Mateřské centrum Beruška.
Začátkem ledna mě mamka vzala poprvé do Berušky. Je to taková veliká místnost, kde je spousta hraček, klouzačka a hlavně hodně místa na hraní. Poprvé tam s námi vyrazil i můj kamarád z porodnice Tomášek s maminkou. Moc se nám tam oběma líbilo a proto jsme začali Berušku navštěvovat pravidelně každý čtvrtek. Protože jsme tam ale byli nejmladší, ještě společně s Nikolkou Kreizlů, která se k nám časem přidala, rozhodli se v Berušce, že nás oddělí od starších kamarádů, abychom si mohli hrát pěkně v klidu a nemuseli mít strach, že nás nějaký starší kamarád omylem zašlápne. Takže od 13. února 2006, vždy v úterý od 9:00 hodin, patří Beruška jenom nám prťátkům. Nazvali nás Hajánci, protože prý ještě neumíme sami chodit. Jestli si ale mysleli, že budeme jenom hajat, tak to se pořádně spletli. Kromě Dominička Friedla, který je z nás nejmladší, nehajá nikdo. Někdo leze, někdo sedí, jiný se plazí, každý podle toho co umí a co ho zrovna baví. Vždycky, když se sejdeme, chvilku si pohrajeme s hračkami a pak se pustíme s maminkami do různých her a říkadel. Je to veliká legrace, když všichni najednou děláme kotrmelce, nebo třeba lítáme v ručníkách.
Díky Berušce mám také spoustu nových kamarádek a kamarádů, a také plno nových tet. Všechny tety jsou tam moc hodné, jednou si mě dokonce teta Ilča chtěla vzít domů. To když jsem jí ukazovala stinku na ručičce, kterou jsem měla od toho jak mě mamka skřípla do zipu u fusaku, a pak jsem jí ještě ukázala flíček na krčku, tam mě zase skřípl zip od bundičky. Teta mě litovala a říkala, chudinko malinká, já si tě vezmu k nám, nebo tě doma utrápí. Sice jsem se usmívala, ale neboj mami, nikam nepůjdu, mně je doma dobře, a o těch skřípanečkách už dávno nevím.