Garf Nox Gordellacus
Jmenuji se Garf Gordellacus. Pocházím z Egypta, ale moje příjmení je z Řecka odkud pocházel můj otec Gelazius Gordellacus. Dá se o něm říci, že to byl poutník protože příliš dlouho nikdy nevydržel na jenom místě a cestoval snad po celém světě (tyto choutky mám po něm). Jednoho dne přicestoval do Egypta, kde potkal mou matku. Téměř okamžitě se do ní zamiloval a asi za rok spolu zplodili mojí maličkost. Podotýkám, že jako malý chlapec jsem byl atan, který byl vychováván ve velmi noblesním prostředí doprovázen všemi možnými i nemožnými lekcemi od hodin tance a slušného chování až po lovecké dovednosti. Nijak zvlášť extra jsem na tyto lekce nedával a spíše jsem to bral jako nucené zlo. Dnes jsem ale pochopil, že tato snaha mých rodičů byla myšlena v dobrém a většina mých znalostí se mi nyní hodí.
Velmi rád jsem se večer po setmění vykrádal z paláce a toulal jsem se venku. Koukal, jak žijí chudší obyvatele, pozoroval plameny pochodní na náměstí a lid jak se baví. Jenže jednou mě v temné uličce přepadla skupina žebráků (jak jsem si zprvu myslel), ale záhy jsem zjistil, že to je skupinka upírů. Násilím ze mě udělali také upíra, jenže když jsem se začal přeměňovat, tak mě jeden zabil a já jsem zemřel. Tedy jen moje tělesná schránka zemřela a má duše z ní byla vyvržena a uvězněna na tomto světě. Tím jsem se stal upírským přízrakem. Téměř dva týdny jsem bloudil a neuvědomoval si co se se mnou stalo. Najednou jsem pro všechny neviditelný a nikdo mě ani neslyší. Byl jsem úplně na dně! Avšak za pár týdnů jsem zjistil, jak se zviditelnit. Zprvu to šlo celkem pomalu a bez úspěchu, ale nakonec se mi to podařilo. Moji rodiče byli velmi rádi, že mě zase vidí (není divu, když mou smrt už oplakali). Vše jsem jim vysvětlil a bylo vše v pořádku ovšem do té doby, než se mě všichni v paláci začali bát. Musel jsem tedy z Egypta odejít. Cestoval jsem všude po světě a hledal místo, kde si vybudovat domov. Svůj vlastní domov. Snil jsem o tom, že budu mít i svou vlastní rodinu, ačkoliv jako upír a přízrak to je takřka nemožné. Ovšem jednoho krásného dne, když jsem se potuloval v jednoum nejmenovaném lese, jsem našel pod vykotlaným pařezem malou opuštěnou a krásnou holčičku. Jmenovala se Aranel Narmo Marilla a byly jí tenkrát jen dva roky. Řekl jsem si, že právě toto je má životní šance a začal jsem se o ní starat. Pokračovali jsme v cestě dál a já jí naučil spoustu užitečných věcí. Jenže o rok později se o nás dozvěděl nějaký pán z Odboru pro výchovu kouzelnických dětí a mládeže a Aranel mi odvedl do kouzelného sirotčince. Mé plány a naděje na budoucnost byly již podruhé v troskách. Putoval jsem jako tělo bez duše (ačkoliv tomu bylo právě naopak) až jsem narazil na Institut magických umění Pentagramus. Okamžitě jsem si toto místo oblíbil a zamiloval a rozhodl se tde usídlit a studovat. Byl jsem zařazen do koleje ZEMĚ a poté jsem zde našel i zaměstnání jako profesor Přeměňování. Konal jsem svou práci svědomitě, ale Aranel mi stále chyběla. Chodil jsem jí často navštěvovat do sirotčince až mi jednoho dne bylo sděleno, že jelikož jsem zabezpečený a tudíž bych byl schopen Aranel uživit, tak že si mi jí vrátí. Musel jsem ale dokázat, že jako upír a přízrak nejsem pro ni nebezpečný. Dokázal jsem tedy a splnil tak jejich podmínku, podepsal papír a Aranel jsem si odvedl domů. Začala zde studovat a v druhém ročníku jsem jí vzal k sobě do spolku přízraků. Dále jsem ve spolku upírů, kde jsem v klanu Toreador. My Toreador se vyznačujeme tím, že milujeme umění a tudíž jsem před dávnou dobou založil také spolek Societas Artificialis (česky Spolek Umělců).
Mým charakteristickým znakem jsou návleky na předloktích s vystřelovacími noži. Používám je ale jen v sebeobraně. Momenálně jsem nějšťastnější upír-přízrak na světě!