Kestrel a Sirius - XXV.
Rozdílová
zkouška
Stála
u okna a nepřítomně hleděla ven. Ještě v sobě cítila proud Světla, i když
spojení se pomalu vytrácelo. Ještě ho ale bylo dost, aby obrátila vesmír naruby,
kdyby chtěla, ještě ho bylo dost, aby bez větší námahy zabila slovutného Lorda
Voldemorta se všemi jeho Smrtijedy, aby ho jen zajala anebo nechala být,
protože Voldemort pro ni teď nebyl vůbec důležitý. Již pro ni nepředstavoval
hrozbu, smrt, ani žádostivost. Již nenosil jméno Strach, ani Skrytá Touha. Teď
byl pro ni ničím; naprosto bezvýznamným, nepotřebným předmětem, na který si ani
nevzpomeneme, který ani nevnímáme, byť leží přímo před námi na toaletním
stolku.
Zajímalo
ji něco jiného. A to „něco jiného“ mělo podobu krátké otázky: PROČ? Bylo jedině
správné, že převzala své dědictví, že ji Zlatovlasá seznámila s Kimerskou
minulostí. Ale proč ji dovedla až do Nav`arin? Toho přece nebylo třeba … Proč
ji? Proč právě ji?
Ještě
před nedávnem by se nemusela ptát. V jednotě se Světlem dokázala
zodpovědět veškeré otázky všehomíra. Ale Světlo z ní rychle vyprchávalo.
Bylo to tak v pořádku, mělo tomu tak být. Tento fakt sám o sobě ji příliš
neznepokojoval. Tím spíše však pátrala po odpovědi, i když nevěřila, že otázku
zodpoví.
Byl
tu ale ještě další problém – čekala ji rozdílová zkouška. A s ní to
nešťastné kouzlení hůlkou. „Kdybych zkoušku absolvovala dnes, mohla bych komisi
ohromit vším, co dokážu,“ uvažovala. „Jenže zkouška bude až za týden. Za týden
už možná po světle nebude ani stopy a pak? Co bude pak?“ vzdychla. „Pak bude
vše jako dřív. Pak mě vyloučí,“ odpověděla si vzápětí. „Kdepak, na světlo
spoléhat nemůžu, musím to zvládnout sama, bez něj,“ umínila si, přestože ani
v nejmenším netušila, jak na to. Vtom na sobě ucítila čísi pohled.
*
* * * *
Hermiona
z povzdálí sledovala tu „novou May.“ Nu ano, May se opravdu změnila –
psychicky i fyzicky. Dříve spíše oválný obličej nabyl jemnějších rysů, uši se
mírně zašpičatily, jakoby chtěly konečně odhalit její původ; nebyly však ani
úplně elfí, ani zcela lidské, spíš něco mezi. Ostatně celá proměna byla sice
velmi citelná, leč současně těžko popsatelná – nikdo nevěděl, co se vlastně
s May stalo. Nikdo ovšem nevěděl o událostech v ředitelně, ani o tom,
co se pak událo na ošetřovně; nikdo, krom pár vyvolených, jež povědomí o všem
získali z „dobře informovaných zdrojů.“
Jedno
však bylo jisté všem – May byla náhle jiná. A nikdo nevěděl, v čem
vlastně. Přiznejme, i dříve probleskovaly chvíle, kdy jim připadala něčím
zvláštní, jedinečná, jakoby opředená dávným tajemstvím; to se znenadání celá
proměnila a chovala se naprosto nepředvídatelně. Ale vždy to rychle přešlo.
Nyní však z ní ten dojem zůstával. May jakoby povyrostla, stala se
dospělejší. Nebyl to už žádný zbojník, ale tajemná kráska s plachým
úsměvem a sametově zelenýma, hlubokýma očima, jež upírala jaksi zasněně skrz
prostor kamsi do dáli, do jiného světa, jenž byl všem ostatním zapovězen.
Hermiona proto s mírnou zvědavostí pozorovala dívku, jež měla tak málo a
přitom tak mnoho společného s její kamarádkou. Upřímně řečeno, May ji
nějak přitahovala – asi tak, jako je medvěd přitahován k plástvi medu a
nedá pokoj, než se jí zmocní, riskujíce přitom pár žihadel.
*
* * * *
May
stála v hlubokém zamyšlení, s tváří obrácenou k Zapovězenému
lesu. Hermiona by v té chvíli přísahala, že zář rozprostírající se kol
jejího těla nejsou odlesky zapadajícího slunce. Byla krásná. Byla nádherná a –
vůbec ji to nezajímalo. Netoužila po pozornosti, stejně tak, jako se nijak
netěšila ze své stávající moci. Byla moudrá – věděla, že co je dnes, nemusí být
také zítra a bude-li to i zítra, neznamená to ještě, že nám to bylo dáno jen
pro vlastní potěchu. Věřila, že pro všechno, co se tu stalo, byl nějaký důvod.
Důvod, který neznala, avšak toužila znát.
„Vilgefortz
měl pravdu,“ usmála se trpce. „Každou generací v našem rodě Moc sílí. A
přesto se mýlil. Ve mně. Já jsem výjimka. V mém případě je příčina jinde,
úplně jinde. Elfové věděli, co chtějí, Ciri,“ mumlala si. „Nechtěli tebe, ale
mne,“ šeptala s námahou. Příšerně ji rozbolela hlava. Věděla, co to
znamená. Ve svých myšlenkách zavítala někam, kam neměla. Uvažovala tedy
správně. Jenže to pro ni nebylo bezpečné. Zatím.
Otočila
se proto raději k Hermioně. Sobě pomoci nemohla; jí ano. Věděla, co se
s ní děje. Od svého nedobrovolného setkání se Smrtijedy byla Hermiona po
většinu času zamlklá a apatická. Nic nepomohla psychologie madame Hoochové,
lektvary dobré nálady madame Pomfreyové, dokonce ani gin, který pro ni hoši
propašovali, nezabral. „Namazat“ se ostatně zkusila jen jednou; jenže to pak
bylo ještě horší, než předtím. Otřesná zkušenost – stejně jako ta, jež jí
předcházela. Hermiona zkrátka upadla do hluboké deprese a zdálo se, že tu není
nic, co by ji z tohoto stavu dostalo.
May
o tomto všem věděla. Pocity dovedla číst ještě lépe, než myšlenky jejich
nositelů. V jediném okamžiku tak dokázala rozplést historii lidského
života.
Hermiona
ucouvla, když si ji pronikavě změřila. V bleděmodrých očích však nevyčetla
žádnou hrozbu. „Vím, co tě trápí,“ řekla May laskavým, chápajícím hlasem. „Tvůj
příběh je příběhem bolesti, krutosti, bezmoci a ponížení, ale také příběhem
odvahy a křehkosti lidského ducha. Věř, že jednou, až jej budeš vyprávět,
v něm nebude už ani stopy po hořkosti a studu. Pocítíš velikou úlevu,
protože jsi prošla touto zkouškou bez poskvrny,“ odmlčela se. Hermiona
rozuměla, co posledními slovy míní. Nešlo o to, že nedošla fyzické úhony. Ale
to už k ní May pozvedla dlaň pravé ruky. V té chvíli Hermiona ve svém
srdci pocítila paprsky ranního slunce, chuť padajícího deště a opojnou vůni
jarních květů. Cítila pohlazení, aniž by se jí May vůbec dotkla … a teplo,
jakoby se vyhřívala v blízkosti plamene. Ani nevěděla, jak na to přišla;
vzpomněla si na profesora Snapea, jak kdysi uskočil, když se ho May podobně
„dotkla“ a představa upjatého profesora lektvarů ohmatávaného jednou z jeho
rozpustilých studentek jí přišla k smíchu. Také May se ulehčeně rozesmála.
Měla proč. Bylo vyhráno.
*
* * * *
Jak
si předsevzala, tak také učinila. Vzala si k srdci slova profesora Lupina
(který se jí teď nějak podezřele vyhýbal) a zašla do knihovny hledat „klíčové
slovo“, které by jí umožnilo znovu účelně pracovat s hůlkou. Byla dost
nervózní – týden do zkoušky byl opravdu šibeniční termín. Vždyť i kdyby „to
s hůlkou“ začalo fungovat, naučit se za týden učební látku rozvrženou
žákům do čtyř let se zdálo nemožné. Nevěděla s čím začít, a tak se to
rozhodla neřešit. Od madame Pinceové si vzala seznam knih a pergamenů a jela
jednoduše a prostě podle abecedy. Okamžitě se do práce zabrala. Okolní svět pro
ni přestal existovat. Přečtené neopakovala. Nesnažila se „učit.“ Jen četla a
četla – v naději, že se v ní „něco zlomí.“
Zřejmě
se i zlomilo, ale to si neuvědomila. Četla a četla, zpočátku standardně, pak
stále rychleji a rychleji, že by kolemjdoucí přísahal, že knihu sotva otevřela.
Bylo to příliš rychlé na to, aby se dalo něco postřehnout, natožpak aby se dalo
cokoliv zapamatovat. May se však udivenými pohledy svých kolegů nezabývala a na
jejich ironické poznámky nereagovala. Byla duchem zase někde jinde.
S bláznivou rychlostí knihami listovala a – stále svoji činnost
zrychlovala, jakoby chtěla dohonit těch padesát ztracených let, kdy dlela
v nevědomosti.
Brzy
ji přestalo bavit pro knihy si docházet a přenášet je sem a tam. Tak je prostě
teleportovala. Z polic pak k jejímu stolu proudily stohy knih, jen
aby se před ní nakrátko jednotlivé svazky rozevřely, zašustily svými stránkami
a zase hned zaklaply. Nato putovaly zpět na své místo, a to stále rychleji a
rychleji, až vytvořily hutnou šmouhu a stávaly se tak nebezpečím pro nic
netušící procházející studenty. Po několika srážkách s těžkými bichlemi
studenti rychle pochopili, že knihovna nyní představuje vysoce rizikové
pracoviště, a inkriminovaný prostor se rychle vylidnil. Mnoho jim to však
nepomohlo. Pro May totiž byly přestávky mezi jednotlivými vyučovacími hodinami
příliš krátké na to, aby běhala sem a tam, do knihovny a zpět; takže za ní
„běhaly“ knihy. Odškrtnutých knih na seznamu valem přibývalo. Ale bradavická
knihovna byla velmi rozsáhlá … a bůh ví proč, May se rozhodla s veškerým
jejím obsahem seznámit.
Nezastavila
se před ničím. Nic jí nebylo svaté. Dokonce ani samotné vyučování ne. Cožpak o
to, v hodinách profesora Binnse to ještě šlo, ale u profesorky
McGonagallové? Vyloučeno. Zkoušela nedělat to příliš okatě – knihy přilétaly
věžním oknem a byly naváděny nízko nad zemí pěkně do její lavice. Ale kampak na
profesorku! Ta měla oči kočičí, a hned její spády zarazila. Musela slíbit, že
se to již nestane, a to nejen v hodinách přeměňování. Slib byl ovšem hned
vzápětí porušen. Hlad po poznání byl příliš velký, než aby se zaobírala
počítáním školních zvonků. Pravda, na hodinách McGonagallové se to již opakovat
nemělo … a potom tu byly hodiny, v nichž by se něčeho podobného ani
neodvážila. Jako třeba hodiny lektvarů. A paradoxně právě zde jí vznikl
největší problém – lektvary jako takové jí již nějakou dobu šly, jenže profesor
Snape to jaksi nechtěl vzít na vědomí. Týral ji a mučil ironickými poznámkami,
jakoby byla tím nejneschopnějším člověkem na světě. Těžko říct, proč to dělal.
Snad pochopil, že vkročili do finále. Že zbývá jen pár chvil, než-li se
rozhodne. Snad si vzpomněl na slib daný Luciovi, že Parkerová prostě neprojde.
A snad k tomu měl zcela jiné, osobní důvody. Ale ať už to bylo jakkoli,
profesor Snape byl v každém případě výborným psychologem, byť svých
znalostí užíval poněkud zvráceně. Co se týkalo May, tu od samého počátku
vyloženě „studoval.“ Znal tedy desítky způsobů, jak ji snadno a rychle
„rozhodit“ tak, aby nebyla schopna se soustředit na přípravu, a aby tak
nadcházející zkoušku nezvládla.
May
sice věděla, oč se Severus tak usilovně snaží, avšak nijak jí to nepomáhalo.
Boj s profesorem lektvarů ji příliš rozptyloval. Byla z toho zoufalá,
a proto se nakonec uchýlila k velice odvážnému kroku. Ke kroku, který byl
zcela proti jejím vlastním zásadám, leč v nastalé situaci neviděla jiného
východiska. A o co šlo? Dalo by se říci, že vlastně o nic zvláštního, vždyť se
rozhodla jen trochu oprášit pár starých „rodinných“ receptů … A opravdu by se
nejednalo o nic tak strašného, kdyby to ovšem nebyly recepty ze světa,
v němž platila naprosto odlišná pravidla. Pravidla, jež by se mohla
shrnout do jediné věty: Účel světí prostředky.
*
* * * *
Ten
den byl jako každý jiný. Tedy téměř — zase měli lektvary. Tento týden už
potřetí a všichni z Nebelvíru, včetně May, respektive hlavně May,
z toho už šíleli. Tím víc, že se zdálo, že tento stav nikdy neskončí.
Profesor Snape jim v tomto směru žádné naděje nedával – jen se každé ráno
zákeřně objevil v jejich učebně, aby si Nebelvíry odvedl k sobě do
sklepení. Byla to ohavnost, stejně tak, jako umazaný rozvrh na hlavní nástěnce.
Pro May bylo opravdu nemožné zachovat si veselou mysl, zvláště, když profesor
zašel ještě dál. Byla to učiněná hrůza – objevoval se snad úplně všude, kam
zašla – na chodbách, v knihovně, ve Velké síni i v prostorách parku –
a vždycky jí nějak dovedně, jakoby jen tak mimochodem, nějakou svou poznámkou
dokonale zkazil náladu. May ho začala podezřívat, že se snad naklonoval, jen
aby jí mohl stále škodit. Zajít s tím za někým ale nemohla, protože
chyběly důkazy. Krom toho, dívali by se na ni jako na blázna, kdyby tvrdila, že
ji jeden z bradavických profesorů stále pronásleduje jen proto, aby se
nemohla učit. Ale nebyla by to May, kdyby si nedovedla nějak poradit. Lék na
neduh zvaný Severus Snape spočíval v nenápadném flakónku v kapse
jejího hábitu. Pěkně u srdce. Přesto se jí však klepala kolena – něco podobného
dělala poprvé a nevěděla, bude-li to fungovat. A bude-li to fungovat, i tak
bude v průšvihu – jen o něco později. Takže to vyjde skoro nastejno.
Nicméně, už nebylo cesty zpět. V příštích minutách se tedy ukáže.
Byla
to hodina lektvarů jako každá jiná. Stejně ztemnělé sklepení, stejný kouř a
smrad s kypějících kotlíků, stejná snaha studentů, stejná marnost nad
marnost. A přece něco bylo jiného. Nervozita byla vystupňována až
k neúnosnosti. Téměř se ani nedalo dýchat. Pochopitelně pocity
klaustrofobie se netýkaly nikoho ze zmijozelské koleje. Zmijozelští se bavili.
Chodili rádi na tato skvělá představení poníženosti ostatních kolejí. A tento
týden měli co vychutnávat. Ani desetipatrový dort by pro ně nebyl lepší
odměnou. Protože v jiných hodinách tomu tak obvykle nebylo.
May
byla evidentně roztěkanější, než-li jindy. Dokonce popletla jednu z přísad
a připravila tak Nebelvír o dalších deset bodů. Vzhledem k tomu, že nebyla
zdaleka jedinou, dalo se předpokládat, že na konci dne bude stav bodového
hodnocení nebelvírské koleje zasahovat hluboko do záporných hodnot. „To bude
v pořádku, Mari,“ uklidňovala se, tisknouce spásnou lahvičku. Nebylo. „Co
to tam děláte, Parkerová?! Srážím Nebelvíru deset bodů za vaši nepozornost,“
sykl profesor od svého stupínku. „…a – co to tam máte?“ zaznělo ještě
hrozivěji. Střemhlav se vrhl mezi lavice. „Ukažte, dejte to sem,“ napřáhl
k ní ruku. May k sobě lahvičku pevně přitiskla. „Ne,“ špitla.
Profesor se s ní ale nemazlil. Neurvale jí ji vytrhl z rukou a rychle
ji odzátkoval, aby zjistil, co se ukrývá uvnitř. „Pane profesore,“ vykřikla
zděšeně, „to nesmíte – není to pro vás bezpečné!“ Ale on měl na to odlišný
názor. Neprodleně k obsahu lahvičky přičichl a … strnul. May se zachvěla.
S obavami sledovala svého učitele – teď se prokáže, zda postup výroby
odkoukala správně.
Profesor
Snape nápadně zrudl. Zdálo se, že nemůže popadnout dech. Věděla, že se snaží
lektvaru vzdorovat, ale … na tváři se jí mihl vítězný úsměv, neboť profesorovy
rysy se radikálně změnily. Z jeho obličeje nečetli žáci jen údiv; vypadal
tak nějak – hloupě. Nebo to bylo jen zamilovaně? Inu, zrovna v jeho
případě by to byl teda gól. Nicméně co se stalo, došlo většině přítomných až za
chvíli. „To by snad už stačilo, profesore,“ řekla May mrazivě. Snape cosi
nesrozumitelně zamumlal a dál křečovitě svíral osudný flakónek. Jestli si jej
ale chtěl nechat jen pro sebe, měl smůlu. May věrně napodobila jeho předešlé
počínání a lahvičku mu z rukou vyrvala. Rychle ji pak zase zazátkovala a
schovala do bezpečí své kapsy. Vše šlo podle plánu. Ale – neměla z toho
dobrý pocit. Až se Severus zase probere, asi ji zabije. A ona mu to ani nebude
mít za zlé. Ale tu zkoušku, tu udělá.
„Chci
jen, abyste mně dal pokoj,“ vzhlédla. „Pokoj? Svůj pokoj?“ nechápal Snape. May
obrátila oči vzhůru. „Neměla jsem dovolit, aby toho vdechl tolik, úplně
zblbnul,“ pomyslela si. „Ne, žádný pokoj,“ zavrčela podrážděně. „Chci, abyste
mě přestal pronásledovat, abyste do mě přestal rýpat, tedy abyste přestal
s těmi svými řečmi a nechal mě v klidu se učit,“ řekla unaveně. Vtom
ji něco napadlo. Když už jej má ve své moci, proč toho trošičku nevyužít? „A –
když nad tím tak přemýšlím — to všechno se vlastně netýká jen mé osoby,“
pokračovala. „Je mým přáním,“ řekla podmanivě, „abyste byl spravedlivý, a to ke
všem kolejím ... hm … a teď,“ rozpačitě zamumlala, „pokračujte ve výuce,
prosím,“ zrudla rozpaky. Odfoukla si. Měla to za sebou.
Profesor
Snape se stále s oním dementním výrazem ve tváři pomalu obrátil ke
stupínku. „No, trochu života do toho umírání,“ neodpustila si škodolibou
poznámku. Vzápětí se však chytila za ústa: „Ne, ne, tak jsem to nemyslela!“
vykřikla, když profesor notně pobledl. Zapomněla, že profesorův mozek teď
funguje trochu jinak, reaguje pouze na konkrétní podněty, jakoukoli abstrakci
není schopen dekódovat. „To – se jen tak říká, nemyslela jsem to doslova,
myslela jsem tím jen, abyste se netvářil tak kysele, abyste … si dovolil trochu
té radosti, spokojenosti, štěstí, abyste se zkrátka trochu uvolnil … ve všem
ostatním zůstaňte prosím takovým, jakým jste byl předtím …“ koktala vyděšeně.
Připadala si čím dál menší a menší. V žádném případě nechtěla profesora
zesměšnit, a už vůbec ne mu nějak ublížit. Jenže právě takto to muselo zákonitě
dopadnout. Pro všechny, co ho znali, bylo naprosto nemyslitelné potkat
smějícího se, vtipkujícího Snapea, a právě takovým se teď měl stát. Zavřela
oči. Nejraději by se neviděla. Ale už se stalo. „Neměla jsem jinou možnost,
neměla jsem jinou možnost,“ opakovala si nějakou dobu v duchu, ve snaze se
ospravedlnit … a pak se dala do učení.
Žáci
si nejprve mysleli, že jde jen o jakýsi žert. Že je to nějaká předem smluvená
hra mezi ní a profesorem. Jenže když vzápětí srazil Zmijozelu dvacet bodů za
opakované rušení při výkladu, bylo jasné, že se mýlili. Profesor Snape by
dobrovolně něco takového nikdy, opakuji nikdy neudělal, to věděl každý. O to
větší senzaci v řadách rudých a větší paniku v řadách zelených to
způsobilo. May ale žádným dohadům nevěnovala pozornost. Měla svých starostí až
nad hlavu.
„Poslyš,
May,“ zatahal ji za rukáv Ron, když hodina skončila. „Ano?“ zeptala se
roztržitě. „To – už takhle bude pořád?“ položil otázku. „Ne, jistěže ne,“
odpověděla pohoršeným tónem Hermiony Grangerové. „A – jak dlouho to ještě
potrvá?“ chtěl vědět něco určitějšího. „Víš, možná … možná bysme ještě mohli
srovnat body a nakonec i vyhrát školní pohár,“ dokončil svoji myšlenku. „To
sotva,“ opáčila pochybovačně. „Nepotrvá to dýl, než týden.“ „To je škoda,“
zašklebil se lítostivě. „Ale stejně je to bomba!“ rozesmál se na celé kolo. May
si povzdychla. Bomba. Bomba to tedy rozhodně byla, to nemohla popřít. Ale ona
sama v tom nic potěšujícího neviděla.
„Musíme
něco udělat,“ rozčilovala se zatím Pansy Parkinsová. „Zajdu za ředitelem a
všechno mu povím!“ „Ne,“ zadržel ji Draco nekompromisně. „Slyšelas? Do týdne
účinky toho svinstva zmizí a pak … Dovedeš si vůbec představit, co s ní
Snape udělá?“ objevil se mu na tváři zlomyslný škleb. „To za pár bodů stojí,
nemyslíš?“ Pansy překvapeně otevřela ústa. Na něco takového by nepřišla …
*
* * * *
Poslední
svitek pergamenu odeslala zpět do knihovny dvacet minut před začátkem zkoušky.
Bylo to neuvěřitelné, přečíst za tak krátkou dobu celý bradavický archiv. Ale
ona to musela udělat. Stejně jako … Ta úzkost byla hrozná. A právě před chvílí
to pocítila – její voňavka přestala účinkovat. A profesor Snape se zlobil. Moc
zlobil. Vlastně „zlobit se“ nebyl vůbec adekvátní výraz. Byl vzteky nepříčetný.
Pro May to znamenalo pouze to, dostat se do zkušební místnosti dřív, než on.
Tam už bude profesor Brumbál se zkušební komisí a tak možná přežije. Za pomoci
dokonalé znalosti tajných chodeb se jí to i podařilo. Ale to mohlo také být
jejím vítězstvím posledním – dveře místnosti se totiž za okamžik rozletěly a
v nich stál rozlícený profesor lektvarů.
„Kde
je?“ zařval s hůlkou v ruce. Byl vzteky tak rozžhavený, že ji ani
neviděl. May polekaně vypískla a běžela se schovat Lupinovi za záda. „Zachraňte
mě, zachraňte mě, on mě zabije!“ zoufale ječela. „To si piš, že tě zabiju, ty
zmije jedovatá!“ hnal se za ní Severus. „Kde to máš?!“ mával zběsile hůlkou ve
snaze ji zaměřit. Nebylo to snadné, protože May postrkovala Lupinem sem a tam,
jen aby jí ani kousek v Severově směru nevyčuhoval. „Vám to zrovna budu
vykládat,“ vyštěkla. „Kdo ví, co byste s tím ještě udělal!“ „Dej to sem,
je to předmět doličný!“ trval na svém Snape. „Copak, zapomněl jste použít
deodorant?“ projevilo se její horší já. „Já ji …! Mdloby na tebe!“ ukázal
Severus na Lupina. „Ááá!“ vyvřískla May a přesunula se rychle za ředitelku své
koleje, když se její štít složil k zemi. Profesorka McGonagallová byla
sice vychrtlejší než Lupin, ale na druhou stranu bylo zase víc než
pravděpodobné, že se před Snapem hned tak nepoloží. „Profesore Snape, co to tu
vyvádíte?“ zděsila se profesorka. V posledních dnech se profesor Snape
choval velice divně – byl tak nepřirozený s tou svou dobrou náladou;
všichni se proto domnívali, že konečně nalezl svou životní lásku, vždyť co
jiného dokáže člověka natolik změnit, a spekulovalo se, o koho že se to jedná …
Nyní ale už bylo jisté, že se prostě jen zbláznil.
„Takhle
mě ponížit!“ řval Snape. „Zesměšnit mě přede všemi, udělat ze mě učiněného
dementa! Za tohle zaplatíš, ty jedna kukačko!“ napřáhl hůlku a chtěl vyslovit
zaklínadlo, když tu nejednou odkudsi zezdola zasáhl profesor Kratiknot, jehož
též poněkud přehlédl, a s nasazením vlastního života Severa odzbrojil. „O
co vám vlastně jde, profesore?“ zeptala se profesorka McGonagallová mírně. Ale
to ho jen ještě víc podráždilo. „O co mi jde?! Zakázaná kletba! Použila na mě
zakázanou kletbu – Azkaban je pro ni málo!“ zaburácel. „O čem to mluvíte,
profesore … May?“ otočila se k ní překvapeně. Severus byl už sice bez
hůlky, ale jak byl v ráži, rozhodl se tu malou ještěrku uškrtit holýma
rukama. „To není pravda!“ zapištěla May. „Žádná kletba – jen taková malá,
neškodná voňavka,“ prchala před ním. „Neškodná voňavka?! Srovnatelná
s imperiem? Udělala jsi ze mě šaška, kašpara pro celou školu!“ May se
prudce zastavila. „Dala jsem vám čtyři dny,“ ukázala prsty, „čtyři dny štěstí –
to je víc, než vám byl kdo kdy ochoten dát!“ „Nikdo vás o to nežádal,“ přešel
do svého obvyklého žargonu Snape. Jeho hlas byl tichý a výhrůžný. „…A vás zase
nikdo neprosil, abyste k tomu čichal,“ kontrovala May. „Dokonce jsem vás
upozornila, že to pro vás není bezpečné.“ „Což byl ten nejlepší návod na to,
aby to udělal,“ svitlo profesorce McGonagallové. May se rozpačitě ohlédla.
„Přiznávám,“ pokrčila rameny. „Ale nic by se bylo nestalo, kdyby mi dal pokoj!“
„Proč jste tak moc stál o to, abych tu zkoušku neudělala?!“ obrátila se zase
k němu. „Tohle všechno jste si mohl ušetřit!“ „Napadla jste učitele,“
podotkl Severus temně. „Ó vy chudáčku! Kdybych vás chtěla napadnout, udělala
bych to jinak, nemyslíte?!“ ohradila se. „Jsem jednoznačně pro její vyloučení –
jednání tohoto druhu nelze tolerovat,“ pokračoval klidně. „Já, já a zase já!“
vykřikla rozčileně. „Co takhle kdybyste se aspoň občas zadíval taky na druhé?
Fňukáte, naříkáte, jaké se vám stalo příkoří a co bych měla říkat já? Nenechal
jste mě ani vteřinku na pokoji, pořád jste mě deptal, pronásledoval, týral svou
jízlivostí a krutými poznámkami, nedopřál jste mi ani chvilku oddechu!“
zamávala divoce rukama. „Už se to nedalo snést! Nezbývalo, než zabít sebe, vás
nebo – to nějak vyřešit … Jen díky vám,“ popošla k němu, „jen díky vám
jsem udělala nejnebezpečnější věc svého života – vrátila jsem se do svého světa
pro přísadu do té pitomé voňavky. Málem jsem se nechala ulovit – jen kvůli
vám!“ šermovala prstem před jeho hábitem. „Ti elfi jistě vědí, proč vás honí,“
zašeptal jen. „Vy jeden hnusnej, sobeckej, arogantní parchante!“ vybuchla.
Severus přece věděl, jak to bylo. Viděl je, jak ji odvádějí v poutech,
viděl, čím se s Vilgefortzem zabývají, viděl, o co jim jde … tak jak jen
mohl! Její ruka byla rychlejší, než myšlenka. Vyťala mu pořádný políček a – než
si stačila uvědomit, co vlastně udělala – už jej měla zpátky. „Tady to vidíte,“
otočil se ublíženě ke komisi. „Nemá ani za nehet respektu – k nikomu.
Nelze, než ji vyloučit,“ přivřel slastně oči. „Svině!“ sykla. „May!“ okřikla ji
profesorka McGonagallová.
„Vy
dva – přestaňte!“ udeřil na ně Brumbál. Poslední, co by tu chtěl mít, byla
italská domácnost. May si hřbetem ruky setřela krev z rozbitého rtu. „Co
se tady děje?“ probouzel se Lupin. „Slečna Parkerová,“ osvětlila mu pohotově
McGonagallová, „namíchala profesoru Snapeovi cosi, co způsobilo, že se choval
v minulých dnech tak – podivně.“ „Zbavila jste profesora svobodného
myšlení, a to skutečně nejde tolerovat,“ obrátila se k May. „Jsem také pro
vyloučení,“ pomalu usedla. „Ničeho jsem ho nezbavila,“ odsekla May. „Přála jsem
si jen dvě věci – aby se uvolnil a aby byl spravedlivý, nic víc. Můžete být
rád, že jsem nevyužila situace a nechtěla radši něco jiného!“ šlehla po
Snapeovi očima. „A tím myslíte jako co? To, že jste mi totálně zničila kariéru,
vám nestačí?!“ zašklebil se na ni. „Nic jsem vám nezničila – myslet si, že tím,
že se chová radostněji a spravedlivěji, přijde o reputaci, může jenom hlupák –
no ne nadarmo to zabírá jenom na chlapy!“ vyvřískla. „No to snad … May!“ vykřikla
pohoršeně profesorka. Také Lupin vypadal nadmíru uraženě. Trochu teď připomínal
Lockharta. Ale May se nenechala zastavit: „Donutil jste mě k tomu – nedal
jste mi jinou volbu. V každém případě mě posíláte na smrt – tam či tady…
Řekněte, proč? Proč mě tak toužíte vidět mrtvou?!“ vzlykla. „Nechápu, jak jsem
si kdy mohla o vás myslet …“ opřela se unaveně o lavici. „Co?“ koutky úst se mu
zformovaly do sadistického úsměvu. May jen zavrtěla hlavou. Chvíli si pohled na
ni vychutnával a pak se obrátil ke členům komise. „Přistupme tedy ke hlasování
– kdo další je pro vyloučení Marie Parkerové?“ zdvihl tázavě obočí. Profesoři
se po sobě bezradně podívali. Neochotně se začaly zvedat ruce.
„Drazí
kolegové, nepředbíháte trošičku?“ usmál se na ně Brumbál nevinně. „Všechno
pěkně po pořádku. Pro tohle jsme sem, tuším, nepřišli. Hlasovat o důvěře slečně
Parkerové budeme později – s chladnou hlavou,“ řekl mírně. „Je někdo
proti?“ zalétl pohledem k profesorovi lektvarů. Severus stiskl zuby, ale
ani on ruku nezvedl. „Ne, jistěže ne,“ odpověděl na výzvu. „Ostatně jak slečnu
Parkerovou znám, tak to možná ani nebude třeba,“ utrousil jízlivě. „Na to
zapomeňte,“ odpověděla pohledem.
*
* * * *
Zkouška
byla dlouhá a zvláště Severus se postaral o to, aby byla také náročná. May toho
ale moc nevnímala – z předchozí hádky byla vyčerpána a zdeptána. Ne,
nemyslela si, že jí to jen tak projde, ale když to přišlo … přece byla
zaskočena. Nechtěla přece nic špatného, jen se bránila… Takhle to dopadalo
vždycky. Byla z toho unavená a pohroužila se do sebe. Plakat si zatím
nedovolila, i když jí bylo hodně do pláče. Snad potom, až … Otázky sotva
zaslechla. Duchem bloudila jinde a nechala vše na svém podvědomí. Vypadala jako
nějaká mluvící socha – žádná mimika, žádné známky života, jen odpovědi
pronesené tichým, monotónním hlasem, jakoby byly předem nahrané na pásce
magnetofonu, jenž kdosi na začátku zkoušky spustil… Odpovídala správně, úplně,
nezaujatě, tak; jak to stálo v bradavických knihách. „To snad není pravda,
je horší, než Grangerová — jako bych četl Lexikon kouzel,“ vztekal se
Severus. Přítomní profesoři dost dobře nechápali, o co mu jde – vždyť měla
následovat i praktická část, ve které se prokáže, zda je student nejen schopen
se učební látku naučit, ale též jí porozumět a aplikovat ji v praxi …
Socha se maličko pohnula: „Mám absolutní paměť,“ odvětila mdle. „Absolutní
paměť? Odkdy?“ neodpustil si profesor. „Od té doby, co vím, kdo jsem,“
reagovala snící May. „Chi chi chi, ty víš, kdo jsi — vážně?“ ozval se
vedle ní jízlivý hlas. Lekla se. Už dlouho bratra neslyšela. Vždycky dovedl
přijít v ten nejnevhodnější okamžik. „Mlč!“ okřikla ho příkře. „Prosím?“
otázal se ledově Severus. Trhla sebou: „To – nebylo na vás, profesore, to …“
zmlkla. Co jim měla říct? Že ji straší přízrak někoho, kdo nikdy neexistoval?
May ani Kestrel přece nikdy neměla sestru ani bratra, tak co to má znamenat?
Sama to nechápala, tu svoji jistotu, a vskrytu by jim dala za pravdu,
označili-li by ji za blázna. „Promiňte, není mi dobře,“ zavrtěla se, aby se
probrala.
„Dobrá,
přejděme k praktické části,“ navrhl Kratiknot. „Moment, ještě jednu
otázku,“ zastavil jej Severus. „Slečno Parkerová, řekněte vše, co víte o kameni
mudrců a detailně popište způsoby jeho využití,“ vypálil. May se na něho
zadívala. Tohle nebylo vůbec hezké, chtít recept na výrobu elixíru života.
Každý přece věděl, že účinný recept se po zničení posledního kousku kamene
nedochoval… Přece jim ho nemůže jen tak naservírovat – poté, co Nicolasovi dalo
tolik práce jej definitivně zničit… Ale když jim neodpoví — mohou ji kvůli
tomu vyhodit? Pevně stiskla rty. Potřebovala čas na rozmyšlenou.
„Odnepaměti
se lidé snažili najít způsob, jak svůj život alespoň nepatrně prodloužit,“
začala. „Tato vlastnost je výhradně lidská, u jiných ras jsem se nikdy nesetkala
s takovým strachem ze smrti,“ odmlčela se. Tu poslední větu si mohla
očividně odpustit. Dala se vyložit všelijak. „Tedy lidé – mudlové a překvapivě
i čarodějové a čarodějky – se tomuto problému intenzivně věnovali a hledali
prostředek, pomocí kterého by dosáhli svého cíle, tedy prodloužení lidského
věku o pár desítek nebo lépe stovek let … V každé zemi, v každém
světě a době bychom našli bezpočet způsobů, jak na to, více, či méně úspěšných,
ovšem o každém z nich by jeho výrobce tvrdil, že je to jediný a zaručený
způsob, jak nezestárnout nebo dokonce nezemřít… Samozřejmě naprostá většina
z nich je jen pouhou iluzí… Pokud byste chtěli, mohla bych vám popsat
některé způsoby užívané čarodějkami mého světa; ovšem stejně by vám to bylo
sotvaco platné pro nedostatek přísad…“ usmála se snaživě. „Ale na tohle já se
vás neptal,“ zavrčel Snape. „Ptal jsem se na kámen mudrců, pokud jste
zapomněla.“ „Ach ano, kámen mudrců. Kámen mudrců je právě jednou z přísad
elixíru života, tedy prostředku, který by měl … který má,“ opravila se při
pohledu na Severa, „zaručit člověku dlouhé a pokojné stáří. Ovšem kámen mudrců
není žádný nerost, který by se dalo nalézt někde v horách. Sám se musí
nejprve vyrobit a – recept na jeho výrobu byl díkybohu zničen,“ vyhrkla nervózně.
„Echm, echm,“ ozvalo se zpoza učitelského stolu. „Promiňte, bohužel zničen,“
upravila svá neuvážená slova. „Tuším, že vás, profesore,“ kývla na Severa, „by
už jen z titulu vaší profese nesmírně zajímalo složení onoho – echm –
lektvaru; toto složení vám ovšem nemohu předložit, to jistě chápete, po tom
všem, co se kolem něho v minulosti dělo … ale abyste nepřišel zkrátka,“
předešla jeho vítěznému šklebu, „možná byste byl pro praktickou ukázku,“ vstala
od stolu a trochu ustoupila. Zavřela oči a soustředila se na Světlo Nav`arin.
Ve svých dlaních ucítila teplo, jakoby jimi protékal horký písek. Po chvíli si
uvědomila, že v dlani svírá pevný, chladivý předmět. Rozevřela dlaň, tak,
aby jej všichni dobře viděli. Spočíval tam kámen mudrců.
Všichni
vydechli úžasem. Pravý, nefalšovaný kámen mudrců. Jeho tak typický krvavě rudý
odstín se nedal ničím napodobit – jakoby to byla ztuhlá krev prvotních lidí;
bytostí, jejichž život na zemi se počítal stovkami let…
„Kde
jste to vzala? Dejte to sem!“ zařval Snape a vrhl se ke kameni. „To určitě!“
uskočila. Když jí pak násilím rozevřel dlaň, kámen v ní již nebyl. „To
byla jen iluze!“ bolestivě ji stiskl. Neřekla ani slovo. Jen si ho pronikavě
měřila svýma elfíma očima. „Jistě, že to byla pouze iluze, ale dokonalá iluze,“
pokýval hlavou Brumbál. „Myslím, že už žádnou další praktickou zkoušku
nepotřebujeme,“ dodal. „Reme, doprovoď prosím May do předpokoje, než ji tu
Severus umačká, ano?“ požádal Lupina. Dalo to práci May ze Severových spárů
vytrhnout. Zdálo se, že ji opravdu chtěl rozmáčknout jako štěnici. Bez reptání
se nechala vyvést ven. Ale z výrazu Severovy tváře byla zděšena. „Co jsem
měla dělat? Co jsem mohla dělat?“ ptala se s pláčem. Lupin ji nechal venku
bez jakékoli opory; naopak se zdálo, že je dokonce na Snapeově straně. „Reme!“
zavolala na něj. „Řekni mu, řekni mu, že je mi to líto, moc mě to všechno
mrzí,“ prosila. Profesor Lupin se vrátil. Ne však proto, aby ji povzbudil.
Ledově ji sjel: „Na to jsi měla myslet dřív. Máš, co jsi chtěla.“ Pak ji tam
nadobro zanechal.
*
* * * *
Ještě
nikdy ji neviděli tak zoufalou. Úplně se zhroutila a stala se jedním velkým
vyjádřením bolesti. Nedívala se na to, zda ji někdo vidí, nebo nevidí. Svým
založením byla velice vášnivá, a tak se teď všem na odiv zalykala slzami a
vydávala ze sebe bolestivé skřeky. Celá se chvěla a otřásala vnitřními mukami.
Nadobro ho ztratila. Nikdy jí neodpustí. Lektvar, ani to druhé. A Remus? Remus
ji také opustil. Pro jednu poznámku o mužích. Je to vůbec možné? Nebo to bylo
něčím jiným? Odkdy se k ní tak chladně chová? Odkdy se jí vyhýbá? Nemá už
vůbec nikoho. Nikoho, kdo by jí pomohl. Nikoho, kdo by jí rozuměl. Nikoho, kdo
by se o ni zajímal jinak, než jako o obtížný hmyz. který je třeba zamáčknout.
Je sama. Zase sama. Sama, jako tomu bylo po celý její život. Sama proti všem,
kteří ji nenávidí. Sama proti světu, který se proti ní spikl. Sama se sebou, se
svým osudem, který ji děsí a který nenávidí. Zubožená, ušlapaná, zadupaná do
země. Rozmáčklý červ svíjející se v poslední křeči. Čekající, až
někdo milosrdný přijde a … tak proč ji nikdo nedorazí?!
Harry
na ni zděšeně civěl. Pochopitelně, že onen předpokoj, jak jej honosně nazval
Brumbál, byl prostou chodbou, takže se na jejím utrpení pásly oči všech okolo
procházejících studentů. Nikoho ale samozřejmě ani nenapadlo, aby ji zvedl a
postaral se o ni. Jen se podívali, chvíli postáli a šli dál, někteří potěšeni
z cizího neštěstí, někteří znechuceni jejím nevhodných chováním. Nikdo se
však o ni skutečně nezajímal. Nikdo se nezeptal, co jí je nebo jestli se cítí
dobře. Každý jen omrknul, co to ta bláznivá holka zase vyvádí, a spěchal dál.
A
přece nakonec někdo přišel. Pravda, dotyčný byl trochu netypický – měl čtyři
tlapy, ocas a měkký, teplý, všetečný jazýček. Sirius svoji kamarádku nenechal
na holičkách. Jakmile vycítil, že má potíže, nemeškal a běžel za ní. Netrvalo
dlouho a byl tam. Se srdcervoucím kňučením do ní šťouchal čenichem, olizoval ji
a snažil se na sebe upozornit. Nebylo to vůbec snadné – May ho nevnímala.
Nechtěla vnímat. Nikoho a nic z tohoto světa. Byla jen sama se svým
zoufalstvím.
„Čmuchale,
nech ji být!“ vykřikl Harry. „Slyšíš? Ke mně!“ Zlobilo ho, že se zajímá o
někoho jiného. Byl to přece jeho pes, tedy kmotr. Tak co pohledává u ní? A
ještě se k ní tak lísá a oslintává ji – no fuj! Nevěděl, co dělat. Přece
se s ním – takhle přede všemi — nebude prát. Stačí divadlo, co
sehrají ti dva, on jim nemusí asistovat „Ale tohle bude drahé, kmotříčku. Jen
tak si mě neudobříš,“ pomyslel si a vyklidil pole. Už měl těch nechutností
dost.
„Nechte
mě,“ fňukala May. „Nechte mě být – stejně vám na mně nezáleží,“ bránila se
nevítané pozornosti. Ale ten někdo se nechtěl dát odbýt. Trvalo, než pochopila,
o koho jde. „Čmuchale!“ zvolala, zatímco se prsty zaryla do černé husté srsti.
„Ty jediný jsi mě neopustil, ty jediný mě máš rád … viď, že mě máš rád?“
zeptala se nejistě. Černý pes zaštěkal. Pevně ho objala a složila hlavu na
mohutné plece. Ještě, že byl Sirius ve své psí podobě tak velký. Něžně ji
olizoval. Jenže May to bylo ukradené. V jednom měli všichni pravdu – byla
psychicky dost labilní a kdeco ji dovedlo vyvést z míry. Snad to byla daň
za schopnosti, jimiž byla obdařena. Jisté ale bylo, že pro ni bylo velmi těžké
žít ve světě klik a tajných společenství, ve světě beze cti, kdy jedna ruka myla
druhou… byla příliš citlivá a příliš přímá na to, aby temnými vlnami
proplouvala bez úhony; zvláště, když za sebou neměla nikoho, kdo by ji vahou
svého jména zaštítil. Navíc všichni, které kdy milovala, ji nakonec tím či oním
způsobem vždycky opustili … a to bylo asi také důvodem pro to, že se bála
k někomu dalšímu přimknout; strach z dalšího zklamání byl příliš
velký na to, aby dovolila vzniknout lásce či důvěrnému přátelství. Tohle
všechno by asi sotva dokázala někomu vysvětlit a – sama si to vlastně ani plně
neuvědomovala. Ale někde tam dole, pod povrchem, to stále číhalo. A drásalo jí
to srdce.
*
* * * *
Bylo
to jako věčnost, než se po několika hodinách otevřely dveře a komise vyšla ven.
Z tváří profesorů se dalo vyčíst, že názory na celou záležitost zdaleka
nebyly jednotné a o jejím osudu se vedlo nemálo bouřlivých diskusí. Přesto se
v závěru odpoledne členové komise dokázali shodnout na konečném verdiktu.
„Ve
věci Marie Parkerová – přestup do pátého ročníku,“ rozevřel Brumbál úřední
lejstro, „se zkušební komise shodla na tom, že slečna Parkerová splnila všechny
podmínky nutné pro právoplatné setrvání v pátém ročníku Školy čar a kouzel
v Bradavicích,“ řekl slavnostně. „Současně je mou radostnou povinností
oznámit, že tvé vyloučení ze školy bylo po zralé úvaze většinou hlasů
zamítnuto,“ usmál se na May, spočívající na zemi, v objetí ovčáckého psa.
„Hezká poduška,“ mrknul na ni. Hermiona, která své kamarády přitáhla na
vyhlášení výsledků, běžela May pogratulovat. Ta byla ale stále ještě zničená
z toho všeho, co se na ni sesypalo, a nejevila žádné nadšení.
Profesoři
se s úlevou rozešli po své práci. Severus se ani neohlédl. Vůbec schlíplé
May nevěnoval pozornost. Poslední odcházel Lupin. „Harry,“ řekl drsně, když si
všiml Siria, „měl by sis toho psa víc hlídat – nemusí pobíhat všude po hradě…“
Odpovědí bylo vzteklé zavrčení a obnažené tesáky. Harry se zmateně díval
z Lupina na Siria a zpět. Nechápal, co se tu děje. „Ti dva přece vždycky
drželi pohromadě, tak co to má zase být?“ přemýšlel. May částečně nepřítomně
hladila Siria po lesklé srsti. „Hodnej pejsek, hodnej,“ šeptala. „Můj pejsánek,
malej, hodnej pejsánek,“ drbala ho za ušima a laskala po hřbetě. Sirius mohutně
zavrtěl ocasem a pak se převalil na záda, aby ho mohla náležitě podrbat i na
bříšku. To už Harry nevydržel a společně s Ronem prchli trénovat famfrpál.
Hermiona se ještě chvíli snažila probrat May, ale ta jakoby ji neviděla. Po
pěti minutách marné snahy pokrčila rameny a také odešla. Sotva její kolegyně
zmizela z dohledu, May se úzkostně přitiskla ke psovi a plakala a plakala …