Výcvik psa 1
Správná výchova psa je základním předpokladem pro
úspěšný výcvik. Je jednodušší vychovávat štěně, ale pokud máme dospělého psa,
není to ještě žádná tragédie. Při výchově i výcviku jsou nesmírně důležité
trpělivost a důslednost, s těmi dosáhneme u psa čehokoliv. Pokud se rozhodneme,
že např. pes nebude smět do ložnice, tak ho tam prostě nepustíme. Pokud ho tam
jednou pustíme, nemůžeme se divit, že tam příště půjde sám. Trpělivost je
důležitá proto, že každému psovi trvá jinak dlouho, než se naučí určitá
pravidla. Některému psovi stačí čtyři opakování, některý potřebuje
dvacet.
Psovod si musí dávat dobrý pozor, aby se nenechal ovládnout
emocemi; pokud má špatnou náladu, tak raději nebude cvičit vůbec. Při výchově i
výcviku je důležitá pochvala, přitom málokterý začínající psovod umí psa
pochválit. Nestačí jenom bezbarvým hlasem říct "Hodný…", zejména ze začátku a
při složitějších cvicích musí radost vyzařovat ze psovoda celého, musíme přímo
jásat "Ták je hodný Art, ták je hodný Artíček, ty jsi šikovný pejsek!". Psa
přitom hladíme, škrábeme nebo lehce poplácáváme; stále jej však držíme v
požadované poloze. Zároveň s pochvalou psovi dáme pamlsek - kousek piškotu,
kostičku sýra, výjimečně třeba kousek párku (pozor, uzenina určitě není pro psa
vhodná ve větších dávkách) nebo kousek syrového nebo vařeného masa, také
granule, ale ty většinou nejsou moc oblíbené. Běžně se používají piškoty,
"oblíbenější" pamlsky si psovod většinou nechává na složitější cviky jako lepší
odměnu. Pamlsky by měly být malé, nemají psa zasytit, jenom povzbudit jeho
chuťové buňky; když u německého ovčáka použijeme celý piškot, malému knírači jej
klidně nalámeme na čtvrtiny.
S trestem šetříme, nikdy netrestáme psa např. po návratu z práce za to, že když jsme nebyli doma, roztrhal koberec; v takovém případě pes nepochopí, za co je trestán, ale ztratí ke psovodovi důvěru. Pokud chceme psa potrestat (a někdy to je nutné), můžeme tak učinit pouze pokud jej přistihneme při činu. Psa nebijeme, rukou ani vodítkem, velkého psa to stejně nebolí a malému bychom mohli ublížit; pes by se pak začal bát naší ruky i kdybychom jej chtěli pohladit. Většinou stačí zvýšit hlas a použít přísné a káravé intonace; v nejhorším případě můžeme psa uchopit za kůži za krkem a mírně vytahat - takovým způsobem trestá fena štěňata. Pokud není naše postavení vůči psovi jisté a pes se nás pokouší neuposlechnout, nezbývá nám nic jiného, než uchopit psa za kůži za krkem a neúprosně přitisknout k zemi - je to bezbolestný a ve smečce přirozený způsob podřízení si jedince. Pokud toto uděláme a pes na nás vrčí, rozhodně nepovolíme, dokud vrčet nepřestane. Uvědomme si však, že pes nás někdy třeba neposlechne ze strachu, potom žádný trest nepomůže, musíme se uklidnit a promluvit na psa laskavým hlasem; budete překvapeni, že to zabírá.