star šmejd
Hlavní(i vedlejší )postavy:
Anneque´l Mi Caila alias Anna Nevímjakdálová
Plukovník Jacek Ou´Nil
Majorka Simanda Kartová
Tí´dlik
Jonáš Kvik
Generál Hamham
Doktorka Žaneta Lejzrová
… a mnoho dalších nezajímavých Zemšťanů i mimozemšťanů
Místo: Sluneční soustava, Země, Evropa, Česka republika, Praha, Anneque´lin(Anna Nevímjakdálová) byt kousek od Václaváku
Datum: 12. 12. 2012
Čas: 12 : 12 hod.
„Kde mám začít? Snad na počátku, říkáte si. Ono to ale není tak moc snadné. Bojím se. Nikdo z vás mi neuvěří. Nu, dobrá, prozradím vám svůj příběh.
Vše to začalo docela dost dávno na planetě Caila´ia´eia. Adresu raději prozrazovat nebudu, to aby ji nikdo nemohl využít ve svůj prospěch. Tak jak už jsem říkala, na planetě Caila´ia…“
Zvoní telefon. Sedím u svého laptopu a hledím na monitor s rozepsaným textem. Asi bych to měla zvednout.
„Prosím? Kdo tam?“ Pátrám po osobě na druhém konci drátu.
„Na tom nezáleží. Odejděte! Rychle!… Spíš byste měla utíkat, Anneque´l. Utečte hodně daleko. Oni vás našli, jedou k vám. Rychle pryč!“
Ten zmatený hlas zavěsil a já se tak lekla, že mi sluchátko náhle vypadlo z ruky. Každé varování bych měla v těchto časech brát vážně. A ještě vážněji ty, které mi sdělují lidé, jenž mě osloví jménem. Vždyť mé pravé jméno tady zná jen pár lidí! Většina pozemšťanú mě vnímá jako Aničku Nevímjakdálovou. Nedávno jsem se přestěhovala do nového bytu. Za poslední dobu jsem měnila život na Zemi mockrát. Nelíbí se mi to, co mám ale dělat jiného? Chytili by mě jako posledně a to bych nerada. Má povídka bude muset počkat, dopíšu si ji někdy jindy. Chtěla bych se podělit o své zkušenosti a zážitky s ostatními fandy StárŠmejdu. Raději bych jim však svůj životopis předala jednodušší formou…povídkou. Možná by nepochopili, že seriál není seriál, ale realita…
Místo: planeta Caila´ia´eia, království Caila´Ia´Eia, před hvězdnou bránou
Datum: 12. 12. 2002 (všimli jste si toho rozdílu? J )
Čas: 12 : 12 hod
Hladina Šaša-áuí se zavlnila a na zatím neznámou planetu vstupují 4 osoby. Jsou jimi lidé z planety Země. Nemají tušení, co se stane v příštích chvílích. Sonda zjistila velké množství nakarahu ve zdejší půdě. Samozřejmě se majorka Sim Kartová chtěla ujistit, zda je vůbec možné, aby se tolik nakarahu nacházelo na jednom místě. Generál Hamham jí její nápad požehnal a SŠ1 se vydala na průzkum.
„Pane?“
„Ano, Kartová.“
„Pane, je to velice zvláštní, ale sonda je nejspíše porouchaná. Poslala nám jiné snímky. Nechápu to!“
„Tí´dliku! Kontaktuj základnu a vysvětli jim naši situaci.
Jonáši Kviku, majorko, vidíte to?“
Sim se koukla směrem, kam ukazoval Jackův prst. Všichni se na ni nechápavě podívali.
„Mě se neptejte! Já ani netuším, co by to mohlo být.“ Odpověděla Simanda na jejich pohledy.
Brána byla v kolosálním údolí. Zřejmě stála přímo v jeho středu. Na jihozápadní straně se vypínala hora mnohem větší než ostatní. SŠ1 upoutala oslepující záře přicházející z vrcholku hory.
„To by stálo za menší procházku. Co říkáte?!“
„Ano, plukovníku. Cesta bude sice složitá, jelikož nemáme k dispozici žádný přibližný snímek krajiny, ale myslím, že bychom to mohli zvládnout do zítřejšího večera. Možná je ten nakarah právě tam. Doufám…..snad je ho dost. Víte, co všecko by se s ním dalo dělat? Je až neuvěři……..“
Majořin výklad přerušil Jacek.
„To je sice zajímavé, ale myslím…………Měli bychom vyrazit…abychom to vůbec do těch necelých dvou dnů stihli.
Lidi, vyrážíme.
Tí´dliku, uvědomil si Hamhama?“
„Zajisté, Ou´Nile
„Fajn, vyrážíme!“
A taky že šli. Cesta trvala opravdu velmi dlouho a dostatečným zpomalováním jim byly Jackovy hloupé narážky a vtipy. Snažil se být vtipný, ale nikdo se mu nesmál. Skupina musela projít dolů do údolí. Kupodivu neobjevili nic zajímavého. Tí´dlik nalezl úzkou pěšinu prostupující hustým lesem. Vykročil jako první, ostatní šli za ním.
Čas: po pár hodinách zdolávání velehory
Místo: UNKNOW
Kvik došel na vrcholek první. To, co viděl Jacek od brány bylo veliké signální zrcadlo. Slunečním svit se musel odrážet od jeho dokonale hladkého povrchu a vytvářel tu podivnou záři.
Jonáš volá na Simandu. Přemýšlela tak dlouho, že si ani nestačila všimnout, že jsou téměř u vrcholku. Doběhla ho, podívala se na něj. On jí zvedl ruku a ukázal s ní na vrcholek protější hory. Takovou krásu zatím nikdy neviděla. Poslední paprsky slunce dopadají na zdi jedné z mnoha budov obrovského paláce. Vysokánské věže se ční nad skálou. Palác je obehnán hrubými hradbami s ochozy a hlídkovými věžemi. Za těmi hradbami je schováno celé město. Jaká nádhera! Domky jsou osvíceny pouličním osvětlením. Nyní se dívají přes dalekohled. Vidí i zdejší obyvatele. Přesto, že je noc, je jich tam mnoho. Na zdejším nádvoří je zřejmě shromáždění. Z oken okolních domů visí bílé plachty. Vítr je nadouvá a ony vlají po jeho směru.
„No,asi bychom se měli utábořit a jít na kutě.“Jacek to vyslovil jen proto, že se únavou sotva držel na nohou.
„Dobrý nápad, Ou´Nile. Rozdělám oheň, začíná se stmívat.“
Jak Tí´dlik řekl, tak také udělal. Zbytek týmu mu pomohl postavit tábor. Nebylo to nic složitého. Každý si lehl, jak si ustlal, jednoduše - spali pod širákem. Velice zvláštní….Jacek si lehl jen kousíček od Simina ,lůžka´.
Čas: brzy ráno- oba zdejší slunce už vycházejí
Sim se probrala jako druhá. První vstal zřejmě Jacek, jak usoudila samotná majorka. Vzbudil ji velmi hlasitý zvuk, který se šířil z Jackových hlasivek a mířil krátkou přímou linkou přímo k Siminým uším. Cesta zvuku byla opravdu velmi krátká, protože Ou´Nil ho začal vydávat těsně před Siminým obličejem. Zřejmě si myslel, že by ji normálním způsobem nevzbudil. A ona doopravdy spala tvrdým spánkem. Jackovy pazvuky ji ale dost dopálily. Chtěla ještě chvíli spát. Vždyť měla tak krásný sen….o své tajné lásce k ….
Své city však nechtěla dát za žádnou cenu najevo…
„Plukovníku! Co se děje? Útočí na nás snad kou´maldi?“
„Ne, majorko. Ne, pokud myslíte takový ty naštvaný přerostlý žížaly, co se tváří jak zhulení slimáci. Ne, ti opravdu ne.“
Zbytek týmu se také probral. Není divu, když ti dva by svou hádkou vzbudili i mrtvého.
„Jsem sice jen Java, Ou´Nile, ale takto by ses k majorce chovat neměl.“
Tí´dlikovi se nelíbilo Jackova zacházení se Sim Kartovou. Jonáš se přidal.
„Má pravdu, plukovníku. Sim si to nezaslouží.“
„Buď zticha, Kviku!!“ Zařval Jacek. „Nemáš právo se mnou takto mluvit v takové situaci, jako je tato!“
Faktem je, že Jacek má tentokrát recht, bo na ně právě útočí nějaké letouny. Tým StárŠmejdu se urychleně skutálel za blízký balvánek. Jacek ovšem ne. Musí být přeci hrdina a všechny zachránit. Jinak by to přeci nebylo to správné Stár dobrodružství. Protože se všichni spakovali narychlo, neměli ani pořádně čas pobrat své zbraně. Ti´dlik zapomněl svou kýčovou zbraň i svůj zakvaktel v tábořišti. Jacek si toho všiml, chňapl po kýčovce a zamířl na letouny. Vzduch se rozsvítil pod ohnivým bleskem. Ozvala se rána. Letoun letí k zemi. Ale co to? Přesto, že nebylo vidno žádného výbuchu, letoun ganc zmizel.
„More! Viděls to?“ Ou´Nil zařval na Ti´dlika.
„Ano. Kampak asi zmizel Jacku?“
„Kartová, můžete nám to nějak polopaticky vysvětlit?“
„Pane. Ano, pane, já mohu pane.“
„Nepanujte a mluvte.“
„Pane, ano, pane. Myslím, pane, že v termosféře- konkrétněji v ionosféře se stalo něco, co se stát nemělo. Před tou událostí se krátce zahřmělo, takže se domnívám, že by to mohl způsobit uvolněný iont či kation, možná, že i aniont. Druhou variantou je, že se uvolnil proton či neutron. Ty se pak smíchaly s homogenním a anorganickými sloučeninami a z toho vznikly kapičky vody, které se dotkly elektronů a nastala elektrická pauza, která měla za následek implozi letounu. No, a samozřejmě každá akce má svou reakci a v tomto případě byl následek zcela zřejmý, pane, a to, že po implozi následovala exploze, pane.“
„Ano, majorko, to bylo velmi polopatické vysvětlení vašeho odvození. Ale jak to, že ta exploze nebyla vidět?“
„Pane, tak to vám nedokáži vysvětli. Sama to nechápu. Pane.“
„Aha, tak to jste nám pomohla. Alespoň jste nám dala lekci z astrofyziky. Už chápu, z čeho máte ten doktorát. Při závěrečné zkoušce vám nikdo nerozuměl.“
Lekce č. 986 skončila a SŠ1 může pokračovat v cestě. Tentokrát chtějí za každou cenu zjistit, co se to vlastně stalo. Jdou lesem k místu odkud přiletěly letouny.
Čas: po týdnu strastiplné cesty
Sim odhrnula poslední větvičky hustého porostu a zakrvácená, pohmožděná, unavená a vysláblá SŠ1 vstoupila na velkou vybetonovanou plochu. Část, na kterou vkročili vypadala jako ranvej. Další zvláštností bylo, že se tudy proháněli oranžové vesty. Ano, správně, oranžové vesty, ty které jsou tu pro nás-zbavují nás špíny měst. Vše bylo skutečně více než méně podivné. Toto místo jakoby ani nepatřilo do zdejší krajiny. Vypadalo spíš jako nějaká pozemská základna.
Jacek se opravdu naštval. „Co to má ksakru znamenat?! Jsme na P3X P70 nebo někde v 51. oblasti?“
„Tak to opravdu netuším, pane. Vlastně promiňte, vím. Jsme na P3X P70, pane.“
„Vůbec se mi to tu nechce líbit, Kartová. Nejprve sonda pak to město a teď tohle. Jdeme pryč, kdo ví, co jsou to za lidi. Mají tu nějaký chaos. Letouny jim lítají kam chcou, ranveje rostou, kde chcou. Jediné, co mi tu chybí je ňáká ujetá babice, z které se vyklube hnusnej kou´mald. Balíme. Padáme. Jdeme. Slyšíte?“
Jacek se otočil tam, kam se všichni už dlouho dívali.
„Pane…“
„Jo, Kartová?“
„Pane, vi…“
„.. dím.“
Velice zvláštní. To co Jackovi chybělo se zde objevilo. Stálo to přímo před ním. Dva muži po jeho pravici na ně mířili zakvaktely. Zbývajících deset mužů stálo po jeho levici a mířilo na ně záhadně vyhlížejícími zbraněmi. Přímo naproti Ou´Nila postávala bytost nepodobající se žádné bytosti, kterou kdy viděli.
Bytost-žena-spíše dívka na Jacka promluvila. „Hů ár jů? Uer ár jů from?“
Jacek se na ni nechápavě podíval. „Jonáši, umíš mi to přeložit?“
„Ne, plukovníku, bohužel. Je to nějaký kou´maldský dialekt. Jeho rozluštění mi bude trvat pár dní, možná týdnů.“
„No, děvče. Na nás musíš pouze česky. My jsme totiž Češi jak polena.“
Na Jackův pevný rozkaz se dívka pousmála a odpověděla. „To jste měli říct hned, že jste Češi. Aspoň si zase mohu pokecat s nějakým Čechem. Ani nevíte, jak se mi po Česku stýská!“
„Vy umíte česky? To nechápu!“
„Ano, umím. Kdysi jsem tam studovala. Samozřejmě v jiné podobě. Vím, že mou normal podobu by asi nesnesli. A navíc jsem tam byla tajně, takže se nikdo nesměl dozvědět, že jsem z Caila ´ia´ei.“
„A smím se vás zeptat, co jste tam studovala?“ Vyhrkla Simanda.
„Studovala jsem Zemšťany. Bydlela jsem v Havru. To byla má centrála odkud jsem se vydávala na naučné výlety. Prošla jsem okolní města, ale koukla jsem se i do dálek. Tatry, Beskydy….Krakov, Varšava, Těšín…polský i Český, Karviná, Třinec, Ostrava….“
„No, myslím, že toho bylo víc než dost.“
Komentáře
Přehled komentářů
TY JO TO FAKT BYLA DOBRÁ POVÍDKA TOLIK JSEM SE FAKT JEŠTĚ NENASMÁLA FAKT DOBRÝ JEN TAK DÁL
fakt?
(lalahihi, 25. 2. 2007 18:38)aspon nekomu se to líbí.pokračování nevím...píšu to už nějakou dobu.mám tedka moc práce...takže nevim.jak ste si mohli všimnout, ani jedna z mých povídek ještě není dopsaná...ze mě spisovatelka nebude:) ale díky..víc takových komentářů a možná to dopíšu rychleji:)))
srandA
(kwiky, 28. 2. 2009 16:17)