Začínám kopat.
Hned po Novém roce, v úterý 3.1.2006, volala maminka panu doktorovi jak dopadly výsledky na vrozené vývojové vady. Ale pan doktor ji moc nepotěšil. Řekl, že výsledky vyšly atypické, a že musíme s maminkou navštívit genetický ultrazvuk v Českých Budějovicích. Zároveň však maminku uklidnil, ať si nedělá starosti, že jinak vyšlo všechno v pořádku a ani na odběr plodové vody nemusí. Vše ostatní, že si domluví na další kontrole, na kterou je maminka objednaná 10.1.2006. Přesto, že pan doktor maminku ubezpečil, že není čeho se obávat, že tyto výsledky většinou bývají zkreslené, že já určitě budu v pořádku (no to je jasné, přece vím jak na tom jsem), stejně o mě měla maminka od té doby veliký strach.
10.1.2006 (18+1) jsme opět s maminkou zavítali na pravidelnou kontrolu. Sestřička jako obvykle mamince změřila tlak (130/70) a zkontrolovala moč a poslala nás k panu doktorovi. Ten maminku vyšetřil, na mě si zase sáhl jen přes bříško, rostu prý údajně až moc dobře, dokonce jsem na svůj věk tak veliký, že jsem předhonil i horní křivku průměrného růstu fundu v těhotenské průkazce (to se ale plete, já vůbec nejsem tak veliký jak si myslí, jenom si vyboxovávám co největší domeček, abych se cítil pohodlně a měl v bříšku co nejvíce místa). Opět prohlásil, že jsme oba v pořádku. Napsal nám doporučení na genetický ultrazvuk do Českých Budějovic a řekl mamince, ať se tam v týdnu od 23.1.2006 objedná. Náš pan doktor tam posílá všechny maminky, i ty, kterým vyjdou genetické testy v pořádku, aby měly jistotu a potěšily se pohledem na svá miminka. Sestřička mamince při odchodu ještě poradila, ať si s sebou vezme prázdnou videokazetu, aby o mě měli na památku natočené video. Maminka nás objednala na středu 25.1.2006, aby s námi mohl jet i tatínek, protože v ostatních dnech musel být v práci.
Od začátku nového roku mě maminka občas přemlouvala, abych už jí začal kopat. Ale já přece, když nespím tak pořád kopu, a nemůžu přece za to, že to maminka necítí. 11.1.2006 (18+2) jsem se už opravdu naštval a aby mi maminka neříkala, že jsem asi trošku línej Fanouš, opřel jsem se do toho kopání opravdu vší silou a maminka mě konečně ucítila. Říkala tatínkovi, že to cítí jako kdyby jí v bříšku bublaly nějaké bublinky, no to jsem se skoro urazil, prý bublinky, vždyť to jsem přece JÁ!! Tatínek si hned chtěl sáhnout jak kopu, ale to já ještě nezvládnu, kopnout tak, aby to mohl ucítit rukou. Vždyť jsem ještě úplně maličký a navíc jsem úplně vyflusnutý z toho, jak jsem se snažil, aby mě ucítila alespoň maminka. Jsem z toho fakt moooc unavený a asi teď budu dlouho spát.
Asi opravdu rostu, protože maminka teď cítí bublinky (mne) každý den a mě to už ani nedá tolik práce jako dřív.