Kestrel a Sirius - X.
Boj s
větrnými mlýny
Konečně
tu byla neděle a tím pro May skončila „milá povinnost“ přátelských večerních
návštěv Snapeova kabinetu. Snídani si proto opravdu vychutnávala a rozdávala
přitom úsměvy do všech stran. Ani v nejmenším jí přitom nevadilo, že
poblíž usedly Padma s Parvati, které se na ni jen ušklíbly. Pak hned ale
pokračovaly v přerušeném rozhovoru: „ Ještě mi řekni, že Lupin není
fešák,“ řekla Parvati. „No, už trochu přibral,“ váhavě souhlasila Padma. Když
ho měli ve třeťáku, byl učiněná troska. May se málem zadávila rohlíkem. Vší
silou se snažila tvářit, že ji jejich rozhovor ani v nejmenším nezajímá.
„Ale co, přibral – všimla sis, jaký má náááádherný lískooříškový oči?“
rozplývala se dál Parvati. Zasněně přivřela oči a zamilovaně si povzdechla. „Nevšimla,“
konstatovala nato Padma věcně a než jí mohla Parvati vynadat, rychle dodala:
„…když já u chlapů sleduju úplně jiný věci, než jaký maj oči …“ Obě se
zachichotaly. May se už neudržela a vyprskla smíchy. „Ještěže je neslyší
Harry,“ pomyslela si, „z tohohle by měl asi trauma na celý život,“ zahihňala se
taky. Pak se zadívala na dívky. „Kdyby tak věděly … za tu pusu bych teď už
„ležela v oboře, nožky nahoře“ a Parvati by pro změnu obdržela cestovní
poukaz na doživotní dovolenou v Azkabanu,“ usoudila. Při té představě se
znovu usmála. Najednou však její úsměv zmizel a výraz dívčiny tváře
ztvrdl. Zaslechla jakýsi hlas. Tentokrát ale nepřicházel ani ze světa elfů, ani
z nějaké vzdálené galaxie; bylo to blízko. Až moc blízko. „Neville,“
rozšifrovala. „Tak ty nedáš pokoj!“ zavrčela, zatímco tiše vstala od stolu.
Vzápětí se nepozorovaně vypařila.
V momentě
byla na místě. V jedné z chodeb se opravdu na zemi svíjel nebelvírský
student. A nebyl sám. Jak správně odhadla, tu krev na Nevillově tváři měli na
svědomí pánové Crabble a Goyle; ty slzy pak břitký jazyk pana Malfoye mladšího.
Ke zraněnému chlapci se skláněla Hermiona s Ronem; Harry stál ostražitě
opodál s hůlkou v ruce. Také oni zaslechli Nevillův nářek, jen byli
podstatně blíže k jeho původci.
„Malfoyi!!!“
vynořila se May „odnikud“. Nekřičela; přesto ono slovo každému
z přítomných v uších přímo explodovalo. Všichni sebou zděšeně trhli –
snad to bylo více jejím výrazem tváře než slovy či gesty; snad to byly její
oči, co jim nahánělo hrůzu – protože v těch očích, temných a ledových jako
dvě hluboké studny, mnozí spatřili smrt. Nikdo ze studentů ji neviděl přicházet
– v jedné chvíli tu nebyla a v druhé stála těsně vedle nich – opravdu
dramatický nástup. (Kdyby Hermiona nevěděla, že v Bradavicích tohle není možné,
přísahala by, že se sem May přemístila).
„Jak
jsi se opovážil!!!“ probodávala ho May očima ostrýma jako čerstvě nabroušený
nůž. Druzí dva jí nestáli ani za pohled. „Jak jsi si dovolil potřísnit jeho
duši svým jedem!!!“ pokračovala Smrtka a svá slova přitom odrážela od stěn jako
raketa tenisové míčky. Dracovi zatrnulo. „Jak ví, o čem jsme mluvili? Před
chvílí tady přece ještě nebyla!? Ale byl to nádherný pocit, dívat se na toho
hroutícího se šmejda, když mu popisoval poslední vědomé chvilky jeho rodičů,“
přivřel slastně oči. „Pochopitelně jsem to celé trochu přibarvil, ale to přece
patří k věci. Byl tak směšný, když se mi pokoušel těma svýma pěstičkama
rozbít nos! Na hůlku si ani nevzpomněl, ignorant. Jeho chyba,“ ušklíbl se.
Trošičku ho kouzlem přidržel, zatímco Crabble s Goylem do něj bušili, ale
moc toho nevydržel. Škoda. Nakonec ho radši pustil, aby z něho hoši
nevytloukli duši a neměli na průser zaděláno. Stejně už se na scéně objevil
Potter & spol. a legraci mu překazili. Ale že tu byla taky ona … ne, toho
si nevšiml.
„Co
se staráš? Vypadni! Tohle není tvůj problém,“ vyštěkl Draco. „Tohle je můj
problém,“ zasyčela. „Dokud jsem tady, já prostě nedovolím žádnou šikanu a
terorizování slabších. Ať už se jedná o kohokoliv,“ dodala mrazivě a zvedla přitom
jednou rukou Nevilla ze země, aniž by spustila oči z Malfoye a jeho
kumpánů. Vzduch, jež vdechovala, byl stále ještě nabit negativní energií
posledních událostí a v May se uvnitř zase něco pohnulo. Cítila, že tohle
by nemuselo dopadnout dobře, ale její hněv byl silnější. Tohle mu rozhodně
neprojde. Neville se při dívčině doteku celý roztřásl a jistě by byl i omdlel,
kdyby ho Hermiona nezachytila. V jejím náručí se ale překvapivě rychle
vzpamatoval. Tu skrytou hrozbu cítil taky. Sám nevěděl, z koho má větší
strach – jestli ze Snapea, z těch tří nebo – z May.
S překvapením si uvědomil, že největší hrůzu mu nahání May – i když mu
nikdy neublížila, spíš naopak – ale když se tvářila takhle, byl najednou
vždycky o pár čísel menší.
Bylo
vidět, že dívka si z Dracových slov nic nedělá – rozhodně ještě
neskončila. „Zdá se, Draco, že už jsi zapomněl na ten příjemný pocit stát se na
okamžik domácím mazlíčkem,“ řekla mírněji a s milým, leč jaksi studeným
úsměvem, zatímco její pravá ruka udělala pohyb, jakoby v ní držela jo-jo.
Malfoy jen stiskl zuby. Pamatoval si velice dobře, jak ho loni „Moody“ při
podobné příležitosti proměnil v hranostaje, načež ho střídavě vyhazoval do
výšky a třískal s ním o kamennou podlahu. Otřesný zážitek.
„Víš,
Draco,“ věnovala mu další ze svých mrazivě okouzlujících úsměvů, „já jsem
skromná – spokojila bych se s něčím menším – co bys řekl malé exkurzi do
říše hmyzu? Třeba takový roztomilý mraveneček …“ zašišlala poslední dvě slova
zrovna jako teta Agáta, když ho před lety přinesli z porodnice. Současně
ukázala dvěma prsty pomyslnou velikost. „Bohužel by tě tu na té mozaice nebylo
příliš vidět,“ povzdychla si účastně, „stačil by pak jeden neopatrný pohyb a –
mohla by se stát nehoda,“ usmála se znovu. Dracův žaludek se sevřel ledovými
kleštěmi. Věděl, že by toho byla schopna – rozmáčknout ho přede všemi jako
nějakou dotěrnou štěnici a pak mu ještě vzlykat u hrobu a nosit mu tam kytky.
Nechtěl však dát najevo strach. Ne před svými druhy. Ne před Potterem a jeho
přátelíčky. Ne před tím ubožákem Longbottomem. A hlavně – ne před ní.
„Proč
to pořád děláš? Proč mě tak trápíš?“ pokračovala dívka mateřským tónem. („Ta na
to teda vypadá,“ pomyslel si a neubránil se úšklebku.) „Jsi přece inteligentní
chlapec; doufala jsem, že stačí, když ti řeknu jednou, co nemáš dělat, tedy
chceš-li se dožít ve zdraví důchodového věku … myslela jsem, že už jsi
pochopil, že svá slova myslím vážně. Smrtelně vážně Draco,“ zakončila. Oslovený
hoch se však již ovládl. Všiml si totiž, že May s sebou nemá hůlku. Takže žádný
mraveneček … a už vůbec ne mrtvý mraveneček … z něho nebude. „To jsem
zvědav, jak to chceš udělat,“ zachechtal se a pokynul Crabblemu a Goylovi. Sám
vytasil hůlku. May se ani nepohnula, když hromotluci vykročili, aby se po ní
vrhli. Když však byli od ní už téměř na vzdálenost natažené paže, složila prsty
do znamení Aard. Mířila doprostřed. Z její dlaně vyšlehlo světlo a
odhodilo je daleko nazpět. Už se nezvedli. „Nic jsi nepochopil, Draco,“ usmála
se na něj způsobem, při kterém se Nevillovi bezděčně rozdrkotaly zuby. „Já
přece nepotřebuji žádnou hůlku, abych tě mohla dostat. Dokonce se tě nemusím
ani dotknout, abych ti ublížila,“ řekla, stále s tím ošklivým úsměvem.
Harry musel Dracovi uznat, že má silné nervy. On sám spolu s Ronem,
Hermionou a Nevillem se radši May klidili z cesty a ustoupili ke stěnám
chodby. Možná ale, že Malfoy jen podcenil nepřítele – koneckonců kromě
posledního famfrpálového zápasu neměl možnost poznat, co dokáže. A už vůbec
nemohl tušit, jak to vlastně dělá. Přítomní nebelvírští studenti bohužel to
štěstí neměli.
Draco
se mezitím pokusil proti May pozvednout svou hůlku a vyslovit zaklínadlo, ale
už to nestihl. Hůlka mu najednou vyletěla z ruky a neviditelná síla ho
zatlačila ke stěně. May pomalu zvedla pravou ruku až do úrovně svých očí.
Současně s tímto pohybem cosi Malfoye chytilo za krk a vyzvedlo ho to do
vzduchu. Bezmocně tam sebou třepotal jako chycený motýl a snažil se osvobodit,
jakoby čekal, že se odněkud opravdu vynoří nějaký obří špendlík, který jej tam
připíchne definitivně a vytvoří z něj tak výstavní exponát. Byl
k smrti vyděšen; s hrůzou si uvědomoval, že proti dívčině libovůli
nemůže dělat vůbec nic. Stěží se mohl i nadechnout. Ronovi se splnil jeho sen –
vidět Malfoye v poslední křeči; kdyby něco podobného provedl Harry,
nepochybně by teď výskal radostí; protože však exekuci prováděla May s tím
jejím sadistickým výrazem, nabývala celá záležitost hororových rozměrů –
rozhodně neměl chuť se Malfoyovi smát a bezděčně si sám sáhl na svůj krk. „Měl
bys brát má slova vážně, Malfoyi,“ pokračovala kovovým hlasem, zatímco se
spokojeně dívala, jak hoch nabývá sytějších barev.
„To
by snad už stačilo,“ ozval se stejně ledový hlas za jejími zády. May pokrčila
rameny. „Snad ano,“ připustila a obrátila se k profesoru Snapeovi. „ I
když v jeho případě …“ ohrnula pochybovačně ret. Jakmile na něj přestala
ukazovat rukou, rozplácl se Draco na podlaze a chytil se za krk. Jen sípal, jak
se pokoušel popadnout dech. Snape přejel bojiště pohledem. „Za tohle přijde
Nebelvír o spoustu bodů …“ řekl zlomyslně. „Jestli jste si ještě nevšim, já vám
na ty vaše body seru,“ rozčílila se. Profesorovi se zúžily oči: „Ale oni ne,“
zašeptal sladce. May ho zpražila pohrdavým pohledem – věděla přesně, o co mu
jde. Zničit nepřítele tak, že vyvolá rozklad v jeho řadách. Protivník se
pak požere navzájem.
„Jste
šílená, Parkerová,“ řekl Snape hlasitě, „měla byste se léčit.“ May se na něho
ošklivě zadívala – rád by ji odtud odstranil, nejlépe někam do ústavu, odkud se
už v životě nedostane, to tak! „Každý z nás má své kostlivce ve
skříni, každý z nás je nějak — poznamenán,“ zašeptala tiše, ale
naprosto zřetelně. Harry si všiml, jak se přitom napohled zcela mimovolně
dotkla svého levého předloktí. Profesor Snape nepatrně ucukl. Dívali se
s May jeden druhému přímo do očí. Ne, nevadilo mu, že dostal Malfoy lekci.
Nepochybně byla zasloužená – on sám by někdy toho fracka nejradši uškrtil,
kdyby jen mohl. Výchovné metody slečny Parkerové byly sice poněkud drastické,
leč v podstatě dle jeho gusta; sám mnohdy litoval, že takových metod jako
profesor užívat nemohl. Dokonce i tu její drzost by přehlédl – už si na ni
zvykl a koneckonců – stále je to lepší, než ta její uhlazená zdvořilost, kterou
ho už týden častovala. Ale všechno má své meze. S tím Znamením Zla to už
přehnala. „Proč ona vždycky musí vyjíždět ze snesitelných mantinelů?“ pomyslel
si. „Nikdy nezůstane nikomu nic dlužná. Nikdy nesklopí hlavu a nedrží krok
s ostatními. Vždycky má svou hlavu a dělá si, co chce. Ani ji nenapadne
držet se stranou. Ne. Vždycky musí mít navrch. Vždycky musí všem ukázat … jak
to vlastně dělá, že vždycky tak bezpečně najde a zatlačí na slabé místo
protivníka? Jakoby o každém už všechno věděla předem a jen čekala na chvíli,
kdy to použít.“ Bolestně se nadechl. Ano, bylo to jisté – měl jí jako obvykle
až po krk.
Výraz
dívčiny tváře se však již změnil. Vypadala ztrápeně. „Proč tohle děláte?“
zeptala se profesora na totéž, na co předtím Draca Malfoye, jen úplně jiným
tónem. Z jejího hlasu zněl smutek, bolest a z nepochopitelného důvodu
i něha. Tyto její nenadálé přechody nálad Snapea znepokojovaly. Nesnášel,
jak hladce a plynule dovedla přejít v jediném okamžiku od čiré nenávisti
k tichému porozumění a až bolestné náklonnosti. Ten její ublížený pohled,
výraz umírající labutě, dovedl pěkně drásat nervy. „Zřejmě je to součást její
taktiky,“ pomyslel si. „Je přece těžší zaútočit na křehkou, bezbrannou,
éterickou bytost, než na obludnou hydru. Ale na mě tohle neplatí,“ zadíval se
jí chladně do očí. May si povzdechla. Opět nepochopil. Ale už mu nic na stříbrném
tácu servírovat nehodlala. „Ať zapomene, že se mi bude dál šťourat
v mysli,“ ušklíbla se. „Ani netušíte, jak moc vám rozumím,“ řekla mírně.
„Znám vás, vím, jaký jste, jaký skutečně jste, pod tou vaší železnou maskou,“
vpila se do jeho tmavých očí, ve kterých však zahlédla jen tvrdost diamantu.
„Jsme si v lecčems tak podobni …“ šeptala dál a oči jí zářily. „Proč
neodhalíte vaši pravou tvář, proč hrajete tuhle hru? Nepřináší vám nic dobrého,
to oba víme. Proč nejste tím, kým jste – jen tak můžete být šťastný …“ vztáhla
k němu svoji dlaň. Profesor div neucukl, když na své hrudi ucítil mazlivý
dotyk jejích prstů, aniž by se ho pro vzdálenost, jež je dělila, mohla skutečně
dotknout. „Vím, co vás trápí; můžu vám pomoct — pokud mi to dovolíte,“
vábila ho Siréna svým podmanivým hlasem. „Nebudete-li stále nikomu věřit,
zůstanete sám,“ zněla ztemnělou chodbou dívčina slova. „Co zmůže jeden vzrostlý
dub proti stovkám dřevorubců?“ zeptala se naléhavě. Profesor Snape už toho měl
dost. Srovnání s dubovým dřevem ho evidentně nepotěšilo. A na to, aby ho
studentky osahávaly, byť na dálku, taky nebyl zvyklý. „O co se to tu snažíte,
Parkerová?“ zasyčel. „Snažím se vám jen říct to, co se jiný neodváží a co sám
asi slyšet nechcete. Padnete,“ odpověděla s leskem v očích. „Mohu
vyléčit vaše tělo; nikoliv však duši,“ sklouzla pohledem k profesorovu
předloktí. Ve vypáleném znamení mu bolestně zacukalo.
„Být
vámi,“ řekl ledově, „starám se o své vlastní problémy a záležitosti druhých
nechám na pokoji. Včera jste tuším skončila svůj trest, nemám pravdu?“ zeptal
se štiplavě. „Ano, pane,“ sklopila oči May. Světla v nich pohasla. „Hm,
tak dnes máte další. A za to, co jste udělala panu Malfoyovi, strhávám
Nebelvíru padesát bodů.“ Mohlo to být i víc, ale jak správně tušil, ještě nějaké
přibudou. May jen přikývla; nikoliv však Ron. „Cože? Padesát bodů?“ zaúpěl. „To
není spravedlivé – Malfoy zmlátil Nevilla,“ neudržel se. Snape ho zpražil
pohledem. „Na nic jsem se vás neptal, Weasley. Za vaši drzost strhávám dalších
dvacet bodů,“ doplnil břitce. May si jen povzdechla. Nechápala, jak se tak Ron
mohl nechat nachytat. „Tak mu na těch podělanejch bodech záleží a pak si je
nechá kvůli své nerozvážnosti klidně sebrat. Studuje tu snad už pátým rokem,
ne? Copak za tu dobu ještě nepochopil systém, podle kterého je Snape strhává?“
kroutila nevěřícně hlavou. „Teď můžete odejít,“ propustil je profesor. Poslušně
se obrátila k odchodu.
„Á
propos, školní trest se týká také pana Pottera, Weasleyho a slečny Grangerové,“
oznámil ještě. Zmijozelští se rozchechtali. May se otočila. „Proč oni?“ zeptala
se. „Tohle je přece mezi námi, oni nic neudělali,“ zkusila změnit jeho
rozhodnutí, i když věděla předem, že je to zbytečné. „Ale jistě by udělali –
kdybyste jim k tomu ovšem vy dala příležitost,“ ušklíbl se Snape. „Rozumím
– není nad prevenci,“ otočila se znovu k odchodu. „Vaše vtipné poznámky
stojí Nebelvír dalších pět bodů, slečno Parkerová,“ pronesl za ní téměř
potěšeně. „No a? Při tomto počtu už na nějakém tom bodu nesejde,“ pomyslela si.
„Paráda,“ řekl vedle Ron tiše. „Ale jdi, tenhle bonmot se mu líbil – jinak by
to bylo bodů víc,“ zvedla obočí. „Je mi líto,“ řekla směrem ke svým spolužákům,
když už byli z doslechu. „Prostě smůla,“ řekl Harry. „Ale vlastně měl
pravdu – kdybys tam nepřišla, vložili bysme se do toho my …“ „Takže chceš říct,
že ten školní trest jsme dostali zaslouženě, jo?“ rozčiloval se Ron. Harry ho
ale neposlouchal. Zajímalo ho něco jiného. „Ty, May, jak to vlastně děláš?“
zeptal se. „Co jako?“ otočila se k němu. „Jako to s tou hůlkou – teda
bez té hůlky…“ Dívka jen pokrčila rameny. „Nevím, prostě jsem se rozčílila,“
odpověděla. „Tak to abysme si na tebe dávali bacha,“ řekl Ron. „Ty seš dneska
zase strašně vtipnej, Rone,“ ušklíbla se Hermiona. May se na ně nejistě
podívala. „Už někam musím, tak ahoj,“ vytratila se s omluvným úsměvem.
Hermioninu přednášku o taktu a dobrém chování směřovanou převážně
k rusovlasému chlapci už neslyšela.
*
* * * *
„Kdes
byl tak dlouho?!“ spustil na Harryho Sirius, když už přes hodinu nervózně
přešlapoval po Chroptící chýši. Jestli něco nesnášel, tak to bylo čekání.
Za svůj život se načekal až moc. Na otcovu pochvalu, na to, až vypadne
z domu, až něco sežere paní Norrisovou, až se naučí kouzlit, na první
výplatu, až se stane zaklínačem a pak na to nejdůležitější – až znovu získá
svobodu. Na to čekal zatraceně dlouho. Dvanáct nekonečných, zk……. let. Teď byl
konečně z Azkabanu venku. Ale ještě to neskončilo. Dokud se mu nepodaří
očistit své jméno, dokud nechytí toho prašivce Petříčka, bude stále jako štvaná
zvěř. Co je mu platné, že je nevinný, když to nemůže nijak dokázat. Je to
horší, než kdyby byl vážně Smrtijed. To by mu byl každý s cejchem na levém
předloktí povinen poskytnout ochranu. Takto ho hledají všichni – Smrtijedi i
bystrozorové. A ten, komu by se ho podařilo zabít, by byl pro všechny hrdina.
Už dávno by ho byli dostali, nebýt toho, že mu zde Brumbál poskytl azyl. Ale
jak dlouho to ještě může vydržet? A jak dlouho se Brumbálovi podaří jeho pobyt
utajit? Siriovo čelo zbrázdily hluboké vrásky. Byly chvíle, kdy si přál, aby
byl býval …
„Promiň,
dostali sme od Snapea školní trest,“ řekl otráveně Harry a vytrhl ho tak
z jeho chmurných úvah. „Co jste zase vyváděli?“ mrkl na něj Sirius. Temné
mraky na jeho čele byly ty tam. „My nic, to May – přišpendlila Malfoye ke
stropu a vyhrožovala, že z něj udělá nějakýho termita a pak ho rozšlápne,“
osvětlil mu hoch. „A za co jste potom dostali trest vy?“ nechápal. „Za nic –
prostě jsme byli u toho. Prý bysme se zapojili taky, jen kdyby nám k tomu
May dala příležitost,“ stěžoval si Harry. „Tedy prevence,“ usmál se Sirius.
„Jo, tak tomu říkala May taky – Snape jí za to strhl pět bodů,“ čertil se
černovlasý chlapec. „Poslyš,“ zeptal se Sirius už vážně, „jak spolu vlastně
vycházíte? Jaká je?“ Harry nejistě pokrčil rameny. „Je divná,“ řekl. „Tuhle
v noci jsme si spolu trochu povídali — a zdála se fajn, teda když si
odmyslím, že slyší cizí myšlenky, byla v pohodě …“ „Cože slyší?“ zeptal se
Sirius. „Slyší myšlenky – když chce,“ zopakoval Harry. „Řekla mi to. Ale stejně
už mi připadalo divné, že mi někdy odpoví dřív, než se na něco zeptám. Jakoby
mě měla přečtenýho. Říkala ale, že se snaží neposlouchat, jenom někdy jí to prý
ujede – asi je to taky pěkná votrava,“ usoudil. „A co ještě říkala?“ zajímal se
Sirius. „Už nic moc – přišel Filch,“ pokrčil znovu rameny Harry, „ale pěkně se
mi s ní plkalo – byla jiná, než jindy, taková – hezčí,“ nakrabatil čelo.
Stále nemohl přijít na ten správný výraz. „Ale možná to bylo tím, že tam byla
tma,“ dodal rychle, když si všiml, jak na něj jeho kmotr s úsměvem
pohlédl. Přece se před Siriem neshodí. „Zato ve dne – to, jak málem zardousila
Malfoye, byla bomba; Dean mi ale tuhle říkal …“ na chvíli zmlknul. Když viděl
dychtivý výraz v Siriově obličeji, dodal ještě: „někdy se z ní stane
úplnej cvok – prostě se chová, jakoby nebyla normální,“ utnul svoji řeč Harry.
Tohle se mu nechtělo zrovna rozebírat. Sirius ale zavětřil: „Co ti říkal
Dean?“zeptal se. „No, že šmíruje na záchodcích,“ zrudnul Harry. „Prej se nikde
nerozchechtá víc, než na pánskejch záchodcích,“ rozrýval rozpačitě špičkou boty
udusanou hlínu Chroptící chýše. Sirius se na něj nejdřív vyjeveně podíval, ale
pak se začal smát, až mu podjela židle, na které se prve zamyšleně houpal.
Nijak ho to však nerozhodilo – svíjel se na zemi a chechtal se na celé kolo.
Harry vypadal, jakoby spolkl užovku. Jemu na tom nepřipadalo k smíchu
vůbec nic. Jeho kmotr byl však k neudržení. „A … nemyslíš ty … náhodou …
záchodky ve třetím patře?“ vyrážel ze sebe mezi salvami smíchu. „Jo, jak to
víš?“ nahodil výraz totálního blbce Harry. „Ta May je teda číslo,“ vzdychnul se
slzami v očích Sirius, zatímco se hrabal zpět na židli. Skončil ale zase
na zemi, jelikož si přitom jaksi nepovšiml chybějící nohy. „Kruci! Reparo!“
napravil svou chybu. „Asi tě zklamu, Harry,“ řekl, když se zase konečně
uvelebil, „ale obávám se, že pánské záchodky nechávají May zcela chladnou.
Myslím, že tam šla za úplně jiným účelem – a Dean ji prostě jen překvapil,“
řekl pak. „A za jakým?“ zeptal se teď už totálně zmatený hoch. „Hned vedle dveří
je totiž vchod do jedné z tajných chodeb,“ usmál se Sirius. Harry se na
něj překvapeně podíval – tuhle ještě neznal. Asi si neprostudoval Plánek
důkladně. Upřímně si ale oddechl. To s těmi záchodky bylo vážně příliš i
na May.
„Sirie,
můžu se tě na něco zeptat?“ osmělil se po chvíli. Sirius zbystřil. „Tak spusť,“
vyzval ho, když se připravil na nejhorší. „Je to pravda, že je May elfka?“
zeptal se. „Elfka? Jak jsi na to přišel?“ podivil se Sirius. „Vlastně
s tím přišla Hermiona – přinesla takovej článek, kde se psalo o nějaké
růži z Shaerrawedd a jakémsi prokletí – myslíš, že teď taky umřeme, když
jsme to jenom přečetli?“ zakolísal Harry. „Tak vy už jste na to taky přišli?“
kroutil hlavou Sirius. Harry zblednul a křečovitě se chytil židle, na které
seděl. Sirius na něj pohlédl a znovu se rozesmál. Pochopitelně to myslel jinak.
On s Lupinem ten výstřižek objevili teprve před týdnem. „Ale ne, tak jsem
to nemyslel. Ne, nemyslím, že byste se měli něčeho bát. Nic špatného jste
neudělali. Oni znesvětili elfský chrám, to je něco jiného – jestli to ovšem
nejsou celé jenom povídačky,“ uklidňoval ho. „To jsem rád, hned to povím Ronovi
a Hermioně,“ téměř zavýskl Harry a hbitě odběhl. Sirius se za ním zamyšleně
díval. Nedomníval se, že by May byla elfka – aspoň ne úplně – to by vypadala
jinak a byla by jiná. May je … je v ní něco, co nedokázal zařadit. Třeba
ty její spalující dlaně. Ty rozhodně elfí nebyly – ani lidské. „Kde k tomu
ale přišla?“ ptal se sám sebe, aniž by si dovedl dát uspokojivou odpověď. Čím
víc se toho o ní dovídal, tím víc ho blonďatá dívka zajímala; rád by si
s ní osobně promluvil – byl si jist, že by se (mu) mnohé vyjasnilo – avšak
na něco takového se neodvažoval ani pomyslet – vzpomínal si velice dobře na
jejich první setkání, na hrůzu v jejích očích – dívka jej evidentně
považovala za vraha a nepochybně by již byl prozrazen, nebýt toho, že narazila
právě na Lupina. Ne, podruhé tuhle legraci absolvovat nehodlal. Na to se měl
stále ještě moc rád. Nevěřil, že by se dala jen tak přesvědčit – jistě si jako
mnozí myslela, že kdyby měl opravdu čisté svědomí, tak by se před strážci
zákona neschovával. Ztrápeně si povzdychl. „Ne, bude lepší, když se my dva už
spolu nepotkáme,“ pomyslel si, když ulehl na svůj kavalec. Přesto tu noc ještě
dlouho „počítal ovečky“, než se mu konečně podařilo usnout.
*
* * * *
Když
se profesor Snape — poté, co nebelvírským studentům „spravedlivě“ rozdělil
školní tresty — odebral do svého kabinetu, byl ještě roztrpčen.
V uších mu stále zněl dívčin hlas: „Znám vás, vím, jaký jste, jaký
skutečně jste …“ Vzteky málem smetl pár kádinek s lektvary. Naštěstí se
v poslední chvíli ovládl. „To by mi ještě scházelo, znovu se s tím
vším babrat!“ pomyslel si. Přesto mu šeptaná slova nedopřála klidu – vůbec se
mu ta představa nelíbila. Vždy totiž úzkostlivě střežil svá tajemství a přísně
dbal na to, aby se o něm nikdo nic podstatného nedověděl. Platil za samotáře,
bručouna a podivína, který neměl na práci nic jiného, než pohřbívat svoje mládí
mezi hromadou skla a odporně čpících lektvarů. Ano, lektvary byly jeho vášní,
ale nežil jen pro ně. Avšak nikomu nebylo nic po tom, čemu se vedle toho
věnoval. Tím méně jí. Nepochyboval, že dívka mluví pravdu. Když se zadíval do
jejích temně zelených očí, bylo mu jasné, že o něm ví všechno. Jakoby ho těmi
svými pohledy vysvlékala do naha („… a ten dotyk jejích prstů – brrrrrrrr!!!!“)
a přesto – byl si jist, že se přitom ani za mák nesnaží proniknout do jeho
mysli. Tento rozpor ho rozčiloval. Nechápal, jak je to možné. A naproti tomu –
on sám vůbec nepokročil. Neví o ní vůbec nic, krom toho, že má snad elfské
předky (proč by jinak žila v elfském sídle?) a toho, že ke kouzlení
nepotřebovala hůlku. A vlastně ani nepotřebuje – když se rozčílí. Pak je
nebezpečná – to nezná bratra. Jinak nesvede vůbec nic. Taky už pochopil, že se
mýlil v tom, že se účelově staví vždy do opozice vůči němu. Nebyla to
pravda. Měla ho svým zvláštním způsobem v úctě – možná víc a upřímněji,
než všichni ti šašci okolo. Profesor usedl ke stolu a zamyšleně pozvedl ke rtům
pohár čiré tekutiny. „Ano,“ řekl si, „vystupuje proti mně pouze tehdy, když si
myslí, že někomu ubližuji, když někomu křivdím. Pak nedovede mít věci pod
kontrolou. Když se však jedná o ni samotnou, nehne pro sebe ani prstem. Proč?
Tohle přece není normální … ale dalo by se toho využít. Když se jedná o ni,
couvne,“ dumal profesor. V hlavě se mu zrodil ďábelský plán. „Konečně jim
všem ukážu …“ zavrčel. S úsměškem na rtech se vzápětí pustil do díla.
*
* * * *
May
se loudala chodbou na hodinu lektvarů. Bylo jí zle. „Co blbneš,“ říkala si
marně. „Byl to jen sen, jen sen, nic víc!“ Vůbec to nepomáhalo. Polovinu noci
probděla. Opět ji trápilo vidění podivného monstra s krvavě rudýma očima.
Byl to ten samý obraz, jaký již jednou spatřila při hodině lektvarů. Tentokrát ale
nepožila žádné halucinogeny. „Tak co to má znamenat?“ ptala se sama sebe.
Ten
tvor se neskrýval. Šel ke své kořisti přímo. Nozdrami nasál její pach a
zachrčel vzrušením. Vzrušením z lovu. To zvíře, či co to bylo, proti němu
nemělo šanci. Byl rychlý. Zatraceně rychlý, avšak teď svoji kořist pouze
hypnotizoval zlým pohledem. Malý tvor se krčil v houští. Byl ochrnutý
strachy. Věděl, co přijde. Bestie potěšeně zaržála – znělo to však spíš jako
syčení obrovité kobry – natáhla své pařáty a „Néééé!“ May se s vlasy slepenými
potem probudila. Víc už neviděla; věděla však, co následovalo – z pařátů
obludy vyšlehlo oslnivé světlo, které zasáhlo tvora před ní. Vzápětí se barva
světelného paprsku zbarvila do ruda, když ten neřád vysál ze zvířete veškerou
jeho energii – hmotnou i tu nehmotnou – vzal si jeho duši.
Hermiona
ráno nechápala, proč se May neobléká a jen sedí na posteli a vytrvale tře své
dlaně o polštář. Když se jí zeptala, co se děje, odpovědi se nedočkala. Co by
jí na to taky mohla říct? Kdyby jí řekla, co viděla, vyděsila by ji
k smrti.
„Dělej!“
křikl na May zepředu Ron. „Zas kvůli tobě přijdem o body,“ protočil oči
v sloup. May si povzdychla. Klidně by dnes přišla i o tři sta bodů, kdyby
nemusela na hodinu lektvarů. Tušila, že ji tam nečeká nic dobrého.
Že
ji její instinkt napovídal správně, poznala hned, když se na ni profesor Snape
podíval. Ten zlý úšklebek nemohla přehlédnout. „Co má v plánu?“ ptala se
sama sebe znepokojeně. Začala se bát. Byla si jistá, že něco chystá. Něco, co
se jí rozhodně nebude líbit. Jeho oči o tom vypovídaly zcela jasně. Stáhla se
do sebe. Cítila se právě tak, jako to zvířátko v jejím snu.
„Dnes
si ukážeme účinky lektvaru zvaného Veritasérum. Opište si přísady,“ máchl Snape
hůlkou směrem k tabuli, kde se hned objevilo vše potřebné. Hermiona na
tabuli koukala s otevřenou pusou – tento lektvar rozhodně v učebních
osnovách nebyl. Protestovat se ale neodvážila – v hodinách lektvarů
s tím měla špatné zkušenosti a navíc si byla jistá, že profesor Snape ví
moc dobře, co dělá. Nicméně ani jí se to příliš nelíbilo. May se vylekala –
bylo jasné, na kom hodlá profesor účinky lektvaru zkoušet. Měla to být odveta
za ten včerejšek – ale vždyť mu přece neudělala nic špatného! Její slova jej
ťala do živého, to věděla, ale snažila se mu jen pomoct! Profesorovu nenávist
si nezasloužila. „Co se mnou udělá?“ blesklo jí hlavou, zatímco si donesla ze
skříně všechny přísady. Pracovali v naprosté tichosti. Za chvíli se učebna
naplnila různobarevným dýmem stoupajícím z kotlíků jednotlivých studentů.
Tento lektvar byl poměrně složitý, takže šance na to, že jej studenti připraví
správně, byla opravdu velmi malá. May tohle nedělalo potíže; stejně jako i
v případě Hermiony, dostával její lektvar rubínově rudý odstín. Ne, od
její „smrti“ jí samotné lektvary nedělaly žádný problém. Její problém měl jen
jediné jméno: Severus Snape. Opatrně po něm pokukovala: „Čí lektvar mi dá
vypít?“ ptala se, sledujíce jeho pohrdlivý pohled, který postupoval od kotlíku
ke kotlíku. To, že ani nevypeskoval Nevilla, bylo zlověstným znamením, že na ní
si profesor pěkně „zgustne“. Když došel až k ní, na chvíli se zastavil.
Bleskl okem ke kotlíku; nezdálo se, že by na něj její lektvar udělal nějaký
dojem. May si uvědomila, že udělala chybu – její lektvar neměl být
v pořádku. Kdyby byla schopna jasně myslet, zkazila by ho schválně – a
současně si vyrobila protijed; takhle vypije zmetek někoho jiného. „Neboj se,“
uklidňovala samu sebe, „on ti neublíží. Neodváží se ti opravdu něco udělat,
musel by se z toho pak sám zodpovídat; v nejhorším ti prostě bude jen
chvilku hodně zle a pak dostaneš něco, co tě dá zase dohromady; nic víc ti
nehrozí.“ Něco ve Snapeově výrazu ji však varovalo. „Nepůjde jenom o tohle,“
pochopila.
Konečně
všichni svůj lektvar dokončili. Profesor Snape jen ledabyle procházel mezi
lavicemi. „Veritasérum je značně složitý lektvar citlivý na přesné dávkování
jednotlivých přísad a dodržování výrobního postupu. Stačí nepatrná odchylka a –
vytvoříte něco zcela jiného. Ani jsem nepředpokládal, že by někdo z vás
tento lektvar dokázal připravit,“ odmlčel se na chvíli. May s Hermionou se
po sobě neklidně podívaly – ony měly lektvar vyrobený správně. „Proto jsem ho
připravil sám,“ dodal a slavnostně odhalil pohár stojící na učitelském stole.
May mu prve nevěnovala pozornost, protože byl zakryt kusem černé látky. „Černé?
Proč černé?“ blesklo jí hlavou. Vzápětí pochopila. Tekutina ve skleněném poháru
měla černou (!) barvu. Hermiona překvapením otevřela pusu; May zděšeně vyjekla.
Učebnou se nesl hnilobný zápach; ani ti otrlí se raději nepokoušeli určit,
z čeho lektvar profesor namíchal. May se udělalo zle, když viděla, jak
Snape tu odpornou věc k sobě přitisknul. Připomínal velikého permoníka
žárlivě střežícího své poklady.
Profesorovy
oči se horečně zaleskly. Vzrušením mu dokonce zrůžověla líčka. Pak se jeho zrak
zabodl do May. Pomalu vstal a zamířil k ní. Jak procházel učebnou,
studenti se chytali za nos – ten pach byl vážně nesnesitelný. „Lektvar vyzkouší
– slečna Parkerová,“ oznámil, když se přitom ledově zazubil. Všichni kromě May si
oddechli. Ucukla. Pomalu ustupovala před šklebícím se profesorem a hlavně tou
věcí. Pak ale zády do něčeho narazila. „Skříň s přísadami,“ uvědomila si
matně. Byla v pasti. Nebylo kam utéct a po pravdě — sotva by
k tomu našla sílu, přestože ji všechny její smysly před požitím toho
svinstva varovaly. „Proč jsem sem jen šla?“ zaúpěla v duchu. „Měla jsem
předstírat, že mi něco je. Vlastně bych ani nelhala – přece mi bylo zle, už
v noci; už v noci jsem to tušila. Proč jen jsem dávala Lupinovi tu
pusu?! Do té doby mi byl pořád na blízku. Ale pak se lekl a hodil zpátečku. A
teď tu není nikdo, kdo by mě před ním ochránil.“ Dala by teď cokoliv za to, aby
někdo rozrazil dveře a z profesorových rukou ji vysvobodil. Měla však
smůlu. Nic takového se nestalo.
„Vypijte
lektvar,“ natáhl k ní ruku s pohárem. Zoufale zavrtěla hlavou. „Tohle
není veritasérum,“ odporovala. Snape se jen zle usmál. „Ovšemže to není
veritasérum,“ řekl. Žáci se na něj nechápavě podívali. „Tak proč jí to dává?“
zeptal se kdosi, kdo nepobral dost důvtipu. „To by se pro můj účel příliš
nehodilo,“ pokračoval Snape posměšně si měříc bledou, krčící se dívku. „Ne, já
se vás opravdu nehodlám ptát na to, kolikrát vás Filch načapal toulat se
v noci po chodbách nebo kolik jste minulou neděli snědla na oběd knedlíků
…“ „Ani jeden. Knedlíky nesnáším,“ přerušila ho. Profesor se nad tím
nepozastavil – už mu neunikne. „Chci vědět, kdo jste, chci konečně znát, co
přede mnou skrýváte, chci vědět … a tohle mi to ukáže,“ sjel pohledem
k osudnému poháru. „Vaše nejhlubší tajemství vyjde na povrch – to, čeho se
nejvíc bojíte, že o vás někdo zjistí, se stane skutečností; všichni to uvidí,“
zasípal nadšeně. May vyschlo v krku. „To, čeho se nejvíc bojím?“
přemítala, co to … „Proboha!“ téměř vykřikla. „Ne, to ne, prosím – nevíte, co
děláte …“ snažila se obměkčit sadistického profesora. Bylo však jasné, že její
úsilí je marné. „Vypijte to! Nebo snad chcete, abych vás k tomu donutil?!“
zařval vztekle a vytasil hůlku. „Milerád to udělám,“ blýsklo se zle v jeho
očích. „Pane profesore, prosím, nedělejte to …“ Klidně by před ním padla i na
kolena, kdyby to k něčemu bylo. „Dělejte – nebo vám odpočítám poslední
vteřiny vašeho života!“ namířil na ni hůlkou.
May
byla zděšena vší tou nenávistí, jež z něho vyzařovala. Nikdy si neuvědomovala,
jak moc ji Snape nenávidí. A už vůbec nechápala proč. Téměř nikdy na sobě nedal
nic znát – ach, jak dobře své pocity uměl skrývat! Věděla, že by ochotně svou
hrozbu splnil – zdálo se, že ztratil veškerou soudnost a vůbec neví, co činí.
Proto nakonec nabízený pohár přijala a přiložila své rty k černé páchnoucí
tekutině. Namáhavě do sebe vpravila pár loků. Pak jí pohár z ruky vypadl a
roztříštil se o podlahu. „PROČ?“ bylo ještě její poslední slovo, než započala
mutace.
Tolik
bolesti v jejím hlase ještě neslyšel. A nebylo divu – to, čím právě
procházela, bylo horší, než sto kleteb cruciatus. Mohla to směle říct, protože
s nimi již měla své zkušenosti. S mutací doposud ne. Nejprve jí
slezly všechny vlasy. Spálené, zkroucené, popelavé chomáče jí ležely u nohou.
Stejně dopadly řasy a obočí. To nejhorší však mělo teprve přijít. Všechny buňky
dívčina těla se začaly jaksi „tavit“ a měnit svoji strukturu. Bolestí, jež
tento proces doprovázela, se zhroutila na podlahu. Přesto však nekřičela – ač
při plném vědomí, byla zcela paralyzována, přičemž si s hrůzou
uvědomovala, že společně s jejím tělem se mění i její vědomí. „Nikdy jsem
nevěřila, že by mi někdo mohl ublížit natolik, jako to učinil Tom. Mýlila jsem
se,“ byla její poslední myšlenka. Mezitím se její paže prodloužily a prsty teď
připomínaly spáry dravce. Svaly se obalily novou kůží; ta stará se sloupla jako
kůže hadí. Povrch jejího těla se však už sotva dal nazývat kůží – byly to spíš
jakési zrohovatělé šupinky šedozelené barvy. I lebka se poněkud protáhla a když
otevřela oči, nebyly to již oči mladé dívky; tatam byla něha plaché laně – to,
čím se dívala na svět, nabylo výstražné červené barvy. V krátkosti se dalo
říci, že k zemi se v bolestech zhroutila vystrašená dívka; vstalo
však již něco docela jiného.
Profesor
Snape byl připraven na ledacos; tohle však přece jen nečekal. S chutí by
si teď lokl něčeho ostřejšího. Nic takového však s sebou neměl – správně
usoudil, že by mu to zakalilo rozum a zpomalilo reakce, což by pro něj mohlo
být osudné. Nicméně i tak vypadal, jakoby bez propustky opustil zdi blázince.
Oči se mu divoce leskly a jeho grimasy by se hodily spíš do repertoáru
některého z lidoopů. Popustil stavidla své nenávisti – jakoby té dívce
chtěl spočítat všechny křivdy, jež na něm byly kdy spáchány. Své negativní
emoce nemohl a ani nechtěl zvládnout; zcela se jimi nechal pohltit a pociťoval
přitom blaženost, jíž nedosáhl ani v náručí Leily Carterové, sexy
rusovlásky, na níž Pánbůh zcela jistě nešetřil. Ani v nejmenším
nepociťoval žádné výčitky svědomí – byl nadšen; konečně se mu dostalo
zadostiučinění a cítil se přitom jak Stvořitel sám, když pomyslel, že to on
odhalil pravou totožnost tohoto netvora. Ani na okamžik mu nepřišlo na mysl, že
to byl právě on, kdo netvora vytvořil a že nebýt lektvaru, jež dívku donutil
vypít, by se toto z ní nikdy nestalo.
Dívka-mutant
vstala z podlahy a ukázala se tak před zraky studentů v celé své
„nádheře“ a velikosti. Ano, velikosti – bytost nyní dosahovala výšky zhruba tří
metrů a i když byla značně shrbená, byla stále ještě o dost vyšší, než profesor
Snape, mířící na ni svou hůlkou. Dívky propukly v hysterický jekot.
Nejblíže obludy byli Harry, Ron a Hermiona – ti taky jako jediní viděli celý
proces proměny, když ostatním bránila ve výhledu Snapeova postava. Ron z těch
tří projevil největší háklivost – při pohledu na drastickou mutaci se mu
udělalo nevolno a začal zvracet; Hermiona nebyla schopna ze sebe vydat ani
hlásku — byla zcela paralyzovaná a jen konsternovaně zírala na horu masa
svíjejícího se na podlaze, jež se kdysi nazývala její kamarádkou. Harry na tom
byl podobně. Matně si vybavil americký film „Vetřelec“, jež patřil mezi
Dudleyho oblíbené. To, co viděl kousek před sebou, se tomu dost podobalo. Až se
z toho celý roztřásl. Bylo to opravdu příšerné.
Konečně
ta strašná bolest přestala. Bytost si chvíli fascinovaně prohlížela podlahu
učebny. Když konečně pochopila, že leží na zemi, instinktivně se zvedla na
„nohy“ – toto nepochybně nebyla její přirozená poloha. Byla to poloha
poražených. Těch, které zabíjela. Mátožně se zakymácela, jak přešlápla
z jedné nohy na druhou. Ještě si na tuto „vegetační fázi“ nezvykla. Vtom
se vůkol strhl vřískot, díky němuž si znovu uvědomila své smysly. Ostražitě se
přikrčila a krvavýma očima bystře rentgenovala okolí. Do nozder natáhla vzduch
– všude kolem cítila pulsující život. Ona sama se ale cítila mizerně – mutace
spotřebovala sousty energie a ta jí teď rozhodně chyběla. To, že ten den ještě
jako dívka vynechala snídani, si již nepamatovala. Ostatně zapomněla všechno ze
svého minulého života, jakoby lidskou paměť svlékla společně s tou kůží,
jejíž spálené zbytky nepříjemně čpěly u jejích kostnatých nohou. To, co však
ani náhodou nezapomněla, bylo, co to znamená mít hlad. A ona hladová byla,
velmi, velmi hladová. Přitom pocit ukrutného hladu ještě umocňovalo vědomí, že
potravu má tak blízko … vzrušeně zachrchlala a z tlamy jí vyšlo cosi, co
by se dalo identifikovat jako slina.
Pootočila
nepatrně hlavou doprava a na chvíli se zarazila. Tyhle tři bytosti jí připadaly
nějak známé, přestože očividně nebyly jejího druhu. Nespokojeně si odfrkla.
Nemohla si vzpomenout. Rozčilovalo a mátlo ji to. Znovu pocítila energetickou
nedostatečnost. Z nějakého důvodu jim však ublížit nemohla, něco jí
v tom bránilo. Potřebovala si to promyslet, ale pro ty zvuky, co vydávaly
ostatní zde přítomné bytosti, se nemohla soustředit. Po mutaci se totiž
citlivost jejích smyslů ztisícinásobila. Bez problémů by odtud uslyšela tikot
hodin v nebelvírské společenské místnosti – ten jekot přímo u ucha byl
proto pro ni vážně nesnesitelný. Právě se chystala dát najevo svoji
nespokojenost, když tu sebou prudce trhla – před sebou zaznamenala jakýsi
pohyb. Přímo před ní stála bytost o něco vyšší než ty ostatní. Sameček. Cosi
držel v pařátku. Vypadalo to jako kus oholené větve. To ji však ani
v nejmenším nezaujalo. Fascinoval ji výraz, s jakým si ji prohlížel.
Čišelo z něj takové množství nenávisti, s jakým se ještě nesetkala.
Celou svou bytostí ji toužil zničit – jak směšné! Stačil by jí jediný pohyb,
aby mu v momentě zlámala vaz. Přesto to neudělala. Zvědavě si ho
prohlížela a snažila se pochytit něco z jeho mysli. Brala to jako předehru
– předkrm před hlavním chodem. Za chvíli se jí před očima začaly míhat
nezřetelné obrazy – nebylo to nic moc; přesto však pochopila, že právě tenhle
sameček jí někdy v minulosti hodně ublížil. Netušila přesně jak, snad měl
ale na svědomí i její nedávná muka spojená se ztrátou velké části její energie.
Pocítila k němu prudkou nelibost a pečlivě sledovala každý jeho pohyb. Dívala
se do těch blýskajících se očí a něco se v ní pohnulo. S jistým
překvapením a zadostiučiněním sledovala, že jeho nenávist je ničím ve srovnání
s tím, čeho byla schopna ona. Jakoby to byl její přirozený cit – společně se
vzrušením z lovu a její nenasytností, jež ji nutila útočit na vše živé
okolo. Na chvíli ztratila koncentraci – ten neustávající ryk ji unavoval a
bolestivě jitřil její nervová zakončení.
Jakoby
čekal jen na chvilku její nepozornosti, sameček mávnul větévkou, z níž
najednou vystřelil jakýsi paprsek a zasáhl její hruď. Bolelo to – i když ne
moc. Rozhodně to však stačilo k tomu, aby ji to rozlítilo. Už ji
nezajímalo, co tu dělá, jak se objevila v tomto sklepení, kdo jsou ti
napravo a proč se on na ni tak dívá a míří na ni tou věcí – bylo jí to fuk. I když
poslední část hádanky právě vyřešila. „Předtím mu to nějak prošlo. Ale
tentokrát za to zaplatí!“ pomyslela si. Vztyčila se „na zadní“ a vydala ze sebe
něco mezi zaryčením, sykotem unikajícího plynu, chrčením, sípěním a několika
dalšími pojmy. Profesor Snape na nic nečekal a zaútočil znovu. Razantněji. A –
stejně neúspěšně. Není však radno dráždit štíra bosou nohou. O tom, že je toto
úsloví pravdivé, se profesor přesvědčil v příští chvíli.
Netvor
zařval, až se vůkol začalo tříštit sklo. Kádinky, baňky i pipety, sklo vitrín i
okenní tabulky se tříštily a skleněné úlomky „sněžily“ na hlavy vylekaných
studentů. Sklenice s naloženými potvorami vybuchovaly a jejich obsah se
mísil s připravenými lektvary. Kdesi začalo hořet, když se dva nevhodné lektvary
slily. Sklepení se vzápětí začalo plnit dýmem. Jekot slabšího pohlaví se
stupňoval. Nastal zmatek. Někoho konečně napadlo z učebny vypadnout, jenže
– ouha. Profesor Snape vcelku správně předpokládal, že se o totéž pokusí i
bestie, takže učebnu předtím magicky uzamknul. Netvor se přestal namáhat
s přemýšlením a spolehnul se pouze na své instinkty. Po dalším zásahu
kouzlem se v jeho „dlaních“ zablesklo a profesor Snape vymetl poslední
dosud neporušenou vitrínu. Netvor k němu ostřelhbitě přiskočil, aby ho
dorazil. Pak si to ale rozmyslel – ten jekot už nemohl dál snášet a – měl už
nesnesitelný hlad. „Tenhle nikam neuteče,“ řekl si a odvrátil se od Snapea
k Levanduli Brownové. Stačil jeden záblesk na to, aby konečně zmlkla a
zhroutila se k zemi. Netvor se zadíval na bezvládnou dívku a vzrušeně
zasyčel. Pod jeho pohledem se dívka zvedla ze země a vznesla do výšky. Chvíli
si ji slastně prohlížel a otáčel si ji ve vzduchu, jakoby se nemohl rozhodnout,
jestli „křidýlko nebo stehýnko.“ To ovšem nebyla pravda. Nechtěl ji ve
skutečnosti vůbec sežrat – tedy ne fyzicky. Zajímala ho pouze energie. Když ho
to již přestalo bavit, vztáhl k dívce pravou končetinu a …
Profesor
Snape se zanedlouho zase probral – namáhavě se vysoukal ze skříně a zjistil, že
kromě toho, že se „majznul“ do hlavy, mu vlastně nic není. Jen oblast kolem
žaludku byla ve stavu, jakoby do ní dostal pravým hákem. Okolo vládl
neuvěřitelný chaos – oheň se sice už někomu podařilo uhasit, avšak sklepení
bylo naplněno dusivým kouřem, který se mísil se zoufalým křikem studentů,
ječením dívek, tlučením a škrábáním na nepoddajné dveře … všichni byli jako
pominutí. A měli proč. Uprostřed toho mumraje stál netvor a „na vodítku“ si
držel Levanduli Brownovou, kterou se právě chystal pozřít. Profesor se rychle
sehnul pro svoji hůlku, která ležela před vitrínou, kam ji při nárazu upustil.
Namířil na netvora a vyslovil první kletbu, která ho napadla. Mutant se příliš
soustředil na svoji oběť, něž aby sledoval, co se děje za jeho zády. Dostal
tedy přímý zásah kletbou „cruciatus.“ Nepůsobila přesně tak, jak by měla – bylo
to pro něj pouze asi jako rána palicí. Za následek to proto mělo jen to, že
podklesl v kolenou a „upustil“ Levanduli na podlahu. Odvážnější studenti
to brali za úspěch a kolektivně se snažili netvora zneškodnit. Vzduchem létaly
všemožné kletby a nutno podotknout, že ne všechny zasáhly, koho měly. Ti, kdo
měli za mák rozumu, se proto raději dobrovolně vrhli k zemi nebo se kryli
za laboratorními stoly. Netvor toho však měl už dost – v jeho dlaních se znovu
zablesklo a v učebně lektvarů to brzy vypadalo jako za silné bouřky
spojené se zemětřesením. Na rozdíl od vyděšených studentů se, ač na pohled
vůbec nemířil, trefil vždy a za chvíli stál proti němu už jen jeden útočník –
profesor Snape.
Netvor
k němu vykročil. Profesor bezděky o krok ustoupil; pak však na netvora
zamířil hůlkou a vykřikl: „Avada kedavra!“ Z profesorovy hůlky vytryskl
proud zeleného světla. V netvorových očích se zablesklo. Něco mu to
připomínalo. Vztáhl proti paprsku své ruce a v jeho dlaních se rozzářilo
oslnivě zlaté světlo. Paprsky se setkaly ve vzdálenosti natažené paže od
netvora. Energie spolu okamžik zápasily. Pak se zdálo, že profesorova hůlka je
přece jen silnější – pod náporem zeleného paprsku netvor přitáhl své ruce
k sobě. Jeho rubínové oči však byly plny zloby. Profesor udělal dobře, že
neslavil vítězství předem, protože jakmile se veškeré světlo v netvorových
rukou zbarvilo do zelena, odhodil je zpět, odkud přišlo. Snape jen tak tak
stačil uhnout před smrtícími paprsky. Zachránil ho pád k zemi, takže zásah
dostala stěna za ním. Kdo z přítomných studentů kdy toužil zahlédnout
intimnosti profesorova kabinetu, měl nyní jedinečnou příležitost – ve stěně
zela obrovská díra. Nezdálo se však, že by právě teď někdo hodlal vystrkovat
nos – žádný zvědavec se neukázal. Netvor se zasmál a hned nato zasáhl profesora
další ze svých „ohnivých koulí.“ Ani ho nenechal se postavit. Profesor upadl
naznak a jeho hůlka odletěla o hodný kus vzad. Byl teď úplně bezbranný a vydán
bestii na milost či nemilost. Nepochyboval o tom, jak to dopadne. Byl si jist,
že nastala jeho poslední hodinka. Poprvé zalitoval svého ukvapeného rozhodnutí.
Netvor
nespěchal. Pomalu se k němu blížil s děsivým, dutým smíchem. „Snad
sis opravdu nemyslel, že mě tímhle zabiješ?!“ posmíval se mu. Profesor údivem
rozevřel oči – netušil, že netvor dokáže artikulovat – znělo to sice jaksi
nakřáple a sípavě, ale rozuměl mu dobře. Byl by však raději, kdyby tomu tak
nebylo. „Jakoby nestačilo, že mě ta bestie zabije. Ještě se mi před tím musí vysmívat,“
pomyslel si. „Ne já, to ty jsi bestie,“ odpověděl mu tvor a pozvedl své dlaně,
aby profesora zbavil všech útrap života vezdejšího.
„Nééééé!!!“
ozval se zleva chlapecký hlas a někdo skočil před užaslého profesora. Současně
dívka s hnědými, střapatými vlasy vykřikla: „Néééé, nedělej to, Harry,
zabije tě!“ Netvor byl na okamžik zaskočen. Vlastně nebyl sám. Ani Harry
netušil, proč to vlastně udělal; vůbec nad tím neuvažoval – prostě musel. O
jeho chabé mozkové přípravě svědčil i fakt, že si ani nevytáhl hůlku. „May!
Nedělej to!“ vykřikla Hermiona zoufale. Jenže toto nebyla May. Nebo snad
byla? V netvorových očích se zlobně zablesklo. Nesnášel, když ho někdo
zdržoval od rozdělané práce. Mávl rukou a tlaková vlna odmrštila nerozumného
chlapce stranou. Skončil v protější skříni, než-li prve Snape. Hermiona se
k němu hned vrhla. Netvor ji sjel opovržlivým pohledem; zdálo se však, že
od nich mu už nic nehrozí; obrátil proto svoji pozornost zpět
k profesorovi lektvarů.
Smaragdově
zelené oči ho však stále pronásledovaly. Jakoby se mu vpálily do duše. A ty
obrazy, jež přitom zahlédl – ničemu z toho nerozuměl. „Néééé, Harryho
néééééééé!“ křičela jakási rusovlasá žena, než ji zasáhlo zelené světlo.
„Néééééééééé, Harry!!!“ vykřikla blonďatá dívka, mající před očima tmavé
postavy v pláštích s kápěmi, mířící těmi holými větévkami na tvora,
jehož bestie právě odhodila … A potom tomu všemu netvor začal rozumět.
May
pomalu znovu nabývala vědomí. Nějakou dobu jí trvalo, než si uvědomila, kde je
– všude bylo plno štiplavého, různobarevného dýmu stoupajícího z rozlitých
lektvarů. Kdosi tu stále vytrvale ječel, i když už bylo znát, že hlasivky
dotyčného/dotyčné již dlouho nevydrží. Nechápala, co se tu děje – poslední, na
co si pamatovala, bylo, jak ji Snape nutí vypít ten odporný lektvar. „Ale proč
teď leží přede mnou na zemi a snaží se odplazit pryč? A proč se tam vzadu snaží
vyrazit ty dveře? A co je to tu za bordel? Celý týden jsem tu uklízela!“
Nic nechápala. V hlavě měla jako vymeteno. Tedy spíš jakoby dostala pořádnou
ránu „po kebuli.“ Ostatně i celé její tělo ji příšerně bolelo. A dlaně …
„Dlaně?!“ vyděsila se. Dlaně jí pálily. Rychle k nim střelila svým
pohledem. To, co spatřila, jí způsobilo nervový otřes. Místo svých bělostných
dívčích rukou totiž spatřila ohyzdné pařáty pokryté dračí kůží. Jejich vnitřní
strana, kterou by sama stěží označila jako dlaně, byla rozpálená do běla.
May vypoulila oči a zalapala po dechu. Zděšeně sklouzla pohledem níže a vzápětí
začala propadat panice – nebyly to jen její ruce, co podlehly přeměně. Nejinak
tomu bylo i s trupem a nohama. Obrátila svoji tvář k pomyslnému
měsíci a hrůzou zavyla. Nebylo to však táhlé vlčí vytí; ani dívčí jekot – ten
hlas nepoznávala. Vystrašeně se chytila za hlavu. „Proboha! Co to držím?!“ pomyslela
si při tom doteku. Začala šílet. Zařvala, až se stěny učebny zatřásly. Tlaková
vlna smetla zbývající neupevněné předměty a učebnou zavířila sprška skla.
Pomalu jí vše začalo docházet. „Co mi to udělal?! Co to se mnou provedl! Jak
mohl!“ Byla proti tomu naprosto bezmocná. Místností se znovu rozburácel děsivý
řev. V mysli se jí míhaly obrazy – znovu cítila tu nenávist, viděla krutý
úsměšek okolo Snapeových úst, cítila na sobě ty jeho spalující oči … „určitě si
musel předtím něčeho přihnout. Některého ze svých lektvarů. Jinak by nemohl –
jinak by přece nebyl schopen …“ zadoufala. Ale na tom už teď nezáleželo. Již
prošla mutací – a pochybovala, že by se jednalo o vratný jev. Profesor nemohl
tušit, co způsobí, takže nemohl nachystat protijed. To jí bylo jasné. „Ale co
když tušil …“ bodlo jí u srdce. Trhla hlavou k ležícímu Snapeovi. „Co když
vůbec nechtěl … nikdy nechtěl … co když ze mne udělal netvora záměrně, jen
proto, aby mě mohl beztrestně zabít?!!“ Při té myšlence se celá hrůzou
roztřásla. Pocity se v ní střídaly jako na houpačce. Profesor ještě
zdaleka neměl vyhráno.
Snape
se pomalu pokoušel odplazit ke své hůlce. Netvor si toho povšiml, ale zdálo se,
že poté, co odstranil z cesty Pottera („Ten idiot proti ní ani nevytáhl
hůlku! To je dorost!“pomyslel si trpce.), najednou zaváhal. „Zapomněla snad, co
chtěla udělat? Nebo se začíná rozpomínat?“ uvažoval. Zdálo se, že jde spíš o
druhou možnost – bestie se začala ohmatávat a nevěřícně prohlížet své ohyzdně
zmutované tělo. To byla jeho šance. Musel využít chvíle, dokud je slabá. „Musím
jednat rychle – dokud si nedá dvě a dvě dohromady a nespojí si mě s tou
mutací – pak by už mohlo být pozdě,“uvědomil si. Učebnou se ozval lví řev.
Profesor vyskočil a vrhl se po své hůlce.
May
pochopitelně viděla každý jeho pohyb, ale – nezáleželo jí na tom. Jakoby se čas
vrátil do chvíle, kdy na ni Tom Raddle namířil svou hůlkou. Cítila se zrovna
tak, jen ponížení bylo větší – stála vprostřed učebny zcela nahá, i když
v této fázi existence to vlastně bylo jedno. Zrohovatělá dračí kůže ji
halila dokonale – byl to její želví krunýř, její brnění, jež ji chránilo nejen
před slídivými zraky, ale i před účinky kleteb, které na ni před chvílí jen
sršely. Viděla znovu tu scénu, jak na ni s nenávistí útočili – nebyla pro
ně víc, než netvor, bestie, mutant, zvíře, ohyzdný proměněnec, jehož je třeba
zlikvidovat… Bolestně se nadechla. „Bránila jsem se. Zabila jsem snad při tom
někoho?“ Podívala se kolem – zdálo se, že ne – jen je omráčila a jejím zoufalým
řevem se teď studenti znovu „probírali k životu“. Ne, nikomu dosud
neublížila. Těch pár oděrek a modřin – to nic není. Koneckonců, přestože
s ní byli tak rychle hotovi, oni si vlastně ani nezasloužili, aby jim něco
udělala. Viník tu byl jen jeden. Zmučeně se zadívala na Snapea. Už ale neměla
chuť se rvát. Měla všeho dost. Celé její tělo bylo v jednom ohni – ani
dračí kůže nezachytí vše. Věděla, co profesor v příští chvíli udělá. Ale
nepřála si žít – jak by mohla – takhle. Pokorně sklonila hlavu a očekávala svůj
konec.
Ve
Snapeových očích vítězně zablýsklo. Namířil na ni hůlkou a vykřikl: „Avada
kedavra!“ May zvedla hlavu. Má přece svou hrdost. Směle se vrahovi zadívala do
očí. Spatřila v nich jen opovržení a nenávist. „Škoda,“ utrousil Tom
Raddle, než ji odsoudil k smrti. „Slib mi …“ naléhal Lupin. „Ani mě
nedostanou! Žádný z nich. Nikdy mě nedonutíte vzdát se mého dědictví
(„kdybych jen bývala tušila!“), nikdo mi ho nesebere!“ slyšela svůj vlastní
hlas, zatímco se k ní blížil zelený paprsek. Zachvěla se. Byla tak unavená
… „Přece mu nedovolíš … přece nedopustíš … po tom všem, co ti udělal … aby tě
ještě klidně zabil!“ ozvalo se její druhé já. Znělo to jako rozkaz. Ten hlas
měl pravdu. „To, co mi udělal, je neodpustitelné, neměl právo mi tak ublížit,“
uvědomila si. Zasloužila si něco jiného. Zasloužila si víc. Zasloužila si
narodit se pod šťastnější hvězdou. Zasloužila si poznat svoji maminku, znát
objetí svého otce, zasloužila si lásku své babičky, zasloužila si vyrůstat
spolu se svou přítelkyní, zasloužila si stát se čarodějkou, mocnou a krásnou jako
Yennefer, zasloužila si lásku Toma Raddla, ne smrt z jeho rukou,
zasloužila si poznat trochu štěstí a lidského tepla … nic z toho nikdy
neměla. Znala jen nenávist. Nenávist a opovržení. V lepším případě snad
lhostejnost, dá-li se v této souvislosti vůbec mluvit o lepším případě.
Nejprve její babička, pak Yennefer, Tom a … nyní Snape. A co se týkalo jejích
spolužáků – ti se jí báli. Nechápali ji a měli z ní strach. Tehdy i teď.
Myslela jinak, mluvila jinak, konala jinak. Byla jiná, než oni. Vždy vybočovala
ze semknuté řady — a to se neodpouští. May vždy jen předstírala, že jí to
nevadí. Že je povznesena nad jakýkoliv cit. Nikomu neukázala, jak svojí
ustavičnou samotou trpí. Nikomu. „Byla to chyba?“ zeptala se sama sebe. Oči
bestie ztratily svou rudou barvu. V jednom očním koutku se jí objevila
slza.
A
tak jako obvykle, na poslední chvíli si vše rozmyslela. „Zasloužím si něco
lepšího. Zasloužím si … néééééé!!!!“ z dlaní jí vyšlehlo světlo.
Z posledních sil odrazila kletbu. Ta námaha ji však srazila na kolena.
Studenti, doposud se krčící těsně u podlahy, teď hrdinně vystrčili své zbabělé
nosy a vidíce, že bestie „už dodejchává“, připravili se k útoku.
Obstoupili vyčerpaného mutanta a začala mela. May zařvala bolestí. Teď jí šlo
opravdu o život. Netušila, kde sebrala síly na poslední obranu – jakoby tu
energii čerpala přímo ze vzduchu. Vložila do toho všechnu svoji bolest a
veškerý svůj vzdor a ti vtipálci brzy svého nápadu trpce litovali. Nechtěla je
zabít. Stejně tak ale nechtěla být zabita. Proto každý dostal, co si zasloužil.
„Prostřílela“ si cestu ke dveřím – na těch však stále spočívala magická
ochrana. „Musím odtud, než mě přece dostanou,“ znovu si uvědomila docházející
síly. Na okamžik zavřela oči. Připravila se a … vyskočila na vnitřní „parapet“
teď již rozbitého okna. Zdálo se, že zdolat výšku třiatřiceti stop jí nečiní
žádných potíží. Otočila se zpět a vyhledala profesorovy tmavé oči. Pak se
obrátila čelem ke svobodě a skočila. Tohle profesor nečekal – utéct mu rozhodně
neměla. Kromě toho – po tom všem, co se tu událo – neznal nebezpečnějšího
tvora, než byla ona. „Musím ji chytit. A potom buď zkrotit a někam odklidit
anebo – zabít,“olízl si suché rty. „I Brumbál bude muset uznat, že tohle
nemůžou nechat potloukat se v okolí Bradavic,“pomyslel si. Na chvíli
zadoufal, že se May pádem z té výšky zabila – Bradavice byly postaveny na
skále, takže i když se právě nacházel ve sklepení, zvenčí byla okna nejméně sto
sedmdesát stop nad zemí, spíš ještě víc. „Ale při mé smůle to zase přežila,“
zalitoval předem. Profesor se nemýlil. Colin Creevey se vyděsil téměř k smrti,
když spatřil mihnout se podél skleníků velký šedozelený stín.