houska
Historie hradu Houska
Tato stavba stojí uprostřed Dubské pahorkatiny nedaleko České Lípy. Podle nejnovějších poznatků, vyplývajících z archeologického průzkumu, byl hrad založen v dekádě 1270-1280 Přemyslem Otakarem II., a to téměř souběžně s blízkým Bezdězem, dokonce stejnou cisterciácko-burgundskou stavební hutí (výklad na hradě Houska tvrdí, že stál až za doby Václava I.). Původní hrad byl dvoudílný, přičemž o podobě předního hradu dosud jen velmi málo víme. Zadní část tvořila tři palácová křídla, dochovaná v plné výši podél bočních stran, a zadní strany čtverhraného skalního útvaru. Součástí zadního křídla byla i výstavná kaple. Na vstupní straně bylo nádvoří uzavřeno pouze hradbou. Na vystupujícím skalním bloku v nároží se tyčila mohutná, dnes již neexistující čtverhranná věž. Pravidelnost Housky vyplývala z malých rozměrů a obrysu staveniště, které ani jiné řešení neumožňovalo.
Pravděpodobně z rukou Václava II. se dostal do držení Ostrve, pánů z Dubé a jeho prvním majitelem se stal Hynek Berka z Dubé (jinak nazývaný Jindřich ze Žitavy). Pánové z Dubé v období své největší slávy rozhodovali o trůnu, jakož i o příjmech pokladny koruny. Území kolem Housky patřilo v té době koruně, tedy králi. Mladý král Václav II. byl však již od r. 1278 vězněn na Bezdězu a ve skutečnosti tedy majetek nespravoval. Hynek Berka z Dubé této situace využil a aby území ochránil před rodem Michaloviců, kteří měli o tuto půdu také zájem, nechal zde vystavět opevněný hrad. Dalším důvodem byly zisky, plynoucí z ochrany obchodníků a kramářů, cestujících po kupecké stezce z Prahy do Žitavy, kteří byli často napadáni loupeživými rytíři a lapky v tehdy téměř neprostupném lese. Nadto měl hrad výhodnou polohu, téměř v centru spravovaného území. Kamenný hrad nebyl v této lokalitě prvním sídlem.
Původně na tomto místě stálo dřevěné hradiště postavené již kolem r. 878 vévodou Pšovanů Slaviborem (Pšované – rod sídlící nedaleko Mělníka na hrádku Pšově). Ten ho vystavěl pro svého syna, jménem Housek. Právě od něj získalo název jak dřevěné, tak i pozdější kamenné sídlo.
Coby vlastníci hradu se na Housce vystřídali, vedle již zmíněných panovníků a pánů z Dubé, Jan ze Smiřic, Hrzánové z Harasova, Valdštejnové, Veronika ze Sulzu, Hypolita z Hofkirchenu, rod Kouniců, princezna Hohenlohe i hraběnka Andrássy. Traduje se, že hrad dal postavit Jindřich z Dubé v letech 1280-1290. Od něho koupil 30. listopadu 1432 Housku Jan Smiřický. Ten prodal roku 1502 Housku Václavu Hrzánovi z Harasova, zdědil jí Tobiáš Hrzán z Harasova.
Pan Tobiáš zatoužil po elixíru mládí a kamene života. V té době se šířilo světem, že to dovedou jen věhlasní alchymisté. V blízkém okolí nebyl žádný takový k mání a proto si pozval na svůj tajuplný hrad Housku alchymistu z Německa. Ten pozvání přijal, ale byl to šarlatán a chtěl na panu Tobiášovi co nejvíce vydělat. Tobiáš Hrzán jeho podvod odhalil a to byl konec německého alchymisty na hradě Houska.
S rozvojem dělostřelectva v druhé polovině 15. století či na počátku 16. musíme předpokládat výstavbu vnějšího opevnění, strženého v 17 . století. Koncem 16. století byl hrad přestavěn na renesanční zámek. V rámci těchto úprav vznikly i známé fresky v raně gotické klenuté místnosti patra východního křídla; zachycují kromě jiného i podobu Housky s raně gotickou věží, zbořenou pak roku 1658.
V roce 1621 přechází do rukou Albrechta z Valdštejna, na základě císařských rozhodnutí měl být v polovině 17. století, pro svou údajnou zchátralost zbořen, ovšem nestalo se tak, byly zbořeny pouze vnější stavby ochranného charakteru. Během své existence prošel původně nedobytný gotický hrad řadou stavebních úprav, díky kterým se dnes na Housce potkáme se všemi slohy, a to již od pozdně románského. Zejména zásahy renesanční určily aktuální podobu stavby i nejbližšího okolí hradu (zpřístupnění po třicetileté válce). V roce 1823 byly na chátrajícím hradu provedeny stavební úpravy renesančního charakteru.
A konečně v r. 1924 hrad kupuje od hraběnky Eleonory Andriassyové prezident Škodových závodů, senátor pan Josef Šimonek, jehož přímí dědicové pravnuci pan Ing. Jaromír Šimonek a paní MUDr. Blanka Horová dnes (od roku 1998) velice úspěšně napravují výsledky čtyřicetileté péče státu o památku, která je zejména díky původní gotické hradní kapli hodnocena jako přinejmenším středoevropský unikát (malby - přelom 13. a 14. století). Po opravách byl až do r. 1939 užíván jako letní a reprezentační sídlo rodiny. Poté, díky své poloze v Sudetech, do r. 1945 využívala hrad německá armáda, od r. 1950 zde byl umístěn archiv Státní knihovny v Klementinu. Po dožití střech položeny nové (měděné), plánované noční sanatorium Spolany Neratovice nebylo dokončeno. Hrad byl počátkem 90. let předán Instavu Praha, poté vydán v restitucích původním majitelům jak již bylo naznačeno výše...
Renesanční zámek s prvky gotického hradu je zřejmě ta nejvýstižnější charakteristika pro jeho nynější podobu.
Kronika Václava Hájka z Libočan:
„ ... Léta 878: Slavomil Bšovský, jinák Mělnický, kterémuž proto, že byl z rodu Hrabova, někteří Hrabě a jiní Hrabovec říkali, maje syna krásného vzrostu a mužné postavy, velmi jej miloval, jemuž bylo jméno Housek. Protož rozkázal na jedné vysoké skále hrad pevný postaviti a od jména syna svého kázal jej Housek nebo Houskov jmenovati. A když byl dokonán, nalezena jest nedaleko od toho hradu díra jedna u veliké skále, v kteréžto díře množství rozličných duchuov obývalo, kteříž pomalu více a více lidem tu obývajícím překážku činili a někdy rozličných hovad tvářností proměňujíce se lidem tu obývajícím ukazovali tak hrozně, že tudy lidé nesměli choditi, takže pro rozličné lidem od tých duchuov překážky a přísahy ten hrad byl pustý zuostaven. ...“
„... Do těchto dob (1612) spadá postavení kostelíka při hradu Housce. Byla tu totiž ve skále díra, o které se povídalo, že tam zlí duchové bydlí a proměňujíce se v rozličných hovad tvářnosti, lidi tudy chodící strašili. I stalo se, že seděl tehda člověk ve vězení a slíbeno mu odpuštění, jestli se po provaze do té díry spustí a jí ohledá. Když ho však spustili, křičel, aby mu raději hlavu srazili. Když ho vytáhli, vypravoval, že mu z velikého smradu, křiku a vřesku tak bylo zle, že nic neviděl. Tedy lidé jinak nemysleli, než že to je vchod do pekla. Zasypávali tu díru, ale ta byla nenasytná. Konečně se jim to přece povedlo a postavili tu kostelík a místo okolní pojali do obory v nově založené. Kostelík pak se udržel do roku 1830, kdež pro sešlost zbořen. ...“
pohled na hrad
Použitá literatura a zdroje:
M. Mysliveček, L. Koubová, F. Vrbensko: Čas hradů v Čechách III. Horizont, Praha 1996
Reportáže a články Aleše Česala z časopisu Fantastická Fakta a Magazín Záhad
Záhady a souvislosti
Hrad Houska stojí na místě, kde nemá z tehdejších hledisek žádný větší význam. Nestojí poblíž žádné zemské stezky, nebyl hradem královským, neplnil ani funkci hraničního hradu, byl postaven v pusté krajině bez dostupného zdroje vody. V podstatě neexistuje žádný rozumný důvod, proč byl hrad zbudován. (pozn. Cody: Již vyvráceno.)
Zvláštní je i čtvercový půdorys, na rozdíl od ostatních hradů byl stavěn tak, aby bránil to, co je uvnitř hradu úniku ven a ne průniku dobyvatelů dovnitř. Tento systém je zaměřen na obytnou část, která nebyla ani v 17. století zbořena. Její částí je i hradní kaple, která stojí v centru celého hradního systému, a jak se zdá, je tím nejdůležitějším místem. I hospodářské budovy byly zcela nelogicky mimo hrad.
Ačkoliv měl původně hrad zbourán, ušel svému osudu a krutou daň zaplatily jen stavby obranného charakteru, jenž byly zbourány. Nabízí se otázka k čemu tedy hrad, jenž neplnil obrannou funkci?
Staré kroniky určují výjimečnost Housky, vždy zde konali strážní službu největší muži České země. Pravděpodobně se zde střežilo něco, co se za žádných okolností nemělo dostat ven. Možná zde naopak bylo něco tak vzácného, že jen ti nejvyšší měli přístup k těmto tajemstvím. nám může být legenda, že hrad je vystaven na skále, kde je průrva nazývaná brána do pekel.
Zajímavý je i rozbor původu slova Houska od Jiřího Svobody , autora připravované knihy „Keltské indície v místních a pomístních jménech Čech a Moravy“ ze které také cituji:
„Slovanská etymologie se nabízí vzhledem k celkem jasnému obsahu názvu. Podle pověsti jde o jméno syna jednoho z pšovských knížat. Nicméně s přihlédnutím k mimořádným okolnostem, vážícím se k hradu samotnému, je možné uvažovat i o etymologii keltské. Keltové zde nepochybně žili a území ovlivnili v podobě místních názvů. Pravděpodobný výklad jména hradu bude z gael. GEA(S)TAM, vysl. Gos-ca, případně z dnešního welš. GIA(S)T, vyslov. Gos-c. V obou případech jde o stejný význam, který znamená brána. Vzhledem ke skutečnostem, které se objevují v lokálních pověstech Housky, jde o velmi zajímavou paralelu, neboť pověsti o jakési „bráně do pekla“ zde skutečně existují.“
Říká se, že každý kdo je na Housce fotografován nepohlédne fotografovi přímo do tváře a pokud ano, není jeho tvář stejně vidět a nebo fotografie nějak „nevyjde“ (pozn. Cody si myslí, že je to kravina, důkazy jsou...).
Mezi další zajímavosti patří i to, že stěny kaple jsou stále porostlé lišejníkem a jsou stále vlhké, zatímco okolní stěny jsou suché.
Na hradě byly dvě kaple, jedna uprostřed hradního komplexu, ta se nedochovala a druhá o níž bude za chvíli řeč.
Otvor do podzemí, kudy se údajně bylo možné dostat do pekla, byl vedle hradu, tam, kde stával barokní kostelík, který byl již dávno zbořen a otvor po nadlidské námaze zasypán. Dno tohoto torza je v dnešních dobách zasypáno až nepřirozeně listím a při průzkumu ani po 1,5 metru nenarazíte na dno.
Další zajímavostí je druhá hradní kaple. Zaujímá přízemí a první patro - na východě je uzavřena pěti stranami osmiúhelníka, na západě ji zakončuje tribuna přístupná buď z vnější dřevěné pavlače, nebo točitým schodištěm z dolní části kaple. Dovolil bych si připomenout analogii s posvátnou geometrií a číselným významem kabalistickým. Kaple u oltáře je rozdělena na 8 částí (jak dokládá barokní strop - viz výše) a devátou stranou (završením universa) jest oltář samozřejmě orientovaný na východ. Fresky v kapli pravděpodobně pocházejí z 30. let 14. století a zachovaly se v téměř původní podobě. Tématicky patří k nejvýznamnějším památkám ve střední Evropě. Pokrývají stěny v obdélníkových pásech. Ústředním motivem je ukřižování, které v té době nebylo obvyklé takto znázorňovat. Velmi zajímavé jsou také umístění postav, některé jsou až nepřirozeně znázorněny a motivy rozhodně nevypadají jako klasické křesťanské výjevy. Dokonce bychom našli postavy hlavou vzhůru a jiné zajímavosti. Na bočních stěnách výjevy ze života Panny Marie, Na stranách lodí jsou dvě velké postavy archanděla Gabriela a archanděla Michaela, vůdce nebeského vojska proti padlým andělům, ochránce proti mocnostem zla a ochranného ducha Izraele, vůdce křesťanských vojsk. Bojuje s drakem, symbolem zla, ďábla. Ten drak, jak se zdá, je také jednou s klíčových postav Housky. Na fresce je totiž zobrazen s jakousi zelenou koulí v pařátech. Traduje se, že území Housky kdysi dávno drak sužoval. Nad tribunou se tyčí, obklopen postavami světic, svatý Kryštof, legendární mučedník ze 3. století. Dále jsou v hradní kapli již zmíněné fresky Offera. Offerus byla stvůra, která se později přeměnila v lidskou bytost. Offerus byl alchymistickým jinotajem nosiče zlata. Zlato, jak víme je symbol Krista, kterého Kryštof neboli Krystoforos nosil na svých bedrech. Kryštof sloužil Ďáblovi, ale když zjistil, že se Ďábel bojí kříže, usoudil, že Kristus je mocnější než Ďábel a začal mu sloužit. Od těch dob se lidé obraceli ke Kryštofovi, aby je uchránil před morem, ale také před Ďáblem. Archanděl Gabriel váží duše při posledním soudu, Třetí malba, znázorňující zdvojenou, jakoby srostlou postavu. Jednu část tvoří světec se svatozáří, druhou (připojenou k němu zepředu) podivná humanoidní postava bez svatozáře. Další fresky vystihují boj dobra se zlem a zvláštností je postava bojovníka s obrovským lukem, který je naprosto neobvyklý a do dnešní doby nevysvětlen. Jedním z vysvětlení je, že se jedná o kentaura - střelce, symbol vyslyšené modlitby k Bohu. Tato bytost (jedná se o „bytost“ neb má jasně vidět ocas) střílí lukem (zvláštní je, že je to střelec - levák) na lidskou bytost a tuto malbu můžeme najít právě na stěně tribuny, odkud patrně kněží kázali. Podrobné vysvětlení fresek v kapli jste mohli slyšet v přednášce Arboria na konferenci Sfinga 14. května 2005.
Pověst o průrvě - bráně do pekel:
Kdysi pod hradem praskla skalní stěna a tím se otevřela brána pekel. Jak lidová slovesnost barvitě líčí, nebylo nouze o zjevování se démonů, ďáblů a jiných potvor. Nad místem praskliny tedy byla postavěna hradní kaple jako zátka „pekel“.
Pověst o odsouzenci:
Kdysi chtěli obyvatelé hradu zjistit jak opravdu peklo pod Houskou vypadá a tak nabídli odsouzenci na smrt milost, pokud ono „peklo“ zdokumentuje. On přikývl a tak jej začali spouštět po laně do průrvy - brány pekel, ale začal po chvíli vyděšeně křičet, vytáhli ho tedy urychleně ven. Vlasy mu zbělely hrůzou a tvrdil, že tam dole viděl ďábly a že se peklo nedá srovnat se smrtí a nadále odmítl „peklo“ popisovat! Údajně za několik dní zemřel. Lidé pak chtěli studnu zasypat, ale jako by byla studna bezedná veškeré kamení jen padalo a studna na ně zírala svou temnou hloubkou. Nakonec to vzdali … později se ji povedlo zasypat po třech letech usilovné práce majitele hradu Jana mladšího z Vartenberka.
Pověst o Ludmile:
V blízkosti hradu je i svatyně Sv. Ludmily, která zde ještě za dob svého „pohanského“ založení prováděla své rituály a zasvěcení.
Pověst o Orontovi z poloviny 17. století:
Na opuštěném hradě Housce, vystavěném na začátku 14. století pány z Dubé, poblíž Bezdězu, se v roce 1639 usadil hlouček zlotřilých vojáků, jejichž vůdcem byl Oront, bývalý poručík ve švédském vojsku, který se brzy stal postrachem celého okolí ... mezi lidmi se ujala víra, že švédský lupič uniká z nebezpečí nějakým kouzlem a že je dojista ve spolku s ďáblem. Dva myslivci se dohodli, že Oronta dostanou. Místní kovář jim očaroval flinty a stejně tak olověné kule, které neminou. Těsně u paty hradního vrchu stála opuštěná kovárna. Do té se oba myslivci vplížili, vylezli tam na půdu a ve střeše proti hradu odstranili nepozorovaně několik šindelů. Takto povstalým otvorem bylo vidět přímo na okna hradní síně, ve které přebýval Oront. Jeden z myslivců zařval: „Oronte, slyšíš mě, Oronte!“ Tu se otevřelo tabulkové okno hradní síně a z něho se vychýlil švédský lupič, aby zjistil, kdo jej volá. Po té, co spatřil na skalním výstupku jednoho z nich, tak se zeptal: „Čeho žádáš?“ Najednou se zablesklo a druhý myslivec vystřelil. Švéd s prostřeleným čelem zavrávoral u okna a jen stačil zvolat: „Mou černou slepici sem!“ Ale už bylo pozdě na nějaká kouzla, neboť v té chvíli se Oront skácel mrtev k zemi.
Použitá literatura a zdroje:
Reportáže a články Aleše Česala z časopisu Fantastická Fakta a Magazín Záhad
Série článků Jiřího Lapáčka na www.spirala.cz
převzato z cody.mysteria.cz
Komentáře
Přehled komentářů
a každým rokem se na hradě koná SFINGA, setkání záhadologů - teď byl 10. ročník , odkaz třeba zde: http://www.jesen.cz/clanek1.html
konference SFINGA
(Milan J. Zacha Kučera, 30. 12. 2008 16:40)