Kestrel a Sirius - III.
Kestrel a Zrcadlová síň
Příští
dny byl pro May opravdu náročné. Slova profesora Snapea a profesorky
Trelawneyové ji znervóznily. Musela na ně stále myslet. Kdyby šlo jen o
profesorku Trelawneyovou, neleželo by jí to ani u paty. May totiž nepovažovala
profesorku za nic víc, než za „starou čarodějnici“ a z jejích slov si
pranic nedělala. Ale profesor Snape, to bylo něco jiného. Ten věděl co říká. A
May to věděla také. Až moc dobře. Bylo jí jasné, že rozdílové zkoušky neudělá.
Byla naprosto neschopná - dosud se jí nepodařilo ani jedno byť jednoduché
kouzlo, ať mávala hůlkou, jak chtěla. Neměla ani tušení, co dělá, proč to dělá
a jak to dělá. Natož pak aby věděla, jak se to má dělat. Na tom ale nebylo nic
divného. Vždyť přece ani nepředpokládala, že by to mohlo být jinak. Nepatřila
sem. Patřila do jiného světa. Do světa moderní techniky a racionálního myšlení,
ve kterém nebylo místo pro taková bláznovství. Pocházela ze světa hvězdných
projektů, vysokokapacitních mikročipů, geneticky upravených plodin a
postmoderního umění. Zvláštní však bylo, že jí její svět už nepřipadal tak
„kouzelný“ jako předtím. Všechna ta technika a pragmatické myšlení ustupovali
kamsi do pozadí, jakoby chtěli uvolnit místo, aby mohlo vyrůst a vykvést něco
jiného, něco nového, o čem však May věděla, že to tu již kdysi bylo, kdysi
dávno, schováno, skryto tam uvnitř, čekající na to, až dostane dost odvahy
znovu to objevit, uchopit do svých rukou a již nikdy nepustit. May nechápala,
proč ji tak bolí a zlobí její zjevné neúspěchy. Oproti ostatním studentům byla
hodně pozadu – asi tak – o pět let. Tisíckrát měla chuť zahodit tu naprosto
neužitečnou hůlku, prásknout dveřmi a zmizet odtud. Ještě před pár dny by udělala
cokoliv proto, aby se odtud dostala; teď se však něco změnilo. Svět, ze kterého
přišla, se jí začínal zdát čím dál tím víc vzdálenější, nezřetelnější – asi
tak, jako by vstoupila do loďky, již říční proud žene stále dál a dál, zpět ke
kořenům, k počátku, až do hlubin oceánu a ona jen bez pohnutí stála ve své
bárce s tváří otočenou zpět ke břehu mizejícímu v dálce. Důvěrně
známý svět se jí postupně vytrácel z paměti, jakoby ani nikdy neexistoval,
jakoby byl pouhou pohádkou, zatímco jen tady, ve světě skřítků a víl, mohla
nalézt cokoli skutečného. Dvě části její bytosti bojovaly mezi sebou – ta,
která chtěla zůstat, a ta, která si přála odejít. Ani jedna z nich však
nechtěla ustoupit. May Parkerová, dokonalá mladá vzdělaná dáma (studentka
antropologie na University College London), byla silnější. Ale z mlh už
vystupovala nejasná, dosud spíš jen tušená postava, jež nabývala na síle. „Co
se stane s Králem jelenem, když mladý jelen dospěje?“ zaslechla May
v mysli hlas staré kněžky. Skrytý význam této věty ji však zatím netrápil.
Mátly ji sice její nové pocity i jejich intenzita, ale děsilo ji něco jiného.
Stále častěji se jí totiž zdálo, že je něco v nepořádku – slyšela podivné
šelesty a hlasy, viděla to, co ostatní studenti evidentně neviděli – obrazy
věcí, jež se již staly či se snad teprve mají stát, zvuky kroků, vzdálené hlasy
ve ztichlých chodbách – nelíbilo se jí to a nevěděla, jak to zpracovat. „Možná,
že je to normální. Možná, že i ostatní vidí a slyší to, co já,“ pomyslela si.
„Možná je to v tomto hradě něco naprosto běžného, tak to prostě všichni
ignorují,“ usoudila, ale rozhodla se, že se na to pro jistotu při vhodné
příležitosti zeptá Hermiony.
Uběhly
dva dny a ještě se k tomu nedostala. Měla ostatně velmi málo času – krom
běžné výuky a jak doufala nenápadného sledování Harryho a jeho přátel musela
dohnat ještě základy létání – a profesorka Hoochová (sympatická učitelka létání
a tělocviku) jí nechtěla dát pokoj, dokud nevzlétne a své koště neovládne
natolik, aby byl pro ni tento druh dopravy alespoň bezpečný. Jenže
k tomuto cíli měla May pořád stále stejně daleko. Koště si hovělo pohodlně
v měkké trávě a navzdory jejím pokynům nepohnulo ani proutkem, natož aby
se vzneslo do vzduchu celé. Profesorka Hoochová však byla nenapravitelná optimistka,
takže věnovala May každý den po vyučování svůj drahocenný čas – bezvýsledně.
Profesorka nechápala, jak je možné, že se to May dosud nepodařilo – všechno
vypadalo v pořádku – koště bylo v relativně dobrém technickém stavu
(no, přece jen už v Bradavicích sloužilo nějaký ten pátek), zaklínadlo
bylo vysloveno správně, postoj měla také správný a – nic. „Možná, že se jen
málo soustředí nebo — ji něco ruší,“ usoudila nakonec. May takhle
neuvažovala. Nebylo to tím, že by byla roztěkaná – opravdu si přála, aby se vzneslo
aspoň kousek nad zem. Posté se zaměřila na koště, vyslovila zaklínadlo a – opět
se nic nestalo. „Kdyby se aspoň pohnulo!“ pomyslela si vzteky bez sebe.
Nejradši by to zasr… koště rozcupovala na kousky. Profesorčin nešťastný pohled
ji však zchladil, a tak snad aby jí udělala radost, souhlasila s tím, že
to může být místem (zkoušely hned vedle famfrpálového hřiště) a neochotně se za
ní courala někam, kde budou mít větší klid. Profesorka to asi myslela doslova,
když zamířila k Zapovězenému lesu. May neměla ani ponětí o nebezpečnosti
Zapovězeného lesa – nicméně čím více se k němu s profesorkou blížily,
tím větší neklid v ní narůstal. Najednou jakoby narazila do neviditelné
bariéry. Neubránila se výkřiku a hned si vyděšeně zakryla dlaní ústa. „Ach ne,
to je snad jen zlý sen…“ zaúpěla. Stála totiž jen kousek od místa, na kterém
„viděla“ umírat Zika a tu plavovlasou zmijozelskou dívku. Profesorka Hoochová,
která šla napřed a v první chvíli si nevšimla, že se May zastavila, se teď
ohlédla: „Co se stalo? Pojď honem, ať ještě stihneme večeři,“ zavolala na ni.
May ji však nevnímala a jako socha zírala kamsi do houští. „Večeře!“ křikla na
ni profesorka ve snaze probrat ji z vytržení. May na profesorku rozechvěle
pohlédla a chtěla vykročit směrem k ní, ale nemohla. Neviditelná bariéra
tam stále ještě byla. „No tak, pospěš, co je s tebou?“ volala na ni profesorka,
která její chování evidentně nechápala. „Špatná cesta, nemůžu dál,“ odpověděla
May. Zkusila to prokleté místo obejít, ale nepodařilo se jí to. „Špatné místo,
moc špatné místo,“ šeptala a zakryla si oči rukama. To však nepomohlo. Znovu se
jí v mysli přehrával film zachycující události před padesáti lety. Když
May znovu spatřila zelený paprsek světla, vykřikla, obrátila se a zděšeně
prchala zpět do hradu. Ozvěna jejího výkřiku se vznášela na kraji Zapovězeného
lesa ještě hodnou chvíli poté. Při svém panickém úprku si ani nepovšimla
pozorného pohledu blonďatého chlapce v zelenostříbrném hábitu.
*
* * * *
Opravdu
to byl smolný den – sotva totiž May doběhla do hradu, co čert nechtěl, objevil
se Protiva a začal kolem ní kroužit. Ještě se spolu tváří v tvář
nesetkali, a tak si ji chtěl náležitě vychutnat. Běžící dívka se nejprve jen
zmateně zastavila, když se na její hlavu znenadání snesla sprška vody. Otřásla
se jako zmoklý pes. Teprve až na ni hodil další vodní bombu, si Protivy všimla.
Zvedla k němu svoje temně zelené oči a … „Jejej,“ ujelo Protivovi, když se
jejich pohledy střetly. Poznali se oba. Chvíli na sebe jen užasle zírali; pak
se Protivovi v jeho prasečích očkách opět zlomyslně zablesklo. Pochopil. A
bylo mu zároveň jasné, že si dívka rozhodně nebude přát, aby pochopili i jiní.
Kdo by ostatně stál o takovou publicitu? To, co Protiva ale netušil, bylo, že
dívce ještě stále v uších zní ledový výsměšný smích mladého Voldemorta a
že se ze své „noční můry“ ještě úplně neprobrala. Ve stavu, v jakém se
nyní nacházela, neměla pochopitelně náladu ani na ty nejnevinnější žerty, natož
pak na vtípky hrubého Protivova kalibru. Protiva však neodolal – kdypak se mu
naskytne druhá taková příležitost? Stále jí nemohl odpustit tu nemilou příhodu
před mnoha lety, když ho po jednom z jeho žertíků donutila … — ale to
teď nebudeme rozebírat. Jisté je, že se pak před bradavickými duchy nemohl
dlouho ani ukázat a jen velmi těžce pak zase získával svoji reputaci zpět,
přičemž se ještě po mnoho let stával pravidelným terčem vtipů na oslavách úmrtí
a jiných shromážděních duchů. Nikdy se jí od té doby neodvážil plést do cesty
v obavě, že by mu mohla provést ještě něco mnohem horšího, ale teď, když …
„Kohopak to tady máme?“ protahoval Protiva a ošklivě se přitom šklebil. „Nech
mě být, Protivo, nic jsem ti neudělala,“ odpověděla mu May a popoběhla o
několik schodů. „Neudělala?!!“ otřásl se Protiva. … „ A i kdyby, co na tom
záleží?“ pokračoval. „Nech mě na pokoji, měla jsem perný den,“ nahrála mu
nevědomky May ve snaze se ho zbavit. „Tak perný den, chi, chi, chi,“ zachechtal
se posměšně, „to mě mrzí …něco se snad nepovedlo?“ zvyšoval hlas, když uviděl
přicházet nějaké studenty. „Ne, ne, ne, zeptám se jinak – něco se ti povedlo?“
zeptal se ironicky. May se prodírala mezi studenty, kteří mířili na večeři. Ona
na večeři chuť neměla. Dokonale ji přešla už před chvílí – a teď ještě tohle
... Snažila se Protivu ignorovat v naději, že si najde někoho lepšího pro
své šprýmy. Mýlila se. Protiva jen vyčkával, až se přiblíží na doslech hlouček
nebelvírských studentů. „Zrádce!“ zaječel ze všech sil a potěšeně sledoval, jak
sebou všichni trhli. Pozornost si získal okamžitě. „Zradila Zmijozel! Zrádkyně!
Zradila svou kolej!“ křičel na celé kolo. „Tak to není, nech toho, Protivo!!!“
bránila se dívka. „Zrádce!“ ječel Protiva dál jak na lesy. „Buď už zticha, ty
nehmotný skrčku!“ zaječela teď dívka, když pochopila, kam vlastně Protiva míří.
„Buď zticha, nebo co?“ provokoval Protiva, jistý si tím, že se mu nic nemůže
stát. „Co mi uděláš, chm? Nic už neumíš, všechno jsi zapomněla, neznáš jediné
zaklínadlo!“ posmíval se jí. Dívce ještě víc ztemněly oči. „Myslíš? Možná se
pleteš, šeredně pleteš,“ vyslovila ledově a křivě se při tom usmála. „Drž hubu,
nebo ti ji zavřu sama – nadobro,“ její oči pálily jak oheň. „Vymažu tě navždy
z paměti Bradavic a nemyslím, že mi to někdo bude mít za zlé,“ syčela jako
had. Oči se jí divoce zaleskly a medailón na hrudi se nepatrně pohnul.
Protiva si toho nevšímal. „Princezna Zmijozelu! … Zradila svou kolej,
vražednice!“ jeho křik se rozléhal široko daleko. Poslední kapka. „Za tohle tě
zabiju,“ oznámila kovovým hlasem dívka a aniž by se namáhala s hůlkou,
vyslovila zaklínadlo: „Inferno …“ Protiva, ač se to zdálo vzhledem k jeho
formě existence nemožné, zbledl jako stěna. Zapištěl jako porážené sele a než
plavovlasá dívka stačila doříct slova svého exorcismu, proletěl skrz stěnu do
učebny formulí. Zároveň se dívce za zády ozval ledový hlas: „Co to tady děláte,
Parkerová?“ Nepřítomně se otočila. Medailón se jí na hrudi ještě slabě chvěl.
May
chvíli trvalo, než zaregistrovala přítomnost učitele lektvarů. Zamrkala a
potřásla hlavou, jakoby se prudce probudila ze sna. „Co prosím?“ otázala se ho.
„Ptám se vás, co to tady proboha provádíte!!!“ zopakoval Snape. „Slyšel jsem
dobře, že jste se právě pokusila odstranit Protivu?“ sípal. „Co? Já? Odstranit?
Jak?“ May se zmateně podívala na profesora. „Vymažu tě z paměti Bradavic,
cituji doslovně vaše slova,“ zmrazil ji Snape. „Ale … to – to není možné, na
nic takového se nepamatuji …“ koktala May a hledala pomoc u okolo stojících
studentů, kteří vyděšeně těkali svými pohledy z ní na profesora lektvarů a
zpět.
Snape
jí zvedl bradu a podíval se jí přímo do očí: „Vy si tedy nepamatujete, že jste
se pokusila Protivu zabít?“ zeptal se přísně jako u výslechu. „Ne,“ vydechla
May a před očima se jí na okamžik zatmělo. Byla najednou celá zbrocená potem.
Profesor odtáhl ruku a chvíli stál hluboce zamyšlen. „Pane profesore, já bych
přece nikdy nikoho nezabila,“ hájila se May vyděšeně, když se trochu
vzpamatovala. „K tomuhle se už nebudeme vracet. Ale dávejte si velký pozor na
to, co děláte,“ řekl nakonec Snape. „Strhávám Nebelvíru deset bodů za vaši
hlučnost na chodbách,“ dodal pak hlasitě. „Grangerová, Pottere, Weasley, na co
tu civíte?“ vyštěkl. „My jen jdeme na večeři, pane profesore,“ pípla Hermiona.
„Tak co tu ještě děláte? Zmizte!“ sykl Snape. „Strhávám Nebelvíru dalších deset
bodů - za brždění provozu školy,“ neodpustil si. Všichni se ihned
rozeběhli, jako když do nich střelí. Profesor, stále zamyšlen, změnil cíl své
cesty a vydal se k ředitelně.
„…ani
ne za pět minut vůbec nevěděla, co udělala,“ dokončil Snape. Brumbál si
povzdechl. „Myslím, že jen potřebuje klid a nějaký čas k tomu, aby si
srovnala pár věcí v hlavě,“ řekl. „Potřebuje čas? Chtěla ho zabít! A málem
se jí to i povedlo! A my jí ještě poskytneme prostor k tomu, aby to
dokončila, případně zopakovala na někom jiném?!!“vyštěkl Snape. „Nemyslím, že
by to ještě jednou udělala,“ odpověděl Brumbál. „Potřebuje prostě cítit naši
podporu, než si ujasní, co dál,“ pokračoval pak. Profesor Snape otevřel ústa
k rychlé odpovědi, ale pak se ovládl a řekl jen: „Ale je to jen na vaši
odpovědnost, pane profesore.“ „Ovšem,“ potvrdil Brumbál. Nato Snape spěšně
z ředitelny odešel. S výsledkem rozhovoru rozhodně spokojen nebyl.
*
* * * *
Další
den probíhal klidně – tedy když nebudeme brát v úvahu, že se May stále
nedařila žádná kouzla; ale to nebylo nic nového – prostě nuda. A pak konečně
přišel pátek – pátek byl pohodový den, měli jen dvouhodinovku bylinkářství a
péči o kouzelné tvory. Jediným mínusem bylo, že péči o kouzelné tvory měli,
stejně tak jako i lektvary, se Zmijozelem.
Bylinkářství
proběhlo pro May bez problémů – bylo to s ní jako s Nevillem – jakoby
jim kouzelné rostliny chtěly vynahradit všechny jejich neúspěchy, pod jejich
rukama přímo vzkvétaly. Dokonce i agresivní trnovka s jedovatými ostny
spočívala v Mayiných dlaních jako hebká neškodná housenka (profesorka
Prýtová byla v šoku, když si všimla, že se May neobtěžovala
s nasazováním rukavic z dračí kůže). Zato Ron si musel odběhnout na
ošetřovnu, když ho rostlina pořádně sekla svými „drápky“. May se ve sklenících
cítila jako v sedmém nebi. Na rostliny se usmívala a chvílemi to vypadalo,
jakoby si s nimi i něco šeptala. Dvě hodiny uběhly jako voda a všichni teď
spěchali k Hagridově boudě na péči o tvory.
May
šla sama, protože její výstup s bradavickým strašidlem zanechal
v jejích spolužácích jisté otazníky – May přece jenom asi nebude tak
neškodná a k ničemu, jak se zprvu zdálo. A nepatřilo náhodou použité
kouzlo do černé magie? S Hermionou se kvůli tomu ten večer pohádala. Jen
co se Hermiona vrátila z večeře, hned se do May pustila: „Jak jsi něco
takového mohla udělat?!“ zaječela. „Co si to o sobě myslíš? Myslíš, že když je
Protiva jen strašidlo, tak ho prostě můžeš jen tak vymazat ze světa?
Vyzmizíkovat? Jako nějakou kaňku? Je to živá bytost! Myslí a cítí a má právo na
život stejně jako ty !!!“ křičela. „Hermiono, prosím tě, o čem to mluvíš? Vždyť
jsem mu nic neudělala!“ hleděla na ni nechápavě May. „Neudělala! Ale chtěla!“
trvala na svém Hermiona. „Chtěla jsi ho prachsprostě zabít! Jenom proto, že
říkal něco, co se ti nelíbilo!“ odfrkla si zhnuseně. „Zabít? Protivu? Já? Co to
je za blbost?“ stále nechápala May. „Jak bych to tak asi mohla udělat? Víš
stejně dobře jako já, že nezvládnu ani nejjednodušší kouzlo,“ odpověděla May
vztekle. „Jenže já to viděla,“ namítla Hermiona. „Na vlastní oči. My všichni
jsme to viděli. Slyšeli jsme, jak jsi vyslovila zaklínadlo. Taková zaklínadla
se taky neučí. Byla to černá magie! Jenom pomocí černé magie můžeš někoho
zabít!“ pokračovala hysterickým hlasem. „K tomu není potřeba žádná magie –
stačí někoho pořádně křápnout něčím tvrdým po palici. A jestli nepřestaneš
s těmi nesmysly, tak ti to názorně předvedu!“ vyskočila May ze židle, na
které právě seděla. „To nejsou žádné nesmysly,“ durdila se Hermiona, „viděli
jsme to všichni, tak proč to nepřiznáš?“ „Protože o ničem takovém nevím! Nikdy
jsem nikoho nezabila a ani to udělat nehodlám, rozumíš? Tak se laskavě uklidni
a dej mně pokoj!“ ječela teď May. „Všichni jste cvoci,“ dodala pak. „A co
profesor Snape, co ten, ten je taky cvok?“ řekla výsměšně Hermiona. May sebou polekaně
trhla. Snapeova slova si pamatovala. Velice dobře. Ostatně jako všechno, co jí
dosud řekl. May se hrůzou rozšířily zorničky. „To jsem nebyla já, ne já, já
bych přece nikomu neublížila!“ řekla roztřeseně a ztěžka dosedla zpět na židli.
„Když ne ty, tak KDO?“ zeptala se Hermiona. „Já … nevím,“ podívala se na ni May
nešťastně. „Ničemu nerozumím, nechápu to, věř mi,“ dokončila pak zkroušeně a
schovala hlavu do dlaní.
*
* * * *
Když
Hagrid (bradavický klíčník a hajný a současně jejich učitel péče o kouzelné
tvory) vyšel ze své boudy, nadšeně jim oznámil, že má pro ně překvápko na kraji
Zapovězeného lesa. V řadách studentů to neklidně zašumělo. Hagridova
„překvápka“ všem naháněla husí kůži. Dokonce i Harry, Ron a Hermiona, kteří
byli s Hagridem velice dobrými přáteli, se jeho vyučovacích hodin trochu
obávali. Hagrid byl totiž v rozporu k jeho divokému vzhledu
dobromyslný, bezelstný poloobr, který měl snad jedinou vadu – vášeň pro
nebezpečné tvory, o kterých ke zděšení svých studentů vždy prohlašoval,
že: „jsou naprosto neškodní, jen se to s nima musí umět“. A to byl právě
ten kámen úrazu. S tvory, které jim ukazoval, to právě uměl většinou jen
Hagrid – a někdy ani ten ne.
Co
si pro ně Hagrid připravil tentokrát, se však již May nedozvěděla. Netrvalo
totiž dlouho a začala se jí zmocňovat známá úzkost. A aby ne – Hagrid je
„nešťastnou náhodou“ vedl právě přes pozemky „zborcené krví“ dvou bradavických
studentů. May se zastavila na stejném místě jako poprvé. Oči zabodla před
mladou osiku, která jediná připomínala tragickou událost. May se od toho stromu
příliš nelišila – chvěly se obě. Kousek od May se ozval škodolibý smích: „Ale
copak, Parkerová, snad se nebojíš?“ May hlasu nevěnovala pozornost. Draco
Malfoy však hned pokračoval: „Nemůžu dál, špatné místo, moc špatné místo,“
napodoboval vystrašený dívčí hlas. May sebou trhla, ale očima z místa pod
osikou neuhnula. V mysli jí jen vytanul obraz zmijozelského chlapce
s koštětem, jak na ni nechápavě zírá, když odtud předevčírem vyděšeně utíkala
do hradu. Byl to Malfoy, to teď bylo jasné. Ovšem tím, co tu ten den dělal, se
Draco pochopitelně nechlubil – Zmijozel totiž trénoval na hřišti famfrpál –
tedy jen do té doby, než jeden z odrážečů „omylem“ místo potlouku odpálil
zlatonku – Draco se pak pěkně zapotil, než ji konečně zase našel – třepetala se
až na kraji Zapovězeného lesa – a byla to tedy jen ošklivá náhoda, že viděl co
viděl. Teď se však výborně bavil. A spolu s ním i ostatní Zmijozelští.
„Drž hubu, Malfoyi,“ řekl Harry. Ale Draco na jeho slova nereagoval. Nemínil
ztrácet čas bohapustým dohadováním s Potterem – ostatně sotva by mu dnes
řekl něco nového. Za těch pět let, co se znali, si řekli snad již vše – Draco
pochyboval, že by ho Harry mohl ještě něčím překvapit. Zatímco May … to byl
mnohem zajímavější objekt, hodný vzbudit jeho zájem, byť třebas jen chvilkový.
Zlobilo ho, že si jeho slov vůbec nevšímá a jenom nepřítomně civí kamsi
dva metry od něj. Sledoval její pohled – nic tam nebylo – osika, pár bezových
keřů a před nimi sotva znatelný pahrbek – pro May to však evidentně bylo to
nejzajímavější místo na Zemi. „No co, když nejde studna k Mohamedovi…“
pomyslel si a stoupl na pahrbek. „Zbabělče!“ křikl ještě na May. Dál se
nedostal. Zdálo se, že May dostala právě záchvat padoucnice – vykřikla, škubla
sebou a dopadla na všechny čtyři. Vydávala přitom jakési neartikulované zvuky a
s nosem zabořeným v kypré zemi rvala trávu okolo sebe. Za chvíli to
ale k nemalému zklamání zmijozelských odeznělo. May zvedla hlavu a –
udělalo se jí zle – Malfoy totiž stál přímo na Zikově hrobě a pitomě se křenil.
Pokusila se vstát, ale hned zas klesla k zemi, přičemž stačila pozvracet
nejbližší kapraď. „Co je ti?“ přiskočila k ní starostlivě Hermiona. May
jen zavrtěla hlavou. „A nejseš ty náhodou to … v tom?“ vybafl na ni Ron.
Tvářil se zasvěceně – nebylo to poprvé, kdy se May chtělo zvracet a Weasleyova
rodina měla s těhotenstvími bohaté zkušenosti. „Rone!“ obrátila Hermiona
oči v sloup. May se zakuckala. „Ten Ron je ale blbec,“ pomyslela si. „Jako
těhotná, jo? A s kým bych to asi tak měla mít? S Voldemortem?“ řekla
potom naštvaně. Ron sebou bezděky trhl, zatímco Harry k ní obrátil oči –
kouzelníků, kteří se nebáli vyslovit Voldemortovo jméno, přece jen mnoho
nebylo. Většinou ho všichni označovali pouze jako „Vy-víte-kdo“, jakoby už
vyslovení jeho jména mohlo zabíjet. Nezdálo se však, že by se tím May jakkoliv
vzrušovala. „Těhotná s Voldemortem – brrrrrrrr,“ otřásl se Harry jen při
té myšlence a najednou se i jemu udělalo špatně od žaludku, jakoby mu v břiše
rostl Vetřelec. May sjela všechny pohledem, těžce se zvedla a výuka-nevýuka,
odebrala se do své ložnice. Pohledem na Malfoye křepčícího na Zikově hrobě byla
dokonale zhnusena.
*
* * * *
Odpoledne
však byla May již v pořádku, což znamenalo, že se musela přemoci a pod vedením
profesorky Hoochové byla nucena znovu vzít do rukou to odporné koště. Nevesele
se vydala za profesorkou na čerstvě sestřižený trávník. Koutkem oka zahlédla,
jak ji nenápadně sleduje nechvalně známá zmijozelská „trojice.“ Žilka na spánku
jí vzteky zacukala. „Dneska se mi ten zmetek už posmívat nebude!“ proletělo jí
hlavou.
A
opravdu – sotva nad tvrdohlavé koště vztáhla ruku, to se okamžitě vzneslo. „Já
to dokázala!“ zavýskla May a škodolibě sledovala tři páry zklamaných očí.
Profesorka Hoochová se upřímně radovala s ní. Naneštěstí ji zrovna
odvolali, aby vyřešila jakýsi spor na famfrpálovém hřišti. „Zkus se trochu
proletět, hned jsem zpátky,“ usmála se na May omluvně. May na nic nečekala,
hupsla na koště a vypálila k vrcholkům stromů. Byl nádherný slunečný den.
Harry
šel právě na trénink a jeho přátelé s ním, když uviděl May, jak radostně na
svém koštěti krouží nad korunami vzrostlých borovic. Idylka netrvala dlouho. Ve
stínu stromů postával Draco Malfoy se svými kumpány, a to neznamenalo nikdy nic
dobrého. Harry se instinktivně vydal k nim. Ron s Hermionou ho věrně
následovali.
Harryho
odhad byl správný. Draco právě vytáhl hůlku, namířil na May a vyslovil
zaklínadlo. Vzápětí se koště dívce vyškublo z rukou a ona padala
k zemi. Hermiona úlekem vykřikla — takový pád May rozhodně nemohla
přežít. Rozběhli se k ní, jakoby to mohlo něco změnit. Viděli, jak May
rychle padá dolů, i když ve skutečnosti spatřili jen její nejasnou siluetu,
protože byli oslněni jasným sluncem. Harry však měl své oči dokonale vycvičené
z famfrpálu, když musel za každého počasí chytit mrňavou zlatonku. Přesto
se mu nechtělo věřit tomu, co před sebou viděl. Dívka opravdu padala – nohy a
paže měla roztažené k zemi, jakoby ji chtěla obejmout. Avšak po pár
metrech se začala měnit – okolo ní se objevila sluneční aura a dívčiny paže se
protahovaly, až se staly perutěmi dravého ptáka. Pád se zpomalil a May se teď
už pomalu snášela k zemi. Kromě Harryho to nikdo neviděl – všichni byli
oslepeni tím jasným světlem okolo ní. Když byla dívka – pták asi deset metrů
nad zemí, zastavila se ve svém letu a zase se proměnila do původní podoby.
Než se tak stalo, visela na okamžik nehybně ve vzduchu jako vážka nad vodní
hladinou. Pak zamrkala a ladně seskočila na zem. Harry si povšiml chvějícího se
medailónu na dívčině hrudi. Zobrazoval malého dravého ptáka v letu. „May
je zvěromág!“ blesklo Harrymu hlavou. „Ale to přece není možné,“ slyšel jakýsi
hlas ve své hlavě, „není možné se tak rychle proměnit – a kromě toho není
jednoduché stát se zvěromágem, kouzelník musí zvládnout složitá kouzla a May
přece nedokáže ani …“ „A co předevčírem? To bylo co?“ ozval se Harrymu
v hlavě jiný hlas. „Myslíš? Možná se pleteš, šeredně se pleteš,“ vybavil
si Mayin ledový hlas. Ohromeně na ni zíral a nevěděl, co si o tom všem má
myslet. Hermiona ulehčeně vydechla, když viděla, že je May v pořádku. Ron
se smál – „May je třída, co?“ řekl uznale.
Malfoy
vypadal naštvaně. Ale to už k němu z nebe spadlá dívka přistoupila se
zářivým úsměvem. Přitočila se k němu tak těsně, že je dělil sotva
centimetr. Draco pocítil sílu jejího magnetismu; zatoužil zavřít oči a … Zvedl
se mírný větřík a Mayiny hebké vlasy ho pohladily na tváři. Voněly po heřmánku.
Zalapal po dechu, když se svými rty přiblížila k jeho uchu. Hlasem, který
se vůbec nehodil k jejímu výrazu, mu May zašeptala do ucha: „Varuji tě,
Draco; poprvé a naposled – ještě jednou to zkus udělat – mně nebo komukoliv
jinému – a budeš toho šeredně litovat. – A věř mi – já své sliby plním!“ Pak mu
pohlédla do očí, mile se na něj usmála, zavolala své neposlušné koště a
broukajíc si neznámou melodii odešla. Draco Malfoy tam jen zkoprněle stál,
neschopen pohybu.
Harry
byl na tom podobně. Ale čekalo ho ještě jedno překvapení – když se pozdě večer
vracel z Hagridovy boudy (zastavil se za Hagridem „na chvíli“ po
tréninku), všiml si ve tmě siluety dívky klečící před chvějícím se osikovým
kmenem.
*
* * * *
V sobotu
se May probudila pozdě. Ale právě to bylo na sobotě nejkrásnější – nebylo kam
spěchat. Nebylo žádné vyučování – žádný horor se Snapem, žádná Mc Gonagallová
s ustaraným výrazem: „Můj ty Bože, co z tebe jednou bude“, nemusela
se obávat ani Kratiknota s jeho nemožnými kouzelnými formulemi, ani
profesorky Hoochové s jejím koštětem – „ale počkat, já jsem přece vzlétla!“
May ze sebe nadšeně strhla přikrývku a hbitě vyskočila z vyhřáté postele.
„A žádný Zmijozel,“ dodala pro sebe a pak se zvonivě rozesmála při vzpomínce na
„zkamenělého“ Malfoye a slintajícího Crabba a Goyla. Zdálo se, že jí dnes nic
nemůže zkazit náladu. Prostě nádhera. Bohužel May její nadšení nemělo vydržet
dlouho. Když sešla dolů na oběd (tedy pro May to byla teprve snídaně), uvítala
ji ocelová šeď „oblohy“ ve Velké síni. Za chvíli již věděla s jistotou, že
dnes ven nepůjde – hustě pršelo a co chvíli z nebe sjel blesk jako nějaký
zlatý had po šedém skalisku. Nálada jí poklesla.
May
se toulala bezcílně po hradu, když okolo ní proběhli Fred a George Weasleyovi.
Aniž by se ohlédli, zmizeli jí z očí za nějakou tapisérií. Zaslechla
dupot, kočičí mňoukání a Filchovy nadávky. „Tak proto tak spěchali,“ pomyslila
si. Rozhodla se, že radši taky zmizí – bůhvíco ti dva zase provedli a May
nepochybovala, že by si na ní Filch rád zchladil žáhu. Rychle zahnula za roh a
proběhla několika chodbami, aniž by ji valně zajímalo, kam ji cesta zavede. Za
chvíli byla na hony vzdálená od rozzuřeného školníka a – vlastně od kohokoliv.
Procházela ztichlými chodbami. „Tak tady jsem určitě ještě nebyla,“přemýšlela
May nahlas. Zdálo se jí, jakoby ji jakási neviditelná síla lákala, aby
pokračovala v prozkoumávání neznámých částí hradu. „Ale co,“uvažovala,
„stejně nemám nic lepšího na práci,“ courala se dál propletenými chodbami.
Pojednou
May zvláštně zašumělo v uších; začala rozeznávat jakési hlasy.
Zaposlouchala se. Snažila se zjistit, odkud hlasy zní, ale nedařilo se jí
to. Jakoby vycházely přímo ze stěn okolo nebo … Zastavila se a pak vstoupila do
nejbližších dveří. Ocitla se v osmihranné místnosti, která ze všeho nejvíc
připomínala půdu – byla prázdná, jen z trámů visely jemné závoje pavučin a
všude ležela nejméně stoletá vrstva prachu. Nic příchozím nenaznačovalo,
k jakému účelu to tu kdysi sloužilo. Místnost nebyla osvětlená – jen
přesně doprostřed dopadal na podlahu odkudsi ze stropu kužel matného světla.
May se instinktivně jako můra stáhla ke světlu. Vstoupila do kuželu světla a
přitom nadšeně jako dítě pozorovala víření prachu mezi svými roztaženými prsty.
Najednou zvedla hlavu. Zdálo se jí, že světla nějak přibylo. Zmateně se
rozhlédla – místnost se mezitím proměnila – trámoví dosáhlo barvy ebenu a bylo
pokryto řezbami zobrazujícími momenty z dávné historie. Podlaha byla
zdobena mozaikou s motivy květin. Uprostřed místnosti pak byl touže
mozaikou vyznačen kruh. Prostor uvnitř kruhu byl prost jakýchkoli ozdob. Před
každou z osmi stěn stálo v rámu z drahého kovu posetém zářícími
kameny veliké zrcadlo. Každé ze zrcadel bylo jiné – všechny však měly něco
společného – svými ohnisky mířily přesně do středu místnosti, do místa, kde
stála May. May dosud nic podobného nespatřila – snad jen když ve své mysli
provázela Ciri, svou přítelkyni, Věží Vlaštovky … nebyly to ale zrcadla, co
tenkrát spatřila ve Věži – byla to dlouhá, temná chodba s kamennou
podlahou a řadou sloupů či soch zahalených ve tmě; chodba s tisíci dveřmi,
vedoucímu k jedinému cíli – jejich společné Sudbě. May se otřásla. Znovu
před sebou viděla otevírající se dveře, jedny po druhých, v každých
dveřích jiný obraz – nekonečné množství směrů a cest, šepoty a hlasy, hučení
v uších; Ciri na své Kelpii jede stále vpřed, nezastavuje se a míří rovnou
…
„Ne!“
napomenula se May, „nesmím na to myslet, nesmím o tom přemýšlet!“ prudce
potřásla hlavou, až se jí na zátylku uvolnil svázaný pramen vlasů a sklouzl jí
do obličeje. May si jej automaticky zastrčila za ucho a podívala se kolem –
zrcadla byla zamlžená, ale viděla v nich hýbat se nějaké stíny. Šepot a
hlasy, výkřiky, jež se přibližovaly. „Proboha, snad to není nějaký
portál?!!!“vyděsila se, když rozpoznala ty hlasy. Byly melodické, laskaly uši
jako zpěv harfy v rukou zkušeného harfeníka; přesto v nich uslyšela
nesoulad, napětí a lačnost – tak neobvyklou nedočkavost u těch, kteří Ciri tak
okázale dávali najevo, že pro ně lidský věk nic neznamená… May se sevřely
útroby strachem – věděla, kdo se k ní blíží a věděla taky za jakým účelem.
„Ne!!! Snad se sem opravdu nemohou dostat! Zůstali tam, uvěznění
v prostoru a čase; Ciri jim přece unikla, nemohli za ní …“ May ovládl děs.
Zoufale hledala východ, který tam však již nebyl. Vyděšeně se točila kolem své
osy a pohledem těkala z jednoho zrcadla do druhého. Šepoty a hlasy –
vzteklé, prodchnuté krutostí a nenávistí, jaké byli schopni jen oni. „Ponížení,
bolest, pomalá a krutá smrt – takový má být můj osud?“ May klesla na kolena a
chytila se za hlavu. Třásla se jako sulc a její tělo se koupalo ve smrtelném
potu. Po chvíli hlavu pozvedla a své oči upřela k protějšímu zrcadlu.
Vyjasňovalo se. May se do něj fascinovaně zahleděla – ukázal se v něm
obraz plavovlasého elfa s velikýma mandlovýma očima. Jindy byly jeho
akvamarínově modré oči mírné a trpělivé, teď se v nich však odráželo moře
bezedného smutku. Volal ji. Ne slovy, nýbrž tím svým zmučeným pohledem. May ho
přišlo najednou líto – „byl jako ONI, stejný jako tamti,“ bleskla
pohledem po ostatních zrcadlech, „sledoval stejný odporný cíl; … ale přesto
nakonec Ciri pomohl – bez něho by z toho vězení neunikla – bez něho a
Ihuarraquaxe, sněhobílého jednorožce s růžovými nozdrami a očima černýma
jako uhlíky. To Avallac’h Ciri ukázal, jak uniknout přes Bariéru, elfské
kouzlo, které jí nedovolovalo odejít.“ „Avallac’h,“ vydechla May elfovo jméno.
Na okamžik se jí zazdálo, že uslyšel její hlas. Polekaně sebou trhla a o krok
ucouvla. „Nesmí mě spatřit, nesmí mě slyšet, nesmí mě najít, nikdo
z nich!“ křičela v duchu k smrti vystrašená May. „Jinak i mě
uvrhnou svými kouzly do toho hrozného vězení, stejně tak jako kdysi Ciri –
jenže se mnou by už po zkušenostech s cintránskou princeznou nejednali tak
ohleduplně. Bylo by to horší, mnohem horší,“ dokončila May své neveselé
myšlenky. Nikdy by se odtud nedostala, nikdy, tím si byla jistá. „Jsi Paní Míst
a Časů, Vlaštovko. Tebe nelze uvěznit,“rozezněl se síní Vysogotův hlas.
Vysogota. Moudrý poustevník. Pomohl Ciri vyváznout z rukou sadistického
vraha Bonharta. Vyléčil rány, které utržila v boji za svoji svobodu,
ukázal jí cestu a pak, již po své smrti, za Ciri přišel i do země Krále Olší a
dodal jí odvahy k jejímu zoufalému útěku. Stejně jako teď i jí. May se
zhluboka nadechla. „Ani mě nedostanou! Žádný z nich. Nikdy mě nedonutíte
vzdát se mého dědictví, nikdo mi ho nesebere, slyšíš, Avallac’hu?!!!“vykřikla
odhodlaně a vyskočila na nohy. Pak zavřela oči a skočila do jednoho ze zrcadel.
Proletěla jím a ocitla se zpět na chodbě bradavického hradu.
Dívka
se dala na zběsilý úprk. To, co ji honilo, bylo horší než tisíc čertů. „Spletli
si mě, spletli si mě s ní,“ vířilo May v hlavě a pomyslila na svou
plavovlasou přítelkyni, se kterou strávila několik let na Kaer Morhen. Roky
tvrdého výcviku by leckoho zabily, ale ony obě s překvapivou lehkostí
složily závěrečnou zkoušku a staly se zaklínačkami. Byly to ty nejkrásnější
roky Mayina života. Nikdy již nenalezla takovou přítelkyni, jakou jí byla Ciri.
Svým „učitelům“ však za svého pobytu v zaklínačském hradišti nadělaly
spoustu vrásek – když byly spolu, byly prakticky k neudržení a nezůstal po
nich kámen na kameni. Přeneseně i doslovně. Kromě toho nebylo jednoduché ani
rozeznat jednu od druhé. Byly na pohled úplně stejné – klidně mohly být
dvojčata. Nebo … Nedivila se, že si je elfi popletli. I když možná, že
v Avallac’hově případě k žádnému omylu nedošlo. „Říkal jsem ti, že
několik směšných lidských generací pro nás nic neznamená,“ slyšela May
v hlavě Avallac’hův hlas. „Avallac’h. Vědoucí. Tfuj!“odplivla si May
zhnuseně. „Jistě, pro ně v tom přece není rozdíl. Já anebo Ciri. Je to úplně
jedno,“ uvědomila si. Myšlenky ji bičovaly v hlavě jako vichřice. Ona sama
se však v té chvíli podobala tornádu, jak se hnala bradavickými chodbami –
tedy do té chvíle, než ji uchopily dvě silné ruce.
May
vyjekla. Naštěstí si ale podle vzoru svého zaklínačského učitele nejprve
ověřila, kdo před ní stojí, než na dotyčného stačila zaútočit. Ten černý plášť
a mastné vlasy už někde viděla.
Profesor
Snape ji spatřil mnohem dřív než ona jeho; přesto měl co dělat, aby tu dělovou
kouli zadržel dřív, než ho stačí porazit. Bystře zhodnotil situaci – kdyby
takhle pádil chodbou některý Weasley, udělil by mu školní trest okamžitě
a nemusel by se ani namáhat, aby zjistil, co zase provedl. Už jen ten útěk by
byl usvědčujícím důkazem. V jejím případě si přece jen tak jistý nebyl.
Přesto toto jejich nenadálé setkání nevěstilo nic dobrého. V obličeji měla
výraz panické hrůzy, jako by ji pronásledovala stovka démonů. Co ho ale
naprosto šokovalo, byl výraz úlevy v jejím obličeji, když ho konečně
poznala.
„Odpusťte,
pane profesore,“ špitla May a chtěla mu vyklouznout, ale držel ji pevně.
Profesorovy oči se zúžily – pozorně ji sledoval. May se koupala v potu a
hruď se jí divoce dmula. Cítil, jak se v jeho rukou chvěje. „Za chvíli se
zhroutí,“ napadlo ho. „Tím líp, bude snazší zjistit, co se stalo,“ usoudil.
„Můžete mi říct, slečno Parkerová, co jste kde zase prováděla?“ zeptal se
„sladce“. May mlčela, jen se neklidně rozhlédla kolem. „Takže přece něco,“
pomyslel si Snape a pustil ji. „Zajímalo by mě, co je pro vás ještě horší než
hodiny lektvarů,“ řekl ledově a zvednul jí bradu, aby mu nemohla uhnout
pohledem. May se znovu zachvěla. Tentokrát ale stála příčina jejího strachu
přímo před ní a propalovala ji svýma černýma očima. „Ptal jsem se, co vás tak
vyděsilo?“zeptal se znovu chladně. „Vzpomínka,“ odpověděla May pomalu.
„Vzpomínka na něco, co se nikdy nestalo,“ vydechla a pak neochotně dodala: „A
z celého srdce si přeji, aby se to ani nikdy nestalo.“
Náhle
se jí před očima zatmělo. Profesor dívku opřel o stěnu chodby, načež se
okamžitě svezla k zemi. „Tohle bylo příliš rychlé,“ odfrkl si Snape
nespokojeně. Nebyl o mnoho moudřejší, než předtím. Sklonil se k ní a
trochu ji nadzdvihl. Seděla teď na zemi a zády se opíralo o zeď. Profesor si
k ní přiklekl na jedno koleno. Odhrnul jí mokré vlasy z obličeje a
jemně ji propleskal po tvářích. May se za chvíli probrala. V uších jí
protivně šumělo a hlava jí třeštila. Chvíli na profesora nepřítomně zírala, než
se jí vše vybavilo. Tvář se jí zkřivila do bolestné grimasy. Podívala se mu zpříma
do očí a rozeštkala se: „Proč jste to udělal? Proč musíte vždycky všechno
zkazit ??!!!“ vyčetla mu. Profesor se nerozzlobil. Na tváři měl neproniknutelný
výraz. „Chtěl jsem vědět, jestli mi říkáte pravdu,“ odpověděl. May, stále
vzlykajíc, se teď dívala na Snapeův černý hábit, a zatímco si rozmazávala slzy
po tvářích, pokračovala trpce: „Pravdu! Vždycky říkám to, co si opravdu myslím,
dobře to víte! Odpověděla bych vám pravdivě, kdybyste se zeptal; nebo bych
neodpověděla vůbec.“ „No právě,“ mihlo se Snapeovou hlavou. May se celá
otřásala pláčem. Profesor si opět obrátil její obličej ke svému. „Dobře,“ řekl.
„Věřím vám.“ Ve chvíli, kdy May pohlédl do tváře, objevil se mu v mysli
jakýsi obraz: May se svázanýma rukama a ohlávkou na krku je vláčena za
tmavovlasým jezdcem jedoucím na hnědém hřebci. Za nimi a okolo nich další
jezdci, měřící si ji nepřátelskými, pohrdavými pohledy … Obraz zmizel. Snapeovy
oči se překvapením rozšířily – „Elfi?“ Nikdy v životě nespatřil
čistokrevného elfa – ostatně se obecně věřilo, že již ani žádní nejsou – možná
snad v některých starobylých rodech se sem tam našlo pár kapek velmi
rozředěné elfí krve …
„Tak
před tímhle utíkala,“ pomyslel si. May se nekontrolovaně třásla. Profesorův
dotyk v ní vyvolal nepříjemné „vzpomínky“, ale přitom cítila, že Snape je
zároveň jediný, kdo ji může před tím vším ochránit. Všimla si, že jeho oči
nejsou ve skutečnosti vůbec černé, ale kaštanově hnědé – to jen temné myšlenky
jim dodávaly barvy noci. Ve stejné chvíli i Snape hleděl May fascinovaně do
očí. Viděl v nich zeleň svěží jarní trávy i barvy nebe nad hlavou, viděl
hněď země i zářící slunce … „Dost!“ trhl sebou. Jeho oči už zase byly temně
ledové. „Stává se vám to často?“zeptal se. Dívce se ve tváři objevil uštvaný
výraz. „Dost často slyším nějaké vzdálené hlasy, hlavně když jsem sama -
a někdy si nejsem jistá, jestli to, co vidím, opravdu existuje,“ bleskla po něm
okem, jestli se jí nesměje. Nesmál se. Nechal ji mluvit. „Dneska to bylo
poprvé, co … jakoby mě sem něco lákalo. Vešla jsem do té síně se zrcadly a …
tam byli oni,“ skončila ustrašeně. „Síň se zrcadly?“ nechápavě se na ni
profesor zadíval. „Zase mi nevěříte!“ vybuchla May. „Na tom nesejde,“ odtušil
Snape. „Záleží na tom, čemu věříte vy.“ May sebou trhla. Jejich pohledy se
střetly. Snape stáhl svou ruku z její tváře. Dívka se schoulila do
klubíčka. Stalo se z ní malé zmučené zvířátko. „Proč jsem jen tenkrát
nezemřela?“ zalitovala hořce. „Co se týče vašeho problému,“ prohodil Snape
ledabyle, „možná bude lepší, budete-li si dávat pozor, abyste nezůstávala o
samotě na delší dobu.“ May nešťastně přikývla. „Děkuji, pane profesore,“
zašeptala. Snape si povzdychl. „Pojďte,“ řekl a zvedl ji na nohy. Musela se o
něj opřít, aby neupadla. Profesor ji pomalu odváděl slabě osvětlenou chodbou.
Najednou se zastavil: „Počkejte,“ řekl. Tón jeho hlasu se jí vůbec nelíbil.
Snape ji obrátil k sobě, v ústech navlhčil bělostný (jak taky jinak)
kapesník a začal jí utírat úzkou červenou stružku, která se jí vinula od levé
nosní dírky ke rtu. „Nemůžu přece připustit, aby se o mně vykládalo, že biji
své studenty,“ řekl výsměšně. „Vy! Vy! Jen si se mnou hrajete!“ zaječela May a
vyškubla se mu. „Porušujete základní pravidla magie; jak dlouho si myslíte, že
vám to bude beztrestně procházet?!!“ zavřískla ještě a utekla.
Profesor
Snape sevřel rty a zavřel oči. Opravdu vůči ní neměl čisté svědomí – podle
Konvence bylo čtení myšlenek proti svobodné vůli subjektu nepřípustné. Ale jak
z ní měl sakra něco dostat? Profesor nebyl se sebou tak docela spokojen.
Samotného ho udivovalo, jakou perverzní radost mu dělalo ji týrat. Věděl moc
dobře, jak na ni působí a přitom se nijak nesnažil o to, aby se to změnilo.
Nebyl si jistý, co vlastně k ní cítí – nebylo to totéž, co cítil
k Jamesovi a Síriovi – ty prostě bytostně nenáviděl. Ostatně oni jeho taky
a každý z nich měl přitom pro nenávist své osobní důvody. A Lupin? Ten se
svezl s nimi – nesnášel ho taky – nebyl sice k němu nikdy takový,
jako ti dva, což bylo pravděpodobně způsobeno tím, co všechno si pro svou
vlkodlačnost vytrpěl, ale na druhou stranu jim ani nezabránil, aby ho pořád
neponižovali … Snape necítil k May ani totéž, co k mladému Potterovi
– ten mu až příliš bolestně připomínal své rodiče – Jamese svou arogancí a
Lilly těma prokletýma zelenýma očima … — obojí ho popuzovalo. Ale May – po
jejich prvním setkání ji skutečně upřímně nenáviděl. Ale byl dost inteligentní
na to, aby dávno pochopil, že to, co se stalo ve Vstupní síni, byla opravdu jen
souhra nešťastných náhod. Kromě toho ji velmi mrzelo, co se stalo. Dokonce
v sobě našla tolik odvahy, aby se mu omluvila. To oceňoval. Vypozoroval
však také, že za vypjatých situací není May schopna se ovládat – vlastně podle
všeho ani vůbec není při smyslech – jakoby byla někdo jiný … Byla pro něj
záhadou. Záhadou, kterou musel stůj co stůj rozluštit. „Ostatně se svými
skrytými a naprosto nekontrolovatelnými magickými schopnostmi by mohla
v budoucnu představovat pro školu velké nebezpečí,“ snažil se ošálit své
svědomí. Profesor Snape byl zvyklý problémy řešit dřív, než mu přerostly přes hlavu.
A May rozhodně problémem byla. Ředitel Bradavické školy čar a kouzel však
bohužel stejnou zásadu nerazil. Profesor si znovu povzdechl. Musí si o tom
s ním promluvit. Jeho cesta nabrala nový cíl. Ano, Snape připouštěl, že mu
činí opravdové potěšení působit té dívce bolest a sledovat ji, jak trpí – bylo
to stejné, jako když se rozhodl skoncovat s Voldemortem – do krve si
rozdíral na předloktí jeho odporné znamení, svíjel se přitom bolestí a zároveň
cítil prudké štěstí z toho, jak znamení mizí … jenže pak se objevilo
znovu. A je tu stále. Stejně tak jako May. Potřásl hlavou a vstoupil do
ředitelny.
*****
„Zrcadlová
síň?“ zopakoval profesor Brumbál. „Ano, takové místo v Bradavicích opravdu
existuje,“ potvrdil. „Ale není mnoho těch, kteří síň naleznou, ještě méně je
těch, kteří jsou v ní schopni vidět víc, než jen pár pavučin, a jen
několik kouzelníků je schopno ji opravdu používat,“ dodal zamyšleně. Chvíli
bylo ticho. „Ta dívka má opravdové problémy, Severe, a my jí musíme pomoci,“
pokračoval pak Brumbál. Profesor Snape sebou neklidně zavrtěl. Měl dost svých
problémů. „Nikdy jsem ji neviděl tak vyděšenou,“ připustil však; „ani …“ „Ano,
Severe, vím, a právě proto potřebuje naši pomoc. Sama to nezvládne,“ dokončil
za něj ředitel. V tom posledním s ním profesor Snape naprosto
souhlasil. Nebylo mu však jasné, jak si Brumbál představuje, že by jí měl
pomáhat. Dokonce mu o ní odmítl říct cokoliv bližšího s trapnou výmluvou,
že „toho o ní sám moc neví.“ „To už i sama Parkerová má v sobě tolik
slušnosti, že mi laskavě sdělí, že na mou otázku prostě neodpoví,“ pomyslel si
naštvaně, když opouštěl ředitelnu. Profesora Brumbála si hluboce vážil, ale
jeho loajálnost měla přece jen jisté hranice.