Je mi sedm.
Tak prý už je mi sedm. Sedm měsíců. Mamka říká, že to strašně rychle letí. Já se ale pořád koukám a nikde nic letět nevidím.
Když je člověku sedm měsíců, prý už je velký a nevzteká se, říká mamka, když mě obléká a já se bráním řevem a šponováním.
Když je člověku sedm měsíců, prý je moc maličký a večer brzo spinká, říká taťka, když se s ním chci dívat na televizi a místo toho putuji do postýlky.
Když je člověku sedm měsíců, je to zmatek nad zmatek, říkám já. Chvíli jsem velká, chvíli zase maličká a nevidím nic lítat.
Možná, ale opravdu už budu velká, protože umím krásně sama sedět. Občas sice, když se pro něco natahuji, zbuchnu, ale jinak mi jde sezení moc krásně. Když náhodou spadnu, hodně nahlas volám, aby mě někdo přišel zvednout. Přece se nebudu sama namáhat, však už mám vyzkoušeno, že stačí chvilku hodně nahlas řvát a mamka přijde a znovu mě posadí. Takhle to praktikuji i když se otočím na bříško, zařvu si a někdo přijde a přendá mě zpátky na zádíčka. Ne, že bych to neuměla, ale tento způsob je vyzkoušený a mnohem pohodlnější. Musím si, ale dávat dobrý pozor na mamku, ta mě jednou, když jsem si myslela, že nekouká, přistihla, jak se otáčím sama zpátky na zádíčka (potřebovala jsem rychle na záda a úplně jsem si zapomněla křiknout). Také posadit se umím, tedy pokud mám čeho se přidržet, sama, ale to je ještě mnohem namáhavější, než se přetočit na zádíčka, takže jsem to vyzkoušela zatím jenom asi třikrát.
Ze všeho nejraději stojím. Pořád mi to nechtějí moc dovolovat, říkají mi, že mám napřed lézt. Ale to mě opravdu nebaví a nevidím důvod, proč. Hračky mám pořád po ruce, a když náhodou na nějakou nedosáhnu, spustím svůj osvědčený řev. Ten zabírá i na tohle. Mamka mě, ale přesto, že lézt prostě nechci, občas postaví na kolínka a na ručičky a dá přede mne nějaké hračky. Většinou na ně chvíli koukám a pokud mě nějaká zaujme, položím se na bříško, natáhnu ručičku a zkouším na ni dosáhnout. Kdepak, lézt nebudu. Zato na autíčku odrážedle, bych jezdila hned. Zatím mě ale nožičky moc neposlouchají, takže na něm spíše nadskakuji, občas couvám a občas popojíždím kousíček sem a tam.
Mám už dva zuby a víc jich ani nechci, protože než se objeví, pěkně z toho člověka bolí pusinka. Mamka říká, že je potřebuji na kousání, ale když jsem jí při pití mlíčka kousla, tak se jí to nelíbilo. Mlíčko se prý nekouše. A co se tedy kouše? Možná ty polívčičky, které papám při obědě. Nebo banán, jablíčko, nebo přesnídávky, které jsem začala dostávat jako odpolední svačinku? Tohle papání, se ale také nedá kousat, je to všechno takové hladké, ale moc, moc dobré. Mlíčko je ale stejně nejlepší a aby si to s ním mamka nerozmyslela, pro jistotu ho snídám, cucnu si ho i po obědě, pak ho i svačím ( jako druhou svačinu mám ovoce a to mlíčko někdy dokonce vynechám), a pak ho ještě večeřím. A protože ho stále nemám za celý den dost, dávám si ho i v noci, většinou tak čtyřikrát. Prvně se na něj budím už po desáté hodině. Mamka říká, že jsem celá po taťkovi, ten prý má večer také největší hlad. No jo víme svý, viď tatí.
Mám také novou židličku, po sestřeničce Nikolce, ta prý už z ní vyrostla. A na té židličce nejenom papám, ale také si v ní hraji. Nejvíce mě baví shazovat hračky z pultíku. Vždycky se je snažím shodit co nejrychleji, aby mi je mohli zase podat. Je to báječná hra, ale podezřívám mamku s taťkou, že je zase tak moc nebaví. Mojí nejoblíbenější hračkou je panel Safari, krabička od krému a malá modrá stonožka, ta má spoustu nožek na ožužlávání. Také mám ráda knížky, dívám se do nich a mamka mi ukazuje co je na obrázcích, to mě ale moc dlouho nebaví. Nejraději knížky ochutnávám, to ale zase nebaví maminku, takže se čtením většinou brzy končíme. Úplně nejvíc miluji noviny a různé papíry. Ale jen se jich zmocním, většinou mi je hned někdo vezme. Všechno s čím si hraji, důkladně prozkoumám a ještě důkladněji ochutnám. Někdy si také s mamkou hrajeme s kostičkami, mamka je staví pěkně na sebe, a protože na ní vidím, že ji to moc baví, vždy se postarám o to, abych je ručičkou shodila a mamka mohla stavět zas.
Také umím dělat papá, jenom nechápu proč to mám všem ukazovat. Umím také dělat nenene hlavičkou a občas se mi už povede, když mě někdo chce pochovat natáhnout k němu ručičky. Hodně si povídám, nejčastěji tatatatatata, jejejejejej, dedededede, mamka mě pořád přemlouvá ať řeknu máma, ale to mi nějak nejde, je to příliš krátké a neumím to říct. To spíš přemýšlím, že zkrátím to tatatatata a řeknu táta, no ještě uvidím.
Každý den se nemůžu dočkat večera, až půjdu do vany. Ještě před tím mě posadí na nočníček a já se do něj skoro pokaždé vyčůrám. A i když se mi nechce, snažím se vymáčknout alespoň kapičku, abych jim udělala radost, líbí se mi jak mě pak chválí. Při koupání si můžu chvilku hrát v sedě. To ale musím být hodně opatrná, protože už jsem párkrát uklouzla a napila se vody. A ta vůbec není dobrá, na rozdíl od pěny kterou ocucávám z mých koupacích hraček. Koupání je super, i utírání a oblékání do pyžamka je docela sranda, akorát nechápu, proč mě mamka pořád každý večer mučí tyčinkami. Jsou moc pěkné, mamka mi vždycky jednu půjčí a já si ji prohlížím, přendávám z ručičky do ručičky a čistím si s ní pusinku, jako mi mamka čistí ouška. Pak mi je ale strká i do nosíku a to se mi opravdu nelíbí. Každý večer bojuji, seč mi síly stačí, odstrkuji mamku ručičkami a kroutím hlavičkou, ale je mi to prd platné, mamka se mi do nosánku vždycky nějak dostane. Takhle mě mučí každý večer, dokonce i když jsem celý den moc hodná.
Po koupání se nadlábnu a putuji do postýlky. Pustí mi krásnou muziku a já po chvilce povídání si v postýlce, sama usínám. Usínám před osmou hodinou, v noci se třikrát až čtyřikrát občerstvím a před osmou hodinou ráno i vstávám. Ve dne pak naspím už jenom dvě hodinky a někdy ani to ne.