Kestrel a Sirius - VII.
Smolný
pátek
Když
se May vracela do své společenské místnosti, připadala si, jakoby se nakazila
leprou. Ostatní studenti jí zdaleka uskakovali z cesty - zřejmě usuzovali, že z
nich může i jediným svým pohledem nadělat škvarky. „Zbabělci,“ pomyslila si,
když před ní nějaká prvačka zděšeně vypískla. „Ach jo, zprávy se zde šíří
rychle,“ povzdechla si, „-i když – jak dlouhou dobu jsem vlastně strávila v
Lupinově kabinetě?“ ptala se sama sebe. „Po vypití některého ze Snapeových
oblíbených lektvarů bych klidně mohla soutěžit s Šípkovou Růženkou. Hm, kdo ví,
jestli by mě radši neviděl hore bruchem,“ dodala pro sebe. Něco jí však říkalo,
že mu křivdí. Nespokojeně zamručela. Vlastně ji silně přitahoval – „asi tak,
jako můra světlo. Nebo naopak? No, to je jedno,“ pokusila se uzavřít toto téma,
ale se vzrůstajícím neklidem si uvědomovala, že jí její vztah s profesorem lektvarů
až příliš připomíná něco, co kdysi bylo mezi ní a … Přesto nebo právě proto v
celých Bradavicích nebyl nikdo, kdo by ji tak spolehlivě a rychle dovedl
vytočit, jako on. „Dost! Nechci o něm pořád přemýšlet. Bude lepší, když si
půjdeme z cesty. Tohle soutěžení, kdo z koho, musí přestat,“ rozhodla. „To jsem
zvědavá, jak ho k tomu donutíš,“ posmíval se tichý hlásek v její hlavě.
Zamračila se, nepřítomně vztáhla ruku před sebe a obraz Buclaté dámy se
vyklonil. Sotva vkročila do nebelvírské společenské místnosti, veškerý hovor
ustal a studenti se „nenápadně“ stáhli k protější stěně. Pohrdavě si je
změřila; pak si však jen povzdechla a beze slova odešla do své ložnice.
Zatímco
v hodině přeměňování se ostatní studenti snažili přeměnit malý ohníček ve
fontánku, May dostala za úkol „pouze“ transformovat ježka v jehelníček. Po
několika marných pokusech („velice ji to udivilo“) to vzdala a začala hladit
zvíře po pichlavém kožíšku. „Hotovo?“ zeptala se za jejími zády profesorka Mc
Gonagallová přísně. „Ne,“ řekla bezmocně. „Tak proč nepracujete?“ napomenula ji
profesorka. „Je to k ničemu. Vidíte sama – z hůlky nevyletí ani jiskřička,“
odpověděla nešťastně. Vtom Nevillova fontánka vybuchla a jako na povel z ní
vystřelil ohňostroj pestrobarevných jisker. Mayin ježek se polekal a píchl ji
do prstu. „Jau,“ sykla nazlobeně. Na ukazováčku se jí usadila veliká krůpěj
krve. „Vidíte?“ zvedla prst k profesorce. „Krev. Proč jen je okolo mě pořád
tolik krve?!“ zeptala se zmatené profesorky. Pak se na krev zadívala pozorněji
a s nepřítomným výrazem hlubokým hlasem pronesla: „Přijde to brzy. Velmi brzy.“
Studenti po ní nedůvěřivě pokukovali. „Málo si věříte,“ snažila se profesorka
odvést „řeč“ jinam. May sebou trhla: „Cože?“ zeptala se, jakoby se právě
probudila ze sna. „Nevěříte si, proto se vám kouzla nedaří,“ opakoval
profesorka netrpělivě, zatímco předstírala, že si podivného, téměř mužského
tónu dívčina hlasu nepovšimla. „Nesmíte s tím přestávat. Měla byste chodit na
doučování,“ radila jí dále. „Asi máte pravdu,“ řekla May bezbarvě a těšila se
na konec hodiny, až její utrpení skončí.
Historie
kouzel byla nezáživná jako vždy. Profesor Binns monotónním hlasem odříkával
látku o starověkém Egyptě a studenti dospávali po včerejším večírku. Také May
neměla nic proti tomu dát si dvacet. „Za Achnatonovy vlády došlo ke zrušení
egyptského pantheonu a byl vydán zákaz uctívání jakýchkoli božstev vyjma Atona,
boha slunce,“ zaslechla v polospánku. „Kecy,“ řekla si pro sebe. I v
kouzelnickém světě vykládali stejné nesmysly jako na univerzitě. „Nějakej
zamindrákovanej patriarchální hajzlík kdysi pravdu překroutil a po staletích
pak banda ignorantů tyhle žvásty po něm jen přepisovala. A přitom se stačí
pořádně podívat na stěny pyramid,“ zívla ospale, „a každej, kdo umí aspoň
trochu číst, vidí, že
Aton nebyl ve skutečnosti žádnej bůh, ale bohyně,“ ušklíbla se a pohodlně se
uvelebila na své lavici. „Nemusíš být na ně kvůli tomu hned tak zlá,“ říkalo jí
její lepší já, „koneckonců bylo jen velmi málo těch, kdo Sluneční bohyni
spatřilo na vlastní oči.“ „Ale kdo ji jednou spatřil, nezapomněl na ni do konce
svého života,“ pokračovala May už v duchu. „Sluneční bohyně přebývala v Egyptě
celé věky – a i díky ní tam bylo po dlouhý čas jako v ráji. Spatřit ji však
mohlo za celou tu dobu jen několik vyvolených. Pro ostatní byla neurčitá a
skrytá – dokonce ještě víc, než tomu bylo u ostatních egyptských božstev. Ani
Achnaton by ji nikdy nebyl spatřil, nebýt jeho ženy Nefertiity. Nefertiita
ovšem byla stejně záhadná bytost jako sama Sluneční bohyně. Nikdo nevěděl, kým
vlastně byla. Nedochovaly se žádné zmínky o jejím původu; o její vznešenosti
však nebylo pochyb. Byla nádherná a zcela jiná než ostatní egyptské dívky.
Nakonec se lidé přestali zabývat jejím rodem (později se soudilo, že byla
faraónovou příbuznou, dokonce sestrou) a říkali jí prostě Nefertiity – krásná
paní. Ten titul si právem zasloužila.“ May se usmála. „Ano, Nefertiity byla
vskutku vznešeného rodu, dokonce královského, i když to nedávala druhým okázale
najevo, jak by se dalo očekávat – Nefertiity byla elfka. Svému muži pak předala
mnohá tajemství tohoto starobylého národa. A byla to ona, kdo ho přivedl ke
Sluneční bohyni. Achnaton však nebyl ještě ani zdaleka na toto setkání
připraven. Sluneční bohyně ho zcela uchvátila. Stala se jeho posedlostí. Zakázal
ve své zemi uctívat jiná božstva a nadělal si tak nespočet nepřátel. Dlouhé
roky si však svoji moc udržel – jak jinak, vojensky. Nefertiity pak jen s
úzkostí sledovala, jak se její sen o nové zemi hroutí v prach. Dala však svému
muži syna – a sama jej vychovala.“ May zavřela oči a vybavila si ušlechtilou
Tutanchamónovu tvář. „Byl tak mladý a plný života, když jej zavraždili … Měl
tolik plánů. Chtěl reformovat svoji říši, udělat ji snesitelnou pro všechny
stavy,“ znovu oči otevřela a s bolestnou grimasou ve tváři se zadívala přes
umaštěné okenní tabulky (Fred s Georgem už týden vybírali sázky na to, kolik
Filch stihne do Vánoc umýt umaštěných oken.) „Sluneční bohyně ho mohla
zachránit,“ pokračovala v přemítání. „Mohla už dříve donutit Achnatona, aby
zanechal svého počínání. Ale byla to Bohyně. A bohové se nestarají o pošetilé
lidské konání. Byla jaká byla a nic na tom nemohlo změnit ani to, zda její
neumělé podobizny budou či nebudou zdobit faraónovy paláce a stěny chrámů. A
potom, když vystrašení kněží a úředníci z obavy o svoje viklající se posty
přišli zabít mladého faraóna, mohla svojí mocí a silou svého hněvu vrahy
zahubit a tu ušlechtilou duši zachránit. Stálo by to za to. Vždyť za celých
několik set tisíc let nežil v Egyptě nikdo tak vnitřně čistý jako on. Ale
Sluneční bohyně nic z toho neučinila. Nepřála si Tutanchamónovu smrt; avšak
myslila, že nemá právo vměšovat se do lidských záležitostí. Proto Tutanchamón
zemřel. A jeho matka se pak vydala zpět ke svému lidu. Sluneční bohyni pak
překvapil nenadálý příliv citu, který na ni útočil jak mořský příboj. Na sedm
dní ve svém žalu odejmula lidem světlo a Egypt tonul v hrůze a absolutní tmě.
Poté se slunce vrátilo na oblohu. Avšak Sluneční bohyně, raněná krutostí lidí,
navždy z Egypta odešla. A úrodná země se začala měnit dílem nerozumných
lidských zásahů v pustou poušť.“ May se zhluboka nadechla. Nechápala, odkud se
vzal ten smutek, který ji zaplavil. Smutek, který mohla stěží snést.
Procitla
ve chvíli, když profesor Binns ve svém výkladu sděloval žákům: „…a tehdy velký
elfský vojevůdce Aristid zbaběle v bitvě opustil se svým vojskem lidské
spojence, kteří pak byli barbarskými nájezdníky rozdrceni.“ „To je lež!“
zaječela a vyskočila z lavice. Sama teď vypadala jak Atilla za útoku. „Žádný z
elfů není zbabělec! Žádný z elfů nemá ze smrti strach! Toto je ryze lidská
vlastnost, rozumíte? Elfi jsou jiní – nádherní a strašní, krutí a moudří – co
vy o nich můžete vědět?!!!“ vřískala na zaskočeného profesora. „A co víš o nich
ty?“ zeptal se jí rozespalý Dean Thomas přezíravě. „Byla jsem u nich na
prázdninách, blbečku,“ odsekla. Všichni studenti už byli vzhůru a vystrašeně
čekali, v co se to zase zvrtne. Profesor Binns byl šokován. Tohle se mu za
celou jeho kariéru nestalo, aby ho jakýkoliv student takto hrubě vyrušoval při
výkladu. Vzpomněl si na dobu, kdy s jednou bystrou studentkou diskutoval o
jemných nuancích věd historických. Ta zmijozelská dívka s ním také v lecčems
nesouhlasila a měla tendenci „uvádět věci na pravou míru“; vždy ale ve vší
slušnosti a úctě k vyučujícímu. Byla to radost vést s ní učené disputace. Ale
tohle…! „No dovolte, co si to …“ koktal, zíraje na tu fúrii. May byla jako
rozlícená medvědice. „Co vy vlastně víte? Nevíte nic, vůbec nic. Tohle,“
chytila nešetrně učebnici a mrštila jí o zem, „je k ničemu. Není v tom ani zbla
pravdy,“ vmetla mu do tváře. Profesor Binns zalapal po dechu. Kdyby už nebyl po
smrti, jistě by ho teď skolila mrtvice. Takhle se jen v jeho oku objevila
veliká stříbřitá slza, když pomyslil na všechny ty dlouhé roky svého universitního
studia strávené v odříkání a naprostém pohroužení do učebnic historie. Do May
jako když uhodí. Tohle nechtěla. Měla profesora ráda. Vážila si ho Ta jediná
profesorova slza křičela. A její křik nemohla snést. Špatné svědomí ji vyhodilo
ven z učebny. Za dveřmi se musela opřít o stěnu, aby neupadla. „Co to … proč
jsem to vlastně udělala? Pohádat se s profesorem Binnsem … a kvůli nim!“ Ztěžka
oddychovala. „Co se to se mnou děje?“ pomyslela si zděšeně. „Tohle nebylo fér,“
uznala, „vybíjet si svoji zlost, strach a bezmocnost na tom neškodném
staříkovi.“ Bylo jí ho líto.
Profesor
Binns se zatím snažil vzpamatovat z té hrůzy. Několikrát započal výklad, avšak
nebyl schopen se soustředit. Nakonec poslal žáky ven. To bylo poprvé v jeho
učitelském „životě“, kdy byl nucen přerušit svoji výuku. May počkala, až se
třída vyprázdní. Potom vešla. Profesor Binns tam ještě sál. Byl jako po
výprasku. Zkroušeně k němu přistoupila. Z jejích očí se draly proudy slz. „Pane
profesore,“ začala, „odpusťte mi …je mi to tak líto,“ posmrkla, načež se
rozvzlykala. „Nechtěla jsem …nechtěla jsem vás urazit, já nevím, co to do mě
vjelo… já – mám z elfů hrůzu, víte? Tolik se jich bojím …,“ vrhla se na
posmutnělého profesora. Profesor Binns tím byl zaskočen, ale dobrácky ji
pohladil po hlavě. Pak se na ni překvapeně podíval – a dívka mu jeho pohled
opětovala. Chvíli spolu mluvili beze slov, než se dívka šťastně usmála a
opustila učebnu. Profesor tam ještě drahnou chvíli postával, jakoby zapomněl,
že i pro něj už hodina skončila. „Je to možné?“ pomyslel si. Kdyby byl ještě
člověkem, měl by teď pocit, že může létat.
*
* * * *
Ron
dohonil Harryho a Hermionu – musel se vrátit, když ze samé radosti, že se
hodina ruší, zapomněl ve třídě učebnici formulí. „Tohle mi nebudete věřit,“
křičel už zdaleka. „Co se děje?“ ptal se Harry. „Řveš jak na lesy, za chvíli tu
bude Filch s tou svou prašivou kočkou.“ „Viděl jsem, jak se Binns a May
objímali,“ vychrlil ze sebe Ron. „Máš pravdu,“ řekl Harry, „tomu neuvěříme.“
„Ale Rone,“ přidala se Hermiona, „po tom, co mu řekla,“ usmála se blahosklonně,
asi jako když káráme někoho, kdo zrovna rozumu moc nepobral. „Mohli byste mě vy
dva aspoň jednou poslouchat?“ rozčílil se Ron. „Já je viděl, chápete? Oni se
ob-jí-ma-li !!!“ Konečně jim došlo, co vlastně jim chce říct. „To je přece
blbost,“ zavrhl to Harry. „To přece nejde,“ řekla Hermiona. „Binns je přece
duch a May … takže ti dva by se spolu nemohli objímat nikdy – ledaže …“ „Ale já
je viděl! Na vlastní oči. May ho objímala … tak jako … tak jako já teď tebe,“
vrhl se teď už zoufalý Ron na Harryho. „Nech toho! Přeskočilo ti? Seš snad
teplej, nebo co?“ snažil se ho Harry setřepat – stáli už u dveří Velké síně.
„ledaže by May byla taky mrtvá,“ dokončila Hermiona. „Jo, to mě taky napadlo,“
vyhrkl Ron. „Ale to je přece kravina,“ ušklíbla se na své kamarády Hermiona,
když se blížili k nebelvírskému stolu.
Zanedlouho
k obědu dorazila i May. Zdálo se, že je v dobrém rozmaru. Usedala právě ke
stolu, když do ní Ron „nenápadně“ šťouchl prstem, aby se přesvědčil, jestli
snad neprojde skrz. „Jau, nestrkej do mě!“ vypískla. „Promiň, to nebylo
schválně,“ koktal Ron. May se k němu obrátila, chňapla ho za hábit a přitáhla
si ho k sobě. „Ale jistěže to bylo schválně,“ procedila skrze zuby výhrůžně.
„Chtěl jsi se přece přesvědčit,“ hypnotizovala ho svým pohledem, „jestli nejsem
…“ nečekaně se rozesmála. Ron nabyl barvy legitimace KSČ. Škodolibě se
ušklíbla: „Ale já přece jsem mrtvá, Rone,“ sykla a zorničky se jí rozšířily.
Ron vyjekl a o metr uskočil. Za okamžik už poněkud pobledlý pospíchal z Velké
síně. Ani si nevzpomněl, že ještě nedojedl. May se znovu rozesmála. Pak ji
hryzlo svědomí: „Nemusela jsem ho tak strašit,“ povzdychla si. „Ale co, každá
čarodějka je přece zlomyslná. Zlomyslná a zlá,“ zopakovala slova Yennefer, aniž
by je myslila vážně. „A já mám taky nárok na trochu legrace, ne?“ uzavřela tuto
kapitolu.
Celé
volné odpoledne pak strávila v knihovně a dle rady profesora Lupina hledala
něco, co by jí pomohlo najít její ztracené schopnosti. Před večeří už toho měla
plné zuby. Z těch stohů knih se jí dělalo zle. Večer jí to však nedalo a i když
měla k místní literatuře vypěstován již vyložený odpor, nakonec přece jen
podnikla noční výpravu do knihovny. Jejího odchodu ze společenské místnosti si
nikdo nevšiml.
Knihovnice
měla dveře svého pokoje otevřené dokořán, ale pro May nebyl problém se okolo
nich tiše prosmýknout. Rychle pak zabočila mezi regály s pečlivě utříděnými
knihami. Nabrala rychlost a zamířila k oddělení s omezeným přístupem. „Tady
jistě bude něco zajímavějšího,“ pomyslela si a zahnula za jednu z prosklených
vitrín.
Uviděla
ho na poslední chvíli. Zavířila v piruetě a elegantně se mu vyhnula. Bylo to o
fous. Jeho pozornosti však stejně neunikla. „Co tady děláte, Parkerová, ozval
se z bité tmy ledový hlas profesora Snapea. Ztuhla. „Já – hledala jsem jen
nějakou knížku,“ odpověděla po pravdě. „Hledala jste knížku? V téhle tmě? A bez
světla?“ zeptal se Snape pochybovačně. May uvažovala stejně. Ona žádné světlo
nepotřebovala – byla zaklínačka. Po dlouhé roky panovala tradice, že než adept
na zaklínače ukončil svůj výcvik, musel podstoupit mutaci – zkoušku trav. Těm,
kteří zkoušku přežili, se pak rozšířily zorničky natolik, že viděli i v
naprosté tmě vše do nejmenších detailů. Lidé se pak zaklínačů děsili a nebylo
divu – pohled do zmutovaných očí opravdu nebyl příjemný. A když se k tomu
přidal fakt, že každý zaklínač byl vlastně dokonalý stroj na zabíjení … Kestrel
s Ciri však zkouškou trav neprošly. Dávné recepty se v průběhu věků ztratily a
zkouška upadla v zapomnění. Ostatně pochybovala, že by Geralt měl to srdce a
nechal je tu hroznou zkoušku podstoupit – věděl moc dobře, co obnáší – sám jí
kdysi ještě jako malý chlapec prošel a jeho původně kaštanové vlasy po ní byly
navždy bílé jako padlý sníh. Mohl ovšem dopadnout ještě mnohem hůř. Úmrtnost
při zkoušce byla příliš vysoká – stejně tak jako i v průběhu celého výcviku –
na konci zůstalo naživu sotva deset procent dětí. A i jejich život měl
zanedlouho ukončit nějaký netvor, před kterým chránili nevědomý lid neschopný
jakékoliv obrany proti prastarým monstrům. Lidé se však zaklínačům za to, že
chránili jejich zdraví a majetek, odvděčovali pouze nenávistí a pohrdáním.
Děsili se jich stejně tak, jako netvorů, které zabíjeli. A jen neochotně pak
vytahovali z kapes drobné, aby zaklínačům vyplatili dohodnutou odměnu za to, že
pro ně nasadili svůj život a schopnosti. Proto také Geralt tolik váhal, než
přivedl Cirillu, princeznu cintránskou, Dítě Překvapení, do Kaer Morhen. Ti dva
byli spolu nerozlučně spoutaní Sudbou. Geralt se však pokoušel postavit proti
osudu a Ciri před tím, co jí bylo předpovězeno, ochránit. Marně. May se musela
zasmát při vzpomínce na sotva osmiletou princeznu, jež zlobně dupala nožkou a
zaťatou pěstičkou hrozila odcházejícímu Geraltovi: „Já si tě najdu! Mně neutečeš!“zatímco
se ji nebohý druid Myšilov snažil odvést zpět do hradu za její babičkou,
královnou Calanthé, Lvicí z Cintry. Malá Cirilla měla pravdu - ať už si to
přáli nebo ne, svému osudu neunikli. Ani jeden z nich. A jejich cesty se zase
setkaly. To May zavedla na Kaer Morhen její babička. Brzy se s Ciri spřátelily
a staly se postrachem širého okolí, včetně samotných neohrožených zaklínačů.
Nakonec prošly obě bez úhony celým výcvikem a složily závěrečnou zkoušku, aniž
by tedy byly nuceny podstoupit zkoušku trav. Přesto – i když se jejich oči
nezměnily v kočičí během období Proměn – viděly ve tmě stejně tak dobře jako
Geralt nebo ostatní zaklínači. May nad tím nikdy nepřemýšlela, tato schopnost
byla pro ni přirozená; předpokládala však, že za tento fakt ona i Ciri vděčí
své neobvyklé genetické výbavě – dědictví po Laře Dorren. Tohle všechno ovšem
svému profesorovi lektvarů vykládat rozhodně nechtěla. Ale co tu dělal takhle
potmě on? Snape nebyl zaklínačem a elfí krev v jeho žilách rozhodně nekolovala.
Přesto se také on ve tmě pohyboval naprosto přirozeně; pro tohle neměla
vysvětlení – ledaže … najednou pochopila, čím to asi bylo, že v ní profesor
způsoboval vždy takový neklid.
Profesor
Snape vyčkával. Pro něj byla temnota přirozeným prostředím, ale co tu takhle
dělala ona? Něco tu nesedělo. Už jen to, že ji objevil v knihovně takhle pozdě
v noci, bylo pro něj faktem přinejmenším znepokojivým. To, že tu byla potmě,
když si sama nebyla schopna posvítit hůlkou, mohlo mít jen dvě vysvětlení – buď
opravdu vidí i v noci, což nepředpokládal – poznal by přece hned, kdyby … nebo
tu na někoho čekala. Na koho však? Mohla stejně tak dobře čekat na Pottera jako
na něj. Ani jedna z variant se mu vůbec nezamlouvala.
May
po Snapeovi střelila pohledem: „Jejej, vidíte,“ vyhrkla ze sebe rychle, otočila
se na podpatku a než ji stačil zadržet, byla pryč. Po chvíli vyšel z knihovny i
profesor lektvarů. Oba dva pak ke svým ložnicím odcházeli v hlubokém zamyšlení.
*
* * * *
Ve
společenské místnosti bylo překvapivě ještě živo. V křeslech o čemsi diskutoval
hlouček studentů ze sedmého ročníku, v koutku hráli Harry s Ronem smradlavého
tchoříčka a opodál zpracovávala Hermiona další elaborát pro profesora Binnse.
Sotva však May seskočila z rubu obrazu, už u ní stála, aby jí řádně vyčinila:
„Kdes byla tak dlouho?“ spustila. „Mohla jsi narazit na někoho z učitelů,“
řekla vyčítavě. May vyprskla. „V knihovně,“ odpověděla po pravdě. „Vzpomněla
jsem si na jednu knihu užitečných kouzel,“ dodala, když se na ni Hermiona
nevěřícně podívala. „Vážně?“ zeptal se Ron. „A kde jsi ji teda nechala, když
byla pro tebe tak důležitá, že jsi nemohla počkat na ráno?“ zahrál si na
detektiva. „Nechala jsem ji tam, kde byla,“ odpověděla a škodolibě dodala:
„vlastně jsem si ji ani nestačila půjčit – vpálila jsem totiž rovnou do Snapea
…“ znovu se zachichotala. „To snad ne!“ zavyl Harry. „Srazil ti další body?“
zděsil se Ron již tradičně. „Dej mi pokoj se svými body,“ ohrnula ret. „Na to
Snape ani nepomyslel. Na takový blbosti neměl čas. Musel přemýšlet nad něčím důležitějším,“
usmála se záhadně, čímž spolehlivě vzbudila jejich zvědavost. „A nad čím?“
zeptal se Ron dychtivě. „Nad tím samým, nad čím jsem přemýšlela i já,“ napínala
je dál. „Oba jsme si položili stejnou otázku – ale správnou odpověď – nalezl
jen jeden z nás,“ řekla a samolibě se usmála. Potom se otočila k trojlístku
zády a aniž by jim k tomu prozradila cokoliv dalšího, tanečním krokem se
odebrala do své ložnice. „No nezabil bys ji?“ obrátil se Ron na Harryho.
„Zabil,“ potvrdil Harry a dodal s úšklebkem: „kdybych si ale byl nejdřív jistý,
že ona nezabije dřív mě.“ Oba kamarádi se rozesmáli a nic přitom nedbali na
pohoršené Hermioniny pohledy.
*
* * * *
Pátek
měl být pro nebelvírské studenty dnem naprosto poklidným – žádné katastrofy
nehrozily – vždyť rozvrh hlásil jen hodiny bylinkářství a péče o kouzelné
tvory. Pro Harryho, Rona a Hermionu však začal příšerně – ještě nedošli ani ke
snídani a narazili na Malfoye s jeho ochrankou. Slovo dalo slovo a z původně
relativně nevinné poznámky o famfrpálu přešli přes Hermioniny rodiče až k
Wesleyově rodině. To už se přátelé neudrželi a vytáhli své hůlky, což mělo za
následek jisté zdravotní potíže zmijozelského týmu. Jenže jak na potvoru se
odkudsi vynořil Filch. Byl pěkně nabroušený – včera pršelo a musel vytírat půlku
hradu. Rozhodně mu neušlo, že si Harry s Ronem své boty neráčili řádně opucovat
a zbyly tak po nich blátivé šlápoty. Ale teď jim to osladí!
„Pottere,
Weasley! Tak vy si myslíte, že porušování školního řádu je úplně v pořádku?!“
zeptal se ostře. „Že vás se školní řád vůbec netýká? … Ale týká,“ řekl sladce a
vytrhl jim hůlky z rukou. „Tohle zabavuji, večer si pro to můžete přijít,“
oznámil. „Ale to přece nemůžete,“ namítla Hermiona. „Teprve nám začne vyučování
a hůlky budeme přece potřebovat,“ poučovala dál naštvaného školníka. Filch se
zašklebil a sebral hůlku i jí. „Vy to sem dejte taky. Moc dobře jsem viděl, jak
kouzlíte po chodbách,“ vyštěkl. „Ale … ale jak to vysvětlíme profesorům?“
děsila se Hermiona. Ron s Harrym se po Filchovi jen nenávistně dívali. Nikdy by
se nesnížili k tomu, aby se ho o něco prosili – stejně by to bylo marné. „To už
je váš problém,“ zasyčel Filch a spokojeně odcházel. Zmijozelští se jen
potěšeně pošklebovali. Pak zamířili na ošetřovnu, aby jim madame Pomfreyová
odstranila červenobíle károvaná chapadla. Hermiona se zmateně rozhlížela kolem.
„Nic si z toho nedělejte,“ řekla nakonec, aby hochy utěšila, „dneska je stejně
potřebovat nebudeme,“ zamumlala, ale sama tomu moc nevěřila. Malfoy se mohl za
chvíli vrátit a nic mu teď nezabrání, aby … Harry s Ronem mysleli na totéž. Bez
hůlky se cítili jako nazí v trní.
Když
May došla téměř ke dveřím Velké síně, musela se rozesmát. Fred s Georgem zase
vyváděli své kejkle a nastražili na nic netušící studenty malou past. Stačilo
šlápnout na nesprávnou dlaždici a spustil se velkolepý ohňostroj doprovázený
petardami. Jakýsi nebožák zrovna vstoupil na černou kachli a teď leknutím
tancoval po Vstupní síni, když mu kolem hlavy vystřelovaly pestrobarevné
komety. „Oheň,“ usmála se a nadšeně sledovala víření barevných jisker. Měla
ráda oheň. Nikdy však nechápala, proč by měl být právě oheň nejmocnější ze
všech živlů. Yennefer je učila, že z ohně lze načerpat nejvíce Moci, avšak
také, že je ze všech živlů nejzrádnější. May to vždy považovala za nesmysl. Když
se ale dívala do sršících jisker, vzpomněla si opět na svoji přítelkyni
Cirillu. Ciri jen jedinkrát čerpala Moc z ohně, a to když uprchla před
Vilgefortzem tím prokletým hroutícím se portálem. Vyvrhl ji na poušť, kde málem
zemřela žízní. Aby získala vodu, rozžehla oheň a čerpala Moc. Moc, která by jí
umožnila seslat déšť na rozpukanou zem. Moc, která by jí dovolila dělat cokoli.
Podařilo se jí to. Ale nebylo to zadarmo. Dostala nabídku. Nabídku, jež se
dostaví jedinkrát za život – mohla získat absolutní moc – nade vším. Nad všemi.
A ztratit přitom svoji duši. Ciri tehdy odmítla – a zaplatila za to – zcela
ztratila své čarodějné schopnosti. Navždy.
May
najednou pochopila, proč jí nejde čarovat. Ona sama nikdy takovou nabídku
nedostala – nebylo jí třeba. Moci se totiž zřekla již tím, že odmítla spáchat
vraždu. Odmítla ublížit nevinnému pro získání vlastního prospěchu. Zděšena z
toho, co se jí stalo, zřekla se tehdy celého čarodějného světa, se vším všudy,
a navždy jej opustila. Tedy alespoň si to tenkrát myslela. A současně s tím
přestala být čarodějkou. I ji opustily čarodějné schopnosti. A teď s hrůzou
pochopila, že navždy. Už nikdy nebude moci čarovat. Vracela se zbytečně. Je tu
k ničemu. Ona Harrymu nepomůže. Voldemorta přece nelze zničit bez užití magie.
A ona tohoto již nikdy nebude schopna. „Bylo by lepší,“ pomyslila si, „kdybych
bývala zemřela. Nebo zůstala ve světě lidí – dožila bych tam šťastná a v
nevědomosti chvíle, kdy by mě Tom zabil svým „Avada kedavra.“ Nebylo by to
vůbec zlé. Uvědomovala si, že takto to pro ni bude mnohem, mnohem horší.
Protože jakmile Voldemort zjistí, že dorazila do Bradavic, zmocní se jí živé. A
její smrt bude velmi pomalá. Pomalá a krutá. Bezmocně vytáhla svoji hůlku a
frustrovaně ji zapíchla do nejbližšího květináče. Už ji nebude potřebovat. Pak
ze sebe strhla školní hábit a vyšla ven jen ve svém oděvu. Hlad už neměla.
Potřebovala být sama.
Harry,
Ron a Hermiona předpokládali, že je Zmijozelští budou chtít nepochybně
napadnout, když se ocitli v tak prekérní situaci. Proto přišli na hodiny péče o
kouzelné tvory mezi prvními a po hodině zůstali raději na nějakou dobu u
Hagrida. Až když si byli jistí, že jim nic nehrozí, vyrazili ke hradu. May se
také již víceméně smířila se svým osudem a zamířila do své ložnice. Došla však
sotva do půlky schodiště vedoucího do nebelvírské věže, když se jí naskytl
děsivý obraz: Neville ve své roztržitosti vstoupil na tekutý schod a uvízl tak
jednou nohou ve schodišti. To by nebyla zase tak zlá situace, kdyby toho ovšem
okamžitě nevyužil Protiva a nedotlačil nad schodiště obrovskou těžkou skříň.
Právě ji rozkýval, aby ji na nešťastníka svrhnul. „Neville, uteč!“ vykřikl Ron
a ukázal nad něj. Neville se do toho místa vystrašeně podíval. Pochopil. Ale
uvízl pevně. A čím víc se snažil vyprostit, tím hlouběji se propadával. „Nejde
to!“ pištěl vyděšeně. Dubová skříň se převalila přes první schod. Neville
zaječel: „Pomóóóc!“ Harry sáhnul do hábitu pro hůlku; žádná tam ale nebyla.
Zblednul. „To nestihneš,“ varoval ho Ron, když chtěl vyrazit Nevillovi na
pomoc. „Přece ho tam nenechám!“ vykřikl Harry a rozběhl se do schodů. Zděšená
Hermiona se rozhlížela okolo sebe. „May!“ vykřikla, „pomoz mu!“ Do zaklínačky
jako když udeří. Zastavila se a hleděla vzhůru. „Ta mu nepomůže,“ odfrkl Ron
pohrdlivě a pospíchal spolu s Hermionou za Harrym. „Nemůžu, nemám hůlku,“
odpověděla May nervózně, i když dobře věděla, že jí by byla hůlka k ničemu.
Skříň nabírala na rychlosti. Byla dobře stavěná – ne a ne se rozpadnout. „My
taky ne!“ zavyl Ron. Snažili se Nevilla vyprostit, ale nešlo to. May viděla, že
nemají šanci. Museli by ho tam nechat, a i tak – kdoví. Takhle je to rozmázne
všechny – jak plácačka mouchy. Nevěděla, co má dělat. Zmrazeně zírala na horní
schodiště. Teď už si byla jistá, že Protiva skříni pomáhá i jinak, protože by
se přece už dávno rozpadla nebo by přepadla přes zábradlí. Ona se však řítila
přímo na studenty. „Ty přece žádnou hůlku nepotřebuješ,“ křičela Hermiona. May
prudce zavrtěla hlavou. „To nemůžu,“ řekla vystrašeně. Ne, stačilo jí, jak to
dopadlo minule. Kdyby použila šagaralu, mohla by zničit celý hrad. „Udělej
něco, prosím!!!!“ zaslechla úzkostný výkřik. Byla zoufalá – bleskurychle se
rozhlédla okolo sebe, ale nebyl tu nikdo, kdo by ty čtyři mohl zachránit. Nebyl
však čas na otálení – starodávná skříň byla jen kousek od nich. Harry s Ronem
se do poslední chvíle snažili Nevillovu nohu vyprostit, ale to by ji spíš
zlomili, než vytáhli. Neville se rozbrečel. May předpažila a dlaněmi přitom
mířila před sebe, jakoby nechtěla vidět, jak ten kus starého nábytku v příští
vteřině její spolužáky rozmasakruje. „K zemi!“ vykřikla, aniž by se její rty
pohnuly. Rádi ji poslechli. Zavřela oči a škubla dlaněmi vzhůru. Skříň prudce
poskočila a přeskočila krčící se studenty. Teď mířila rovnou na ni.
May
otevřela oči a nerozhodně spustila ruce. „Jsem tu zbytečná,“ táhlo jí hlavou.
„Harrymu nepomůžu. Nemá to smysl,“ pomyslila si smutně a dívala se, jak se
skříň rychle přibližuje; už byla skoro u ní. „May!“ křikla Hermiona. „Slib mi,
že už si nikdy nebudeš chtít ublížit,“ zaslechla náhle Lupinova slova. Pozvedla
dlaně, z kterých vyšlehlo oslňující světlo.
Detonace
ji odhodila o hodný kus schodiště níž. Skříň byla už moc blízko. Okolo létaly
ohořelé dubové třísky. Víc z hodnotného kusu nábytku nezbylo. Chvíli se nikdo
neodvážil pohnout. První pohyb učinila May – otevřela oči a zamrkala. V
pořádku. Pak se začala sbírat ze země. Chytila se za hlavu a namáhavě vstala.
Mramorové schodiště bylo opravdu tvrdé. „Ještě ať mi někdo něco říká o
vítězství ducha nad hmotou,“ pomyslela si, když se snažila najít ztracenou
rovnováhu. Hlava bolela jako střep. Jak se ukázalo, z cukru však naštěstí
rozhodně nebyla.
„Za
tohle zaplatíte, Parkerová,“ zahřměl jakýsi hlas pod schodištěm. May obrátila
oči v sloup. „Tenhle mi tady ještě chyběl,“ byla její další myšlenka. Snape se
dral hloučkem přihlížejících studentů nahoru. May si ho však nevšímala. Otočila
se ke svým nebelvírským přátelům. Byli v pořádku. Ulehčeně si vydechla. Šťastné
pocity jí však neměly vydržet nadlouho. „Právě jste zničila starožitnou
kouzelnou mizící skříň nevyčíslitelné hodnoty,“ objasňoval chvátající profesor.
„Mizící skříň zmizela nadobro,“ řekla věcně, krčíc mírně rameny. „Byla poslední
svého druhu v celé Británii, rozumíte, co vám říkám?“ řekl Snape rozzlobeně. Na
May však jeho plamenný proslov neudělal žádný dojem. „Přesto to mohlo dopadnout
mnohem hůř, nemyslíte?“ pokrčila znovu nevzrušeně rameny. „Hůř? To těžko, tohle
vás přijde draho,“ zavětřil Snape a ve svých slovech nedokázal skrýt náznak
potěšení. May se zarazila – v jeho hlase rozpoznala i jiné tóny – vzrušení
mozkomora dohánějícího svoji kořist, smrtící soustředěnost dravce, předení
černého leoparda, … „Je to pro něj šance, jak se mě zbavit nadobro, uvědomila
si. Instinktivně se polekala, ale pak … „Proč bych tu měla vlastně zůstávat? K
čemu by to ještě bylo?“ napadlo ji. Ještě se však úplně nerozhodla. „Půjdete se
mnou k řediteli,“ oznámil jí profesor sametovým hlasem. „Nic špatného jsem
neudělala,“ odporovala mu, „ - kdybych tu skříň nezničila, rozmáčkla by je jako
nic a i ze mě by byl akorát tak rajskej protlak,“ vysvětlovala po svém.
„Pro
mě,“ sykl Snape, „je důležité pouze to, že jste svévolně zničila školní majetek
nezměrné ceny, a to vám rozhodně neprojde, na to vemte jed,“ usmál se hnusně.
May se k němu bleskurychle otočila. Z očí jí sršely blesky. „Chcete mi snad
říct, že nějaká pitomá truhla je pro vás důležitější, než jejich život?“
zeptala se výhrůžně ukazujíc prstem za sebe na oněmělé studenty. „Že kus
mrtvého dřeva znamená pro vás víc, než život studenta? Kteréhokoli studenta?“
pokračovala sílícím hlasem. Byla ohromena. Znechucena a rozhněvána. Velmi
rozhněvána – na něj jako na profesora i jako na člověka. Zklamání se smísilo s
pohrdáním a vytvořilo v dívčině hlavě výbušnou směs.
„Jen
si to zhoršujete,“ zavrčel Snape temně. „A co to máte na sobě? Kde jste nechala
školní hábit? Ale ovšem, pro naši Star přece žádné řády neplatí,“ řekl
jedovatě. Dívčiny oči se přivřely. Připomínaly už zase oči divoké kočky.
„Nějaký černý pytel ze mě hvězdu neudělá,“ odtušila zlobně. „Ostatně to se
nepodařilo ani u vás, že?“ neodpustila si drzou poznámku. Snape zesinal. To už
si dovolila moc. Veřejně se mu posmívat! „Jdeme do ředitelny!“ vyštěkl. „Já vás
naučím ctít autority. Já vás naučím dodržovat pravidla!“ zuřil. „To sotva,“
řekla klidně a líně se protáhla. Profesor pro změnu znachověl. Zacházela už
příliš daleko. „Mohla si to prve odbýt symbolickým školním trestem, ale ta její
zatracená hrdost – kde se to v ní bere?“ pomyslel si. „Jdeme!“ přiskočil k ní,
aby ji do ředitelny odtáhl třeba i násilím. „Varuji vás, budu-li chtít,
postarám se, abyste byla z Bradavic vyloučena,“ zasípal, chystaje se ji chytit
za košili. Tohle už byla naprostá nehoráznost. Právě zachránila život čtyřem
studentům (když nepočítala svůj vlastní) a měli ji za to vyloučit?! „A já vám
na oplátku mohu garantovat,“ konstatovala nato suše, „že jestli na mě jen
položíte ty své hnáty, tak vám je v okamžení zpřerážím. A nepomůže vám ani ten
klacíček, co schováváte ve svém hábitu. Takže jestli chcete zůstat celý, buďte
tak hodný, pane profesore, a nepřibližujte se ke mně blíž, než na vzdálenost
minimálně dvou, ještě lépe však pěti metrů,“ usmála se na něj nevinně, ale v
očích jí sídlila bouře. Snape na chvíli oněměl. Měl sto chutí ji hned na místě
chytit za ty její pačesy a smýknout jí o nejbližší schod a pro jistotu ještě
šeredně proklít; dál se ale přece jen neodvážil. Všiml si dobře, že svá slova
myslí smrtelně vážně. A podle toho, co říkala – už teď narušil její intimní
zónu. Zpět však neustoupil ani o píď – vypadalo by to, že z ní má strach. Proto
ustoupila May – sestoupila pozadu na udanou „bezpečnou vzdálenost pěti metrů,
aniž by z profesora lektvarů třebas jen na okamžik spustila oči. Nad i pod nimi
se začali hromadit zvědaví studenti. Takovou podívanou tu ještě neměli.
„Přestaňte se chovat jako nějaká rozmazlená princezna a neprodleně mě
následujte do ředitelny, Parkerová,“ proťal vzduch svými slovy Snape. „Jsem
stále ještě váš učitel a vy má studentka.“ May se rozchechtala, až se za břicho
popadala. Její smích zněl opravdu děsivě. „Zešílela,“ pomysleli si všichni, kdo
ji slyšeli. Jako když utne, náhle se smát přestala. Její tvář připomínala
ledovou masku, když se zase vzpřímila. „A to mě má ohromit?“ odfrkla si. „Ale
já jsem princezna, takže vy mi tu nebudete dělat kázání, jak se mám nebo nemám
chovat. Jsem vnučkou Cirilly z Cintry, princezny cintránské, a prapravnučkou
královny Calanthé, kterou nazývali Lvicí z Cintry. A měli proč. Takže mi prosím
promiňte, drahý profesore, ale váš titul mně opravdu nijak zvlášť neimponuje.
Ale to muž velkorysého ducha a kvalit, jakými bezpochyby oplýváte, jistě
pochopí,“ zasyčela jako vztyčená kobra, zatímco pomalu přešla na opačný okraj
schodiště, než na kterém stál Snape. Potom pomalu, pomaličku stoupala po
schodech vzhůru. „Uděláte, co jsem řekl; navzdory tomu, co si snad sama
přejete,“ pronesl Snape, když byla již kousek nad jeho úrovní. Byla k němu
otočená zády; přesto na ni nezaútočil – byl přesvědčen, že po celou tu dobu
pečlivě sleduje každý jeho pohyb. Měl ostatně pravdu – May se nepotřebovala na
profesora dívat, aby věděla, co dělá. Cítila sebemenší změnu v jeho orientaci
vůči ní a možná i něco víc. Vtom se však k němu prudce otočila: „Co si to o
sobě myslíte?“ vyštěkla. „Nejste nic víc, než odraz myšlenek Nejvyššího. Vy
jste ještě existoval pouze v Ilúvatarově mysli, když se můj zpěv nesl zemí. Mým
zrozením započal běh Času a kdo jste vy, abych plnila vaše příkazy?“ poslední
tři věty pronesla v cizí řeči; podivuhodným řízením osudu jí však všichni
rozuměli. Bylo v ní cosi démonického, když užívala tohoto jazyka. Až z toho
běhal mráz po zádech. O pár metrů výš se Hermiona šokovaně držela za ústa a Ron
s Harrym na ni vyjeveně zírali jako dva čerstvě probuzení výři. „Ne, nikam s
vámi nepůjdu,“ pokračovala už normálně May. „Ne po tom, co jste řekl. Ztratil
jste tím svoji tvář a současně i veškeré právo cokoli mi přikazovat.“ Její hlas
teď zněl zklamaně. Otočila se a unaveně odcházela do své společenské místnosti.
Snape ji však odejít nenechal. Nechtěl. Nemohl. Třemi skoky byl u ní a otočil
ji k sobě. May se na něj zadívala. O tom, že tu déle nezůstane, rozhodla již
prve. Harry si už musí poradit sám. Víc než dnes pro něj udělat nemůže. Zbývalo
tedy jen odejít. Ale o způsobu, jak se tak stane, nerozhodovala sama.
Profesor
Snape si May s nelibostí prohlížel. Za chvíli tu bude celá škola a on se tu s
ní stále ještě handrkuje. Když se jí však zadíval do očí, trochu se zarazil.
Bylo v nich cosi, co nedokázal identifikovat. Zdálo se mu, že těmi zelenými
okny dohlédne až na samý konec světa. Rychle se však vzpamatoval: „Jak dlouho
tu ještě hodláte hrát to divadlo?“ zeptal se jí mrazivě. May ho znovu vyhledala
očima. „Kdysi jsem se dívala na svět jako vy,“ řekla tiše. „Stálo mě to hodně
bolesti, než jsem pochopila, jak se mýlím. Kéž se nevydáte stejnou cestou,“
popřála mu zcela upřímně. „Už jste skončila?“ odmítal se dál bavit na toto
téma. Jemně se vykroutila z jeho sevření a o krok poodstoupila. „Já jen …“
začala a smutně se na něho dívala. „Já jsem …“ Co chtěla říct, se však profesor
Snape již nedozvěděl.
Odněkud
přilétl Protiva a jak ji uviděl, hned zase spustil: „Zrádkyně! Zradila
Zmijozel! Zradila svou kolej! Vražednice jedna!“ ječel, kroužíc nad hlavami
studentů. May sebou škubla. Když se podívala na Protivu, byly její oči jako
řeřavé uhlíky. Strašidlo zmlklo. „Protiva má pravdu,“ ozval se Snape temně.
„Zradila jste svou kolej. Nezasloužíte si nazývat se dál studentkou Bradavic.“
Ohromeně se na něj podívala a bezděky znovu ustoupila. Nevěřícně kroutila
hlavou. „Jak něco takového může říct?!!“pomyslela si. Nepochybovala o tom, že
její příběh zná. Po té příhodě v hodině obrany přece museli celou záležitost
řešit ve sborovně … „Jak můžete!“ vykřikla vyčítavě směrem k profesorovi
lektvarů. „To není pravda,“ pokračovala. „Já nezradila Zmijozel, to Zmijozel
zradil mě !!!“ zvýšila hlas, jako by mluvila do ampliónu. „Jen ať to všichni
slyší,“ pomyslila si. „Dál už po sobě plivat nenechám!“ Sotva by jí kdo v té
chvíli mohl upřít její vznešený původ – stála hrdě vztyčená na schodišti z leštěného
mramoru, v tmavých kožených kalhotách a sněhobílé košili, dlouhé blonďaté vlasy
spletené do francouzského copu, protkané černou sametovou stužkou, levé zápěstí
jí zdobil nenápadný náramek a na prsou jí spočíval kulatý medailón zobrazující
letícího ptáka. Medailón se slabě zachvíval. Profesor Snape si všiml, že had,
který obkroužil dívčino zápěstí, zvedl svoji hlavu a varovně na něj zasyčel.
„Byl to Zmijozel, kdo mě zradil,“ křičela dál May, „uvěřila jsem lžím, které mě
tam učili a které, jak vidím, se v něm učí dodnes. Zmijozel ze svého středu
vyvrhl zlo, které otrávilo celý tento svět. Země se zbrodila krví a tma se
stala symbolem smrti. Nebude trvat dlouho a temnota zahalí celou tuto zemi a
veškerý život bude v hrůzách zmařen. Vše krásné a čisté bude zničeno; vzduch
naplní dým hořících domů a zápach tlejících mrtvol, které již nikdo nepohřbí;
vody budou otráveny a lesy, poslední útočiště trpících, budou spáleny a
proměněny v prach. Toto je ta slibovaná budoucnost, toto je pravá tvář
Zmijozelu, takto vypadá jeho moc a sláva, neboť kde je nenávist, tam není místo
pro život.“ Na chvíli se odmlčela. Svá slova pronášela stejně afektovaně, jako
by byla sama profesorka Trelawneyová. Harrymu zatrnulo, když si uvědomil tu
podobnost. May evidentně mluví v transu. „Všichni máme obavy z budoucnosti,“
pronesl do vzniklého ticha profesor. „To ale není důvodem pro to, abychom
propadali zoufalství a beznaději,“ řekl pevně, když viděl, jak dívka rozsévá ve
studentech paniku. May se znovu hystericky rozesmála. „Snad si opravdu
nemyslíte, že mám z budoucnosti strach?“ zeptala se, načež znovu zvážněla. „Ne,
já se bát nemusím,“ zadívala se do profesorových tmavých očí. „Já se už nemusím
bát ničeho, ničeho,“ zašeptala. „Máte strach ze smrti,“ konstatoval on. „Není
však hanbou bát se Voldemorta.“ May se ušklíbla. „Bát se smrti? Ale já přece už
jsem mrtvá!“ vykřikla. „Ne, profesore,“ pokračovala tišeji, „nemám strach.
Nebojím se Voldemorta – už ne. Tom mi nemůže ublížit. Nemůže mi udělat nic
horšího, než na mně již spáchal. Nepřišla jsem sem ze strachu. Nevrátila jsem
se do Bradavic, abych se ukryla před jeho pomstou.“ „A proč tedy?“ neodolal
Snape. „Vrátila jsem se, abych vám pomohla,“ odpověděla. „Přišla jsem, abych
zadržela ruku osudu, která již spočívá na jílci plamenného meče. Přišla jsem
chránit Harryho Pottera, neboť na něm stojí a padá vaše víra ve vítězství nad
zlem, které právě teď nazýváte Voldemortem. On to ví. A proto bude právě Harry
prvním, koho bude chtít zahubit,“ odmlčela se. Po chvíli se nadechla: „Jaká
ironie – Harry musí zemřít, protože vy věříte, že vás musí zachránit,“ řekla
trpce. Vypadala unaveně.
Harry
ztěžka polkl. Už pět let věděl, že ho Voldemort chce zabít, ale pořád ještě
nesnášel, když se jeho osud přetřásal na veřejnosti. „Baví se o mně, jako bych
byl jen nějaká houska v krámě,“ pomyslel si naštvaně. A představa, že by ho
měla chránit nějaká šílená páťačka, ho taky nijak nenadchla. „Vy chcete chránit
Pottera?“ zeptal se Snape nevěřícně. Pozorně však zaznamenával každé její
slovo. „Ne,“ vydechla, „už ne,“ bojovala se svou bolestí. Harry si ulehčeně
oddechl. „Ještě že tak. To bych snad nepřežil,“ utrousil ke svým kamarádům. Ron
chápavě přikývl; Hermiona však jeho slovům nevěnovala náležitou pozornost –
sledovala May. „Vrátila jsem se, abych vám pomohla,“ opakovala May sílícím
hlasem, rozhlížeje se kolem. „Vrátila jsem se zpět, abych zabránila nejhoršímu
a smyla tak alespoň částečně svoji vlastní vinu,“ pokračovala. Protiva udělal
ve vzduchu kotrmelec: „Vražedkyně!“ vykřikl. „Do Azkabanu s ní,“ ječel. May si
ho už nevšímala. „Ano, jsem vinna. Ale stejně tak jste vinni i vy všichni, jak
jste tady,“ rozhlédla se znovu kolem sebe. „Voldemort není ten skutečný
padouch, je pouze obětí.“ Svými slovy vyvolala vlnu nevole, ale jen se kysele
usmála. „Ano, skutečnými viníky jsme my sami – já, vy profesore,“ zadívala se
na Snapea přísně, „i vy všichni ostatní, jak tu stojíte. Jeden každý z nás, co
žijeme v kouzelnickém světě, ty na ministerstvu nevyjímaje. To my jsme stvořili
Voldemorta, to my jsme mu připravili vhodnou půdu, živné podhoubí, ve kterém
mohl růst, a umožnili jsme mu, aby se stal tím, kým se stal. Řeknu vám toto – a
nebude se vám to líbit – nebýt Bradavic, nebylo by nikdy Voldemorta.“ Všichni
se na ni zaraženě dívali. „Kacířská myšlenka, že?“ probodávala je očima.
„Nechte toho,“ sykl Snape. „Nenechám,“ opáčila. „Když totiž Voldemort před lety
nastoupil do Bradavic, téměř se nelišil od všemi uctívaného,“ blýsklo jí v
očích, „Harryho Pottera,“ pokračovala dál. Harry sebou škubl, jakoby jej právě
něčím ostrým píchla. „Jak mě může srovnávat s Voldemortem?!“ pomyslel si. Pak
si však vzpomněl na své někdejší vlastní pochybnosti a neklidně se zavrtěl. „Až
v průběhu svého studia se začal měnit,“ slyšel její hlas, „aby se nakonec stal
tím, čím se stal. Nyní se ho všichni štítíte, bojíte se vyslovit jen jeho jméno
a třesete se při myšlence, že jednou přijde až sem a setkáte se s ním tváří v
tvář. Ale ne jeho, to sebe byste si měli ošklivit a obviňovat ty, kteří
otrávili jeho čistou duši. To Zmijozel zasel do jeho srdce infekci, která jej
zbavila vší lidskosti. Obviňuji proto vás a vám podobné, zejména bradavické
učitele a úředníky ministerstva, že jste z chlapce toužícího po lásce a
porozumění vyrobili zrůdu bez srdce,“ ukázala prstem na Snapea. „To vy jste
dopustili, aby jeden student vztáhl ruku proti druhému, dokonce z vlastní
koleje! Dovolili jste, aby v bradavických zdech, které měly být záštitou
spravedlnosti, vzdělanosti a bezpečí, došlo k odporné vraždě! A pak? Co jste
udělali pak? Namáhali jste se vůbec zjistit, co se vlastně stalo? Neee,“ téměř
zavrčela, „z oběti jste udělali vraha pro klid svých prázdných duší! To vaší
liknavostí vrah unikl a mohl dál konat své dílo. A ti, kteří jsou za to všechno
odpovědní, dnes zastávají nejvyšší funkce na ministerstvu. Fuj, je mi z vás
zle,“ odplivla si vztekle. „Jste stejní jako vaši otcové a ti se nijak neliší
od otců svých. Zbabělci! Ubožáci beze cti v těle! Ano, já mohla Voldemorta
zastavit - v době, kdy naše síly byly vyrovnány. Byl snad jen nepatrně lepší
než já. Ale byli jste to vy, kdo z něj udělal to, čím je dnes. A byli jste to
vy, kdo stvořil i mě – takovou, jaká dnes jsem. Nemáte proto právo nám cokoli
vyčítat. Nikdo z vás. Odvrhli jste mě. Ale já se vrátila. A tentokrát už se
vyhnat nenechám. Chci zpět, co jste mi ukradli, chci zpět, co mi právem náleží.
Chci zpět svůj život, všechna ta ztracená léta a vy mi ho dáte – nebo tu
nezůstane kámen na kameni!!!“ samotná její slova byla jako sprška kamenů, jak
se tříštila o hlavy jejích oněmělých posluchačů. Profesor ucuknul, jako by se
popíchal o trnkový keř. „Kam až chce ta holka zajít?“ pomyslel si, když
zaregistroval nenávistné tóny v dívčině řeči. „Ona ho snad … proč by ho jinak
tolik bránila?“ uvažoval. „Ale ovšem, byli spolu v jedné koleji a dokonce ve
stejném ročníku, není tedy divu, že … jak to, že nám toto Brumbál neřekl?!!“
vztekal se. Tohle by všechno měnilo. Je-li tomu opravdu tak, a Snape
nepochyboval,že usuzuje správně, znamenalo by to, že je mnohem nebezpečnější,
než se doposud zdálo. Až teď profesor pochopil Brumbálovu skrytou narážku, že
nedostane-li se May pomoci od nich … raději to ani nedomýšlet.
„A
co jestli vůbec o naši pomoc nikdy nestála? Co když šla rovnou za „hlasem svého
srdce“ a svůj strach z Voldemorta jenom hraje? Co když jen svoji nemohoucnost a
zmatenost jen předstírá a pouze čeká na příhodný okamžik …?“ Ve Snapeovi by se
krve nedořezal. Podíval se na ni a dalo mu přitom mnoho práce, aby ten
vzrůstající děs, který se ho zmocňoval, nedal najevo. May se mu zadívala do očí
pohledem plným pohrdání. V profesorově mysli četla jako v knize. Ani se mu
přitom nemusela dívat do očí – věděla by přesně, na co myslí, i kdyby byl k ní
otočen zády. „Vrátila jsem se,“ vyštěkla, „protože jsem si myslela, že jste se
změnili; myslela jsem, že jste konečně pochopili … ale spletla jsem se. Zase
jsem se zmýlila … Se mnou byste měli šanci, vím to. Ale vy si už žádnou novou
šanci nezasloužíte,“ přejela je nenávistným pohledem, před kterým studenti
začali bezděky ustupovat. „Vy si nezasloužíte žít, už mi na vás nezáleží; nechť
se tedy naplní osud, který je pro vás připraven,“ zakřičela a medailón na její
hrudi sebou prudce zacukal.
May
nemluvila pravdu. Každé z jejích slov ji bolelo, jakoby si rozřezávala žíly
nožem. A to ostatně taky právě dělala. Rozhodla se odejít. Nejen z Bradavic,
ale ze světa živých vůbec. Už neměla sílu dál snášet tu bolest, dál bojovat za
ty, kteří pro ni měli jen pohrdání. Cítila vinu za všechny ty mrtvé, co
Voldemort a jeho Smrtijedi při svém tažení zahubili. Neměla sílu na to, jen
bezmocně čekat, až jí před očima zhynou další lidé, aniž by proti tomu mohla
cokoliv udělat. A neměla sílu k dalším a dalším konfrontacím s malicherným
myšlením kouzelníků, včetně těch v nejvyšších kruzích. Neměla moc jejich
smýšlení změnit. A i kdyby ji měla, nesměla by ji použít. Porušila by tím
rovnováhu, nejvyšší Zákony Vesmíru. Ne, záleželo jí na všech těch lidech i
nelidech, záleželo jí na osudu světa, ve kterém již dávno byla víc, než jen
hostem; až příliš mnoho jí na něm záleželo a nesnesla pomyšlení, že již brzo …
zavřela oči a celá se zachvěla. Jakoby celá zprůsvitněla, když se v jejích
očích objevily první slzy.
Profesor
Snape usoudil, že už slyšel dost. Doslova vytrhl ze svého hábitu hůlku a zařval
k May: „Naposledy vás vyzývám, Parkerová, abyste se se mnou dobrovolně vydala
do ředitelny, kde bude o vás rozhodnuto.“ May jen ohrnula pohrdlivě ret – to,
co řekl, bylo směšné. Nečekala však, až ji zasáhne profesorova kletba.
Vyskočila na zábradlí a vrhla se dolů.
Ozvalo
se několik zděšených výkřiků. May se ale nehodlala zabít. Ne takhle triviálně.
Jak veverka ze stromu na strom, zrovna tak přeskočila z jednoho schodiště na
druhé, které se právě přesouvalo na druhou stranu haly. Byla teď jen o jedno
patro níž. Postavila se k profesorovi čelem. V jejích očích uviděl výzvu. „Snad
si nemyslíte, že se za vámi budu honit,“ zavrčel. „Snad si nemyslíte, že před
vámi budu utíkat,“ odpověděla drze. „Pane Bože,“ pomyslel si, „až tady ta holka
nebude, já snad dám na modlení.“ Tohle se jí dotklo. Věděla, že se chová
hrozně, ale uvnitř toužila, aby ji někdo pochopil. Aby ji někdo přes to přese
všecko bral takovou, jaká je; ne, aby někdo objevil, jaká ve skutečnosti je a –
aby si ji zamiloval. Na okamžik sklopila hlavu, aby se ovládla. Když ji zase
pozvedla, dívala se na svět očima sněhové královny. „Už je pozdě,“ řekla si.
„Pozdě na všechno. Teď jen zbývá zakončit, co jsi započala. A to rychle, holka,
než ztratíš odvahu,“ povzbuzovala samu sebe.
„Ještě
než se mě zbavíte, profesore,“ řekla vážně, „chci vám říct jen toto: Voldemort
je zosobněním koncentrovaného zla – proto chcete-li ho porazit, musíte docílit
toho, aby se spojili všichni, kdo jsou jeho nepřáteli – bez ohledu na původ,
kolej, školu, ve které kdo studoval, bez ohledu na rasu nebo jiné odlišnosti –
všechny rozdíly musí být smazány, musí mezi vámi panovat jednota, protože k
tomu, abyste zdolali takto mocného protivníka, musí se i síly světla
zkoncentrovat, aby byla opět nastolena rovnováha. Voldemorta totiž nepřemůže
jeden, ani deset, ani sto bojovníků – musí to být všichni; všichni, kdo
odporují zlu, kterým on teď vládne,“ řekla naléhavě. Profesorovy oči se jen
zúžily. Nezdálo se, že by chtěl poslouchat její rady. „Pro Boha, profesore, je
už tak málo času; alespoň jednou poslechněte to, co říká někdo jiný,“ vykřikla.
„Osud nám odměřuje poslední vteřiny! Nesmíte dál váhat – není čas na spory a na
hádky, chápete, chápete to?“ zvolala zoufale.
„Snažíte
se vzbudit lítost?“ zasmál se Snape. „Na to jste měla myslet dřív - než jste
vyjevila, co jste doopravdy zač!“ vyštěkl a zamířil na dívku svou hůlkou. May
se chvěla vzteky a lítostí. Bylo to její srdce, co prve slyšela. „Co vy o mně
víte?“ zasyčela na horní schodiště. „Teď anebo nikdy,“ řekla si. „Víte hovno.
Jak byste mohl něco chápat. Jak bych mohla chtít taky něco takového po někom,
komu jsou lidské city naprosto cizí. Jste jen obyčejnej …“ odmlčela se, jen aby
tvář zkřivila do ohyzdného, vítězného úsměvu. Pak se nadechla, aby větu
dokončila. Do profesora jako když udeří blesk. Ten její škleb neznamenal nic
jiného, než že odhalila jeho tajemství. „Jak dlouho už to ví?“ napadlo ho.
Vzpomněl, jak Lupin se Siriem vyprávěli, že je poznala okamžitě. U něj to však
bylo rozhodně těžší zjistit, neboť v jeho žilách kolovalo jen nepatrné množství
vampýří krve. Pro něj ani pro jeho okolí to neznamenalo vůbec nic, kromě toho,
že všechny jeho smysly byly mnohem citlivější než lidské, což znamenalo oproti
ostatním lidem nespornou výhodu. Nicméně kdyby se rozneslo, že bradavický
učitel, navíc ředitel zmijozelské koleje, která si tak cení čistoty krve, je
upír, znamenalo by to jeho konec. Pamatoval si dobře, jakou vlnu protestů
vzbudilo jmenování vlkodlaka do profesorského sboru, který je lidem nebezpečný
pouze jediný den, respektive noc v měsíci … Do konce života by byl štvancem.
Tím spíš, že lidé rozhodně nezapomněli na jeho temnou minulost a jen Brumbálova
autorita zabránila, aby neskončil v Azkabanu.
„Impedimenta!“
vykřikl profesor, než stačila říct poslední slovo. May se však omračujícímu
kouzlu bleskurychle vyhnula. Na tohle čekala. První musel zaútočit Snape, ne
ona. Pozdvihla svou pravou ruku. V dlani jí zazářilo zlaté světlo. Nebelvírští
začali zděšeně prchat. Věděli dobře, co bude následovat. Nemýlili se. May
nenápadně zamířila na zábradlí schodiště těsně vedle Snapea. „Musí si myslet,
že se mi jen zachvěla ruka,“ proletělo jí hlavou, když schodiště explodovalo.
Profesor uskočil stranou. Ihned následoval protiútok, ale May právě zopakovala
svůj husarský kousek a přeskočila na další schodiště. Cestou ještě pro formu
zdemolovala další kus Snapeova schodiště. Pak se na něj vrátila. Byla nyní jen
o dvě patra níž, než rozzuřený profesor. „Tak, teď se jen musím dostat až k
němu,“ řekla si odhodlaně, zatímco po mramorovém lvu o patro výš zůstala jen
hromada suti. „Konjunktivitus!“ pokusil se ji oslepit Snape, ale May se nic
zlého nestalo – jen jakoby se rozzářila. Konečně si stanuli tváří v tvář.
Pomalu kráčela k profesorovi. Najednou udělala prudký pohyb rukou, jakoby
chtěla na profesora zaútočit. „Imobilis!“ zahřměl Snape mířící hůlkou k dívčině
hrudi. Z hůlky vyletěl úzký paprsek světla, který ji zasáhl do srdce. Zachytila
se jej oběma rukama a zvedla své oči k profesorovi lektvarů. V té chvíli
pochopil, že chybil.
Z
dívčiných dlaní se rozlilo světlo, které putovalo a šířilo se mezi profesorovou
hůlkou a zasaženou dívkou. V Mayiných očích Snape zahlédl odraz veliké bolesti;
přesto se na něj vděčně usmála a neslyšně pohnula svými rty. „Děkuji,“ zaslechl
však profesor tak jasně, jakoby křičela. „Panebože!“ splynulo mu ze rtů.
„Finite incantatem,“ pokusil se ji ještě zachránit a kouzlo zrušit. Zavrtěla
unaveně hlavou. To světlo bylo oslepující. Profesor se pokoušel smrtící spojení
ukončit, ale nešlo to. Nemohl nic dělat. Jen se zděšeně díval, jak se z ní
pomalu vytrácí život. Nakonec se mírně prohnula, z úst jí vyšel jediný povzdech
a zhroutila se na schodiště. Zářivé světlo zmizelo a celá hala jaksi potemněla.
„Nééééééééééé!!!“ jako v ozvěně uslyšel Lupinův hlas od paty schodiště. On sám
byl zcela ochromen. Jen stál nad umírající či snad už mrtvou dívkou neschopen
pohybu. Lupin k nim v momentě doběhl. Přiklekl k May ve snaze najít na ní
nějaké známky života. Hledal marně. Její srdce již nebilo. „Ty jsi ji zabil, ty
jsi ji zabil!“ křičel Lupin na bledého profesora lektvarů. Snape v obraně jen
vrtěl hlavou. „Jak jsi to mohl udělat, ty …“ Lupinovi se zlomil hlas. Nemohl
najít vhodnou urážku, kterou by počastoval svého kolegu. „Udělej něco, slyšíš,
ona nesmí zemřít! Jsme za ni zodpovědní, tak už sebou pohni,“ ječel na ztuhlého
Snapea, zatímco si ji položil do klína . „Co jsi jí udělal??!!“ řval Lupin,
přičemž se ji snažil oživit. „Já … nic, nechápu to, použil jsem jen obyčejné
neškodné zmrazovací zaklínadlo,“ hájil se Snape. „Neškodné?!“ vybuchl Lupin.
„Podívej, je mrtvá! Ty jsi ji zabil!“ ječel Lupin na celé kolo. „Nic jsem jí
neudělal,“ probral se Snape vztekle, „to ona - sama …“ Lupin se na něj
nenávistně podíval. Měl sto chutí vytáhnout hůlku a zjistit, kdo z nich je
rychlejší. Asi by to i udělal, kdyby se dívčina hruď nepohnula. May zasténala.
„May, May,“ šeptal Lupin něžně, držíc její hlavu ve svých dlaních. Snape ho v
té chvíli upřímně nenáviděl. May namáhavě otevřela oči. Nezřetelně zašeptala:
„Pane profesore, nezlobte se na něj, prosím,“ stočila svůj pohled ke Snapovi,
„nemůže za to … jsem princeznou Zmijozelu … a Zmijozel přece vždycky nakonec
dostane ostatní tam, kam chce.“ Těžce oddychovala a celá byla zalita potem. „Já
se učila dobře, moc dobře,“ zakašlala. Na rtech se jí objevila krev. „May!“
vykřikl Lupin, „vydrž, nesmíš odejít, slyšíš? Slíbila jsi mi přece …“zadrhl se
mu hlas. May znovu otevřela oči. „Odpusťte mi, prosím. Některé věci se nedají
slíbit a - už vůbec ne vynutit. Už jsem nemohla dál. Jsem tu k ničemu.“ Lupin
se vyčítavě podíval na Snapea. Kdyby jeho pohled mohl zabíjet, už dávno by byl
Snape natáhl bačkory. „Je mi tak smutno, smutno až k smrti,“ vydechla elfsky.
„Nedržte mě tu dál, prosím,“ řekla ještě, než vyčerpala poslední zbytky svých
sil a nadobro ztratila vědomí. „Dělej něco, sakra!“ vyštěkl Lupin. Snape se
konečně vzpamatoval. „Už jsem to zkoušel, nic nepomohlo,“ řekl. Tohle Lupin
slyšet nechtěl. „Ty svině,“ ulevil si konečně. Snape zrudl. „Dej si pozor, komu
co říkáš,“ zasyčel. „Nemůžu za to – sama řekla, že si přála zemřít!“ obhajoval
se. „Odkdy se bradavický profesor neřídí vlastním rozumem a místo toho plní
hloupá přání svých žáků?!!“ zeptal se Lupin ironicky. Snape mu chtěl něco
odpovědět, když mu konečně došlo, že jestli si nepospíší, dívka jim zemře před
očima, zatímco se tu budou dohadovat, kdo z nich je větší vůl. „Drž hubu,
Lupine, nemáme čas se tu hádat. Jestli se nedostane zavčas na ošetřovnu, zemře
ti v náručí. Snad pak budeš spokojen.“ Lupin sebou škubl. Snape měl pravdu.
Rychle se zvedl a pospíchal s bezvládnou dívkou za madame Pomfreyovou, zatímco
mu profesor lektvarů bezohledně rozrážel cestu davem čumilů.