20.Kapitola-První pokus
11. 8. 2007
Harry slyšel celou píseň naprosto
zřetelně, přesto všechno mu v uších jen zněla její melodie, ale slov pochytil
jen několik. Najednou však byl obraz ostřejší a jasnější. Celá louka byla
neveliká, asi jako obyčejná místnost, jako jsou třeba učebny v Bradavicích;
hustě obklopená stromy, přes které nemohl nic zahlédnout. Marně se točil kolem
dokola, ale jeho zrak neupoutalo nic jiného než obrovská skála na jednom konci
skály, na níž svítilo slunce snad více, než na všechno ostatní. Harry se opatrně
vydal k velkému otvoru uprostřed skály. Celá ta jeskyně vypadala opravdu
hluboká, už z dálky, ale něco Harryho přimělo, aby se zastavil a pohlédl pod
nohy, původně si totiž myslel, že stojí na travnatém porostu, až nyní si
uvědomil, že stojí na okraji jakéhosi kamenného kruhu. Předtím si toho nemohl
povšimnout, jako kdyby se kruh pod jeho nohama objevil až teprve nyní. Na
okrajích velikého kruhu byly vyryty jakési znaky, Harry je v životě neviděl, ale
zdálo se mu, že mají zobrazovat nějaká zvířata. Až nyní, po pečlivějším
prostudování si uvědomil, že jsou v kruhu vyryty ještě dva menší, ale uvnitř
nich není vyryto nic. Na okamžik se zamyslel, neměl nejmenší ponětí, k čemu by
tento útvar mohl sloužit, ale potom znova pocítil ten známý tíživý pocit. Rychle
se otočil zpátky k jeskyni a uvědomil si, že z ní vychází černý kouř, se kterým
se v tomto snu už setkal. Tentokrát však neměl šanci postavit se mu.
"Tak ho nebudeme ani budit," zaslechl Rona. "Určitě bude unavený," s těmi slovy položil k Harrymu na stolek tác s několika chlebíčky. Paní Weasleyová si přece nedala spát a raději Harrymu poslala alespoň něco malého k zakousnutí, kdyby měl hlad.
"Jdeme na to?" zeptal se Harry pobaveně, opřel se o lokty a oplatil Ronův zaražený výraz úsměvem.
"Harry... myslíme si s Ronem," zpustila Hermiona váhavě a tvářila se opravdu ustaraně, "že by jsme to měli nechat na zítřek, zdálo se ti něco?" snažila se vykroutit z Harryho zklamaného pohledu, ale jakmile se takto zeptala, hned mu to došlo.
"Co jsem říkal?" vyptával se a nemohl si nepovšimnout, jak se jeho kamarádka snaží vykroutit z jeho pevného pohledu.
"Nic moc, jen jsi párkrát zahuhlal o nějaké pěkné písni... jinak nic," pokrčil bezvýznamně rameny Ron, ale očividně celou věc bral o dost vážněji než se tvářil. Harry mu na to už neodpověděl.
"Chci to alespoň zkusit," zakončil hovor pevně a zvedl se s postele. Raději nepřemýšlel nad snem, který se mu znovu po dlouhé době zdál, měl na starosti něco důležitějšího.
"A kde chceš cvičit?" zeptal se Ron. Měl pravdu - nad tím Harry ještě nepřemýšlel.
"Myslím, že prozatím nám bude stačit ten menší pokojík nad námi," pronesla Hermiona s úsměvem, naštěstí alespoň ona si nechala projít hlavou celý ten nápad. Na nic už nečekali a pomalu se vytratili z pokoje. Ron ještě popadl podnos s chlebíčky se slovy, že jim určitě vyhládne, tak aby se měli jak posilnit; a potichu se vsoukali do malé místnůstky, dost velké však na jejich cvičení.
Harry se zprvu bál, že na ně přijde paní Weasleyová, protože vydávali docela hluk a kromě jich, jakožto nočních cestovatelů, všichni ostatní byli na nohách, protože bylo asi osm hodin ráno a každý měl nějakou práci. Dům už byl ale naprosto vyklizen, i veškeré pokoje a příbytky, které vůbec kde v domě byli, Harry to poznal podle toho, že i tento nevelký pokojík byl naprosto uklizený a nikde nebyl ani kousíček prachu. Takže teď zřejmě byla nějaká práce v kuchyni, kde (jak Harrymu řekl Ron s Hermionou) paní Weasleyová dělala generální úklid, takže tak kolem půl deváté se celým domem ozývalo řinčení hrnců a všichni tři kamarádi se už mohli v klidu soustředit na těžký úkol. Kromě Hermiony však ani Harry ani Ron očividně neměli nejmenší ponětí, kde začít.
"Víte, jak jsem se tak dočetla, úplně nejjednodušší by bylo," začala Hermiona svoji přednášku, "kdyby jsme si nejdříve zjistili, ve které zvíře by jsme se nejpravděpodobněji mohli proměnit..."
"Já myslel, že to záleží na nás," pokýval nechápavě hlavou Ron.
"...kdybychom se proměňovali ve zvíře, které je nám nejbližší a věděli jsme přesně, že se proměníme zrovna v něj, byla by tu jistá šance, naučit se to dříve," pokračovala Hermiona, jako by ji Ron vůbec nebyl přerušil.
"Tak dobře," souhlasil Harry, "jak ale zjistíme, jaká proměna nám bude nejbližší?" zeptal se prostě, ale zřejmě to nebylo tak jednoduché.
"No... to je právě ten problém," povzdechla si Hermiona ztěžka, "na to ještě nikdo nepřišel. Jediné, co mě napadá, je nechat si poradit od nějakého zvěromága, který už má nějaké zkušenosti," navrhla a Harry okamžitě začal vzpomínat, s kolika zvěromágy už se takto setkal. Kromě Siriuse ho však nikdo nenapadal. Jeho otec také nepřipadal v úvahu - leda Lupin, který sice není zvěromág, ale rozhodně má nejspíš víc než kdo jiný zkušenosti.
"Od koho?" zeptal se Ron rozmrzele, očividně myslel na to samé, co Harry. "Lupin by nás nejspíš doslova přetrhl, kdyby zjistil, co máme v plánu a nikoho jiného už neznám," zakončil.
"A co kdyby ne?" zeptala se Hermiona, očividně i ona nad touto otázkou přemýšlela pořádně až nyní, protože i ona sama se tvářila naprosto nepřesvědčivě.
"To myslíš vážně?" vyštekl po ní jako na povel Ron, "to rovnou běž objasnit celému Fénixovu řádu, proč to děláme a tak..." Harry musel dát zapravdu Ronovi.
"A co kdyby jsme s ním mluvili a jen tak mezi řečí jsme se ho zeptali na staré doby, kdy se učil a jaký je to pocit?" nevzdávala se Hermiona.
"Možná, že ti Lupin připadá jako naprostý blázen, který si nevšimne, o co nám půjde Hermiono, ale v tom případě by mě tedy zajímalo, jak se ho optáš," ušklíbl se Ron.
"Tak mu to řekneme," vychrlila Hermiona, až to Rona s Harrym naprosto zarazilo, jak moc jí záleželo na tom, aby jim Lupin pomohl.
"O něco se určitě pokusit budeme muset," zakončil hovor Harry, který se vzpamatoval dříve a teď už se chtěl konečně pustit do práce. Jeho kamarádi přestali mluvit a konečně mohli začít.
"Měli bychom začít po jednom," navrhla Hermiona a bylo naprosto jasné, že Harry bude jako první na řadě. Stoupnul si tedy trochu více doprostřed pokoje a poslouchal, co mu Hermiona poradí. "Je podstatné, abys se naprosto uvolnil Harry," zpustila, "zavři oči a snaž si vybavit nějakou klidnou krajinu, pokud možno..."
Harry si představoval školní pozemky v létě, kdy byli opravdu kouzelné a vycházeli na ně s Hermionou a Ronem každý den.
"Víš, je to těžké na pochopení, ale snaž se mě teď naprosto vnímat," řekla Hermiona, "musíš tak nějak zapomenout na lidské vlastnosti, měl by jsi z hlavy vytlačit veškeré starosti, snaž se cítit volně, jako kdyby ses celý svůj život nemusel už o nic starat a vůbec nic tě neohrožovalo..."
To by bylo naprosto nejlepší, pomyslel si Harry v duchu.
"...teď ti trochu pomůžu se zaklínadlem, nic nemusíš dělat," vysvětlovala Hermiona, jen se soustřeď," rozkázala. "Harry, důležité je, aby ses nelekl, až ucítíš nějaké napjetí uvnitř v těle," upozornila ho ještě, ale Harry nerozuměl, co mu kamarádka říkala, "podle popisu několika málo zvěromágů by celé tělo mělo být napnuto k prasknutí, jako by se chystalo explodovat..."
"No to je úžasné," zahlaholil ještě odněkud za Harrym zděšený Ron.
"...to je důsledkem přeměny," vysvětlovala Hermiona, "je to dobrá zpráva, že to děláš dobře," zakončila a Harry, přestože měl pevně zavřené oči, si z hrobového ticha vyvodil, že na něj jeho kamarádka už míří hůlkou.
"Reformus Mague!!!" vykřikla pevným hlasem Hermiona a Harrym nepříjemně a bolestně trhlo na prsou, až téměř upadl. Najednou se ocitl na kolenech, nemohl však otevřít oči, aby zjistil co se děje. Byl celý zkoprnělý - jediné co neustále cítil bylo, jak se ostrá bolest, která vznikla na jeho prsou začíná rozlézat do celého jeho těla. Ruce, nohy, i špičky prstů byly napnuté k prasknutí tak křečovitě, že je Harry už sotva cítil.
"Mysli na přírodu, buď volný," slyšel někde jakoby z dáli Hermionu, ale v tento moment neměl nad svým tělem nejmenší kontrolu. Nejprve se opravdu snažil využít Hermionin rad, ale hned na to už přemýšlel jen nad tím, jak se ze zajetí vlastního těla dostane. Vypadalo to totiž, jako by se jeho svaly napínaly víc a víc a Harry s tím nemohl nic dělat. Chtěl zavolat na Hermionu, ať mu poradí, ať zastaví to kouzlo, ale nemohl mluvit. Ruce i nohy se mu začaly jakoby roztahovat doširoka a Harry si byl téměř jistý, že se trhá na kusy. Zastavil dech a snažil se ho potlačit, jako by to mohlo pomoci a pichlavá bolest v prsou opravdu začala ustupovat, i když jen slabě, přesto se mu však zdálo, že jeho ruce i nohy jsou nenávratně roztaženy a zůstanou tak nadobro.
"Harry!" zaslechl Hermionin zděšený výkřik, "Harry potlač to... zvedni se zase na nohy," křičela jako smyslů zbavená, Harry však neovládal ani nohy ani ruce, byl naprosto bezmocný. Najednou pocítil, jak je někdo pevně uchopil pod paží z obou stran a snažil se ho postavit zase na nohy. To už Ron zřejmě nesnesl jakousi podívanou a Hermiona se k němu okamžitě přidala.
Harrymu se hned na to začínal vracet cit do všech údů. Začínal zase cítit ruce a nohy a pichlavá bolest v prsou ho pomalu opouštěla, stále však cítil jakési brnění v neprokrvených prstech na rukou.
Konečně se mu podařilo otevřít oči, vydal ze sebe jen vyčerpávající vzdech a nohy se mu nadobro podlomily a klesl znovu do kolen. Ron s Hermionou u něho chvíli stáli, ale neodvážili se nic říct.
"To bylo děsné," zahlaholil Ron zmateně. Harry se dlouhou chvíli ani nepohnul, snažil se matně vzpomenout, co se právě stalo. Celé tělo ho bolelo, jako kdyby spadl z obrovské výšky z koštěte - připadal si celý polámaný. Ještě těsně před tím, než mu Hermiona s Ronem pomohli cítil v sobě strašlivou bezmoc, jako by ho někdo ovládal a on už s tím nemohl nic dělat.
Konečně se odvážil postavit na nohy, které se mu však třásly. Až nyní se odvážil rozhlédnout kolem sebe a z úžasem zjistil, že má na prsou roztrhaný svůj svetr, stejně jako jeho rukávy vypadaly, jako kusy cárů.
"C-co se stalo?" odvážil se nakonec zeptat Harry.
"No, začal jsi se v něco proměňovat, ale nevím, co to bylo, protože to nešlo poznat," popisoval ještě roztřeseně Ron, "myslím, že se ti ruce rozšiřovaly jako do tvaru nějaké plácačky," popisoval ještě, "a pak se ti dělali jakési šupiny."
Harry se na Rona zaraženě podíval.
"Bude ze mě ryba?" vyhrkl podrážděně, "bezva."
"Ne to ne Harry," zastala se ho Hermiona a tvářila se zaujatě, jako by právě dostala k dispozici nějakého tvora na studii. "Ta proměna byla strašlivě pomalá, jenom nám to tak připadá," vysvětlovala, "podle mě, později by ses vyvinul dále a ani by jsme si nevšimli nějakých šupin, musí se ti vytvořit zvířecí kůže... při té přeměně," vypadalo to ale, že sama netuší, jestli má pravdu nebo se mýlí, z toho Harry usoudil, že jsou to pouhé domněnky a už neměl takovou chuť pokračovat.
"Harry," oslovila ho znovu Hermiona, ale tentokrát v jejím hlase byla jakási strašlivá zvědavost, jako by chtěla něco vědět, ale bála se na to Harryho zeptat. Nakonec se přeci jen neudržela. "Ty... řídil ses přesně tím, co jsem ti řekla?" zeptala se. Harry na ní ještě hodnou chvíli otupěle hleděl, nějak si v hlavě nemohl zpracovat celou otázku, jako by nebyl schopný přemýšlet. Nejspíš to bylo důsledkem přeměny.
"Jistě Hermiono," ujistil ji a tak trochu se cítil ublíženě. Jak jen si Hermiona mohla myslet, že by se neřídil jejími radami, když sám ani netušil, jak co má dělat?
"Já jsem to chtěla vědět, protože..."snažila se odůvodnit svoji otázku Hermiona, když si všimla jeho výrazu, "...prostě... podle toho, co jsem vyčetla, se ještě nikomu nepodařilo, alespoň hned na poprvé tak nějak začít přeměnu ve zvíře. Víš, většinou to nedojde dál, než k pouhému vysílení, ale nikomu se ještě nepodařilo, aby se mu vůbec začala hned napoprvé tvořit zvířecí kůže," vysvětlila Hermiona, když si povšimla Harryho a Ronova nechápavého pohledu. "Je to úžasné a možná, že jestli se to nepovede nám s Ronem, tak ty by jsi to s pořádným cvičením mohl zvládnout do konce roku, pokud se u něčeho nezastavíme," zakončila a Harry už zase pocítil tíživý pocit, jakoby to, co teď Hermiona řekla (Harry měl dojem, že ho chtěla Hermiona stejně jen klidnit) bylo životně důležité a tón jejího hlasu jako by naznačoval, že je nyní podstatné jen to Harryho blaho a aby se opravdu stal zvěromágem, na rozdíl od Hermiony a Rona. To se Harrymu dvakrát nelíbilo - nechtěl o tom ani slyšet.
"Teď jsi na řadě ty Rone," obrátil se k Ronovi, který naprosto smrtelně zbledl. Nejprve se tvářil, jako že na něm opravdu nezáleží, ale nemohl si nepovšimnout Harryho podrážděného výrazu, a tak se raději pustil do práce.
"Soustřeď se," přikázala Hermiona Ronovi a ten zavřel oči a pevně sevřel pěsti, jako by čekal nějakou ránu. Harry usoudil, že je rád, že už to má konečně za sebou, opravdu to nebyl dobrý pocit, čekat, co se stane a přestože se snažil soustředit, nebyl schopný se pořádně zamyslet nad tím, co po něm Hermiona chtěla. Ta na Rona pevně namířila hůlkou.
"Reformus Mague!" vykřikla a v ten moment sebou Ron ošklivě škubnul, jako by se něco uvnitř něho snažilo dostat ven. Harry s Hermionou už nemohli nic dělat, jen se tiše dívat, jak se jejich kamarád skoro křečovitě svíjí, než upadl na kolena a celé jeho tělo jako by strnulo. Harry si nemohl nepovšimnout, jak Ron zkřivil rty - to byl důvod, proč nemohl mluvit, stejně jako Harry.
"Vydrž!" vykřikl Harry. Nejraději by Ronovi nějak pomohl, ale opravdu netušil, jak by mu mohl prospět.
"Rone soustřeď se," snažila se ho ještě povzbudit Hermiona, ale nemělo to cenu. Za nedlouho už i Rona museli postavit na nohy. Když se pořádně probral, vypadal ještě pobledleji, než před tím.
"To není možné," oddechoval ztěžka Ron a snažil se při tom postavit na svoje třesoucí se nohy, "přece to nemůže být tak složité," rozčiloval se.
"Přeměna ve zvíře je jedna z nejtěžších přeměn a málokterý kouzelník ji zvládne," vysvětlovala Hermiona, "i když je pravda, že to není tak příjemná přeměna, aby se každý odhodlal se jen tak měnit v nějaké zvíře," podotkla ještě a Harry ji musel dát za pravdu, že to rozhodně nebylo nic příjemného.
"Tak to jsem tedy zvědavý, jak tohle skončí," utrousil ještě zklamaně Ron.
"Důležité je, abychom cvičili společně a mohli jsme tak včas zasáhnout, kdyby se dělo něco špatně," pokračovala Hermiona. "Kdyby se to někomu z nás vymklo z rukou, nedopadl by dobře," upozornila a vzhledem k tomu, jak smrtelně vážně se tvářila, až skoro vyděšeně podle Harryho mínění, byla to opravdu důležitá poznámka.
"Jo," pronesl zachmuřeně Ron, "jinak se tu můžeme vesele mrzačit," zamručel až skoro úzkostně. "Nevím, jak tebe Harry, ale mě strašlivě všechno bolí," ztěžoval si a měl pravdu, Harry cítil, jak ho ruce i nohy jakoby tíží a začínala ho zmáhat únava. Možná, že to bylo i nedostatkem odpočinku po cestě sem, do Fénixova řádu, ale rozhodně už se těšil, až se pokusí o přeměnu Hermiona a potom půjdou konečně spát.
Bylo už několik minut po jedenácté, kdy se naprosto sedření vraceli do svých pokojů. Harry s Ronem byli tak unavení, že sebou jen sekli do postele a okamžitě usnuli. Konečně se Harrymu po dlouhé době zdál nějaký pěkný sen. Byla v něm Jeny a procházeli se spolu po bradavických pozemcích. Zima pomalu ustupovala a sluníčko se pomalu dostávalo do všech nejskrytějších a nejtemnějších částí. Všechno vypadalo nádherně. Stromy rozkvétaly a květiny se natahovaly k slunci. Harry utrhl jednu překrásnou modrou květinu. Vůbec ji neznal, ale byla to jediná svého druhu mezi miliony dalšími, jiných barev a tvarů. Byl to opravdu krásný sen.
Harry se probudil asi o půl třetí, přestože nechtěl Rona, kterému se očividně také zdál nějaký krásný sen, vzhledem k tomu, že se neustále ve spánku usmíval a brblal nějaká spokojená slovíčka, probudit, jeho kamarád se probral jako na povel, jakmile se Harry snažil udělat krok ke dveřím. Dřevěné staré parkety totiž vrzaly natolik hlasitě, aby v naprostém tichu vzbudily i Hermionu, s Ginny přestože spaly v jiném pokoji - za okamžik už je Harry slyšel scházet dolů. Kromě jeho přátel však Harry ještě nechtěně vzbudil i Hedviku, která nyní vztekle zahoukala a na místo, aby k Harrymu přilétla, když ji zavolal, se k němu jen uraženě otočila zády.
Sešli tedy do kuchyně na pozdní oběd, Ron se tvářil strašlivě spokojeně a očividně se snažil ranní neúspěšný první pokus vypudit nadobro z hlavy, stejně jako Harry. Hermiona se však tvářila naprosto spokojeně. Harry si ji okamžik zaujatě prohlížel a přemýšlel, zda už se jí podařilo naprosto zapomenout na dnešní ráno nebo si z celé věci nic nedělá.
"Tady máš Harry, zlatíčko," při těch slovech paní Weasleyová starostlivě Harrymu podstrčila pod noc obrovský talíř plný kuřecích stehýnek. Harry už dlouho neměl takový hlad, jako právě nyní a tak se v něm téměř dvojitá porce ztratila, skoro jako myšlenka v bezedné myslánce.
"PROBOHA!" Celou kuchyní zahřměl zděšený výkřik paní Weasleyové. Harry vyděšeně vyskočil ze židle, Hermiona převrhla láhev máslového ležáku, Ginny vystrašeně vypískla a Ron samým leknutím špatně polknul nedokousané stehýnko, které mu následně uvízlo v krku, takže se začal dávit. Harry k němu bleskurychle přiběhl a začal ho bouchat co nejsilněji do zad, až se Ron málem dotkl obličejem stolu. V ten moment si však uvědomil, co nejspíš paní Weasleyovou tak strašlivě vyděsilo. Měl na sobě stále ještě svetr, který si roztrhal při přeměňování. Vypadalo to, jako by ho něco podrápalo - to nepravděpodobněji způsobilo tolik povyku.
"H-Harry," paní Weasleyová měla slzičky na krajíčku, ruce se jí třásly, jak je natahovala k Harrymu, jako by umíral a ona se bála, že by mu ještě více ublížila, kdyby se ho dotkla.
"Nic to není," ujišťoval ji rychle Harry a v duchu sám sebe proklínal, že si svetr nesundal. "To jen..." nevěděl, jak se má z této situace dostat, "...asi... ehm... chňapl po mě jeden z Pergotů," ani nevyslovil pořádně slovo Pergot a paní Weasleyová z naprostým zděšením znovu zbědovaně vykřikla, Harry nevěděl, jak ji má uklidnit. "Nic mi ale neudělal, stihnul jsem uhnout," rychle dodal a Ron, kterému už se pomalu vracela zdravější barva do obličeje, než jakou měl předtím kvůli kašlání, horlivě přikyvoval, aby dal Harrymu zapravdu. Jakmile se paní Weasleyová zatvářila alespoň o něco více klidněji, uvědomil si však Harry, jak moc svoji lež nedomyslel. Kdyby po něm přeci Pergot opravdu vyjel, roztrhal by mu i plášť. Harry teď jen doufal, že si to paní Weasleyová neuvědomí a nebude mu chtít plášť zpravit. V takovém případě by si musel na příští přeměňování vzít právě ten plášť, aby se mu roztrhal úplně stejně, pokud by se mu však nepodařilo provést nějaký jiný kousek. Ta naštěstí už neměla čas a nebyla s to, na něco takového přijít, protože se plně věnovala Harrymu.
"Říkala jsem, že ty bestie nemají využívat, mohli vám ublížit," rozčilovala se.
"A proč vlastně vzali zrovna Pergoty?" vyptávala se Hermiona utírajíc rozlitý máslový ležák.
"Protože kdyby jste se dostali do nebezpečí, Pergoti jsou strašlivě rychlá zvířata a také dosti silná," vysvětlovala stále ještě rozčileně paní Weasleyová.
"No, zatím ale napáchali víc škody než užitku," utrousil Ron a Harrymu bylo jasné, že mluví o večerním úprku Snapeova Pergota. Ronovi se tyto zvířata víc než jen nelíbili a Harrymu už bylo jasné proč.
"Byl to nápad toho Jondsona, zase se chtěl předvést, jak je mocný," pronesla znechuceně paní Weasleyová.
"Opravdu?" vyhrkl Harry. Nějak se mu to celé nezdálo. Zrovna Jondson, který neustále proti něčemu protestoval, hlavně, když se to týkalo Harryho, se najednou rozhodl dodat Pergoty. Harryho v ten moment napadlo, že Snape možná není jediný zrádce a špeh, nasazený Voldemortem. Byl tedy pevně rozhodnutý, že si na tohoto nepříjemného kouzelníka dá rozhodně pozor.
"Harry, zlatíčko, nahoře budete mít už svoje věci, ten svetr už je k nepoužití," povzdechla si paní Weasleyová, když Harry, Ron a Hermiona vycházeli z kuchyně. Ginny ještě zůstala, aby mamce mohla pomoci s úklidem nádobí.
"Harry, potřebuji tvoji Hedviku," pronesla rozhodně Hermiona, jakmile vstoupili do pokoje.
"Jasně," souhlasil Harry, "ale budeš si ji muset zavolat sama, se mnou se teď momentálně nebaví," mávl bezvýznamně rukou, aby si jeho gesta Hedvika všimla. Ta se na něho podívala ještě mrzutěji a co s největším nadšením se přesunula k Hermioně na rameno a přátelsky ji klovla do ucha.
"Vypadá to, že už je proti mně i Hedvika, takže myslím, že jí nebude vadit, když si ji necháš," zakončil prostě Harry, který se Hedvičiným chováním nenechal vyvést z míry a teď ji po očku pozoroval. Ta zaváhala. Chvíli po Harrym zmateně mrkala, nejspíš chtěla zjistit, jak moc to myslí vážně. Harry se snažil co nejlépe potlačit úsměv a tak se k ní otočil zády, hned na to mu však Hedvika přiletěla na pravé rameno, jemně mu houkla do ucha a štípla ho prosebně do krku. Harry to nevydržel a začal se smát.
"Tak raději ne, myslím, že Hedvika přeci jen zůstane se mnou," pohladil ji a nabídl jí chlebíčky, které tu Ron nechal.
"A na co vlastně potřebuješ Harryho sovu?" vyptával se Ron a tvářil se podezíravě. Nejspíš ho napadlo, že by mohla psát Krumovi.
"Chci napsat naší milé Ritě Holoubkové," pronesla naprosto klidně Hermiona, u Rona a Harryho to však takový klid nevyvolalo, spíš rozrušení.
"To myslíš vážně?" ujišťoval se Harry, ale jeho otázka byla zcela zbytečná, vzhledem k tomu, jak moc vážně se Hermiona tvářila.
"Snad jí nechceš doporučit nějaké téma do jejích nepravdivých článků," kroutil nevěřícně hlavou Ron, "víš dobře, že vždycky všechno překroutí," připomněl, ale Hermiona si toho byla očividně naprosto vědoma. Harry tomu stále ještě nerozuměl.
"Rita Jeřábková je přeci zvěromág," odpověděla stručně Hermiona a musela se usmát, jak tak pozorovala Harryho a Ronův výraz v obličeji, který se téměř zároveň proměnil z nechápavého na naprosto udiveného.
"Jak ji chceš přinutit..." nechápal Ron, ale Hermiona jej nenechala domluvit.
"Máme u ní ještě schovanou nějakou službu," připomněla, ale Harrymu se to přece jen nezdálo.
"Jsi si jistá, že to nenapíše do Denního věštce?" ujišťoval se.
"To by se každý dozvěděl její malé tajemství, což nechce," zakončila prostě Hermiona a to Harryho s Ronem naprosto přesvědčilo. "Stačí, když nám pošle dopis, kde nám to všechno objasní, určitě má teď mnoho práce a k tomu, kdyby nás s ní někdo viděl, nebylo by to dobré," dořekla ještě Hermiona a Harry byl už naprosto přesvědčený v to, že je to dobrý nápad, vlastně to byla jediná možnost.
Zatím to vypadalo slibně, ale všechno záleželo na té extravagantní spisovatelce a na tom, jak se rozhodne.
Celý den Harry s Ronem a Hermionou strávili psaním úkolů, které dostali (tedy, Harrymu s Ronem stačilo napsat úkol pro Ferenze o Sluneční soustavě a potom už se zabývali jen hraním kouzelnických šachů) a večer se snažili pokračovat v proměny ve zvířata, zatím to však vypadalo, že uvízli v mrtvém bodu a nebylo možné se z něho pohnout dále. Ron nedosáhl od minulého pokusu nijak valně dál, kromě toho, že se mu s jednoho nehtu na prstu vytvořil obrovský zakroucený dráp, což ho očividně potěšilo, jelikož měl nyní o dost lepší vyhlídky než Harry, který žil stále ještě v domnění, že se nakonec promění v nějakou rybu. Hermioně se podařil zatím nejzvláštnější kousek. Místo nosu se jí vytvořil jakýsi malý zobák, takže bylo možné, že se promění v nějakého ptáka, ale i to nebylo zcela jasné, protože doposud nikdo z nich netušil, v co se ještě může vyvinout.
Nakonec se naprosto vyčerpaní vsypali do kuchyně na dřívější večeři, protože dnes se měla konat další porada Fénixova řádu. Tentokrát s nimi však večeřel i pan Weasley, se kterým se zatím nepotkali, Lupin a Moody, který už také dorazil.
"Čím to je, že vypadáte tak unaveně?" ušklíbl se pobaveně Moody, až se jeho tvář zkřivila do naprosto nemyslitelných tvarů. "Že by vás tak moc zmohla cesta sem?" Harrymu, Ronovi a Hermioně nezbylo nic jiného, aby mlčky přikývli. Harry si Moodyho zkoumavě prohlížel, zajímalo ho, jestli náhodou bystrozor nezjistil svým kouzelnickým okem. Buď se Moody uměl dobře přetvařovat, anebo opravdu výjimečně nic netušil.
Hned po večeři se Harry se svými kamarády rozloučil a rovnou zůstal s Lupinem a Moodym dole, než konečně vešli do sklepního sálu, aby zahájili schůzi. Tentokrát na ní byl i Hagrid, který na něho přátelsky pomrkával. Přestože tu Harry už jednou byl, cítil, jak na něm neustále visí spousta pohledů a rozhodně mu to nebylo příjemné. Konečně se však většina kouzelníků dostavila a posadili se na svá místa a za nimi hned vešel Brumbál. Tvářil se jako člověk, který posledních pár dnů pořádně nespal.
Po zahájení porady se řešilo několik útoků na města, napůl osídlená mudly i kouzelníky a několik zásadních bodů, které byly napadeny Wultorfy nebo skalními obry. Harry většině názvům nerozuměl a tak jen mlčky seděl a naslouchal, než jej upoutal kouzelník skoro až v poslední řadě, nevelké výšky, který si právě vzal slovo.
"Pět velkých útoků na malá města v okruhu Londýna, pět Znamení zla vykouzlené v jednom okamžiku, Ten-jehož jméno se neříká má určitě něco v úmyslu, něco zásadního a když se předevčírejšího večera prolilo tolik krve, chtěl bych vědět názory i ostatních, nikdo neví, o co tu jde?" jeho hlas zněl podezíravě, ale také v jeho tónu šla pochytit jakási nejistota a strach z toho, co uslyší.
"Jistě pane Bounesi," oslovil ho naprosto klidně Brumbál, "Voldemort má jistě něco v plánu," vypadalo to, že to bylo to jediné, co chtěl říct, ale malý kouzelník se nedal odbýt.
"Pane, zajímalo by mě, co si myslíte vy," pronesl a zaujatě Brumbála sledoval a čekal, několik kouzelníků souhlasně přikyvovalo a Harry si povšiml, jak se Brumbál usmívá.
"Moje domněnka je, že chce pokračovat v tom, co předtím nedokončil," pronesl a jeho slova se ztrácela v naprostém tichu, které v sálu jako na povel zavládlo, "mocný je Voldemort dost a tak touží po moci nesmrtelné, což se mu z části povedlo už před šestnácti lety, když ho kouzlo, které jej mělo zabít, jen vyčerpalo do takové míry, že se nám na okamžik ztratil z očí a hledal všemožné způsoby, jak znovu povstat," přestože Brumbál mluvil klidně a naprosto nevzrušeně, Harrymu, a očividně i všem ostatním, přejížděl strach po zádech. Představa, že by Voldemort dosáhl nesmrtelnosti byla opravdu strašlivá a není divu, že se při ní nyní třásli v sále i ti otrlejší kouzelníci.
"Pokud nejsou další otázky k tomuto tématu," pokračoval naprosto klidně Brumbál, "rád bych přešel k tématu, týkající se Serveruse Snapea." V sále to vzrušeně zašumělo. Podle zaujatých pohledů všech přítomných Harry usoudil, že se dozvěděli jeho tajemství. Rychle pohlédl na místo, kde předtím seděl Snape, ale jeho místo bylo prázdné. "Bylo by nesprávné obviňovat někoho, aniž by byl přítomen," pokračoval dále Brumbál, když se ruch trochu uklidnil, "proto předvolávám rovnou Serveruse Snapea," pronesl poněkud hlasitěji, zřejmě, aby jeho výzva byla slyšet až za dveře, kde Snape stál, protože hned na to vešel dovnitř. Přestože na něm visela většina pohledů, převážně pohrdavých a zklamaných, Snape šel hrdě vpřed, jako by vůbec nelitoval toho, že se přidal k smrtijedům, jako by byl nevinný. Nakonec došel až před samotného Brumbála, kde se zastavil a ani se nepohnul.
"Tak prosím Serverusi, je tu ještě několik bodů na programu a proto by jste měl všem přítomným vysvětlit, o co jste se to vlastně pokoušel," vybídl ho Brumbál a Harry si nemohl nepovšimnout jeho klidného až konejšivého pohledu.
"Začátkem letošního léta," začal Snape, ale mluvil tak potichu, že ho Harry a všichni v první řadě sotva slyšeli, každý tiše naslouchal a kouzelníci ze zadních řad div nenatahovaly uši, "jsem se setkal s hlavní spojkou Toho-jehož-jméno-se-neříká - Peterem Petergiwem. Rozhodl jsem se, že zjistím něco, co by mohlo řádu pomoci," pronesl a přestože to Harrymu bylo velice nejasné, Snape se tvářil, že už více neprozradí. Ostatním členům řádu to ale očividně také nestačilo. Začali tedy na Snapea povolávat obvinění, Brumbál tomu však učinil co nejrychleji přítrž.
"Všichni, co tu sedíte, víte moc dobře, že se Serverus Snape za jistých okolností zřekl Voldemorta už dříve, ještě před jeho pádem, proto byl osvobozen a já sám vám za něho ručím," několik kouzelníků se zatvářilo skoro až zklamaně, když se Brumbál takto Snapea zastal. "Uznávám, že jeho čin byl naprosto hloupý a takové malichernosti jsem čekal snad jen od malého dítěte," pokračoval dále Brumbál a tvářil se nazlobeně. "Není ani velké omluvy pro to, co udělal, už jen proto, v jaké se donedávna nacházel situaci a nyní všechno jen zhoršil vlastní nedočkavostí a touhou po odplatě..."
Harry si se zaujetím prohlížel Snapea, který stál na svém místě a téměř zklamaně sledoval kamennou podlahu před sebou. Už se netvářil tak hrdě a nezaujatě, jako předtím, ale Harrymu spíš připadal, jako malý kluk, který je kárán a mlčky poslouchá svůj verdikt. Najednou si uvědomil, kolik studentů by toužilo takhle vidět pokořeného učitele, který jim znepříjemňoval život jak se dalo a nyní se ukázalo, že i on udělal nějakou velikou chybu. Přesto mu jej v tento okamžik bylo líto.
"...když byl spatřen, jak se baví s Peterem..." Harry si všimnul, jak zlostně a hořce se na něho Snape podíval, ...mnoho si přihoršil, ale nyní je podstatné, aby přerušil svoje spojení a neprodleně se vrátil do Bradavic a zůstal tam, dokud celou situaci nějak neurovnám," zakončil Brumbál jako hotovou věc, ale nikdo už nic neřekl. Očividně byl každý přesvědčen o Snapeově nevinně hlavně, když se ho zastal Brumbál.
"Tak už pojďte mezi nás, Serverusi," vyzvala Snapea McGonagallová, když ještě stále stál na svém místě, jako by čekal nějaké potrestání. Snape se bez jediného slova otočil na podpatku a šel si sednout na své místo, nikdo už ho však nesledoval s takovým zaujetím, jako před tím.
Zbytek večera se řešili nějaké bezpečnostní opatření a nakonec se uctívaly památky dvou zemřelých členů Fénixova řádu, Allana Tupohlava a Helgy Terengové, kteří zemřeli při záchraně mudlů, v boji proti smrtijedům.
Harry v tom momentě strašlivě litoval, že nemůže řádu prospět nějak více. Lidé umírají a on s tím nemůže nic dělat. Když se vracel po schodech nahoru, byl tedy ještě pevněji rozhodnutý, že udělá co bude moci. Tam na něho však už čekala netrpělivě Hermiona s Ronem. Jakmile si Harry povšiml papíru, který Hermiona nadšeně muchlala v rukách, bylo mu jasné, že je to dopis od Riti Holoubkové.
"Tak pojď, už tady na tebe čekáme," popohnal ho Ron vzrušeně, Harry mlčky zavřel a sedl si na židli. "Máme pro tebe bezva novinky," usmál se tajemně.
"Já pro vás také," podotkl ještě Harry.
"Tak ho nebudeme ani budit," zaslechl Rona. "Určitě bude unavený," s těmi slovy položil k Harrymu na stolek tác s několika chlebíčky. Paní Weasleyová si přece nedala spát a raději Harrymu poslala alespoň něco malého k zakousnutí, kdyby měl hlad.
"Jdeme na to?" zeptal se Harry pobaveně, opřel se o lokty a oplatil Ronův zaražený výraz úsměvem.
"Harry... myslíme si s Ronem," zpustila Hermiona váhavě a tvářila se opravdu ustaraně, "že by jsme to měli nechat na zítřek, zdálo se ti něco?" snažila se vykroutit z Harryho zklamaného pohledu, ale jakmile se takto zeptala, hned mu to došlo.
"Co jsem říkal?" vyptával se a nemohl si nepovšimnout, jak se jeho kamarádka snaží vykroutit z jeho pevného pohledu.
"Nic moc, jen jsi párkrát zahuhlal o nějaké pěkné písni... jinak nic," pokrčil bezvýznamně rameny Ron, ale očividně celou věc bral o dost vážněji než se tvářil. Harry mu na to už neodpověděl.
"Chci to alespoň zkusit," zakončil hovor pevně a zvedl se s postele. Raději nepřemýšlel nad snem, který se mu znovu po dlouhé době zdál, měl na starosti něco důležitějšího.
"A kde chceš cvičit?" zeptal se Ron. Měl pravdu - nad tím Harry ještě nepřemýšlel.
"Myslím, že prozatím nám bude stačit ten menší pokojík nad námi," pronesla Hermiona s úsměvem, naštěstí alespoň ona si nechala projít hlavou celý ten nápad. Na nic už nečekali a pomalu se vytratili z pokoje. Ron ještě popadl podnos s chlebíčky se slovy, že jim určitě vyhládne, tak aby se měli jak posilnit; a potichu se vsoukali do malé místnůstky, dost velké však na jejich cvičení.
Harry se zprvu bál, že na ně přijde paní Weasleyová, protože vydávali docela hluk a kromě jich, jakožto nočních cestovatelů, všichni ostatní byli na nohách, protože bylo asi osm hodin ráno a každý měl nějakou práci. Dům už byl ale naprosto vyklizen, i veškeré pokoje a příbytky, které vůbec kde v domě byli, Harry to poznal podle toho, že i tento nevelký pokojík byl naprosto uklizený a nikde nebyl ani kousíček prachu. Takže teď zřejmě byla nějaká práce v kuchyni, kde (jak Harrymu řekl Ron s Hermionou) paní Weasleyová dělala generální úklid, takže tak kolem půl deváté se celým domem ozývalo řinčení hrnců a všichni tři kamarádi se už mohli v klidu soustředit na těžký úkol. Kromě Hermiony však ani Harry ani Ron očividně neměli nejmenší ponětí, kde začít.
"Víte, jak jsem se tak dočetla, úplně nejjednodušší by bylo," začala Hermiona svoji přednášku, "kdyby jsme si nejdříve zjistili, ve které zvíře by jsme se nejpravděpodobněji mohli proměnit..."
"Já myslel, že to záleží na nás," pokýval nechápavě hlavou Ron.
"...kdybychom se proměňovali ve zvíře, které je nám nejbližší a věděli jsme přesně, že se proměníme zrovna v něj, byla by tu jistá šance, naučit se to dříve," pokračovala Hermiona, jako by ji Ron vůbec nebyl přerušil.
"Tak dobře," souhlasil Harry, "jak ale zjistíme, jaká proměna nám bude nejbližší?" zeptal se prostě, ale zřejmě to nebylo tak jednoduché.
"No... to je právě ten problém," povzdechla si Hermiona ztěžka, "na to ještě nikdo nepřišel. Jediné, co mě napadá, je nechat si poradit od nějakého zvěromága, který už má nějaké zkušenosti," navrhla a Harry okamžitě začal vzpomínat, s kolika zvěromágy už se takto setkal. Kromě Siriuse ho však nikdo nenapadal. Jeho otec také nepřipadal v úvahu - leda Lupin, který sice není zvěromág, ale rozhodně má nejspíš víc než kdo jiný zkušenosti.
"Od koho?" zeptal se Ron rozmrzele, očividně myslel na to samé, co Harry. "Lupin by nás nejspíš doslova přetrhl, kdyby zjistil, co máme v plánu a nikoho jiného už neznám," zakončil.
"A co kdyby ne?" zeptala se Hermiona, očividně i ona nad touto otázkou přemýšlela pořádně až nyní, protože i ona sama se tvářila naprosto nepřesvědčivě.
"To myslíš vážně?" vyštekl po ní jako na povel Ron, "to rovnou běž objasnit celému Fénixovu řádu, proč to děláme a tak..." Harry musel dát zapravdu Ronovi.
"A co kdyby jsme s ním mluvili a jen tak mezi řečí jsme se ho zeptali na staré doby, kdy se učil a jaký je to pocit?" nevzdávala se Hermiona.
"Možná, že ti Lupin připadá jako naprostý blázen, který si nevšimne, o co nám půjde Hermiono, ale v tom případě by mě tedy zajímalo, jak se ho optáš," ušklíbl se Ron.
"Tak mu to řekneme," vychrlila Hermiona, až to Rona s Harrym naprosto zarazilo, jak moc jí záleželo na tom, aby jim Lupin pomohl.
"O něco se určitě pokusit budeme muset," zakončil hovor Harry, který se vzpamatoval dříve a teď už se chtěl konečně pustit do práce. Jeho kamarádi přestali mluvit a konečně mohli začít.
"Měli bychom začít po jednom," navrhla Hermiona a bylo naprosto jasné, že Harry bude jako první na řadě. Stoupnul si tedy trochu více doprostřed pokoje a poslouchal, co mu Hermiona poradí. "Je podstatné, abys se naprosto uvolnil Harry," zpustila, "zavři oči a snaž si vybavit nějakou klidnou krajinu, pokud možno..."
Harry si představoval školní pozemky v létě, kdy byli opravdu kouzelné a vycházeli na ně s Hermionou a Ronem každý den.
"Víš, je to těžké na pochopení, ale snaž se mě teď naprosto vnímat," řekla Hermiona, "musíš tak nějak zapomenout na lidské vlastnosti, měl by jsi z hlavy vytlačit veškeré starosti, snaž se cítit volně, jako kdyby ses celý svůj život nemusel už o nic starat a vůbec nic tě neohrožovalo..."
To by bylo naprosto nejlepší, pomyslel si Harry v duchu.
"...teď ti trochu pomůžu se zaklínadlem, nic nemusíš dělat," vysvětlovala Hermiona, jen se soustřeď," rozkázala. "Harry, důležité je, aby ses nelekl, až ucítíš nějaké napjetí uvnitř v těle," upozornila ho ještě, ale Harry nerozuměl, co mu kamarádka říkala, "podle popisu několika málo zvěromágů by celé tělo mělo být napnuto k prasknutí, jako by se chystalo explodovat..."
"No to je úžasné," zahlaholil ještě odněkud za Harrym zděšený Ron.
"...to je důsledkem přeměny," vysvětlovala Hermiona, "je to dobrá zpráva, že to děláš dobře," zakončila a Harry, přestože měl pevně zavřené oči, si z hrobového ticha vyvodil, že na něj jeho kamarádka už míří hůlkou.
"Reformus Mague!!!" vykřikla pevným hlasem Hermiona a Harrym nepříjemně a bolestně trhlo na prsou, až téměř upadl. Najednou se ocitl na kolenech, nemohl však otevřít oči, aby zjistil co se děje. Byl celý zkoprnělý - jediné co neustále cítil bylo, jak se ostrá bolest, která vznikla na jeho prsou začíná rozlézat do celého jeho těla. Ruce, nohy, i špičky prstů byly napnuté k prasknutí tak křečovitě, že je Harry už sotva cítil.
"Mysli na přírodu, buď volný," slyšel někde jakoby z dáli Hermionu, ale v tento moment neměl nad svým tělem nejmenší kontrolu. Nejprve se opravdu snažil využít Hermionin rad, ale hned na to už přemýšlel jen nad tím, jak se ze zajetí vlastního těla dostane. Vypadalo to totiž, jako by se jeho svaly napínaly víc a víc a Harry s tím nemohl nic dělat. Chtěl zavolat na Hermionu, ať mu poradí, ať zastaví to kouzlo, ale nemohl mluvit. Ruce i nohy se mu začaly jakoby roztahovat doširoka a Harry si byl téměř jistý, že se trhá na kusy. Zastavil dech a snažil se ho potlačit, jako by to mohlo pomoci a pichlavá bolest v prsou opravdu začala ustupovat, i když jen slabě, přesto se mu však zdálo, že jeho ruce i nohy jsou nenávratně roztaženy a zůstanou tak nadobro.
"Harry!" zaslechl Hermionin zděšený výkřik, "Harry potlač to... zvedni se zase na nohy," křičela jako smyslů zbavená, Harry však neovládal ani nohy ani ruce, byl naprosto bezmocný. Najednou pocítil, jak je někdo pevně uchopil pod paží z obou stran a snažil se ho postavit zase na nohy. To už Ron zřejmě nesnesl jakousi podívanou a Hermiona se k němu okamžitě přidala.
Harrymu se hned na to začínal vracet cit do všech údů. Začínal zase cítit ruce a nohy a pichlavá bolest v prsou ho pomalu opouštěla, stále však cítil jakési brnění v neprokrvených prstech na rukou.
Konečně se mu podařilo otevřít oči, vydal ze sebe jen vyčerpávající vzdech a nohy se mu nadobro podlomily a klesl znovu do kolen. Ron s Hermionou u něho chvíli stáli, ale neodvážili se nic říct.
"To bylo děsné," zahlaholil Ron zmateně. Harry se dlouhou chvíli ani nepohnul, snažil se matně vzpomenout, co se právě stalo. Celé tělo ho bolelo, jako kdyby spadl z obrovské výšky z koštěte - připadal si celý polámaný. Ještě těsně před tím, než mu Hermiona s Ronem pomohli cítil v sobě strašlivou bezmoc, jako by ho někdo ovládal a on už s tím nemohl nic dělat.
Konečně se odvážil postavit na nohy, které se mu však třásly. Až nyní se odvážil rozhlédnout kolem sebe a z úžasem zjistil, že má na prsou roztrhaný svůj svetr, stejně jako jeho rukávy vypadaly, jako kusy cárů.
"C-co se stalo?" odvážil se nakonec zeptat Harry.
"No, začal jsi se v něco proměňovat, ale nevím, co to bylo, protože to nešlo poznat," popisoval ještě roztřeseně Ron, "myslím, že se ti ruce rozšiřovaly jako do tvaru nějaké plácačky," popisoval ještě, "a pak se ti dělali jakési šupiny."
Harry se na Rona zaraženě podíval.
"Bude ze mě ryba?" vyhrkl podrážděně, "bezva."
"Ne to ne Harry," zastala se ho Hermiona a tvářila se zaujatě, jako by právě dostala k dispozici nějakého tvora na studii. "Ta proměna byla strašlivě pomalá, jenom nám to tak připadá," vysvětlovala, "podle mě, později by ses vyvinul dále a ani by jsme si nevšimli nějakých šupin, musí se ti vytvořit zvířecí kůže... při té přeměně," vypadalo to ale, že sama netuší, jestli má pravdu nebo se mýlí, z toho Harry usoudil, že jsou to pouhé domněnky a už neměl takovou chuť pokračovat.
"Harry," oslovila ho znovu Hermiona, ale tentokrát v jejím hlase byla jakási strašlivá zvědavost, jako by chtěla něco vědět, ale bála se na to Harryho zeptat. Nakonec se přeci jen neudržela. "Ty... řídil ses přesně tím, co jsem ti řekla?" zeptala se. Harry na ní ještě hodnou chvíli otupěle hleděl, nějak si v hlavě nemohl zpracovat celou otázku, jako by nebyl schopný přemýšlet. Nejspíš to bylo důsledkem přeměny.
"Jistě Hermiono," ujistil ji a tak trochu se cítil ublíženě. Jak jen si Hermiona mohla myslet, že by se neřídil jejími radami, když sám ani netušil, jak co má dělat?
"Já jsem to chtěla vědět, protože..."snažila se odůvodnit svoji otázku Hermiona, když si všimla jeho výrazu, "...prostě... podle toho, co jsem vyčetla, se ještě nikomu nepodařilo, alespoň hned na poprvé tak nějak začít přeměnu ve zvíře. Víš, většinou to nedojde dál, než k pouhému vysílení, ale nikomu se ještě nepodařilo, aby se mu vůbec začala hned napoprvé tvořit zvířecí kůže," vysvětlila Hermiona, když si povšimla Harryho a Ronova nechápavého pohledu. "Je to úžasné a možná, že jestli se to nepovede nám s Ronem, tak ty by jsi to s pořádným cvičením mohl zvládnout do konce roku, pokud se u něčeho nezastavíme," zakončila a Harry už zase pocítil tíživý pocit, jakoby to, co teď Hermiona řekla (Harry měl dojem, že ho chtěla Hermiona stejně jen klidnit) bylo životně důležité a tón jejího hlasu jako by naznačoval, že je nyní podstatné jen to Harryho blaho a aby se opravdu stal zvěromágem, na rozdíl od Hermiony a Rona. To se Harrymu dvakrát nelíbilo - nechtěl o tom ani slyšet.
"Teď jsi na řadě ty Rone," obrátil se k Ronovi, který naprosto smrtelně zbledl. Nejprve se tvářil, jako že na něm opravdu nezáleží, ale nemohl si nepovšimnout Harryho podrážděného výrazu, a tak se raději pustil do práce.
"Soustřeď se," přikázala Hermiona Ronovi a ten zavřel oči a pevně sevřel pěsti, jako by čekal nějakou ránu. Harry usoudil, že je rád, že už to má konečně za sebou, opravdu to nebyl dobrý pocit, čekat, co se stane a přestože se snažil soustředit, nebyl schopný se pořádně zamyslet nad tím, co po něm Hermiona chtěla. Ta na Rona pevně namířila hůlkou.
"Reformus Mague!" vykřikla a v ten moment sebou Ron ošklivě škubnul, jako by se něco uvnitř něho snažilo dostat ven. Harry s Hermionou už nemohli nic dělat, jen se tiše dívat, jak se jejich kamarád skoro křečovitě svíjí, než upadl na kolena a celé jeho tělo jako by strnulo. Harry si nemohl nepovšimnout, jak Ron zkřivil rty - to byl důvod, proč nemohl mluvit, stejně jako Harry.
"Vydrž!" vykřikl Harry. Nejraději by Ronovi nějak pomohl, ale opravdu netušil, jak by mu mohl prospět.
"Rone soustřeď se," snažila se ho ještě povzbudit Hermiona, ale nemělo to cenu. Za nedlouho už i Rona museli postavit na nohy. Když se pořádně probral, vypadal ještě pobledleji, než před tím.
"To není možné," oddechoval ztěžka Ron a snažil se při tom postavit na svoje třesoucí se nohy, "přece to nemůže být tak složité," rozčiloval se.
"Přeměna ve zvíře je jedna z nejtěžších přeměn a málokterý kouzelník ji zvládne," vysvětlovala Hermiona, "i když je pravda, že to není tak příjemná přeměna, aby se každý odhodlal se jen tak měnit v nějaké zvíře," podotkla ještě a Harry ji musel dát za pravdu, že to rozhodně nebylo nic příjemného.
"Tak to jsem tedy zvědavý, jak tohle skončí," utrousil ještě zklamaně Ron.
"Důležité je, abychom cvičili společně a mohli jsme tak včas zasáhnout, kdyby se dělo něco špatně," pokračovala Hermiona. "Kdyby se to někomu z nás vymklo z rukou, nedopadl by dobře," upozornila a vzhledem k tomu, jak smrtelně vážně se tvářila, až skoro vyděšeně podle Harryho mínění, byla to opravdu důležitá poznámka.
"Jo," pronesl zachmuřeně Ron, "jinak se tu můžeme vesele mrzačit," zamručel až skoro úzkostně. "Nevím, jak tebe Harry, ale mě strašlivě všechno bolí," ztěžoval si a měl pravdu, Harry cítil, jak ho ruce i nohy jakoby tíží a začínala ho zmáhat únava. Možná, že to bylo i nedostatkem odpočinku po cestě sem, do Fénixova řádu, ale rozhodně už se těšil, až se pokusí o přeměnu Hermiona a potom půjdou konečně spát.
Bylo už několik minut po jedenácté, kdy se naprosto sedření vraceli do svých pokojů. Harry s Ronem byli tak unavení, že sebou jen sekli do postele a okamžitě usnuli. Konečně se Harrymu po dlouhé době zdál nějaký pěkný sen. Byla v něm Jeny a procházeli se spolu po bradavických pozemcích. Zima pomalu ustupovala a sluníčko se pomalu dostávalo do všech nejskrytějších a nejtemnějších částí. Všechno vypadalo nádherně. Stromy rozkvétaly a květiny se natahovaly k slunci. Harry utrhl jednu překrásnou modrou květinu. Vůbec ji neznal, ale byla to jediná svého druhu mezi miliony dalšími, jiných barev a tvarů. Byl to opravdu krásný sen.
Harry se probudil asi o půl třetí, přestože nechtěl Rona, kterému se očividně také zdál nějaký krásný sen, vzhledem k tomu, že se neustále ve spánku usmíval a brblal nějaká spokojená slovíčka, probudit, jeho kamarád se probral jako na povel, jakmile se Harry snažil udělat krok ke dveřím. Dřevěné staré parkety totiž vrzaly natolik hlasitě, aby v naprostém tichu vzbudily i Hermionu, s Ginny přestože spaly v jiném pokoji - za okamžik už je Harry slyšel scházet dolů. Kromě jeho přátel však Harry ještě nechtěně vzbudil i Hedviku, která nyní vztekle zahoukala a na místo, aby k Harrymu přilétla, když ji zavolal, se k němu jen uraženě otočila zády.
Sešli tedy do kuchyně na pozdní oběd, Ron se tvářil strašlivě spokojeně a očividně se snažil ranní neúspěšný první pokus vypudit nadobro z hlavy, stejně jako Harry. Hermiona se však tvářila naprosto spokojeně. Harry si ji okamžik zaujatě prohlížel a přemýšlel, zda už se jí podařilo naprosto zapomenout na dnešní ráno nebo si z celé věci nic nedělá.
"Tady máš Harry, zlatíčko," při těch slovech paní Weasleyová starostlivě Harrymu podstrčila pod noc obrovský talíř plný kuřecích stehýnek. Harry už dlouho neměl takový hlad, jako právě nyní a tak se v něm téměř dvojitá porce ztratila, skoro jako myšlenka v bezedné myslánce.
"PROBOHA!" Celou kuchyní zahřměl zděšený výkřik paní Weasleyové. Harry vyděšeně vyskočil ze židle, Hermiona převrhla láhev máslového ležáku, Ginny vystrašeně vypískla a Ron samým leknutím špatně polknul nedokousané stehýnko, které mu následně uvízlo v krku, takže se začal dávit. Harry k němu bleskurychle přiběhl a začal ho bouchat co nejsilněji do zad, až se Ron málem dotkl obličejem stolu. V ten moment si však uvědomil, co nejspíš paní Weasleyovou tak strašlivě vyděsilo. Měl na sobě stále ještě svetr, který si roztrhal při přeměňování. Vypadalo to, jako by ho něco podrápalo - to nepravděpodobněji způsobilo tolik povyku.
"H-Harry," paní Weasleyová měla slzičky na krajíčku, ruce se jí třásly, jak je natahovala k Harrymu, jako by umíral a ona se bála, že by mu ještě více ublížila, kdyby se ho dotkla.
"Nic to není," ujišťoval ji rychle Harry a v duchu sám sebe proklínal, že si svetr nesundal. "To jen..." nevěděl, jak se má z této situace dostat, "...asi... ehm... chňapl po mě jeden z Pergotů," ani nevyslovil pořádně slovo Pergot a paní Weasleyová z naprostým zděšením znovu zbědovaně vykřikla, Harry nevěděl, jak ji má uklidnit. "Nic mi ale neudělal, stihnul jsem uhnout," rychle dodal a Ron, kterému už se pomalu vracela zdravější barva do obličeje, než jakou měl předtím kvůli kašlání, horlivě přikyvoval, aby dal Harrymu zapravdu. Jakmile se paní Weasleyová zatvářila alespoň o něco více klidněji, uvědomil si však Harry, jak moc svoji lež nedomyslel. Kdyby po něm přeci Pergot opravdu vyjel, roztrhal by mu i plášť. Harry teď jen doufal, že si to paní Weasleyová neuvědomí a nebude mu chtít plášť zpravit. V takovém případě by si musel na příští přeměňování vzít právě ten plášť, aby se mu roztrhal úplně stejně, pokud by se mu však nepodařilo provést nějaký jiný kousek. Ta naštěstí už neměla čas a nebyla s to, na něco takového přijít, protože se plně věnovala Harrymu.
"Říkala jsem, že ty bestie nemají využívat, mohli vám ublížit," rozčilovala se.
"A proč vlastně vzali zrovna Pergoty?" vyptávala se Hermiona utírajíc rozlitý máslový ležák.
"Protože kdyby jste se dostali do nebezpečí, Pergoti jsou strašlivě rychlá zvířata a také dosti silná," vysvětlovala stále ještě rozčileně paní Weasleyová.
"No, zatím ale napáchali víc škody než užitku," utrousil Ron a Harrymu bylo jasné, že mluví o večerním úprku Snapeova Pergota. Ronovi se tyto zvířata víc než jen nelíbili a Harrymu už bylo jasné proč.
"Byl to nápad toho Jondsona, zase se chtěl předvést, jak je mocný," pronesla znechuceně paní Weasleyová.
"Opravdu?" vyhrkl Harry. Nějak se mu to celé nezdálo. Zrovna Jondson, který neustále proti něčemu protestoval, hlavně, když se to týkalo Harryho, se najednou rozhodl dodat Pergoty. Harryho v ten moment napadlo, že Snape možná není jediný zrádce a špeh, nasazený Voldemortem. Byl tedy pevně rozhodnutý, že si na tohoto nepříjemného kouzelníka dá rozhodně pozor.
"Harry, zlatíčko, nahoře budete mít už svoje věci, ten svetr už je k nepoužití," povzdechla si paní Weasleyová, když Harry, Ron a Hermiona vycházeli z kuchyně. Ginny ještě zůstala, aby mamce mohla pomoci s úklidem nádobí.
"Harry, potřebuji tvoji Hedviku," pronesla rozhodně Hermiona, jakmile vstoupili do pokoje.
"Jasně," souhlasil Harry, "ale budeš si ji muset zavolat sama, se mnou se teď momentálně nebaví," mávl bezvýznamně rukou, aby si jeho gesta Hedvika všimla. Ta se na něho podívala ještě mrzutěji a co s největším nadšením se přesunula k Hermioně na rameno a přátelsky ji klovla do ucha.
"Vypadá to, že už je proti mně i Hedvika, takže myslím, že jí nebude vadit, když si ji necháš," zakončil prostě Harry, který se Hedvičiným chováním nenechal vyvést z míry a teď ji po očku pozoroval. Ta zaváhala. Chvíli po Harrym zmateně mrkala, nejspíš chtěla zjistit, jak moc to myslí vážně. Harry se snažil co nejlépe potlačit úsměv a tak se k ní otočil zády, hned na to mu však Hedvika přiletěla na pravé rameno, jemně mu houkla do ucha a štípla ho prosebně do krku. Harry to nevydržel a začal se smát.
"Tak raději ne, myslím, že Hedvika přeci jen zůstane se mnou," pohladil ji a nabídl jí chlebíčky, které tu Ron nechal.
"A na co vlastně potřebuješ Harryho sovu?" vyptával se Ron a tvářil se podezíravě. Nejspíš ho napadlo, že by mohla psát Krumovi.
"Chci napsat naší milé Ritě Holoubkové," pronesla naprosto klidně Hermiona, u Rona a Harryho to však takový klid nevyvolalo, spíš rozrušení.
"To myslíš vážně?" ujišťoval se Harry, ale jeho otázka byla zcela zbytečná, vzhledem k tomu, jak moc vážně se Hermiona tvářila.
"Snad jí nechceš doporučit nějaké téma do jejích nepravdivých článků," kroutil nevěřícně hlavou Ron, "víš dobře, že vždycky všechno překroutí," připomněl, ale Hermiona si toho byla očividně naprosto vědoma. Harry tomu stále ještě nerozuměl.
"Rita Jeřábková je přeci zvěromág," odpověděla stručně Hermiona a musela se usmát, jak tak pozorovala Harryho a Ronův výraz v obličeji, který se téměř zároveň proměnil z nechápavého na naprosto udiveného.
"Jak ji chceš přinutit..." nechápal Ron, ale Hermiona jej nenechala domluvit.
"Máme u ní ještě schovanou nějakou službu," připomněla, ale Harrymu se to přece jen nezdálo.
"Jsi si jistá, že to nenapíše do Denního věštce?" ujišťoval se.
"To by se každý dozvěděl její malé tajemství, což nechce," zakončila prostě Hermiona a to Harryho s Ronem naprosto přesvědčilo. "Stačí, když nám pošle dopis, kde nám to všechno objasní, určitě má teď mnoho práce a k tomu, kdyby nás s ní někdo viděl, nebylo by to dobré," dořekla ještě Hermiona a Harry byl už naprosto přesvědčený v to, že je to dobrý nápad, vlastně to byla jediná možnost.
Zatím to vypadalo slibně, ale všechno záleželo na té extravagantní spisovatelce a na tom, jak se rozhodne.
Celý den Harry s Ronem a Hermionou strávili psaním úkolů, které dostali (tedy, Harrymu s Ronem stačilo napsat úkol pro Ferenze o Sluneční soustavě a potom už se zabývali jen hraním kouzelnických šachů) a večer se snažili pokračovat v proměny ve zvířata, zatím to však vypadalo, že uvízli v mrtvém bodu a nebylo možné se z něho pohnout dále. Ron nedosáhl od minulého pokusu nijak valně dál, kromě toho, že se mu s jednoho nehtu na prstu vytvořil obrovský zakroucený dráp, což ho očividně potěšilo, jelikož měl nyní o dost lepší vyhlídky než Harry, který žil stále ještě v domnění, že se nakonec promění v nějakou rybu. Hermioně se podařil zatím nejzvláštnější kousek. Místo nosu se jí vytvořil jakýsi malý zobák, takže bylo možné, že se promění v nějakého ptáka, ale i to nebylo zcela jasné, protože doposud nikdo z nich netušil, v co se ještě může vyvinout.
Nakonec se naprosto vyčerpaní vsypali do kuchyně na dřívější večeři, protože dnes se měla konat další porada Fénixova řádu. Tentokrát s nimi však večeřel i pan Weasley, se kterým se zatím nepotkali, Lupin a Moody, který už také dorazil.
"Čím to je, že vypadáte tak unaveně?" ušklíbl se pobaveně Moody, až se jeho tvář zkřivila do naprosto nemyslitelných tvarů. "Že by vás tak moc zmohla cesta sem?" Harrymu, Ronovi a Hermioně nezbylo nic jiného, aby mlčky přikývli. Harry si Moodyho zkoumavě prohlížel, zajímalo ho, jestli náhodou bystrozor nezjistil svým kouzelnickým okem. Buď se Moody uměl dobře přetvařovat, anebo opravdu výjimečně nic netušil.
Hned po večeři se Harry se svými kamarády rozloučil a rovnou zůstal s Lupinem a Moodym dole, než konečně vešli do sklepního sálu, aby zahájili schůzi. Tentokrát na ní byl i Hagrid, který na něho přátelsky pomrkával. Přestože tu Harry už jednou byl, cítil, jak na něm neustále visí spousta pohledů a rozhodně mu to nebylo příjemné. Konečně se však většina kouzelníků dostavila a posadili se na svá místa a za nimi hned vešel Brumbál. Tvářil se jako člověk, který posledních pár dnů pořádně nespal.
Po zahájení porady se řešilo několik útoků na města, napůl osídlená mudly i kouzelníky a několik zásadních bodů, které byly napadeny Wultorfy nebo skalními obry. Harry většině názvům nerozuměl a tak jen mlčky seděl a naslouchal, než jej upoutal kouzelník skoro až v poslední řadě, nevelké výšky, který si právě vzal slovo.
"Pět velkých útoků na malá města v okruhu Londýna, pět Znamení zla vykouzlené v jednom okamžiku, Ten-jehož jméno se neříká má určitě něco v úmyslu, něco zásadního a když se předevčírejšího večera prolilo tolik krve, chtěl bych vědět názory i ostatních, nikdo neví, o co tu jde?" jeho hlas zněl podezíravě, ale také v jeho tónu šla pochytit jakási nejistota a strach z toho, co uslyší.
"Jistě pane Bounesi," oslovil ho naprosto klidně Brumbál, "Voldemort má jistě něco v plánu," vypadalo to, že to bylo to jediné, co chtěl říct, ale malý kouzelník se nedal odbýt.
"Pane, zajímalo by mě, co si myslíte vy," pronesl a zaujatě Brumbála sledoval a čekal, několik kouzelníků souhlasně přikyvovalo a Harry si povšiml, jak se Brumbál usmívá.
"Moje domněnka je, že chce pokračovat v tom, co předtím nedokončil," pronesl a jeho slova se ztrácela v naprostém tichu, které v sálu jako na povel zavládlo, "mocný je Voldemort dost a tak touží po moci nesmrtelné, což se mu z části povedlo už před šestnácti lety, když ho kouzlo, které jej mělo zabít, jen vyčerpalo do takové míry, že se nám na okamžik ztratil z očí a hledal všemožné způsoby, jak znovu povstat," přestože Brumbál mluvil klidně a naprosto nevzrušeně, Harrymu, a očividně i všem ostatním, přejížděl strach po zádech. Představa, že by Voldemort dosáhl nesmrtelnosti byla opravdu strašlivá a není divu, že se při ní nyní třásli v sále i ti otrlejší kouzelníci.
"Pokud nejsou další otázky k tomuto tématu," pokračoval naprosto klidně Brumbál, "rád bych přešel k tématu, týkající se Serveruse Snapea." V sále to vzrušeně zašumělo. Podle zaujatých pohledů všech přítomných Harry usoudil, že se dozvěděli jeho tajemství. Rychle pohlédl na místo, kde předtím seděl Snape, ale jeho místo bylo prázdné. "Bylo by nesprávné obviňovat někoho, aniž by byl přítomen," pokračoval dále Brumbál, když se ruch trochu uklidnil, "proto předvolávám rovnou Serveruse Snapea," pronesl poněkud hlasitěji, zřejmě, aby jeho výzva byla slyšet až za dveře, kde Snape stál, protože hned na to vešel dovnitř. Přestože na něm visela většina pohledů, převážně pohrdavých a zklamaných, Snape šel hrdě vpřed, jako by vůbec nelitoval toho, že se přidal k smrtijedům, jako by byl nevinný. Nakonec došel až před samotného Brumbála, kde se zastavil a ani se nepohnul.
"Tak prosím Serverusi, je tu ještě několik bodů na programu a proto by jste měl všem přítomným vysvětlit, o co jste se to vlastně pokoušel," vybídl ho Brumbál a Harry si nemohl nepovšimnout jeho klidného až konejšivého pohledu.
"Začátkem letošního léta," začal Snape, ale mluvil tak potichu, že ho Harry a všichni v první řadě sotva slyšeli, každý tiše naslouchal a kouzelníci ze zadních řad div nenatahovaly uši, "jsem se setkal s hlavní spojkou Toho-jehož-jméno-se-neříká - Peterem Petergiwem. Rozhodl jsem se, že zjistím něco, co by mohlo řádu pomoci," pronesl a přestože to Harrymu bylo velice nejasné, Snape se tvářil, že už více neprozradí. Ostatním členům řádu to ale očividně také nestačilo. Začali tedy na Snapea povolávat obvinění, Brumbál tomu však učinil co nejrychleji přítrž.
"Všichni, co tu sedíte, víte moc dobře, že se Serverus Snape za jistých okolností zřekl Voldemorta už dříve, ještě před jeho pádem, proto byl osvobozen a já sám vám za něho ručím," několik kouzelníků se zatvářilo skoro až zklamaně, když se Brumbál takto Snapea zastal. "Uznávám, že jeho čin byl naprosto hloupý a takové malichernosti jsem čekal snad jen od malého dítěte," pokračoval dále Brumbál a tvářil se nazlobeně. "Není ani velké omluvy pro to, co udělal, už jen proto, v jaké se donedávna nacházel situaci a nyní všechno jen zhoršil vlastní nedočkavostí a touhou po odplatě..."
Harry si se zaujetím prohlížel Snapea, který stál na svém místě a téměř zklamaně sledoval kamennou podlahu před sebou. Už se netvářil tak hrdě a nezaujatě, jako předtím, ale Harrymu spíš připadal, jako malý kluk, který je kárán a mlčky poslouchá svůj verdikt. Najednou si uvědomil, kolik studentů by toužilo takhle vidět pokořeného učitele, který jim znepříjemňoval život jak se dalo a nyní se ukázalo, že i on udělal nějakou velikou chybu. Přesto mu jej v tento okamžik bylo líto.
"...když byl spatřen, jak se baví s Peterem..." Harry si všimnul, jak zlostně a hořce se na něho Snape podíval, ...mnoho si přihoršil, ale nyní je podstatné, aby přerušil svoje spojení a neprodleně se vrátil do Bradavic a zůstal tam, dokud celou situaci nějak neurovnám," zakončil Brumbál jako hotovou věc, ale nikdo už nic neřekl. Očividně byl každý přesvědčen o Snapeově nevinně hlavně, když se ho zastal Brumbál.
"Tak už pojďte mezi nás, Serverusi," vyzvala Snapea McGonagallová, když ještě stále stál na svém místě, jako by čekal nějaké potrestání. Snape se bez jediného slova otočil na podpatku a šel si sednout na své místo, nikdo už ho však nesledoval s takovým zaujetím, jako před tím.
Zbytek večera se řešili nějaké bezpečnostní opatření a nakonec se uctívaly památky dvou zemřelých členů Fénixova řádu, Allana Tupohlava a Helgy Terengové, kteří zemřeli při záchraně mudlů, v boji proti smrtijedům.
Harry v tom momentě strašlivě litoval, že nemůže řádu prospět nějak více. Lidé umírají a on s tím nemůže nic dělat. Když se vracel po schodech nahoru, byl tedy ještě pevněji rozhodnutý, že udělá co bude moci. Tam na něho však už čekala netrpělivě Hermiona s Ronem. Jakmile si Harry povšiml papíru, který Hermiona nadšeně muchlala v rukách, bylo mu jasné, že je to dopis od Riti Holoubkové.
"Tak pojď, už tady na tebe čekáme," popohnal ho Ron vzrušeně, Harry mlčky zavřel a sedl si na židli. "Máme pro tebe bezva novinky," usmál se tajemně.
"Já pro vás také," podotkl ještě Harry.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář