Kestrel a Sirius - XXII.
Smršť
Tentokrát se May z ošetřovny nechtělo. Bylo tak příjemné
vyhřívat se v přítomnosti onoho „nového“ Severa, hrát hru „na nemocnou“ a
nechat se starostlivě opečovávat, bylo to tak uklidňující, na nic nemyslet a
být „zcela v bezpečí“ za hradbami zdí ošetřovny, kde mohla bez obav
zkoumat přísné rysy Severovy tváře, jež zde nebyly již ani trochu přísné …
Přála si, aby to nikdy neskončilo – protože věděla, že jakmile opustí azyl
ošetřovny, vše se navrátí do starých kolejí. Profesor lektvarů se opět změní na
toho nerudného, nesnášenlivého profesora Higginse, zatímco ona se stane zase
tou svéhlavou, drzou, provokující žábou s „jedovými žlázkami pod kůží.“ Idylka
netrvala dlouho – pouhé dva dny – příliš málo na to, aby vyvážily očistec dnů
příštích. Pak se musela vrátit. Kromě profesora lektvarů tu totiž byli i jiní,
jež ji potřebovali. A v této chvíli mnohem více. Na povinnosti zaklínačky
nezapomínala. Nikdy. A – ta křišťálová koule byla víc, než jen varováním.
Nebylo to tak jednoduché, tak snadné, jak se pokoušela namluvit Harrymu.
Věděla, že se Severem – to bylo jen takové intermezzo, falešná stopa, po níž se
„obránci zákona a pořádku“ měli pustit. Pravým cílem útoku Smrtijedů byl ale
někdo jiný, a to právě Harry.
Harry – vytáhlý chlapec se střapatou kšticí a nádhernýma
smaragdovýma očima. Chlapec nesoucí na čele znamení smrti – jizvu ve tvaru
blesku, nesmazatelnou památku svého prvního střetnutí s Voldemortem. Harry
– místy až nezdravě sebevědomý puberťák, kterému se již začala „zapalovat
lýtka.“ Byly chvíle, kdy jí dovedl pěkně „hnout žlučí“, ale pak zase byly chvíle,
kdy by ho nejraději objala a konejšila, dokud by se zcela neupokojil. To když
přemýšlel o své rodině, o Tomovi a o budoucnosti. Ať už chtěl anebo ne, byla na
jeho bedra vložena obrovská tíha – měl se stát Rozhodnutím, konečným Verdiktem
nad – nad kým vlastně? Nad Pánem Zla, či jeho opozicí? Povzdechla si. Neměla mu
za zlé jeho občasné úlety. Jeho odmítání, pohrdavé gesto rudých rtů, jež jakoby
si vypůjčil od Draca Malfoye, pokrčení rameny, zlostné grimasy v obličeji,
když všechno nebylo po jeho … Věděla, jak moc se trápí, jak moc je zranitelný a
– čím. Byla odhodlána ho „zuby nehty“ bránit. Byla jeho andělem strážným,
dobrovolným osobním strážcem … a je snad v náplni práce bodyguarda
hodnotit činy svého klienta? Ne, jistě ne. Jejím úkolem je pouze Harryho chránit,
nic víc. Jinak by občas nemohla … ale Harry vcelku nebyl zas tak špatný.
Chyběla mu jen jistota – konejšivá ruka matčina a pevná ruka otce. Měl být
záchranným lasem hozeným kouzelnickému i mudlovskému světu, ale byl ještě tak
mladý … nebyl připraven na takový úkol. Zato May připravena byla. Byla svolná
k tomu, aby mu poskytla dostatek času, aby – se našel. V duchu
Harryho mohla kromě jeho křestního jména směle nazývat dalšími dvěma jmény –
oběma začínajícími na S. Každé však s odlišným významem. Ta jména byla –
Soucit a Smrt. První znamenalo emoci, kterou v ní vyvolával, to druhé pak
to, čím pro ni byl, co pro ni znamenal. Nebránila se tomu. I když mohla
odmítnout. Ale nechtěla. Nechtěla brát lidem naději. A víru v zázraky. Ne,
není těžké položit život, věříme-li, že naše oběť má nějaký smysl. Kdyby ovšem
nabyla jiného náhledu, těžce by se jí umíralo. May však byla doslova
naprogramována tak, aby myslela víc na druhé, než-li na sebe. A všechno tomu
podřídila. Jakoby ani nežila svůj život, ale životy svých bližních …
Hned, jak se vrátila z ošetřovny, Harryho varovala. Důrazně
jej nabádala, aby se držel se svými přáteli. Aby ani na chvíli nedopustil, že
by byli rozděleni. Nerozuměl tomu, zdálo se. To nechápavé zavrtění hlavou
svědčilo za všechno. Ale proč ne? Stejně se obvykle od Rona a Hermiony nehnul
ani na krok. Byli jakous takous jeho náhradní rodinou …
Jenže jako obvykle nic nešlo tak, jak by jít mělo. Profesor
Kratiknot měl nějakou neodkladnou záležitost kdesi na venkově – proslýchalo se,
že to má cosi společného s churavějící matkou (Proboha, kolik že jí to
vlastně je? Dobrá, možná to tedy byla spíše jeho sestra … či nějaká úplně jiná
… či někdo úplně jiný), takže místo kouzelných formulí „vyfasovali“ hodinu
jasnovidectví s Trelawneyovou. Pochopitelně, že byli kluci pěkně naštvaní,
že oni se musí učit, zatímco Hermiona má volno, ale té to nevadilo – konečně
měla klid na učení. Zato May z toho byla celá nesvá. Dokonce se snížila
k tomu, aby Harrymu navrhla „ulít se z hodiny“, jen aby byli všichni
pěkně pohromadě, ale protentokrát překvapivě neuspěla. Ron měl totiž u
Trelawneyové vroubek od minula, takže kdyby nepřišel …
Než se vyšplhala do učebny, zaváhala. Dnešní den se jí nelíbil.
Jaká škoda, že chystaný obřad s kameny provést nestačila! Ještě dnes to
musí napravit – ale nebude už pozdě? Naposled se ohlédla, jakoby
kdosi za ní mohl jí dát odpověď. Nikdo tam však nestál. Kdyby ji ta „stará
čůza“ (myšlena profesorka Trelawneyová, pozn. autora) už neuviděla, asi by se
přece vrátila – navzdory tomu, že ji „zajímal“ především Harry. Ale už i pro ni
bylo pozdě na ústup … a sehrát další nervový záchvat jen tak bez příčiny jí
bylo „proti srsti.“ Stačily ty opravdové – i těch bylo až moc. Jala se proto
zlézat spuštěný provazový žebřík.
* * * * *
Hermiona byla praktická dívka. Neplánovaně vzniklý volný čas
hleděla okamžitě nějak užitečně vyplnit. A protože ročníkové zkoušky se každým
dnem blížily, není těžké uhádnout, kam zamířila – v knihovně se jí vždycky
učilo nejlépe – už jen proto, že když něčemu ze svých poznámek tak docela
nerozuměla, bylo po ruce hned několik desítek knih, které jí danou problematiku
spolehlivě osvětlily. A nyní, když probíhalo vyučování, tu bylo navíc takové
ticho … spokojeně se usmála, když si rozložila na stůl učení. Ne, Hermiona
učebnicemi nelistovala – ona jednotlivé stránky vyloženě hladila … a jakpak by
ne – už odmalička ji přímo fascinovalo poznávání nových věcí … Najednou se ale
zamračila. „Proboha! Vždyť jsem teprve u otázky číslo čtyři sta osmdesát tři!“
vykřikla zděšeně. To, že jí jich zbývá už jen sedmnáct, vůbec nebrala
v potaz. Leč nebylo jí dáno o mnoho postoupit – zanedlouho na jejím stole
přistála sova. Nebyla to ani Hedvika, ani Papušík – prostě obyčejná školní
sova. V zobáku držela vzkaz. Doslova jí ho vstrčila do rukou a aniž by
čekala na pamlsek, urychleně odlétla, jakoby byla sama ráda, že má svůj úkol už
za sebou. Hermiona vzkaz přečetla. Na okamžik se zatvářila rozzlobeně. Potom si
jen povzdychla a začala své věci zase sbírat. Klika jemně cvakla, jak za sebou
zavírala dveře. Madame Pinceová v poklidu klimbala za stolem. Kdyby
nespala, snad by jí přišlo podivné, že jindy tak vytrvalá studentka odchází
z knihovny neobvykle časně. Ale Madame Pinceová vzhůru nebyla…
* * * * *
Čekala-li profesorka Trelawneyová od May po poslední hodině nějaké
zvláštní výkony, pak se přepočítala. May nejevila žádný zájem o to, aby nějak
dále rozvíjela svoje schopnosti jasnozření. Právě naopak – dusná atmosféra
učebny ji ukolébala ke spánku. Její spánek byl klidný a s jedinou výjimkou
nepřerušovaný – to když sebou znenadání křečovitě zaškubala a zbledla jako
povápněná jabloň. To však nikdo neviděl, protože prve bezostyšně složila hlavu
na předloktí na stolečku před sebou. Ani May samotná pak ale netušila, co ji
nakrátko polekalo. Když se vzbudila, bylo to už pryč. Vlastně všichni už byli
pryč, protože konec této hodiny byl pro studenty skutečným vysvobozením –
neváhali a prchali ze Severní věže, jak jen nejrychleji mohli. Jasnovidectví
bylo totiž pro Nebelvíry svým způsobem ještě horší, než-li hodiny lektvarů,
jelikož přinejmenším o zdravém rozumu profesora Snapea se nedalo pochybovat,
zatímco profesorka Trelawneyová jistě ve své minulosti navštěvovala i jiný typ
ústavů. May si olízla suché rty. Probouzelo se jí těžko. Něco chtěla udělat,
něco z toho, co se jí zdálo, stálo za pozornost, jenže – svůj sen již
zapomněla. Zůstal jen podivný neklid. Neklid, který ji hnal za Harrym a jeho
přáteli.
* * * * *
Navzdory svým slovům Hermiona v knihovně nebyla. Nějakou dobu
Ron s Harrym ještě zkoumali prostor mezi regály, aby s konečnou
platností potvrdili: nález negativní. Společně prohledali ještě další obvyklá
místa, jako Velkou síň, společenku a – za asistence svých spolužaček – i dívčí
ložnici, aby konstatovali totéž. Nakonec se mírně frustrováni rozdělili, aby
jim to hledání „lépe odsýpalo“ … Uběhaný Ron si docela oddychl, když si přečetl
vzkaz od Harryho. Trochu se sice podivil nad tím, že byl pergamen doručen
obyčejnou školní sovou, ale Hedvika byla zřejmě „na lovu“. Zamířil na smluvené
místo. Tiše si pískal – byl opravdu krásný den.
* * * * *
May se prudce zastavila – nebylo to příliš moudré, v davu
prváků deroucích se na oběd. Herdu do zad přečkala bez obtíží. Zato obraz, jenž
před chvílí spatřila ve své mysli, na ni měl účinky daleko drastičtější.
Okamžitě „vyhledala“ Harryho a pustila se za ním. Musela sebou hodit, měla-li
být rychlejší, než křídla nočních ptáků …
Harry stál „jako opařený.“ U nohou mu ležel kousek stočeného
pergamenu. Věděla, co na něm bylo. Číst nemusela. Stačilo se podívat do Harryho
tváře – byl tak bledý, vyděšený – ta tam byla živost v obličeji, ten tam
byl jeho smích … ostatně nebyl tu nikdo, s kým by se snad mohl smát …
Vypadal jak odhozený panáček Ken – osamocený, rozbitý … chvěl se a bezhlesně
pohyboval rty – jak to, že ho po celou tu dobu, jak to, že ho to ani jednou
nenapadlo? Přinejmenším loni, při Poháru tří kouzelníků mu mohlo dojít, co se
stane. Mohl dovodit, co Voldemort udělá. Tenkrát, když si sám uvědomil, že Ron
je tím nejdůležitějším v jeho životě … Jak by Raddle mohl nevyužít jeho
slabosti? Jak by mohl nepozdvihnout do rukou vloženou mu zbraň? … Jako
vánek přistoupila k Harrymu. „Tam nesmíš,“ řekla. Pomalu zvedl hlavu.
Zdálo se, že ho její slova probudila. „Musím,“ řekl zčásti ještě sklesle, z
části odhodlaně. „Jinak … je zabije,“ šeptnul. Tvář se jí zkřivila
v nepěkné grimase. „Chceš provést výměnu?“ zamávala mu pergamenem před
nosem. „Naivko! Snad si nemyslíš, že je Tom pustí?“ zasmála se zle. „Jen si
počká, až mu vlezeš do chřtánu a pak …“ odmlčela se. „Já musím,“ odvětil.
„Musím se aspoň pokusit …“ „Blázne!“ vyštěkla. Začínala propadat hysterii.
Stačí tak málo a – vše bude ztraceno! „A to tě nenapadlo, že možná jsou už oba
…“ „Ne! Oni nejsou mrtví!“ zavřeštěl teď Harry. „A jestli přijdu, pořád mají
šanci …“ „Měli šanci – kdybys mě poslechl a nenechával je o samotě, jak jsem ti
říkala!“ vrátila mu. „…Jak jsi…? … Ty jsi to věděla!“ zaječel a vrhl se na ni.
Věděla. Viděla to v té zatracené kouli. Jen nevěděla kdy … „Svině!“
„Pitomče!“ „Nech mě!“ „Nikam nepůjdeš!“ „Nepůjdu – poletím! Accio koště!“ „Já
ti dám koště!“ rozčílila se. Namířila dlaní na koště, a to bylo rázem
v plamenech. Shořelo tak rychle, že proti tomu Harry nestihl nic udělat.
May foukla tím směrem a rozvířila popel po celé místnosti. „Nikam nepoletíš!“
usmála se sadisticky. Předčasně. Harry, pravda, sice na okamžik připomínal
stalagmit, ale vzpamatoval se dřív, než-li čekala. Zamířil na ni proutkem a
vyřkl zaklínadlo. May se svalila na zem jako špalek. „Jestli se vrátím …
vyřídíme si to později!“ řekl ledově. Pak se vyřítil ven.
* * * * *
Lord Voldemort byl neklidný – byl téměř u cíle, mohl být na
vrcholu blaha, ale – nějaký hlas tam uvnitř mu napovídal, že dokud necítí mezi
prsty látku, ještě není ruka v rukávě. Ovšem, dnes byl významný den – jeho
vítězství nad Potterem. Nepochyboval o tom, že přijde. Byl to – hlupák.
„Důvěřivý hlupák. Stejný, jako – tamti dva,“ bezděčně kývl směrem k Ronovi
a Hermioně. Studenti byli přivázáni k mohutnému dubu – prozatím. Netušili
ještě sice, co jim chystá, ale už teď vypadali náramně zbědovaně. A to se jich
zatím Smrtijedi ani nedotkli. Pouze vyčkávali na rozkazy svého pána. Jeho
rozkazy. Ale on mlčel. Čekal na hlavního aktéra – věhlasného Harryho Pottera.
Jistě, mohl představení započíst i bez něj, ale – to by nebyla ta pravá
legrace. Připravil by se tak o požitek sledovat jej, jak se dívá na smrt svých
druhů. Připravil by se tak o výraz jeho tváře – plný zděšení, hrůzy, výčitek,
že to on je důvodem, on je příčinou … Ne, to nemohl dovolit. Tento den bude
trvat dlouho. „A má rozkoš bude nezměrná,“ ušklíbl se samolibě.
Přesto přese všechno – se mu do srdce vkradl jakýsi stín.
Nenápadný, vytrvalý červ hlodal jablko jeho dobré nálady, téměř mohl slyšet,
jak hryže … Začalo to už k ránu. No ano, ten zatracený sen. To on mu kazil
Jeho den. To díky němu se vplížila melancholie do jeho nitra. „Zatracený sen!“
zaklel. Byla to vzpomínka. Vzpomínka na ni. Nechápal, proč zrovna dnes -
po tolika letech, kdy na ni ani nevzpomněl … Ale ano, chyběla mu. Uvědomil si
to hned ráno, jak se probudil. To prázdno, co cítil … po všechna ta léta … bílé
místo, jež tak dlouho nedokázal pojmenovat … se jmenovalo Kestrel. „Kestrel?
Zajímavé, že jsem si vzpomněl i na tento detail … Ano, říkala si tak. Kdo ví,
proč. To nikdy neprozradila. Snad kvůli tomu medailónu, který stále nosila … od
koho byl asi?“ zabodl se do něj osten žárlivosti na mrtvou. Ano, to ona mu
chyběla. Byla tím posledním, nejkrásnějším drahokamem v jeho kolekci.
Kamenem, který chyběl. Kamenem, o který se sám tak hloupě připravil. A chybělo
tak málo … Ano, s ní po boku by byl dokonale šťastný. S ní po boku by
byl dokonce ochoten z mnohého slevit, neboť by mu to plně vynahradila svou
… osobností, respektive osobitostí. I když s ní – by de facto nemusel
slevit z ničeho. Dokonale mu rozuměla. Byli přece stejní. „Téměř stejní,“
opravil se. Ano, to jedno malé nedorozumění, přece … „Nedorozumění, které ji
stálo život,“ ozval se jakýsi výsměšný hlas. Zpozorněl. Tyto hlasy neměl rád.
Vlastně jakékoliv hlasy, jež se neozvaly na jeho přímý pokyn. Tím méně takovéto
drzé hlasy – patřící bůhvíkomu. Ovšem, bylo to politováníhodné, jak to nakonec
skončilo … Dnes … dnes by to řešil zcela jinak, alespoň si to myslel … Byl si
jist, že být to dnes, jeho nabídku by neodmítla. Jenže dnes to bohužel nebylo.
Bylo to dávno. Velmi dávno. A on se k tomu již nikdy nechtěl vracet. Řekl
by, že to byl právě onen den, kdy ztratil poslední část svého lidství … pak už
byl jen oživlou mrtvolou. Mrtvolou plnou vzteku a nenávisti. Chtěl se pomstít.
Pomstít se všem těm tatíkům s vypasenými bříšky. Všem šťastným maminám
objímajícím své děti. Štěstí. Ano, to ho dráždilo. Obyčejné, rodinné štěstí.
Štěstí, které nikdy nepoznal.
* * * * *
„Jak
jsem jim mohla tak naletět,“ spílala si Hermiona. „Jak jsem mohla být tak
hloupá!“ Marné však byly výčitky. Oba dva již byli ztraceni. Ron to možná ještě
nevěděl, ona však ano. Naskýtala se ale ještě jedna otázka: proč je nezabili
hned? Domnívala se, že zná odpověď. Čekali na Harryho. Měli být volavkou.
Volavkou pro skutečnou kořist… Bylo jasné, že se Harry dostaví. Jak ho znala,
určitě ani nikoho neinformoval – v bláhové naději, že … „Taková pitomost!
Jsme to jen my, co naletíme na každou blbost, nebo city jednoho k druhému
kalí rozum obecně?“ napadlo ji. „Jak dlouho ještě? Jak dlouho to potrvá? Jak
dlouho ještě budeme čekat, než Harry přijde? A … co bude pak?“ otřásla se.
Kdyby jen mohla něco udělat … kdyby tomu mohla nějak zabránit … zuřivě
zacloumala svými pouty. Nepomohlo to. Věznitelé odvedli svou práci dobře. Jak
jinak – před zraky svého pána byli i ti největší smrtijedští nemotorové náhle
přímo neobyčejně šikovní … „Něco musíme udělat … musíme se odtud dostat, jinak
… jak jsou jejich oči chladné,“ uvědomila si náhle. „Jakoby byly bez života …
jakoby oni sami byli jen loutkami, ne těmi, co vysloví imperio …“ Až jí
z toho zamrazilo. Většina ze Smrtijedů byla dosud ještě
v kápích. Možná proto, že stále nevěděli, jak bude s dětmi naloženo.
Chránili se. Nezdálo se jí však, že by to bylo ze strachu, spíš
z opatrnosti … a možná jen ze zvyku. Snad to byl takový jejich rituál –
nasadit si plášť a černou kápi, dost tlustou a těžkou na to, aby v nich
zadusila jakýkoliv cit, aby k nim skrz ni nedolehlo nic, co by v nich
mohlo vzbudit jakýkoliv náznak soucitu … „Soucit, to je ono – kdyby se mi
podařilo … přece nemohou být všichni jako kusy ledu, přece tu musí být někdo,
kdo … by nám rád pomohl …“ zadoufala. Dychtivě se rozhlížela okolo, hledala
cokoliv, co by naznačovalo, že se nemýlí – zbytečně. „Možná se dost nesnažím.
Možná, že jen potřebují něco naznačit nebo … trochu přesvědčit,“ začala
slevovat z pozitivního myšlení. „Pomozte nám,“ začala poněkud nesměle.
Nedočkala se však žádné odezvy. „Pomozte nám, prosím,“ zvolala hlasitěji pro
případ, že by ji snad prve přeslechli. Zase nic. Nikdo se ani neotočil. Úplně,
jako kdyby tam nebyli. To ji dopálilo. A – vystrašilo. Nešlo tu přece jen o
nezdvořilost – chovali se k nim jako k neživým předmětům anebo … jako
k těm, co za chvíli již neživí budou … Snad proto se rozkřičela: „Pomozte
nám! Slyšíte? Slyší mě tu vůbec někdo?!“ Jak pošetilá byla její snaha uvolnit
provazy, jež je spojovaly se starým stromem … Ne, nemyslela na všechno. Teď se
to jasně ukázalo. Možná, že to bylo jen tím, že nikdy nechodila do skautu –
jinak by přece věděla, že s sebou má stále nosit malý nožík … nebo aspoň
nějaký střep … pro štěstí …
Na
její volání se doposud nikdo neozval. Ne že by snad bylo ticho. Vůbec ne, hovor
mezi Smrtijedy naopak zesílil, až se skoro zdálo, jakoby se někteří
z přítomných snažili její výkřiky přehlušit – tak, aby nedolehly
k jejich svědomí… „Cožpak tu nemá nikdo kousek cti v těle? Copak
nikdo z vás nemá svědomí? Jak můžete s něčím takovým souhlasit? Jak
ho můžete v něčem takovém podporovat?!“ křičela. Její buditelské úsilí
však stále nemělo kýžený efekt. Nikdo se k nim nehnal, aby je osvobodil.
Zaregistrovala pouze, jak jakýsi postarší kouzelník rozpačitě přešlápl, sehnul
hlavu, když na něj s očekáváním pohlédla a pak – se k ní otočil zády.
Bylo to vskutku deprimující, zvláště hrála-li o čas. Ale nakonec se přece
dočkala. Maximus Defrau si pomalu stáhl z hlavy kápi. Na rtech se mu
objevil nehezký úsměšek, když se vydal směrem k připoutané dívce. Snad
proto, že byla tak nadšena tím, že ji kdosi konečně vyslyšel, přehlédla výraz
jeho tváře. Zlomyslný, krutý, zvrhlý pohled, kterým si ji prohlížel. „Pomozte
mi, prosím, slitujte se,“ zaúpěla. Ne naposled. „To víš, že ti pomůžu,“ zasmál
se hluše. Až se jí zatajil dech, když vytáhl dlouhý, zahnutý nůž a jeho hrot
pozvedl téměř do výše jejích ramen … nechystal se ji však zabít, ani zbavit
pout – to druhé ani náhodou – ta žhnoucí světla v jeho očích, stisknuté
zuby, strnulý úsměv – takto přece nepřichází vysvobození … Vykřikla, když
ucítila trhnutí doprovázené zvukem trhající se látky. To … nebylo to, co si
představovala… Nůž, který mladý Smrtijed již nepotřeboval, cinknul o kámen,
zatímco holýma rukama cupoval zbytky Hermionina hábitu. Vůbec se neovládal.
Jasný to příklad vítězství ušlechtilého lidského ducha nad nízkou pudovostí
zvířete. „Ne … to ne … co to děláte?! Nechte mne!“ vyvřískla. „Neboj, za chvíli
budeš jako v nebi … než zemřeš, ukážu ti, co znamená být šťastná,“
zachroptěl a nedočkavě stisknul její prs. „Nech ji být, ty hnusný prase!“ zavyl
Ron. Provazy však držely pevně. Mohl se jen bezmocně dívat, jak … raději se
nedíval. Sklíčeně svěsil hlavu a z očí mu vyhrkly slzy bezmocnosti. „Ne!
Pomoc! Pomozte mi někdo!“ vřeštěla dál Hermiona. Volání o pomoc se za chvíli
proměnilo v srdceryvný vzlykot. Smrtijed se zatím ukájel, jak se jen dá.
Odvážit se ji odvázat zatím ještě nemohl, ale alespoň řádně zašátrat po mladém
těle mu přece „nikdo nemohl zakázat“, no ne? Hermionin tichý pláč se změnil
v hysterické ječení, když dospěl až do míst, kde byl její klín. V koutku
úst mu zahlédla slinu. Myslela, že omdlí – hnusem, studem … avšak milosrdné
bezvědomí nepřicházelo. Dokonce i mozek stále pracoval, jakoby na výsměch té
hrozné chvíli … „… ještě si vzpomenete,“ zasyčela May. „Zanedlouho se dostanete
do situace, kdy vy sami budete prosit o slitování … a za to, že jste ho neměli
se mnou, nedostane se ho ani vám … budete prosit, budete žebrat o pomoc, ale
nikdo vám ji neposkytne … a až ta chvíle nadejde, byli byste vděčni za pomoc od
kohokoliv, dokonce i od takového netvora, jako jsem já – ale já tu už nebudu …“
„Tak o tomto mluvila … a já si myslela, že se to týkalo Prasinek …“ Nevěděla,
co je horší – jestli snášet to, co s ní Maximus prováděl, anebo vědomí, že
ji nikdo nevysvobodí, že si vše bude muset protrpět až do konce …
„Nechte
mě! Slyšíte, dost, už dost, prosím!“ … ale jak by mohly být její prosby
vyslyšeny někým tak zkaženým? Cítila smrdutý dech z nečištěných zubů, když
olizoval její šíji; na těle pak bolestivý stisk chlípných rukou, nevyhýbajících
se ani těm nejcitlivějším místům … byla to hrozná agónie; netušila však, že
tohle měl být pouze začátek …
*
* * * *
May
nějakou tu chvíli trvalo, než se jí podařilo kletbu zlomit – a bylo to o to
déle, oč více si uvědomovala, jak jsou všechny ty sekundy zdržení drahé.
Nakonec ale vypálila z nebelvírské společenské místnosti „jako utržená ze
řetězu.“ Nerozmýšlela se, kam běžet – bylo jí jasné, že musí zvolit prostě tu
nejkratší cestu z hradu. Schody přitom brala tak po čtyřech, pěti, ale ani
tak si nebyla jistá, jestli Harryho dohoní. Při vší své rychlosti si velice
dobře uvědomovala, jak velký má před ní náskok, a že naděje, že jej dostihne,
je opravdu mizivá. Ale pokusit se o to musela. Nemohla dopustit, aby …
Ale
to už byla venku z hradu. Byla doslova „slepá hluchá“, když sledovala
pouze svůj vytčený cíl – dohonit Harryho. Proto si ani nevšimla postavy
v černém plášti, která ji upřeně pozorovala. „Tamta černá skvrnka, to je
Harry,“ blesklo jí hlavou. Ještě více „napnula.“ Nebylo jí ale přáno opustit
ten den pozemky Bradavic.
Jaký
je to asi pocit, jedeme-li stokilometrovou rychlostí a narazíme do svodidel?
Náraz, jenž ji zastavil, byl jako rána osudu. Rána osudu, jež na ni dopadla už
v momentu, kdy nebyla schopna Harryho zadržet. Rána osudu, kterou tušila
již ve chvíli, kdy pozdvihla onu křišťálovou kouli … Všechno se událo velice
rychle; přesto to ale bylo velmi silné … jsou chvíle, které svou mocí dokáží
pohnout dokonce i během planety … a právě takto to také cítila. Pochopitelně,
že byť se nedívala na cestu, ale na vzdalujícího se chlapce, do ničeho
nenarazila. Nebyl to žádný strom, plot, branka ani kůl, o který by se
zastavila. Nebyl to kámen, poražená kláda nebo pohozený předmět, o který by
zakopla. Žádná zapomenutá aktovka se neválela v trávě, žádný pařez jí nestál
v cestě, dokonce nešlápla ani do výmolu či snad tímto kuriózním způsobem
neobjevila opuštěnou štolu … ne, ne, dokonce se ani hanbou nepropadla. Byla
zadržena. Byla to čísi ruka, jež jí nedovolila běžet dál. Pevná jako skála a
přesto pružná jako čepel katany … kdyby nebyla náhle tak dezorientovaná, kdyby
jí dotyčný nevyrazil dech, snad by se i v té rychlosti snažila zjistit,
kdo … snad by se pokusila vymanit z jeho sevření a snad by ji ani
nedokázal zadržet, kdyby o něm věděla dříve, ale — to všechno jsou jenom
dohady. Pravdou totiž bylo, že ve stavu, v jakém byla, v citovém
rozpoložení, v jakém se nacházela, po nárazu, který jí div nevymáčkl
střeva z těla … nebyla schopna ničeho. Minulost, přítomnost i budoucnost
tu vířila v soustředěných kruzích, nicota snažila se polapit Vlaštovku do
svého bezedného jícnu … Kolik sekund uplynulo od chvíle, kdy ji muž
v černém polapil? Kolik jich uběhlo, než-li ji, zhroucenou, přitiskl na
svou hruď? Jak dlouho jí trvalo, než-li pochopila, než-li se vzpamatovala natolik,
aby svými dlaněmi došplhala po mužově hábitu až k jeho prsům, o které by
se opřela? Kolik času a námahy ji stálo pozdvihnout (nebo raději spíš
zaklonit?) hlavu natolik, aby spatřila, kdo zhatil poslední šanci na záchranu
jejího „klienta“? „Profesor Snape,“ zašeptala. Čas se opět rozběhnul.
*
* * * *
Mezitím
o pár set metrů dále:
Každou
chvíli už tu musel být. Ani kluk s tak dlouhým vedením, jaké Potter
bezpochyby měl, se přece nemohl rozhodovat tak dlouho. „Nebo ho snad něco
zdrželo? Nenapadlo jej snad někomu se se svým problémem svěřit?!“ běželo
Voldemortovou hlavou. Poslední okamžiky jsou vždycky nejhorší. To je známý fakt
– ať se jedná o cokoliv, ale bylo toho více, co „chtělo klid mu brát.“ Třeba
ten zatracený hlas – jen, co bude po všem, řádně si na něj „posvítí.“ Zjistí,
kdo anebo co ho otravuje a – pořádně s tím zatočí. Jak, se ještě uvidí –
podle toho, co zjistí. Ale s tím svým snem … zavřel oči. Chtěl ještě
jednou spatřit její tvář. Nešlo to. Rušil ho pronikavý, zoufalý dívčí křik. „No
toto?! Kdo si to dovolil?!“ „Řekl jsem, že tu bude ticho!!!“ zařval. „Crucio!“
ukázal na chlípného Smrtijeda. Jistě, bylo mu fuk, co tam s ní dělá. On
sám na tu husičku chuť neměl. O něco málo minut později by mu beztak dovolil
trochu se s ní „potěšit“, ostatně nebyl by jediný, kdo by se s ní pak
„pomazlil“; toto byla součást plánu – nejprve zneuctít a potom umučit. Ona měla
být první. Po ní by přišel na řadu ten zrzek a nakonec … hmmm -
s Potterem by si „pohrál“ on sám… To rituální upálení zaživa mělo být opravdu
už jen závěrečnou tečkou za celým „obřadem.“ … Maximus si však dovolil příliš.
Vše zkazil – díky jeho nezvládnutým choutkám přišel o jednu
z nejkrásnějších vzpomínek – a to si zasluhovalo trest…
Maximus
se snažil příliš nekřičet – to Voldemort neměl rád. Byť jich s oblibou
využíval, slabochy nesnášel; a ten, jenž se chtěl stát řádným Smrtijedem, musel
napřed prokázat, že je této cti hoden (pravda, až na týpky typu Petříček) …
dobrá fyzička byla proto předpokladem – o psychice ani nemluvě. Každý pak věděl,
že Pánu Temnot nedělá žádný problém zbavit se těch, kteří jeho přísné požadavky
již nesplňují. Žádný výměnek pro již neschopné Smrtijedy neexistoval. Vůdce si
nepřipouštěl žádné slabošské emoce. A co se týče smrtijedské organizace jako
takové … inu, zrodil-li se kdo pod šťastnou hvězdou, stal se majetkem
Imperátora už pouhým narozením. Ti méně šťastní si členství v lóži museli
zasloužit – a služba jim končila až smrtí. Samozřejmě, že i zde existovala
určitá hierarchie – mohl být pouhým „důvěrníkem“, či se v průběhu let
„vypracovat“ až na člena elitní smrtijedské jednotky. A nutno dodat, že si
doposud nevedl nikterak špatně. Nyní však ze všeho nejvíce připomínal
zmítajícího se červa, žížalu nabodnutou na rybářský háček. A byl k tomu
pádný důvod – Lord Voldemort se zlobil. Téměř splýval s okolím, tak byl
vzteky zelený. Ale … už se pomalu uklidňoval. Protentokrát tedy provinilec
přežije.
Ano,
už to skončilo – Maximus vyčerpaně ležel mezi hroudami rozkopané země a těžce
oddychoval – stejně, jako i Hermiona. Zdálo se však, že ta po všech těch
hrůzách omdlela. Hlavu měla svěšenou, dlouhé prameny vlasů se poslušny zákonů
přírody houpaly v mírném větříku kousek nad zemí … nic nenasvědčovalo
tomu, že by o sobě věděla. Možná, že byla „jen“ v šoku. Možná hrůzou zešílela
… každopádně jí si teď už nikdo nevšímal. Zato na Maxima se upíraly ponuré
pohledy okolostojících Smrtijedů. Ne, kolegové jej nelitovali. Se škodolibým
zadostiučiněním se pásli pohledem na jeho utrpení. Škoda, že exekuce trvala tak
krátce. Ale není ještě všem dnům konec, že? Bylo všeobecně známo, že Mistr
nezapomíná … Starší ze Smrtijedů považovali mladého pana Defrau za drzého,
ctižádostivého spratka, „šplhouna“ nedbajícího zákonů hierarchie; ti mladší mu
zase tiše záviděli — jeho odvahu a odhodlání jít nepokrytě za svým – byť
jeho cíl byl tak triviálním, jakým nepochybně znásilnění nějaké mudlovské
šmejdky je … nadto k samotnému aktu nakonec vůbec nedošlo … prozatím. Musí
se ještě čekat na Pottera, pak to teprve nabere ty správné otáčky… dostane se na
všechny. I když – co se té holky týče – to nejlepší zřejmě už slízl Maximus …
znásilnění, při kterém se oběť nebrání, jen odevzdaně leží a tupě zírá do
prázdna – je přece „o ničem.“ Prostě buď jak buď, v jejím případě už asi
bylo „po legraci.“ Z ní se toho už moc „nevymáčkne.“
*
* * * *
Lord
Voldemort zavřel oči. Ano, teď konečně byl klid. Nic jej nerozptylovalo.
Dokonce ani myšlenky na pomstu. Teď přece myslil na něco daleko důležitějšího –
pokusil se ještě jednou vybavit si svoji vzpomínku. Vzpomínku na podzimní ráno,
kdy …
Kestrel
milovala vodu. A taky vzduch a slunce, hory a lesy a … zdejší jezero pro ni
bylo prostě neodolatelné. Připomínalo jí, kým ve skutečnosti je, její
zaklínačskou minulost, doby, kdy dováděla na Kaer Morhen … po dobu, kdy se
ponořila do jeho vod, odkládala svoji rezervovanost a stávala se opět tou
bezprostřední, veselou a vášnivou divoženkou, dryádou, nymfou i jezerní paní.
Veškeré starosti a nepříjemné myšlenky pak nechávala odplynout na nízkých
hřebenech vln a jen se kochala přítomnou chvílí. Ovšemže nepotřebovala, aby ji
přitom hlídalo tisíc párů očí, jak by se pak mohla radovat z chladivých
vod, jež osvěžovaly nejen tělo, ale též i její duši, jak by si mohla naplno
užívat vší té krásy kolem, jak by mohla dovádět ve vlnách, honit se
s rybami a hrát si se sépií ve spodních proudech, jak by mohla … být
alespoň na chvíli sama sebou, kdyby ji stále někdo sledoval? Chodívala proto
k jezeru brzy ráno, kdy ještě měsíc nešel spát, zato však dosud spali
všichni studenti Bradavic. Tedy skoro všichni — byl tu jeden, koho spánek
netěšil. Jen jeden, koho neklidné myšlenky ještě před rozbřeskem hnaly
z hradu ven. Tím studentem byl hubený mladík s jako noc černými vlasy
a vážnýma očima, jež se až bolestivě dokázaly zabodnout do toho, kdo se jej
z jakéhokoliv důvodu odvážil rušit – z čeho vlastně? Nikdo netušil, o
čem Tom Raddle přemítá, o čem snad sní, co to je za svět, ve kterém se uzavřel.
Byl to samotář. Dost nesnášenlivý, lehce popudlivý samotář. Nestál o
společnost. Snad – s jedinou výjimkou. A ani tu by nikomu nepřiznal. Tou
výjimkou byla právě štíhlá, blonďatá zaklínačka. Jediná, kterou kdy znal.
Nepřístupná, hrdá, inteligentní, lehce škodolibá – do dobře, tedy dost
škodolibá. S gesty opravdové princezny. S podmanivým hlasem,
v němž však bylo cítit ostří meče. S očima, jež dokázaly spoutat i
rozlíceného draka. S pažemi útlými a stehny pevnými, s ňadry nádherně
tvarovanými. S bradou snad až vzpurně vztyčenou a předlouhými, bujnými
vlasy připomínajícími hřívu divokých koní … kdo by jí nepodlehl? Kdo by
neodolal? Možná se divíte, jak mohl toto všechno zaregistrovat a kde. Nedivte
se. Mohl to dost dobře posoudit – když už nikde jinde, pak právě na svých
ranních procházkách.
… Stalo se to náhodou, když šel zrovna kolem – jak temný stín, jak
tělo bez ducha; snad právě myslel na matku, na bolest, kterouž mu otec
způsobil, snad myslel na muka, jež by za svůj hanebný čin dozajista zasloužil …
když tu, někde blízko v mlze, zaslechl šplouchnutí a zakrátko pak vody
stříkot, čísi smích, veselé výskání … pochopitelně, že jej to zaujalo, ale
v ten den byla viditelnost prakticky nulová. Na břehu však nalezl odložený
dívčí hábit s tolik známou vůní … Když pochopil, napadlo jej, že kdyby
přišel v o trochu příhodnější okamžik … a kdoví, snad i zítra mohla by …
nemýlil se. Nazítří, na stejném místě i čase, zjevila se jeho víla. Nebyla ale
vůbec průzračná, neskutečná, právě naopak – na břehu zanechala svůj šat a nahá
jako žena Adamova vklouzla do jezerních vln … Jak se celá změnila, jak celá se
rozzářila! Jakoby byla úplně vyměněna – ten tam byl její chlad, pýcha, již tak
ráda dávala na odiv; ten tam byl přísný pohled, jedovatý smích … nyní se smála
opravdově – zvonivě a šťastně, když se opájela vody cákáním … a on se zase
opájel jí … Tak chodilo to po nějaký čas – nedočkavě na ni čekal, bázlivě
schovával se v hustém rákosí, och, jak byl zklamán, přišel-li pozdě, jak
žárlil na ptáky, na ryby, na vítr, jež byli jí teď mnohem blíž … zamiloval se
do té divošky, do nymfy, bohyně sluneční – vždyť pro něj vskutku též bohyní
byla … sluncem i měsícem, neboť mu život prozářila … Nikdy však ničehož se
neodvážil – nevyšel ven ze své skrýše, nechtěl se odhalit, ani slovíčkem
nezmínil se, narážkou neprozradil …
To ráno bylo zrovna tak slibné, jako kterékoli jiné – opět na
břehu ji spatřil, jak pomalu vysvléká se, bílou pleť hned na to pohltilo
vodních kapek objetí … znovu ta proměna – z domýšlivé, hrdé paní na
nespoutanou tygřici … nevěděl sám, kterou dívku měl vlastně raději – jeho srdce
patřilo oběma – vznešené dámě i temperamentní bojovnici. Ale byly to jen dvě
dívky? Někdy zdálo se mu, jakoby jich v té jediné osobě žily tisíce … tak
podivuhodně plynule Kestrel přecházela z nálady do nálady, emoce střídala
s lehkostí tahu štětcem … nikdy netušil, čím dnes ho překvapí, která
z žen do cesty mu vstoupí … snad i toto jej na ní tolik lákalo … netušil
však, že toto ráno má být posledním. Vše probíhalo jako obvykle – až do
momentu, kdy mu náhle zmizela z očí … vystrčil hlavu, aby zjistil, kam se
mu schovala, když tu … se vynořila přímo před ním – ve své překrásné nahotě –
„A mám tě!“ vypískla, chytila jej za hábit a stáhla do vody jako vodníkova
dcera … a pak jej zanechala jeho osudu… Ještě dlouho mu v uších zazníval
její smích … Jak ponížený ten den se cítil, spráskaný jako pes, zbitý tím
veselým smíchem, mokrý a nahý, i když oblečen – přistižen, odhalen! Pak došlo
mu, že věděla to dávno. Kdoví, jestli nevšimla si jej hned onen první den –
snad zprvu jí i lichotilo, že se líbí, snad jen „šoufky“ dělala si z něj …
možná ji pouze frustrovalo, že se dosud nevyjádřil, snad vážně nesnášela
„šmíráky“, snad … bylo mu to jedno. Případ byl uzavřen. Ač pak chovala se
k němu navlas stejně jako předtím, byl potupen a pobouřen. Ranila jeho
pýchu, jeho sebeúcta vzala za své, jeho nitro bylo rozdrásáno; ohlodán, olízán
byl, odhozen jako pouhá kost … co ani pes už nechce, jen někam odnese ji,
zahrabe … „Ano, asi toto naznačit mi chtěla, ať se zahrabu … a ta pusa na čelo,
kterou jsem dostal … no tfuj! … jako bych byl nějaký špunt, jako bych …“ srdce
krvácelo. Tenkrát … i nyní. Jenže dnes … jak rád by ji měl tu s sebou, jak
rád by … nevadily by mu její hry, jen vzrušovala, fascinovala by ho celá – tak
komplikovaná, tak přímá … „Jenže to se už nikdy nestane. Už nikdy nespatřím
její tvář. Už nikdy nezaslechnu její hlas … už nikdy … a mohu si za to sám. Jen
já sám – to je na tom to nejhorší – žije už jen v mých vzpomínkách. Pro
ostatní zemřela již dávno – ostatně i o to jsem se postaral …“ Něco v něm
se bolestně sevřelo.
* * * * *
Pozoroval její tvář. Nejprve spatřil zděšení — to když ještě
jistá nebyla si, kdo ji tak překvapil. Zajisté měla dost důvodů se domnívat, že
to je některý ze Smrtijedů a … vlastně nebyla ani tak daleko od pravdy. Její
úleva byla vpravdě osvobozující – jakoby mu dávala rozhřešení. Nyní však uviděl
úlek – znovu si totiž vzpomněla, kam a za jakým účelem běžela. „Pane profesore,
Harry!“ zazmítala sebou. Držel ji pevně. Znal mnoho způsobů, jak ženu
znehybnit. A ji – nemohl, nesměl ji pustit. Nepřál si, aby i ona zemřela. Pro
Pottera a ty ostatní už nemohl udělat zhola nic. Vzhlédla k němu.
V jejím pohledu bylo tolik zoufalství, výčitek, naléhavosti… „Harry!“
jakoby stále slyšel její výkřik, byť již nepromluvila. „Harry! Ano, vždyť
nemyslila na nic jiného. Po celou tu dobu, co tu je, po celou tu dobu, kdy se
měla zabývat sama sebou, kdy měla studovat, připravovat se … na co? Na zkoušku
nebo na střet s Voldemortem?! S Voldemortem … jejím milým … tolik se
toho bála … miluje jej snad ještě?“ ptal se. Slzy v jejích očích znamenaly
bolest … i on ji cítil … a před tímto byl jako většina mužů zcela bezbranný.
„Pane profesore, Harry, on … nesmí utéct … nesmí se dostat pryč
z Bradavic, čekají na něj, on …“ snažila se vyprostit. Nepustil. Nedovolí
jí spáchat stejnou hloupost, jakou udělal mladý Potter. Nedovolí jí spáchat
sebevraždu. „…snažila jsem se ho zadržet,“ štkala. „Ale?“ zeptal se pohledem.
„Petrificus totalus,“ zašeptala. Na chvíli ve svém úsilí ochabla. Zklamala.
„Tohle jsem neměla připustit. Kdybych pobrala jen o trochu víc rozumu, nikdy by
se to nestalo … Kdybych … co mě to jen popadlo, vysmívat se mu?! Jako bych ho
neznala …“ Byl trochu překvapen. Věděl, že v tom bylo něco jiného, než
neochota pomoci. Tolik na Potterovi lpěla, že by jej nenechala jen tak … Tady
měl odpověď. Nejen Mistr, i ona ho podcenila. A toto je důsledek. Ne, nevyčítal
jí to. Toho byl dalek. Nechápal, proč právě ona brala Potterovu ochranu za svou
povinnost. Taková bláhovost … jednou se to přece stát muselo, to dal rozum –
copak to nevěděla? Přesto – si dokázala poradit i v takovéto situaci.
Nikoho ani nenapadlo ji osvobodit, spoutal-li ji slovutný pan Potter. A přece
se ze sevření dostala. „Zajímavé, jak někdy dokáže … když o něco hodně stojí …“
Stála. Hodně stála o to, Harryho zachránit. Zkusit to – ještě i teď, když se
pravděpodobnost úspěchu řítila do záporných hodnot. „Harry!!!“ vykřikla. Držel
ji pevně. „Já vím,“ zašeptal. Snažil se ji utěšit, leč o útěchu nestála – ještě
ne. Ještě měla sílu, ještě měla vůli bránit se mu. Ještě měla odvahu pokusit se
zvrátit Harryho osud. Ten chlapec byl její hnací silou, utkvělou myšlenkou, ke
které se upínala. Jen k němu, k nikomu jinému. Vše ostatní potlačila.
„Musíme něco udělat, musíme …“ cukala sebou. „Ne!“ odvětil krátce. Mohl si to
dovolit, protože zatímco ona byla ovládána svými emocemi, on se vždy řídil
chladným rozumem a – nemohl si stěžovat na výsledek. Pravda, s těmi plány
se trošičku přepočítal, ale – no tak, nebuďme tak malicherní, prosím … „Je
pozdě,“ dodal, dívaje se kamsi do dáli. Také on věděl, co Harryho útěk znamená.
Je konec, všemu. Hodiny osudu odbily dvanáctou. Z jeho hlasu bylo cítit
tolik rezignace, až jí naskočila husí kůže. Ohlédla se za sebe. Prchaje, Harry
se stále více zmenšoval … „Je pozdě!“ slyšela stále profesorův hlas. Měl
pravdu. Bylo pozdě – na cokoliv. Harry již byl příliš daleko. V jejích
očích spatřil hrůzu. Čas jakoby se zastavil.
Vydala ze sebe bolestivý výkřik, který se ve vzniklém tichu
natisíckrát znásobil … pak mu povadla v rukou, jako kytka, kterou kdosi
dlouho nezalil. Úplně zemdlela, jakoby jediným důvodem, proč stále ještě žila,
byl Lilyin syn. „Pššt,“ přivinul ji k sobě, aniž věděl, co a proč to dělá
(jen otázku jak vůbec neřešil, neb toho nebylo třeba.) „Pšššt,“ tišil její
pláč. Nebránila se mu. A on pochopil – jakkoli absurdní by se mu to jindy
zdálo, věděl, že jen pro tuto chvíli se narodil. Jen proto, aby nedal zahynouti
této bledé růži, aby ji objal, podepřel, od všeho zla ochránil … Vše, co je
dělilo, bylo rázem zapomenuto. Nebyly žádné neshody, všechna příkoří, jež jeden
druhému kdy učinili, byla smazána. Potřebovala ho, jen to pro něj bylo
důležité. Byl tu jen on – tak na oplátku cítila to zase May. Poddala se mu bez
odporu, bez ptaní – co taky měli by si vykládat … a on ji hladil, tisknul
k sobě jako klenot, vrůstal do ní a ona do něj, jakoby sám vesmír ty dva
sjednotil … Už nestál tam muž se ženou, ne dva, to jedna bytost byla – prastarý
Yggdrasil, posvátný jasan, jehož Cesmína objímala – dnes takto poprvé, současně
po tisící zas … Jak dlouho tam tak spolu stáli? Byla to sekunda, minuta, či
věčnost snad? Jak dlouho trvalo jim, než-li do současnosti se zpět navrátili?
Do svých dvou životů … z jediného celku?
„Děkuji,“ zašeptala. „Už … mě můžete pustit – neuteču,“ trošičku
se odtáhla. Byla v tom prosba a – skoro to vypadalo, jakoby se polekala –
těžko říct, čeho. Zkoumavě se na ni zadíval. Nebyl si jejími slovy až tak jist
… měl s ní již nějaké zkušenosti. Nepředpokládal tedy, že by jej jen tak
bez okolků poslechla. Svou vůli si vždy musel tvrdě prosadit. Nemyslil si tedy,
že tento případ by měl být nějakou výjimkou. Spíše naopak. „Slibuji,“ zadívala
se na něj smutně … Věřil jí. Oči přece nedovedou lhát. „Jděte do hradu,“
nakázal. Přikývla. Pomalu, jako stroj odcházela – malá a zlomená, stařeckým
krokem šourala se zpět… Provázel ji pohledem. Najednou pocítil lítost, že
již necítí ji ve svém objetí, že propustil ji, ztratil navždy snad … jeho
existence najednou zdála se mu tak zbytečná … bolestně si povzdychl a zadíval
se do míst, kde zakrátko zmizí Harry Potter. „Tolik práce, roky snažení, roky
boje a – vše je pryč, v jediném okamžiku,“ pomyslil si trpce.
* * * * *
Nic na něj nezkoušela. Nelhala mu. Pokorně hodlala vyplnit svůj
slib, vskutku vracela se do hradu. Před očima jí běžel celý její zdejší život –
od chvíle, kdy byla přijata do Bradavic. Ve chvíli, kdy „film“ doběhl, se
prudce otočila. Ne, ona přece není zbabělec, není odpadlík! V dálce Harry
mizel za obzorem – „zajímavé … kdepak asi vzal to koště? Hagrid přece na
koštěti nelétá …“ ušklíbla se trpce. Mysleli na všechno, zdálo se. Ve stejné
chvíli se Severus ohlédl. Okamžitě mu bylo jasné, kolik uhodilo. „Vraťte se do
hradu, řekl jsem!“ vyštěkl na ni. Nebyla to ale její neposlušnost, to strach o
ni ho činil agresivním. „Věděl jsem, že ji …“ „Vím, co jsem slíbila, neopustím
pozemky Bradavic,“ odsekla vztekle. Víc si ho už nevšímala. Jakoby byl nějaký …
šváb. „Okamžitě …!“ Bylo zbytečné pokračovat, to bylo očividné. Zaklel.
Nechápal, jak ještě před chvílí mohl … „Uškrtit málo,“ pomyslil si. Zarazilo ho
však to, jak se teď tvářila. Ty planoucí oči nevěštily nic dobrého. Vypadala
jako někdo úplně jiný … jakoby chtěla říct: „Když máme jít k čertu, tak
hned a všichni!“ Vyzařovala z ní nenávist, zloba, odhodlání … ale ať už
chtěla udělat cokoliv, nebyl jí v tom schopen zabránit. „Neopovažujte se
do toho míchat!“ sykl ještě. Evidentně byl zvyklý mít poslední slovo. „Ne? Tak
něco udělejte vy!“ zadívala se na něj s pohrdáním. Udivilo ho, že
k němu vůbec obrátila svoji pozornost. Chtěla-li ho však jen vyhecovat,
pak to bylo marné. A nechtěla-li – o co jí to šlo? Poslouchal. „ …Nedovolím …
nedostaneš … zapomeň …“ nesl mu vítr její slova. Tvář měla jako z kamene.
Ne, nemohla to nechat být. Nemohla vydat Harryho Tomovi do rukou.
Nemohla … vždyť byla zaklínačka. Což může zaklínač odejít od rozdělané práce?
„Ty ho nedostaneš!“ zahrozila. Stiskla zuby. Znovu ucítila příliv Moci. Věděla,
že přijde. Volala ji. Nic si z možného nebezpečí nedělala. Rizika znala,
ale – stálo jí to za to. Nebylo snadné udržet Moc na uzdě. Zvláště, když je tak
rozrušená. Myslila ale jen na jedno: „Ať už to dopadne jakkoliv, Tom Harryho
nedopadne!“ Jí to už bylo jasné. Postará se o to – hned. Pravou dlaň vztáhla
před sebe. Nejprve ukazovákem, pak všemi prsty levé ruky v mí cosi kutila.
Mohla si hrát na „vařila myšička kašičku“, ale v této situaci to nebylo
nějak zvlášť pravděpodobné. Po chvíli levou ruku složila do jakéhosi trychtýřku
a pak do něj dlouze zafoukala. Nakonec ruku odtáhla a ejhle – v její dlani
cosi vířilo. Cosi malého a neznatelného, ale … pravou ruku natáhla ještě dále
od sebe a pořádně zafoukala. „Co to děláte?!“ zařval Snape, když mu došlo, o co
se May pokouší. Leč pozdě bycha honiti – z Kestreliny dlaně se vyřítilo
tornádo.
Profesor zaklel. Neodvážil se však jakkoli ji vyrušit – už bylo
pozdě, když tornádo vypustila; navíc se zdálo, že je May sice slabě snad, přece
ale nějak ovládá; jenže udržet něco takového … i dospělému kouzelníku by to
dalo pořádně zabrat, natožpak jí, které to s kouzly dvakrát nejde … co
naplat, nezbývalo, než čekat, co se z toho vyvrbí.
* * * * *
Harry zajásal. Měl neuvěřitelné štěstí – u Hagridovy boudy uviděl
stát zapomenuté koště – okamžitě na něj nasedl a vystartoval. Vůbec se
nezamýšlel nad tím, co tam to koště dělá, když Hagrid vzhledem ke svým rozměrům
vůbec nelétá. Pro „koště“ odpovídající velikosti by si poloobr totiž mohl zajít
leda tak do doubí … Před očima měl stále onen svitek pergamenu, který mu
sděloval, že pokud … „Možná, že přijdu ještě včas,“ zadoufal. Co na tom, že
zemře, když jeho přátelé budou volní? To, že se slovo „volný“ dá vyložit různě,
ho také nenapadlo.
Že se kousek za ním děje něco podivného, vůbec nezpozoroval. Nebyl
ale jediný, kdo si tornáda jaksi nepovšiml. Ani Smrtijedi nedávali příliš velký
pozor. Možná to bylo proto, že byli právě zaujati něčím jiným; možná tomu
napomohl také fakt, že May tornádo vedla poněkud stranou, aby jejich stanoviště
obešlo a potom na ně „zaútočilo“ zákeřně zezadu. Jejich vítězství se proto
nakonec ukázalo býti dosti hořkým – ve chvíli, kdy před sebou spatřili přímo do
náruče jim letícího Pottera, je tornádo „přepadlo“ ze zálohy a nadělalo
v jejich řadách pěknou paseku. Po pravdě řečeno, nejen v jejich
řadách. Byť kouzelné, neztratilo nic na své přirozenosti a na své cestě smetlo
vše, co se dalo. Byl to takový „čistý průstřel“ – v Zapovězeném lese
vytvořilo mýtinu, jakousi silnici vedoucí kousek od jezera a obloukem se
stáčející zpět k Bradavicím. Vzduchem létaly keře, stromy, obrovské
balvany i kousky hlíny, prastaré kmeny nebyly než pouhými sirkami, uvolněné
balvany se stávaly chmýřím a skály se otřásaly ve svých „základech“. Běda tomu,
kdo se dostal do vzdušného víru! Mnozí ze Smrtijedů pochopili, že je vskutku
zle a rázem se přemisťovali do bezpečí svých domovů. Ti, co zavčas neutekli,
měli zpravidla smůlu. Buď je vír pohltil nebo na ně něco spadlo a – rozmáčklo
je jako mravence. Tom Raddle se zamračil. Pro něj tornádo neznamenalo žádnou
pohromu. Vytvořil si magický štít, jenž jej dokonale chránil. Bylo mu však
jasné, že toto tornádo bude sotva pouhou náhodou. „Kdo ale v sobě mohl mít
tolik drzosti, kdo měl tolik moci, aby …“ To bylo otázkou. Obloha zavířila
novými barvami. K tornádu přidalo se hřmění, blesky, země vzdychala a
chvěla se … Cítil v tom výsměch, jakési furiantství – ale koho? Brumbál by
tohle asi sotva způsobil. Ten by nikdy neriskoval, že při záchraně sám zabije
Pottera a – ty dva taky. „Když ne on, kdo však tedy?“ Nerad si to přiznával,
ale začínalo se mu to tu vymykat z rukou…
Tornádo se zastavilo opodál. Hladově vyčkávalo, hledalo, na co
ještě by se vrhlo. Vířily v něm různé předměty – mimo jiné také Potter na
koštěti a mohutný dub s přivázanými studenty – odtud zespodu vypadali jako
červi … když ráno vstávali, jistě netušili, jakou dnes budou atrakcí … asi se
jim bude ještě dlouho dělat špatně při pohledu na centrifugu … Ten pohled mu
hnul žlučí … připadal si jako Pheneos – ten měl také občerstvení na dohled, leč
dotknout se ho nesměl. Stejné to bylo s ním a Potterem – pokaždé se zdálo,
že už jej má, že už mu nevyklouzne – stačilo jen sevřít jej ve své dlani; když
ale pokusil se o to, ten pacholek vždy záhadně zmizel … Znechuceně od něj svůj
pohled odvrátil. A vtom to spatřil – na obloze zazářil veliký nápis: „Buď
zdráv, Tome! Jak milé, že se opět vidíme!“ „Co tohle …?! No to je vážně drzost!
Že by to souviselo s oním hlasem?“ „Kdo jsi?“ vykřikl bezděčně.
V odpověď zazářil nový nápis: „Překvapuješ mě – Ty to nevíš?“ Nevěděl. Ale
rozčílilo ho to. Kdosi si dovolil mu veřejně tykat a nadto z něj dělal
hlupáka. „Kdo jsi? Co jsi zač?“ zařval. „Ty jsi mě nepoznal, Tome? … Pak Ti to
ovšem nemohu prozradit. Přijít na to musíš sám …“ zazářilo nenáviděnou růžovou
barvou. „Co si to dovoluje?!“ vztekal se. „Kdo to jen může být? Kdo zná mé
jméno a vyslovuje je s takovou lehkovážností? Kdo zná celou mou historii?“
ptal se. „Ukaž se, zbabělče, a staň mi tváří v tvář! Neschovávej se za
iluze!“ rozkázal. „Je mi líto, Tome, ale v tomto ohledu nemohu sloužit.
Snad až jindy. Musím jít. Chápej, mám také jiné povinnosti … Bylo mi potěšením
…“ Nápisy zhasly. Neviditelná ruka je smazala z oblohy a – tornádo se opět
pohnulo.
Lord Voldemort byl zcela konsternován. „Kdo to jen mohl být? Když
ne Brumbál, tak … ne, Brumbál by to opravdu být nemohl – nehledě na ty haranty,
on by přece nikdy neužil takovýchto familiárních výrazových prostředků … Ta
nadutost! Arogance! Sebevědomí! Ironie! … Kdo do?!“ odpověď nepřicházela. Mohl
to však vzít vylučovací metodou. „Pakliže nikdo od Brumbála by si nedovolil
děti ohrozit, musel to tedy být některý ze Smrtijedů … někdo, kdo je mi dost
blízko, někdo, kdo by se rád viděl na mém místě … někdo, kdo tu se mnou nebyl
…“ rozhlížel se okolo. A vzpomínal. „Kdo tu se mnou nebyl? Kdo se odmítl
zúčastnit?! … Ovšem, Severus – pod záminkou učitelských povinností … Nicméně to
přišlo zezadu – což zase tak moc neznamená – zakamuflovat se dá přece všechno –
ale Severus nebyl jediný, kdo scházel. Nebyl tu ani Lucius – a ten arogantní
styl by byl spíš jeho doménou. Ale Lucius … bylo by to možné? Zase se vymluvil
na neodkladnou schůzku na ministerstvu … Bylo to příliš průhledné, prostě se
jen neobtěžoval přijít – jako ostatně ve všech případech, kdy by se svou účastí
mohl jakkoliv kompromitovat – přesto si tím současně zjednal alibi … stejně
jako Severus … k čertu s nimi — oběma! Je to k zbláznění …
tady už se vážně nedá věřit nikomu … Musím si na ně dát zvláštní pozor – tedy
ne že bych to už nedělal, ale … a ti zbývající, co se nedostavili, mi svou
neúčast budou muset pořádně zdůvodnit! Nezbývá jich mnoho a – jeden z nich
to musel být,“ usoudil.
* * * * *
May sebou trhnula. Nápisy na obloze tvořila telepaticky, ale
musela toho zavčas nechat, jinak by ji Tom zaměřil. Krom toho teď musela řešit
vážnější věci, než bohapustě konverzovat s Voldemortem. Musela zase nějak
rozpustit to tornádo … a zachránit ty tři, jsou-li ještě naživu … a to nebyl
právě jednoduchý úkol; zvlášť, když již byla docela unavena. Zhluboka se
nadýchla. Pak vztáhla levou ruku. Prsty zachytila neviditelné vlákénko a –
začala tahat k sobě. Připadala si, jakoby pouštěla draka. Jen poněkud
nebezpečnějšího, než je ten papírový. Dokonce kdyby se jednalo o draka-zvíře,
spolupracovalo by se jí s ním jistě mnohem lépe, než-li s tímto
magickým jícnem. Vzdušný vír její rozkaz neochotně uposlechl. Blížil se
k Bradavicím.
* * * * *
Profesor Snape zpopelavěl. Jeho nejhorší obavy se naplnily.
Zaklínačka opravdu Bradavice zničí. Tedy ne že by to od prvního okamžiku
nečekal — ale že to bude takovýmto způsobem, to tedy netušil. Nebylo to
totiž obyčejné tornádo. To by zase tolik škod nenadělalo. V okolí hradu
snad, ale samotným Bradavicím by neublížilo, byť při stavbě hradu někdejší
architekti s tornádem nepočítali – ostatně nebylo se čemu divit —
v těchto zeměpisných šířkách … Jenže tomuhle tornádu May poněkud „vypomohla“
– zmnohonásobila jeho účinky již ve chvíli jeho vzniku a to pak s každou
vteřinou nadále sílilo. Snad s ním ještě dokázala pohnout, ale řídit jej?
To bylo nemožné. Pro ni určitě. Už teď se jí námahou chvěla ruka. A to nejhorší
teprve mělo přijít … tornádo totiž pomalu, ale jistě uzavíralo elipsu. Takřka
tanečním krokem se blížilo ke své velitelce, jenže bohužel tu pro něj nebylo
dost volného prostoru … Nemohl jí nikterak pomoci. Kdyby se o to pokusil,
tornádo by jen „dostalo faleš“ a pak by se chovalo naprosto nepředvídatelně.
Točilo by se jako káča, dokud by do svých útrob nepohltilo vše v okruhu
sta mil … pak by se možná konečně rozpadlo. „Děkuji pěkně,“ pomyslil si,
zatímco s hrůzou v očích sledoval jeho postup.
May zavřela oči. Rychle ji to zmáhalo. Doufala, že si takto
alespoň trochu odpočine a bude se moci lépe soustředit. Myslila jen na jediné –
jak co nejbezpečněji přitáhnout to tornádo. Začala si uvědomovat úskalí svého
počinu. Nemohla nechat Harryho Smrtijedům, ale – stačí na tohle? Byla unavená …
levou paži už skoro necítila. Na čele jí vyrazil studený pot; hábit na zádech
byl také podezřele vlhký. Oči měla stále zavřené, takže zde kontrolu neměla; to
šumění v uších jí však dělalo starosti. Vůbec se jí to nelíbilo. Znamenalo
to jediné – za chvíli bude u konce se silami. Nebyla ale jediná, kdo si toho
všiml.
„Neudržíte to!“ zařval na ni Snape. Sám nechápal proč. Zřejmě
nezvládl to nervové vypětí. Aniž by to tušil, tohle bylo ale právě to, co
zrovinka potřebovala. Tedy ne že by mu chtěla cokoli dokazovat, ale – díky jeho
hlasu se probrala. Otevřela oči a – nestačila se divit. Zapovězeným lesem se
táhla elipsovitá dálnice. Hagridova bouda zmizela z povrchu zemského. A
sloup tornáda si právě začal vesele rozmetávat skaliska u Bradavic. Ani
Conan-ničitel by to nesvedl lépe. Trhla oběma rukama k sobě a doprava. Současně
zaječela. S jejími zvukovými údery se již Severus měl tu čest seznámit, takže
se ani příliš nepodivil, když tornádo náhle poskočilo a jako splašené si to
prosvištělo pár metrů od něho. Mířilo na jezero. Nic zlého netuše do něj
„zahučelo.“ Tuny vody se zvedly k oblakům. Jezerní ryby si nyní mohly
v praxi ověřit, jaké by to bylo býti ptáky. Obří sépie zmateně vykoukla
z náhle vzniklé mělčiny. Provazy poutající Rona a Hermionu praskly. Harry
se pustil svého koštěte. Ale to bylo už jedno. May rozhodila rukama a – vše
spadlo. Za pět minut už po katastrofě nebylo ani památky. Hladinu jezera čeřily
mírné vlnky. Vše se vrátilo zpět do svých starých kolejí … jen po okolí se
válely jakési trosky … jakoby na zdejších skaliscích utonul čísi koráb … ale
ne, vždyť to byly kousky Hagridova obydlí! …
Víc už toho opravdu udělat nemohla. Zatmělo se jí před očima,
hučení v uších zesílilo a aniž by o to nějak stála, tváří políbila zemi.
Bylo toho na ni příliš; co si předsevzala již dokončit nedokázala. Profesor
Snape ještě chvíli setrvával ve své nehybnosti, jakoby stále nemohl uvěřit, že
už je skutečně po všem. Potom hlavu stočil směrem k ní. Utekla by, kdyby
věděla, s jakou se na ni dívá nenávistí. I na něj toho totiž bylo moc.
Číše jeho trpělivosti přetekla. Mohl přehlížet její rozmary. Mohl nevnímat její
úlety. Mohl jí odpustit její zlomyslné kousky, zvlášť, když to obvykle opravdu
nemyslela ve zlém. Ale to, že se pokusila rozmetat Bradavice, a navíc se jí to
i málem povedlo, to … jí odpustit nemohl. Ano, málem zničila celé Bradavice.
Jeho Bradavice. Jediné místo, kde … Za tohle mu zaplatí, to bylo jisté.
Nejraději by to s ní vyřídil hned na místě, ale nejprve se půjde podívat
na to, co zbylo z Pottera. Energickým krokem zamířil k jezeru.
* * * * *
Harry se snažil vydrápat na břeh. Poprvé, podruhé, potřetí …
napočtvrté se tam konečně vysoukal alespoň do půli těla. Stačilo to právě na
to, aby se mu naskytl „okouzlující“ pohled na pár černých bot. Pánských,
teplých a hlavně – suchých bot patřících … podíval se nahoru („Proboha, snad ne
Smrtijed?“) … profesoru Snapeovi. Prostě úžasné… Světe div se, profesor mu ale
na nohy nepomohl. Díval se na něj – no, řekněme krajně podivně. Harry teď ale
nebyl s to tohleto rozebírat. Byl dost potlučený (opravdu v tom víru
nekroužil sám) a promrzlý, když voda v jezeře byla — v souladu
s roční dobou — pěkně ledová. V této chvíli netoužil po ničem
jiném, než po teple sálajícím z pořádně roztopeného krbu, po měkké dece a
flanelovém „zimním“ pyžamu … za misku horké „čočovice“ vzdal by se rád všech
zděděných rodičovských úspor v Gringottově bance a nejen to – dokonce i
svého skvělého koštěte. Zajímavé, jak někdy nepříznivá situace dokáže nádherně
srovnat priority. Leč k naznačené transakci by stejně nedošlo, když
Harryho koště bylo díky Mayinu zásahu jaksi „v pánu“. Avšak tato obrovská
ztráta jej nyní skutečně vůbec netrápila … S ohledem na situaci se mu
podařilo vstát vcelku rychle. Chtěl se začít upřímně radovat, že je zachráněn,
když: „Vytáhněte je!“ sykl Snape. Harry se zadíval směrem, který mu profesor
naznačil. Kousek opodál se houpali ve vlnách Ron s Hermionou. Jak jen na
ně mohl zapomenout! Vždyť jen kvůli nim podstoupil všechno tohle trápení …
Chtěl protestovat. Chtěl něco říct, vysvětlit, že v tomto stavu prostě
nemůže … něco ve Snapeově pohledu ho však zarazilo. Tak jen stiskl zuby – což
mu mimochodem dělalo dost problémy, jelikož o sebe vskutku nezadržitelně
drkotaly – a sklouzl zpět do té „leďárny.“ Zdálo se mu, že v jezeře strávil
celou věčnost – své údy už ani necítil. Není proto divu, že jako záchranář si
pak nepočínal ani rychle, ani příliš šetrně – sám byl na tom dost zle. Ron
s Hermionou se ještě neprobudili. Trochu mu to dělalo starosti; zato
profesor Snape to přijal téměř s vděčností – neměl náladu se bavit
s kýmkoliv; s „vševědkou Grangerovou“ pak už vůbec ne. Asi by ji
bezodkladně umlčel, kdyby se jen ozvala…
Když se Harry dostal znovu na břeh, jen vyčerpaně oddechoval.
Zadoufal, že profesor vyčaruje nosítka a … ale ještě neměl být jeho utrpení
konec. „Odneste ho na ošetřovnu, Pottere,“ rozkázal Snape. Harry zaúpěl.
Pochyboval, že by byl tak náročného úkolu schopen. Profesor se ho však neptal.
Prostě předpokládal, že jeho nařízení splní … nechce-li ovšem … nechtěl. A tak zatímco
se Severus věnoval dámě (alespoň v tomto ohledu nezapřel své dobré
vychování), Harry byl nucen postarat se o kamaráda. Na rozdíl od profesora,
který toto učinil s lehkostí a vrozenou grácií za pomocí hůlky, však
přitom užil poněkud namáhavějších metod – uchopil Rona v podpaždí a vláčel
ho k hradní bráně. Zřejmě se domníval, že při tak silném větru svoji hůlku
ztratil. Anebo – jen nemyslel. Pochybuji, že by se tak dřel jen „Snapeovi
natruc.“ Až do hradu však nedošli. Profesor se se značnou nechutí zastavil u
zhrouceného těla nebelvírské studentky.
Harry překvapeně zamrkal: „Co – se jí stalo?“ byla jeho první
reakce. Na svoji zlobu dávno zapomněl. Profesor Snape reagoval
s prudkostí, jakoby jej uštknul had. „Radím vám dobře, Pottere,“ osopil se
na něj, „o ní už ani slovo!“ Harry byl však dalek toho, brát si jeho dobře
míněné rady k srdci. Na jeho obhajobu nutno dodat, že ten den už byl
docela mráz a … kromě toho jej šokovalo profesorovo chování. Snape nikdy nebyl
tím, jehož obvykle označujeme jako „gentleman“, ale dnes to vyloženě přeháněl.
Ta hrubost, divokost, co z něho vyzařovala … jakoby to ani nebyl on …
v tom gestu, jak May pomalu špičkou boty obrátil na záda … bylo tolik
nenávisti … ať už Brumbál říkal, co chtěl, Harry se vůbec nedivil, jak bylo
možné, že si Snape i přes údajnou spolupráci s Řádem do dnešního dne své
postavení mezi Smrtijedy udržel. Byl pro tu organizaci jako stvořený. „Co
provedla?“ zeptal se nepříliš rozumně. Profesor k němu přiskočil jako
divoká kočka. Harry sice polekaně ucouvl, ale nijak mu to nepomohlo – vzápětí
ho už držel Snape pod krkem. Nikterak jemně, podotýkám. „Co provedla? Vy se
ptáte, co udělala?!!“ nevěřil svým uším. „Vy odporný, arogantní skrčku – díky
vám, jen díky vám málem …“ vzpamatoval se, když si uvědomil, že Pottera právě
málem udusil. Přestal s ním cloumat a pustil jej zpátky na zem. Vyděšený
Harry sotva sípal. Okamžik, kdy se Snapeův obličej oddaloval od jeho, byl
nejšťastnější chvilkou jeho života. Už se raději na nic neptal. Bylo mu jedno,
co zase May provedla. Bylo mu jedno, co s ní bude. Bylo by mu to jedno, i
kdyby nešlo o jednu, ale o deset, o padesát May … „Varuji vás – jestli mi ještě
jeden z vás — jedno který — vstoupí do cesty, pak si můžete být
jist, že už – to bylo naposled,“ blýskl po něm profesor očima. Vlastně ani
nemusel dopovědět. I tak bylo jasné, co chce říct. „Padejte,“ propustil ho
nakonec. „Cucáku!“ ušklíbl se pohrdlivě. Pak mávl hůlkou a tři nehybná těla se
začala přesouvat k ošetřovně.