukoli rozpoznatelnému místnímu útvaru. Nazelenalý, avšak bez znaků, jež by pomohly určit jeho časové zařazení. Je podivně hladký a pravidelný. Ve tvaru pěticípé hvězdy s odlomenými hroty a náznaky dalších prasklin ve vnitřních úhlech a uprostřed plochy. Malá hladká prohlubeň ve středu nepopraskaného povrchu. Vzbuzuje řadu otázek ohledně původu a zvětrání. Pravděpodobně nějaký vrtoch působení vody. Carroll, vybavený lupou, tvrdí, že rozeznává další geologicky významné znaky. Seskupení drobných teček v pravidelných obrazcích. Zatímco pracujeme, psi jsou stále neklidnější a zdá se, že se jim tento mastkový zlomek nelíbí. Musím ověřit, zda nevydává nějaký nezvyklý zápach. Ozvu se opět, jakmile se vrátí Mills se světlem a my se pustíme do podzemí."
"22.15. Důležitý nález. Orrendorf a Watkins, pracující v podzemí ve 21.45 za pomoci světel, nalezli obludnou sudovitou zkamenělinu naprosto neznámé povahy; pravděpodobně rostlinného původu, pokud nejde o přerostlý exemplář neznámé mořské radiaty. Tkáň zjevně zachovaná působením minerálních solí. Tuhá jako kůže, ale na určitých místech si uchovala překvapivou ohebnost. Na obou koncích a po stranách stopy po odlomených částech. Na výšku metr osmdesát, metr průměr uprostřed, zužující se na koncích na průměr třiceti centimetrů. Podobné sudu s pěti vystupujícími hřbety v místech dužiny. Po stranách, uprostřed těchto hřbetů v místě rovníku, stopy po odlomení jakoby tenkých stopek. V prohlubních mezi hřbety podivné výrůstky. Hřebeny či křídla, jež lze vytáhnout a rozevřít jako vějíře. Všechny značně poškozené s výjimkou jednoho, jenž se rozevírá na délku více než dvou metrů. Uspořádání připomíná jisté nestvůry z primitivních mýtů, zvláště bájné Prastaré z Necronomiconu. Křídla se zdají být blanitá, jsou napjatá na soustavě žláznatých trubic. Na konci křídel v trubicích zřetelné drobné otvory. Zakončení trupu svraštělá, nic nenapovídající o vnitřku či o odlomených částech. V táboře nutno rozpitvat. Nelze určit, zda je organismus rostlinné, či živočišné povahy. Řada znaků evidentně poukazuje na skoro neuvěřitelnou primitivnost. Poslal jsem všechny přítomné osekávat krápníky a pátrat po dalších vzorcích. Nález dalších poškozených kostí, ale ty musí počkat. Potíže se psy. Náš nový exemplář skoro nemohou vystát, a kdybychom je nedrželi v bezpečné vzdálenosti, pravděpodobně by ho rozsápali na kusy."
"23. 20. Dyere, Pabodie, Douglasi, pozor! Záležitost nejvyšší - řekl bych transcendentální - důležitosti. Arkham se musí okamžitě spojit se stanicí na Kingsport Headu. Zvláštní sudovitý objekt je onou prahorní věcí, jež zanechala otisky v horninách. V podzemí, dvanáct metrů od otvoru, objevili Mills, Boudreau a Fowler uskupení dalších třinácti. Jsou promísené s podivnými oblými a tvarovanými mastkovými úlomky, tentokrát menšími, než byl původní exemplář - hvězdicovitého tvaru, ovšem s výjimkou několika míst bez stop po odlomeních. Z organických vzorků, osm zjevně kompletních, se všemi výrůstky. Vše vyneseno na povrch, psi odvedeni do bezpečné vzdálenosti. Nálezy nemohou ani cítit. Dávejte bedlivý pozor na popisy a hlášení nám v zájmu přesnosti zopakujte. Noviny teď musí dostat všechno správně.
Věci jsou od jednoho konce k druhému dlouhé dva metry čtyřicet centimetrů. Metr osmdesát centimetrů má sudovitý trup s pěti hřbety, metr je průměr uprostřed, třicet centimetrů je průměr na koncích. Jsou šedohnědé, ohebné a nesmírně tuhé. Blanitá křídla stejné barvy mají dva metry deset centimetrů, našli jsme je zatažená, rozevírají se z prohlubní mezi hřbety. Kostra křídel trubicovitá či žláznatá, světlejší šedé barvy, s otvory na koncích křídel. Roztažená křídla mají pilovité okraje. Kolem rovníku, na středovém vrcholu každého z pěti vertikálních hřbetů se nachází pět soustav světle šedých pružných ramen či chapadel, jež jsou pevně přimknutá k trupu, ale lze je natáhnout na maximální délku přesahující devadesát centimetrů. Podobné ramenům primitivní lilijice. Jednotlivé stonky o průměru 7,6 centimetrů se po patnácti centimetrech větví do pěti menších stopek, z nichž každá po dvaceti centimetrech vybíhá do pěti drobných zužujících se chapadélek či úponků, takže z každého stonku vyrůstá dvacet pět zakončení.
V horní části trupu tupý baňatý krk světle šedého odstínu s náznaky zaber podpírá nažloutlou pahlavu ve tvaru pěticípé hvězdice, pokrytou 7,6 centimetrů dlouhými drátovitými brvami nejrůznějších duhových barev. Hlava tlustá a odulá, asi šedesát centimetrů od jednoho konce k druhému, se 7,6 centimetrů dlouhými pružnými nažloutlými trubicemi vyrůstajícími z každého cípu. Přesně uprostřed štěrbina - patrně dýchací otvor. Na konci každé trubice je sférický výběžek, na němž lze odsunout nažloutlou blánu, odhalující skelnou kouli s červenou duhovkou, evidentně sloužící coby oko. Z vnitřních úhlů hvězdicovité hlavy raší pět o něco delších narudlých trubic, jež končí měchýřkovitými zduřeninami stejné barvy, v nichž se po zatlačení otevírají zvonovité otvory o maximálním průměru pěti centimetrů, jež lemují ostré bílé výrůstky podobající se zubům. Pravděpodobně ústa. Všechny tyto trubice, brvy a cípy hvězdicovité hlavy jsme našli pevně svinuté; trubice a cípy se přimykají k baňatému krku a trupu. Navzdory ohromné kožovitosti vše vykazuje překvapivou pružnost.
Na spodní straně trupu ne zcela nepodobný, nicméně odlišně fungující protějšek hlavového ústrojí. Z baňatého světle šedého pakrku, bez náznaků zaber, vyrůstá nazelenalý orgán ve tvaru pěticípé hvězdice. Kožovitá svalnatá ramena dlouhá 1,2 metru, zužující se z průměru osmnácti centimetrů u kořene na šest centimetrů u zakončení. Ke každému cípu je přimknutý malý vrchol nazelenalého pětižílného blanitého trojúhelníku dlouhý dvacet centimetrů a na vzdálenější straně široký patnáct centimetrů. Jde o ploutev či panohu, jež zanechávala otisky v horninách padesát milionů až miliardu let starých. Z vnitřních úhlů hvězdicovitého orgánu vyčnívají šedesát centimetrů dlouhé narudlé trubice zužující se z průměru osmi centimetrů u kořene na dva a půl centimetru u konce. Na koncích otvory. Všechny tyto části nesmírně tuhé a kožovité, nicméně mimořádně pružné. 1,2 metru dlouhá ramena s ploutvemi byla nepochybně používána k jakémusi druhu pohybu, ať už v moři či jinde. Když jimi hýbáme, vykazují náznaky nezvyklé svalnatosti. V době nálezu byly všechny tyto výrůstky pevně přivinuté k pakrku a konci trupu, čímž odpovídaly výrůstkům na opačném konci.
Objekty ještě nejsem s to zařadit ani do živočišné, ani do rostlinné říše, ale v současnosti se kloním spíše k původu živočišnému. Pravděpodobně představují neuvěřitelně pokročilý vývoj radiat, jež neztratila nic z určitých primitivních rysů. Nezpochybnitelná podobnost s ostnokožci, navzdory lokálním protichůdným signálům. V souvislosti s pravděpodobným přirozeným výskytem v moři mne mate soustava křídel, která však mohla být využívána i při pohybu ve vodě. Symetrie podivně upomíná na rostlinný původ, pro nějž mluví i v podstatě vertikální stavba na rozdíl od horizontální živočišné. Úžasně starobylá evoluce, časově předcházející dokonce nejjednodušším dosud známým prahorním prvokům, znemožňuje jakékoli dohady ohledně původu.
Kompletně zachovalé exempláře se tak zlověstně podobají jistým tvorům prapůvodních mýtů, že nevyhnutelně docházíme k úvahám o pradávné existenci mimo antarktický region. Dyer a Pabodie četli Necronomicon a viděli přízračné malby Clarka Ashtona Smithe, jež z textu vycházejí, a pochopí mne, když se zmíním o Prastarých, jež údajně pouze v žertu či omylem stvořili veškerý pozemský život. Žáci si vždy mysleli, že jde o představy zrozené na základě morbidního fantazírování o mimořádně starobylých tropických radiatech. Podobají se rovněž prehistorickým folklorním představám, o nichž hovořil Wilmarth - přídavkům ke kultu Cthulhu apod.
Otvírá se ohromné pole pro bádání. Soudě dle doprovodných vzorků ložiska pravděpodobně z pozdní křídy či raného eocénu. Nad nimi uložené ohromné stalagmity. Vysekávání představuje náročnou práci, ale tuhost zabránila poškození. Vše ve výtečně zachovalém stavu, evidentně díky působení vápence. Prozatím žádné další nálezy, ale k pátrání se později ještě vrátíme. Naším úkolem je teď převézt čtrnáct exemplářů do tábora bez využití psů, kteří pořád zuřivě štěkají a nelze jim v jejich blízkosti nijak důvěřovat. V devíti lidech - tři muži hlídají psy - bychom měli trojici saní utáhnout bez větších potíží, ačkoli silně fouká. Musím navázat letecké spojení se zálivem McMurdo a začít s transportem materiálu. Ale než si půjdeme odpočinout, musíme na jednom exempláři provést pitvu. Kéž bych tu tak měl laboratoř. Dyer by si měl dát jednu přes uši, že mě od této cesty na západ chtěl zradit. Napřed největší hory světa a pak tohle. Pokud tento poslední objev není vrcholem této expedice, pak už nevím, co by jím mohlo být. Máme zaručenou vědeckou proslulost. Pabodie, blahopřeji k tomu vrtnému zařízení, které nám otevřelo cestu do jeskyně. Zopakujete nám teď z Arkhamu popisy?"
Vylíčit pocity mé i Pabodieho v okamžiku přijetí tohoto hlášení je takřka nemožné; v nadšení daleko za námi nezůstávali ani naši kolegové. Jakmile se Lakeův telegrafista odmlčel, McTighe, který spěšně přeložil několik zásadních pasáží, už jak vycházely z drmolícího přístroje, přepsal celé hlášení z tésnopisu. Všichni si uvědomovali epochální význam objevu, a sotva telegrafista z Arkhamu zopakoval na Lakeovu žádost všechny popisné pasáže, poslal jsem na západ gratulaci; můj příklad následoval i Sherman ze své stanice u skladiště v zálivu McMurdo a konečně i kapitán Douglas z paluby Arkhamu. Později jsem jako velitel expedice poslal několik dodatečných poznámek, jež měl Arkham předat dál do světa. Bylo samozřejmé, že odpočinek byl za takového vzrušení nemožný; a já jsem jen doufal, že se dostanu do Lakeova tábora co možná nejdříve. Zklamalo mne tudíž, když poslal depeši, že v nejbližší době znemožní leteckou dopravu sílící horská bouře.
Nicméně za hodinu a půl zklamání opět vystřídal zájem. Lake posílal další zprávy a sděloval nám, že přeprava čtrnácti velkých vzorků do tábora proběhla zcela úspěšně. Tažení bylo obtížné, neboť objekty byly překvapivě těžké, ale v devíti se jim celá operace hladce podařila. Nyní několik členů výpravy v bezpečné vzdálenosti od tábora chvatně stavělo sněhovou ohradu, do níž bylo možné odvést psy kvůli snadnějšímu krmení. Vzorky byly vyloženy na ztvrdlý sníh poblíž tábora s výjimkou jednoho, kterého se Lake pokoušel neuměle rozpitvat.
Pitva se zdála být obtížnějším úkolem, než se mohlo očekávat; poněvadž navzdory teplu, o které se v čerstvě postaveném laboratorním stanu staral benzínový hořák, neztrácely zrádně pružné tkáně vybraného exempláře - mohutného a nepoškozeného kusu - nic ze své kožovité tuhosti. Lake si lámal hlavu, jak by mohl provést potřebné řezy, aniž by násilím poškodil všechny organické jednotlivosti, k nimž se chtěl dostat. Je pravda, že měl sedm dalších dokonalých exemplářů, ale bylo jich příliš málo na to, aby je mohl zbůhdarma spotřebovat předtím, než jim jeskyně snad vydá další neomezený počet. Proto dotyčný kus odložil a přitáhl si další, který, byť mu na obou koncích zůstávaly zbytky hvězdicových orgánů, byl silně poškozen a v místě jednoho z hřbetů na trupu dokonce částečně roztržen.
Výsledky, rychle předávané telegrafem, byly vskutku zarážející a provokativní. S nástroji, jež dokázaly rozřezat nezvyklou tkáň jen s největšími obtížemi, nebylo možné dosáhnout žádné jemnosti či přesnosti, avšak to málo, co se přece zdařilo, v nás vyvolalo úžas a zmatek. Bylo třeba poopravit existující biologické poznatky, neboť tato věc nebyla rozhodně výsledkem buněčného růstu popisovaného naší vědou. Nedošlo k žádné mineralizaci a navzdory stáří odhadovanému na čtyřicet milionů let byly vnitřní orgány dokonale neporušené. Mezi inherentní znaky způsobu uspořádání této věci patřila kožovitost, nepodléhání zkáze a skoro absolutní nezničitelnost, jež náležely do jakési etapy vývoje bezobratlých živočichů v paleogenu zcela se vymykající našemu chápání. Zpočátku bylo vše, co Lake našel, vyschlé, ale jakmile vyhřátý stan začal rozpouštět dosud zmrzlé části, na nepoškozené straně věcí se objevila organická vlhkost vydávající palčivý a silný zápach. Nebyla to krev, nýbrž hustá tmavozelená tekutina patrně stejné funkce. Když se Lake ocitl v této fázi pitvy, všech sedmatřicet psů bylo přesunuto do stále ještě nedokončené ohrady poblíž tábora; ovšem i z této vzdálenosti začali zběsile štěkat a na přítomnost štiplavého rozptýleného puchu reagovat nezvyklou podrážděností.
Místo aby tato provizorní pitva pomohla onu zvláštní bytost blíže určit, tajemství se pouze prohloubilo. Všechny dohady o funkci vnějších končetin byly správné a v jejich světle bylo velmi obtížné zpochybnit živočišný původ organismu; nicméně průzkum vnitřku poskytl tolik rostlinných důkazů, že Lake mohl jen bezradně kroutit hlavou. Věc měla zažívání a oběh a odpadní látky vylučovala narudlými trubicemi u své hvězdicovité základny. Při zběžném pohledu se dalo usoudit, že dýchací orgán zpracovával kyslík a nikoli oxid uhličitý; a našlo se několik důkazů existence vzduchových vaků a způsobů přesunu vzduchu z externího otvoru k alespoň dvěma dalším plně vyvinutým dýchacích systémům - žábrám a pórům. Očividně šlo o obojživelníka, přizpůsobeného patrně i k dlouhým obdobím hibernace bez využití vzduchu. Zdálo se, že hlasové orgány se nacházejí hned vedle hlavního respiračního systému, avšak byly natolik anomální, že jejich přesnější specifikace nebyla za daných okolností možná. Artikulovaná řeč, ve smyslu vydávání hlásek, se rozhodně nezdála možná; avšak melodické kvílení pokrývající široké spektrum stupnice bylo vysoce pravděpodobné. Svalová soustava byla vyvinutá skoro nadpřirozeně.
Nervový systém byl tak složitý a mimořádně vyvinutý, že Lake mohl jenom zírat. Třebaže byl v určitých ohledech kromobyčejně primitivní a zastaralý, věc disponovala soustavou uzlinových center a propojení, jež poukazovala na extrémně specializovaný vývoj. Překvapivě vyspělý byl i mozek s pěti laloky; a bylo možné najít i důkazy o senzorické výbavě, již částečně zprostředkovávaly brvy na hlavě, která pracovala s faktory cizími jakémukoli jinému pozemskému organismu. Věc měla nejspíše více než pět smyslů, takže její návyky se nedaly odvodit z žádné známé analogie. Lake měl za to, že ve starodávném světě muselo jít o tvora mimořádně pronikavé citlivosti a úzkostlivě specializovaných funkcí; do velké míry podobného dnešním mravencům a včelám. Rozmnožoval se jako tajnosnubné rostlinstvo, obzvláště jako kapraďorosty, neboť měl na koncích křídel pouzdra výtrusů a evidentně se vyvinul ze stélky či jejího předchůdce.
Ale dát mu v této fázi jméno bylo čirým nesmyslem. Vypadal jako zástupce superkmenu radiata, ale bylo zřetelné, že je čímsi víc. Byl zčásti rostlinné povahy, ale tři čtvrtiny základních složek vykazovaly strukturu živočišnou. Na mořský původ jasně poukazovaly jeho symetrická forma a jisté další atributy; nicméně nebylo možné přesně určit hranici jeho pozdějšího přizpůsobení. Křídla koneckonců pořád sváděla k úvahám o pohybu ve vzduchu. Jak mohl na velmi mladé Zemi projít onou závratně složitou evolucí, aby stačil zanechat otisky v prahorních horninách, bylo něco tak nepochopitelného, že Lake si maně vzpomenul na starodávné mýty o Velkých starcích, kteří sem přilétli z hvězd a pozemský život vytvořili pouze žertem či omylem; a na šílené historky o kosmických bytostech z Vnějšku dlících v kopcích, které mu vyprávěl kolega folklorista z miskatonické katedry angličtiny.
Zcela přirozeně uvažoval i nad možností, že prekambrické otisky zanechal méně vyvinutý předek současného exempláře; ale tuto příliš jednoduchou teorii zavrhl, jakmile zvážil pokročilé strukturální charakteristiky starších zkamenělin. Pozdější formy spíše než na vyšší stupeň evoluce poukazovaly na úpadek. Velikost panohou se snížila a celá morfologie vykazovala známky zhrubnutí a simplifikace. Navíc právě prozkoumané nervy a orgány pozoruhodně naznačovaly degeneraci z ještě složitějších forem. Zakrnělé a atrofované části se vyskytovaly s překvapivou hojností. Pitva toho tedy příliš mnoho nevyjasnila; Lake se tedy pro provizorní jméno uchýlil k mytologii - a své nálezy žertovně nazval "Stařešinové".
Asi ve 2.30 ráno, když se rozhodl, že další práci odloží na pozdější dobu a dopřeje si trochu odpočinku, zakryl rozpitvaný organismus nepromokavou plachtou, vyšel z laboratorního stanu a s obnoveným zájmem si prohlížel dosud nedotčené exempláře. Ustavičná přítomnost antarktického slunce jim začala trochu zvláčňovat tkáně, takže cípy hvězdicovité hlavy a trubice dvou či tří kusů začaly vykazovat stopy rozevírání. Lake však nevěřil tomu, že by v takřka třicetistupňovém mrazu hrozilo jakékoli nebezpečí bezprostředního rozložení. Nicméně všechny nerozpitvané kusy přesunul blízko k sobě a přehodil přes ně náhradní stan, aby je uchránil před přímými slunečními paprsky. To mělo také znemožnit, aby se jejich případný zápach dostal ke psům, jejichž nepřátelský neklid se stával skutečným problémem, byť byli v dostatečné vzdálenosti a za čím dál vyššími sněhovými stěnami, které kolem nich chvatně stavěl čím dál větší počet mužů. Lake musel zatížit konce stanové celty těžkými sněhovými kvádry, aby zůstaly na svém místě i v běsnící bouři, protože se zdálo, že titánské hory k nim sešlou další nebezpečně prudké poryvy. V táboře ožily dřívější obavy z náhlého antarktického vichru a pod Atwoodovým vedením došlo na straně nejblíže k horám k preventivnímu ohrazení stanů, nové ohrady pro psy a hrubých krytů pro letadla, které se ve volných chvílích začaly stavět za využití bloků ztvrdlého sněhu, ale které rozhodně nebyly tak vysoké, jak by měly. Lake nakonec odvolal všechny muže od ostatní práce a poslal je dokončit právě kryty pro letadla.
Až po čtvrté hodině ranní se Lake konečně připravil ukončit hlášení a poradil nám, abychom také využili pauzy, kterou si chtěla dopřát i jeho skupinka, jakmile ještě o něco navýší stěny krytu. Krátce si v éteru přátelsky promluvil s Pabodiem a znovu mu poblahopřál ke vskutku úžasnému vrtnému zařízení, jež mu pomohlo učinit jeho významný objev. Pozdrav a gratulace nám poslal i Atwood. I já sám jsem Lakeovi vřele poblahopřál a ubezpečil ho, že s výpravou na západ měl pravdu. Všichni jsme se dohodli, že se telegraficky opět spojíme v deset hodin ráno. Pokud odezní bouře, Lake pro naši skupinu na základně pošle letadlo, lesně předtím, než jsem šel ulehnout, jsem ještě poslal poslední hlášení na Arkham, kde jsem operátora nabádal, aby zprávy, jež měl z dnešního dne poslat do světa, poněkud zmírnil, neboť se zdálo, že všechny podrobnosti jsou natolik převratné, že do doby poskytnutí dalších informací by mohly vyvolávat pouze vlny nevěřícnosti.
III.
Mám dojem, že toho rána nikdo nespal tvrdým nebo nepřerušovaným spánkem; protože něčemu takovému bránilo jak vzrušení z Lakeova objevu, tak stupňující se zběsilost vichru. Poryvy byly natolik prudké i v místě naší základny, že jsme se museli chtě nechtě ptát,
o kolik horší to musí být v táboře u Lakea stojícím přímo pod obrovitými neznámými vrcholy, jež bouři plodily a sesílaly. McTighe byl už v deset hodin na nohou, a jak jsme se dohodli, snažil se s Lakem telegraficky spojit, ale vypadalo to, že západním směrem komunikaci znemožňuje jakási elektrická anomálie v rozbouřeném vzduchu. Spojili jsme se nicméně s Arkhamem, odkud mi Douglas sdělil, že
i u nich snahy navázat kontakt s Lakem vyzněly naprázdno. O větru neměl ani tušení, poněvadž navzdory jeho vytrvalému běsnění v okolí naší základny, v zálivu McMurdo takřka nefoukalo.
Celý den jsme úzkostlivě poslouchali a snažili jsme se s Lakem občas spojit, ale vždy bez úspěchu. Kolem poledne se od západu přihnala doslova větrná smršť, jež nás dokonce přivedla k obavám o osud naší základny. Avšak nakonec po nevelkém oživení ve dvě hodiny odezněla. Po třetí hodině se vše uklidnilo a my jsme zdvojnásobili své úsilí navázat kontakt s Lakem. Když jsme si uvědomili, že má čtyři letouny, z nichž každý byl vybaven vynikající krátkovlnnou vysílačkou, nedokázali jsme si představit žádnou běžnou nehodu, která by byla schopna najednou vyřadit veškeré jeho telegrafické zařízení. Zatvrzelé mlčení však pokračovalo, a když jsme pomysleli na příšernou intenzitu, s níž musel na úpatí hor vítr dout, nedokázali jsme se vyhnout těm nejstrašlivějším úvahám.
V šest hodin naše obavy dosáhly vrcholu a nezvratnosti a po telegrafické konzultaci s Douglasem a Thorfinnssenem jsem se rozhodl podniknout kroky směřující k pátrací akci. Pátý letoun, který jsme zanechali u skladiště v zálivu McMurdo pod dohledem Shermana a dvou námořníků, byl v dobrém stavu a připraven k okamžitému použití; a zdálo se, že nenadálá okolnost, pro niž byl takto vyčleněn, právě nastala. Spojil jsem se telegraficky se Shermanem a nařídil mu, aby se se svými dvěma námořníky letadlem co nejdříve přesunul na naši základnu; dokud mimořádně přálo počasí. Potom jsme začali debatovat o obsazení nadcházející pátrací výpravy a dohodli jsme se, že využijeme všech přítomných včetně saní a psů, které jsme měli s sebou. Ani takto rozsáhlý náklad neměl představovat žádnou velkou obtíž pro letoun sestrojený na naši speciální objednávku transportéru těžkého strojního zařízení. V pravidelných intervalech jsem se pokoušel telegraficky spojit s Lakem, ale zcela bezvýsledně.
Sherman, s námořníky Gunnarssonem a Larsenem, odletěl v 19.30 a z několika míst na trase hlásil velmi hladký průběh letu. K nám na základnu dorazili o půlnoci a všichni přítomní se okamžitě pustili do projednávání následujícího kroku. Prolétávat nad Antarktidou v jednom jediném letadle bez využití série základen bylo riskantní, ale před tím, co se nám jevilo jako samozřejmá povinnost, nehodlal nikdo ustupovat. Ve dvě hodiny jsme po předběžném naložení letadla ulehli ještě ke krátkému odpočinku, ale za čtyři hodiny jsme už vstávali, abychom nakládání a balení dokončili.
25. ledna v 7.15 ráno jsme s McTighem v pilotní kabině odstartovali severozápadním směrem v počtu deseti mužů, se sedmi psy, jedněmi saněmi, zásobou paliva, potravin a dalších věcí, mezi něž patřilo i letecké telegrafické zařízení. Vzduch byl průzračný, docela klidný, o poměrně příjemné teplotě; a my jsme při letu na zeměpisnou šířku a délku udanou Lakem coby místem jeho tábora počítali jen s pramalými obtížemi. Spíše jsme se báli toho, co na konci své cesty najdeme, či nenajdeme; protože na všechny výzvy zasílané do tábora nám stále odpovídalo jen ticho.
Každá událost onoho čtyřapůlhodinového letu mi zůstává vzhledem k zásadnímu postavení v mém životě jasně vypálená v paměti. Onen let pro mne ve věku čtyřiapadesáti let znamenal konec veškerého klidu a rovnováhy, jež jsou vlastní každé normální mysli na základě uvyklého vnímání vnější přirozenosti a přírodních zákonů. Od onoho okamžiku mělo nás deset - ale především pak já a student Danforth - čelit hrůzně zvětšenému světu plnému skrytých hrůz, jež nic nedokáže vymýtit z našich vzpomínek a s nimiž bychom, bylo-li by to možné, nechtěli lidstvo nijak obeznamovat. Noviny zveřejnily hlášení, která jsme podávali z pohybujícího se letadla; zmínily se o našem nepřerušovaným letu, vylíčily, jak jsme se dvakrát potýkali se zrádnými bouřemi ve vyšších vzduchových vrstvách, jak jsme zahlédli poničený povrch, kde Lake před třemi dny na půli cesty provedl zkušební vrt, i to, jak jsme spatřili uskupení oněch zvláštních načechraných sněhových válců, popsaných Amundsenem a Byrdem, jež se točí ve větru přes nekonečné kilometry zmrzlé pustiny. Potom však nastala fáze, kdy jsme už nedokázali vyjadřovat své pocity žádnými slovy, jež by tisk dokázal pochopit; a později další fáze, kdy jsme museli zavést pravidlo striktní cenzury.
Námořník Larsen jako první v dáli zaregistroval zubatou linii čarodějných kuželů a věží a jeho výkřiky poslaly každého v kabině našeho mohutného stroje k okénkům. I přes naši rychlost se pohoří přibližovalo jen velmi pomalu, a my jsme tudíž usoudili, že se musí nacházet v nesmírné dálce a že je vidět jen díky své abnormální výšce. Postupně však začalo na západním horizontu chmurně vystupovat a my jsme byli s to rozeznat jednotlivé pusté, ponuré, zčernalé vrcholy a při pohledu na ně, když se koupaly v narudlém antarktickém světle na dráždivém pozadí opalizujících mraků ledového prachu, zakusit zvláštní pocit fantastična. V celé podívané byly cítit úporné a pronikavé náznaky ohromných tajemství a dosud skrytého zjevení, jako by tyto nehostinné hrůzné vrcholy představovaly sloupy děsivé brány do zapovězených snových sfér a spletitých oceánů času, prostoru a bezrozměrnosti. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že jde o cosi zlého - o hory šílenství, jejichž odvrácené svahy shlížejí do jakési bezbožné nekonečné propasti. Kolotající, zpola opalizující mračné pozadí vzbuzovalo nepopsatelný dojem mlhavého, éterického nedosažitelna, rozkládajícího se mimo kategorie pozemské prostorovosti, a strašidelně nám připomínalo naprostou odloučenost, zapomnění, prázdnotu a miliony let trvající smrt tohoto nepoznaného a neprobádaného jižního světa.
Mladý Danforth nás poté upozornil na nezvyklé pravidelnosti na siluetě vrcholového pásma hor - pravidelnosti v podobě kusů dokonalých, k vrcholům se přimykajících krychlí, o nichž se zmínil ve svých zprávách již Lake a jež opravdu snesly srovnání se snovými přeludy rozvalin pradávných chrámů na oblačných asijských horách, jež tak jemně a přízračně maloval Roerich. Na celém tomto nezemském kontinentu horských tajemství bylo vskutku cosi roerichovského. Pocítil jsem to v říjnu, kdy jsme poprvé zahlédli Viktoriinu zemi, a nyní jsem to pocítil opět. Další nepříjemná vlna mne zasáhla, když jsem si znovu uvědomil souvislosti se starobylými mýty, a to skutečnost, jak znepokojivě se tato říše smrti podobá neblaze proslulé plošině Leng z dávných písemných pramenů. Mytologové umístili Leng do střední Asie, ale rasová paměť člověka - či jeho předků - je dlouhá a je dosti dobře možné, že určité zkazky mají kořeny v zemích, pohořích a chrámech hrůzy starších, než je Asie, a starších, než je svět lidí, jak ho známe. Několik smělých mystiků naznačilo, že útržkovité Pnakotické rukopisy by mohly mít původ ještě v době před staršími čtvrtohorami, a vyslovilo domněnku, že stoupenci Tsathogguy byli lidstvu stejně tak cizí jako Tsathoggua sám. Leng, ať už se v čase či prostoru vznášel kdekoliv, nebyl místem, na němž, či poblíž něhož, bych se chtěl někdy nacházet; stejně tak mne nijak netěšila blízkost světa, který zplodil tak záhadné a starobylé stvůry, jako byly ty, o nichž se nám zmiňoval Lake. V té chvíli jsem zalitoval, že jsem se kdy začetl do odpudivého Necronomiconu nebo že jsem se na univerzitě tolikrát bavil s tím nepříjemně erudovaným folkloristou Wilmarthem.
Toto rozpoložení bezpochyby napomohlo i k zesílení mé reakce na groteskní fata morgánu, která se před našima očima náhle zjevila na stále více opalizujícím obzoru v době, kdy jsme se již blížili k horám a kdy jsme začali rozeznávat rostoucí vlny předhoří. Během předcházejících týdnů jsem polárních fata morgán viděl již celou řadu; některé z nich byly zlověstné a nadpřirozeně sugestivní jako současný případ, ale tato konkrétní fata morgána se vyznačovala natolik novým a nepochopitelně zlověstným symbolismem, že když jsem sledoval její pohyblivou spleť pohádkových zdí, věží a minaretů nořících se z neklidných ledových par nad našimi hlavami, neubránil jsem se zachvění.
Fata morgána působila dojmem kyklopského města vystavěného v architektonickém stylu neznámém jak lidstvu, tak jeho obrazotvornosti. Mohutně se v ní kupily černočerné zděné konstrukce monstrózně znásilňující geometrické zákony a dosahující těch nejgrotesknějších mezí zlověstné bizarnosti. Vršily se v ní komolé kužely, někdy terasovité či drážkované, osázené vysokými válcovitými hroty tu a tam cibulovitě se rozšiřujícími, často zakončenými vrstvami poměrně tenkých zoubkovaných kotoučů; a podivné přečnívající stolovité formace připomínající hromady mnohočetných obdélných plátů, kulatých talířů či pěticípých hvězd, kdy každá přečnívala nad tou pod ní. Viděli jsme složené kužely a pyramidy buď o samotě, či umístěné na válcích, krychlích či plošších komolých kuželech a pyramidách a občas i jehlovité vížky ve zvláštních uskupeních po pěti. Všechny tyto horečnaté struktury jako by byly pospojovány válcovitými lávkami, vybíhajícími z jedné formace ke druhé v nejrůznějších závratných výškách. Domnělá velikost celku naháněla svou obrovitostí hrůzu a tísnivost. Celkový charakter fata morgány se příliš nelišil od určitých bujnějších forem, jež v roce 1820 pozoroval a kreslil arktický velrybář Scoresby; nicméně v této době a na tomto místě, v blízkosti těchto temných neznámých horských vrcholů tyčících se do závratných výšek, s hlavami stále plnými nezvyklého objevu z dávno zmizelého světa a ve stínu tušené katastrofy postihnuvší větší část výpravy nám všem připadalo, že v úkazu nacházíme stín skryté zlověstnosti a nesmírně zlou předzvěst.
Byl jsem rád, když se fata morgána začala rozpouštět, ačkoli během tohoto procesu několik přízračných věží a kuželů dočasně nabylo pokřivených forem ještě větší obludnosti. Jakmile se celý přelud rozplynul do vířící opalescence, začali jsme znovu upírat oči k zemi a zjistili jsme, že konec naší cesty není daleko. Neznámé pohoří před námi se vypínalo do závratné výšky jako strašlivé obří hradby; jejich podivné pravidelnosti bylo vidět s omračující jasností i bez použití dalekohledu. Přelétávali jsme nyní přes nejnižší část předhoří a mezi sněhem, ledem a obnaženými místy hlavní plošiny jsme rozeznávali dvojici tmavších skvrn, které jsme považovali za Lakeův tábor a vrty. Vyšší vrchy předhoří se od nás zvedaly ve vzdálenosti asi osmi až deseti kilometrů, kde tvořily pásmo částečně odlišitelné od strašlivé linie skutečného pohoří v dáli, jež svou výškou převyšovalo dokonce vrcholy Himalájí. Zanedlouho Ropes - student, který u řízení vystřídal McTighea - začal klesat k tmavé skvrně nalevo, jejíž velikost dala tušit, že jde o Lakeův tábor. McTighe mezitím poslal poslední necenzurovanou telegrafickou zprávu, kterou svět obdržel od naší výpravy.
Všichni přirozeně četli i krátké a neuspokojivé zpravodajství ze zbytku našeho antarktického pobytu. Několik hodin po přistání jsme vyslali opatrné líčení tragédie, tak jak se naskytla našim očím, a jen zdráhavě jsme ohlásili, že celou Lakeovu výpravu vymazala z povrchu zemského strašlivá vichřice z předešlého dne nebo z předcházející noci. Jedenáct mužů bylo mrtvých, mladý Gedney byl nezvěstný. Lidé nám odpustili vágní absenci podrobností, poněvadž si uvědomovali šok, který nám tato neblahá událost musela způsobit, a uvěřili nám, když jsme vysvětlovali, že ničivá síla větru měla za následek, že všech jedenáct těl bylo nezpůsobilých k přepravě mimo tábor. Vlastně si troufám tvrdit, že i uprostřed rozrušení, naprostého zděšení a nervy drásající hrůzy jsme se v žádném konkrétním případě ani příliš nevzdálili od pravdy. Hrůzný význam spočívá až v tom, co jsme se vylíčit neodvážili - co bych se neodvažoval sdělit, kdyby ostatní nebylo třeba varovat před všemi bezejmennými hrůzami.
Je pravda, že vichřice napáchala ohromné škody. Nad domněnkou, zda ji mohli všichni přežít, i bez přispění oné další věci, zůstává viset vážný otazník. Bouře, vrcholící smrští zběsile hnaných kousků ledu, musela překonat vše, co jsme dosud na výpravě zažili. Jeden přístřešek pro letadlo - a zdá se, že i před bouří byly všechny zanechány v chatrném a neodpovídajícím stavu - byl skoro rozmetán na prach; a věž u vzdálených vrtů byla kompletně rozložena na kusy. Nechráněný kov letounů a vrtného zařízení nabyl po zbičování vysokého lesku a dva malé stany byly i navzdory sněhovým bariérám srovnány se zemí. V dřevě vystaveném zuřivým poryvům byly nadělány dírky a desky z něj přišly o vrstvu krycí barvy; veškeré pozůstatky po otiscích ve sněhu byly zcela zahlazeny. Je rovněž pravda, že jsme nenašli žádný z oněch prahorních biologických organismů v natolik kompletním stavu, aby byl schopen transportu z Antarktidy. Ze zpřeházené hromady se nám podařilo vysbírat několik minerálů včetně úlomků nazelenalého mastku, jejichž podivná pěticípá forma a sotva zřetelné tečkované obrazce vyvolávaly tolik pochybných srovnání; nalezli jsme dokonce i několik zkamenělých kostí, mezi nimiž byly i ty nejtypičtější zástupci oněch podivuhodně poškozených exemplářů.
Nepřežil žádný z psů, neboť jejich spěšně postavená sněhová ohrada poblíž tábora byla skoro dokonale zničena. Na vině mohl být vítr, ačkoli větší stopy zkázy na straně přiléhající k táboru, jež nebyla vystavena poryvům větru, napovídají, že sami rozzuření psi se pokusili vyskákat a prodrat se ven. Všechny troje saně byly pryč a my jsme se snažili vysvětlit, že pryč do neznáma je mohl odvát silný vítr. Vrtná a taviči zařízení v místě vrtu byla příliš poškozená, aby se dalo uvažovat o jejich záchraně, použili jsme je tedy k ucpání oné lehce znepokojující brány do minulosti, kterou odstřelem otevřel Lake. Stejné tak jsme v táboře zanechali dva nejporouchanější letouny; poněvadž naše přeživší skupina disponovala pouze čtyřmi skutečnými piloty - Shermanem, Danforthem, McTighem a Ropesem -, přičemž Danforth byl na řízení letadla příliš rozrušený. Vzali jsme s sebou všechny knihy, vědecké aparáty a další věci, jež nám přišly pod ruce, třebaže mnohé z původního vybavení bylo nenávratně pryč. Náhradní stany a kožešiny buď chyběly, nebo byly v příliš špatném stavu.
Bylo přibližně šestnáct hodin, rozsáhlá letecká pátrací akce nás přinutila prohlásit Gedneyho za ztraceného a my jsme odeslali na Arkham pečlivě formulovanou zprávu určenou pro přeposlání do světa; myslím, že se nám podařilo udržet její tón na co možná nejklidnější a nezaujaté úrovni. Nejsiřeji jsme se zmiňovali o neklidu mezi psy, jejichž zběsilý strach v blízkosti biologických vzorků se dal očekávat už i z Lakeova líčení. Myslím, že jsme se nijak nešířili o tom, že stejné znepokojení na nich bylo patrné, i když na zpřeházeném území čenichali kolem podivných nazelenalých mastků a jistých dalších artefaktů, mezi něž patřila vědecká aparatura, letadla a strojní zařízení ať už v táboře, či u vrtů, jejichž součásti musely být uvolněny, posunuty či jinak poškozeny větry vyznačujícími se pozoruhodnou zvídavosti a zkoumavostí.
Ohledně čtrnácti biologických vzorků jsme se vyjadřovali pochopitelně mlhavě. Uvedli jsme, že jsme nalezli pouze poškozené exempláře, ale že byly ještě natolik zachované, že jsme museli Lakeovy popisy označit za naprosto a úchvatně přesné. Bylo nesmírné těžké nezmiňovat se i o našich osobních pocitech - a nešířili jsme se o počtech ani o tom, jak přesně jsme našli ty, co jsme našli. Tou dobou už jsme uzavřeli dohodu, že nebudeme zveřejňovat nic, co by poukazovalo na šílenství Lakeových mužů, poněvadž právě jako šílenství bychom označili nález šesti poškozených nestvůr pečlivě pohřbených ve vzpřímené poloze ve tři metry vysokých hrobech pod pěticípými náhrobky opatřenými tečkovanými vzorci naprosto odpovídajícími těm, jež byly patrné na oněch zvláštních nazelenalých mastcích, vykopaných z druhohorních či třetihorních vrstev. Osm zcela zachovalých exemplářů, o nichž se zmínil Lake, bylo odváto větrem.
Dávali jsme si rovněž záležet, abychom nenarušili duševní klid nejširší veřejnosti; proto jsme s Danforthem o hrůzném letu přes pohoří, který jsme podnikli nadcházejícího dne, uvedli jen velmi málo podrobností. Skutečnost byla taková, že horské pásmo tak závratné výšky mohl přeletět pouze mimořádně odlehčený letoun; takže pátrací akce se naštěstí musela omezit jen na nás dva. Při našem návratu hodinu po půlnoci byl Danforth na pokraji hysterického záchvatu, ale obdivoval jsem ho, jak dokázal zvládnout chvění svého ztuhlého horního rtu. Nedalo mi žádnou práci přesvědčit ho, aby mi slíbil, že nikomu neukáže nákresy a další věci, které jsme si přivezli v kapsách, nikomu neřekne nic víc, než to, na čem jsme se dohodli, že odvysíláme do světa, a že ukryje negativy z fotoaparátu pouze pro naše pozdější soukromé vyvolání. Část mého současného líčení bude tedy stejně tak nová pro Pabodieho, McTighea, Ropese, Shermana a další, jako bude nová pro zbytek světa. Danforth mlčí zarytěji než já, protože spatřil - nebo si myslí, že spatřil - cosi, co nechce říci ani mně.
Jak všichni vědí, zprávy od nás zahrnovaly vylíčení náročného výstupu; potvrzení Lakeova názoru, že pohoří je tvořeno prahorní břidlicí a dalšími velmi starými vrstvami, jež zůstaly v původním stavu přinejmenším od středního komančského období; povšechné komentáře ohledně pravidelností krychlí a baštám podobných formací přimykajících se ke skalním stěnám; závěr, že ústí jeskyní indikují žíly rozpuštěného vápence; domněnku, že celé horské pásmo by dokázali přejít ostřílení horolezci, kteří by zvládli zlézt a překonat určité svahy a průsmyky; a poznámku, že na tajemné druhé straně hor se rozkládá vysoká a nekonečná náhorní plošina, tak starobylá a neměnná jako hory samy - o nadmořské výšce 6000 metrů, s groteskními skalními útvary vyčnívajícími z tenkého ledového příkrovu a s nízkým předhořím mezi prostorem plošiny a strmými srázy nejvyšších vrcholů.
Tento výčet údajů je v každém ohledu dostatečně pravdivý, a muže v táboře také uspokojil. Svou šestnáctihodinovou nepřítomnost - což byla delší doba, než si žádal předpokládaný program letu, přistání, rekognoskace terénu a sbírání hornin - jsme připsali smyšlené dlouhotrvající nepřízni povětrnostních podmínek, načež jsme pravdivé vylíčili přistání na úpatí hor na druhé straně. Naše vyprávění naštěstí znělo realisticky a dostatečně prozaicky na to, aby nezlákalo k napodobení letu někoho z ostatních. Pokud by se ho odvážili, použil bych poslední špetku své vemlouvavosti, abych dotyčné od jejich úmyslu odradil; a netuším, co by udělal Danforth. Zatímco jsme byli pryč, Pabodie, Sherman, Ropes, McTighe a Williamson usilovně pracovali na opravách dvou nejlepších Lakeových letounů; uzpůsobovali je opět k provozu, přestože si někdo naprosto nepochopitelně pohrál s jejich ovládacím mechanismem.
Rozhodli jsme se, že všechna letadla příští ráno naložíme a vydáme se co nejdříve na cestu na naši starou základnu. I když nebyla přímá, byl to nejbezpečnější způsob, jak se dopravit do zálivu McMurdo; poněvadž přímý let přes ty nejméně známé končiny tohoto nesmírně starého kontinentu by byl spjat s příliš mnoha zbytečnými riziky. Vzhledem k tragickému snížení počtu výzkumníků a zničení vrtného zařízení bylo pokračování v dalším bádání sotva myslitelné; a pochybnosti a hrůzy, jež nás obklopovaly - a o nichž jsme se nikomu nezmiňovali -, v nás probouzely touhu z tohoto jižního světa zkázy a číhajícího šílenství co možná nejrychleji uniknout.
Jak už veřejnost ví, návrat do civilizace se nám zdařil bez dalších pohrom. Všechna letadla přistála po rychlém, ničím nepřerušovaném letu večer následujícího dne - 27. ledna - na staré základně a dvacátého osmého jsme ve dvou etapách - přestávka netrvala dlouho; zavinila ji porucha na kormidle, k níž došlo v prudkém větru nad šelfovým ledovcem poté, co jsme opustili ohromnou náhorní plošinu - dospěli i do zálivu McMurdo. Za pět dní už Arkham a Miskatonic, se všemi lidmi a zařízením na palubě, projížděly posledními zbytky houstnoucího ledového pole a plavily se Rossovým mořem, stále ještě na dohled záhadným horám Viktoriiny země, jež se západně od nás tyčily na pozadí rozbouřeného antarktického nebe a jež stáčely úpění větru do široké stupnice melodického kvílení, jehož chlad mi vnikal přímo do morku kostí. Ani ne za dva týdny jsme za sebou zanechali poslední pozůstatek polárních krajů a děkovali jsme nebesům, že konečně opouštíme strašidelnou a prokletou říši, v níž za dávných dob, kdy se první stopy organické hmoty zazmítaly a vyplavaly na stěží ochladlý povrch planety, byla uzavřena temná a rouhavá spojenectví mezi životem a smrtí, prostorem a časem.
Od okamžiku svého návratu jsme se bez ustání věnovali zrazování vědců od jakéhokoli antarktického výzkumu a v úžasné shodě a loajálnosti jsme nezveřejňovali žádné své pochyby a dohady. Ani mladý Danforth po svém nervovém zhroucení neucukl před lékaři a nic jim nevyblábolil - jak jsem už uvedl, existuje dokonce cosi, co si myslí, že spatřil jen on sám a co nechce vyjevit ani mně, i když mám za to, že by to jeho psychickému stavu mohlo jen prospět. Mnohé by to mohlo vyjasnit a mnohému by to mohlo napomoci, třebaže možná nešlo o nic jiného, než o iluzorní dozvuky předcházejícího otřesu. Alespoň takový dojem jsem nabyl z oněch vzácných okamžiků, kdy mi Danforth nezodpovědně šeptal jisté nesouvislé věty - věty, jež horlivě popírá, jakmile se dokáže zase ovládnout. Odvrátit pozornost od velkého bílého jihu bude velice náročné a určité snahy mohou naší věci přímo uškodit tím, že přitáhnou zvídavý zájem. Už od začátku jsme měli vědět, že lidská zvědavost je nesmrtelná a že zveřejněné výsledky mohou stačit na to, aby ostatní v jejich dávné honbě za neznámem jen podnítily. Lakeova líčení biologických nestvůrností vyprovokovala přírodovědce a paleontology na nejvyšší možnou míru; ačkoli jsme byli ještě natolik rozumní, že jsme neukázali žádné části, které jsme odebrali skutečným pohřbeným exemplářům, ani žádné fotografie těchto exemplářů zachycující je ve stavu, v jakém jsme je našli. Zdrželi jsme se i zveřejňování toho nejzáhadnějšího z poškozených kostí a nazelenalých mastků; pečlivě s Danforthem střežíme i kresby či fotografie, jež jsme pořídili na náhorní plošině za horským masivem, a dále pak i pomačkané věci, jež jsme vyhladili, v hrůze prostudovali a odvezli uschované v kapsách. Avšak nyní dochází k organizování výpravy Starkweathera a Moorea, a to s důkladností, která dalece překonává vše, o co jsme se pokoušeli my. Pokud bychom je od jejich úmyslu nezradili, dostanou se do samého jádra Antarktidy a budou tavit a vrtat, dokud nenarazí na to, co by mohlo skoncovat s nám známým světem. Musím tedy konečně přerušit mlčení - a to i ohledně toho bezejmenného čehosi, skrývajícího se za horami šílenství.
IV.
Do Lakeova tábora a k tomu, co jsme tam opravdu našli - a k tomu dalšímu za obávaným horským předělem, se vracím pouze s ohromnou nevolí a odporem. Neustále zápolím s pokušením neposkytnout žádné detaily a skutečná fakta a nevyhnutelné závěry nahradit pouze narážkami. Doufám, že jsem již uvedl dosti na to, abych se zbytkem mohl zabývat jen krátce a letmo; mám na mysli zbytek hrůz v táboře. Již jsem se zmínil o vichřicí zbičovaném terénu, o poškozených krytech, zpřeházeném strojním vybavení, kolísajícím neklidu psů, chybějících saních a dalších věcech, o úmrtích lidí a psů, o Gedneyho nezvěstnosti i o šesti nepříčetně pohřbených organismech ze světa před čtyřiceti miliony let, jež navzdory veškerému mechanickému poškození přetrvaly s podivně zachovalými tkáněmi. Nevzpomínám si, zda jsem uvedl, jak jsme při ohledání psích těl zjistili, že jedno zvíře chybí. Této skutečnosti jsme dlouho nepřipisovali větší význam - vlastně jsme si ji uvědomili pouze já a Danforth.
Hlavní otázky, o nichž jsem dosud mlčel, se týkají nalezených těl a jistých jemných detailů, které mohou či nemusí zjevně panujícímu chaosu poskytnout obludný a neuvěřitelně logický základ. V dané chvíli jsem se snažil, aby se mí muži na tyto detaily nesoustředili, poněvadž bylo mnohem jednodušší - mnohem normálnější - všechno svést na záchvat šílenství, který přepadl Lakeovu skupinu. Na první pohled bylo zřejmé, že abyste uprostřed tohoto jádra veškerých pozemských záhad a bezútěšnosti zešíleli, stačilo vám octnout se v onom pekelném vichru z hor.
Krajně abnormální byl samozřejmě stav, v němž se nacházely mrtvoly - jak lidí, tak psů. Všichni se museli dostat do jakéhosi konfliktu a všichni byli ukrutně a zcela nepochopitelně znetvořeni a roztrháni. Z toho, co jsme viděli, jsme usoudili, že k úmrtím ve všech případech došlo uškrcením nebo rozdrásáním. Roztržku vyvolali zjevně psi, neboť jejich nedokonale postavená ohrada nesla stopy násilného ataku zevnitř. Byla umístěna dosti daleko od tábora vzhledem k nenávisti, s níž psi pohlíželi na ďábelské prahorní organismy, ale zdálo se, že toto preventivní opatření se minulo účinkem. Když byli psi v onom strašlivém větru ponecháni napospas osudu za chatrnými stěnami nedostatečné výšky, museli se splašit - a bylo těžké určit, zda působením větru, či jakéhosi slabého, avšak stále sílícího zápachu, vydávaného těmi přízračnými organismy. Jejich těla byla samozřejmě zakryta celtou, ovšem na plachtovinu nepřestávalo útočit nízké antarktické slunce a i sám Lake se zmínil, že sluneční teplo způsobovalo, že se podivně zachovalé a kožovité tkáně oněch věcí začaly uvolňovat a rozvinovat. Možná z nich plachtu strhl vítr a zpřeházel je tak, že z nich palčivý puch začal být cítit i navzdory jejich nesmírnému stáří.
Ale ať už se stalo cokoliv, bylo to dosti ohavné a nechutné. Snad by bylo lepší, kdybych přestal bojovat s přecitlivělostí a konečně vyjevil to nejhorší - byť s kategorickou výhradou, zakládající se na přímém pozorování a nejpřísnější dedukci jak Danforthově, tak mojí, že Gedney, který byl v daném okamžiku nezvěstný, nebyl za obludné hrůzy, jež jsme spatřili, nikterak zodpovědný. Už jsem uvedl, že těla byla děsivě znetvořena. Nyní musím dodat, že některá byla nanejvýš podivně, chladnokrevně a nelidsky nařezána a osekána. Bylo to stejné u psů i u lidí. U všech zdravějších, tučnějších těl, ať už čtyřnohých, či dvounohých, došlo k nařezání a odstranění nejplnějších tkáňových struktur - jako by něco takového provedl řezník - a v jejich okolí bylo navíc patrné, že byla posypána solí - odebranou z vypleněných potravinových beden z letadel -, což mezi námi vyvolalo ty nejhroznější dohady. K tomuto činu došlo v jednom z neuměle postavených krytů pro letouny - z něhož byl stroj vytažen - a kde veškeré otisky, jež by mohly napomoci formulování jakékoli přijatelné teorie, zahladilo pozdější působení vichřice. Žádné vodítko nám neposkytly ani poházené kusy šatstva, hrubě strhaného z lidských obětí řezání. Je zbytečné zmiňovat se o matném dojmu, který v nás zanechaly jisté sotva zřetelné otisky v jednom chráněném rohu pobořeného krytu - protože tento dojem se nijak netýkal stop lidských, nýbrž se evidentně snoubil se všemi těmi řečmi o otiscích ve zkamenělinách, s nimiž nás seznamoval v průběhu předcházejících týdnů chudák Lake. Ve stínu oněch závratně vysokých hor šílenství jste si museli dávat velký pozor na svou představivost. Jak jsem již naznačil, nakonec vyšlo najevo, že je nezvěstný Gedney a jeden pes. Než jsme došli k onomu strašnému krytu, postrádali jsme dva psy a dva muže; ale nové poznatky jsme získali v poměrně nepoškozeném pitevním stanu, do něhož jsme pronikli po průzkumu obludných hrobů. Pitevna nebyla ve stejném stavu, v jakém ji opustil Lake, protože z improvizovaného stolu zmizely zakryté části pradávné nestvůry. Vlastně nám došlo, že jedna z oněch neúplných a nepříčetně pohřbených věcí - právě ta, kolem níž se slabě šířil podivně odporný puch -, musí představovat sesbírané části bytosti, kterou se pokoušel analyzovat Lake. Na laboratorním stole a kolem něj bylo poházeno cosi jiného a my jsme záhy vytušili, že těmito věcmi jsou pečlivě, byť zvláštně a neuměle oddělené kusy jednoho člověka a jednoho psa. Ušetřím city těch, kdož přežili, a o identitě onoho muže pomlčím. Lakeovo anatomické náčiní bylo pryč, ale našli jsme stopy po jeho důkladném čištění. Pryč byl i benzínový hořák, třebaže jsme v jeho okolí našli nezvykle mnoho poházených zápalek. Lidské ostatky jsme pohřbili vedle zbývajících deseti lidských těl a ostatky psí jsme uložili k dalším pětatřiceti psům. Pokud jde o bizarní skvrny na laboratorním stole a na hromadě surově ohmataných ilustrovaných knih, zakoušeli jsme příliš velký zmatek, abychom se dokázali pouštět do jakýchkoli spekulací.
Toto tvořilo nejhorší část hrůzy, jež na nás v táboře čekala, nicméně do stejně velkých rozpaků nás uvádělo i všechno ostatní. Zmizení Gedneyho, jednoho psa, osmi nepoškozených biologických vzorků, trojích saní, jistého strojního zařízení, ilustrovaných technických a vědeckých publikací, psacích potřeb, elektrických svítilen a baterií, potravin a paliva, tepelného zařízení, náhradních stanů, kožešin a podobných věcí se vzpíralo jakémukoli logickému vysvětlení. Podobně nepochopitelné byly cákance inkoustu na určitých kusech papíru a důkazy o podivně nelidském šmátrání a experimentování v okolí letadel a dalších mechanismů jak v táboře, tak kolem vrtu. Bylo zjevné, že psi zpřeházené stroje nemohou ani vystát. Pak to bylo vyrabování zásob jídla, zmizení jistých předmětů denní potřeby a nepříjemně komicky působící hromada konzerv násilně otevřených těmi nejnezvyklejšími způsoby a na těch nejnepravděpodobnějších místech. Další menší záhada souvisela s velkým množstvím rozházených celých, polámaných nebo ohořelých zápalek; tajemstvím byly opředeny i dvě či tři stanové celty a kožichy, které se válely po zemi podivně a velmi neobvykle potrhané, jako by se je někdo pokoušel neobratně použít k jakémusi nepředstavitelnému účelu. Ve stejném duchu s tímto zjevně ničivým šílením se odehrávalo i hrozné zacházení s lidskými a psími ostatky a bláznivé pohřbení neúplných pradávných exemplářů. S ohledem na možnost využít veškerých důkazů pro své budoucí snažení jsme pečlivě vyfotografovali všechny hlavní materiály svědčící o nepříčetném běsnění v táboře; a snímky hodláme využít k podepření svých pokusů zabránit v odjezdu zamýšlené expedici Starkweathera a Moorea.
Prvním krokem, který jsme učinili po nálezu těl v krytu, bylo vyfotografování a otevření řady šílených hrobů opatřených pěticípými sněhovými náhrobky. Nebylo možné, abychom si nevšimli podobnosti těchto obludných náhrobků, s jejich shluky pravidelně uspořádaných teček, s popisy podivných nazelenalých mastků, s nimiž nás seznámil ještě chudák Lake. Jakmile jsme ve vysoké haldě nerostných úlomků narazili právě na tyto mastky, jejich podoba byla vskutku zarážející. Je třeba jasně uvést, že celkové uspořádání hrůzně upomínalo na hvězdicovou hlavu pradávných bytostí, a my jsme se shodli, že tato souvislost musela na rozjitřené smysly členů Lakeovy vyčerpané skupiny zapůsobit opravdu pozoruhodně. První pohled na skutečné pohřbené bytosti nás zarazil svou hrůzností a mou i Pabodieho obrazotvornost katapultoval do minulosti k jakýmsi otřesným pradávným mýtům, o nichž jsme četli a slyšeli. Všichni jsme došli k závěru, že na šílenství postihnuvším Lakeovu výpravu se spolu s tísnivou polární osamělostí a pekelným horským větrem musely podílet i pouhý pohled na tyto věci a jejich neustálá přítomnost.
Protože šílenství - soustřeďující se v Gedneym jakožto jediném možném přežívajícím činiteli - bylo vysvětlení, které spontánně přijali za své všichni, alespoň pokud šlo o slovní vyjádření; třebaže se nebudu chovat natolik naivně, abych popíral, že každému z nás se v hlavě honily divoké dohady, jež nevyslovil jen proto, že mu to znemožňovala potřeba zachovat si zdravý rozum. Sherman, Pabodie a McTighe provedli odpoledne nad okolní krajinou zevrubný letecký průzkum, při němž pomocí dalekohledů pročesávali obzor v naději, že spatří Gedneyho a různé chybějící věci; nenarazili však na nic. Průzkumníci hlásili, že titánské horské pásmo se táhne donekonečna jak napravo, tak nalevo, aniž by se však snižovalo či měnilo svůj základní charakter. Na několika vrcholech ale pravidelné formace krychlí a valů nabývaly smělejších a zřetelnějších podob, čímž se dvakrát tak fantastičtěji přibližovaly Roerichovým asijským skalním zříceninám. Rozmístění záhadných jeskynních otvorů na černých, sněhuprostých hřebenech se, kam až oko dosáhlo, zdálo zhruba rovnoměrné.
I přes všechny panující hrůzy nám zbyl dostatek čirého vědeckého nadšení a smyslu pro dobrodružství, abychom začali přemýšlet o tom, co se skrývá v neznámé říši za tajuplným horstvem. Jak uváděla naše obezřetná hlášení, o půlnoci po dni děsu a záhad jsme si dopřáli odpočinku, ale ne bez toho, abychom si pro nadcházející ráno nevytvořili předběžný plán na jeden či dva výškové přelety v odlehčeném stroji s leteckým fotoaparátem a geologickým vybavením. Bylo dohodnuto, že první pokus provedu já s Danforthem. Probudili jsme se už v sedm a chtěli vyrazit co nejdříve; prudký vítr - o němž jsem se zmínil i ve své krátké zprávě do světa - však odsunul náš odlet až skoro na devátou.
Už jsem zopakoval okleštěnou verzi, kterou jsme vylíčili mužům v táboře - a předali dál do světa -, když jsme se po šestnácti hodinách opět vrátili. Nyní je mou strašlivou povinností rozšířit ono vyprávění o zaplnění milosrdných bílých míst náznaky toho, co jsme v onom skrytém světě za horami opravdu spatřili - náznaky zjištění, která nakonec Danfortha dovedla až k nervovému zhroucení. Byl bych rád, kdyby upřímně řekl, co si myslí, že to vlastně viděl - i když šlo patrně o halucinaci, která možná představovala poslední kapku, která ho dostala tam, kde nyní je; ale staví se zásadně proti. Když už se letadlo vracelo zpět větrem bičovaným horským průsmykem poté, co jsme společně prožili onen skutečný a nepopiratelný otřes, šeptem mi nesouvisle vysvětloval, co ho přivedlo k pozdějšímu zoufalému vřískotu; ale to je vše, co zopakuji. Takové bude mé poslední slovo. Pokud jasné doklady o přežívajících pradávných hrůzách v mnou předložených odhaleních nebudou stačit, aby odvrátily ostatní od bláhových cest do středu Antarktidy - či alespoň od příliš důkladného podpovrchového průzkumu oné poslední výspy zapovězených tajemství a nelidské, miliony let prokleté prázdnoty -, odpovědnost za nepojmenovatelná a snad nezměrná neštěstí už neponesu já.
Jakmile jsme si s Danforthem prostudovali poznámky, které si učinil Pabodie během svého odpoledního letu, a provedli jsme měření sextantem, spočítali jsme, že nejnižší dosažitelný průsmyk v horském pásmu leží napravo od nás, na dohled od tábora, v nadmořské výšce asi 6900 či 7200 metrů. Když jsme se v odlehčeném letounu vydali na svůj průzkumný let, zamířili jsme právě k tomuto místu. Tábor sám, zbudovaný v předhoří vystupujícím z vysoké kontinentální plošiny, se nacházel v nadmořské výšce přibližně 3600 metrů; rozdíl výšek tedy nebyl natolik závratný, jak by se mohlo zdát. Při vzletu jsme si nicméně palčivě uvědomovali, v jak řídkém vzduchu a štiplavém mrazu se pohybujeme; vzhledem k nedokonalé viditelnosti jsme totiž museli nechat otevřená okénka. Byli jsme samozřejmě oblečeni do těch nejteplejších kožešin.
Zatímco jsme se blížili k děsivým vrcholům, temně a zlověstně se tyčícím nad čarou rozpraskaného sněhu a vmezeřených ledovců, stále více jsme si všímali těch podivně pravidelných útvarů přimykajících se ke srázům; a opět jsme se v myšlenkách vraceli k prazvláštním asijským malbám Nicholase Roericha. Dávné a větrem ošlehané skalní vrstvy plně odpovídaly veškerým Lakeovým hlášením a dokazovaly, že tyto starobylé štíty zde ční přesně tak, jak zde čněly i v překvapivě dávných časech historie Země - možná už před více než padesáti miliony let. Je zbytečné odhadovat, o kolik vyšší mohly být; avšak všechno související s touto neznámou oblastí poukazovalo na záhadné atmosférické vlivy nepřející změnám a vypočtené tak, aby zpomalovaly jakékoli obvyklé klimatické procesy napomáhající rozpadu hornin.
Nejvíce nás však na svazích fascinovala a zneklidňovala uskupení pravidelných krychlí, hradeb a ústí do jeskyní. Zatímco Danforth pilotoval, já jsem si je prohlížel dalekohledem a fotografoval je. Občas jsem ho u řízení vystřídal - byť mé letecké znalosti byly na čistě amatérské úrovni -, aby se mohl dalekohledem podívat i on. Nebylo obtížné zjistit, že navzdory všemu, co bylo vidět v širokém okolí, tyto formace byly z větší části tvořeny dosti světlým prahorním křemencem a míra jejich pravidelnosti byla natolik neuvěřitelná a zlověstná, že chudák Lake se při jejím určení ani zdaleka nepřiblížil skutečnosti.
Jak uvedl, jejich okraje byly odrolené a zaoblené nekonečně dlouhým drsným zvětráváním; avšak jejich nadpřirozená pevnost a odolnost je uchránily před zánikem. Zdálo se, že řada částí, obzvláště těch přimykajících se ke srázům, je tvořena stejným materiálem jako okolní skalní povrch. Celá formace se podobala rozvalinám Machu Picchu v Andách či starobylým základovým zdem ve městě Kiš, jež v roce 1929 vykopala společná expedice Oxfordské univerzity a Fieldova muzea; a jak Danforth, tak já jsme měli občas pocit, že jsme zahlédli samostatné gigantické bloky, jejichž vznik Lake připsal fantazii svého kolegy Carrolla. Nebyl jsem schopen podat naprosto žádné vysvětlení, jak se tu mohly tyto objekty vzít, a jako geolog jsem se cítil podivně pokořen. Podobné pravidelnosti lze často spatřit u formací vyvřelin - jako je například slavná Obří silnice v Irsku -, ale toto ohromné pohoří, navzdory Lakeovu původnímu tušení, že v něm rozeznává kouřící kužely, bylo svou strukturou evidentně nevulkanického původu.
Další, byť menší záhadu představovaly vzhledem ke svému pravidelnému tvaru také podivné jeskynní otvory, v jejichž blízkosti se zdálo, že se zvláštní útvary vyskytují nejhojněji. Jak se uvádělo v Lakeově hlášení, byly často přibližně obdélníkového či půlkruhového tvaru, jako by původní otvory dotvořila k větší symetrii jakási kouzelná ruka. Pozoruhodný byl jejich počet a plošné rozmístění, což vedlo k domněnce, že celá oblast je provrtaná tunely vyhloubenými ve vápencových vrstvách. Naše zběžné pohledy nám neumožnily nahlédnout hluboko do jeskyní, ale viděli jsme, že jsou zřejmě zbavené veškerých stalaktitů i stalagmitů. Z vnější strany platilo, že části horských srázů v těsné blízkosti otvorů byly vždy hladké a souměrné; a Danfortha napadlo, že slabé praskliny a dolíčky způsobené zvětráváním mají tendenci formovat se do nezvyklých uskupení. Jelikož byl stále plný hrůzy a pocitu nepatřičnosti z toho, co jsme našli v táboře, naznačil, že dolíčky mlhavě připomínají záhadné tečkované obrazce roztroušené po starobylých nazelenalých mastcích, jež se navíc tak obludně opakovaly na šílených sněhových náhrobcích vztyčených nad šesti pohřbenými nestvůrami.
Výšku jsme začali postupně nabírat nad vyššími částmi předhoň a dále při letu k poměrně nízko položenému, předem vybranému průsmyku. Zatímco jsme postupovali kupředu, občas jsme shlédli na sníh a led pod námi a přemýšleli jsme, zda bychom se pokusili pohoří zdolat pěšky, i s prostším vybavením let minulých. Dosti nás překvapilo, když jsme spatřili, že co se možností pěšího pochodu týče, terén není ani zdaleka náročný a že navzdory rýhám a dalším nepříjemným místům by tyto svahy pravděpodobně nezastavily ani saně Scotta, Shackletona či Amundsena. Vypadalo to, že některé ledovce vedou do holých soutěsek neobyčejně nepřerušovaně, a když jsme doletěli do zvoleného průsmyku, zjistili jsme, že v tomto ohledu výjimku netvoří ani on.
Je takřka nemožné popsat naše pocity napjatého očekávání, když jsme se chystali překonat hřeben pohoří a nahlédnout do světa, kam dosud nevkročila lidská noha; třebaže jsme neměli žádný důvod považovat oblasti za horami za zásadně odlišné od těch, které jsme již spatřili a překonali. Dojem strašlivých tajemství dlících v hradbě těchto hor a ve vábení oceánu opalizujícího nebe zahlédnutého mezi jejich vrcholy, byl mimořádně prchavý a subtilní, aby se dal vylíčit doslovným popisem. Spíše šlo o pocit nezřetelné psychologické symboliky a estetických asociací - cosi mísící se s exotickou poezií a malbami a s dávnými mýty skrytými v obávaných a zapovězených svazcích. Podivný rozměr vědomé zlovolnosti byl zřetelný i ve skučení větru; a na okamžik, když se poryvy nořily a zase vynořovaly z všudypřítomných a rezonujících jeskynních otvorů, se zdálo, že tento kombinovaný zvuk zahrnuje i bizarní melodické hvízdání či kvílení pokrývající celou šíři hudební stupnice. V tomto zvuku bylo možné rozeznat mlhavou notu vzpomínky vzbuzujícího odporu, komplexního a neuchopitelného, jako jsou i všechny jiné temné dojmy.
Nyní jsme se, po pomalém stoupání, podle aneroidu pohybovali ve výšce 7070 metrů; a zanechávali jsme pod sebou oblast posledních zbytků sněhu. V této výšce jsme byli obklopeni pouze tmavými holými skalními srázy a začátky drsně zvrásněných ledovců - přičemž k dojmu nepřirozená, fantastična a snovosti přispívaly všechny ty záhadné krychle, bašty a rezonující jeskynní otvory. Když jsem se podíval podél linie vysokých vrcholů, zdálo se mi, že rozeznávám i štít, o němž se zmínil i chudák Lake, jenž byl přímo na vrcholu osazen valem. Vypadalo to, že se zpola ztrácí v nezvyklém antarktickém oparu; oparu, který snad mohl původně Lakea vést k představě o vulkanické činnosti. Průsmyk se rýsoval přímo před námi, hladká a větrem ošlehaná soutěska vklíněná mezi své dvě zubaté a zlověstně se mračící stěny. Za ním se rozprostíralo nebe rozedrané vířícími párami a osvětlené nízkým polárním sluncem - nebe oné vzdálené tajuplné říše, na kterou dosud nepohlédlo žádné lidské oko.
Ještě několik metrů nadmořské výšky a tuto říši spatříme my. Jelikož jsme spolu v kvílivém a skučivém větru ženoucím se průsmykem, k němuž se přidával řev nezakrytých motorů, nemohli klidně hovořit, vyměnili jsme si s Danforthem výmluvné pohledy. A potom, jakmile jsme zdolali i těch několik posledních metrů výškového rozdílu, jsme konečně pohlédli přes rozhodující předěl a zahleděli se do neprobádaných tajemství prastaré a naprosto neznámé země.
V.
Myslím, že jakmile jsme proletěli průsmykem a spatřili pohled před sebou, oba jsme zároveň vykřikli směsicí úžasu, bázně, hrůzy a nedůvěry ve vlastní smysly. Samozřejmě že se nám oběma musela v daném okamžiku vynořit z mysli nějaká přirozená teorie, která by nám dokázala ustálit vnímání. Pravděpodobně jsme pomysleli na něco, jako jsou groteskně zvětralé skály v Zahradě bohů v Coloradu nebo fantasticky symetrická větrem obroušená skaliska arizonské pouště. Možná jsme se i zčásti domnívali, že scéna před námi je pouze fata morgánou podobnou té, kterou jsme spatřili předcházejícího rána, když jsme se k těmto horám šílenství blížili. Museli jsme mít cosi takto normálního, co by nám poskytlo oporu, když jsme očima přejížděli po oné bezmezné, bouřemi ošlehané plošině a snažili se porozumět skoro nekonečnému labyrintu kolosálních, pravidelných a geometricky harmonických kamenných mas, jež pozvedávaly své drobící se a rozpukané hřebeny nad ledový příkrov nedosahující v nejhrubších vrstvách více než dvanácti či patnácti metrů, ovšem na některých místech ani tolika ne.
Účinek takové obludné scény byl nepopsatelný, poněvadž hned od začátku se zdálo jisté, že zde došlo k jakémusi ďábelskému porušení známých přírodních zákonů. Zde, na ohavně staré náhorní plošině o nadmořské výšce celých 6000 metrů a v podnebí vražedném pro jakékoli osídlení už od dob předcházejících existenci člověka na Zemi, tj. přibližně už 500 000 let, se, kam oko dosáhlo, táhlo bludiště pravidelně uspořádaných skalisek, jehož vznik mohlo připsat čemukoli jinému než vědomému a umělému původu jen zoufalství duševní sebeobrany. Už dříve jsme zavrhli, pokud šlo o seriózní uvažování, veškeré teorie, že krychle a hradby na horských srázech mohou mít jiný původ než přírodní. Jak by tomu mohlo být jinak, když v době, kdy tuto oblast zasáhlo současné nepřerušené panování ledové smrti, se člověk jen sotva odlišoval od velkých primátů?
Nicméně nyní se nadvláda rozumu zdála být nezvratně otřesena, neboť tato kyklopská změť hranatých, zaoblených a zkosených bloků vykazovala rysy, jež narušovaly jakékoli bezpečné zabydlení v racionalitě. Šlo zcela evidentně o bezbožné město z fata morgány, tentokrát v nezvratné, objektivní a neúprosné skutečnosti. To prokleté znamení tedy nakonec mělo materiální základ - ve vyšších vrstvách vzduchu se vznášela horizontální vrstva ledových krystalků a tento neuvěřitelný kamenný přežitek dob minulých vyslal přes hory svůj obraz na základě prostých zákonů odrazu. Ovšem že byl tento přelud celý pokroucený a zvětšený a obsahoval věci, které se v jeho zdroji neobjevovaly; nicméně teď, když jsme tento zdroj spatřili, usoudili jsme, že je ještě obludnější a hrozivější než jeho vzdálený obraz.
Pouze nesmírná, nelidská robustnost těchto ohromných kamenných věží a hradeb uchránila tuto věc před naprostou zkázou v průběhu statisíců - či snad milionů - let, po které zde na pusté plošině trůnila uprostřed poryvů vichrů. "Corona Mundi... Střecha světa..." Všemožná fantaskní označení nám plynula ze rtů, zatímco jsme se omráčeně dívali na neuvěřitelnou scenérii pod sebou. Znovu jsem pomyslel na tajuplné pradávné mýty, jež mi od prvního pohledu na tento mrtvý antarktický svět nedávaly nijak spát - na ďábelskou plošinu Leng, na Mi-Go či himalájské yetti, na Pnakotické rukopisy se všemi jejich narážkami na předlidskou existenci, na kult Cthulhu, na Necronomicon a na hyperborejské legendy o beztvarém Tsathogguovi a na horší než beztvaré zplozence hvězd, kteří se s touto polobytostí spojovali.
Bezpočet kilometrů všemi směry rozkládal se tento přízrak, aniž by se kdovíjak ztrácel; vlastně když jsme po něm klouzali očima napravo i nalevo podél základny nízkých povlovných kopců předhoň, jež jej oddělovaly od okraje pohoří, došli jsme k závěru, že se naprosto nijak neztrácí, nepočítáme-li přerušení nalevo od průsmyku, kterým jsme přiletěli. Náhodně jsme objevili malou část čehosi o zcela nezměrné velikosti. Na úpatí hor byly groteskní kamenné patvary rozesety přece jen řidčeji a tvořily přechod mezi strašidelným městem a nám už dobře známými krychlemi a baštami, jež nepochybně tvořily jeho horský předvoj. Krychle a bašty, podobně jako podivné vchody do jeskyní, se na vnitřní straně hor vyskytovaly stejně hojně jako na straně vnější.
Největší část tohoto bezejmenného kamenného labyrintu byla tvořena zdmi vyčnívajícími nad led do výšky tří až pětačtyřiceti metrů, o tloušťce pohybující se mezi jedním a půl a třemi metry. Sestával převážně z obrovských kvádrů prastaré tmavé břidlice a pískovce - kvádrů v řadě případů dosahujících rozměrů 1,2 x 1,8 x 2,4 metru -, ačkoli se v určitých místech zdálo, že byl vytesán přímo z nepřerušované masy nerovného podloží prekambrické břidlice. Budovy si velikostí ani zdaleka neodpovídaly; nacházel se zde bezpočet plástvím podobných uskupení o závratné velikosti, stejně jako samostatné celky podstatně menší. Pokud jde o tvar, pohybovaly se tyto stavby většinou mezi uspořádáním kuželovitým, jehlanovitým či terasovitým; i když zde byla k vidění i řada dokonalých válců, dokonalých krychlí, shluků krychlí a dalších pravoúhlých útvarů a zvláštní uskupení sešikmených budov, jejichž pěticípý půdorys matně upomínal na moderní soustavy opevnění. Stavitelé neustále a umně využívali principu klenby a je pravděpodobné, že v době největšího rozkvětu města zde musely existovat i kupole.
Celá tato kamenná spleť byla nestvůrně zvětralá a ledový příkrov, z něhož se zvedaly její věže, byl poset opadanými kusy a věkovitými úlomky. V místech, kde byl led průhledný, bylo možno zahlédnout dolní části gigantických sloupů a všimli jsme si i zachovalých kamenných mostů, jež spojovaly jednotlivé věže v nejrůznějších výškách nad zemí. Na obnažených zdech jsme naopak zaregistrovali zjizvená místa, kde se klenuly další a výše umístěné mosty stejného charakteru. Při bližším průzkumu jsme narazili i na nesčetná velká okna; z nichž některá byla zakryta okenicemi ze zkamenělého materiálu, původně dřeva, ačkoli většina zela zlověstnou a hrozivou prázdnotou. Mnoho rozvalin bylo samozřejmě bez střechy a jejich horní hrany byly nerovné, třebaže působení větrů je dokázalo zaoblit. Jiné, výrazněji kuželovitých či jehlanovitých tvarů či chráněné vyššími okolními stavbami, si však i navzdory všudypřítomnému drolení a pukáni zachovaly vnější kontury neporušené. S pomocí dalekohledu se nám podařilo rozeznat i něco, co se jevilo jako sochařské ozdoby v horizontálních pásech - ozdoby zahrnující ona prapodivná uskupení teček, jejichž přítomnost na starobylých mastcích nyní nabyla nekonečně většího významu.
Na řadě míst byly budovy zcela zničené a ledový příkrov byl hluboce zbrázděn působením nejrůznějších geologických fenoménů. Jinde se zdivo rozpadlo až k povrchu ledu. Jedno rozsáhlé místo, táhnoucí se zevnitř náhorní plošiny k rozsedlině v předhoň vzdálené asi půldruhého kilometru nalevo od průsmyku, kterým jsme proletěli, nebylo kamennými strukturami zastavěno vůbec; a shodli jsme se, že představovalo koryto jakéhosi toku, jenž v třetihorách - před miliony let - protékal městem a nořil se do nějakého úchvatného podzemního jícnu ve velkém bariérovém horském hřebenu. Bylo jisté, že celkově jde především o oblast jeskyní, propastí a podzemních tajemství nepřístupných jakémukoli lidskému bádání.
Ohlédnu-li se dnes za našimi pocity a vzpomenu-li si na naše omráčení při pohledu na monstrózní pozůstatek z časů, jež jsme považovali za předcházející existenci člověka, nedokáži se ubránit údivu, jak se nám podařilo uchovat si zdání duševní vyrovnanosti. Samozřejmě že jsme věděli, že něco - časová posloupnost, vědecké teorie nebo naše vlastní vědomí - je žalostně v nepořádku; zachovávali jsme si však tolik klidu, abychom uřídili letoun, dosti důkladně si prohlédli spoustu věcí pod sebou a pořídili pečlivou sadu fotografií, které ještě mohou prokázat velkou službu jak nám, tak celému světu. V mém případě mi mohly pomoci hluboce zakořeněné vědecké návyky, neboť nad vším zmatkem a pocitem ohrožení ve mně hořela nepřekonatelná zvědavost proniknout co nejdůkladněji do okolních prastarých tajemství - poznat, jaké bytosti stavěly a žily na tomto nesmírně kolosálním místě a jaký vztah mohla mít tak jedinečná koncentrace života ke světu své doby nebo dob jiných.
Toto město totiž nemohlo být nikterak normální. Muselo tvořit původní jádro a střed jakési pradávné a neuvěřitelné kapitoly historie Země, jejíž vnější důsledky, o nichž se pouze nejasně zmiňovaly ty nejzáhadnější a nejnesrozumitelnější mýty, stačily naprosto vymizet ve zmatku zemských proměn, dávno předtím, než se lidská rasa, jak ji dnes známe, vybelhala z tenat lidoopí existence. Rozkládala se tu paleogenní megalopole, ve srovnání s níž jsou bájná Atlantida a Lemurie, Commoriom, Uzuldarúm a Olathoë v zemi Lomar záležitostmi dneška - dokonce ani ne včerejška; megalopole zaujímající místo vedle takových obávaných předlidských hanebností, jako byly Valusie, R'lyeh, Ib v zemi Mnar a Bezejmenné město v Arabské poušti. Když jsme přelétávali nad bludištěm studených titánských věží, má představivost se někdy vymanila z veškerých pout a bezcílně se vznášela v říši fantastických spojitostí - dokonce vytvářela spojení mezi tímto ztraceným světem a některými mými nejdivočejšími sny týkajícími se šílené hrůzy v táboře.
Palivová nádrž letadla byla v zájmu větší lehkosti naplněna jen zčásti; proto jsme museli být při svém průzkumu obezřetní. I tak se nám podařilo, poté, co jsme sestoupili na hladinu, kde bylo působení větru prakticky zanedbatelné, pokrýt nesmírnou část terénu - či spíše vzduchu. Zdálo se, že horské pásmo ani děsivé kamenné město, lemující jeho vnitřní úpatí, neberou konce. Po osmdesátikilometrovém letu na obě strany nebyly v labyrintu skal a zdiva, čnícího z věčného ledu jako drápy mrtvoly, patrné žádné obměny. Patrná nicméně byla určitá kromobyčejně pozoruhodná různorodost objektů; jako byly reliéfy v kaňonu, kde široký říční tok vnikal do předhoří a blížil se místu svého zanoření mezi skaliska. Úpatí hor v místě, kde mizel, bylo směle vymodelováno do podob kyklopských sloupů; a cosi na těch zvrásněných sudovitých tvarech ve mně i v Danforthovi vyvolávalo mlhavé, nenávistné a matoucí vzpomínky.
Narazili jsme rovněž na několik otevřených prostranství ve tvaru hvězdice, zjevně představujících náměstí; a povšimli jsme si, jak často je zde zvlněn terén. Všude, kde se zvedal prudký kopec, jsme viděli, že byl vyhlouben do podoby jakési nepravidelné kamenné stavby; ale našli jsme i dvě výjimky. Jedna z nich byla příliš zvětralá na to, aby bylo zřejmé, co stálo na jejím vyčnívajícím vrcholu, zatímco druhá stále nesla stopy po prapodivném kuželovitém památníku vytesaném z jednolité skalní masy, matně připomínajícím struktury, jako je známá Hadí hrobka ve starobylém údolí Petry. Při letu od hor směrem do vnitrozemí jsme zjistili, že ačkoli se délka města podél předhoří zdá nekonečná, pokud jde o šířku, ta nezměrná není. Asi po padesáti kilometrech groteskní kamenné stavby začaly řídnout a po dalších šestnácti kilometrech jsme už přelétávali nad ničím nepřerušovanou pustinou bez jakýchkoli stop po působení myslících bytostí. Vypadalo to, že řeka se za hranicemi města ubírala širokým propadlým korytem. Terén získal na poněkud větší rozeklanosti a zdálo se, že směrem, kde se na západě ztrácí v oparu, začíná nepatrně stoupat.
Dosud jsme nepřistáli na zemi, avšak opustit plošinu, aniž bychom se pokusili vstoupit do některé z obludných staveb, bylo nemyslitelné. Proto jsme se rozhodli najít na úpatí hor v blízkosti soutěsky rovné místo, kam bychom s letadlem dosedli a odkud bychom se vydali pěšky na průzkum. Třebaže byly tyto povlovné svahy tu a tam poseté rozvalinami, při nízkém letu jsme brzy objevili celou řadu možných přistávacích ploch. Jen co jsme si vybrali místo nejblíže k průsmyku, poněvadž při následujícím letu jsme se měli dostat přes hory zpět do tábora, podařilo se nám ve 12.30 dosednout na hladké a tvrdé sněhové pole prosté jakýchkoli překážek a znamenitě uzpůsobené pro pozdější rychlý a úspěšný odlet.
Nezdálo se, že bude nutné, abychom letadlo na tak krátkou dobu a v tak příjemné absenci silného větru v naší nadmořské výšce chránili sněhovými zátarasy; proto jsme dohlédli pouze na to, aby byly bezpečně ukryty přistávací lyže a aby mráz nepoškodil životně důležité části mechanismu. Pro svou pěší výpravu jsme vyložili nejteplejší kožichy určené k létání a vzali jsme si s sebou malou výbavu sestávající z kapesního kompasu, ručního fotoaparátu, trochy potravin, řady zápisníků a spousty papíru, geologického kladívka a dláta, pytlíků na vzorky, kusu horolezeckého lana a výkonných elektrických svítilen s náhradními bateriemi; všechno toto vybavení jsme vezli v letadle pro případ, že bychom mohli provést přistání, pořídit na zemi snímky, kresby a topografické náčrtky a z nějakého obnaženého svahu, výchozu či skalní jeskyně získat vzorky hornin. Naštěstí jsme disponovali dostatečným množstvím papíru, který jsme mohli natrhat, naházet do pytlů na vzorky a využít na základě prastarého principu hry na lišku k označení postupu všemi bludišti, na která jsme mohli narazit. Papír jsme si vezli pro případ objevení jeskynního systému s natolik mírným prouděním vzduchu, abychom se mohli uchýlit k této rychlé a snadné metodě značení cesty místo obvyklého značení pomocí odsekávání skal.
Když jsme ztvrdlým sněhem obezřele scházeli po svahu k ohromnému kamennému labyrintu rýsujícímu se na pozadí opalizujícího západu, cítili jsme skoro stejně tak silný pocit blížících se zázraků, který jsme zakoušeli i při příletu k neprobádanému horskému průsmyku před čtyřmi hodinami. Je pravda, že očima jsme již přivykli neuvěřitelnému tajemství skrytému za bariérou hor, ale vidina skutečného proniknutí mezi starobylé zdi vztyčené myslícími bytostmi možná před miliony lety - předtím než mohla existovat jakákoli známá lidská rasa - v nás přesto vzbuzovala úžas a svým tušením kosmických abnormalit snad i hrůzu. Ačkoli si řídký vzduch v této závratné výšce vybíral při fyzické námaze svou daň, já i Danforth jsme zjistili, že pohyb snášíme dobře, a cítili jsme se na jakýkoli výkon, který by nám osud mohl připravit. Stačilo nám jen několik kroků, abychom se dostali k beztvaré rozvalině zvětralé na úroveň sněhu, zatímco padesát až pětasedmsedát metrů dál stála ohromná nezastřešená a nepoškozená bašta ve tvaru gigantické pěticípé hvězdy dosahující ve své nepravidelnosti výšky tří či tří a půl metru. Právě k ní jsme zamířili; a když jsme byli konečně schopni dotknout se jejích zvětralých kyklopských bloků, cítili jsme, že jsme navázali neslýchané a skoro rouhavé spojení se zapomenutými časy, jež je našemu pokolení běžně nedostupné.
Tato hvězdicovitá bašta, dosahující od jednoho vrcholu ke druhému délky snad devadesáti metrů, byla vystavěna z jurských pískovcových kvádrů nestejné velikosti o průměrné ploše 1,8 x 2,4 metru. Otevírala se v ní řada klenutých pozorovatelen či oken velkých asi 1,2 metru na šířku a 1,5 metru na výšku, rozmístěných dosti symetricky v cípech hvězdy i v jejích vnitřních úhlech, přičemž jejich spodní okraj se nacházel přibližně metr od povrchu ledu. Když jsme jimi nahlédli, spatřili jsme, že zdivo má tloušťku celého půldruhého metru, že uvnitř struktury nezůstaly žádné přepážky a že na vnitřních stěnách byly zřetelné stopy po pásech rytin či basreliéfů, což byly skutečnosti, které jsme vytušili už při nízkém přeletu nejen nad tímto valem, nýbrž i nad dalšími. Třebaže zde musely být přítomny i spodní partie, veškeré pozůstatky po nich byly na tomto místě dokonale skryty v hluboké vrstvě ledu a sněhu.
Prolezli jsme jedním oknem a marně jsme se snažili rozluštit skoro zahlazené nástěnné obrazce, nepokusili jsme se však vstoupit na zamrzlou zem. Náš průzkumný let naznačil, že řada budov ve městě není natolik zanesena ledem jako tato a že kdybychom do těchto stále zastřešených staveb vnikli, mohli bychom případně narazit i na interiéry zcela holé, kde by bylo možné dosáhnout i skutečné podlahy. Než jsme baštu opustili, pečlivě jsme ji vyfotografovali a v dokonalém úžasu jsme si prohlédli i její kyklopské zdivo prosté jakéhokoli přídavku malty. Přáli jsme si, aby s námi byl i Pabodie, protože jeho technické vědomosti by nám mohly pomoci odhadnout, jak mohlo v neuvěřitelně dávných časech výstavby tohoto města a jeho okolí docházet k transportu tak ohromných bloků.
Osm set metrů dlouhý sestup do města samého, kdy nám v zádech pustě a zběsile burácel vítr prohánějící se mezi vysokými vrcholy, zůstává zážitkem, jehož nejmenší podrobnosti mi provždy zůstanou vyryté v paměti. S výjimkou Danfortha a mne by si lidé mohli podobné optické jevy představit pouze v přízračných nočních můrách. Mezi námi dvěma a vířícími mlhami na západě se rozkládal obludný labyrint tmavých kamenných věží; jejich výstřední a nepochopitelné tvary na nás při každém pohledu z nového úhlu činily nepopsatelný dojem. Šlo o fata morgánu vytesanou z kamenné masy, a kdyby nebylo fotografií, stále bych pochyboval, zda něco takového může skutečně existovat. Převládající druh zdiva se nijak nelišil od materiálu hradeb, jež jsme si již prohlédli, nicméně extravagantní formy, jichž zdivo v tomto městě nabývalo, se zcela vymykaly možnostem jakéhokoli popisu.
Dokonce i snímky ilustrují jen jeden či dva rozměry jejich nekonečné bizarnosti, nesmírné rozmanitosti, nadpřirozené masivnosti a absolutně cizorodé exotičnosti. Viděli jsme geometrické tvary, pro něž by Euklid jen stěží našel jméno - kužely všech fází nepravidelnosti a komolosti; terasy všech typů pobuřujících disproporcí; věže podivně bující do baňatých patvarů; polámané sloupy ve zvláštních uskupeních a pěticípé či pětihřbeté útvary nepříčetné grotesknosti. Když jsme se blížili, začínalo být vidět i pod některé průhledné části ledového příkrovu, kde jsme rozeznávali válcovité kamenné mosty spojující v nejrůznějších výškách bláznivě rozptýlené stavby. Zdálo se, že nenajdeme žádné uspořádané ulice, takže jediným otevřeným prostranstvím zůstávalo místo kilometr a půl nalevo od nás, kudy musela protékat městem do hor prastará řeka.
Dalekohledy jsme zjistili, že se zde hojně vyskytují vnější horizontální pásy takřka zahlazených plastik a seskupení teček, a částečně jsme si dokázali představit, jak město muselo kdysi vypadat - i když většina střech a horních částí věží prohrála souboj s časem. Celek představoval složitou spleť křivolakých uliček a průchodů, přičemž všechny tvořily hluboké kaňony a vzhledem k převislému zdivu či přítomnosti klenutých lávek byly některé jen sotva čímsi více než pouhými tunely. Pod námi se rozprostírající město se na pozadí západních mlh, jejichž severním okrajem se snažilo prodrat nízké narudlé antarktické slunce časného odpoledne, tyčilo jako snový přízrak; a jakmile slunce na okamžik narazilo na silnější překážku a scenérie se ponořila do chvilkového stínu, okolí mne rozechvělo nezřetelnou hrozbou, kterou nebudu nikdy s to výstižně postihnout. Divočejší tóny cílené zlovolnosti se vkradly i do slabého kvílení a skučení vzdáleného větru v ohromných horských soutěskách. Poslední úsek našeho sestupu do města byl nezvykle prudký a náhlý a skalní výchoz v místech, kde se měnil sklon, nás přivedl k myšlence, že zde musela kdysi existovat umělá terasa. Tušili jsme, že pod ledem se bude ukrývat řada schodů či něčeho na jejich způsob.
Když jsme se konečně ponořili do spleti města samého a začali klopýtat přes pobořené zdivo a vyhýbat se tísnivé blízkosti a závratné výšce všudypřítomných drolících se a zvětralých zdí, opět jsme zakusili natolik zvláštní pocity, že se divím míře sebeovládání, již jsme si byli schopni uchovat. Danforth byl zjevně celý nesvůj a pouštěl se do jistých otřesně neopodstatněných spekulací ohledně hrůzy v táboře - jež se mi příčily i proto, že na několik závěrů, k nimž nás dohnala řada vlastností tohoto morbidního přežitku obludného stáří, jsem musel mermomocí přistoupit i já. Úvahy mu začaly ovlivňovat i představivost; protože na jednom místě - kde tvořila ostrý zákrut ulička plná sutin - zarputile tvrdil, že na zemi spatřil slabé stopy po otiscích, jež se mu ani trochu nezamlouvaly; zatímco jinde se zastavil, aby se zaposlouchal do prchavého imaginárního zvuku linoucího se z jakéhosi neurčitého místa - tlumeného melodického kvílení, které označil za dosti podobné zvukům větru v horských jeskyních, které však bylo jaksi znepokojivě jiné. Nekonečná pěticípovitost okolní architektury a několika málo zřetelných nástěnných arabesek v nás vzbuzovala matný, zlověstný dojem, jehož jsme se nemohli za žádnou cenu zbavit. Vyvolávala v nás strašlivý podvědomý pocit jistoty ohledné pradávných bytostí, které zbudovaly a obývaly toto bezbožné místo.
Naše vědecké a dobrodružné duše však ještě nestačily zcela zmrtvět; mechanicky jsme se drželi plánu spočívajícího v odsekávání vzorků ze všech typů nerostného materiálu zastoupených ve struktuře zdiva. Chtěli jsme nashromáždit pokud možno kompletní sérii, abychom si vytvořili co nejlepší představu o stáří tohoto místa. Zdálo se, že nic v masivních vnějších zdech nepochází z časů dávnějších než jurské a komančské období, a stejně tak by se v celém městě nenašel kámen sahající svým původem za hranici pliocénu. Mohli jsme si být neotřesitelně jisti, že se procházíme krajinou smrti, jež zde vládla přinejmenším 500 000 let, a pravděpodobně ještě déle.
Při pochodu tímto bludištěm kamenného soumraku jsme se zastavovali u všech dosažitelných otvorů, skrze něž jsme studovali viditelné interiéry a zkoumali možnosti proniknutí dovnitř. Některé vchody se otvíraly mimo náš dosah, jiné vedly pouze k rozvalinám plným ledu, jež byly stejně nezastřešené a holé jako kamenná bašta na kopci. Jeden otvor, byť prostorný a vybízející k prozkoumání, končil očividně bezednou propastí, neskýtající žádnou možnost sestupu. Občas se nám nabídla možnost prohlédnout si zkamenělé dřevo zachovalé okenice, jejíž stále rozeznatelné vlákno v nás vzbuzovalo úžas svou nesmírnou starobylostí. Okenice byly vyrobeny z druhohorních nahosemenných dřevin a jehličnanů - zvláště pak křídových cykas - a z vějířových palem a prvních krytosemenných rostlin pocházejících jednoznačně z třetihor. Nebylo možno nalézt nic mladšího data než z pliocénu. Umístění těchto okenic - jejichž okraje poukazovaly na přítomnost podivných a dávno zmizelých závěsů - prozrazovalo jejich různé využití; některé byly osazené na vnější, jiné na vnitřní straně hlubokých výklenků. Zdálo se, že korozi svých pradávných a patrně kovových držáků a upínadel přežily jen díky tomu, že zůstaly zaklíněné ve zdi.
Po určité době jsme narazili na řadu oken - otevírajících se ve stěně gigantického kužele s nepoškozeným vrcholem a pěti hřbety -, jež ústila do ohromné zachovalé místnosti s kamennou podlahou; tato okna však v místnosti byla příliš vysoko na to, aby se jimi dalo vlézt dovnitř bez použití provazu. Provaz jsme s sebou sice měli, ale pokud to nebylo vyloženě nutné, šest metrů dělících nás od země jsme prozatím zdolávat nechtěli - zvláště pak v řídkém vzduchu náhorní plošiny, kde byly kladeny velké požadavky na srdeční činnost. Tato rozlehlá místnost byla nejspíše jakousi síní či shromaždištěm, na jehož stěnách naše elektrické svítilny vykreslily smělé, výrazné a potenciálně děsivé sochy uspořádané do širokých horizontálních pásů, které oddělovaly stejně tak široké pásy konvenčních arabesek. Toto místo jsme si pečlivě zakreslili a rozhodli jsme se, že do něj pronikneme, pokud nenalezneme interiér se snadnějším přístupem.
Nakonec jsme však vhodný otvor našli; šlo o klenutý vchod o šířce přibližně dvou a výšce přibližně tří metrů, jenž představoval dávné vyústění visuté lávky, přemosťující boční uličku ve výšce asi půldruhého metru nad současnou úrovní zalednění. Tyto klenuté lávky zcela přirozeně končily v jedné rovině s chodbami vyšších pater budov; a v tomto konkrétním případě byla podlaha v patře zachována. Stavba, do níž jsme takto mohli vniknout, představovala sérii obdélníkových, na západ směřujících teras po naší levici. Budova přes uličku, kde zelo druhé klenuté ústí, měla tvar pobořeného válce bez oken, avšak s nezvyklým vyboulením přibližné tři metry nad vchodem. Uvnitř chodby byla naprostá tma a zdálo se, že klenba postupuje do studny nekonečné prázdnoty.
Vstup do rozlehlé budovy po naší levici byl dvojnásob usnadněn hromadami suti, nicméně než jsme se vydali využít této dlouho očekávané příležitosti, na okamžik jsme zaváhali. Ačkoli jsme dokázali vstoupit do labyrintu pradávných tajemství, abychom pronikli i do skutečného nitra neporušené a zachovalé budovy tohoto pohádkově starobylého světa, jehož povaha se nám zjevovala ve stále zřetelnějších konturách, museli jsme v sobě nalézt nové odhodlání. Nakonec jsme však vpřed přece jen vyrazili; a vydrápali se přes rozvaliny do zejícího otvoru. Podlaha v něm byla z velikých břidlicových tabulí a zdálo se, že tvoří vyústění dlouhé, vysoké chodby s opracovanými stěnami.
Když jsme si všimli řady vnitřních klenutých průchodů, jež z ní vybíhaly, a představili si pravděpodobnou spletitost tohoto hnízda skrytých místností, rozhodli jsme se, že se musíme uchýlit k systému značení cesty papírovými útržky. Při orientaci jsme si doposud vypomáhali kompasy, a také častými pohledy na ohromný horský masiv tyčící se mezi věžemi za našimi zády; ale od tohoto okamžiku bylo nutné sáhnout po umělé náhradě. Nepotřebný papír jsme natrhali na proužky odpovídající velikosti, ty jsme vložili do Danforthovy brašny a připravili jsme se, že je budeme užívat tak hospodárně, jak nám umožní naše vlastní bezpečnost. Pomocí této metody jsme se se vší pravděpodobností měli vyvarovat sejití z cesty, neboť jak se zdálo, uvnitř starobylé stavby nebyl žádný silný průvan. Pokud by se objevil nebo pokud by nám měla dojít zásoba papírků, samozřejmě bychom využili jistější, byť pracnější metody odštěpování zdí.
Pokud bychom se neodvážili provést pokus, nedokázali bychom odhadnout, jak rozsáhlá může objevená oblast vůbec být. Těsná a hojná propojení různých budov nás vedla k pravděpodobné domněnce, že bychom mezi jednotlivými stavbami mohli přecházet po mostech skrytých pod ledovým příkrovem, snad s výjimkou míst, kde by postup znemožňovala místní sesutí zdiva či geologické zlomy, neboť bylo zřejmé, že bytelné struktury trpěly jen slabým zaledněním. Takřka ve všech oblastech průhledného ledu bylo vidět zanořená okna, tak pevně zabedněná, jako by město v této uniformní podobě přetrvávalo až do okamžiku, kdy ledové příkrovy jednou provždy uzamkly celou jeho spodní část. Skoro jste nabývali prapodivného dojmu, že toto místo bylo v jakési mlhavé a dávné době úmyslně uzavřeno a opuštěno, že je tedy nezasáhla žádné náhlá pohroma ani nebylo ponecháno napospas postupnému zániku. Očekávalo neznámé obyvatelstvo příchod ledu a vydalo se hromadně hledat příhodnější útočiště? Přesnější analýza fyziografické situace, týkající se formace ledového příkrovu, musela v této fázi počkat na pozdější dobu. Zcela zjevně zde nepůsobily žádné dlouhodobé síly. Snad byl na vině tlak nakumulovaného sněhu; a možná za zvláštní stav, jehož jsme byli nyní svědky, mohlo vylití řeky či protržení nějaké předvěké ledovcové nádrže v horském masivu. V obrazotvornosti se mohla v souvislosti s tímto místem zrodit jakákoli domněnka.