Shounen - ai povídky

                                               Pomsta za polovinu duše

                                                      4 část

                                                      POLOVINA DUŠE

  Od lovu na Démona v Brémach uběhlo dvacet let neustálého ježdění od jednoho města k druhému. Člověk by řekl, že démoni nemají co na práci než utíkat z laskavé náruče svého Pána, pomyslí si  Desmond. Zrovna vyjel dost spěšně z Brém a vidí jak stráže se rozhližejí co to bylo. Uchechtne se a podívá na Angelicu, která radostně zařičí. Nakonec se ji to docela líbí a jemu taky i přesto, že musí ji občas dát krev. Nic se nezměnilo a dokonce Henri je pořád s ním. Tichý, mlčenlivý vlk, který někdy se nakrmí duši. Neví jaká musí být, ale nikdy se ho nezeptal a pohybuje, že by mu někdy odpověděl. Už nikdy nepovolal svoji smečku, protože tehdy to jeho smečka určitě byla.

  „Domu“ řekne něžně Angelice a ta zafrká.

  „Jsme tady, Desmonde.“ Kolikrát to od ní slyšel a kolikrát ještě uslyší? Poplácá ji po krku. Už dávno ji neříká Její Výsosti jak jednou chtěla, ale někdy v žertu ji tak řekne a pak se rozčiluje a zlobí. Ví, že je to na oko. Před bránou hradu sesedne. Už přes rok neviděl svého otce a doufá, že ho tady ještě bude vidět hodně dlouho. Hrad Řádu, jeho domov. Taurinus už není mezi nimi a Angelica stejně jako on litovala  odchod Mervina. S nimi si uvědomuje, že ostatní jsou smrtelní a jen on je pořád stejný. Ale jednou i on odejde. Jen musí najít druhou polovinu své duše. Poklekne před bránou a i Angelica se ukloní. Pokřižuje se a otočí se. Vidí u mostu zuřivě polétavat Dhekru. Je opět naštvaná, že zůstane sama. Pořád mu dělá posla a zřejmě ji Pán neustále nechce povýšit. Vezme Angelicu za uzdu a vede dovnitř. Vedle něho kluše Henri. Ale vlasy ji dorostly a jsou stejně živé jako když se setkali prvně, se k Dhekře znovu vrátí v myšlenkách.

  „Bratře Desmonde! Bratře!“ Z dálky vidí křičet bratra Gregoryho. Někdy lituje, že je jenom jeho přítelem. Kdyby to byl on kdo místo Luciuse mohli prožít spolu krásný život, ale minulost se nedá změnit a on Luciuse miluje stejně jako před dvaceti lety. Někdy ho napadne jestli ještě někoho potká do koho se zamiluje, ale pak si vzpomene na jeho úsměv, jeho šibalský pohled a vůni a zavrtí hlavou. Ne nikdy. Hodí uzdu synu Mervina, který uctivě ji chytí do ruky. Angelica si snim narozdíl od Mervina dělá co chce. No ne tak úplně, protože i Mervin kolem ni lítal jak splašený. Otočí se s úsměvem ke Gregorymu a pak se zachmuří, když vidí jeho pohled a starostlivou vrásku mezi obočím. Že by? a strach mu sevře srdce.

  „Jsem rád, že jsi tady... otec Austin...“ nedořekne a Desmond vystřelí. Angelica se za ním otočí, ale pak se nechá odvést do stáje. Desmond letí chodbami a nevšímá si jak ho zdraví. Někteří zvědavě a někteří lhostejně. Už jen málo zůstalo těch, kteří si ho pamatují. Vypráví se mezi nimi o bratrovi, který vstal z mrtvých a je synem otce Austina. Vrazí dovnitř. Přeběhne pohledem všechyn přítomné. Bratr Serge už taky starý a bratr Bernard stejně tak a jeho přítel s kterým vyrůstal, Fabián. Přejde rychle k lůžku a klekne si k němu. Sevře mu ruku.

  „Otče...“ víc ze sebe nedostane. Otec Austin otevře oči.

  „Tušil jsem, věděl jsem, že tě ještě jednou spatřím“ šeptá měkkce a tiše. Měl jsem tady být! zakřičí v duchu Desmond. Pohladí ho po vrásčité tváří a políbí na čelo. Zavře oči, aby nezahlédl slzy.

  „Zůstal mezi námi jen kvůli tobě. Už dávno... nastydl v zimě a nic nepomáhalo“ mu říká tiše bratr Gregory, který přiběhl za ním.Vedle Desmonda sedí Henri. Vstane a přejde k otci Austinovi. Všichni mu udělají místo. Henri se dotkne jeho ruky. Olízne ji a sedne. Austin mu položí ruku na hlavu a otočí se. Usměje se k němu a pak se otočí k Desmondovi. Stiskne mu ruku.

  „Jsem šťastný, že mám takového sy...“Desmond cítí jak sevření povoluje a jak život mu pomalu vyprchává z oči. Henri zvedne hlavu a naříkavě zavyje. Dlouze a mocně. Všichni na hradě pokleknou a začnou se modlit.

  „Neeee, ještě ne. Neodcházej, prosím“ dodá tichounce Desmond a sevře ho v objetí. Je tak lehounký jako peříčko, uvědomí si. Drží ho v náručí a nechce ho pustit. Po tvářích aniž si to uvědomuje mu kloužou slzy. Ostatní klečí a modlí se za duši mrtvého. Gregory mu stiskne rameno. Desmond k němu zvedne hlavu.

  „Proč? Co si počnu Gregory? Byl víc než.. byl vše co mi zbylo. Dám cokoliv, cokoliv“ chce říct cokoliv za to, jen aby tady byl. Nic víc jen aby tady byl s ním. Skloní se k němu a položí ho na prosté lůžko. Zatlačí mu oči a přitiskne se k němu. Naposled. Vstane a ostatní taky. Desmond se otočí a zmizí. Gregory chce za ním vyrazit, ale bratr Bernard ho zadrží. Zavrtí hlavou. Gregory sleduje jak se dveře tiše zavřou. Dívá se smutně za nimi a pak se otočí k Austinovi. Všichni ho měli rádi pro jeho pochopení, vlídná slova a moudrost. Byl v čele Řádu velmi dlouho a vedl ho dobře.

  „Připravím ho“ tiše řekne bratr Serge. „Pomůžete mi bratře Gregory?“

  „Ano. Děkuji.“ Desmond zatím letí chodbami a nic nevidí. Doběhne na konec chodby a opře se o ni čelem. Bouchne rukou v černé rukavici do zdi. Ještě jednou a ještě. Pocítí bezmoc z toho všeho. Je konec. Neví jak pokračovat dál. Sedne si a zahalí se bílým pláštěm. Sedí a kolem něho se vznáší smutek jako aura. Někdo k němu tiše přitiskne.

  „Henri“ zamumlá a rozhalí plášť. „To jsi ty příteli. Pohladí ho. Co budeme dělat?“ Henri mu položí mohutnou hlavu do klína. Desmond mu ji hladí a pociťuje klid. Uklidňuje ho jeho přítomnost. Z ničeho nic Henri zvedne hlavu a Desmond má pocit, že se dívá do moudrých oči Austina.

  „Splníš smlouvu, bratře Desmonde!“ Desmond ztuhne a nevěřícně se dívá na Henriho. Nikdy nepromluvil, rozhlédne se po chodbě, ale nikdo v dohledu není. Znovu se podívá do oči Henriho. Má pocit, že tam je někde Austin, ale ne to se mu zdá, přece to není možné... Henri mu položí zpět hlavu do klína a nechá se drbat. Desmond přemýšlí jak moc Henri je schopen komunikovat se světem mrtvých. Zvedne mu pracně hlavu, ale vidí jen to co vždy. Křišťalový hořicí pohled vlka.

  „Děkuji ti Henri.“ Henri se stejně jako Desmond zvedne. V klidu jdou k Austinovi. Je stejně jako bratři před ním uložený do kaple a všichni, kteří jsou na hradě i ti, kteří dostali zprávu přijeli. Desmond nezná člověka, který  by ho neměl rád. Všimne si, že už delší dobu bratři čekali, že jeho svíčka života uhasne a je vše připraveno. Přistoupí k němu a dívá se na bílé oblečení a na prsou kříž s červeným kamenem uprostřed. Září klidně do šera kaple osvětlené jen svíčkami. Vedle leží jeho meč. Sáhne do kapsy a vytáhne sošku vlka z černého dřeva, kterého pro něho vyřezal jeden šikovný umělec v Itálii. Položí ho na prsa a poodstoupí.

  „Henri je s tebou, otče a já navždy budu vzpomínat. Zůstaneš se mnou“ sehne se políbí ho na čelo. Fabian k němu přistoupí a oba zdvihnou víko od rakve. Položí ho a nesou ho dolu do hradních katakomb, kde jsou uschovány věci Řádu a kde jsou pohřební všichni, kteří kdy stáli v čele Řádu. Tiše stojí vedle něho s pochodni v ruce Vyslechne každého z bratrů, který k němu přistoupí se slovy útěchy a rozlučky s bratrem Austinem. Někteří něco řeknou, jiní mlčky jen se dotknout a odcházejí. Nakonec noviciové. Podívá se na Henriho jehož oči září ve světle pochodně.

  „Moc mně to mrzí, Desmonde. Byl moc milý.“ V katakombách se objeví Angelica a poslední z noviciů se opře o cihlovou stěnu. Co tady dělá? Desmond se musí usmát jeho vytřeštěnemu pohledu. Zřejmě mu ještě nic nevyprávěli o klisně černé jako peklo.

  „Otec Austin by řekl, že jsi ho vystrašila.“ Angelica si odfrkne až se objeví plaménky ohně.

  „Copak jsem tak děsná nebo co?“ řekne dotčeně a zakoulí očima. „A vůbec svět je krutý tak ať si zvyká. Je tady málo prostoru pro pekelnou klisnu.“ S těmi slovy zmizí z katakomb. Desmond mrkne po Henrimu.

  „Tak co si myslíš o naší Angelice? Dřív byla už v daleko menším  prostoru než tady.“ Vážně, ale s úsměvem povídá Henrimu.“Zdá se mi, že měkkne.“ Ještě chvilku čekají a pak s těžkým srdcem se rozloučí. Henri zmizí jak pára nad hrncem a Desmond osamí. Chce už odejít, ale nakonec zůstane. Pochodeň za chvilku zhasne a okolní prostor  se ponoří do tmy a on přesto zůstává. Ničeho si nevšímá jen sedí u něho.

  „Desmonde už je ráno. Nemůžeš truchlit pořád je čas...“ Desmond otočí k světlu hlavu.

  „Neboj Gregory. Jen jsem mu říkal věci, na které nebyl čas.“ Zvedne se a dojde ke Gregorymu. „Jsi víc než přítel skoro jako bratr. Děkuji ti, ale asi tady pro mně už nebude místo.“

  „Co to plácáš!“ rozlobí se Gregory. Tvůj domov bude tady vždy. Že žertuješ.“ Desmond se na něho dívá s úmsěvem.

  „Ano jen žertuji. Vždy bude mým domovem a já se tu budu vracet a chránit ho.“Oba vykročí vzhůru na světlo a zanechají katakomby v klidu. Ticho se ponoří do tmy a jen křišťálové oči ve tmě jasně svítí.

  „Tak jedeme Angeliko.“ Další den vyráží ven. V čele stojí bratr Gregory a modlí se za něho. Z ramen mu splývá bílý plášť. Přejede most a spatří Dhekru jak splašeně lítá sem a tam.

  „S tím se musí něco udělat. To není možné. Rychle Benátky a fofrem. Dva démoni“ křičí.   „Tentokrát je to vážně, Desmonde.“

   „Vždy je to vážné Dhekro“ namítne Desmond. „Angelico.“ Ta zařičí a už jedou.

   „ Jak dlouho a kolikrát už vyrážíme do města zachránit svět?“ Řekne jednou, když znovu stojí před vodními tunely Benátek.

  „Nevím, ale mně už pomalu bude končit moje doba odpykání hříchů a konečně budu osvobozena.“ Odpoví klisna černá jako peklo. Na jejím hřbetě sedí jezdec celý v černém s bílém plášti a zastaralou zbroji.

  „Bude to skoro osmdesát pět let“ informuje ho škodolibě Dhekra. „Právě jsem zjistila odpověď na tvoji otázku. Nebude lalalala nebude se ti libít.“ Směje se škodolibě a hbitě uhne před rukavici. Už jednou ji zasáhl a dva týdny si léčila popáleniny a Pán ji ještě vynadal.

  „A na kterou otázku?“ zamračí se Desmond.

  „Jakou jakou otázku?“ se pitvoří Dhekra. „ Na tu co se stane pokud nenajdeš svoji druhou polovinu duše.“ Podepře si boky a zalyká se smíchy. Desmond s klidem to přechází.

   „Fajn tak to vyklop nebo ti vytrhám obě křídla.“ To určitě zabere.

   „Ty jsi tak zlý a ukrutnýý!“ začne vzlykat.“Fajn pokud nenajdeš duši do stovky jdeš sloužit dalších sto! Jo spravedlnost na světě existuje!“ Vykřikne a roztančí se. Desmond na ni zírá. Sesedne z Angelicy a sedne si do trávy.

  „Jak to myslíš?“ tupě řekne.

  „Jak? No tak jak jsem řekla. Jestli ji nenajdeš.. auu to bolí!“ Vykřikne, když si ji Desmond přitáhne za křídla k sobě. Henri a Angelica na něho zvědavě zírají co udělá. „Dobře předpokládala jsem, že nebudeš rád a proto jsme se na to zeptala jestli to jde nějak obejít.“ Odmlčí se.

  Všichni tři napjatě poslouchají.

  „NEJDE!“ vítězoslavně zvolá. „Budeme spolu ještě hodně dlouho.“ Skoro zpívá radosti a vyškubne mu křídlo z ruky. Desmond se dívá nic nevidoucím zrakem před sebe. Pořád neustále a neustále chytat démony a nikdy nezískat zpět duši. Pořád okola. Zakryje si oči. Ďábel je parchant zmetkovský. Dhekra poletuje sem a tam, když ji ožehnou plameny. „Zmiz ty  fialová potovoro!“ zařičí Angelica.

  „To se dozví Pán!“ zařve na klisnu nespokojeně. On se snažila opravdu snažila, ale nešlo to. A teď ty dva ji tady tak terorizujou a to za něco za co nemůže.

  „Můžeš si za to sám, víš“ dobře řekne už smiřlívim tónem. Desmond zvedne hlavu.

  „Jaké mám možnosti?“ Dhekra se zamyslí.

  „Navrácet démony a doufat, že ji najdeš. Samozřejmě pak je tady to, že můžeš spáchat sebevraždu, ale to je lístek do pekla raz dva a pak se nechat zabit a to tedy nevím jak. Ale i když někdo bude tak mocný, že tě zabije a ty se necháš, tak stejně skončíš tam kde jsi začal a když připočteme pár věcí... je to nadlouho, Desmonde. Zkrátka jsi v pěkné kaši.“

  „Tak se z ní vyhrabu, Dhekro.“Narovná se a nasedne na koně. „Angelico jedeme.“ Henri zůstane sedět a jako vždy tiše se ztratí. Dhekra obdivně se za ním dívá. Je to kus chlapa a k tomu je fakt hodně dobrý a nevzdává to. Každý jiný by na jeho místě už dávno byl v pekle, ale on ne. Možná je něco na tom pravdy, že rytiří Řádu jsou elita a Pán po jejích duších tak mocně touží. No co jde se dívat, který démon bude potrestán. Škodolibě se zasměje a vyrazí za Desmondem.

  „Ještě sedm let a je to sto let od té smlouvy a já nevím kde hledat duši. Zapomněl jsem kolik lidi je na světě. A to nemusí být zrovna tady. Asie, nově objevená Indie a Evropa. Tolik země, tolik lidi“ sedí na Angelice a rozmlouvá tiše. Už dávno neví jestli povídá sám se sebou nebo s někým jiným. Nebo s Angelicou, Dhekrou nebo Henrim?

  „Nemyslím Desmonde, že ji schoval takhle. Bude v Evropě určitě. Máš ještě sedm let. Najdeš ji.“ Angelica ho ujišťuje, ale čím víc se bliží k těm stům letům, tím je v horší a horší náladě. Už ani Dhekra ho nezvládá a Henri smutně kouká jak upadá do stavu kdy neví co dělá. Jednoho dne Henri zastaví uprostřed cesty a jako na povel i Angelica. Jsou uprostřed jízdy do Londýna. To město už navšitvíli tolikrát. Desmond ani neví co tam všechno za démony honili. Je jich tolik. Tolik stejných a přitom různých démonů.

  Angelica otočí hlavu k Henrimu, který tiše hledí na temný ardenský les. Tiše sedí a Angelica má pocit, že s někým rozmlouvá.

  „No tak Angelico zas ti něco přeletělo přes nos“ mrzutě se optá Desmond. Angelica pevně stojí a ani se nehne. „Nevíš, že poslušnost je na prvním místě. No tak hni nebo Dhekra...“

  „Dhekra mi může něco. Za týden mi končí služba. Budu volná“ tiše řekne Angelica.

  „Tak to ti gratuluji. Koho asi tak dostanu? Možná medvěda nebo papouška na létání“ s nechutí sleze, protože ví, že jak se zastaví tak se nehne. Sundá ji výzbroj a ona se začne válet v trávě. Henri pořád nehnutě sedí a zkoumá temnou hradbu lesa.

  „Desmonde co tady děláš? Copak nevíš že máš před sebou Londýn?“ Dhekra se vynoří odnikud. Desmond se podívá an její zelené vlasy.

  „Ty červené byly hezčí.“

  „Myslíš? Možná možná bych je ještě mohla změnit. Co ty na to Angelico?“ Dhekra se otočí k Angelice.

  „Stejně v každých vypadáš jak oškubaná slepice, takže to máš jedno.“

  „Zato ty vypadáš jako hvězda, vidď.“

  „Narozdíl od tebe rozhodně. Někam se chystáš? Že by randičko?“ Dhekřina pokožka ztmavne pod zpytavým pohledem Angelicy. „Mám pravdu, mám pravdu ona má amanta. Dhekra se vzmohla na ááamanta.“

  „Jo za to ty jsi každého ztratila cha cha. Já mám aspoň někoho.“

  „Ty zmije jedovatá, okřídlená mrcha jsi abys věděla zmiz nebo ti vyškubu všechny tvoje vlasy.“ Angelica se rozčili a zaprská.

  „Ble“ Dhekra na ni vyplázne jazyk a zmizi.

  „Viděl jsi to Desmonde?“ Kde je? Když ho nikde nevidí. Za chvilku zpozoruje jak vleče dříví. Oheň. Budou tábořit. Ale proč po ní chtěl Henri, aby se tady zastavila? Ten temný les i  v ni vyvolává hrůzu a posvátnou úctu. Nejraději by byla daleko předaleko, ale nemůže si vybírat. Znovu se podívá na hradbu stromů a cítí v nich život a tisíce páru uši a oči, které pozorně sledují každý jejich pohyb, každou myšlenku. Otřese se. O Ardenském lese se toho tolik povídá a nejsou to zrovna samé dobré věci. Za chvilku se setmí a oni tady zůstanou. Přisune se blíž ohni a k Desmondovi. Od těch Benátek to není on. Ztratil jiskru. Drží se, ale je čím dál smutnější a zamlklejší. Před tím žertoval a smál a byl tak lidský. Tak lidský jako ona nikdy nebyla ani za života. Možná dostane ještě jednu šanci a pak bude jako on. Chtěla by mu pomoci, ale duši vypátrat neumí.

  Začíná si povídat sám se sebou a ona někdy uvažuje jestli to na něm nezanechává stopy. I to jak tady sedí a civí do ohně. Dřív by se díval na měsíc nebo na hvězdy, četl by ji z knihy nebo něco dělal a teď jen sedí a sedí a kouká do prázdna. Chtělo by to možná nějakou ženu.. ne muže povzdechne si, ale ví, že pořád miluje Luciuse. Nerozumí tomu proč jen on. Celou dobu co je sním mu byl věrný a nikdy si s nikým nezačal a to měl tolik přiležítosti. Vzpomene si na Napoli a krásnou Francescu, která před nim klečela anebo Gniezno. Bohatá plavovlasá dívka s očima modrýma jako pomněnky, ale on se jen podíval, byl zdvořilý a šel dál. Ani domov, který navštivíl v něm nevzbuzuje radost. Někdy se ji zdá, že tam jede jen proto, že je povinován ctí a povinnosti. Vždy postojí u hrobu Luciuse, Justina, Gregoryho a Austina a jde dál. Pozdraví otce, který tam zrovna je, ale má pocit, že nevidí ho tam zrovna rádi a on přitom Řád tak chrání.

  Jak mu jen pomoci? Dotkne se ho nozdrami a on je pohladí. Chvilku hladí a pak zvedne oči.

  „Budeš mi chybět Angelico i přes ten tvůj ostrý jazyk.“

  „Ale no tak. Máš ještě čas. Najdeš ji. Určitě. Víš co říkal otec Austin: Pevně věřím, že vše dobře dopadne a ty se setkáš s Luciusem.“ Opakuje slova Austina. Desmondovi se rozjasní tvář.

  „Přeji si, aby to vše skončilo, Angelico, víš. Chci si už dopočinout. Nechci pořád cestovat, ale chtěl bych mít klidný domov po boku...“ zasmuší se.“Nejde to viď. Klid nikdy nebudu mít. Jen se podívej. Válka za válkou. Nemoc za nemoci a k tomu hladomor.“

  „Nemyslím. Na světe je spoustu hezkých věcí, Desmonde. Jen jsi na ně trochu pozapomněl.“

  „Ještě, že tady jsi. Na to jak jsem ze začátku nadával, tak to nebyly špatné roky.“

  „Pěkné roky a stály za to být ve Vaší společnosí. V tvojí i ehm Henriho.. Ale spíš si všimni Henriho. Něco s ním je a já mám špatné tušení.“ Desmond s Angelicou se k němu otočí. Sedí a dívá se na měsíc. Srpek. Pomalu otočí jasně zářící oči k němu. Zvedne hlavu a zavyje. Ardenský les ztichne a vše vůkol taky.

  Druhé zavytí. Henri se zadívá na les.

  Třetí zavytí.

  Mlha odnikud. Šedavá mlha. Angelica s Desmondem vytřeští oči. Proč volá svoji smečku? Z mlhy vystupují postupně jeden, druhý na tři desítek vlků s přízračnýma očima. Obstoupí tiše svého vůdce. Henri se podívá na každého z nich. Všichni pokorně skloní hlavu.

  Zvedne se přejde k Desmondovi. Dotkne se ho čenichem a Desmond má pocit, že do něho zaťala drápy Paní zima, takový chlad cíti. Nikdy nic podobného nezažil a každý z vlků se ho dotkne a odkluše každý jinam. Poslední  vlk se vydává na daleký sever a Henri spokojeně se rozvalí u ohně. Lehne si na záda a zvedne všechny čtyři do vzduchu. Desmond užasle s Angelicou na to vše zírá.

  Angelica si odkašle: „Desmonde asi chce podrbat.“ Desmond přistoupí a začne ho drbat. Henri zavrní slasti. Miluje to. Desmond ho drbe a má pocit, že vše se v dobré obrátí. Henri zatím přimhouří oči. Moc mu to bude chybět.

  Druhého dne ráno se vydají do Londýna.

  „To město je jeden velký odpad. Je opravdu velké, ale zdá se mi, že Praha je větší co vy na to?“Angelica netečně švihne ocasem a Henri jen na město zírá. Desmond pobídne Angelicu patama  a vjede do města. Někdo se občas uchechtne nad jeho výzbroji, ale většina pspíchá, smlouvá, křičí  nebo jen tak kráčí.

  „Tak kde je ten démon Dhekro?“ ale ta nikde. Desmond se udiveně rozhliží. Za posledních padesát nebo je to víc si nenechala ujít jak démoni odcházejí do pekla jeden po druhém. Vždy neopomene oznámit proč a kdo je a Desmond vždy zvedne oči na horu. Prostě je škodolibá až hrůza a vidět jak někdo jde nazpátek... je moc divné, že zmizela.

  „Angelico co myslíš proč zmizela Dhekra? Možná se bojí?“Angelica za nim otočí hlavu, ale ani to nevyprovokovalo, aby se ukázala. Desmond přimhouří oči. Tady něco důkladně, ale důkladně smrdí a Temže to zrovna není. V klidu procházejí stísněné uličky. Většinou jsou právě v takových malých bezvýznamných uličkách. Nic a černý kříž na prsou mlčí. Démon musí být daleko anebo Dhekra mu neřekla pravdu. Ne to by se nedovážila. Pán by ji nejspíš nevykuchal jen její vlasy, ale i něco jiného. Přesto. Zkusí Westminterské opatství a zas nic. Takže zbývá jediné místo. Jede blíž a cítí jak kříž začne žhnout.

  „Angelico to bude velmi rychle.“

  „Konečně jedete. Představení za chvilku začne!“ zaječí na něho stráž a Angelicu poplácá po zadku. Té zasvítí oči a ožene se zuby. Zakousne se do ruky a drží. Po chvilce pustí. Strážný kleje a divoce za nimi mává.

  „Jen modřina neboj se“ když uslyší tiché zaklení a na to sto otčenášů. Poslední dobou pořád jen odříkává otčenáše, ušklíbne se. Ale když to tak chce a je mu potom dobře tak to... Desmond sesedne a ušklíbne se. Královské obecenstvo bude mít krásnou podívanou. Odvijí růženec a před očima všech rozjásáných posílá démona do pekla. No to se nediví, že Dhekra se neukázala. Přece jen je tady moc lidi. Ukloní se a potom zámává hercům. Rychle přiběhne ke klisně a ta zmizí jako vítr. Na trávníku osvětleném lampióny zbyde mrtvola.

  „Nemohu si dát toho strážného k obědu? Sotva jsem si lízla.“ Ozve se toužebným hlasem Angelica.

  „Potřebuješ zhubnout“ popíchne ji Desmond.

  „No dovol mám nádhernou figuru. Ani gram tuku navíc. Zato ty...“ nechá to odznít. Desmond se prohlédne.

  „Co to plácáš! Vypadám skvělé stejně jako před sto lety.“

  „Vidíš já taky. Jedeme kam?“

  „Tam kde jsme ještě nebyli. Celkem je to jedno, ale co nejdřív z Londýna. Možná Skotsko nebo Irsko? Země vysočiny, lesů a nádherných koní. Čisto a žádné velké města.“ Klisna si odfrkne.

  „Proč ne, tak...“ vyrazí a za chvilku stojí v krásném zeleném údolí. Desmond se očarovaně dívá.

  „Tady jsem kdysi dávno žila“ povídá tiše klisna. „Je tady nádherně, viď.“

  „Ano“ odpoví Desmond a sesedne. Za chvilku plápolá oheň a na něm se opéká králík. Klisna tiše stojí a zadumaně hledí na kouzelné údolí s troskami starobylého hradu. Desmond se dívá jak se prochází údolím a zadumaně někam hledí do minulosti. Asi vzpomíná na to jak tady žila, hádá a možná taky na někoho kdo ji byl velmi blízký.

  „Angelico jsme tady týden a tobě končí doba.“ Desmond sedí spokojeně u ohně zabalený do svého pláště. Něžně se smutkem v očích se dívá na Angelicu.

  „Já vím“ odsekne podrážděně. „omlouvám  se. Víš“ povzdechne si a začne vyprávět. „Byla jsem princeznou. Malou rozmazlenou holčičkou, kterou všichni zbožňovali. Popravdě jsem každého jen trápila. Jednoho dne jsem ale dospěla. Znáš to a otec mně zaslibil někomu koho jsem nesnášela. A já milovala někoho jiného. Byl krásný, podobný tobě. Možná proto jsem byla takovou...mrchou. Odmítla jsem, ale i tak jsem byla donucena si ho vzít. Jenže já to nevzdala a svého manžela jsem zabila. Doslova jsem vysála jeho krev a pak ještě úplně nevinné dívce, ale bohužel jsem Raymonovu lásku ztratila. Ptáš se asi proč nejsem v pekle? Měla jsem tam skončit, jenže než jsem to spáchala jsem udělala něco co vyvážilo moje skutky a já skončila v Očistci. A Raymon? Teprve pak po tom všem jsem zjistila, že mně nemiloval. Miloval jinou s bohatým věnem. Plavovlasou krasavici a ne takovou čarodějnici jako já.“ Rychle to ze sebe vysype. „Jsem hnusná viď.“Odmlčí se. „Sama sobě jsme odporná.“ Povzdechne si.

  „To je mi líto. A nejsi. Mám tě rád, víš.“ Angleica mlčí jen ho upřeně pozoruje.

  „Zasloužila jsem si to. Pila jsem krev za života, piji ji i teď.“ Oba se ponoří do svých myšlenek, když zaslechnou volání. Henri, který vše pozorně poslouchal zvedne hlavu a oči mu zajiskří. Z lesů a kopců se vynořují  stínový vlci Henriho smečky. Jeden, druhý... devátý... další a další. Henri se rozhlédne, kde je poslední. Nikde a natáhne čenich k měsící, když uvidí posledního. Vlk se zastaví a vítězoslavně zavyje. Henri přejde a čeká až k němu přiběhne. Sednou si naproti sobě. Henri pokývne hlavou a otočí se k Desmondovi. Vstane a vedle něho se postaví ten poslední vlk. Ostatní se ponoří do mlhy, která je obklopila.

  „Pojedeme, Desmonde a rychle. Ještě prosím krev.“ Desmond s povzdechem si nařízné předloktí. „Naposled...“ uslyší a dívá se na lesy. Nikdy se nedíval jak se krmí. Nasedne  na ni a vyrazí za Henrim a vlkem z jeho smečky. Letí jako s větrem o závod.

  „Córdoba“ zamumlá Desmond, když pozná světoznámé věže. Sesedne z Angelicy. Svítá.

  „Desmonde.. já.. sbohem“a on s lítosti se  dívá jak pomalu mizí. Nejdřív vidí ji normálně a potom její obrysy slábnou a matní až zprůsvitní. „Děkuji“ se k němu donese a na zem se snese jeho vak  a meč, který byl u sedla. Sebere je.

  „Budeš mi moc chybět Angelico“ zašeptá. Obrátí se k Henrimu a k vlku. „Tak jsme zůstali jen my dva. Půjdeme. Nevím proč jsi mně tu Henri přivedl, ale Angelica, která ti rozuměla to odsouhlasila.“ Vykročí, když uslyší.

  „Už ani krok.“ Rezolutní příkaz od Dhekry. „Máš počkat tady na nového koně a pak musíš do Prahy.“ Desmond se zastaví.

  „Ne. Tentokrát tam jdu. Nebudu tam dlouhou. Vyřiď Pánovi, že ať je to někdo milý ano. Myslím kůň.“ Nevšímavý k Dhekře schází dál s kopce.

  „Milý milý. Je blázen nebo co? V očistci nejsou milé duše.“ Dhekra se rozčiluje, pak si odevzdaně povzdechne.

  „Vyřidím!“vykřikne hlasitě za Desmondem. Ten mávne rukou a jde dál. Po hodině chůze se dostanou k bráně.

  „Henri tak proč jsme tady?“ale mluví do prázdna. Vedle něho není nikdo. Ani vlk, ani Henri. Pokrčí rameny. Henri neměl rád města a jeho vlk zřejmě taky ne. V dálce na kopci sedí obrovský vlk obklopen smečkou.

  Desmond vstoupí do města a ihned ho obklopí cizí řeč, pestrost různých oděvů a tváří. Poznává Maury, ale i obchodníky z dalekého severu. Židy v černém a Maury v bílém. Proč ho sem Henri přivedl do toho města obchodu a cizinců?  Prochází se po nádherných ulicích s tak odlišnými stavbami na severu. Podloubí a květiny na každém rohu a vzduch je jimi provoněný. Věžičky pozlacené a minarety. Z hospod je slyšet divoká hudba, která pulzuje v srdcích a očích ohnivých jižanů. Tóny kytar se mísi s kastaněty a táhlou divokou a přesto smutnou melodii. Tak nepodobná jemné hudbě severu. Sluníčko začíná pálit a on si schová obličej víc do kapuce. Nechce, aby se vyprávělo o cizinci s očima šedýma jako bouře a lesklýma jako zrcadla, ale teď je má nor...neee to není možné. Chytne se za srdce. Tady démon? Jak to, že mu to neřekla? Proč jsi mně sem přivedl, Henri? Jen kvůli dalšímu démonu?

  „Dhekro!“ zašeptá zuřivě. Nikde. Dopotácí se do uličky, která tone ve stínu a nikdo ji neprochází.

  „Dhekro!“ Nikde. Když ji potřebuji tak tady není. Jak je to možné, že tady není? Něco tady na tom všem je divného. Moc. Cítí jak černý kříž nad srdcem pulsuje a to znamená jediné. Jako vždycky už od doby hradu, kdy to zažil poprvé. Snaží se ovládnout a ztišit tu bolest. Jde to špatně, ale nakonec vyrazí. Čím dřív to bude mít za sebou tím dřív ho to přestane pálit. Tak jako vždy, ušklíbne se a jde tam kde ho vede kříž. Když se to tak vezme je to výhodné mít něco co mu démona najde než se vyptávat a pracně hledat. Některé města jsou už hodně velké s mnoha tisící dokonce desetitisící obyve... tam je je to on. Na náměstí. Usmívá se povídá si s nějakou ženou. Nesnáším tu ženu, nená... co to snim je. Přece je to jen démon. Jde pryč. Desmond vyrazí za nim. Nespěchá a vychutnává si jeho postavu. Potřese hlavou. Zbláznil se. Nejdřív nenávist a žárlivost a teď prodlužuje svoje utrpení. Jeho ruka odpoutá od pasu růženec. Ožije přítomnosti démona. Všechny znaky nasvědčuji tomu, že je démon.

  „Proč mně sleduješ?!“ někdo ho chytne pod krkem a přirazí ke zdi. Démon! Jak mohl být tak nepozorný. Poslouchá ten hlas a má pocit, že už ho slyšel, že ho zná lépe než svůj.

  „Proč ne? Démone. Tvoje jméno?“ Je zvědavý na jméno démona, který ho tolik zaujal.

  „Nemusím ti je říkat Lovče.“ Démon ho stále nepouští. Ten lovec někoho mu připomíná, někoho koho znal, ale nemůže si vzpomenout. Proč ho ještě nezabil?

  „Proč mně nezabiješ?“ Desmond stojí klidně a jen vzdáleně si uvědomuje tepající bolest černého kříže. Démon ho pustí.

  „Nevím, proč. Musím tě zabít. Musím...“ Desmond si sundá kapuci.

  „Musím tě poslat... Luciusi“ zašeptá s hrůzou, když jeho či pohlédnou do tváře démona. Vypadá jinak, ale vedle sebe vidí duši Luciuse a démona. Natáhne ruku a dotkne se ji. Pohladí tvář jemně jako vánek a z oči mu kloužou slzy.

   „Ignácie?“ nevíra úžas a otevření vzpomínek dosud zakrytých.

   „Ano. Tak douho jsem neslyšel to jméno vyslovit. Já proč jsi tady.“ Přitiskne si ho k sobě, ale uvědomuje si jak jeho oči se mění. Za chvilku.. zavře je.

  „Proč je zavíráš, Ignáciusi. Chyběl jsi mně tolik.“ Desmond cítí jeho ruku na své tváří. Jak přejíždí jeho rysy, dotýkají se jeho rtů a oči. „Nezměnil jsi se. Vypadáš stejně.“

  „Proč? Proč?“ mu viří v hlavě. Musel se stát strašný omyl. Lucius proč zrovna on. Ucítí jeho dech na svých rtech a nesmělý polibek. Zesílí tlak a růženec se ovijí kolem nich dvou. On bude muset poslat Luciuse do pekla. Ne zadrží to, ale ví, že nebude moci.

  Oplatí mu polibek a jen se dotýkají rty. Váhávě a jako když se poznali poprvé. Ochutnává jeho chuť, všemi smysly vnímají svoji vůni. Desmondovi sklouzne slza a Lucius ji jemně setře.

  „Proč pláčeš? Ignáciusi. Nemáš radost, že jsme se setkali?“Obejme ho celý šťastný. „Aspoň na chvilku předstírejme, že se nic nestalo, prosím.“

  „Ano“ slabě vydechne Desmond. Uvědomuje si celou svoji bytosti jak Luciuse tak Démona, který se musel stáhnout do pozadí. Ale cítí jeho vztek a zuřivost stejně jako touhu Luciuse. Démon vyje bolestí,  kterou mu ti dva způsobují svými slovy a doteky. Nenávidí je oba! Desmond se drží a oči má zavřené. Vší sílou potlačuje jejich moc. Ví, že nemůže pořád, ale...

  „Otevři oči Ignáciusi, prosím.“ Uslyší šepot Luciuse a jeho polibek. Pootevře rty a pohltí je vášeň. Okrajově vnímá co se děje vůkol nich. Odtrhne se od těch sladkých rtů. Dýchají přerývaně. „Chci je vidět, tak jak jsem je viděl naposled. Šedé tmavé vášnivé. Nejkrásnější oči. Chci se v nich utopit a zapomenout na to co bylo co bude, prosím splň mi to Ignáciusi.“ Úpěnlivě ho prosí a dotýká se konečky prstů jeho tváře.

  „Jestli je otevřu pošlu tě do pekla, Luciusi“ chraptivě řekne Desmond. „nechci tě ztratit zno...“ ale je umlčen rukou na rtech a znovu slyší ten smutný hlas. „Nikdy jsem ti to neřekl, co jsem udělal tam v městě, ale já patřím do pekla. Moje duše je tam tak dlouho. Pykám za své hříchy.“Desmond poslouchá a nevěří. Odmítavě zavrtí hlavou.

  „Ne, nevěřím! Ten Démon uvnitř tebe mi lže!“ Tvrdohlavě odmítá to, ale někde v koutku své poloviny duše ví, že je to pravda.

  „Proč Luciusi? Proč?“ Chce ho odstrčit, ale nejde to jak jsou spolu pevně svázaní  růžencem. Má takový pocit ztráty. Neví co dělat.

  „Chci se ponořit do tvých oči, prosím tě Ignáciusi.“ Smutně se usměje. „Vidím tvoji tvář a vzpomínám si na ty dny. Proč jsme neodjeli, ale je čas. Prosím pošli mně tam kam patřím. Víš tady s tebou mně to tak bolí...“

  „Myslíš,že mně ne. Že nechci ti pohlédnout do tváře, sevřít v objetí a políbit. Pohladit a hýčkat?“

  „Tak to udělej, prosím. Musím tě prosit, Ignáciusi? Opravdu musím? Tolik ses změnil?“ Lucius se ho dotýká a Desmond otevře oči.

  „Ne nemusíš. Není nic co bych ti nespplnil. Nic co bych pro tebe neudělal.“ Ponoří svůj zrak do jeho a oba se jen na sebe dívají. Zkoumají se jako poprvé a lehounce se dotýkají těly pohledy a dechem. Růženec je svazuje a v tu chvílí jsou jako jedno tělo jedna duše. Usmívají se na sebe trochu smutně trochu křečovitě, ale s touhou a láskou.

  „Šedá. Tak krásné. Miluji tě Ignáciusi“ ale to už se šedé oči mění v zrcadla a začínají jimi probleskovat pekelné plameny. Vítězný jekot se jimi nese k nim a oni se stále dotýkají. Jak nejdéle to půjde, ano říkají si očima. Mlčí a jen se dívají.

  „Miluji tě Luciusi“ chce je zavřít. „Nedopustím, abys tam znovu odešel.“

  „Gratuluji Desmonde, právě jsi našel svoji polovinu duše“ ozve se u něho hlas Dhekry, ale on cítí, že to mluví Padlý anděl. „Nebýt  JEHO“ a oba vědí o kom mluví,“sloužíš mi navždy. Tak se měj.“

  „Ďáble!“ vykřikne zuřivě a pochopí krutou pravdu. Lucius měl v sobě démona a zároveň chránil jeho polovinu duše.

  „Byla pořád se mnou. Snažil jsem se celou dobu, aby démon ji nepošpinil. Je taková jak byla, Ignáciusi“ slyší.“Sbohem a nezlob se, prosím.“ Desmond cítí jak tělo mu v náručí ohabne růženec spadne na zem. Právě prošel jeho očima do pekla. Poslal ho tam. Klesne na zem a zuřivě začne mlátit do země, když ucíti jak je kompletní. Jeho duše se spojila s tou, kterou chránil Lucius.

  „Hlupáčku“ zamumlá. Vše se kolem rozmázáva a ztrací a on pociťuje jak je lehčí a lehčí a v tu chvílí si uvědomí, že nikdy se s Luciusem nesejdou. Že to bylo jejich poslední setkání. Že nic z toho co si přál nebude.

  „PROKLÍNÁM TĚ ĎÁBLE!“ vykřikne zuřivosti a hněvem. „Proklínám a pomstím se ti ty ...“ ale to už nedořekne. Ví co dělá a nejraději by se sám proklel za to co právě udělal.

                                       *                    *                 *

    Očistec. Podívá se na sebe. Opět sedí pod křížem a opět pozoruje šedé a černé odstíny krajiny, kterou opustil. Myslel, že ji opustil navždy, ale nakonec vědomě se do ni vrátil. Jako dítě do matčiny bezpečné náruče. Má pocit, že je tady blíž Luciusovi než kdykoliv dřív. Je tam někde dole a on uprostřed. Celou dobu si myslel, že je tam nahoře a zapomněl na něho a on zatím trpěl v pekle.

   „Jsem hlupák, co řekneš na to Henri, Angelico.“ Povídá si sám se sebou, obrací se na své známé a doufá, že se tu nezblázní a čeká až se něco stane. Protože ono se bude muset něco stát. Dívá se jak kolem něho projde vyhaslá bez života duše. Pomalu plouživým krokem smutné beznaděje duše. Ale on ví co chce a čeká. Může tak čekat sto, dvěstě let, pořád.

  „Tak moc nemusíš, Desmonde“ ozve se u něho hlas.

  „Zdravím ďáble. Co ty tady?“

  „Zdvořilostní návštěva. Podívej se na to víno. Je rubínové jako krev. A jak voní. Slunce, černý rybíz a horké dny, kdy dívky a muži  obcuji v hájich.“Desmond si povzdechne. „Tak co po mně chceš, Desmonde. Ta duše je moje. Rozhodně ti ji nevrátím.“ Zasměje se.

  „Proč ne?“

  „Peklo ani nebe se žádné duše nevzdá. Ne dobrovolně rozumíš. Měl jsem pro tebe přichystané hezoučké místo. Ale ty ne. Všem mým úskokům, lákadlům jsi odolal. Je to škoda. Vládl bys peklu a mohl bys mít všechno co chceš. Jen stačí spáchat nějaký menší nevinný hříšek, znáš to. Někomu tak zkušenému nemusím snad vykládat jak se dostat do pekla.“

  „Ne to nemusíš, ale víš mám pořád toto.“ Vytáhne kříž.

  „Fuj dej to pryč a hned.“ Ďábel nechá zmizet číši. „Ale teď přejděme k obchodu. Proto jsme tady ne? Jo“ uchechtne se „ málem bych zapomněl ti to říct. Nevěřil bys jak to tvoje smlouva namíchla ty tam nahoře“ ukázovačkem namíři nahoru.“ Byli vzteky bez sebe a nebe se třáslo hodně dlouho, když zjistili koho jsem jim to vyfoukl. Jistě smiříli se s tím, protože děláš dobrou věc, ale víš jak to chodí. Chtěli tě pro sebe. Tak povídej co po mé bezvýznamné maličkosti chceš?“

  „Bezvýznamnou věcičku.“ Desmond ho pozoruje. Už opět vypadá jinak, ale pořád je spíš malý takový nic moc, ale oděv ten je skvostný. Celý v bílém s turbanem na hlavě a pekelnýma očima.

  „Duši Luciuse de Charny“ pronese suše ďábel.

  „Ano. Půjde do nebe.“

  „V žádném případě“ ale Desmond zpozoruje jeho zaváhání.

  „Neříkej, že jich tam nemáš dost. Co ti to udělá? Jedna duše. Taková bezvýznamná maličkost pro tebe.“

  „Pravidla. Nemohu jen tak pustit duši z pekla do ráje. Nemáš představu jak jsme svázáni pravidly.“ Pochmurně a vztekle do ze sebe dostane.“Mohu si dělat co chci. Teoreticky sice ano, ale to není tvoje starost. Co chceš nabídnout za tu duši? Svoji?“

  „Ne. Nejsem blázen. Ale svoje služby.“

  „Ceníš se vysoko.“ Procedí mezi zuby a tvář se mu zkřiví nechutí. Desmond se vítězoslavně usměje.

  „Ano.“

  „Uvažuji. Možná bych mohl. Dobře. Dám mu druhou šanci a ty mi budeš sloužit na věky věkův.“

  „Ne.“

  „Nemůžeš se jen tak handrkovat“ obdivně pronese Pán všeho zla.

  „Jedině pokud ji pošleš rovnu do nebe, ale jinak jakmile najdu Luciuse stanu se smrtelným a bude konec.“ Ďábel zavyje a zmizí. Desmond udiveně se dívá na prázdné křeslo. Co kdybych si do něho usedl? Co by se asi tak stalo? uvažuje. Ne raději ne. Sedne si pod strom a čeká jak to vše dopadne. Celý život se vláčet za démony, ale Lucius by konečně mohl žít a možná by se setkali co on by byl smrtelný. Mohli by být spolu. Zasní se.

  „Kazíš Očistec“ zasyčí mu do ucha Ďábel. „Tou svou naději to tady měníš. Přestaň! Hned!“

  „To je mi jedno. Potřebuje rozhodně vyvětrat. Takže jak ses rozhodl?“

  „Souhlasím, ale pár změn musíme domluvit.“ Desmond přikývne. Bude souhlasit. Nic moc mu nezbývá.

  „Jaké změny by to měly být?“ obezřetně řekne.

  „Stej...“ zarazí se a dořekne“.. né.“ Demond na něho zamyšleně se dívá. Proč vypadá najednou tak nervózně? „Tak co souhlasíš? Jistěže ano“ obejme ho kolem ramen. „Tak řekni, že ano. Víš kolik mám tam dole práce a víš co budu v e l k o r y s ý a stáhnu jeho duši odtamtud kde je a dám ho do lepšího místa.“ Desmond chce už přikývnout, když se mu zdá, že něco zaslechne. Ne hloupost. Tady není nic slyšet. Přesto se mu vykroutí zpod ruky a otočí se. Někdo tam je. Běží. Bílá skvrna.

  „Tak co. Plácnem si ne. Je to dobrá smlouva.“ Hlas mu našeptává, úlisný svůdný krásný hlas. Desmond ho vnímá celou svou bytosti a přesto nespouští z té skvrny oči. Váhá, chce vědět co to je. „Dobrá smlouva. Bude někde jinde, nebude tak trpět“ šeptá mu naléhávým hlasem. Otočí se k němu a chce už kývnout, ale neví proč pořád mu něco v tom brání. „Copak nechceš pro něho to nejlepší. Chceš aby trpěl? Rozhodni se teď hned. Trpí hodně. Volá tě, chce pryč no tak. Chceš aby trpěl ještě víc?“ Desmon zavrtí hlavou. Nechce nechce, aby trpěl už kývne a pak se zarazí. Ďábel zavyje pozdě. Unikl mu.

  Před nimi stojí bělostný vlk.

  „Kdo je to? Je to Henri?“ Desmond zhypnotizovaný bílou srsti zvířete šťouchne do Ďábla.

  „Svědek!“ zavrčí nejvyší anděl pekla vztekle a dupne nohou. Země se zachvěje a objeví se praskliny táhnoucí do nekonečna.

  „Tak už vím proč je tady tolik prasklin“ zamumlá Desmond. Ďábel vzteky zasupí. „Jak to, že tady nebyl poprvé?“ Dojde mu to. Ďábel po něm šlehne pohledem a nesrozumitelně zasyčí. Nemusí vědět, že obětoval pár démonu jen aby Svědka poprvé zadržel a on sem nedorazil včas. Kruci nemusel by existovat.  Desmond  pozoruje nádherného vlka, který zde je. Má krásné modré oči. Něčím mu připomíná  Henriho. Možná tím jak se na něho dívá nebo svou přítomnosti nebo neví čím, ale z ničeho má pocit jako když uviděl Henriho. Usměje se.

  „Tak co plácneme si?“ Tiché zavrčení.

  „Chci slyšet smlouvu.“ Desmond úžaseme na něho zírá. Vlastně proč ne. Angelica taky mluvila. Ďábel si odkašle a postaví se před něho. Upřeně na sebe zírají.

  „Ne to nepůjde. Je to krátké!“ zavrčí Ďábel. Dál na sebe zírají. „V žádném případě. Nic z toho nebudu mít.“ Otočí se na Desmonda. Zuřivě a vzteklé. Pak se otočí zpět k Svědkovi.

  „Neeee!“ zavyje. „Sakra to musel tos musel. Příště si to rozmyslím, Desmonde. Máš mocné zastánce. Nebýt jeho jsi můj, můj!“ Vykřikne až vítr ustane.

  „Poslouchej co pro tebe Svědek vyjednal.“

  „Nemohu to rozhodnout sám?“

  „Ale ano. Vidíš Svědku. Jsi tady zbytečný.“

  „A jaké podmínky mi vyjednal?“ obrátí Desmond o stošest stupňů. Ďábel zafuní a šlehne po bílém vlku krvelačným pohledem.

  „Pětset let služby a druhou šanci Luciusovi a kdy to si rozhodnu sám. On je svědkem, že to dodržím.“

  „A dostaneš ho z toho místa.“

  „Ne.“ Desmond si vzdychne. Pětset let. Je to hodně, ale pokud dostane  druhou šanci tak kývne na to.

  „Dobře přijímám.“ Ďábel se usměje.

  „Tak perfektní nechceš si připit na spolupráci?“

  „Děkuji moc, ale nejspíš by bylo otrávené. Musím podě...Kde je?“ zmateně se rozhliží. Konečně je pryč zmetek mrňavý, kysele si pro sebe myslí. Pětset let jenom a pak pustit ho na svobodu a on o tom ještě netuší, ale ten vlčí parchant si vyminil ještě pár dalších věcí, ale to nemusí vědět.

  „Nashledanou rozhodně ne sbohem, Desmonde. Užij si to!“ křikne ještě za ním a spokojeně dopije pohár s červenou tekutinou. Usmívá se. Není to zas tak špatné. Možná se přece jen mu podaří svést Desmonda na scestí a on ho bude vlastnit. Zatetelí se blahem při představě své sbírky obohacenou a tak skvostnou duši a Svědek mu může být ukradený. Luskne prsty a zmizí. Bezútěšnou krajinou se opět prohání nevlídný tichý vítr.