Egeln 04, aneb jak to všechno začalo
Chci vám napsat něco o jednom srazu v Německu a o tom co pak následovalo…
2.-4. 8. 2004 se v Hakenbornu u Egelnu což je v Německu poblíž Magdeburku konal jawasraz. Volné setkání jawařů mu dělalo patřičnou propagaci, tak se to doneslo i k nám do hor. Já a moje drahá polovička jsme pro každou špatnost, tak jsme sehnali ještě párek šílenců- Dášinýho bratra Leoše a zarytýho jawaře Méďu- a vyrazili jsme na dalekou cestu. Ta probíhala v poklidu, jen v Teplicích pumpař nechápal jak můžem do motorky natankovat 35 litrů. On totiž neviděl 15 PET flašek v pávu. Takto vybavení jsme večer dorazili do kempu v Oseku, kde se sjeli všichni co byli ochotní jet na jawáč do Dojčlandu. Celkem asi 35 lidí. V hospodě u piva jsme shlédli konec Českých fotbalových nadějí a šli jsme spinkat. Ráno se celá banda sebrala a vyrazila na Cínovec. Bylo brzo, tak děvky asi spaly takže jsem žádnou neviděl. Tolik jsem se těšil… Průjezd Německem byl zdlouhavej, komplikovalo ho bloudění, drobný technický závady částečně způsobený tím, že v Oseku u pumpy ze stojanu natural 95 teče nafta. Virago to nemohlo rozdejchat a muselo se potupně vrátit. To víte, to jsou ty levný japonský motocykly… Jawky na to reagovaly sníženým výkonem. Zaleželo na poměru benzín-nafta. Přes tyhle peripetie jsme po 300 km šťastně dorazili na místo konání. Nevypadalo to zle, jen tu slámu mohli z toho pole uklidit. Ty řádky nemoh Dřevák překonat a vždycky uvíz. Taky jsem nechápal systém prodeje piva, ale vzhledem k jeho kvalitě a ceně a faktu že jsem měl s sebou karton Litovle, mě to tolik netlačilo. Jen jednu věc jsem nepochopil dodnes a asi do smrti nepochopím. Němec jede na sraz tak, že za obytný auto zapřáhne vozejk, naloží jawu, dojede na místo, jawu sundá, vytáhne gril a basu lahváčů, dřepne si do křesílka a celej sraz tam prosedí a pročumí. Větší trubky jsem neviděl. Nevím ,ale dederóni za totáče v našich kempech byli poněkud živější. Popili jsme a šli spát. Sobotní dopoledne bylo poklidný. Němci dřepěli v křesílkách a my bloumali a okukovali jejich jawky. Přemíra chromovanech dílů, turecký padáky, tachometry z Ify brzdy z Emzety, ale pořád jsem neviděl žádnej důvod proč je vezli na vleku. Maj na tom i značky. Sice hnusný ale maj. Přišlo poledne a byla ohlášená vyjížďka. Němci zvedli zadky z křesílek a jali se starovat. Fajn, šli jsme to taky nakopnout. Cca110 převážně jaw jelo kamsi do města na jakejsi jarmark. Bylo to hezký jen nevím o co šlo. Na zpáteční cestě zapršelo a tak to šlo celej den. Sluníčko se střídalo s větrem a chcancem. Němci chcípli motorky a sedli si do křesílek. Já jsem společně s tlumočnicí Pavčou šel zjistit proč na svejch jawách nepřijeli. Na první stupni základní školy jsem se uměl vymlouvat podstatně líp. Pak proběhly soutěže. Snažili jsme se co jsme mohli, ale byli jsme jen druzí v celkovým hodnocení. Vyhráli jsme největší skupinu a můj Dřevák první místo v přestavbě. Následovalo jásání, focení a zlomovej okamžik kdy Krtek naplnil pohár fernetem a ještě dvakrát dolil. Zábava se rozjela a my jsme šli točit kolečka. Němcům se to nelíbilo, asi přes naše motory k jejich křesílkům nedolehla hudba. Setmělo se a já jsem velkorysou nabídku zůčastnit se striptýzu přenechl Medvídkovi. Když jsem to viděl byl jsem jen rád. Aspoň nejsem sám kdo se nemá čím chlubit. Potom zábava pokračovala. Gumování, kolečka , polonahý Češi na pódiu, za nima řval Dřevák na vysokej volnoběh. Němci si mohli z křesílek voči vykoukat. Aspoň vědí co je to sraz. A Medvědově hlášce pronesený do mikrofonu: „děcka, víte, že prohráli válku?“ asi nerozuměli. V neděli ráno zvolna balíme a plánujeme, že se stavíme v Pekelnejch dolech, Když tu najednou Charlie prohlásí osudovou větu: Děcka pojeďte k mořu. Je to jen 200 kilometrů. A my pitomci v eufórii ze sobotní noci jsme se k němu přidali. K moři jsem vyrazil já, Dáša, Méďa, Leoš, Martin a Charlie s Pavčou za sebou. Hnali jsme to po dálnici na sever a když bylo ujeto oněch 200 km a my byli pod Berlinem přišli první pochybnosti zda to byl dobrej nápad. Na mapě jsme viděli, že nejbližší moře je v Polským Štětíně, tak jedeme tam. Kilometry ubíhaly, a benzín docházel. Přepnul jsem na rezervo a pumpa v nedohlednu. Dojel jsem Méďu a hulákal na něj, že musím tankovat, a že už neujedu více jak 30 km. Ke všemu ještě dálnici opravovali a oba směry byli stažený do jednoho směru a na krajnici zbylo tak půl metru. Celou dobu jsem si říkal, jestli mi to teď dojde, tak když mě nezabije kamion, tak to udělá Simír až mě tam najde. Po těch 30 km jízdy na rezervo konečně přišla pumpa. Natankoval jsem 11 litrů do nádrže o který jsem si vždycky myslel, že je na 9 litrů. Pak jsme už jen jeli jeli a jeli. Přejeli jsme hranici, po rozbitejch cestách projeli Štětínem a na prvním vhodným plácku postavili stany. Měli jseme za sebou 470 km. Krom otlačený prdele mě trápilo, že nějak moc často čůrám a vůbec mě bylo tak nějak divně v podbřišku. Nevěděl co se děje, na prostatu přece nemám věk. Radši jsem šel spinkat. Ráno bylo líp, sbalili jsme a pokračovali na sever. Dojeli jsme do Police, kde na náměstí byla samka a takovej živej bankomat. Slečna tam na kartu vydávala zlotý, který jsme hned šli utrácet do tý samky. Prodavačka z nás byla hotová, asi se jí nestává každej den, aby si tam pět Čechů kupovalo od každý klobásy dvě nožičky.Nákup se zvrhnul v piknik na chodníku. Dvěma malejm Polákům se líbili naše motorky, ale zaboha nechtěli aby je Méďa svezl. Pedofily maj asi i v Polsku. Po svačině jsme ještě kus popojeli a konečně dorazili k moři. Někteří byli zklamaní. Bezvětří a poloostrov Usedom na obzoru způsobili, že nebyli vůbec žádný vlny. Voda byla naředěná Odrou a proto nebyla skoro vůbec slaná. Nebejt v dálce na obzoru pár velikejch lodí vypadalo by to jak někde na rybníce. No nic, Méďa se rychle svlíkl do trenek a než mu cokoliv kdo stačil říci, hupnul střemhlav do vody. Šrám přes celý břicho ho přesvědčil, že je vody po kolena, a na dně se válejí cihly. Dali jsme motorkám napít mořský vody zahrabali, zadní kola do písku, nadělali pár fotek a jedem domů. Hnali jsme na jih po silnicích horši kvality, zvlášť ty až 20cm hluboký koleje vyjetý v asfaltu by mohli bejt pro nás smrtelnou pastí. Taky bylo pro nás poněkud nezvyklý, že když Polák předjíždí Poláka a dva v protisměru dělají totéž, tak je to vlastně normální.
Na jednom odpočívadle za Grozdóvem Velkopolskim jsem při čůrání, který mě pronásledovalo každou zastávku, popsal Charlímu své potíže a on mě oznámil, že to jsou ledviny, a že ho trápí to taky. Pak si sednul a dostal ledvinovou koliku. V tu chvíli bylo jasný, že se dál nejede a musíme si vorazit. Méďa našel místo na spaní a jedni Poláci nám tam maroda ochotně převezli. Jenomže tam to na něho přišlo takovým způsobem, že ti Poláci radši zavolali sanitku. Charlie byl pryč . Postavili jsme stany a čekali co bude dál. Za třičtvrtě hodiny se vrátil Leoš, kterej jel za sanitkou zjistit kam ho vezou, s tím že dostal injekci a už je v pohodě, a že si pro něj máme zajet. Když jsme zase byli všichni pohromadě, Charlie byl zase samá sranda, jako by před hodinou neumíral. My ostatní jsme byli takový zaražený a debata o tom co se stane, když příjde bouřka zabírala jen na Pavlu. Stanovali jsme totiž přímo pod vedením vysokýho napětí. Pak se Martin začal shánět po flašce s vodou a když ji dostal, tak se s hlasitejma řečma o tom, jak je Polský pivo močopudný, se s Leošem postavil k Charliho stanu a začali na něj tu vodu cvrnkat. Že Charli dokáže tak rychle vystřelit ze stanu to jsme se fakt nenadáli. A zas bylo veselo. Já jsem šel vyjímečně spát první a vím už jen, že Leoš s Martinem vzali flašku rumu a šli si položit hlavu na koleje. O nočním veselí vím jen z vyprávění, ale muselo to bejt hustý. Probudil sem se první v debilní dobu-6 hodin a koukám jak Poláci jezděj na kole na borůvky kolem našeho tábora, kde jsou zvodvíraný kufry a pávy, mobily, foťáky, pasy a šrajtofle se jen tak povalujou všem na očích. Nic ale nechybělo. Po hodině bloumání, kdy jsem hlasitým uklízením konečně vzbudil ostatní,- kromě rumátorů, ti se rušit nenechali- jsme se mohli balit na další cestu. Když se probrali i rumátoři, vyrazili jsme domů. Jet za Méďou kterej nemá blinkry nebylo zvlášť ve městě zrovna snadný a když se v jednom městě Dáša s Martinem ztratili a já se pěšky hnal na poslední křižovatku je odchytit, zatímco zbytek výpravy poklidně pokuřoval, tak mě cákli nervy. Na klidu mě nepřidalo ani to, že večer jsme měli bejt doma a já nemám pro syna plyšovýho Mumínka co jsem mu slíbil. Prostě jsem Méďu seřval jak malýho Jardu. Trochu neprávem, ale je fakt že už jsme toho všichni začínali mít dost. Prostě nejsem kliďas, Poláci Mumínky neznaj a furt jsem potřeboval čůrat, tak sorry. Blinkry Méďa nemá dodnes. V jednom dalším městě jsem zastavil na oranžovou, mrknul do zrcátka a viděl strašně rychle se zvětšujícího Charlieho. Popojel jsem instinktivně o dva metry Charlie se o mě otřel a profrčel křižovatku na červenou. Když jsme ho dojeli kroutil se na motorce, zas ho brali ledviny. Teprve tam mě došlo, že mě málem rozstřelil a ta čára na jeho kufru je od mojí brašny. Prostě nejvyšší čas tuhle cestu ukončit. Navíc tam taky Mumínka neměli, zato pomníky, desky na hroby a podobný funebrácký blbosti tam měli na každým rohu. Tahle výprava nás vůbec otrkala. Nepřipadalo nám blbý válet se před restaurací na parkovišti a cpát se konzervou. A ty ledviny, každejch pomalu 20km se zastavilo s Charlím jsme se letěli vycvrnknout a než ostatní dokouřili,už aby jsme šli zas. Bylo nádherný, jak jsme se oba ve městech kroutili na motorkách a křičeli chcát!!! Mě to způsobila moje upravená motorka, 2 cm silný sedlo a náležitě snížený zadek a tím přitvrzený pérování udělalo svý. Prostě takovej otřes ledvin. A Charlí zase nastydnul. Labůžo. Místo Mumínka jsme s Dášou koupili u pumpy v Žabkovicích opičku. Jen ten blbej Polskej prodavač nemusel za náma chodit a stříkat osvěžovač vzduchu! Polský hranice jsme překročili v Dolní Lipce, 10 km od Mladkova. Martin nepřijal nabídku přespat u nás jako Charlí s Pavčou a jel domů do Humpolce. Šilenec, ujel přes 500 km. My jsme dali večeři a šli spinkat do postýlek.
Tak skončil náš výlet do ciziny na sraz a šílená cesta k moři, kterou podnikli šílenci. A ti šílenci chtěli konat šílenosti i nadále a proto společně založili JAWA EXTRÉM KLUB. Takže šíleností ještě zdaleka nekončí…
Dřevák
Náhledy fotografií ze složky Egeln 04