KV KCHLS 16.6.12 Pardubice
Do více než roce jsem se rozhodla zúčastnit se s Bertíkem opět na výstavě, tentokrát na Klubovce slídičů v Pardubicích.
Přivedlo mě k tomu plánované setkání majitelů a příznivců kkoikříků v ČR, které se v Pardubicích pořádalo, takže se přímo nabízelo spojit setkání s účastí na klubové výstavě.
Bohužel z 15 psů na setkání se výstavy zúčastnilo pouze 7, a to včetně nás, kteří jsme se nakonec z rodinných důvodů setkání nemohli účastnit.
Bylo to trošku zklamání jak z naší neúčasti na setkání, tak hlavně z malé účasti na výstavě.
Bertíka jsem 14 dní dopředu dostávala do výstavní kondice zvýšením pohybu a ubráním krmné dávky a kupodivu to na něho zabralo a z poněkud poslední dobou oplácanějšího psa se stal opět výstavní dobře osvalený elegán s vyznačeným pasem.
V pátek odpoledne jsem Bertíka ještě vykoupala, aby bílá opět bílou zase byla a v sobotu ráno jsem se vydali hromadnou dopravou směr Pardubice. Hromadnou dopravou proto, že jsem měla jedno auto ve správce před STK, malý fiátek je také momentálně rozložený na součástky, a do třetice jsem byla velice mile překvapena cenou jízdného ČD a rychlostí spojení. Od nás (20km za Brnem) až přímo do areálu výstavy jsme se dostali za 3 hodiny 15 minut :-) a zpátky za 3 hodiny (měli jsme minutu na přesun z pardubické MHD na vlak). Bertík byl vzorný cestovatel, nikoho neobtěžoval, pouze z něho občas létaly chlupy (fakt príma nápad vykoupat línajícího psa :-))) ).
Samotná výstava mě nenadchla. Rozsáhlý areál zámku, kde se akce konala, nedovoloval pouštět psa z vodítka kvůli místním pávům, takže Bertík se celý den nudil a otravoval všechny okolní vystavovatele nahlížením do jejich batohů, skákáním na ně a kradením jídla z rukou. Vůbec se mi nedařilo držet ho v klidu. Navíc bylo horko, takže ke konci výstavy jsem byli celí zmoření. Dlouho jsme čekali na posouzení, na ředu jsme přišli až o půl třetí odpoledne, ale Bertík se předvedl parádně. Pan rozhodčí, který šetřil tituly i výbornými známkami, Bertíka ocenil jako V1, CAC, Klubový vítěz a nakonec i BOB.
A nastal další kámen úrazu, čekání na závěrečné soutěže, které kvůli dlouhému posuzování kokršpanělů začaly až po půl šesté večer. A já měla zjištěné vlaky jenom do pěti...
No, v závěrečkách jsme jako tradičně nic nezískali (pouze 3 kg krmení za vytrvání :-) ) a o půl sedmé jsme výstavu opouštěli. Naštěstí na nádraží jsem zjistila, že první vlak, na jehož doběhnutí máme minutu času, má 10 minut zpoždění, takže jsme ho stihli. Vlak byl plný fanoušků házenkářů, kteří měli v Pardubicích na stadionu kvalifikaci na MS, ale Bertík byl už tak utahaný, že využíval spolucestujících jako polštářů pod svoji hlavičku. Domů jsme dorazili o půl desáté a Bertík při večeři dostal slíbený trénink agility plný běhání, míčků a dobrůtek, aby si vykompenzoval den strávený na vodítku.