Bohuslav Balbín - O Rýbrcoulovi
Co je ono Zjevení, jež panuje v těchto horách, odkud má své jméno Rýbrcoul a několik zajímavých zkazek o něm.Mezi autory není nejmenší shody v tom, co vlastně je Zjevení a odkud pochází pojmenování Rýbrcoul (Ribenzall); tak se totiž zpravidla jmenuje. Někteří prohlašují: je to zlý duch, který se zmocnil lidského těla, církevními obřady a zaříkáním byl vypuzen a nějakým ctihodným knězem poslán do těchto hor, aby více neškodil, poněvadž se věřilo, že v horách nikdo nebydlí. Říkají, že se to stalo v Roussillonském hrabství, jemuž Španělé stejně jako Francouzi říkají Ronsewall (Roncevaux), a že toto jméno bylo obvyklým lidovým komolením překrouceno na Ribenzall. Známý slezský lékař a chemik Montanus, který provozoval své povolání nedaleko těchto hor ve Střehomi, poznamenává: „Jakýsi člověk jménem Ronsewall ze vznešené francouzské rodiny byl za svého života nesmírně lakomý a tak posedlý touhou po majetku, že ho bůh z trestu zahnal do těchto hor, aby hlídal poklady.“ S tím názorem částečně souhlasil Martin Stredonius z Tovaryšstva Ježíšova, člověk osvědčené bezúhonnosti, který říkával (sám jsem to od něho slyšel), že to není zlý duch, ale spíše lidská duše oddělená od těla, a ta že obývá ony hory. Nasvědčuje tomu okolnost, že se Zjevení nikdy na nikom nedopustilo křivdy. Nikdy se také nesnažilo urazit božství. Těmito projevy se liší od zlých démonů, kteří si, jak prohlašuje Synesius, libují v pohromách celých národů. Příkladem prý mohou být opuštěné hrady, domy, lesy a háje, v nichž nesídlí jen démoni, ale spíše dobří duchové zemřelých, jak bylo poznáno z mnoha příkladů. Tak je to známá bílá paní v Jindřichově Hradci a v (Českém) Krumlově, sličná panna na Pernštejně a jiné podobné jevy. To připomíná náš Chanovský a Tanner. Někteří lidé si myslí, že se ono Zjevení ve staré francouzštině nazývá Král údolí (Roy de Vallée) a že to jméno zkomolili tamější horalé. A co řekneme o původu samého Ronsewalla? Něco podobného jako v případě Hammelenských? Známá je povídačka či historka o hammelenských dětech, jež zlý duch odvedl na jakousi horu, zneuživ dětské prostoduchosti. Podívej se do Münsterova Popisu světa (Cosmographia) a k jiným autorům německé historie. Theobald poznamenal, že každému Zjevení se říkalo Ronsewall. Těžko může někdo popřít, že havíři, kopající rudy na horách jménem Rudohoří (Krušné hory), mohli přenést to slovo na naše Krkonoše, když se jim tam naskytlo něco podobného. Vždyť tento cizí duch bere na sebe všechny podoby stejně jako onen hammelenský. A tak si obléká mnišskou kapuci, potom oblek havířů, jindy zase představuje myslivce nebo stařečka sotva loket vysokého, který vousy zametá zem. Jindy opět je to nezkrocený kůň či veliká ošklivá žába, nebo kohout, číhající havran. Tak se tedy objevuje poutníkům a činí tak zvlášť, když se urazí nebo hněvá, že se mu někdo posmívá. Jindy zase bere na sebe lidské vzezření, raduje se z lidských rozprávek, vlídně ukazuje cestu, poučuje o skrytých pokladech přírody, jež lze v oněch horách nalézt, často sám dokonce nabízí léčivé kořeny a jiné vzácnosti. Mstí se jenom tehdy, když ho někdo urazí, ať už slovem nebo křivým skutkem. Nesnáší jméno Ribenzall nebo Ronsewall, ale má radost, když mu říkají Strážce pokladů. Tím jménem se pyšní a vychloubá. Když ho někdo urazí, vysměje se mu nebo ho rozzlobí urážkami, vezme na sebe hrozivou podobu a rozbouří oblohu: tu se začne blýskat na časy, křižují se blesky, řítí se lijavce, uhodí nesnesitelný mráz a třeba uprostřed léta nastane krutá zima a napadne sníh. To všechno tam v těch končinách je, ale přece nemohl nikdy nikdo říci nebo jmenovat člověka, jejž by bylo Zjevení poranilo, tím méně zahubilo. Mstí se pouze naháněním strachu nebo žertem, poněvadž je od přírody vlídný nebo mu v tom brání vyšší moc, která nedovolí jemu ani ostatním démonům bezuzdně řádit. Slyšel jsem, jak jednou zbožní otcové, členové našeho Tovaryšstva, prchali z jičínské koleje před švédským nepřítelem přes tyto hory, poněvadž taková cesta byla pro útěk nejbezpečnější. Tenkrát prý potkali myslivce s planoucími zraky. Jiné zvláštní znamení neměl. Ten je laskavě oslovil a zeptal se, kam vedou jejich kroky. Ihned jim pak řekl, že bloudí, jak tomu opravdu bylo. I přikázal jim, aby si pod jeho vedením poopravili svou bludnou pouť. Pak je hbitě vyvedl krátkou a bezpečnou pěšinkou, a přesto, že si mysleli, že jsou ještě uprostřed nejvyšších hor, ukázal jim Slezsko a popsal stezku, které se měli držet. Na mnohé se myslivec tázal uprostřed řečí, a když padla zmínka o pokladu, totiž o stříbrném kostelním náčiní, jmenoval bez váhání místo, kam jej farář ukryl. Prohlásil také, že to není bezpečný úkryt, avšak že jej nepřátelé nenajdou. Dále pak jim uctivě přál šťastnou cestu. Tenkrát si poutníci najisto mysleli, že je to Rýbrcoul. Když totiž chtěli svému vůdci poděkovat, náhle se vytratil a zmizel jim z očí. Naproti tomu se představil ve špatném světle těm, kteří měli ve své špatnosti nekalé úmysly: před několika málo lety (vykládá to Schickfusius z Schwenckfeldia) se nějací kopáči umluvili a velmi nakvap se vypravili do hor a nesnili o ničem jiném než o pokladech. (Tento druh lidí je pověrčivý a bratříčkuje se se zlými duchy.) Věřili, že budou vyvolávat ďábla – vyznali se totiž v zaříkadlech – a tak naleznou a domů přinesou poklady. I vystoupili od západu – to také patří k pověře – přes horu zvanou Pěnkava do Obřího dolu. Hned si vybrali místo, připravili všechno, co je potřeba k proklatému umění, a opsali kruh. Jen však začali mumlat průpovídky, zjevil se strašlivý Rýbrcoul, všechny čáry jim rozmetal, byl totiž pohněván na nejvyšší míru, a rozpoutal nad nimi takový rachot a praskot, že byli polomrtví hrůzou. Myslili si, že nejen obloha, ale dokonce sama země se jim rozvírá pod nohama a že hynou. Vzápětí následovaly hromy a blesky, kroupy a vichřice, nakonec pak napadly takové spousty sněhu, že to vypadalo, jako by se převrátilo veškeré dění v přírodě. Lidé se zděšeně dívali kolem sebe, a poněvadž jejich spása spočívala v návratu, jeden druhého napomínal a povzbuzoval ty, kdož váhali. Jejich stopy však zmizely, oni sami pak z neznalosti bloudili sem a tam, až konečně třetího dne přišli cestou necestou na známé místo. Po celý ten čas ve dne v noci zuřila hrozná nepohoda. Kopáčům v tom chladu omrzly nohy a tak jistě dlouho pamatovali na Rýbrcoula. |