Královna
Královna I.
Čas: 15:43
Místo: Země, USA,
Anna je cizinka. Nezná své příjmení. Neví odkud pochází, ani co se s ní děje. Před několika hodinami byla zavřená v blázinci někde na středozápadě USA. Nikdo jí nebyl ochoten pomoci, nikoho tam neznala, nikomu nevěřila. Všichni, celý americký národ, ji považují za šílence. Téměř na nic se nepamatuje. Utrpěla nehodu, při které, jak doktoři tvrdí, ztratila paměť. Nevzpomíná si na to, kým je. Proč se ocitla zrovna v Americe. V hlavě jí probleskují vzpomínky…jakoby nebyly její….nedokáže si vybavit svůj život tady. Ty vzpomínky jsou z úplně jiného prostředí s bytostmi, o kterých ví, že nejsou lidmi. Před pár měsíci, když začala mít toto vidění, udělala nepochopitelnou věc. Procházela kolem nějakého setkání politiků s občany. Konalo se to v centru města. Uprostřed jejich náměstí stálo podium ověšené barevnými balónky. Na každém rohu stála ministrova osobní stráž, obvolávali se vysílačkami, rozhlíželi se po okolních střechách a po potenciálních voličích. Teroristé by byli bez šance, kdyby se pokusili o útok. Anna se loudavým tempem pokoušela ,chodit´, po jejím úrazu špatně dopadala ma levou nohu. Lidé začali tleskat a ona si povšimla ministra zapáleně hovořícího k občanům. Náhle se jí vybavil obraz. Jen záblesk. Viděla v něm toho muže- ministra, dále pak staršího veselého chlapíka, krásného světlovlasého mladíka, ženu stojící u nějakého podivného přístroje, a černošského muže se zlatým tetováním na čele a s velkou tyčí v pravé ruce. Všichni byli v zelených slušivých oblečcích, zřejmě armádních. Jejich chování se jí nezdálo. Žena se hrabala v onom přístroji, mladík ji kryl záda- střílel někam do dálky. Zbývající dva muži to pálili jako střelení do toho ministra, který před nimi utíkal do houštiny. Nevěděla proč, ale byla si jistá, že tito vojáci na něj stříleli po právu. Cítila, silnou bolest, do očí se jí hrnuly slzy, cítila vztek, nenávist, chtěla se mstít, i když tak přesně nechápala za co. Nedokázala se ovládnout, běžela k podiu a vrhla se po ministrovi. Pak si uvědomila, co spáchala a snažila se utéci. Samozřejmě neměla sebemenší naději. Bodyguardi ji polapili a odvlekli do auta, které před okamžikem s kvílením zabrzdilo opodál. Slyšela řev lidí. Plakala, pokoušela se vymotat z pevného sevření pout, marně. Byly moc pevné. Neptali se ji z jaké příčiny řvala, plakala, nadávala na ministra. Neřekli ani slovo, jen tak ji prostě hodili do té místnosti. Bylo v ní teplo a dost možná útulno, Anně se však nelíbila. Chtěla utíkat, nebylo kam. Chtěla volat o pomoc nikdo ji neslyšel. Zdi byly dokonale zaizolované. Čekala, až kdosi příjde. Nikdo nepřišel. Začínala ztrácet pojem o čase. Přestávala doufat v záchranu. Jednou se dočkala, přišel za ní neznámý muž. Představil se jako Jonas. Řekl, že je novinář a přeje si o ní napsat článek do Timesu, pověděl jí o jeho plánu útěku. Nenechávala se dlouho pobízet a souhlasila. Den na to pro ni přijel, utekli spolu a odjeli pryč daleko odtamtud.
Ted´ jsou v motelovém pokoji. Jonas se sní snaží navázat kontakt.
,,Co mi, Anno, o sobě povíte? Po cestě jsme neměli mnoho času k rozhovoru, chci po vás, abyste mi dopodrobna vyprávěla svůj příběh. Bude to novinová senzace. Podělte se s ostatními o svůj životní příběh. Dovolte jim pochopit vás. Tak co mi povíte?“
,,Ještě nevím tak docela úplně,co říct. Vím, že nic nevím. Ale o tomhle toho vím dost, teda aspoň si to myslím, že to vím. SNAD. Už ani nevím, jestli je to pravda, nebo pouze výmysl. Nejhorší je….já tomu sama nemohu uvěřit. Uvěří mi pak ostatní? Nebudou mě považovat za blázna? Dlouho jsem se zdráhala přijmout realitu…pro vysvětlení, jelikož realit je HODNĚ, myslím tu realitu, kterou všichni dobře znáte. Realitu o životě ve Sluneční soustavě, na planetě Zemi. Realitu, ve které je jedna obydlená planeta(podle vás), na které jste -páni tvorstva- ničím nepřemoženi, nikým neovládáni….Tak takovou realitu znáte.
Říká se, že skutečnost je krutá. Mám-li být zcela upřímná je mnohem horší, než si vůbec kdo kdy dokáže představit. Člověk není pán a není důležitý ani trošku. Jeho planeta moc dlouho jeho nezůstane, možná, že už žádná Země nebude, možná ani žádný člověk nebude a nedozví se proč, z jakého důvodu jej někdo nebo něco vyhladilo. Žije a neví, co se děje kolem něj…
Nevnímá faleš, přetvářku, lež. Vnímá jen a jen sebe. Je sobecký, krutý, nerozumný, ničí co mu pod ruku příjde. Nestará se o druhé, nepomáhá jim. Jednou by mohl udělat výjimku…nemyslíte? Pomůže nejen cizím, ale také sobě. A možná, snad přežije. Doufejte. Já doufat nemusím. Nemám lidi ráda. Až na pár jedinců. V koutku srdce myslím, že se mohou změnit. Určitě ne všichni najednou…….Časem pak poznají, svou bezvýznamnost.“
,hlavně mi neřekni –cvoku- , nebo z toho fakt zcvoknu. měl bys na to právo, pochopila bych, ale zbláznila bych se. takhle to dál nejde, neuvěříš mi, jak tě mám přesvědčit? Tím, že ti řeknu pravdu?´
,,Z toho, mi běhá mráz po zádech. Nechápu mnoho věcí, třeba to s tím zánikem lidstva. Jak jste to myslela? Máme čekat armagedon, nebo něco na ten způsob? Předpovídalo jej mnoho jiných před vámi a nikdo z nich neměl pravdu. Proč věřit zrovna vám? Vždyť jste jen nějaká Evropanka. Anno, vy mi tu vykládáte o zkáze lidstva? Jak to mám chápat?“
,,Máte mnoho otázek, nedivím se vám. Odpovím. Chápejte to doslova, zaniknete pokud se neprobudíte a nezačnete se sebou a se světem něco dělat. Vím, je těžké uvěřit“
,,Proč? Proč o nás mluvíte tak bezcitně, jako by vám to nevadilo? Proč? Jste taky člověk, ne?“
,,Jonasi, není to bezcitnost. Chci, aby si pozemšťané uvědomili své chyby a ponaučili se z nich. A jestli při tom zahynou je jejich věc. Já je varuji teď, dokud je čas.“
,,Čím víc odpovědí od vás dostávám tím méně vás chápu. A na tu hlavní otázku jste neodpověděla.Proč……“
,,Jak jsem říkala, nemají hezké vlastnosti.“
,,Zase nechápu, mluvíte o lidech, jako by jste k nim nepatřila!“
,ajajaj, teď abych mu to řekla. nebude mi věřit. pošle mě zpátky do…nemysli na to..Anno…zapoj mozek, co mu povíš?? pravdu raději prozatím ne…´
,,Joe, smím vám Jonasi říkat Joe? Aspoň je to kratší, nemyslíte?“
,,Ano smíte, vraťme se ale k našemu tématu.“
,,Tak tedy, Joe, jistě že jsem člověk, co taky jiného. Vždyť pouze šílenci si o sobě myslí, že jsou jiní, že jsou něčím odlišní. Máte hloupé otázky snad abych už šla. K
ničemu by to nevedlo. Díky za pomoc, nebudu vás dále zdržovat. Určitě si najdete někoho zajímavějšího k prostudování než-li mě. Naschle.“
Snažila se o rychlý úprk, neměla kam jít, to jí ale nevadilo. Chtěla prostě pryč.
,,Počkejte. Stůjte!“
Volal za ní Jonas. Chytil ji za rukáv a zatáhl zpět do pokoje.
,,Vy mě zde budete držet proti mé vůli?“
,,Když mi nezbývá nic jiného?“
Anna se vyškubla a znovu se pokusila o útěk.On stál na místě.Už byla téměř u dveří, když v tom….
,,Anneque´l !“
Anna se zastavila. Chvíli jen tak stála, pak se konečně otočila a vyděšeným pohledem se na něj podívala.
,,Znáš to slovo? Je ti povědomé? Ptáš se odkud to znám?“
,,Ano, odkud….já….já nechápu? Kdo jsi?“
Anna nechápala ještě víc. Joe se k ní pomalu přibližoval, chytil ji okolo ramen.
,,Jsem tu, abych tě odvedl zpět tam kam patříš. Nebyl jsme si stoprocentně jist, zda jsi to opravdu ty. Tvá změna je dokonalá. Opravdu si vůbec nejsi podobná. Neuvěřitelné, nikdy bych tomu nevěřil, kdybych tě neviděl na vlastní oči. Jsi to ty? Ne! Jistě, že jsi. Proč se tak hloupě ptám? Vždyť ses ohlédla, ne?“
,,Stále nevím kdo jsi. Nevzpomínám si na určité věci z mé minulosti. Své jméno si pamatuji. Vrtalo mi hlavou, proč mi lékaři vsugerovali jméno Anna, když zrovna na své jméno si pamatuji velice dobře. Jsem Anneque´l. Je to dost divné jméno na pozemšťanku. I když jak se to vezme já jsem…“
Váhala, jak to říci.
,,Jiná? Chtělas říct? Že?“
,,Tak nějak. Potřebuji se rozpomenout, kdo doopravdy jsem. Sama to nevím, docela přesně. Ty to víš?“
,,Jo, s tím ti nepomohu. To nevím a nemůžeš si vzpomenout, protože si to nikdy nevěděla, tehdy jsi nám to alespoň takto řekla.“
,,Co?“
,,No! Je to k smíchu, ale je to tak. Když jsme tě poprvé potkali, bylo to neskutečné. Nepamatuješ se? Vyběhla jsi Shapa´ie jako blesk, dodnes nevíme, jak jsi prošla Iris, vždyť byla uzavřená! Vyběhla jsi, upadla jsi a pak už ses jen plazila. Byla jsi poraněná, ošklivě si krvácela. Po celém těle si měla šrámy, držela ses za břicho, ale i tak šla vidět, ta obrovská rána nejspíše způsobena tyčovou zbraní. A jakmile na tebe začali naši vojáci mířit samopaly, vzchopila ses, vstala si s námahou ze země a začla ses ohánět svou tyčí. Tekla z tebe krev, za sebou si nechávala červenou stopu, přesto si byla odhodlána bojovat až do konce za každou cenu. Generál Hammond, já a zbytek SG-1 jsme vběhli do prostoru brány. Generál pokynul vojákům, ať tě nechají. Poslechli a stáhli se. Ty jsi byla opřena o tyč a dívala ses nás. My na tebe. Nikdy dřív jsme neviděli bytost jakou jsi byla ty.“
Jonas ji pustil, ona ale neutekla. Dívala se mu upřeně do očí. Mlčky se posadili zpátky na pohovku a Anneque´l se pousmála.
,,Ano, vzpomínám si. Potom jsem začala padat, ty si přiběhl a chytl si mě. Probudila jsem se na ošetřovně. Skláněla se nade mnou nějaká žena a promlouvala ke mně cizí řečí. Nerozuměla jsem jí.“
,,No, správně! Ta žena byla doktorka Fraserová, lékařka SGC.“
,,Pak si přišel ty, Jonasi Quine, a říkal si něco nějakou divnou řečí, nerozuměla jsem ti. Asi ti to došlo a tak si ti zkoušel jinými jazyky, marně, nerozuměla jsem ti ani slovo. Řekla jsem ti ahoj a ty si z toho nemohl, taky si nerozuměl, ale měl jsi obrovskou radost z toho že mluvím. Chtěla jsem se naučit mluvit tvým jazykem, a proto jsem se tě snažila dotknout, abych vstřebala tvé informace. Nechtěla jsem ti ublížit a tys to věděl. Vycítil jsi to a dovolil jsi mi to. Když jsem si kopírovala tu řeč z tvé hlavy do mé, mělo to vedlejší účinek. Svítily mi ruce létaly kolem nás modré blesky. Lidem se to asi nelíbilo. Jeden voják po mě vystřelil. Kulka se ode mě odrazila jako pinpongový míček. Všichni zůstali s údivem stát. Teal´c popadl svůj zac´nice´tel a vystřelil. Naštěstí stál daleko a netrefil se. Auu, to by bolelo! Okamžitě jsem přetrhla spojení a zařvala jsem na něj, ať toho nechá, že ti nechci ublížit.“
,,Byla to docela sranda nemyslíš?“
,,Ani ne! Mohli jsme být na škvarek! To by se nám asi nelíbilo. Myslím, že si brzy vzpomenu i na ostatní příhody. Cítím, že jich bylo dost! Nemůžu se dočkat, až přijedeme na základnu. Jedeme? “
„Jasně. Má to jeden háček. Budou hodně překvapeni. Jediným, kdo ví o tom, že jsem tady, je plukovník O´Neill. Generál by mi nikdy nedal svolení.“
„Proč?“
„Oni si myslí….myslí že jsi tu nehodu nepřežila.“
,,A to se mě nepokoušeli najít?“
„Ne. Mysleli, že jsi mrtvá. Byl to tak silný výbuch, že ti nedávali žádnou šanci. Nikdo by ten žár nepřežil. Já jsem doufal …..oni však ne.“
„Děkuji ti, Jonasi. Nebýt tebe…kdoví co by se mnou provedli. Udělali by si ze mě pokusného králíka…FUJ! Ta představa mě děsí. Jelikož na mě nepůsobí žádné uspávací prostředky, ležela bych na operačním stole někde v utajené centrále NID a oni by mě zaživa pitvali. Hrůza! Díky bohu jsi mě našel. Fakt díky..moc“
Odmlčela se a pověsila se Jonasovi na krk. Hodně ho to překvapilo. Usmál se obětí jí oplatil. Pak odjeli O´Neillovým jeepem do Cheyenského komplexu. Cesta jim trvala dlouho, vždyť Jonas se učil řídit automobil z knih! Přesto dojeli O.K.