Kestrel a Sirius - XIV.
A
zase ty vzpomínky
Ve
středu čekali nebelvírští na profesorku Mc Gonagallovou marně. Když se místo ní
na hodině přeměňování objevil profesor Snape, bylo několik slabších jedinců
zralých na první pomoc. Hlavně chudák Neville sebou málem sekl hned, jak
spatřil profesorův tmavý vlas. „Profesorce Mc Gonagallové dnes není dobře,“
pronesl Snape tónem, jakoby jí sám něco namíchal. „Bude mi proto potěšením,“
usmál se nehezky, „mít s vámi tento týden hodinu lektvarů navíc. Takže se
urychleně sbalte a za pět minut ať jste dole – všichni,“ zasyčel na ty, kteří
zvažovali přesun na ošetřovnu. May jen líně shrábla učebnice do tašky, zatímco
pozorovala Nevilla, jak se pokouší o totéž. Ruce se mu však třásly tak, že to pro
něj byl úkol nadmíru obtížný. „To bude v poho,“ snažila se ho uklidnit;
dobře si ale všimla, jak se po nich Snape škodolibě dívá. Zelené oči se jen
varovně přivřely, když se jejich pohledy střetly. O sebe si starosti nedělala –
lektvary (na rozdíl od stále nefunkčního kouzlení hůlkou) jí už problémy
nedělaly, takže bylo víc než pravděpodobné, že když nebude Snapea provokovat,
nic jí neudělá; ale co Neville? Výraz, že si na něj „zasedl“ nebylo to pravé
slovo. Byl to takový Snapeův otloukánek – jakoby si na něm vyléval všechny své
frustrace; tedy alespoň to tak vypadalo. May si však na rozdíl od ostatních
nemyslela, že toho hocha profesor terorizuje jen pro své potěšení. Naopak –
byla toho názoru, že mu ve skutečnosti vůbec nedělá dobře stále se s ním
rozčilovat. Chtěl z něho vykřesat něco pořádného, ale veškerá snaha se tu
zdála zbytečná. Neville jen když profesora viděl, byl hrůzou celý bez sebe a
opravdu zkazil všechno, na co sáhl. Snape by ho už dávno klidně mohl nechat
zcela oprávněně propadnout, ale podle všeho stále doufal, že se stane zázrak a
Neville se ještě vzpamatuje. May stočila hlavu zpět ke svému spolužákovi.
„Takhle to dál nepůjde,“ pomyslela si. „Tímhle způsobem spíš Snape skončí na
jednotce intenzivní péče, než aby se z Nevilla stal odborník na lektvary,“
povzdychla si. „Snad kdyby se nestalo to s jeho rodiči, víc by si věřil a
– byl by jinačí,“ uvažovala, když si nedbale přehodila brašnu přes rameno a
zamířila do sklepení.
Hodina
lektvarů probíhala dle jejího očekávání – zatímco jí si Snape ani nevšiml,
Nevilla deptal jedna radost. A tak ani ne za půl hodiny tu stál na straně jedné
běsnící profesor a na straně druhé „neschopný“ chlapec s uslzenýma očima.
Přišlo jí Nevilla líto – na dospívajícího chlapce se ty slzy a vzlykot vážně nehodily.
Dokonce i sám profesor ho už radši nechal na pokoji – znechuceně usedl za
učitelský stůl, aby uklidnil zjitřené nervy listováním v jakémsi odborném
slovníku, jemuž rozuměl snad jen on sám. Soucitně se zadívala na vedle sedící
hromádku neštěstí. Najednou jí bylo jedno, že Snape je ponořen v knize jen
zdánlivě. Déle chlapcovo utrpení nečinně snášet nemohla. Upřeně se na něj
zadívala. Neville, který na sobě ucítil sílu jejího pohledu, k ní vylekaně
vzhlédl – nevěděl, co zlého dnes ještě může čekat. Ona se na něj ale jen něžně
usmála, tak jako matka na své malé, dosud ještě nemotorné dítě. Hoch měl oči
navrch hlavy – neboť okolo ní spatřil zářící auru, která jej oslepovala –
neviděl již téměř nic než její pronikavé oči, které teď nabyly modročerné
barvy. Zdálo se mu, že se do něj ty oči vpíjejí, jakoby si jej ta světelná
bytost chtěla prohlédnout skrz naskrz. Nezvykle temné, leč sametově hebké
tunely, jej do sebe vtahovaly spolehlivěji, než nejvýkonnější vysavač. Byl by
nejraději utekl, ale nohy měl připoutány k zemi tak pevně, až si myslel,
že mu z chodidel vyrůstají obrovité kořeny zarývající se do podlahy
učebny. Ostatně byl přesvědčen, že by se před těma stále se zvětšujícíma očima
neukryl ani na druhém konci světa; cítil totiž, že ty oči ani náhodou nevnímají
jen pouhé obrysy jeho těla, ale současně i veškerou jeho buněčnou strukturu,
dokonce jeho myšlenky a snad je to přímo jeho duše, kam se upírá ten děsivý a
přitom tak vábivý zrak.
„Neboj
se,“ zašeptala měkce; „nejsem tu proto, abych ti ublížila. Chci ti jen ukázat
tvé pravé já – pojď,“ vyzvala ho, zatímco vztáhla ruku k jeho čelu.
Neville nestihl cokoli namítnout. Vlastně chtěl to vůbec? Ty tmavé oči skrývaly
nepoznaná tajemství a její hlas byl tak podmanivý … Jak je možné, že rozumí
slovům v cizí řeči, ho ani nenapadlo. To ostatně bylo ničím ve srovnání
s tím, co teprve mělo přijít. Ve chvíli, kdy se její prsty dotkly
Nevillova čela (asi tak ve výšce jednoho palce nad kořenem nosu), jakoby dostal
zásah elektrickým proudem. Ale to nebylo pochopitelně vše – chlapec totiž
zmizel a objevil se někde úplně jinde… Asi si dovedete představit, jaké bylo
jeho překvapení, když se znenadání přemístil ze sice nehostinné, avšak přesto
relativně bezpečné učebny, přímo do válečné vřavy. Bylo to jako zlý sen – stály
tu proti sobě dva tábory – na dvou sousedících kopcích tu stála hrdinná vojska
– na jednom z kopců byla vztyčena zástava se stromem a hvězdami, na druhém
kopci pak vlály vedle sebe hned dva praporce – bílý kůň a stříbrná labuť. Úpatí
obou kopců se ježila kopími a meči statečných a odhodlaných bojovníků. A odvahy
měli věru zapotřebí – ze všech stran k nim jako temná láva proudily
zástupy nepřátel. Neville hrůzou až vytřeštil oči, když se přiblížili natolik,
že byl schopen rozeznat jejich divoké obličeje – nebyl to totiž nepřítel jen
tak ledajaký – tmavé tváře jedné skupiny bojovníků ještě dávaly znát, že se
jedná o příslušníky lidského pokolení; u těch ostatních však bylo nad slunce
jasné, že tomu tak není. Jen Nevillova bohatá fantazie mu dokázala dát přesnou
odpověď, když jeho oči nic takového doposud nespatřily. Správně pochopil, že se
jedná o vojska skřetů, jakoby se vyloupli ze stránek učebnic profesora Binnse.
Neville rád poznával nové věci, ale tuhle exkurzi přímo do historie skřetích
válek by si věru rád odpustil.
Skřeti
byli zřejmě různých plemen, soudě alespoň podle rozdílu mezi výškou, stavbou
těla, výrazem v jejich „obličeji“ a rozmanitých skřeků, které vydávali.
Jak se tak na ně díval, přišlo mu, že Darwinova evoluční teorie byla „hodně
ujetá“. Výstroj jednotlivých skřetích jednotek se také lišila; nikoliv však
celkový dojem – již zjevení něčeho tak odporného mu způsobilo divoké bušení
srdce; jejich bojový pokřik ho pak donutil k úprku na samý vrchol kopce.
Neville nebyl hloupý, a tak se řídil starou osvědčenou radou „kdo uteče,
vyhraje.“ Byl tu jen jeden malý problém – utéci nebylo kam. Vlastně čekal, že
ho někdo z přísně se tvářících mužů střežících kopec zadrží; nic takového
se však nestalo – nikdo si nevšímal vyděšeného hocha s hrůzou vstávajícími
vlasy na hlavě, jež se snažil nalézt vhodný, tedy jakýkoliv, úkryt před těmi
pekelnými tvory. Netušil ani, jaké měl štěstí, když se dal na zbabělý útěk –
vzápětí by totiž býval spatřil tvory mnohem děsivější, než-li byli skurut-hai.
Kdyby byl pohlédl do tváře některé z prastarých bestií, jež jednotky
skřetů doprovázely, jistě by na místě zcepeněl. Takto však jen notně zadýchán
doběhl na vrchol kopce, kde ho ale čekalo neméně šokující setkání – nejprve
stanul tváří v tvář muži s knírem a kaštanovými vlasy po ramena,
třímajícího posvátný meč vyrobený zručnýma elfíma rukama. Tvář muže byla poseta
vráskami, jež způsobily starosti o osud jeho lidu. Přesto byla jeho tvář krásná
– krásná a ušlechtilá, jakoby vytesaná rukou antického sochaře. Muž měl svůj
zrak upřený do dálky, jakoby chtěl spočítat sevřené šiky nepřátel, jež jako
rozbouřený oceán útočily na poslední bašty světla, majáky naděje pro obyvatele
Středozemě. A vskutku – králova tvář doslovně takovým majákem byla – tak byla
plná světla, zatímco všude vůkol, ač bylo teprve ráno, padala temnota. Jen
obloha se naposledy krvavě rudě rozzářila, jakoby i sama příroda chápala, co
přinesou příští minuty, načež pohasla docela. Obrovské skřetí bubny zavelely do
útoku. Nastala lítá řež. Neville jen ohromeně zíral okolo sebe. Absolutně
nechápal, proč se ocitl právě tady a už vůbec mu nebylo jasné, odkud se
rozpomíná na tolik detailů, vždyť tu přece nikdy nebyl! „Jak je možné, že znám
zdejšího krále, když jsem ho rozpoznat nijak nemohl – oblečen není o mnoho lépe
než jako každý voják a královská koruna jeho hlavu nezdobí – jak je možné, že
vím, kde se nacházím a co se tu odehrává, jak je možné, že …“Dál se ve svých
úvahách nedostal. Odpověď přišla znenadání – vedle něj procválal nějaký jezdec
v červeno-zlatých barvách, s vysoce zdviženým mečem se jako jestřáb
mezi hrstku myší hnal mezi hordy ječících nepřátel, nic nedbaje na to, že se
žene do jisté záhuby, když vojska těch smělých mužů se potýkala s nejméně
desateronásobnou přesilou. Muž v zářící přilbici sekal mečem okolo sebe
hlava nehlava, až skřeti zoufale pištěli jak podsvinčata tažená na porážku.
V jedné chvíli si rytíř musel poupravit helmici, jež mu sklouzla trochu na
stranu, jak odrážel úder jednoho z útočících skřetů. Neville v té
chvíli ohromením vykřikl – ten neohrožený rytíř totiž byl on sám!
Náhle
se vedle něj ozval povědomý hlas: „Každý máme své pahorky … a každý máme svá
rozhodnutí,“ řekla postava v černém plášti s kápí. Neville sebou trhl
– nejprve si pomyslel, že se tu objevil nějaký Smrtijed; když však útlá ruka
poodhrnula kápi, pochopil, že se jedná o někoho úplně jiného. Ano, byla to May,
ale nějaká jiná May, takovou ji neznal. Oblečena byla prostě – pouze
v jakési bílé kytlici a přes ni měla přehozený dlouhý plášť s kapucí.
Zdálo se, že si nepřeje, aby ji kdokoli poznal. Usoudil, že tomu tak je
pravděpodobně proto, aby působila démoničtějším dojmem, což se jí opravdu
dařilo. V ruce držela jakousi černou hůlku. No, hůlku – spíš tyčku –
v průměru měla asi tři palce a dlouhá byla asi jednu stopu. Vzápětí však
poznal, že tu všechno vypadá jinak, než-li tomu ve skutečnosti je – May nedbale
mávla rukou a z obou konců této „tyčky“ vylétly do ruda zbarvené světelné
paprsky, takže její konečná délka odpovídala zhruba výšce postavy, jež ji
držela. K čemu ta věc slouží, mu předvedla v následující setině
sekundy, kdy doslova rozporcovala jednoho z útočících obrů, který udělal
tu osudnou chybu, že se dostal, kam neměl. Pak už May Neville nespatřil –
nedivil se – teď rozhodně nebyl čas na klábosení. Jen občas zahlédl jakousi
rozmazanou šmouhu a že se jedná o May poznal z podezřelého prořídnutí
zástupu nepřátel. Ještě jednou se stačil rozhlédnout po bojišti, když pocítil,
jakoby ho odtud něco táhlo. Následovalo cosi jako švihnutí bičíkem a vzápětí se
probral zpátky v učebně.
Hvězdy
v dívčiných očích pomalu pohasínaly. Na Nevilla to však byl příliš silný
zážitek — všechna ta krev, úpění raněných a poslední záškuby těl
skonávajících, vřeštění divých nepřátel, všudypřítomná smrt a její služka
temnota … teď, když už necítil chladivý dotek dívčiných prstů, nedokázal si
s tím sám poradit. S hrůzou v očích jen vrtěl hlavou a zakoktal:
„Ne …to … ne … ne …není pravda!“ dostal konečně ze sebe a bez ptaní „vyklidil
soudní síň“. Nemohl uvěřit tomu, co před chvílí viděl. Už mu sice bylo jasné,
že ve skutečnosti se nikam nepřemístil – po celou tu dobu fyzicky neopustil
učebnu lektvarů, takže mu vůbec nic nehrozilo; jeho vzrušené výkřiky však právě
proto musely budit dojem, že se pominul. Jednu část hádanky cestou rozluštil –
uvědomil si, že pouze nahlédl do jejích vzpomínek – ale jak mohly být tyto
vzpomínky pravdivé, když on si nic takového nepamatoval?! „Viděl jsi
budoucnost, Neville,“ rozezněl se v odpověď jeho hlavou dívčí hlas. „To,
co jsi spatřil, se teprve stane … za mnoho let …“ Leknutím sebou trhl – tohle
tedy opravdu nečekal. „Je to pravda,“ pokračoval ten hlas, když už
v panice utíkal chodbou co nejdál od učebny lektvarů. „To jsi byl ty.“ May
se s láskou dívala za prchajícím chlapcem – věděla, že to pro něj byla
takhle znenadání příliš silná káva – potřeboval čas, aby pochopil. Pro ni ovšem
nebylo žádným tajemstvím, že Nevillovým osudem není stát se čarodějem – ne
v tom smyslu, jak to bylo chápáno v těchto hradních zdech.
V Nevillově hrudi bilo srdce bojovníka – ne však nemilosrdného rváče a
žoldáka, ale chrabrého a soucitného léčitele. Ještě nějakou dobu potrvá, než-li
bude jeho duch probuzen, avšak byla si jistá, že až nastane pravá chvíle,
chlapec porozumí.
Ten
se teď však zoufale chytil za hlavu – „Jak to proboha dělá?“ uvažoval. Už měl
ale všech těch záhad dost. V rekordním čase vyběhl do slunečního svitu. Až
mezi skleníky se uklidnil – příroda mu vždy zhojila utržené rány a tady,
v blízkosti tajemného jezera, které se ve slunečních kotoučích třpytilo
jako nově vyražený peníz, v jeho srdci sílilo poznání, že May není
z těch, co by mu chtěli ublížit – nikdy si z něj ani nedělala legraci
jako ostatní a i když se vždy obával její poněkud nevyzpytatelné vnitřní síly,
vždy jej chránila a dodávala mu odvahy. Stále znovu a znovu promýšlel to, co mu
bylo dovoleno spatřit. Po chvíli se na jeho rtech objevil šťastný, i když ještě
nesmělý úsměv. Překonal strach z neznáma. I jemu bylo jedno jisté – už
nikdy nebude takový, jako předtím. Ten den se zdržel na břehu jezera ještě
dlouho do noci a za tu dobu přišel na mnohé, co jiným bylo i nadále skryto.
*
* * * *
Profesor
Snape se zvedl od stolu. „Co to mělo znamenat, Parkerová?“ Snad jako jediný si
všiml, že tu něco nebylo úplně v pořádku. Doposud ve vzduchu cítil
jiskření magie a rozhodně nebyl takový trouba, aby si myslel, že tu Longbottom
ječí jak na lesy jen tak bez příčiny. A aby opustil výuku, zvláště v jeho
hodinách, to se tu taky ještě nestalo. May ztuhla. Mohla vědět hned, že jí to
jen tak neprojde a neskončí to jen u stržených bodů, ale – hlavní pro ni byl
vždy výsledek, ne následky. Profesor se k ní s vražedným výrazem ve
tváři pomalu blížil. Pod jeho upřenýma očima se poněkud schoulila; to se ale
zase změnilo po jeho další otázce: „Co jste s ním udělala?!“ zavrčel. May
se hrdě vzpřímila. „Pokusila jsem se jen napravit, co jste pokazil!“ odpověděla
uraženě. Její spolužáci se na ni nechápavě zadívali – všichni si mysleli, že
Neville utekl ze studu poté, co ho Snape zase tak znemožnil. Nechápali proto,
co to May mele. Hermiona, která pracovala u stolu hned za nimi, si sice všimla,
že se ho May snaží utěšit, ale i jí to podstatné uniklo. Profesor však
z vlastní zkušenosti věděl, jak lze dopadnout po doteku dívky se zářícíma
očima – ještě teď mu nedělalo problém vybavit si takto „předaný“obraz elfů se
všemi spatřenými detaily. „Co jste mu ukázala, Parkerová?“ nahnul se nad jejím
stolem. May k němu neohroženě vzhlédla a vpíjela se do něj bleděmodrým
pohledem: „Ať už to bylo cokoliv, profesore,“ řekla mírně, „bylo to určeno výhradně
pro jeho zrak. Je mi líto – nic z toho vám prozradit nemohu.“ Profesorovy
oči se vztekle zúžily: „Myslím, že ano,“ zasyčel, provrtávaje ji svým pohledem
„na cedník“. Její zřítelnice se široce rozevřely. „Na to zapomeňte!“ vyvřískla,
když se jí okamžitě vybavil její rozhovor se Siriem Blackem. „Ne ne,
tentokrát žádné čtení mysli nebude,“ umínila si. A aby svůj slib „chlupatému
psisku“ dodržela, vystřelila za Nevillem dřív, než si ji Snape odchytí. Bohužel
profesora náhle popadla lovecká vášeň, takže nelenil a skokem se hnal za ní,
následován přítomnými studenty, jelikož ti již dobře věděli, že není větší
zábavy, než sledovat souboj těch dvou tvrdohlavých kebulí, jež nikdy nevědí,
kdy je čas na ústup.
Profesor
vyrazil za blondýnkou jakoby mu „za patama hořelo“. Buď měl tak vynikající
kondičku, anebo May velmi špatný den – už za pět minut ji totiž polapil
v jedné z chodeb. Na jeho přísných rtech se usadil nehezký úsměv.
Když
vypálila z učebny, ani se moc nenamáhala kličkovat chodbami a mást své
pronásledovatele – řítila se obvyklou cestou ze sklepení nahoru, ale to nebyl
ten nejlepší nápad; nevěděla sice, co to tam Mrzimorští na schodišti
nacvičovali; jisté ale bylo, že chodba byla úplně ucpaná. Nechtěla–li si cestu
davem proklestit ve stylu drtiče kostí, nezbývalo jí tedy nic jiného, než-li se
vrátit a dostat se odtud jinudy. V zádech pocítila nepříjemné mrazení –
něco jí napovídalo, že už to nestihne.
Těch
zbývajících pár desítek metrů Snape k May už jen v klidu došel. Ta se
ještě nerozhodně podívala dopředu na Snapea a pak zpět za sebe; nevěřila však,
že by se ten chumel za ní za tak krátkou chvíli dokázal rozmotat.
S obavami proto obrátila svůj zrak k profesorovi a počkala, až
k ní dojde. Nicméně kdyby bývala tušila, co bude následovat, asi by hodila
do žita vštípenou etiketu a zkusila se probít ven jedno v jakém směru.
Profesor
se skryl za svoji oblíbenou ledově neproniknutelnou masku; jen tmavé pálící
uhlíky jeho očí prozrazovaly vzrušení nad dopadnutou kořistí. Zastavil se
kousek od ní a pozoroval ji výsměšným pohledem. Pakliže May čekala od Snapea
otázky týkající se Nevilla, tak se zmýlila. Neville jako takový teď profesora
ani v nejmenším nezajímal. Zajímala ho May. Už dlouho se trápil
bezvýslednou snahou něco bližšího o ní zjistit. Jak dobře cvičený ohař větřil,
že právě tato nenápadná dívka by mohla být klíčem od pověstné třinácté komnaty;
komnaty skrývající poznání, jak dostat Voldemorta na kolena. Oproti ostatním
z Řádu (pozn.autora: Řád = Řád zlatého fénixe – odbojové hnutí proslulé
svými diverzními akcemi zaměřenými proti Lordu Voldemortovi) se klonil
k názoru, že May stále stojí na straně Temného Pána; jako jeho zrádce a
nastrčený špión chtěl tedy vědět, proti komu vlastně stojí. Bylo to vcelku
logické, uvážíme-li, že on, jako dvojitý agent, byl v mnohem větším
ohrožení než-li kdokoli ze Smrtijedů či členů Řádu. Již několik nocí mu
nedávala spát slova toho mladičkého profesora egyptologie:
„Nejprve
jsem si myslel, že Auroru můj výklad nezajímá – bavila se se svojí kamarádkou
nebo si cosi kreslila do pracovního sešitu — úplně z ní vyzařovalo
znechucení nad čímkoli, co zavání Egyptem … až jsem se divil, co tu vlastně
pohledává – „Proč si tedy nezvolila jiný obor, když ji historie nudí?“ ptal
jsem se sám sebe … to až do chvíle, kdy mě otráveně nepřerušila – „Co to tu
vykládáte za blbosti?“ řekla jen tak na půl pusy s výrazem naprostého
odporu k mé osobě … pochopitelně mě to rozladilo – jsem sice mladý, přesto
však kantor, takže jsem ji uraženě vyzval, aby můj výklad doplnila, pokud má k danému
tématu přesnější informace … K mému naprostému úžasu se zvedla ze svého
místa a předstoupila před katedru,“ řekl s úsměvem. „Zářila jako sama
bohyně Isis,“ zasnil se za nervózního tiku ve Snapeově obličeji, „…jakoby
nepřítomně vzala křídu do ruky a celou tabuli popsala dávnými znaky … některé
hieroglyfy jsem přečetl; byl to ale jen zlomek celku — když jsem ji tedy
požádal, aby je vysvětlila, podívala se na mě jako na největšího hlupáka,“
sděloval nadšeně. Severus Snape věděl přesně, o čem to historik mluví – stejným
způsobem se dívala dnes a denně na něj; ten blažený výraz v obličeji
mladičkého egyptologa mu však byl rozhodně cizí. „ … jakoby nemohla uvěřit, že
něco tak jednoduchého … ale pak začala vyprávět – všichni jsme na ni zírali
s ohromením – to, o čem mluvila, bylo naprosto neuvěřitelné – ale uvedla
tolik detailů, drobností, které do sebe naprosto přesně a logicky zapadaly –
nebylo otázky, na kterou by neznala odpověď … skoro bych myslel, že je to
egyptská královna osobně, probuzená z tisíciletého spánku,“ nedal se
profesor vyrušit Snapeovým skeptickým výrazem „nech se vyšetřit, magore“. „ …
jakoby sama v té době žila,“ pokračoval, „… neuvěřitelné, úžasné a
naprosto neuvěřitelné pro moderního člověka,“ posunul si na nose brýle
„lenonky“. „Jen považte — když mluvila, najednou se mi představa
reinkarnace a karmického kruhu nezdála tak nereálná, a to jsem byl vždy
zapřísáhlý ateista, “ pokrčil jakoby omluvně rameny. Hned ale zase spustil: „ …
od té doby jsem se až bál vstoupit do učebny, když jsem s ní měl mít hodinu
… měl jsem takovou trému, až se mi potily ruce a – nepatrně jsem začal i
koktat,“ dál se svěřoval profesorovi lektvarů, kterého to však očividně
nezajímalo. „ … připadal jsem si, jako bych já byl student a ona můj lektor –
úplně jako bych byl u zkoušky … myslím, že to věděla, ale dělala, že to nevidí
– dál si kreslila své podivné ornamenty a jen občas pozvedla ke mně zrak plný
modrého, měkkého světla …“ teď Severus zbystřil; věděl až moc dobře, za jakých
okolností se dívčiny oči barví do modra, případně i do jiných barev – jen
doposud nerozluštil, co se s ní v té chvíli děje. „… a nepatrně se
pousmála,“ švitořil profesor, jemuž rozpaky zrůžověly tváře. Snape se jen
znechuceně ušklíbl – on dozajista nebyl ten typ, co hýří superlativy; a v případě
slečny Parkerové by ho něco podobného ani nenapadlo. „… časem jsem pochopil, že
Auroru mohu považovat za jakýsi „dějepisný barometr“ – stačilo se podívat na
její obličej a z toho, jak se tvářila, jsem bezpečně poznal, jestli jsem
při svém výkladu trefil do černého anebo jsem úplně mimo. („Jasně, že jsi mimo,
hňupe,“ pomyslel si Snape, „a to pěkně dlouho“) – musím přiznat, že těch anebo
bylo mnohem víc …“ usmál se historik omluvně. „Víte,“ dodal po krátkém
zaváhání, „někdy jsem měl dokonce pocit, — vím, že je to hloupost, ale
… — jakoby už dopředu věděla, co vyslovím nebo co se v příštím
okamžiku stane … rozhodně bylo těžké ji něčím překvapit – jakoby pro ni
minulost ani budoucnost nic neznamenaly,“ potřásl hlavou. Nakonec si zasněně
povzdechl: „ach ano … byly to nezapomenutelné hodiny, vskutku … její … echm …
zmizení … je pro nás velikou ztrátou, opravdu,“ zatvářil se jako profesionální
plačka. Snape by mu v té chvíli nejraději jednu vrazil do zubů – beztak
jich už měl pár falešných. A ta jeho zářivými barvami hýřící „hawaiská“ košile,
vykukující zpod odrbaného „riflového oblečku“ ho dráždila jak rudý prapor býka.
„Kdyby si ji aspoň zastrčil!“, odfrkl si vytočený Snape. Být to jeho student,
už za ten nevkus by mu bez váhání napařil týdenní školní trest.
„Jakoby
pro ni minulost ani budoucnost nic neznamenaly …“ opakoval si nyní jeho slova.
„Obdržela snad dar jasnovidectví či prorockého slova?“ ptal se sám sebe. Nějak
se mu to nezdálo. Tohle by bylo příliš jednoduché. „ … jakoby tam sama žila
před tisíci lety …“ nešla mu stále egyptologova slova z mysli. Čarodějky a
čarodějové žili sice mnohem déle, než-li obyčejní lidé, avšak tak dlouho bez
užití Kamene mudrců přece ne … „Počkat. Pokud by si dokázala vyrobit Elixír
nesmrtelnosti … ale to zas nesedí s tím, co říkal Brumbál – je to
současnice Voldemorta … a jeho družka,“ dodal za sebe. „Ledaže by to souviselo
s tím, že přišla z jiného světa … snad tam žijí lidé déle … nebo je
to tím, že žádným člověkem není …“ uvažoval. „Kdyby tu tak žili nějací její
příbuzní,“ zalitoval, „pak by se o ní dalo leccos zjistit, ale Brumbál o nikom
nevěděl … ale Brumbál taky nemusí vědět úplně všechno, že?“ pokračoval ve svých
úvahách. Už od útlého dětství dával přednost svému (obvykle pronikavému) úsudku
před moudrem jiných; a ač svoji „Smrtijedskou epizodku“ později hodnotil jen
jako krok učiněný v mladické nerozvážnosti, přesto i toto nakonec přineslo
mnoho dobrého. Ale v tomto okamžiku se mu zdálo, že právě přes dívčiny
příbuzné by se mohl dobrat pravdy. „Přece musí existovat někdo, kdo ji zná, kdo
ji viděl vyrůstat, kdo by mi řekl …teď jen zbývá nějak ji donutit, aby se o tom
rozpovídala,“ uzavřel.
„Co
ode mě chcete?“ připravovala se k obraně. Snapeův úsměšek jí ledovými
prsty běhal po páteři sem a tam. Naklonila hlavu na stranu, jakoby se snažila
zaslechnout některou z profesorových myšlenek. „Vždyť přece víte – dostat
vás,“ zašeptal Severus slastně. Ani na okamžik ho nenapadlo lhát – chtěl ji
vystrašit, vyprovokovat, aby z ní dostal, co potřeboval. May se udělalo
nevolno. Padla na ni únava ze všech těch nikdynekončících potyček bez vítěze a
upřímně si nyní přála být daleko odtud. Matně si ještě uvědomila příchod
prvního z diváků – Harry Potter byl trénovaný nejen v létání na
koštěti, ale vynikal také v běhu – odmalička byly jedinou spásou před
pěstmi jeho povedeného bratránka pouze chlapcovy rychlé nohy, takže tu byl
první. Zanedlouho se začali trousit i ostatní, ale to už nevěděla, když se plně
soustředila na Snapea. „Proč tohle všechno děláte?“ položila mu čistě řečnickou
otázku. „Dostanu vás odtud,“ odvětil nečekaně, „nemáte tu co dělat, ať už to
vezmu z jakékoli ze stran – jste neschopná, drzá, nezvladatelná, bez
jakékoli úcty k autoritám, nepřizpůsobivá, svéhlavá a hlavně – nebezpečná
… jak jsem již řekl – postarám se o to, abyste odtud velmi rychle vyletěla, ale
ještě předtím …“ usmál se tak odpudivě, až mu měla chuť ukázat, co si dala na
snídani. Rychle se však ovládla: „To se vám nepodaří – nikdo mě odtud
nedostane, ani sám Voldemort – tím méně vy. Dala jsem slib,“ ukázala prstem na
Harryho, jakoby si nechávala zabalit dvacet dekagramů Gothaje. Profesor se
rozesmál: „Ještě stále trváte na té frašce?“ zeptal se. „Nebo jste opravdu tak
mimo, že byste byla schopna riskovat krk kvůli takovému budižkničemu, jako je
Potter?“ Harry na ta slova vzteky zaťal obě pěsti. „Aspoň mě by si nemusel brát
do huby,“ pomyslel si. Nahlas ale neřekl nic – proč by na sebe zbytečně
upozorňoval? Na dívčinu odpověď nemuseli dlouho čekat. „Tenhle ubožáček, nicka
nebo jaké další přívlastky pro Harryho ještě vymyslíte, není fakticky možná až
tak bezmocný, jak se vám snad dosud zdálo, soudě alespoň podle jistého, až
žárlivě střeženého proroctví, nemyslíte?“ sykla tak, aby to uslyšel jen Snape a
objekt jejich hovoru. „ … anebo jste o něm ještě nic neslyšel?“ zasmála se
škodolibě. Harry zpozorněl – co se týkalo jeho osoby, o nějakém proroctví
rozhodně neměl ani tuchy. Profesor jen stiskl zuby – nesnášel, když z něho
někdo dělal hlupáka a obvykle to pak dotyčnému dával i dobře znát. Pochopitelně
věděl, že na Ministerstvu kouzel existuje sekce, která slouží jako úschovna i
jakýsi bezpečnostní sejf pro všechna proroctví, jež byla kdy vyslovena.
Kouzelnickým a občas i nekouzelnickým světem pak putovaly pouze více či méně
přesné opisy těchto originálů, ke kterým se však rozhodně nebylo snadné dostat
– člověk musel být světec, aby se přes všechna ta lejstra, tisíce razítek a
nespočet bezpečnostních kontrol dobral ke „svému“ proroctví; aby se k němu
dostal někdo nepovolaný, bylo tedy téměř vyloučeno. Tím spíš nechápal, o čem to
Parkerová mluví – jak by se mohla dozvědět znění proroctví týkajícího se
Pottera, zvlášť, když ani neexistovala žádná jeho kopie – tu by přece
v Řádu dávno měli. Rozhodl se, že tento fakt později pro jistotu prověří u
Brumbála; teď se tím ale nehodlal znepokojovat. „Takže neslyšel,“ uchechtla se
na něj, vědoma si své dočasné převahy. Na to, odkud to má, se profesor neptal –
nehodlal se tu před studenty dál ztrapňovat, když moc dobře věděl, že by mu May
sotva něco řekla. Úplně ji slyšel, jak mu podmanivým hlasem hláskuje odpověď:
„Ta – jem – ství!“ s jedním z jejích odporných úsměvů. „Jak jsem již
řekl,“ pokračoval proto raději v deptání nepřítele, „zanedlouho už pro nás
budete jen pouhou vzpomínkou – asi jako na dotěrný hmyz, který jsme rozšlápli;
ale řekněte mi — jsou všichni z vašeho rodu tak tupí jako vy? Doufám,
že ne; tedy doufám, že už neexistuje žádný toho jména, protože jestli do
Bradavic nastoupí další Parker … nezbude mi, než vzít provaz a jít
k lesu,“ řekl ironicky, „neboť já rozhodně nikdy neměl nic proti
euthanasii; a pobyt v jedné místnosti s vámi je skutečné týrání,“
zatvářil se bolestivě. Na chvíli se teatrálně odmlčel, ale pak zas pokračoval:
„Ale i kdyby čirou náhodou ještě nějaký váš příbuzný žil – vás by se mu
v hlouposti jistě překonat nepodařilo – to snad není ani možné – příroda
vás vybavila inteligencí motýlí kukly; opravdu – kdyby vás odchytili obchodníci
s lidskými orgány, měli by hroznou smůlu – jste skrz naskrz dutá,“ ohrnul
opovržlivě ret za doprovodného chechotu hloučku Zmijozelských, kteří tudy právě
procházeli na hodinu jasnovidectví. Teď se však zastavili – něco takového si
rozhodně nemohli nechat ujít.
May
si ani nevyslechla profesorům výlev citů do konce – už při první zmínce o své
rodině se jí totiž nahrnula její horká krev do hlavy: „Vy sviňskej prevíte!“
zavřeštěla. „Kdo vám dovolil otírat se tou vaší nevymáchanou hubou o moji
rodinu?!“ ječela siréna. Na urážky své osoby byla zvyklá – ale aby někdo špinil
památku jejích rodičů, to nemohla připustit – zvláště když na ně měla tak
bolestné vzpomínky. Ty stále krvácející rány před všemi důsledně skrývala – a
nejen pro své bezpečí. Ani jednoho ze svých rodičů nepoznala – Hagel, její
otec, zemřel ještě dříve, než se narodila a přestože jí křehké matčino lůno
skýtalo po devět měsíců pocit naprostého bezpečí, řízením nelítostného osudu se
první nádech děvčátka probouzejícího se k samostatnému životu stal
současně matčiným výdechem posledním. Ne, May své rodiče neznala; ovšem
kimerská krev kolující v jejích žilách jí i v tomto směru poskytovala
netušené možnosti – Kimerové se totiž stejně tak jako i jejich vzdálení
příbuzní Dareové rodili s vědomím a znalostmi svých předků; mělo to však
jeden háček – jednoduše řečeno museli vědět, že ví – jinak to nefungovalo.
Bohužel May v kimerském prostředí nevyrůstala, takže jí toho zatím až
příliš mnoho unikalo. Netušila, že odpovědi na všechny své otázky má hledat ve
svém nitru, nikoli v okolním světě, který jí neposkytne zdaleka tolik
informací, kolik jí může dát její vlastní Já. Ona sama se však vždy považovala
za člena lidského společenství, a proto jí zkušenosti jejích předků byly
k ničemu – dokud přemýšlela jako člověk. Ve chvílích pohnutí však tolik
nekontrolovala svoji mysl a byla proto zčistajasna schopna k úžasu
ostatních na první pohled naprosto neuvěřitelných věcí, které však pro její
kimerské Já byly záležitostmi naprosto okrajovými a nehodnými zvláštní
pozornosti. Profesor Snape ji svými nevybíravými slovy rozrušil, a tak byla i
nyní pravdě blíže, než-li kdy jindy. Mělo to však i jistou nevýhodu – bez
cenzury přísně logické mysli jevila sklony k přímo brutální upřímnosti. A
jak už to bývá, pravdu lidé — na rozdíl od jiných plemen — neradi
slyší. „Ani netušíte, jak moc se mi hnusíte s tou vaší neustálou snahou nalézt
na každém cejch špatnosti!“ vykřikla. „ … ale jste to vy, kdo razí mince zla
v dětských srdcích! … vím, o co vám jde, ale nemůžu vám pomoct – nijak vám
nemohu pomoct …“ orosila své oči slzami, když jí v mysli vytanul nádherný
a přitom tolik skličující obraz:
Na
měkkém lůžku z mechu spočívala ta nejkrásnější bytost pod sluncem – May
jen na okamžik uzřela toho anděla; ten pohled se jí však do paměti vyryl navždy
– žena, byla-li vůbec ženou, odpočívala bez hnutí. Dokonce se zdálo, jakoby ani
nedýchala — štíhlá jak vrbový proutek, s pletí tolik bledou … jaký to
kontrast s ebenově černými vlasy, v nichž se odrážela záře hvězd … ani
samotný Michelangelo Buonarroti by nedokázal vytesat věrný obraz její
nadpozemské krásy – May byla tenkrát novorozeně; přesto s široce rozevřenýma
očima hleděla v úžasu na věrnou kopii Lary Dorren, spásy elfího lidu.
S bolestí shlížela na ta známá ústa, nyní však již němá, laškovně
tvarovaná elfí ouška, dokonale modelované tělo, snoubící v sobě jemnost
bílého mramoru s pružností a hebkostí mladé gazely … Neplakala, i když
věděla, že svou matku vidí poprvé a naposled; dala by cokoli na světě za to,
aby se tmavé řasy zachvěly a odhalily tůně šedomodrých očí … aby se pobledlé
rty znovu zbarvily do ruda pulsující krví a v láskyplném úsměvu odhalily
řadu drobných, bělostných zoubků … aby útlé paže utopené v moři kouzlem
nevadnoucích květů pevně objaly drobounké tělíčko novorozeněte, aby se hladová
ústa dítěte mohla přisát k matčiným prsům plným sladkého mléka … nic
takového se už ale stát nemohlo – křehká květina dávno zapomenutého lidu již
snila svůj věčný sen. May dokonce nebylo ani dovoleno zůstat na posvátném místě
se svou matkou – jakési hrubé, mozolnaté ruce ji uchopily a odnesly pryč,
načež byla hrobka navěky zapečetěna. Mrtvá elfí královna osaměla za studeného
svitu krystalů a jemné vůně padlých květů … byla to příliš krutá vzpomínka, než
aby zadržela slzy ve svých očích … po tvářích se jí koulely veliké slané perly,
jež se s cinknutím rozstřikovaly na podlaze.
Profesor,
jež zavčas neodvrátil zrak, spatřil v šedomodrých hloubkách tolik bolesti,
až se jeho srdce zachvělo. Zdálo se mu, jakoby byl ponořen v ledové tříšti, jež
rozdírala zdroj jeho citu – s námahou se nadechl a olízl si najednou
rozpraskané rty. Byl šťasten, že stojí tam, kde stojí; kdyby byl nebelvírské
dívce blíž, pravděpodobně by ten nápor bolesti nepřežil. Za chvíli se bolestivé
sevření uvolnilo – to když se zase vzpamatovala a její oči nabyly své obvyklé
svěže-zelené barvy.
Profesor
byl zachráněn; dívka nikoliv, neboť jí právě došel význam posledních Snapeových
slov. A stejně tak jako i v prvním případě, i nyní jí v mysli
vytanula krutá vzpomínka. Jen – tentokrát ne její. O to více však drásala její
nitro – neboť zde nešlo o nikoho jiného, než-li o její jedinou opravdovou
přítelkyni, o Ciri, její babičku, krev její krve; a přestože vnitřně prožívala
všechno tak, jako samotná cintránská princezna, jak už to u vzpomínek druhých
lidí bývá, byla v této situaci ještě bezmocnější, než-li popelavá dívka
s velkým šrámem na tváři. Ciri ve své ušlechtilosti a lásce ke své „matce“
Yennefer totiž učinila přímo nebetyčnou hloupost – vydala se dobrovolně do
rukou černokněžníka Vilgefortze v naději, že ten na oplátku vězněnou a
mučenou čarodějku propustí. Ciri zažila už mnohé; přesto se v tomto případě
zachovala jako velká naivka – na základě svých zkušeností už mohla a dokonce
měla vědět, že něco takového se nikdy nestane. Naopak Vilgefortz Ciriino
jednání předpokládal – toto byl pravý důvod, proč vlastně Yennefer věznil – ne
proto, aby z ní dostal dívčin úkryt. Jemu totiž byly čtyři věci naprosto
jasné. A to, že:
1) Yennefer mu o Ciri nikdy
nic neřekne,
2) Yennefer mu nic říci ani
nemůže, protože sama nic neví,
3) Ciri prostřednictvím svých
mimořádných schopností ví přesně, co se děje s jejími milovanými, ať už se
skrývá kdekoli a
4) Ciri je hloupá husa, takže
se je pokusí zachránit, i kdyby tak přišla o svůj vlastní život.
Zbývalo
mu tedy jen trpělivě čekat a občas si dlouhou chvíli ukrátit mučením vzpurné
čarodějky, jež také nebyla natolik inteligentní, aby prohlédla jeho geniální
strategii. Inu, jak se píše v moudrých knihách, když nemůže čaroděj
k hoře, musí hora k čaroději. A ať už bychom černokněžníkovi vyčítali
cokoliv, toto bychom mu upřít nemohli – učený on vskutku byl, byl elitou
čarodějnického stavu a po sebevraždě velmistryně Tissai de Vries, jež psychicky
neunesla důsledky událostí na ostrově Thaneddu, kdy se sněm čarodějů proměnil
ve vražedná jatka, při nichž zahynula více než jedna polovina všech
zúčastněných, samotný ostrov Thanedd pohltilo moře a jediná oficiální čarodějná
škola Arethusa byla zničena, se mu již žádný z čarodějů rovnat nemohl.
Ciri
až tady, na hradě Stygga, pochopila, jak bláhový byl její úmysl a co s ní
černokněžník zamýšlí. Tedy, přesně řečeno, Vilgefortz byl natolik „laskav“, že
jí vše předem osvětlil. Přitom se pásl na dívčině bezbřehé hrůze, když jí
konečně došlo, že past zaklapla a ona proti tomu už ničehož nezmůže. Domnívala
se, že nepůjde o nic, co by z lásky k Yennefer neunesla – předpokládala,
že i Vilgefortz, stejně tak jako předtím elfové z Údolí Olší, bude po ní
chtít dítě – dítě s nepředstavitelnými magickými schopnostmi, jež se
v jejím rodě podle všeho od generace ke generaci stupňovaly. Byla ochotna
ulehnout s ním na lože (ostatně to si už vyzkoušela s Králem Olší,
jenže ten byl bohužel či bohudík již příliš stár na to, aby se na něco
kloudného vzmohl), počít dítě a toto mu přenechat k jeho světůvládným
cílům, protože – toto již Ciri věděla – pro Vilgefortze opravdu „jeden svět
nestačí“. Černokněžník však nehodlal čekat a mrhat dalšími lety svého života,
až počaté dítě vyroste; ostatně kdo mu mohl zaručit, že slibované schopnosti
obdrží a hlavně – bude-li potomek rodu Siathal skutečně tak mocný, nebude snad
chtít vládnout světům sám?! Rozhodl se tedy neriskovat a narození dítěte naopak
zabránit – „pro moje účely přece stačí jistý organický materiál z těla
cintránské princezny, obsahující potřebnou genetickou výbavu … stačí dívku
oplodnit, počkat, až se vyvine plodový koláč, ten vyjmout a pak ... a co se
týče té malé bestie – bude následovat malá, avšak hodně bolestivá odplata za
vybuchlý Portál Lara a jestli to všechno přece přežije, než zemře, poslouží
jako odměna pro mé větné chlapce – Bonharta a Skellena,“ zkřivil zohavený
obličej do ďábelského úsměvu.
May
ještě spatřila Ciriino ponížení, kdy z dívky čarodějovi pacholci strhli
šaty a připoutávali ji k železnému křeslu stojícímu uprostřed styggského
laboratoria, jež čaroději sloužilo k inseminaci a k jiným hrůzným
zákrokům na tělech bezbranných dívek, na nichž prováděl pokusy, za něž by se
nestyděl ani Mengelle. Vilgefortz vzal do svých odporných rukou jakési nástroje
… a obě dívky se hrůzou rozkřičely – v té chvíli se ovšem, stejně tak jako
hrad Stygga, i Bradavice otřásly v základech.
O
pár pater výš profesor Lupin složil hlavu do dlaní: „Už ne, Bože, už né,“
zaúpěl a začal se zvedat ze židle. Dvě stě devadesát čtyři stopy vzdušnou čarou
od epicentra zemětřesení se probudila k životu vyschlá kašna. „Tohle mi
někdo zaplatí!“ sevřela po nenadálé sprše v pěst své ruce profesorka Mc
Gonagallová, jež šla právě kolem. Vracela se zrovna z nemocnice u sv.Műnga
a po „drobném“ chirurgickém zákroku, jenž byla nucena podstoupit, neměla náladu
na něčí „blbé vtípky“. „Nejdřív gynekologické problémy, a teď se mi k tomu
ještě přidá zápal plic,“ zavrčela nazlobeně. „Parchanti jedni!“ ulevila si a
nemyslela jen místní rošťáky, ale muže vůbec.
Většina
přihlížejících žáků popadala na zem, jakoby někdo zatřásl stromem
s přezrálým (a v několika případech i nahnilým) ovocem. Dokonce i May
měla tendenci jít do kolen; v jejím případě to ale bylo způsobeno tím, co
viděla. To, jak byl hrad Stygga napaden družinou bělovlasého zaklínače a to,
jak upír Regis ubohou dívku zachránil před tím nejhorším z rukou Vilgefortzových
fámulů, již neviděla, když se jí zatmělo před očima a obraz zmizel. Rychle se
stylizovala do polohy napadené šelmy, připravené si se svými hořícími dlaněmi
zahrát na spalovače mrtvol. Naštěstí si zavčas uvědomila, kde je, co se to
s ní stalo a proč. Šlehajícíma očima se zadívala na profesora Snapea. „Vy
…vy!“ zasípěla. „Víte, co jste mohl způsobit?!“ dýchala jak parní lokomotiva.
„Chci jen odpověď,“ řekl napohled zcela klidný Snape. Jeho „procesor“ však jel
na plné obrátky. „Odpověď? Na co? Na urážky mé rodiny?!“ zařvala May. „Kdybyste
jen věděl … kdybyste spatřil …“ „Ale o to mi právě jde – tak mi to ukažte,“
přerušil ji dychtivě a postoupil krok k ní. Zastavila ho napřažením zářící
ruky. „ … prosil byste za odpuštění za svá hanebná slova,“ dopověděla obřadně.
Profesor se ušklíbl – říci však nic nestačil. „Nejste toho hoden,“ vysvětlila
mu. „Jen se na sebe podívejte,“ začala ho obcházet v kruzích, „co to jste
za člověka! Jakoby vás posedl tucet démonů – a možná, že i posedl, jinak byste
mi nemohl … žádný člověk by nemohl … způsobit tolik trápení,“ řekla zdrceně.
Toto však nebyla pravda. Věděla to – stačilo vzpomenout Bonharta nebo Skellena,
jež právě spatřila. Tito dva pánové byli schopni úplně všeho – jen tomu prvému
se to dařilo poněkud lépe, než-li tomu druhému. „Ale Bonhart i Skellen … byli
přece žoldáky nechvalně známého černokněžníka Vilgefortze,“ uvažovala. „A není
snad Snape zas žoldákem nechvalně známého černokněžníka Voldemorta?“ zachechtal
se jakýsi temný hlas v její hlavě. „Jak jste si podobní!“ myslela teď
profesora a Toma Raddla. „Kam jsem jen dala oči!“ vydechla. „Řekněte mi,
profesore, kolik práce vám dá každé ráno zdusit v sobě všechno dobré?
Hodinu? Půl? Pět minut? Minutu? Nebo už se probouzíte takový, jaký jste tady?“
naléhala. Snape se jen ušklíbl – citové vydírání na něj neplatilo. Plavovláska
pobledla – ale proč by neměl dostat, čeho si žádá? „Chcete vědět, kdo já jsem?“
vybuchla nakonec. Profesor jen kývl. „Ale to já nevím! Nevím, kdo jsem, proč se
okolo mě pořád dějí takové věci, nevím, proč mám tohle,“ kývla ke svým dosud
zářícím dlaním, „nevím, proč si pamatuji věci, které jsem nikdy nezažila a
zažít ani nikdy nemohla … nevím, co znamenají ty obrazy a hlasy …“ „Máte to
pořád?“ zeptal se zaujatě. „Stále ti elfi?“ „Ano – ne, tedy … je toho víc,
mnohem víc,“ podrbala se v rozpacích na hlavě, „ … nevím, kam co zařadit –
něco z toho se muselo odehrát před miliony let, zatímco o něčem si nejsem
jistá, jestli se to vůbec stalo …“ odmlčela se vyvedena z konceptu.
„Myslíte
si, že mě tímhle ohromíte?“ zasyčel vztekle. „Myslíte si, že mě to baví?“
opáčila stejně vzteklá May. „Jaké si myslíte, že to je, narodit se do světa bez
lásky, nemít ani jednoho rodiče … víte, jaké to je, žít s vědomím, že
alespoň matka mohla žít, kdybych se já nenarodila?! … jaké to asi je, rozumět
věcem, jež jsou stovky let minulostí a přitom nerozumět ničemu, co se děje
v mém vlastním těle, šílet hrůzou z toho, že se sem jednou dostanou
ti prokletí elfové, ne-li ještě něco horšího, a odtáhnou mě do svého …“ vyschl
jí hlas v hrdle. „Laboratoria,“ doplnil ji temný hlas. „Jaké si myslíte,
že to je,“ zašeptala zas, „vidět, že se na vás všichni dívají jako na zrůdu,
cítit jejich nenávist a strach a nevědět, jestli náhodou nemají pravdu? Já
nevím, kde se ve mně bere Moc – vytryskne a zhasne jako sopka, jež vychrlila
již dost lávy … jaké si myslíte, že to je, vědět, že ji neumím ovládat, že je
to silnější, než já a kdoví, jednou … Nedovedete si představit, jak trpím,
protože vím, že sama to tajemství nedokážu rozluštit a není tu nikdo, kdo by mi
je vysvětlil – a ani nikdy nebude – nikdo; protože já, profesore, jsem poslední
svého druhu – poslední z Kimerů …“ zašeptala hořce a celá se roztřásla
zadržovaným pláčem.
Pak
se na něj vyčítavě podívala: „Tak já vám řeknu, jaké to je – každý den se
modlíte, ať už to skončí – ať zhasnou světla na obloze a země se zahalí tmou,
ať mráz zkosí vše živé, vše, včetně mě … prosím Boha o zbloudilý šíp, jež by
zbarvil mou hruď krví, prosím o kletbu, která se nepromíjí, jež by vyšla
z hůlky některého ze Smrtijedů,“ v oku se jí zvláštně zablýsklo, když
se střetla s profesorovýma tmavýma očima, „denně bojuji s touhou
všechno to ukončit – skočit dolů z kupolí hradu či vrhnout se do
rozbouřené řeky, schovat si pár semínek ze skříně s přísadami nebo se jen
letmo dotknout čela …“ zadívala se do pohasínajících dlaní. „A vy,“ nadechla se
a z jejího hlasu bylo cítit příchuť zloby. „Vy mi tu říkáte … víte vůbec,
co tu říkáte? Dovedete si vůbec představit, CO jste vlastně řekl?!!!“ zakřičela
z posledních sil. Svět se s ní začal rychle otáčet.