Petr Iljič Čajkovskij
7.5.1840 Votkinsk –
6.11.1893 Sankt Peterburg
Muž
neurotický a hluboce citlivý, prožil mnoho bolesti a duševních muk, vytvořil
jedny z nejkrásnějších melodií romantismu.
Rodina:
Narodil
se jako 2. z 5 dětí.
Otec
– Ilja Petrovič byl důlní inženýr. Matka - Alexandra Andrejevna.
Dětství:
Petr
Iljič byl až přecitlivělé dítě. Hudba jej často rozplakala a v noci budila ze
spaní. Ve 4 letech složil svoji první píseň pro matku – za pomoci sestry Saši.
Jako velmi malý se začal učit francouzsky a německy. Když se začal učit hrát na
klavír u místní učitelky, záhy ji díky svým schopnostem překonal. V 8 letech se
rodina stěhuje do Sankt Peterburgu. Petr Iljič chodí do školy, díky své
přecitlivělosti tam prožívá velké problémy. Dochází na kvalitní hodiny klavíru.
Rodina se stěhuje do Alapajevska, on se ale vrací, aby se zapsal do přípravného
ročníku právnické školy. Přebolestně nese odtržení od své matky-museli ho od ní
násilně odtrhnout – což jej poznamenalo na celý život. Další tragédií bylo
úmrtí spolužáka, u něhož bydlel během spálové epidemie. Ve své přecitlivělosti
se domníval, že spolužáka nakazil on.
V
r.1852 se rodina vrací do Sankt Peterburgu. Chlapcovo štěstí však trvá pouhé 2
roky. 1854 umírá na choleru matka. Otřesený hoch se utíká k hudbě. Bere hodiny
klavíru a zpěvu, pomýšlí na skladbu.
Zaměstnání:1859 absolvuje právnickou
školu. Dostává místo úředníka na ministerstvu spravedlnosti. Práva však
nenávidí, touží po tom, věnovat se hudbě. Hudební vzdělání:Navštěvuje
přednášky v Ruské hudební společnosti. Od r. 1862 dochází k Antonu
Rubinsteinovi na hodiny skladby – první ředitel konzervatoře v Sankt
Peterburgu. 1867 otráven svou prací vystupuje ze služby a studuje na
konzervatoři harmonii, skladbu, hru na klavír a flétnu.Hraje v orchestru
konzervatoře. Od r.1865 se prosazuje jako skladatel a dirigent. Nikolaj
Rubinstein – bratr Antona – zakládá konzervatoř v Moskvě. 1866 Čajkovskij
přijímá místo učitele harmonie a stěhuje se do Moskvy. Z počátku bydlí u svého
zaměstnavatele Nikolaje Rubinstejna. Ten ve svém domě vede bohatý společenský
život. O Čajkovského velmi pečuje.Tomu se tam však nelíbí, společnost jej
obtěžuje. Stýská se mu. Píše I. symfonii i další skladby.Jeho učitelé je
kritizují, ale členové Mocné hrstky je přijímají s obdivem. Postupně se stává
významným hudebníkem a plodným skladatelem.
Komponuje
a touží po šťastném rodinném životě. Tomu však brání jeho homosexuální
orientace – ta mu působila velkou trýzeň, styděl se za ni. Přesto se 1871 žení
s nadějí, že situaci vyřeší. Manželství končí po čtyřletém trápení a manželčině
nevěře. Hluboký vztah prožívá od r.1876 po 14 let s nesmírně bohatou vdovou – Naděždou
von Meck. Napsala mu dopis, kde si objednala skladbu pro housle a klavír k
provedení ve svém domě. Čajkovskij vyhověl, výsledkem bylo uznání a bohatá
odměna. Rozvinula se korespondence, ve které se oba velice sblížili. Sdělovali
si své názory, umělecké prožitky i ty nejintimnější problémy. Naděžda
nesouhlasila se zmíněným sňatkem, ovšem ne ze zištných důvodů. Jejich vztah byl
velmi intenzivní, avšak jen na dálku. Záhy se dohodli, že se nikdy nesetkají.
Za 14 let si vyměnili na 1 100 dopisů. Naděžda Čajkovského inspirovala,
hmotně podporovala a nabádala k pilnému komponování.
Cesty. Čajkovskij je nevyrovnaný
stále ho něco někam žene. Proto cestuje po celé Evropě. Na cestách
se mu ale zase stýská po Rusku. Několik šťastných měsíců prožil snad ve
Florencii. Byt mu tam najala jeho mecenáška Naděžda von Meck. Šťasten je také
na návštěvě v rodině Davidovových, u své provdané sestry Saši a s jejími dětmi.
80.
léta: Po
rozvodu prochází těžkou duševní krizí, prchá z Moskvy, dva dny je v komatu.
Přátelé jej nalézají a starají se o něj. Po jistém zlepšení jej berou do
západní Evropy. Tam opět nabírá síly. Dokonce diriguje koncerty ze svých
skladeb a balety. Rok na to dirigentské turné opakuje. Dlouhá období útlumu se
střídají z obdobími tvůrčí práce – dopoledne komponuje, odpoledne chodí na
vycházky se zápisníkem, navečer třídí své nápady.
1890
dostává dopis od Naděždy von Meck, kde mu sděluje, že se dostala do tíživé
finanční situace a proto ho nemůže dále podporovat. Je zraněn tím, jak jejich
vztah spojuje s penězi. Své rozčarování jí v dopise sdělil, avšak už nikdy se
nedočkal odpovědi. Později se ukázalo, že její finanční nedostatek nebyl tak
zlý, jsou domněnky, že jejich přátelství ukončila pod vlivem duševní choroby.
Amerika:
Rok na to
odjíždí do Paříže a z Francie vyplouvá na dirigentské turné do Nev Yorku. Ještě
před odjezdem se dovídá o smrti své milované sestry. Z toho pramenící depresi
mu v Americe pomáhá překonat laskavé přijetí jeho osoby a nadšený ohlas na jeho
hudbu.
Poslední
rok života prožívá
v Rusku. Na jaře 1893 píše své nejslavnější dílo – Symfonii č.6 e moll
„Patetickou“. V létě dokončil poslední úpravy. 28.října diriguje její premiéru.
S dílem je spokojen. Dostává se mu uznání, jako málokterému skladateli za jeho
života.
6
dnů na to umírá. Těžko kdo zjistí, zda na choleru, když se napil nepřevařené
vody, nebo zda se úmyslně otrávil. Pohřben je v klášteře Alexandra Něvského v
Sankt Peterburgu.
Dílo:
6
symfonií, 11 oper, kde zpracovává historické, pohádkové i společensko-psychologické
náměty. Dále 3 balety-pohádkové náměty, několik předeher-např. „Rok 1812“.
Roční doby - 12 charakteristických skladeb pro klavír, 3 klavírní
koncerty/nejslavnější je č.1 – b moll/, Koncert pro housle a orchestr D dur,
Rokokové Variace pro violoncello a orchestr, 3 smyčcové kvartety, Album pro
mládež, velké množství písní a romancí, chrámová
vokálně-instrumentální díla a další.
Svým
dílem je v dnešní době Čajkovskij nejslavnějším ruským skladatelem
19.století.
Klavírní
koncert č. 1 b moll op.23
Vznikl
na popud ruského klavíristy a ředitele konzervatoře v Moskvě Nikolaje
Grigorjeviče Rubinsteina. Tem rozpoznal Čajkovského mimořádný talent, proto mu
nabídl v r.1866 místo profesora hudební teorie na konzervatoři, byl jeho
přítelem a rádcem, požádal ho o vytvoření původního ruského klavírního
koncertu, neboť právě skladby tohoto druhu dosud v ruské romantické literatuře
chyběly. Čajkovskij žádosti vyhověl a v r.1874-1875 vytvořil svůj první
klavírní koncert. S důvěrou předal hotovou partituru Nikolaji Rubinsteinovi,
který ale dílo nepochopil, svoji roli možná sehrála jistá řevnivost. Rubinstein
vytýkal koncertu plytkost, nevyváženost, tvrdil, že je nehratelný. Doporučil
dílo přepracovat, nebo ještě lépe, vytvořit dílo nové, přičemž mohl Čajkovskij
ponechat některá témata. Čajkovskij si byl však vědom kvalit této skladby a na
koncertu nezměnil ani notu. Změnil pouze titulní list s věnováním. Jméno
Nikolaje Rubinsteina změnil za jméno německého klavírního virtuóza Hanze von
Büllowa, kterému koncert zaslal. Ten jej uvedl za několik týdnů na svém
americkém zájezdě v Bostonu. Do Evropy přišla zpráva o triumfálním úspěchu a
přijetí díla. Nikolaj Rubinstein přehodnotil svůj postoj ke skladbě, uznal svůj
omyl a koncert nastudoval a provedl na světové výstavě v Paříži v r.1878. Od té
doby jej provedl ještě mnohokrát a ve své době byl podle kritiků jeho nejlepším
interpretem.
Koncert
začíná velkolepým, asi čtyřminutovým úvodem v Des dur, v tempovém označení
Allegro non troppo e molto maestoso. Táhlou, klenutou melodii přednáší
orchestr, klavír podbarvuje plnými akordy. Klavír převezme tutéž melodii a
rozvede ji fantasijním způsobem, aby po té opět zazněla znovu v plném lesku
celého orchestru s opakovanými akordy v klavíru.
Hlavní
téma první věty je sice v moll, oplývá ale hravostí, rozpustilostí, jakoby v
něm byla soustředěna veškerá pozitivní energie, jakoby se v něm odrážely ty
nejkrásnější pocity, či zážitky.
Vedlejší
téma je kontrastní, lyrické, táhlé, vroucí.
Na
protikladu těchto témat je postavena sonátová forma věty. Po expozici témat
následuje tu bouřlivé, tu zamyšlené, tu virtuózně efektní provedení. Po něm
přijde repríza a kadence, volné zpracování témat, ozdobené brilantními
technickými kousky.
II
věta – Andantino semplice, forma ABA – v počátku přináší vroucí, dlouhodechý
zpěv, orchestr jej předá sólistovi.Kontrastní díl B je daleko živější, na
střední větu koncertu až neobvykle živý, plný harmonických a rytmických změn i
technické brilantnosti. Ozve se náznak valčíku, melodie z úvodu věty je
zde přetvořena téměř k nepoznání. Náznak proto, že je to spíše parodie na
valčík, končící opět v efektní klavírní stylizaci. I zde je kadence a po ní
návrat úvodní melodie, zkrácený díl A.
III.věta
– Allegro con fuoco, forma ronda. Celá věta, s výjimkou volnějšího,
kontrastního úseku jakoby představovala strhující taneční rej. Je to smršť
nápadů a jejich mistrného zpracování. Věta od počátku do konce drží pohromadě
díky promyšlené motivické práci. Hlavní téma je ohnivé, dovádivé, s
výraznou melodií i rytmem. K němu v protikladu stojí několik kontrastních
myšlenek, z nichž ta první se objevuje dvakrát jako celek a na dalších místech
v náznaku, aby před závěrečnou codou zazněla v plénu celého orchestru a
dovolila tak posluchači se nadechnout před oslnivým závěrem.