31.Kapitola-Báječná noc
11. 8. 2007
Následujících pár dní byly pro Harryho
velice náročné období, přesto se ještě nikomu nepodařilo mu jakkoliv spravit
náladu. Snad jen Malfoy, který se už vrátil a Harry byl vzteky bez sebe pokaždé,
když se s ním střetnul. I když Draco už vypadal o mnoho rozumněji, než tehdejší
noc a rozhodně se mu tak bláznivě neblýskalo v očích, Harry mu nevěřil a hůlku
měl neustále připravenou, přestože jej ani Střevlík nespouštěl z očí. Harry se
zlobil sám na sebe, že se na to Brumbála nezeptal, jak to doopravdy bylo, když
tam nedávno byl, rozhodl se ale hledat v celé věci něco pozitivního, jak mu
doporučila Hermiona a být tak ve střehu. Jeho kamarádka měla rozhodně pravdu, že
se to Harrymu bude určitě hodit. Do zkoušek zbýval ještě týden a Harry měl
zvláštní pocit, jako by nemohl být více ani připraven. Tím udivoval i sám sebe,
protože mu rozhodně nepřipadalo, že by se nějak zvlášť připravoval nebo učil.
Nakonec musel usoudit, že praktická kouzla tak trochu ovládá, protože se s
Hermionou a Ronem ještě připravoval na jejich „poslání“, jak jejich úkol,
zachránit Krále jednorožců, Hermiona nazvala, a proto už největším problémem
byla teorie. Vzhledem k tomu, jak moc zničeně se tvářil Ron nad svojí kupou
učení si ale Harry uvědomil, že je mu to vlastně docela jedno, jak udělá
zkoušky, přestože věděl, jak moc důležité jejich výsledky jsou. Přemýšlel nad
tím vším celý oběd, když se Ron zrovna snažil umluvit Hermionu alespoň na hodinu
volna místo učení do lektvarů. Nejprve přišel Neville a snažil se s Harrym bavit
o nastávajících zkouškách z bylinkářství, na které se tak moc těší, když si ale
všimnul, že ho Harry vůbec nevnímá, zapojil se do zábavného pozorování zápolící
Hermiony a Rona. Nakonec se do nich vložil a začínal probírat návštěvu na Mogus
Plasma, která je čeká právě koncem tohoto týdne, což rozhodně neměl dělat.
Hermiona byla samozřejmě toho názoru, že jim to sebere velmi důležité hodiny a
potom budou muset spoustu učiva dohánět. Harry se cítil najednou strašně
zmateně, když mu na mysl přišla jedna jediná a asi ta nejpravděpodobnější
myšlenka. „Je jasné, že se nebojím tolik zkoušek, když…když se možná nevrátím,“
myslel si v duchu a při té myšlence ho zamrazilo v zádech. Vzpomněl si na Jeny a
rozhodl se okamžitě za ní vydat. „Ale Neville má pravdu!“ křikl Ron, „když tam
pojedeme, přiučíme se rozhodně víc, než z nějakých knížek, Hermiono,“ Harrymu
bylo jasné, že právě zakončil svůj proslov ohledně Mogus Plasma – výstavy
kouzelnických tvorů. Hermiona se raději vzdala dalších námitek a pokračovala
lhostejně se pustila do jídla. „Kam jdeš, Harry?“ chytila se ho hned, když
vstal. „Musím si ještě něco vyřídit, uvidíme se na hodině,“ prohodil Harry a
spěchal vyhledat Jeny, i když netušil, kde by mohla být, protože ve Velké síni
rozhodně nebyla. Vypadalo to ale, že Jeny také hledala Harryho a tak se skoro
srazili na schodech, jak spěchali. „Jeny,“ vydechl Harry a srdce mu opět
poskočilo někam do krku. „Ahoj Harry,“ usmála se na něho Jeny a Harry zapomněl,
proč ji vlastně hledal. „Teď jsme se pár dní neviděli, jak jsi se měl?“ chopila
se řeči Jeny. „Mám teď dost starostí,“ Harry se rozhodně nechtěl bavit o sobě.
„A co ty?“ „No…“ její obličej zvážněl a Harry by se za to nejraději byl do
hlavy, strašně rád totiž pozoroval její úsměv, „…NKÚ se už blíží, tak se musím
od rána do večera učit. Navíc dostáváme strašně moc úkolů navíc, už nevím, kde
mi hlava stojí,“ postěžovala si. „Ty to určitě zvládneš,“ Harry ji chytil za
ruku a doprovázel zpátky do Velké síně. „Když už jsme to zvládli my s Ronem, a
to nás Hermiona musela dost uhánět a to tu ještě byla ta hrozná Umbridgeová, tak
pro tebe to bude hračka,“ zazubil se. „A uvidíme se i…mimo školu?“ špitla Jeny a
zvědavě na něho pohlédla. Teprve nyní si Harry uvědomil, jak moc celý tento
školní rok uběhl a jak málo zbývá do jeho konce. „Třeba by jsi u nás mohl o
prázdninách nějakou dobu pobýt, kdybys chtěl,“ podotkla Jeny a Harrymu se tento
nápad zamlouval. Rozhodně by to vyhovovalo i Dursleyovým, kteří by byli rádi, že
se ho alespoň zbaví. „To bych určitě mohl, ale jen…“ na mysl mu přišel Fénixův
řád, kde je nyní členem a nastávající souboj s Voldemortem, který se
nedoložitelně blížil, „…pokud tě tím neohrozím…anebo, všechno dopadne dobře,“
dodal rychle, když si všimnul Jenyho úsměvu, že se obává o její bezpečí v
Harryho blízkosti. Jeny se ale zatvářila u poslední poznámky o dost vyděšeněji.
„Co by se ti mělo stát, Harry?“ cítil, jak mu stiskla pevně ruku, jako by se
bála, že už teď někdo přijde a vezme jí ho. „Jeny,“ Harry se zastavil chytil ji
za obě ruce a dlouze se jí zadíval do vlhkých nádherných očích plných strachu.
Stejný strach pociťoval i Harry o Jeny. Nevěděl, jak má začít, bolela ho každá
slza, která se Jeny kutálela po tváři. „Já…budu dělat všechno proto, abych se
vrátil…chci být s tebou…ale je to jediná možnost. Nemůžu Ho nechat, aby vám
ubližoval a jestli ho nezastavím, mohl by nabýt ještě větší moci, o jaké nikdo z
nás neměl ani ponětí…“ Harry netušil, kde se v něm tato slova berou. Nejprve
chtěl Jeny jen něco letmo říct, aby se nebála a najednou mu připadlo, že by její
krásné oči odhalili, že neříká všechno a čím víc ji toho řekne a naznačí, tím
víc ji ubezpečí, že to všechno bude pořádku. Harry měl spíš dojem, že se sám
potřebuje trochu svěřit, protože ani Ronovi, ani Hermioně nemůže říct to, co si
všichni tři myslí. Nemůže jim říct, jak moc smrtelné nebezpečí jim hrozí a jak
beznadějně to celé zní, protože by to celé vyznělo ještě více beznadějněji. Když
to teď ale říkal Jeny, jako by měl důvod se vrátit, jako by měl naději. „Harry,
kam půjdeš?“ chtěla se zeptat Jeny a slzy ji stékaly více a více. Harry už
nemohl mluvit. V uších mu začalo hučet a v krku měl veliký knedlík. Zmohl se jen
na jedno. Neviděl už kolem sebe culící se mrzimorské studentky, Střevlíka, který
jej neztrácel z očí ani na minutku, dokonce ani Cho, která Harryho spalovala
pohledem, viděl jen Jeny. Opatrně si ji k sobě přisunul, aby ji mohl políbit. Už
nemusel nic říkat. „Kde jsi byl Harry?“ vyhrkl Ron, když už seděli na hodině v
učebně proti černé magii a Harry se opatrně prokličkoval až na své místo.
Tonksová, která si samozřejmě nevšimla, že Harry doposud není na svém místě v
první lavici, byla totiž nanejvýš zaměstnána kusem papíru, který se jí pomocí
vosku přilepil k ruce, když ležel dlouhou dobu pod svíčkou, a nešel nijak
odstranit. Celá třída se očividně bavila, ale Harry už neměl tak dobrou náladu.
„Rozloučit se s Jeny,“ prohodil Harry a díval se zamyšleně do lavice, aby se tak
vyhnul nechápavým pohledům jeho kamarádů. „Proč rozloučit?“ Ron se nepříjemně
vrtěl na židli, když se Hermiona ptala. „No…za chvíli jsou prázdniny a já nevím,
jestli bude čas se s ní později vidět,“ zalhal Harry, ale na Rona to očividně
zabralo více než na Hermionu. Naštěstí Tonksová už nadobro vzdala odlepit si
papír od ruky, protože jakmile jej chtěla strhnout, pokaždé se přilepil k té
druhé volné ruce. Takhle si jej musela předávat už delší dobu podle toho, jak to
ve třídě začalo šumět a většina očí už jí přestala pobaveně sledovat. „Takže,
třído,“ promluvila a všichni okamžitě ztichli, „toto je papír, na který se mi
podepíšete prosím…“ zvedla přitom pravou ruku s přilepeným kusem pergamenu,
„…abychom měli jistotu, že chcete jít všichni na výstavu Mogus Plasma, protože
opravdu kdo nechce jít nemusí. Víte, že jsou tu nyní jisté okolnosti, netvrdím,
že se něco musí stát, ale jisté riziko tu je…“ Harry na sobě cítil pohledy
většiny třídy. Jistě, to on byl to riziko. Kdyby je někdo měl napadnout, bylo by
to hlavně kvůli němu. „A proto kromě podpisů vašich rodičů potřebujeme i vaše.
Musím vám oznámit, že je tato akce jen pro šesté ročníky, protože se umíte
přemisťovat, takže na cestě by nám nemělo hrozit žádné nebezpečí a na místě je
přespříliš bezpečno. Je to tam hlídáno mnoha pověřenými lidmi,“ dodala rychle
Tonksová, když si povšimla nejistého pohledu Nevilla, který se jinak na výstavu
těšil. „Sedmé ročníky mají bohužel moc práce nad nastávajícími zkouškami OVCE.
Je to opravdu na každém z vás a nikoho nebudeme nutit,“ zakončila prostě
Tonksová a začala obcházet celou třídu s nataženou rukou, na které měla nalepený
pergamen se jmény každého ze studentů a postupně se všichni podepsali. Dokonce i
Parvati s Levandulí, které nebyly tolik nadšené jako ostatní, ale rozhodně si to
celé nemínili nechat ujít. Harry měl takový dojem, že to měl na svědomí právě
on, když se postavil Seněgevovi. Každý si z něho teď bral příklad a nebál se
vzdorovat jak nesmyslným radám profesora, který je měl naučit, jak utíkat, tak i
nebezpečí, které je mohlo zasáhnout. „Výborně,“ vyhrkla Tonksová, když se
naprosto všichni nebelvírští podepsali (ze zmijozelu se podepsal jen Malfoy se
svými přívrženci, ale dohromady zmijozelských byla asi jen polovina třídy).
Najednou někdo zabušil na dveře, až vyletěly z pantů. Střevlík, který stál po
celou dobu těsně vedle nich samotným leknutím vykřikl a skácel se na bok. V
mezeře, kde ještě před malou chvílí stály dveře, nyní stál trochu zmatený
Hagrid. „Ehm…dobrej den třído…profesorko Tonksová,“ kývl k ní a jakmile vešel,
otočil se, aby dveře znovu nasadil do pantů. Pak chtěl pomoci i Střevlíkovi na
nohy, ten ale, když viděl, že mu chce obr pomoci, raději sebral veškeré svoje
síly a doslova vyskočil na nohy, jako by mu chtěl Hagrid zlomit všechny kosti v
těle. „To je tedy ochránce Harry, ukládáš ho i ke spaní?“ špitl k němu Seamus se
smíchem a Harry se musel začít smát. Už si zvykl na to, že jej neustále někdo
pozoruje a nyní, když už Střevlík nezasahuje výrazně do jeho soukromí a drží se
opravdu o velký kus dál, mu tolik nevadil, alespoň byla nějaká legrace.
„Á…profesore Hagride,“ uvítala ho horlivě Tonksová, „právě jsem dala studentům
podepsat pergamen o tom, že s námi jdou dobrovolně,“ usmála se a očividně se jí
ulevilo, že se Hagrid stavil. „No to je bezva,“ utrousil Hagrid, „hned to vemu
profesoru Brumbálovi, bude šťasnej, že vás chce tolik jet,“ usmál se spokojeně
na třídu, když nahlédl do pergamenu. „Jen opatrně,“ chtěla ho upozornit
Tonksová, „nějak to lepí,“ ale to už ji Hagrid strhával pergamen z ruky a když
si jej chtěl poskládat a zastrčit do kapsy, zjistil, že jej nemůže oddělit od
prstů. „No to nic, von už si s tím Brumbál poradí,“ uklidňoval, v obličeji
naprosto rudou, Tonksovou. „No jináč, co se týče toho našeho vejletu, tak sem
tady hlavně, abych vám něco řeknul o bezpečnosti,“ obrátil se znovu ke třídě.
Ten den bude nějaký studijní volno, poněvadž se musí udělat nějaká větší
vopatření, takže s námi jede i profesor Seněgev (celou třídou to nespokojeně
zašumělo), kterej vám mimochodem dá ještě pár rad a tak v náhradní hodině
(všichni teď jednohlasně vzdechli), no a taky profesor Snape (zmijozelští
vybuchli v nadšený potlesk, zato Harry s Ronem si připadali, jako by je Hagrid
polil horkou vodou). „No tak teď už aspoň vím, proč nám Tonksová nejdřív dala
podepsat ten papír, protože jinak by asi nikdo nejel,“ zaskuhral Ron. „Ale
Rone,“ vyjela po něm Hermiona, „dobře víš, že potřebujeme zvýšený dozor v těchto
dobách, když se navíc…“ „…jedná o mě,“ doplnil ji Harry a Hermionino mlčení mu
dalo za pravdu. „No tak se zatím mějte a uvidíme se,“ zabručel Hagrid, kývnutím
hlavy se rozloučil s Tonksovou a odcházel z učebny. Střevlík mu pro jistotu
otevřel dveře. Harry z úžasem zjistil, že je celý bledý v obličeji, když kolem
něho Hagrid prošel. „Zajímalo by mě, co Drápek,“ napadlo zčista jasna Harryho.
„Myslím, že už ho Hagrid nenajde,“ podotkla Hermiona, „pamatujete ho přece loni
na konci roku, myslím, že se ztratil někde v Zapovězeném lese.“ „Myslíš, že jde
takový obr přehlédnout Hermiono?“ usmál se Ron, ale Hermionu to očividně tolik
nepobavilo. „Myslím, že i tak není v zapovězeném lese dvakrát bezpečno. A když
tu pobíhá ještě takový obr, tak už je to úplné šílenství vydat se tam,“ soudila.
„Ale my tam musíme,“ zakončil Harry vážně, přestože to znělo v daný okamžik jako
nějaká provokace. „Ano…“ potvrdila mu Hermiona souhlasným pokýváním, „a proto se
dnes, než si půjdeme procvičovat, ty víš co,“ otočila se přitom za sebe, jestli
je někdo neposlouchá, ale každý byl příliš zaměstnán rozebíráním nastávající
akce, „musíme si ještě dopsat eseje do lektvarů pro Snapea.“ „Už se nemůžu
dočkat, až se Snapea zbavím…tedy…až místo lektvarů budu mít jinou hodinu,“ dodal
Ron rychle, protože to celé vyznělo, jako kdyby se jejich neoblíbeného učitele
snažil zbavit jinak, než jen jinou hodinou po zkouškách. „Jde vidět, že jsi se
vůbec neinformoval, Rone,“ kárala ho Hermiona. „No jistěže ne, proč bych to
dělal?“ nechápal Ron, „důležité je, že vím, co chci.“ „Samozřejmě, že tě
nezajímá, že lektvary jsou ve všech podobných oborech,“ podotkla Hermiona. „CO?“
vyštěkl Ron, až vyrušil Tonksovou, která se právě snažila rozpomenout, co ještě
chtěla třídě sdělit. „No to právě nevím, Rone,“ prohodila Tonksová téměř
bolestně a od samého přemýšlení, jak tak křivila obličej, její rezavé kadeřavé
vlasy se změnili na sněhobílé na kratičko ostříhané. Parvati s Levandulí
samozřejmě začaly jásat a vzdychat co by za to daly, kdyby toto dokázaly.
„No…tak nic, třeba si ještě vzpomenu,“ pokrčila rameny a stoupla si zpátky za
stůl, aby si nalistovala patřičnou stránku v učebnici. „Dnes budeme pokračovat v
mystických zvířatech ohroženého, ale přesto velmi nebezpečného druhu. Znáte
někdo nějaké takové zvíře?“ „Co minotauři,“ přihlásil se Dean. „Ano, minoutarus
sice dokáže kouzlit podobně, jako skřítek, ale je spíše podobný kentaurovi,“
podotkla Tonksová. „Ale na rozdíl od kentaurů se minotauři nebojí zasahovat do
lidských záležitostí,“ prohodila Hermiona, „a přestože jsou pomalejší, mají
větší sílu i moc.“ „Ano, přesně tak, deset bodů pro Nebelvír za rozebrání
rozdílů mezi minoutarem a kentaurem, Hermiono,“ usmála se Tonksová. „Bohužel
jsem ale nechtěla uznat zrovna minotaura, protože se domnívám, že tyto bájní
tvorové jsou přeci jen napůl lidská stvoření a já jsem chtěla slyšet nějaké
zvíře, se vším všudy,“ vysvětlila Tonksová a chvíli si měřila každého zvlášť a
čekala na odpověď. „Wultorf,“ vyhrkl Harry a cítil, jak na něho všichni
pohlédli, najednou si připadal, jako by mu vyslovení tohoto jména dělalo potíže.
„A-ano…to je také velmi…nebezpečné zvíře a je opravdu téměř vyhynulé…nebo
alespoň se to říká,“ odpověděla Tonksová zaraženě a chvíli jakoby pozorovala
Harryho ruku. „Myslíte, že to tak není?“ zeptala se Hermiona zaujatě. „Říká se,“
začala se svým výkladem Tonksová, „že Wultorfové žijí v podmořských jeskyních na
krajích Irska. Údajně jen chladná a drsná irská moře dokáží udržet jejich
ohnivou vzpurnost. Dokonce i tam, hluboko skryté pod vodou jsou kameny, jediné a
pravé, kterými lze tyto tvory ovládat. Dostali možnost je chránit a nebýt tak
nikdy otroky, protože se někteří členové Ministerstva domnívali, že by to bylo
velmi nebezpečné, kdyby se k nim Vy-víte-kdo dostal. Ne…nepodařilo se mu
Wultorfy získat, asi jen tři nebo čtyři ke konci své krutovlády, ale naštěstí
jeskyní existuje více, takže to nebylo tak snadné. I přesto však, s pomocí,
těchto zvířat, nastal otřesný chaos.“ „Jak se Voldemortovi podařilo znovu získat
Wultorfy,“ všichni vyděšeně nadskočili a většina Harryho spolužáků se začínala
nepříjemně vrtět. Pohled Tonksové však byl nadšený, jako by měla z Harryho
nesmírnou radost. „Víš dobře Harry, že má zná způsob…“ zarazila se, „ale i
přestože Wultorfů je opět jen pět nebo šest, začínají se najednou objevovat
další a nikdo neví odkud přesně a jak je to možné, když jsou hranice hlídány…je
to záhada,“ zakončila, ale jakoby se najednou probrala z nějakého snu,
pokračovala ve výkladu. „Jak jsem řekla, tyto zvířata jsou opravdu nebezpečná a
je dost těžké je zničit,“ podotkla, „mají ještě takzvanou neobjevenou moc…“ „Co
to znamená, ta neobjevená moc?“ vyptával se horlivě Seamus. „To je, když ještě
není známo, co všechno tito tvorové dokáží a jak moc velké síly mohou dosáhnout,
mohou-li se dále rozvíjet a dokonce se ví opravdu málo o jejich počtu a podobně,
jak už jsem vám sdělila. Wultorfové jsou opravdu zvláštní a neprozkoumaná
zvířata, protože je opravdu dost těžké dostat se k nim za účelem zjišťování a
přežít to. Popravdě se objevují hlavně, mohou-li být k dispozici pro nějakou moc
kouzelníka, který jich chce takto využít.“ „Takže se používají jen ke zlu?“
zestručnil to Ron. „Dalo by se to tak říct, ale to jen pro to, že nikdo ještě
nepřišel na žádnou myšlenku, jak jich využít. Mnozí kouzelníci se domnívají, že
Wultorfova moc lze využít jen k ničení…“ „To je ale nespravedlivé,“ zabručela
Hermiona tak, že ji ale Tonksová neslyšela a Harry s Ronem se k ní podiveně
otočili. „Myslíš to vážně Hermiono?“ ujišťoval se Ron. „Jistěže Ronalde,“
vyhrkla Hermiona. „Sám jsi slyšel Tonksovou, kdyby se Wultorfů umělo využít
jinak, než ke zlu, vůbec by jsme je nemuseli probírat jako nebezpečný druh.“
„Takže Wultorfy využívali k moci i jiný kouzelníci?“ vyhrkl Harry k Tonksové,
Hermionin a Ronův hovor už vůbec nevnímal. „Kolik jich bylo před Voldemortem?“
„Mnoho,“ utrousila trochu zaraženě Tonksová, jako by ji to rozpomínání trápilo,
„na někoho se zapomnělo velmi brzy…na někoho se dlouho vzpomínalo. Co existuje
kouzelnický svět, vždy se nalezne někdo s touhou po moci Harry, s postupem času
je opatrnější a mocnější. Když bych to tak zhodnotila, na světě byli alespoň tři
kouzelníci, ze kterých měli lidé obrovský strach, ale jen ten třetí si dokázal
získat takovou moc, že se jeho jméno ostatní báli vyslovit – jen ten jediný,“
nikdo v ten moment nepromluvil. Do téměř mrazivého ticha, jako by se každý bál
promluvit, ozývaly se jen vyděšené výkřiky duchů, kteří takhle řádily už spoustu
týdnů a nikdo nevěděl proč. Každý ale věděl, kdo byl onen obávaný kouzelník, kdo
byla ta hrozba. „Výborně! Tak ty si ještě myslí, že jsou to chuďátka, která
potřebují pomoct?“ rozčiloval se Ron u oběda. „Hermiono to se raději stanu
členem toho tvého SPOŽUSu, než abych ti pomáhal krotit ty hrozná zvířata. Jestli
ti to nedošlo, tak jsou to ty samé bestie, které napadly Harryho a málem ho
zabily.“ „Kdybys mě poslouchal, tak by ses dozvěděl, že je nechci krotit, ale
chci přijít na to, jak by se dala jejich moc využít,“ bránila se Hermiona. „Ona
se opravdu zbláznila,“ otočil se Ron k Harrymu nevěřícně. „Když by se nám
podařilo přijít na nějakou dobrou vlastnost Wultorfů, mohlo by se jí využít,“
Hermiona pomalu začala ztrácet trpělivost. „Co si o tom myslíš, Harry?“ „Já,“ už
zase se Harry dostal mezi jejich spory, „myslím si, že má Hermiona pravdu – dalo
by se Wultorfovi síly využít, ale jen proti Voldemortovi. Podle mě tito tvorové
nemají jiné vlastnosti, než vlastnosti ničit,“ zakončil svůj výklad a oba jeho
kamarádi byli jako opaření. „Myslím si, že jsme už dost daleko s…“ otočil se
Harry kolem sebe, jestli je někdo nepozoruje kromě Střevlíka, který stál ale
dost daleko, „…přeměňováním…dnes nepůjdeme do Chroptící chýše, ale mám pro vás
něco jiného,“ šeptal Harry, ale očividně mimo Rona Hermioně se Harryho nápad
dvakrát nezamlouval. „Nemyslíš si, Harry, že by to mohlo být nebezpečné?“
zeptala se. „Vždyť ani nevíš, co Harry myslí,“ podotkl otráveně Ron. „Myslím si,
že v uzavřené místnosti se už nic nenaučíme. Potřebujeme získat rovnováhu,
každý,“ podotkl Harry a Hermiona mu dala zapravdu svým mlčením. Celý zbytek dne
Hermiona skoro nepromluvila. Ron měl za to, že je ještě naštvaná na Harryho,
protože se nezastal ani jednoho z nich, ale Harry měl takové tušení, že se
snaží, tak jako nedávno on sám, poskládat v hlavě všechny myšlenky. Určitě jí
nejvíce vrtal hlavou ten dnešní večer. Harry byl ale přesvědčený, že už nezbývá
moc času a je načase se začít pořádně připravovat. Zato Ron byl z nastávajícího
večera naprosto nadšený. Dokonce ani skoro nevečeřel, jak moc se těšil a Harry
ho nakonec musel přemlouvat, aby se pořádně najedl, protože přeměňování ubíralo
strašně moc energie a mohl by to samou slabostí pokazit. Ronova nálada poněkud
poklesla, když museli ještě kolem deváté dopsat eseje pro Snapea. Hermiona měla
sepisovat jen tu dnešní o všech druzích žabinců mizivých, Harry s Ronem, kteří
se na to totiž předešlé večery ani nepodívali, měli dopisovat ještě účinky
brčálníků hovorných a to rozhodně nebylo pro oba jednoduché, protože ani jeden z
nich netušil, k čemu by tyto rostliny mohly být užitečné. Ron se neustále
vymlouval, že všechno zvládne později, protože loni měli učení o mnoho víc (v
ten moment si Harry musel vzpomenout na Jeny a opravdu ji zkoušky NKÚ nezáviděl.
On sám už by je znovu podstupovat nechtěl), tentokrát jim ale Hermiona odmítla
sepsat jejich práci, a protože to od ní znělo o dost výhružněji než kdykoliv
dřív, Harry se do toho raději pustil a nakonec se přidal s velikou nelibostí i
Ron. Když to konečně dopsali, bylo už skoro jedenáct hodin. Hermiona se dávno
učila něco do starodávných run a Harry s Ronem se zmohli akorát tak na to, aby
si šli schovat svoje brky a práce a obléct si něco teplého. Něco po jedenácté
hodině se všichni tři dostali na školní pozemky a přešli blíže k vrbě Mlátičce.
Kromě překrásně osvětleného bradavického hradu a městečka Prasinek někde v dálky
ovšem nikde v okolí nemohlo být živé duše. Dokonce ani u Hagrida v hájence se
nesvítilo, což Harryho značně poděsilo. Kde jen Hagrid mohl v tuto dobu být?
Snad neodjel. Ale třeba jen ještě vyřizuje něco okolo jejich výletu na výstavu
Mogus Plasma. Rozhodně měl nyní tolik starostí, že na toto musel na chvíli
zapomenout. Musel si teď pořádně pročistit hlavu a začít se soustředit. „Nebylo
by lepší proměnit se v chýši?“ ozval se najednou Ron. „To nejde, Harry by
neprošel,“ tak malý zase není a rozhodně by jsme to neměli riskovat, protože je
ta přeměna zatím pro něho strašně nebezpečná a složitá, ještě si nezvykl,“
prohodila odkudsi Hermiona. „No tak Harry, zvládneš to,“ pobídla ho. To už se
Harry začínal soustředit jen na přeměnu v hipogryfa. Tentokrát musel uznat, že
to byla snad ta nejlepší přeměna, jaká se mu kdy zatím povedla a měl takový
dojem, že lepší už to nebude. O dost rychleji se i vzpamatoval a téměř okamžitě
se mu podařilo i postavit se na nohy. Jen pořád nemohl přijít na to, jak se
rozpínají křídla. Napadlo ho ale, že když tolik cítil lopatky, měl by právě
pomocí nich ovládat svoje křídla. „Zkus roztáhnout křídla,“ vybídl ho Ron a v
ten moment Harryho mrzela jediná věc – že nemůže mluvit tak, aby mu Ron rozuměl.
Naštěstí se jeho kamarádovi podařilo alespoň zachytit Harryho vyčítavý pohled a
to očividně zabralo. Harryho napadlo, že by mohl neposlušná křídla prostě
ovládat vlastní vůlí a myslí, jako zbytek. „To je ono!“ křikla Hermiona a jakoby
její hlas projel Harryho hluboko do uší. Měl co dělat, aby to ustál, protože
jeho koncentrace byla pryč. Za chvíli ale s radostí zjistil, že může perfektně
mávat křídly, jak ho napadne. „Harry…nechceš nás svézt?“ vyhrkl Ron nadšeně.
„Harry bude mít nejdřív problémy sám se sebou, Rone, a ty sám se ještě
potřebuješ proměňovat, nechej ho,“ uzemnila ho Hermiona a přestože by Harry
strašně rád Rona svezl, tušil, že by to nemuselo dopadnout zrovna dvakrát dobře.
Na řadě byl tedy Ron, který se přeměnil bez větších potížích ve lva a už vesele
vyřvával. „Nezapomeň vzbudit celý hrad,“ sjela ho okamžitě Hermiona, „teď nikdo
z nás nebude moci mluvit, takže kdyby jste měl někdo nějaký problém, tak
natáhněte jednu nohu vpřed a zařvěte,“ podotkla ještě Hermiona než se proměnila
ve vydru. Ron sebou začal pohupovat zprava doleva. Harry měl dojem, jako by měl
jeho kamarád problém s rovnováhou, ale když viděl, jak neustále civí na zem,
uvědomil si, že prostě Hermionu ztratil z dohledu. V té tmě kolem se totiž malá
vydra ztratila jako nic. Jedině Harry neměl problémy jí vidět, protože to
vypadalo, že vidí snad všechno, každičký lístek a větvičku, jako by bylo
naprosté světlo. Zrzavý lev skoro až rozmrzele popošel dopředu, ale Harry ho
okamžitě odstrčil zobákem, protože málem šlápnul na vydru, kterou neviděl. Ron
se po něm nejprve ohnal tlapou a očividně se chtěl popichovat, když si ale
uvědomil, že je hipogryf o dost silnější, raději jen hrozebně zavrčel a popošel
stranou. „Je čas někde se projít,“ pomyslel si Harry a kývl na své přátele
směrem k lesu. Hermiona začala zmateně pobíhat, očividně si nepřipadala tak
bezpečně jako Ron, který spokojeně potřásal svojí hlavou a huňatá bohatá hříva
se mu natřásala na krku. Harry ale už na nic nečekal a rozběhl se k lesu. Za
sebou slyšel zuřivý řev Rona. Hermiona sice nebyla slyšet, ani vidět, ale podle
toho, jak se Ron neustále otáčel Harry věděl, že se zatím drží za nimi. Harry
vběhl do lesa. Místy měl velké problémy, aby nevrazil do nějakého stromu,
protože kličkování mu v té rychlosti ještě pořád nešlo tak dobře, jako Ronovy,
který byl přeci jen o dost menší a neměl už takové problémy s těžištěm. Hermiona
ovšem nebyla téměř vidět. Neběhala sice tak rychle, rozhodně ale kličkovala,
jakoby nic. Co zatím Harrymu dělalo větší potíže, než pohyb lesem, byly jeho
silné smysly. Nejhůře na tom byl se sluchem, protože přestože už bylo dost
pozdě, slyšel každičký šum větru, každičké prasknutí větvičky a to ho mátlo. Na
výborný zrak a ostrý obraz si zvykl opravdu rychle, dopomohla mu k tomu hlavně
neustále pobíhající Hermiona. Při jejich putováním lesem nikoho, kromě párku
netopýrů a jiných drobnějších nočních zvířat, nepotkali. Ron i Hermiona se
začali očividně bavit, když se Ron pokoušel zachytit svoji tlapou Hermionu,
která provokativně kličkovala poblíž něho. Harry toho využil a šel se projít
kousek dál. Mezi stromy zahlédl probleskovat místy jakési oslňující světlo a
hned na to si uvědomil, že to měsíc tak zářivě a kouzelně osvětluje malou louku.
Harry si připadal, jako by toto místo vůbec nezasáhly deště ani zima a mráz,
který se podepsal na okolí, přestože už opět nastávalo teplé počasí. Déšť
minulých dnů totiž všude v okolí způsobil, že se zem bořila pod nohama, tady to
ale vypadalo, jako pečlivě udržovaná zahrádka strýce Vernona. Bujný travnatý
porost musel být pro zvířata naprostým rájem. Stromy obklopující louku byli o
dost nižší než stromy v celém lese. Toho se Harry rozhodl využít. Rozběhl se
napříč loukou a hodnou chvíli pobíhal. Několikrát se mu nepodařilo srovnat si
všechny nohy tak, jak potřeboval a ztrácel těžiště, netrvalo ale dlouho a Harry
už se cítil mnohem jistěji v každém pohybu. Na chvíli se zastavil a rozhlédl se,
Hermiona s Ronem se někam ztratili. Harry se vrátil, aby je našel, ale kolem
dokola už nikdo nebyl a dokonce ani jeho ohromně silný sluch nic nezachytil.
Harrymu to teď ale nevrtalo hlavou. Hermiona s Ronem se určitě jen o něco málo
vzdálili a za chvíli se vrátí. Harry se podíval k měsíci, jak nádherný mu
připadal. Konečně Harryho napadlo jít hledat Rona s Hermionou, když se delší
dobu nevraceli, ale rozhodl se, zkusit to jinak. Toužil vzlétnout do vzduchu a
tak se vrátil na prostornou louku. Nejprve několikrát zamával křídly, aby se
ujistil, že je může ovládat. Marně si nyní snažil vzpomenout na Klofana, jak moc
silně mával křídly, když letěl nebo jak se vůbec nakláněl. V ty chvíle Harry
ještě nevěděl, že to bude potřebovat vědět. Napadlo ho jen, že by to mohl zkusit
s rozběhem. Harry se postavil na zadní a okamžitě poskočil vpřed a vyrazil
závratnou rychlostí. Snažil se přitom mávat silně křídly, dokud se mu nepodaří
vzlétnout, najednou si ale uvědomil, že to není dvakrát snadné, myslet na více
věcí zároveň. Muselo být už moc hodin, protože měsíc začínal slábnout a les
začínal neklidně šumět, když se Harry asi po sté ocitl na malý okamžik ve
vzduchu a pak okamžitě spadl zpátky na zem. Byl už tak zesláblý, že se nemohl
postavit ani na nohy. Chvíli tak ležel a přemýšlel, v čem dělá chybu. „Nemůžu to
tak nechat…není čas,“ Harry se posbíral a znovu odhodlaně vystartoval vpřed
začal mávat křídly, která už ho nesnesitelně bolela po dnešním večeru, pomalu je
ani necítil. Tentokrát vyběhl z louky a běžel lesem, ani netušil, kam. Běžel tak
rychle, že sotva popadal dech. Únava jej ale na malý okamžik opustila, když se
hnal lesem a spatřil znovu nějaké světlo probleskující někde vdáli. Přidal, jak
nejvíc to šlo. Tentokrát musí běžet opravdu jak nejrychleji může. Vyběhl z lesa
v obrovské rychlosti, že ani nestihl zastavit a okamžitě ztratil půdu pod
nohama. Harry se nyní řítil z jakési skály. Vlastně se neřítil, ale letěl.
Konečně letěl, podařilo se mu vyletět vysoko nad les a v dáli spatřil Bradavice.
Až teď si uvědomil, jak moc daleko zamířil od bradavického hradu. Harry by
nejraději křičel radostí, ale vydral ze sebe jen jakýsi výkřik. Nad školními
pozemky spatřil velkého lva běžícího k hradu, začal se tedy vracet k zemi. Dopad
byl o něco těžší, než si představoval. Harry to neustál, ztratil těžiště a upadl
tvrdě na zem, než se postavil zpátky na nohy, dnes už po několika sté, stál u
něho Ron s Hermionou.
„Harry, ty jsi letěl!“ vykřikla Hermiona nadšeně.
„Harry, ty jsi letěl!“ vykřikla Hermiona nadšeně.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář