John Lenon
Netrhej motýlům křídla,
Protože potom pláčou.
Nešlapej po kytkách,
Protože krásně voní.
Nezabíjej lásku,
Protože je křehká jako ty kytky.
A hlavně nezabíjej člověka,
protože umí milovat......
Smrt
Plakal, byl nemocen
Plakal, byl zdráv
Byl šťastný, plakal
Byl smutný, tak spal
Byl tu a byl tak sám
jít neměl kam, tak sám
vězněn svým smutkem
vězněn zdí samoty
zapomněl na radost
Nevěděl kudy kam,
věděl jak žít.
Ale žít bez štěstí?
Nežít a mít!
Zapomněl na sebe
zapomněl žít
Vzpomněl se na nebe
tam teď chtěl jít
Došel až na cestu
Zvládnu ji? zašeptal
Je to však cesta má?
To se už nezeptal
Šel cestou pořád dál
On přestal se bát
Cesta mu pomohla
zas pevně stát.
Nemá strach
může jít
teď může žít.
Šel cestu jiného
I ta mu pomohla
víc, než by pomohla
cesta ho samého
Měl tam jít?
Zůstat žít?
Stalo se!
Každý má svojí smrt
Každý však v jiný čas.
Čekej dál! řekla mu
řekla mu, když už spal
Osud
Neposkvrněná
a přesto toužím po hříchu,
Nedoceněná
a dechem lapám po tichu.
Záblesk z duše Tvojí,
Co uniká světu,
Pravda co se bojí,
Chápat lživou větu.
Průzračné tajemné mlčení,
Které spojuje dva světy,
Zamrzlá srdce to ocení,
Roztříští uvadlé květy.
Proniknout nazí špínou všedních dní,
Co nás polívají odcizením,
Zůstaneš sám a poslední,
Já sama sebe nedocením…
Nevěra
Ruku jsi mi pevně svíral,
říkal jsi že jsem jediná
co má k tvému srdci klíč.
Já ale teď jen vzpomínám,
na chvíle kdy jsi řekl:
Miluju tě!
V mém snu se zjevíš pokaždé,
ale v náručí máš jinou - lásku tvou.
Proklatě!
Sedím v koutě
a nic říkat si netroufám,
jen v hloubi duše opakuji:
Miluju tě!
Snoubení nebe a pekla
Rintrah řve a potřásá svými ohni v obtíženém vzduchu;
mračna hladová se nadýmají nad propastí.
Kdys pokorně a nebezpečnou stezkou
spravedlivý člověk bral se podél
údolí smrti.
Růže jsou sázeny, kdy trny rostou,
a na neúrodném lánu
zpívají včeličky.
Tu nebezpečná stezka byla vysázena,
a řeka a pramen
na každé skále a na každém hrobě,
a na vybledlých kostech
vyrážela rudá hlína;
až zlosyn opustil stezky pohodlí,
by kráčel stezkami nebezpečnými, a zapudil
spravedlivého člověka do neplodných podnebí.
Teď plazící se had se pohybuje
v pokoře mírné,
a spravedlivý člověk zuří v pustinách,
kde lvi se potulují.
Rintrah řve a potřásá svými ohni v obtíženém vzduchu;
mračna hladová se nadýmají nad propastí.
Anděli
Anděli, odpusť mi mé horké slzy,
vždyť je tu zima a ráno je brzy!
Na věži dál budou hodiny znít,
až děti v postelích sny budou snít...
Až usnu naposled v mrazivém sněhu,
přijmu Tvou lásku a přijmu Tvou něhu...
plna té vášně pak vybuchne sopka,
společným domovem bude nám hrobka.
Na štít pak napiš mi krvavou tuží,
na místo duhy proč černá mi sluší..
proč se vše kolem dál rychleji točí..
namísto smíchu mi déšť padá z očí...
Až zavřu oči, budeš mě líbat,
Anděli smrti, už nebudu dýchat...
ČERNÝ ANDĚL
Ač trápení sužuje mne
v noci, i ve dne,
ač kroužíš nade mnou
černočernou tmou,
statečně čelím ti...
Čelím Tvým ohněm naplněným očím,
Tvým černým křídlům, co se kolem mne točí,
tvým sevřeným rukám v pěst,
vyprávějíc s černou růží zvěst
mojí duši těžší leda o bolest...
I sesíláš ty na duši mou
kletbu noci, s níž smrtelníci mřou
a s nimi i jejich naděje?
Cožpak budeš již na věčnost sladkých snů mých zlodějem?
Byť okusím tu trpkou chuť osudu,
pokusím se být někým jiným,
i když vím, že jím nebudu...