15.Kapitola-Aberfothovy vzpomínky
10. 8. 2007
"V první řadě se musíš přestat tolik
honit a začít se soustředit," poučovala Harryho Hermiona, když na druhý den ráno
šli na snídani.
"Jak to asi tak má udělat?" bránil ho skoro vztekle Ron. Vypadal naprosto nevyspale, ale Harry se mu ani nedivil. Sám měl pocit, že jakmile zalehl ke spánku, už musel vstávat a navíc, dnes měli ještě hodinu s novým, ale i přesto už nanejvýš neoblíbeným profesorem Seněgevem, který se je naposledy snažil přesvědčit, že nejlepší obrana před zlem je útěk nebo dobrá schovávaná. To se Harrymu ale rozhodně nelíbilo, nebyl však jediný.
Když vešli do Velké síně na snídani, Harry si nemohl nepovšimnout zamrzlých obličejů svých spolužáků.
"A to se na rozdíl od nás vyspali," zašeptal mu do ucha trochu pobaveně a hned se zdálo, že ho to rozhodně povzbudilo.
"Prostě toho máš hodně," trvala si na svém Hermiona. "Je od tebe sice moc hezké, že nám pomáháš, aby jsme zvládli přemisťování, ale..."
"Vždyť to byl hlavně tvůj nápad, aby jsme znovu vytvořili Brumbálovu armádu, Hermiono," připomněl jí Ron, "rozhodně ty jsi z nás tří kývla Deanovi nejdřív." Hermiona chvíli váhala, vypadalo to, že se rozmýšlí, jestli se má na Rona obořit nebo pokračovat s promlouváním Harrymu do duše.
"Já vím," pokrčila rameny, "ale jen jsem chtěla upozornit, že kromě učení a BA je tu ještě nitrobrana s Aberforthem," vysvětlovala.
"A nezapomeň ještě na famfrpál," upozornil ji Ron. "To mi připomnělo Harry, víš že zítra je první famfrpálový trénink? Říkala to Angelina," vysvětlil mu prostě. Harry byl upřímně rád, že jeho kamarád teď bude hrát s ním. Loni si toho moc neužil, protože měl zákaz od vrchní vyšetřovatelky Umbridgeové, dosazené z ministerstva, aby udělala ve škole pořádek. Jediného, čeho však za celý její pobyt na škole, který ji Harry spolu s ostatními spolužáky poněkud ukrátil jednou příhodou s kentaury ke konci školního roku, takže nakonec skončila někde v nemocnici u svatého Munga, bylo, že kvůli ní odešli ze školy Fred a Georgie a mnoho učitelů se bálo o svá místa, když vyhodila profesorku Trelawneyová. Jediný, kdo zjevně litoval jejího odchodu, byl školník Filche, který už si začínal pomalu chystat svoje oblíbené náčiní, jako například provazy, kde se studenti místo školního trestu věšeli vzhůru nohama do průvanu. I nyní šlo v jeho pohledu už z dálky zahlédnout, že by bylo nejlepší, aby se od něho studenti drželi dále, protože jaksi ještě nemohl vstřebat, že se těchto jeho oblíbených trestů nedočká ani po tolika letech. Obcházel teď po večerech chodby víc a víc a nejednou se mu podařilo nachytat studenty samotné a toulající se po potemnělých chodbách a i když ještě nebyla večerka a žáci se tudíž mohli volně pohybovat po škole, dokázal si pokaždé najít nějakou záminku, proč daného studenta, který se většinou provinil podezřelým pohledem - až přespříliš lhostejným či dokonce ospalým, potrestat. O to rozzuřenější a ostražitější pak byl, když z toho ubohý vyděšený student vyklouznul bez trestu.
Harry byl opravdu rád, že Ron začal mluvit o famfrpálu. Nechtěl už se totiž s Hermionou vybavovat o tom, co všechno musí dělat mimo školu. Byl si téměř stoprocentně jistý, že kdyby se i mimoškolní aktivity počítali do známek, měl by nejlepší z tohoto předmětu nejlepší známky.
Celou snídani se tedy bavili o famfrpálu a o tom, že letos jistě musí vyhrát školní pohár, zatímco Hermiona se napůl uraženě bavila o něčem s Nevillem. Na hodinu obrannářství rozhodně nikdo nespěchal.
"Stejně, musí se vybrat nějací dva odrážeči místo Freda a George," posteskl si Ron, když po zvonění vcházeli do třídy. Harrymu mu musel dát zapravdu. Když měl nebelvír naposledy v družstvě jiné dva hráče, narychlo vybrané místo dvojčat, byla to naprostá katastrofa. Tentokrát museli něčemu takovému zabránit a najít někoho vhodného, kdo by hrál alespoň téměř, jako Weasleyovi.
Výklad profesora Seněgeva byl natolik okouzlující a zajímavý, že jediný, kdo se sem tam zaposlouchal o jeho hloupém blábolení, byla Hermiona. To bylo však jen ze začátku hodiny, než pochopila, že nemá cenu se vzpouzet Seněgevovým hloupým radám a názorům, protože ho to dovádí leda tak k naprosté až skoro šílené zuřivosti, a tak i ona se nakonec rozmrzele zabodla svým nosem do knihy Útočná kouzla používaná k obraně, čímž očividně chtěla profesora definitivně dopálit.
Ten se zprvu tvářil, jako že nic nevidí, následně ji ale knihu odebral potom, co se ostatní snažil přesvědčit, jak moc je pichloun zemní nebezpečný, a Hermiona mu začínala recitovat obsah knihy, kde se psalo, že se dá odstranit hloupým zaklínadlem pro malé děti. Harry čekal, že to Hermionu rozmrzí natolik, že toho všeho nechá, ta se ale na profesora rozzuřila tak, že to vypadalo, jako by se chystala každou chvílí vybuchnout.
Ale ani ostatní se dnes očividně rozhodli Seněgeva nešetřit a provokovali ho, jak nejvíc to šlo. Harry a Ron se k nim museli rozhodně přidat.
"Vy všichni hlupáci bez reflexu jste, vy nemít sebezáchova žádná," byl naprosto rudý vztekem a rozzuřeně máchal rukama kolem sebe, takže vypadal jako nějaký přihlouplý maňásek.
"Vy zase hloupě mluvit," spustil velice vážným tónem Ron a snažil se napodobit Seněgevův tvrdý pohled, Harry vyprskl smíchy. On a několik spolužáků však nebyli jediní, kdo tuto Ronovu poznámku zaslechli. Profesorův obličej se okamžitě změnil, tvářil se tentokrát tak strašlivě tvrdě a hněvivě, že opravdu mohl i nahánět strach. Děvčata v předních lavicích tiše zasténala.
"Takže vy a Potter trest školní vyhráli jste právě," ušklíbl se posměšně. "Vy byste měl si pozor dávat hlavně, pane Pottere," upřel svůj pohled s krkavě podlitýma očima na Harryho, ale ten se snažil tvářit naprosto nenuceně, což se mu zatím docela dařilo, "vy měl byste se naučit ukrývat," snažil se radit, ale nebyl už schopen říct něco dalšího, Harry totiž vyletěl z lavice, jako by ho někdo popíchl. Cítil, jak s ním cloumá vztek. Ruce měl ztěžklé rozčílením, že by do něčeho nejraději praštil.
"CELÝ SVŮJ ŽIVOT SE UKRÝVÁM!!!" zařval Harry, byl zlostí bez sebe. Jak mu tady mohl někdo takový, jako je právě Seněgev, radit, co má dělat. Neměl nejmenší ponětí o tom, co se děje. Neměl ani páru o tom, co Harry ještě bude muset podstoupit. Harry se třásl vzteky po celém těle, naproti tomu, profesor Seněgev se tvářil naprosto zaraženě. Cítil, jak pohledy všech přítomných klouzají napjatě z Harryho na Seněgeva, ale to mu bylo jedno.
"Vy neskončit dobře jednou, pane Pottere," tvářil se, jako by se na Harryho chystal zaútočit. Nastalo dlouhé tísnivé ticho, vypadalo to, že si to Harry právě perfektně zavařil. I profesor Seněgev se po chvíli chabě usmál. Spíš to vypadalo, jako kdyby měl nějaké křeče. Harry se zezačátku domníval, že spíš v jeho obličeji zahlédl jakýsi nenávistný úšklebek, dokud však ze sebe podivný profesor nevypustil jakýsi chraplavý skoro dunivý kašel, pak museli s Ronem usoudit, že to byl s nejvyšší pravděpodobností jakýsi smích.
"Hloupý jste ještě, nic nevědět vy," a s jakýmsi zadostiučiněním se otočil k odchodu. Teprve nyní si žáci uvědomili, že už je dávno po zvonění a můžou odejít. Nikdo totiž po celý zbytek hodiny ani nedutal. Harrymu přišlo, že celé obrannářství uběhlo až přespříliš rychle. Posbírali si s Ronem pergameny a spolu s brky a tuší si je rychle shrábli do brašen, oba se nemohli dočkat, až konečně odejdou.
"Ještě počkat, Potter," zarazil ho ještě Seněgev a už nic dalšího nemusel říkat, jeho zlomyslný obličej mluvil sám za sebe. "Vy se mnou za třídní profesorkou jít, hned," vybídl ho rázně a okamžitě ho chňapl za límec hábitu, jako kdyby se Harry všelijak vzpouzel a snažil se mu uniknout. "Vy moc o sobě si myslet, to nesnášet já," ušklíbl se zlostně. Harry stihl jen zaslechnout Ronovu poznámku, že se uvidí na hodině proti černé magii a rychle kamarádovi mávnul na důkaz, že zaslechl. To už ale cupital kamennou chodbou pryč. Přestože se Harry snažil natáhnout svůj krok co nejvíc, zdařilo se mu tak akorát udělat dva své kroky na jeden Seněgevův.
"To není pravda," osopil se na něho Harry, ale to už ho profesor táhnul před sebou k profesorce McGonagallové. Harry byl vzteky bez sebe, nejenže ho Seněgev rozčiloval tím, jak najednou mlčel, ale táhl ho za límec jako nějakého uličníka. Harry zahlédl několik pobavených a většinou i posměšných pohledů a úšklebků, většinou zmijozelských studentů, snažil se několikrát vykroutit z profesorova sevření, ale ten měl až přespříliš pevný stisk, než aby se mu podařilo vymanit z jeho spárů.
Zatímco Harry stál naproti velkému už na první pohled nepohodlnému křeslu a velkému pracovnímu stolu v kabinetě profesorky McGonagallové, která se zatím horlivě dohadovala s profesorem Seněgevem, který vypadal, že mu dochází trpělivost. Jakkoliv se spolu snažili domlouvat šeptem, tu a tam Seněgev nevrle vykřikl nějaká slova, Harry měl dojem že to bylo rusky a profesorka McGonagallová se ho snažila uklidnit tvrdým nepřístupným pokýváním hlavy, jako by ho o něčem chtěla přesvědčit, že se mýlí.
Harrymu to však bylo jedno. V tuto chvíli ho naprosto nezajímalo, co se bude snažit profesor obrannářství jeho třídní profesorce namluvit. Okamžik přemýšlel nad tím, co by se stalo, kdyby ho třeba vyhodili ze školy. Kam by potom šel? Co by dělal? Za nedlouho už ale raději rychle tuhle myšlenku zapudil, bylo přeci jasné, že za takovou malichernost ho určitě ze školy nevyhodí. Spolu s Ronem a Hermionou už zažili horší věci.
Zamyšleně se zadíval ven z okna. Vypadalo to, že všechna ta bouřková období už nadobro skončila, protože venku začalo slabě sněžit. Harry mlčky a bez jediného pohybu stál a pozoroval, jak se malinké vločky rozplývají na okně a po nich zůstávají jen malinké třpytivé kapičky. Přemýšlel, co by asi tak dělal Sírius, kdyby byl naživu. Letos začala zima opravdu o dost dříve, než předešlý rok.
"Dáte si čaj, pane Pottere?" zeptal se najednou profesorčin roztřesený hlas a Harrymu v tento okamžik připadal opravdu unavený. Ani se však nedivil, profesor Seněgev se tvářil opravdu neodbytně. Harry zavrtěl hlavou a profesorka McGonagallová se znaveně posadila hluboko do svého křesla a zpoza stolu si Harryho zkoumavě prohlížela přes své kulaté brýle.
"Jste v pořádku?" mávnutím ruky ho vybídla, aby se posadil, Harry na krátký okamžik zaváhal, ale když v profesorčině pohledu zaznamenal naprostou odhodlanost, přeci jen si raději sedl na malou židličku naproti stolu.
"Ano," zalhal a zadíval se znovu ven z okna někam za profesorku. Malých vloček začalo velmi rychle přibývat. Zvedl se vítr a klepal jemně do oken, vypadalo to, že je venku opravdu velká zima. Harry se cítil tak nějak bezpečně, když byl uvnitř dobře vytápěného hradu a pozoroval první zimní vichřici.
"Myslím, že jste si na sebe vzal až přespříliš úkolů," ozvala se po delším okamžiku znovu profesorka McGonagallová, Harry z tónu jejího starostlivého hlasu tak nějak odtušil jistý neklid. Zaraženě na ni pohlédl a profesorka se pousmála.
"Vím, že kromě několika hodin s Aberforthem navíc ještě pomáháte svým spolužákům," pronesla nanejvýš nenuceně a jakkoliv se tvářila spokojeně, Harryho zalilo horko. I když se profesorka tvářila, že je spíš ráda za to, co Harry dělá, přece jí to muselo vadit. Harrymu to nešlo do hlavy.
"V-vám to nevadí?" vykoktal ze sebe překvapeně.
"Jistěže ne, pane Pottere," obdařila ho přívětivým pohledem. "Sama jsem profesoru Brumbálovi říkala, že studenti, kteří měli zkoušky z přemisťování skládat už loni, jsou ve značné nevýhodě," pokývala hlavou. "Z teorie na praxi jsme museli přejít skoro o více než měsíc dříve a nejinak to bude s tréninkem, který se bude muset urychlit nejméně o měsíc," vysvětlovala skoro pobouřeně.
"Ale proč se s těmi zkouškami tak spěchá?" vyzvídal Harry, podle toho, jak se jeho třídní profesorka tvářila, také z toho všeho nebyla zrovna dvakrát nadšená; nemohl si ale vybavit, že by jakkoliv šla proti Brumbálovi.
"Profesor Brumbál za to samozřejmě nemůže," odtušila, "to má na starost Ministerstvo kouzel, které s tím nechce mít žádné potíže. Každého studenta, který úspěšně složí zkoušku z přemisťování, musí totiž zapsat do evidence," vysvětlila prostě, když ji Harry obdařil nechápavým pohledem, "a jak si už jistě dokážete odvodit, pane Pottere, tak by je toto papírování zřejmě zabavilo na dost dlouho, vzhledem k tomu, kolik práce mívají během roku," dořekla.
"Tam se taky nedělá nic jiného, než že se papíruje," zamumlal si pro sebe Harry, ale nebylo to tak dostatečně potichu, aby jej nezaslechla i profesorka McGonagallová, která ho obdařila povzbuzujícím úsměvem. Harry usoudil, že má dnes opravdu jednu z těch výjimečných perfektních nálad.
"Já jsem si myslel, že je tam i speciální oddělení, které se týká škol," usoudil a zároveň si povšiml, že profesorčin úsměv se rázem vytratil. Původně měl v plánu dále se zeptat, jak se sem podivný profesor Seněgev dostal, ale okamžitě to vyloučil. Vypadalo to, že se vrátila zase profesorčina známá odměřenost a přísnost. Harryho zajímalo, proč.
"Jistě, tam ale nyní mají nějaké... problémy," při těch slovech si na okamžik přiložila ruku k ústům, jako kdyby si chtěla odkašlat, Harry ale moc dobře poznal, že se chystala říct něco jiného, na poslední okamžik si to však rozmyslela.
"Kdyby nebylo té proklaté Umbridgeové, už bychom to dávno zvládali," postěžoval si ještě; bylo mu téměř jasné, že jejich rozhovor se neodkladně blížil ke konci, ale Harry se chtěl ještě zeptat na spoustu dalších věcí. Zrovna v tento okamžik si uvědomil, že vlastně neví nic nového, co se za poslední čtyři měsíce stalo. Zajímalo ho to.
"Jistě," přikývla k Harrymu velkému překvapení; doopravdy čekal, , že ho tak nanejvýš napomene, "ale to už je pryč," poznamenala. Harry v jejím obličeji zahlédl jakési zasnění, jako kdyby vzpomínala na něco hodně dávného a strašlivého. Ani se profesorce nedivil; vzpomněl si totiž na ten strašlivý večer, kdy se snažila bránit Hagrida, pro kterého si díky Umbridgeové přišli z Ministerstva � jeden okamžik, kdy ji zasáhlo několik kouzel najednou, se Harry domníval, že je mrtvá � byl to opravdu strašný pohled.
"Tak," zvedla se po chvíli ticha, ve kterém si Harry horečně skládal myšlenky, "myslím, že by jste nerad propásl hodinu obrany proti černé magii," nad očekávání se tvářila spokojeně. Harry se také postavil a pomalinku zamyšleně odcházel.
"Profesor Seněgev," ozvala se znovu McGonagallová a Harry se k ní okamžitě zaujatě otočil, zajímalo ho, o čem se vlastně ti dva tak horlivě dohadovali, "mě žádal o řádné pokárání, pane Pottere," oznámila mu prostě, jako kdyby si zrovna v tuto chvíli vzpomněla a měla tudíž povinnost profesoru Seněgevovi vyhovět.
"Vím, že to nemáte rozhodně lehké, ale buďte prosím opatrný," upozornila ho. Přestože už to nebylo poprvé, co profesorka McGonagallová projevila o Harryho jistou upřímnou starost, Harry se i tak snažil potlačit překvapení. "Je naprosto zbytečné pohnat proti sobě i ty, kteří stojí na vaší straně," jako kdyby mu chtěla připomenout něco, na co už zapomněl. Harry v jejím hlase poznal jakési upozornění smíšené s napomenutím.
Vyšel rázně z kabinetu. Už se ani neohlédl a šel co nejrychleji na hodinu. Po cestě už ani moc nepřemýšlel, měl pocit, že právě vyhrál souboj s podivným a neoblíbeným profesorem Seněgevem, přesto tak nějak tušil, že i on se ještě pořádně nerozčílil.
Harry si stihl jen odnést učebnice do věže a už zase běžel zpátky ze schodů do zapadlé učebny ve třetím patře, kde se měl setkat s Aberforthem. Po cestě potkával mnoho obličejů, některé studenty, jako by viděl poprvé, ale téměř každý ho přátelsky zdravil už zdálky. Harry neměl ani čas dumat nad tím, ale ani nemusel. Bylo mu naprosto jasné, že když už ví o BA samotná profesorka McGonagallová, tak to někdo z členů prostě neudržel v tajnosti a téměř každý ví, že Harry Potter zvládá přemisťování natolik, že pomáhá ostatním studentům i pod hrozbou, že z toho bude mít zle, když se něco dozví učitelé. To se ale nestalo a Harry si zhluboka oddechl.
Konečně vstoupil do místnosti, která mu byla docela známá. Chodil sem rád. I když mu nitrobrana opravdu dávala zabrat, nikam nespěchal a Aberforth viditelně také ne. Většinou se s Harrym bavili o všem možném. Aberforth mu vyprávěl nejrůznější dobrodružství, která prožil na svých cestách (jednou se totiž Harrymu tak nějak podařilo vniknout do jeho myšlenek a zahlédl jakési stvoření, které muselo mít podle jeho mínění rozhodně mnoho společného s třaskavými skvorejši, které Hagrid kdysi � asi ve čtvrtém ročníku � donesl do školy, protože nešlo absolutně rozeznat, kde to má předek a kde zadek, snad jen podle třech obrovských spirálovitě zkroucených klů, které si ale i přesto vyrůstaly, kde se jim očividně zlíbilo). Většinou tedy místo procvičování nitrobrany skončili na výpravách v Irsku, honbách za obry a osedlávání draků.
V místnosti bylo šero. Harry už byl ale příliš zvyklý, než aby ho to nějak vyvedlo z míry. Nemusel už ani dlouho hledat Aberfortha, bylo mu už naprosto jasné, že bude sedět jako vždy, uveleben v pohodlném křesle na konci stolu. Harry na okamžik přimhouřil oči, než si konečně navykl na přítmí.
Aberforth se dnes ale tvářil nějak zasmušile. Vypadal, jako by byl myšlenkami úplně někde jinde, skoro si ani nevšiml, že Harry vstoupil do místnosti. Harry usoudil, že mladší Brumbál nyní vypadal opravdu poklesle.
"Jste v pořádku?" zeptal se opatrně, vypadalo to, že je Aberforth v jakémsi transu a tak ho nechtěl nijak vyděsit. I přestože svoji otázku téměř neslyšně špitl, Aberforth sebou nepříjemně uškubl. Zamžikal očima, jako kdyby si Harryho zatím opravdu nevšiml a potom se zeširoka usmál.
"Harry," zabrumlal spokojeně, "jsem rád, že jsi přišel," oznámil mu vděčně.
"Jistě," přikývl mu Harry; byl z jeho chování zmatený. Samozřejmě, že přišel, byli na tom přeci domluveni. "Opravdu vám nic není?" chtěl se ještě ujistit, ale bylo mu víc než jasné, že i kdyby měl Aberforth nějaké starosti, Harrymu to rozhodně neřekne.
"Víš Harry," spustil unaveně místo odpovědi, "budeme se muset rozloučit," vydechl, jako by to mělo být to poslední, co chtěl říct. "Možná bych to neměl říkat tak rychle, ale raději věci říkám hned a rovnou. A za toto mě kárá i můj bratr," zasněně se usmál, "říká, že jsem strašně netrpělivý," pokýval hlavou a vypadalo to, jako kdyby myšlenkami šmátral hluboko v paměti.
"Ale proč?" vyhrkl Harry, cítil jak mu buší srdce. Rozhodně se ještě nechtěl Aberforthem loučit.
"No... mám tu nějaké potíže," uchechtl se Aberthorf ale Harry ho obdařil jen dalším nechápavým výrazem. "Nevím, jestli už tě Albus nějak poučoval o těch... jak tomu říká?" zamyslel se, "myslím že 'koninách'," kývl spokojeně, ale Harry tomu stále nerozuměl. "Prostě dělám věci, které se ministerstvu vůbec nelíbí," ušklíbl se škodolibě a Harry se také zazubil. To byl jeden z důvodů, proč si Aberfortha tolik oblíbil. Teď, když už ho tolik poznal, uvědomil si, že jsou oba Brumbálové naprosto rozlišní. Jestli se podobali několika frázemi a stylem řeči, rozhodně se lišili tím, jak co kdo dělal. Aberforth byl takový obyčejný "věčný mladík", který dělal stále věci neodpovídající jeho věku, zato Albus Brumbál byl už od pohledu mocný kouzelník, který budil respekt. Harry o tom už několikrát přemýšlel. Představoval si oba bratry ve stejné situaci a viděl Aberfortha, jak úmyslně něco provede a jako uličník někam prchne a Albuse, který vše řeší taktéž po svém ale leda tím, že si to se vším osobně vypořádá...
"Tedy, opravdu nechápu, jak se Ritě Holoubkové nemohl líbit ten krásný tmavý plnovous a... ehm... ruka navíc," Harry se začal smát a to Aberfortha očividně potěšilo. Jeho obličej se rázem změnil, vypadal mnohem veseleji. "Myslel jsem si, že jí tím pomůžu," vysvětloval a Harry se zazubil. "No, každopádně to bylo bráno jako útok na novinářskou pracovnici, samozřejmě," mávl bezvýznamně rukou, "a tak se budu muset vytratit," posteskl si, ale už se netvářil nijak sklesle.
"Proč? Co vám chtějí udělat?" vyzvídal Harry. Moc se mu nelíbilo, že by měl Aberforth odejít.
"Neměj strach Harry," uklidňoval ho s úsměvem na tváři, "rozhodně se neloučíme nadobro," ujišťoval, "ještě se určitě uvidíme.... tam," pokýval hlavou a Harry si uvědomil, že mluví o Fénixově řádu." Ale ani Aberforthův přesvědčivý pohled Harryho neuklidnil.
"To máš tak Harry," povzdechl si ztěžka mladší Brumbál. "Už jsem tu natropil spoustu věcí. Když se mi prostě něco nelíbí, tak s tím něco udělám, ne?" pousmál se uličnicky a Harry se zazubil. "Můj bratr z toho má sice občas taškařici, ale je pravdou, že někdy ani on mě nedokáže vytáhnout z toho, co jsem natropil," snažil se zvážnit obličej, jako že ho to mrzí, ale to se mu rozhodně nevyvedlo, Harry se musel smát. Napadlo ho, proč tedy Aberforth řeší všechny problémy zrovna takhle, když většinou bude muset někam zmizet nebo ho bude muset ospravedlňovat jeho bratr.
"No to je jednoduché, nemyslíš?" pousmál se znovu mladší Brumbál a Harrymu bylo okamžitě jasné, že zase cítí jeho myšlenky. Tentokrát si však nepřipadal tak nepříjemně v jeho přítomnosti, jako kdyby si už konečně přivykl. Měl pocit, že se naučil svoje myšlenky alespoň natolik ovládnout, že si myslí v danou chvíli jen to, co opravdu nebude vadit, když si Aberforth přečte.
"Prostě se mi líbí být volný, na chvíli vysadit," Harrymu to znělo docela dobře v uších. Jak moc šťastný by byl, kdyby se mohl najednou alespoň na chvíli ztratit a nikdo by nevěděl, kde vlastně přesně je. "Je to opravdu příjemné zpestření, poznáš nové lidi a dozvíš se nejnovější informace," pohlédl na něho přísně a Harrymu bylo hned jasné, co tím myslí. "Ty se bohužel takto skrýt nemůžeš Harry," ujistil ho, jako kdyby Harry doufal v to, že se něco takového stát může. Ten nic neříkal, mlčel.
"Slyšel jsem, co se dneska stalo s profesorem Seněgevem," změnil najednou téma hovoru, jako by se nechtěl dostat k něčemu podrobnějšímu. "Opravdu by sis měl dávat velký pozor," oznámil prostě.
"Já jsem ale neudělal nic závažného," bránil se Harry, ale Aberforth se jen usmál.
"To vím," odpověděl prostě, "myslím ale, že by sis měl dávat pozor na lidi, které neznáš," Harry ho opět obdařil nechápavým pohledem. "Víš, důvodem, proč tu Ivanov Seněgev dostal učitelské místo, je mezinárodní spolupráce, která je, hlavně v těchto časech, opravdu nutná," vysvětloval.
"To neznamená, že nás může nutit poslouchat takové hlouposti," vztekal se Harry a mladší Brumbál se znovu pousmál.
"Máš pravdu, ale stejně je lepší nechat ho, ať si říká co chce, Harry. Pochop, že od té doby, co všichni vědí, že Voldemort opravdu znovu povstal, mají nyní strach. Albus si tě váží mnohem víc a to samozřejmě ten hlupák Popletal pochopil. Tuší, že budeš mít ještě nějakou roli v tom, co se nyní děje, i když nemá ponětí, jak moc velkou roli," povzdechl a Harryho se zmocnil tentýž nepříjemný a tísnivý pocit, který ho svíral, stejně, jako předtím. Už skoro zapomněl na věštbu a na to všechno, i když ne úplně.
"Proto by sis měl dávat pozor, Popletal je schopný zavřít tě někam, aby tě měl pod dohledem a věděl, že ví o všem, co děláš," dořekl prostě.
"Takže Seněgev mě má hlídat?" vybuchl Harry, když mu Aberforth zasmušile přikývl. Už zase si připadal jako malé dítě, které musí každý hlídat, aby něco neprovedlo.
"Ten si myslí, jak moc na něm všechno záleží, ale doufám, že mu to profesorka McGonagallová nandala, jak se patří a jestli se mu to nebude líbit, Albus ho rychle srovná," uchechtl se škodolibě Aberforth.
"Víš, snažil se tě potrestat tím, že požádá tvoji třídní, aby navrhla řediteli školy odebrání tvého prefektského odznaku. Prý jsi rozvztekaný a nevyrovnaný a tak nejsi řádným příkladem ostatních studentů," vysvětlil nenuceně, když ho Harry obdařil nechápavým pohledem a vypadal opravdu pobaveně, Harry byl ale zlostí bez sebe. Nejraději by vyletěl z křesla a šel si to se Seněgevem vyříkat, jak moc ho v tuto chvíli nenáviděl.
"Tak si myslím, že bychom toho měli nechat Harry," Aberforth ho nenechal ani pořádně rozčílit nebo si jakkoliv poskládat myšlenky a vypadalo to, že úmyslně. "Máme tu nějakou práci přeci," usmál se. Nemusel Harrymu ani nic říkat, oba se jako nepovel postavili, Aberforth obešel stůl a pohledem na Harryho židličku, na které původně seděl, ji odsunul až ke zdi, aby měli oba dost místa.
"Nemyslím si, že ovládáš teorii nitrozpytu tak dobře, aby sis ji mohl rovnou zkusit v praxi, ale přesto, když už jsme tu naposledy, proč to nezkusit?" v jeho tváři Harry zahlédl letmo pobavený a zároveň napjatý výraz, jako by se právě spolu vsadili o něco nanejvýš důležitého.
"Dobře," ozval se znovu Aberforth, "soustřeď se Harry, přesně na mě, zavři oči a zkus si mě vybavit," radil mu. "Všechny své síly a energii nyní musíš soustředit jen na mě, přesněji na mé vzpomínky..."
"Ale jak, když neznám vaše vzpomínky?" ptal se Harry i když tak nějak tušil, že pomalu nemá cenu se vyptávat na podrobnosti vzhledem k tomu, že pravděpodobnost hned napoprvé spatřit jakýkoliv, alespoň sebemenší záblesk jen nepatrné Aberforthovy vzpomínky, je téměř nemyslitelný a naprosto nemožný. Přesto ho to zajímalo a byl připravený vydat ze sebe co nejvíce už jen proto, že je to poslední cvičení. Byl si však vědom Aberforthovy převahy, což bylo samozřejmé vzhledem k tomu, co všechno mladší Brumbál zvládá. Ten se pousmál, Harryho okamžitě napadlo, že mu opět vyčetl, co má namysli.
"Správná otázka," pochválil Harryho," na tom tolik nesejde," upozornil ho," důležité ale je, aby ses soustředil na to, že nějaké vzpomínky v hlavě mám, najdi je. Nesmíš se snažit myslet na nic určitého, co by se mi mohlo kdy přihodit, jen spoléhat na to, že tam něco je," pohlédl na Harryho zkoumavým pohledem, který Harry už velmi důvěrně znal. Podobný měl i Albus Brumbál. Vypadalo to, že chtěl Aberforth zjistit, zda-li Harry jeho výklad pochopil. Ten to nevěděl zcela určitě, netušil, jak něco takového lze provést, ale přesto se na okamžik zamyslel, aby si v duchu projednal jak a co udělá a potom se rozhodně a pevně postavil a zamířil hůlkou na Aberfortha, který se nadšeně usmál � zřejmě ho potěšila Harryho rozhodnost.
"Legilimens!" řekl Harry polohlasně, ale rázně a plně se soustředil na Aberfortha. Náhle jako by všechno zmizelo a byl tu jen on a mladší Brumbál. Objevil se ostrý záblesk, ale nic jiného. Přesto Harrymu připadalo, že světlo trvalo až přespříliš dlouho. Snažil se ještě více zamyslet nad Aberforthovými myšlenkami, ale pak ucítil tlak v prsou a už zase stál zpět v učebně a mladší Brumbál se na něho culil.
"Byl to začátek, nic jiného se nedalo čekat," poznamenal ještě, jako by Harryho chtěl utěšit, ten ale naprosto netušil, co se děje, jediné, co stoprocentně věděl bylo, že se mu nepodařilo prorazit do Aberforthových myšlenek.
"Co se vlastně stalo?" zeptal se a sledoval Aberfortha, který se k Harrymu zatím otočil zády a ohýbal se pro něco, co Harry neviděl.
"Prostě se ti to nepovedlo," odpověděl prostě, "ale to se samozřejmě dalo čekat. Nedostal jsi se sice ani na kraj mých myšlenek, ale i přesto se ti podařilo pořádně se soustředit na to, co je potřeba, není to špatné," pokýval spokojeně hlavou.
"Tak jakože se mi to nepovedlo, když jsem se soustředil?" ptal se zvědavě Harry.
"Jednoduše jsi k tomu neměl vůli," odpověděl stručně Aberforth, "to je také důležité Harry," upozornil ho poněkud vážněji, "proč myslíš, že se nitrozpyt a myslozpyt vlastně používají? Protože je potřeba něco zjistit," odpověděl si sám, než-li se Harry vůbec zmohl k odpovědi. "Je základem soustředit se na věc, kterou chceš podniknout, ale také k tomu musíš mít vůli, musíš vědět, proč někomu lezeš do hlavy, jaký máš cíl," zakončil. "Ještě to zkusíme a než se začneš úplně soustředit na mé vzpomínky, řekni si důvod, proč to děláš, ten ale nezapomeň," přikázal mu.
Harry pokýval hlavou a znovu se nadechl; byl pevně odhodlaný splnit každé Aberforthovo slovo a udělat všechno, co mu přikáže, nevěděl, proč mu na tom tak moc záleží, aby nitrozpyt zvládl, přestože tak nějak podvědomě tušil, že není možné, aby se mu to podařilo hned napodruhé, ale začal se soustředit.
"Legilimens!" zařval z plných plic, až měl dojem, že se mu snad rozskočily, a najednou se záblesk objevil jen na okamžik a hned za ním následovala jakási vzpomínka, i když velmi nejasná. Obraz byl celý rozmazaný, ale Harry tam přesto rozpoznal dvě malé děti, jedno z nich, větší chlapec si hrál ze svíčkou a holou rukou ji neustále zhasínal a zase zapálil. Malinké děvčátko mu mlčky a ohromeně přihlíželo. Celá vzpomínka se odehrála neuvěřitelně rychle, snad jen třicet vteřin, přesto Harrymu připadalo, že zahlédl docela dost.
Pohlédl na Aberfortha a ten se tvářil zaraženě, což Harryho překvapilo, myslel si, že mladšího Brumbála potěší.
"To bylo opravdu výborné, Harry," vybuchl Aberforth, ale zdál se nějaký odměřený a jakoby čekal na Harryho reakci. "Abych pravdu řekl, neučil jsem sice mnoho dalších kouzelníků nitrozpyt, abych se v tom nějak vyznal, ty jsi ale první z nich, kdo mě opravdu překvapil," vysvětloval. "Nikdy jsem nezažil a ani jsem nezaslechl, že by se někdo zvládl naučit nitrozpyt, i když jen slabě a docela rozmazaně, tak rychle, jako právě ty," zakončil prostě a zdálo se, že mu překvapení a jisté zaražení z obličeje vyprchává a jeho kamenný pohled, jakoby i vyděšený, se zase měnil zpátky.
"Kdo to byl?" Harry si sice vážil Aberforthovy pochvaly, i když vyzněla spíš vyděšeně, než pochvalně, v tuto chvíli ho však zajímalo něco úplně jiného. Chtěl vědět, kdo byl v Aberforthových vzpomínkách. V tento okamžik si uvědomil, co ho tak hnalo dopředu. Nechtěl se až tak předvést před mladším Brumbálem, ale chtěl vědět něco víc o něm i o jeho vzpomínkách. Zajímalo ho také, jak vypadal ředitel, když byl mladší.
Harry měl dojem, že Aberfortha jeho otázka zrovna dvakrát nepotěšila. Nastalo dlouhé napjaté ticho, ve kterém si Harry snažil odpovědět sám. Nejprve ho napadlo, že by to mohl být Aberforth sám, ale kdo by pak byla ta malá dívka, když jsou jen dva bratři? Zároveň tuto myšlenku zapudil, protože si uvědomil, že když ho ještě nitrobranu učil Snape, viděl Harryho vzpomínky Harryho očima, takže nyní to muselo být stejné. Harry spatřil tuto Aberforthovu vzpomínku jeho pohledem. "Možná, že to jsou jeho děti," pomyslel si v duchu, ale i tuto myšlenku okamžitě zapudil už jen kvůli tomu, jak se o Aberforthovi mluvilo. Byl to člověk, který byl neustálý "mladík" a pořád někde cestoval, naprosto nezávazně a bez mezí.
"To..." přerušil Aberforth váhavě po delší době téměř tíživé ticho "...byla moje sestra s Albusem," vypadlo z něho nakonec a Harry samým zaskočením zapomněl téměř dýchat. Nejenže ředitele spatřil jako asi dvanáctiletého, ale zjistil ještě něco jiného. Brumbálové nebyli jen dva bratři.
"Co se jí stalo? Jak to že se o ní nemluví?" vyzvídal Harry. Byl samou zvědavostí bez sebe, chtěl vědět všechno. Jak je možné, že se nikdy o dalším členu rodiny Brumbálových nedozvěděl?
"Harrieta z nás dvou byla nejmladší..." Aberforthova nálada značně poklesla, tvářil se naprosto pochmurně a celý pobledl, jako kdyby mu Harry řekl něco hrozného nebo jako když mluví s Hermionou a Ronem o Voldemortovi a vyslovuje přitom jeho jméno. Otočil se k Harrymu zády a díval se někam ven, z okna, jakoby se snažil uklidnit velkými sněhovými vločkami, které narážely do oken; Harry měl dojem, že se Aberforthovi o své sestře nemluví dvakrát dobře, vypadalo to, že váhá, zda-li má Harrymu říct všechno a pravdivě, možná, že se i dokonce rozpomínal. Nakonec z něho vypadlo jen velmi chabě: "...je mrtvá."
"Jak to asi tak má udělat?" bránil ho skoro vztekle Ron. Vypadal naprosto nevyspale, ale Harry se mu ani nedivil. Sám měl pocit, že jakmile zalehl ke spánku, už musel vstávat a navíc, dnes měli ještě hodinu s novým, ale i přesto už nanejvýš neoblíbeným profesorem Seněgevem, který se je naposledy snažil přesvědčit, že nejlepší obrana před zlem je útěk nebo dobrá schovávaná. To se Harrymu ale rozhodně nelíbilo, nebyl však jediný.
Když vešli do Velké síně na snídani, Harry si nemohl nepovšimnout zamrzlých obličejů svých spolužáků.
"A to se na rozdíl od nás vyspali," zašeptal mu do ucha trochu pobaveně a hned se zdálo, že ho to rozhodně povzbudilo.
"Prostě toho máš hodně," trvala si na svém Hermiona. "Je od tebe sice moc hezké, že nám pomáháš, aby jsme zvládli přemisťování, ale..."
"Vždyť to byl hlavně tvůj nápad, aby jsme znovu vytvořili Brumbálovu armádu, Hermiono," připomněl jí Ron, "rozhodně ty jsi z nás tří kývla Deanovi nejdřív." Hermiona chvíli váhala, vypadalo to, že se rozmýšlí, jestli se má na Rona obořit nebo pokračovat s promlouváním Harrymu do duše.
"Já vím," pokrčila rameny, "ale jen jsem chtěla upozornit, že kromě učení a BA je tu ještě nitrobrana s Aberforthem," vysvětlovala.
"A nezapomeň ještě na famfrpál," upozornil ji Ron. "To mi připomnělo Harry, víš že zítra je první famfrpálový trénink? Říkala to Angelina," vysvětlil mu prostě. Harry byl upřímně rád, že jeho kamarád teď bude hrát s ním. Loni si toho moc neužil, protože měl zákaz od vrchní vyšetřovatelky Umbridgeové, dosazené z ministerstva, aby udělala ve škole pořádek. Jediného, čeho však za celý její pobyt na škole, který ji Harry spolu s ostatními spolužáky poněkud ukrátil jednou příhodou s kentaury ke konci školního roku, takže nakonec skončila někde v nemocnici u svatého Munga, bylo, že kvůli ní odešli ze školy Fred a Georgie a mnoho učitelů se bálo o svá místa, když vyhodila profesorku Trelawneyová. Jediný, kdo zjevně litoval jejího odchodu, byl školník Filche, který už si začínal pomalu chystat svoje oblíbené náčiní, jako například provazy, kde se studenti místo školního trestu věšeli vzhůru nohama do průvanu. I nyní šlo v jeho pohledu už z dálky zahlédnout, že by bylo nejlepší, aby se od něho studenti drželi dále, protože jaksi ještě nemohl vstřebat, že se těchto jeho oblíbených trestů nedočká ani po tolika letech. Obcházel teď po večerech chodby víc a víc a nejednou se mu podařilo nachytat studenty samotné a toulající se po potemnělých chodbách a i když ještě nebyla večerka a žáci se tudíž mohli volně pohybovat po škole, dokázal si pokaždé najít nějakou záminku, proč daného studenta, který se většinou provinil podezřelým pohledem - až přespříliš lhostejným či dokonce ospalým, potrestat. O to rozzuřenější a ostražitější pak byl, když z toho ubohý vyděšený student vyklouznul bez trestu.
Harry byl opravdu rád, že Ron začal mluvit o famfrpálu. Nechtěl už se totiž s Hermionou vybavovat o tom, co všechno musí dělat mimo školu. Byl si téměř stoprocentně jistý, že kdyby se i mimoškolní aktivity počítali do známek, měl by nejlepší z tohoto předmětu nejlepší známky.
Celou snídani se tedy bavili o famfrpálu a o tom, že letos jistě musí vyhrát školní pohár, zatímco Hermiona se napůl uraženě bavila o něčem s Nevillem. Na hodinu obrannářství rozhodně nikdo nespěchal.
"Stejně, musí se vybrat nějací dva odrážeči místo Freda a George," posteskl si Ron, když po zvonění vcházeli do třídy. Harrymu mu musel dát zapravdu. Když měl nebelvír naposledy v družstvě jiné dva hráče, narychlo vybrané místo dvojčat, byla to naprostá katastrofa. Tentokrát museli něčemu takovému zabránit a najít někoho vhodného, kdo by hrál alespoň téměř, jako Weasleyovi.
Výklad profesora Seněgeva byl natolik okouzlující a zajímavý, že jediný, kdo se sem tam zaposlouchal o jeho hloupém blábolení, byla Hermiona. To bylo však jen ze začátku hodiny, než pochopila, že nemá cenu se vzpouzet Seněgevovým hloupým radám a názorům, protože ho to dovádí leda tak k naprosté až skoro šílené zuřivosti, a tak i ona se nakonec rozmrzele zabodla svým nosem do knihy Útočná kouzla používaná k obraně, čímž očividně chtěla profesora definitivně dopálit.
Ten se zprvu tvářil, jako že nic nevidí, následně ji ale knihu odebral potom, co se ostatní snažil přesvědčit, jak moc je pichloun zemní nebezpečný, a Hermiona mu začínala recitovat obsah knihy, kde se psalo, že se dá odstranit hloupým zaklínadlem pro malé děti. Harry čekal, že to Hermionu rozmrzí natolik, že toho všeho nechá, ta se ale na profesora rozzuřila tak, že to vypadalo, jako by se chystala každou chvílí vybuchnout.
Ale ani ostatní se dnes očividně rozhodli Seněgeva nešetřit a provokovali ho, jak nejvíc to šlo. Harry a Ron se k nim museli rozhodně přidat.
"Vy všichni hlupáci bez reflexu jste, vy nemít sebezáchova žádná," byl naprosto rudý vztekem a rozzuřeně máchal rukama kolem sebe, takže vypadal jako nějaký přihlouplý maňásek.
"Vy zase hloupě mluvit," spustil velice vážným tónem Ron a snažil se napodobit Seněgevův tvrdý pohled, Harry vyprskl smíchy. On a několik spolužáků však nebyli jediní, kdo tuto Ronovu poznámku zaslechli. Profesorův obličej se okamžitě změnil, tvářil se tentokrát tak strašlivě tvrdě a hněvivě, že opravdu mohl i nahánět strach. Děvčata v předních lavicích tiše zasténala.
"Takže vy a Potter trest školní vyhráli jste právě," ušklíbl se posměšně. "Vy byste měl si pozor dávat hlavně, pane Pottere," upřel svůj pohled s krkavě podlitýma očima na Harryho, ale ten se snažil tvářit naprosto nenuceně, což se mu zatím docela dařilo, "vy měl byste se naučit ukrývat," snažil se radit, ale nebyl už schopen říct něco dalšího, Harry totiž vyletěl z lavice, jako by ho někdo popíchl. Cítil, jak s ním cloumá vztek. Ruce měl ztěžklé rozčílením, že by do něčeho nejraději praštil.
"CELÝ SVŮJ ŽIVOT SE UKRÝVÁM!!!" zařval Harry, byl zlostí bez sebe. Jak mu tady mohl někdo takový, jako je právě Seněgev, radit, co má dělat. Neměl nejmenší ponětí o tom, co se děje. Neměl ani páru o tom, co Harry ještě bude muset podstoupit. Harry se třásl vzteky po celém těle, naproti tomu, profesor Seněgev se tvářil naprosto zaraženě. Cítil, jak pohledy všech přítomných klouzají napjatě z Harryho na Seněgeva, ale to mu bylo jedno.
"Vy neskončit dobře jednou, pane Pottere," tvářil se, jako by se na Harryho chystal zaútočit. Nastalo dlouhé tísnivé ticho, vypadalo to, že si to Harry právě perfektně zavařil. I profesor Seněgev se po chvíli chabě usmál. Spíš to vypadalo, jako kdyby měl nějaké křeče. Harry se zezačátku domníval, že spíš v jeho obličeji zahlédl jakýsi nenávistný úšklebek, dokud však ze sebe podivný profesor nevypustil jakýsi chraplavý skoro dunivý kašel, pak museli s Ronem usoudit, že to byl s nejvyšší pravděpodobností jakýsi smích.
"Hloupý jste ještě, nic nevědět vy," a s jakýmsi zadostiučiněním se otočil k odchodu. Teprve nyní si žáci uvědomili, že už je dávno po zvonění a můžou odejít. Nikdo totiž po celý zbytek hodiny ani nedutal. Harrymu přišlo, že celé obrannářství uběhlo až přespříliš rychle. Posbírali si s Ronem pergameny a spolu s brky a tuší si je rychle shrábli do brašen, oba se nemohli dočkat, až konečně odejdou.
"Ještě počkat, Potter," zarazil ho ještě Seněgev a už nic dalšího nemusel říkat, jeho zlomyslný obličej mluvil sám za sebe. "Vy se mnou za třídní profesorkou jít, hned," vybídl ho rázně a okamžitě ho chňapl za límec hábitu, jako kdyby se Harry všelijak vzpouzel a snažil se mu uniknout. "Vy moc o sobě si myslet, to nesnášet já," ušklíbl se zlostně. Harry stihl jen zaslechnout Ronovu poznámku, že se uvidí na hodině proti černé magii a rychle kamarádovi mávnul na důkaz, že zaslechl. To už ale cupital kamennou chodbou pryč. Přestože se Harry snažil natáhnout svůj krok co nejvíc, zdařilo se mu tak akorát udělat dva své kroky na jeden Seněgevův.
"To není pravda," osopil se na něho Harry, ale to už ho profesor táhnul před sebou k profesorce McGonagallové. Harry byl vzteky bez sebe, nejenže ho Seněgev rozčiloval tím, jak najednou mlčel, ale táhl ho za límec jako nějakého uličníka. Harry zahlédl několik pobavených a většinou i posměšných pohledů a úšklebků, většinou zmijozelských studentů, snažil se několikrát vykroutit z profesorova sevření, ale ten měl až přespříliš pevný stisk, než aby se mu podařilo vymanit z jeho spárů.
Zatímco Harry stál naproti velkému už na první pohled nepohodlnému křeslu a velkému pracovnímu stolu v kabinetě profesorky McGonagallové, která se zatím horlivě dohadovala s profesorem Seněgevem, který vypadal, že mu dochází trpělivost. Jakkoliv se spolu snažili domlouvat šeptem, tu a tam Seněgev nevrle vykřikl nějaká slova, Harry měl dojem že to bylo rusky a profesorka McGonagallová se ho snažila uklidnit tvrdým nepřístupným pokýváním hlavy, jako by ho o něčem chtěla přesvědčit, že se mýlí.
Harrymu to však bylo jedno. V tuto chvíli ho naprosto nezajímalo, co se bude snažit profesor obrannářství jeho třídní profesorce namluvit. Okamžik přemýšlel nad tím, co by se stalo, kdyby ho třeba vyhodili ze školy. Kam by potom šel? Co by dělal? Za nedlouho už ale raději rychle tuhle myšlenku zapudil, bylo přeci jasné, že za takovou malichernost ho určitě ze školy nevyhodí. Spolu s Ronem a Hermionou už zažili horší věci.
Zamyšleně se zadíval ven z okna. Vypadalo to, že všechna ta bouřková období už nadobro skončila, protože venku začalo slabě sněžit. Harry mlčky a bez jediného pohybu stál a pozoroval, jak se malinké vločky rozplývají na okně a po nich zůstávají jen malinké třpytivé kapičky. Přemýšlel, co by asi tak dělal Sírius, kdyby byl naživu. Letos začala zima opravdu o dost dříve, než předešlý rok.
"Dáte si čaj, pane Pottere?" zeptal se najednou profesorčin roztřesený hlas a Harrymu v tento okamžik připadal opravdu unavený. Ani se však nedivil, profesor Seněgev se tvářil opravdu neodbytně. Harry zavrtěl hlavou a profesorka McGonagallová se znaveně posadila hluboko do svého křesla a zpoza stolu si Harryho zkoumavě prohlížela přes své kulaté brýle.
"Jste v pořádku?" mávnutím ruky ho vybídla, aby se posadil, Harry na krátký okamžik zaváhal, ale když v profesorčině pohledu zaznamenal naprostou odhodlanost, přeci jen si raději sedl na malou židličku naproti stolu.
"Ano," zalhal a zadíval se znovu ven z okna někam za profesorku. Malých vloček začalo velmi rychle přibývat. Zvedl se vítr a klepal jemně do oken, vypadalo to, že je venku opravdu velká zima. Harry se cítil tak nějak bezpečně, když byl uvnitř dobře vytápěného hradu a pozoroval první zimní vichřici.
"Myslím, že jste si na sebe vzal až přespříliš úkolů," ozvala se po delším okamžiku znovu profesorka McGonagallová, Harry z tónu jejího starostlivého hlasu tak nějak odtušil jistý neklid. Zaraženě na ni pohlédl a profesorka se pousmála.
"Vím, že kromě několika hodin s Aberforthem navíc ještě pomáháte svým spolužákům," pronesla nanejvýš nenuceně a jakkoliv se tvářila spokojeně, Harryho zalilo horko. I když se profesorka tvářila, že je spíš ráda za to, co Harry dělá, přece jí to muselo vadit. Harrymu to nešlo do hlavy.
"V-vám to nevadí?" vykoktal ze sebe překvapeně.
"Jistěže ne, pane Pottere," obdařila ho přívětivým pohledem. "Sama jsem profesoru Brumbálovi říkala, že studenti, kteří měli zkoušky z přemisťování skládat už loni, jsou ve značné nevýhodě," pokývala hlavou. "Z teorie na praxi jsme museli přejít skoro o více než měsíc dříve a nejinak to bude s tréninkem, který se bude muset urychlit nejméně o měsíc," vysvětlovala skoro pobouřeně.
"Ale proč se s těmi zkouškami tak spěchá?" vyzvídal Harry, podle toho, jak se jeho třídní profesorka tvářila, také z toho všeho nebyla zrovna dvakrát nadšená; nemohl si ale vybavit, že by jakkoliv šla proti Brumbálovi.
"Profesor Brumbál za to samozřejmě nemůže," odtušila, "to má na starost Ministerstvo kouzel, které s tím nechce mít žádné potíže. Každého studenta, který úspěšně složí zkoušku z přemisťování, musí totiž zapsat do evidence," vysvětlila prostě, když ji Harry obdařil nechápavým pohledem, "a jak si už jistě dokážete odvodit, pane Pottere, tak by je toto papírování zřejmě zabavilo na dost dlouho, vzhledem k tomu, kolik práce mívají během roku," dořekla.
"Tam se taky nedělá nic jiného, než že se papíruje," zamumlal si pro sebe Harry, ale nebylo to tak dostatečně potichu, aby jej nezaslechla i profesorka McGonagallová, která ho obdařila povzbuzujícím úsměvem. Harry usoudil, že má dnes opravdu jednu z těch výjimečných perfektních nálad.
"Já jsem si myslel, že je tam i speciální oddělení, které se týká škol," usoudil a zároveň si povšiml, že profesorčin úsměv se rázem vytratil. Původně měl v plánu dále se zeptat, jak se sem podivný profesor Seněgev dostal, ale okamžitě to vyloučil. Vypadalo to, že se vrátila zase profesorčina známá odměřenost a přísnost. Harryho zajímalo, proč.
"Jistě, tam ale nyní mají nějaké... problémy," při těch slovech si na okamžik přiložila ruku k ústům, jako kdyby si chtěla odkašlat, Harry ale moc dobře poznal, že se chystala říct něco jiného, na poslední okamžik si to však rozmyslela.
"Kdyby nebylo té proklaté Umbridgeové, už bychom to dávno zvládali," postěžoval si ještě; bylo mu téměř jasné, že jejich rozhovor se neodkladně blížil ke konci, ale Harry se chtěl ještě zeptat na spoustu dalších věcí. Zrovna v tento okamžik si uvědomil, že vlastně neví nic nového, co se za poslední čtyři měsíce stalo. Zajímalo ho to.
"Jistě," přikývla k Harrymu velkému překvapení; doopravdy čekal, , že ho tak nanejvýš napomene, "ale to už je pryč," poznamenala. Harry v jejím obličeji zahlédl jakési zasnění, jako kdyby vzpomínala na něco hodně dávného a strašlivého. Ani se profesorce nedivil; vzpomněl si totiž na ten strašlivý večer, kdy se snažila bránit Hagrida, pro kterého si díky Umbridgeové přišli z Ministerstva � jeden okamžik, kdy ji zasáhlo několik kouzel najednou, se Harry domníval, že je mrtvá � byl to opravdu strašný pohled.
"Tak," zvedla se po chvíli ticha, ve kterém si Harry horečně skládal myšlenky, "myslím, že by jste nerad propásl hodinu obrany proti černé magii," nad očekávání se tvářila spokojeně. Harry se také postavil a pomalinku zamyšleně odcházel.
"Profesor Seněgev," ozvala se znovu McGonagallová a Harry se k ní okamžitě zaujatě otočil, zajímalo ho, o čem se vlastně ti dva tak horlivě dohadovali, "mě žádal o řádné pokárání, pane Pottere," oznámila mu prostě, jako kdyby si zrovna v tuto chvíli vzpomněla a měla tudíž povinnost profesoru Seněgevovi vyhovět.
"Vím, že to nemáte rozhodně lehké, ale buďte prosím opatrný," upozornila ho. Přestože už to nebylo poprvé, co profesorka McGonagallová projevila o Harryho jistou upřímnou starost, Harry se i tak snažil potlačit překvapení. "Je naprosto zbytečné pohnat proti sobě i ty, kteří stojí na vaší straně," jako kdyby mu chtěla připomenout něco, na co už zapomněl. Harry v jejím hlase poznal jakési upozornění smíšené s napomenutím.
Vyšel rázně z kabinetu. Už se ani neohlédl a šel co nejrychleji na hodinu. Po cestě už ani moc nepřemýšlel, měl pocit, že právě vyhrál souboj s podivným a neoblíbeným profesorem Seněgevem, přesto tak nějak tušil, že i on se ještě pořádně nerozčílil.
Harry si stihl jen odnést učebnice do věže a už zase běžel zpátky ze schodů do zapadlé učebny ve třetím patře, kde se měl setkat s Aberforthem. Po cestě potkával mnoho obličejů, některé studenty, jako by viděl poprvé, ale téměř každý ho přátelsky zdravil už zdálky. Harry neměl ani čas dumat nad tím, ale ani nemusel. Bylo mu naprosto jasné, že když už ví o BA samotná profesorka McGonagallová, tak to někdo z členů prostě neudržel v tajnosti a téměř každý ví, že Harry Potter zvládá přemisťování natolik, že pomáhá ostatním studentům i pod hrozbou, že z toho bude mít zle, když se něco dozví učitelé. To se ale nestalo a Harry si zhluboka oddechl.
Konečně vstoupil do místnosti, která mu byla docela známá. Chodil sem rád. I když mu nitrobrana opravdu dávala zabrat, nikam nespěchal a Aberforth viditelně také ne. Většinou se s Harrym bavili o všem možném. Aberforth mu vyprávěl nejrůznější dobrodružství, která prožil na svých cestách (jednou se totiž Harrymu tak nějak podařilo vniknout do jeho myšlenek a zahlédl jakési stvoření, které muselo mít podle jeho mínění rozhodně mnoho společného s třaskavými skvorejši, které Hagrid kdysi � asi ve čtvrtém ročníku � donesl do školy, protože nešlo absolutně rozeznat, kde to má předek a kde zadek, snad jen podle třech obrovských spirálovitě zkroucených klů, které si ale i přesto vyrůstaly, kde se jim očividně zlíbilo). Většinou tedy místo procvičování nitrobrany skončili na výpravách v Irsku, honbách za obry a osedlávání draků.
V místnosti bylo šero. Harry už byl ale příliš zvyklý, než aby ho to nějak vyvedlo z míry. Nemusel už ani dlouho hledat Aberfortha, bylo mu už naprosto jasné, že bude sedět jako vždy, uveleben v pohodlném křesle na konci stolu. Harry na okamžik přimhouřil oči, než si konečně navykl na přítmí.
Aberforth se dnes ale tvářil nějak zasmušile. Vypadal, jako by byl myšlenkami úplně někde jinde, skoro si ani nevšiml, že Harry vstoupil do místnosti. Harry usoudil, že mladší Brumbál nyní vypadal opravdu poklesle.
"Jste v pořádku?" zeptal se opatrně, vypadalo to, že je Aberforth v jakémsi transu a tak ho nechtěl nijak vyděsit. I přestože svoji otázku téměř neslyšně špitl, Aberforth sebou nepříjemně uškubl. Zamžikal očima, jako kdyby si Harryho zatím opravdu nevšiml a potom se zeširoka usmál.
"Harry," zabrumlal spokojeně, "jsem rád, že jsi přišel," oznámil mu vděčně.
"Jistě," přikývl mu Harry; byl z jeho chování zmatený. Samozřejmě, že přišel, byli na tom přeci domluveni. "Opravdu vám nic není?" chtěl se ještě ujistit, ale bylo mu víc než jasné, že i kdyby měl Aberforth nějaké starosti, Harrymu to rozhodně neřekne.
"Víš Harry," spustil unaveně místo odpovědi, "budeme se muset rozloučit," vydechl, jako by to mělo být to poslední, co chtěl říct. "Možná bych to neměl říkat tak rychle, ale raději věci říkám hned a rovnou. A za toto mě kárá i můj bratr," zasněně se usmál, "říká, že jsem strašně netrpělivý," pokýval hlavou a vypadalo to, jako kdyby myšlenkami šmátral hluboko v paměti.
"Ale proč?" vyhrkl Harry, cítil jak mu buší srdce. Rozhodně se ještě nechtěl Aberforthem loučit.
"No... mám tu nějaké potíže," uchechtl se Aberthorf ale Harry ho obdařil jen dalším nechápavým výrazem. "Nevím, jestli už tě Albus nějak poučoval o těch... jak tomu říká?" zamyslel se, "myslím že 'koninách'," kývl spokojeně, ale Harry tomu stále nerozuměl. "Prostě dělám věci, které se ministerstvu vůbec nelíbí," ušklíbl se škodolibě a Harry se také zazubil. To byl jeden z důvodů, proč si Aberfortha tolik oblíbil. Teď, když už ho tolik poznal, uvědomil si, že jsou oba Brumbálové naprosto rozlišní. Jestli se podobali několika frázemi a stylem řeči, rozhodně se lišili tím, jak co kdo dělal. Aberforth byl takový obyčejný "věčný mladík", který dělal stále věci neodpovídající jeho věku, zato Albus Brumbál byl už od pohledu mocný kouzelník, který budil respekt. Harry o tom už několikrát přemýšlel. Představoval si oba bratry ve stejné situaci a viděl Aberfortha, jak úmyslně něco provede a jako uličník někam prchne a Albuse, který vše řeší taktéž po svém ale leda tím, že si to se vším osobně vypořádá...
"Tedy, opravdu nechápu, jak se Ritě Holoubkové nemohl líbit ten krásný tmavý plnovous a... ehm... ruka navíc," Harry se začal smát a to Aberfortha očividně potěšilo. Jeho obličej se rázem změnil, vypadal mnohem veseleji. "Myslel jsem si, že jí tím pomůžu," vysvětloval a Harry se zazubil. "No, každopádně to bylo bráno jako útok na novinářskou pracovnici, samozřejmě," mávl bezvýznamně rukou, "a tak se budu muset vytratit," posteskl si, ale už se netvářil nijak sklesle.
"Proč? Co vám chtějí udělat?" vyzvídal Harry. Moc se mu nelíbilo, že by měl Aberforth odejít.
"Neměj strach Harry," uklidňoval ho s úsměvem na tváři, "rozhodně se neloučíme nadobro," ujišťoval, "ještě se určitě uvidíme.... tam," pokýval hlavou a Harry si uvědomil, že mluví o Fénixově řádu." Ale ani Aberforthův přesvědčivý pohled Harryho neuklidnil.
"To máš tak Harry," povzdechl si ztěžka mladší Brumbál. "Už jsem tu natropil spoustu věcí. Když se mi prostě něco nelíbí, tak s tím něco udělám, ne?" pousmál se uličnicky a Harry se zazubil. "Můj bratr z toho má sice občas taškařici, ale je pravdou, že někdy ani on mě nedokáže vytáhnout z toho, co jsem natropil," snažil se zvážnit obličej, jako že ho to mrzí, ale to se mu rozhodně nevyvedlo, Harry se musel smát. Napadlo ho, proč tedy Aberforth řeší všechny problémy zrovna takhle, když většinou bude muset někam zmizet nebo ho bude muset ospravedlňovat jeho bratr.
"No to je jednoduché, nemyslíš?" pousmál se znovu mladší Brumbál a Harrymu bylo okamžitě jasné, že zase cítí jeho myšlenky. Tentokrát si však nepřipadal tak nepříjemně v jeho přítomnosti, jako kdyby si už konečně přivykl. Měl pocit, že se naučil svoje myšlenky alespoň natolik ovládnout, že si myslí v danou chvíli jen to, co opravdu nebude vadit, když si Aberforth přečte.
"Prostě se mi líbí být volný, na chvíli vysadit," Harrymu to znělo docela dobře v uších. Jak moc šťastný by byl, kdyby se mohl najednou alespoň na chvíli ztratit a nikdo by nevěděl, kde vlastně přesně je. "Je to opravdu příjemné zpestření, poznáš nové lidi a dozvíš se nejnovější informace," pohlédl na něho přísně a Harrymu bylo hned jasné, co tím myslí. "Ty se bohužel takto skrýt nemůžeš Harry," ujistil ho, jako kdyby Harry doufal v to, že se něco takového stát může. Ten nic neříkal, mlčel.
"Slyšel jsem, co se dneska stalo s profesorem Seněgevem," změnil najednou téma hovoru, jako by se nechtěl dostat k něčemu podrobnějšímu. "Opravdu by sis měl dávat velký pozor," oznámil prostě.
"Já jsem ale neudělal nic závažného," bránil se Harry, ale Aberforth se jen usmál.
"To vím," odpověděl prostě, "myslím ale, že by sis měl dávat pozor na lidi, které neznáš," Harry ho opět obdařil nechápavým pohledem. "Víš, důvodem, proč tu Ivanov Seněgev dostal učitelské místo, je mezinárodní spolupráce, která je, hlavně v těchto časech, opravdu nutná," vysvětloval.
"To neznamená, že nás může nutit poslouchat takové hlouposti," vztekal se Harry a mladší Brumbál se znovu pousmál.
"Máš pravdu, ale stejně je lepší nechat ho, ať si říká co chce, Harry. Pochop, že od té doby, co všichni vědí, že Voldemort opravdu znovu povstal, mají nyní strach. Albus si tě váží mnohem víc a to samozřejmě ten hlupák Popletal pochopil. Tuší, že budeš mít ještě nějakou roli v tom, co se nyní děje, i když nemá ponětí, jak moc velkou roli," povzdechl a Harryho se zmocnil tentýž nepříjemný a tísnivý pocit, který ho svíral, stejně, jako předtím. Už skoro zapomněl na věštbu a na to všechno, i když ne úplně.
"Proto by sis měl dávat pozor, Popletal je schopný zavřít tě někam, aby tě měl pod dohledem a věděl, že ví o všem, co děláš," dořekl prostě.
"Takže Seněgev mě má hlídat?" vybuchl Harry, když mu Aberforth zasmušile přikývl. Už zase si připadal jako malé dítě, které musí každý hlídat, aby něco neprovedlo.
"Ten si myslí, jak moc na něm všechno záleží, ale doufám, že mu to profesorka McGonagallová nandala, jak se patří a jestli se mu to nebude líbit, Albus ho rychle srovná," uchechtl se škodolibě Aberforth.
"Víš, snažil se tě potrestat tím, že požádá tvoji třídní, aby navrhla řediteli školy odebrání tvého prefektského odznaku. Prý jsi rozvztekaný a nevyrovnaný a tak nejsi řádným příkladem ostatních studentů," vysvětlil nenuceně, když ho Harry obdařil nechápavým pohledem a vypadal opravdu pobaveně, Harry byl ale zlostí bez sebe. Nejraději by vyletěl z křesla a šel si to se Seněgevem vyříkat, jak moc ho v tuto chvíli nenáviděl.
"Tak si myslím, že bychom toho měli nechat Harry," Aberforth ho nenechal ani pořádně rozčílit nebo si jakkoliv poskládat myšlenky a vypadalo to, že úmyslně. "Máme tu nějakou práci přeci," usmál se. Nemusel Harrymu ani nic říkat, oba se jako nepovel postavili, Aberforth obešel stůl a pohledem na Harryho židličku, na které původně seděl, ji odsunul až ke zdi, aby měli oba dost místa.
"Nemyslím si, že ovládáš teorii nitrozpytu tak dobře, aby sis ji mohl rovnou zkusit v praxi, ale přesto, když už jsme tu naposledy, proč to nezkusit?" v jeho tváři Harry zahlédl letmo pobavený a zároveň napjatý výraz, jako by se právě spolu vsadili o něco nanejvýš důležitého.
"Dobře," ozval se znovu Aberforth, "soustřeď se Harry, přesně na mě, zavři oči a zkus si mě vybavit," radil mu. "Všechny své síly a energii nyní musíš soustředit jen na mě, přesněji na mé vzpomínky..."
"Ale jak, když neznám vaše vzpomínky?" ptal se Harry i když tak nějak tušil, že pomalu nemá cenu se vyptávat na podrobnosti vzhledem k tomu, že pravděpodobnost hned napoprvé spatřit jakýkoliv, alespoň sebemenší záblesk jen nepatrné Aberforthovy vzpomínky, je téměř nemyslitelný a naprosto nemožný. Přesto ho to zajímalo a byl připravený vydat ze sebe co nejvíce už jen proto, že je to poslední cvičení. Byl si však vědom Aberforthovy převahy, což bylo samozřejmé vzhledem k tomu, co všechno mladší Brumbál zvládá. Ten se pousmál, Harryho okamžitě napadlo, že mu opět vyčetl, co má namysli.
"Správná otázka," pochválil Harryho," na tom tolik nesejde," upozornil ho," důležité ale je, aby ses soustředil na to, že nějaké vzpomínky v hlavě mám, najdi je. Nesmíš se snažit myslet na nic určitého, co by se mi mohlo kdy přihodit, jen spoléhat na to, že tam něco je," pohlédl na Harryho zkoumavým pohledem, který Harry už velmi důvěrně znal. Podobný měl i Albus Brumbál. Vypadalo to, že chtěl Aberforth zjistit, zda-li Harry jeho výklad pochopil. Ten to nevěděl zcela určitě, netušil, jak něco takového lze provést, ale přesto se na okamžik zamyslel, aby si v duchu projednal jak a co udělá a potom se rozhodně a pevně postavil a zamířil hůlkou na Aberfortha, který se nadšeně usmál � zřejmě ho potěšila Harryho rozhodnost.
"Legilimens!" řekl Harry polohlasně, ale rázně a plně se soustředil na Aberfortha. Náhle jako by všechno zmizelo a byl tu jen on a mladší Brumbál. Objevil se ostrý záblesk, ale nic jiného. Přesto Harrymu připadalo, že světlo trvalo až přespříliš dlouho. Snažil se ještě více zamyslet nad Aberforthovými myšlenkami, ale pak ucítil tlak v prsou a už zase stál zpět v učebně a mladší Brumbál se na něho culil.
"Byl to začátek, nic jiného se nedalo čekat," poznamenal ještě, jako by Harryho chtěl utěšit, ten ale naprosto netušil, co se děje, jediné, co stoprocentně věděl bylo, že se mu nepodařilo prorazit do Aberforthových myšlenek.
"Co se vlastně stalo?" zeptal se a sledoval Aberfortha, který se k Harrymu zatím otočil zády a ohýbal se pro něco, co Harry neviděl.
"Prostě se ti to nepovedlo," odpověděl prostě, "ale to se samozřejmě dalo čekat. Nedostal jsi se sice ani na kraj mých myšlenek, ale i přesto se ti podařilo pořádně se soustředit na to, co je potřeba, není to špatné," pokýval spokojeně hlavou.
"Tak jakože se mi to nepovedlo, když jsem se soustředil?" ptal se zvědavě Harry.
"Jednoduše jsi k tomu neměl vůli," odpověděl stručně Aberforth, "to je také důležité Harry," upozornil ho poněkud vážněji, "proč myslíš, že se nitrozpyt a myslozpyt vlastně používají? Protože je potřeba něco zjistit," odpověděl si sám, než-li se Harry vůbec zmohl k odpovědi. "Je základem soustředit se na věc, kterou chceš podniknout, ale také k tomu musíš mít vůli, musíš vědět, proč někomu lezeš do hlavy, jaký máš cíl," zakončil. "Ještě to zkusíme a než se začneš úplně soustředit na mé vzpomínky, řekni si důvod, proč to děláš, ten ale nezapomeň," přikázal mu.
Harry pokýval hlavou a znovu se nadechl; byl pevně odhodlaný splnit každé Aberforthovo slovo a udělat všechno, co mu přikáže, nevěděl, proč mu na tom tak moc záleží, aby nitrozpyt zvládl, přestože tak nějak podvědomě tušil, že není možné, aby se mu to podařilo hned napodruhé, ale začal se soustředit.
"Legilimens!" zařval z plných plic, až měl dojem, že se mu snad rozskočily, a najednou se záblesk objevil jen na okamžik a hned za ním následovala jakási vzpomínka, i když velmi nejasná. Obraz byl celý rozmazaný, ale Harry tam přesto rozpoznal dvě malé děti, jedno z nich, větší chlapec si hrál ze svíčkou a holou rukou ji neustále zhasínal a zase zapálil. Malinké děvčátko mu mlčky a ohromeně přihlíželo. Celá vzpomínka se odehrála neuvěřitelně rychle, snad jen třicet vteřin, přesto Harrymu připadalo, že zahlédl docela dost.
Pohlédl na Aberfortha a ten se tvářil zaraženě, což Harryho překvapilo, myslel si, že mladšího Brumbála potěší.
"To bylo opravdu výborné, Harry," vybuchl Aberforth, ale zdál se nějaký odměřený a jakoby čekal na Harryho reakci. "Abych pravdu řekl, neučil jsem sice mnoho dalších kouzelníků nitrozpyt, abych se v tom nějak vyznal, ty jsi ale první z nich, kdo mě opravdu překvapil," vysvětloval. "Nikdy jsem nezažil a ani jsem nezaslechl, že by se někdo zvládl naučit nitrozpyt, i když jen slabě a docela rozmazaně, tak rychle, jako právě ty," zakončil prostě a zdálo se, že mu překvapení a jisté zaražení z obličeje vyprchává a jeho kamenný pohled, jakoby i vyděšený, se zase měnil zpátky.
"Kdo to byl?" Harry si sice vážil Aberforthovy pochvaly, i když vyzněla spíš vyděšeně, než pochvalně, v tuto chvíli ho však zajímalo něco úplně jiného. Chtěl vědět, kdo byl v Aberforthových vzpomínkách. V tento okamžik si uvědomil, co ho tak hnalo dopředu. Nechtěl se až tak předvést před mladším Brumbálem, ale chtěl vědět něco víc o něm i o jeho vzpomínkách. Zajímalo ho také, jak vypadal ředitel, když byl mladší.
Harry měl dojem, že Aberfortha jeho otázka zrovna dvakrát nepotěšila. Nastalo dlouhé napjaté ticho, ve kterém si Harry snažil odpovědět sám. Nejprve ho napadlo, že by to mohl být Aberforth sám, ale kdo by pak byla ta malá dívka, když jsou jen dva bratři? Zároveň tuto myšlenku zapudil, protože si uvědomil, že když ho ještě nitrobranu učil Snape, viděl Harryho vzpomínky Harryho očima, takže nyní to muselo být stejné. Harry spatřil tuto Aberforthovu vzpomínku jeho pohledem. "Možná, že to jsou jeho děti," pomyslel si v duchu, ale i tuto myšlenku okamžitě zapudil už jen kvůli tomu, jak se o Aberforthovi mluvilo. Byl to člověk, který byl neustálý "mladík" a pořád někde cestoval, naprosto nezávazně a bez mezí.
"To..." přerušil Aberforth váhavě po delší době téměř tíživé ticho "...byla moje sestra s Albusem," vypadlo z něho nakonec a Harry samým zaskočením zapomněl téměř dýchat. Nejenže ředitele spatřil jako asi dvanáctiletého, ale zjistil ještě něco jiného. Brumbálové nebyli jen dva bratři.
"Co se jí stalo? Jak to že se o ní nemluví?" vyzvídal Harry. Byl samou zvědavostí bez sebe, chtěl vědět všechno. Jak je možné, že se nikdy o dalším členu rodiny Brumbálových nedozvěděl?
"Harrieta z nás dvou byla nejmladší..." Aberforthova nálada značně poklesla, tvářil se naprosto pochmurně a celý pobledl, jako kdyby mu Harry řekl něco hrozného nebo jako když mluví s Hermionou a Ronem o Voldemortovi a vyslovuje přitom jeho jméno. Otočil se k Harrymu zády a díval se někam ven, z okna, jakoby se snažil uklidnit velkými sněhovými vločkami, které narážely do oken; Harry měl dojem, že se Aberforthovi o své sestře nemluví dvakrát dobře, vypadalo to, že váhá, zda-li má Harrymu říct všechno a pravdivě, možná, že se i dokonce rozpomínal. Nakonec z něho vypadlo jen velmi chabě: "...je mrtvá."
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář