Jdi na obsah Jdi na menu
 


25. 2. 2017

Zdravím všechny své čtenáře a moc děkuju, že se mnou máte takovou trpělivost. Pomsta za polovinu duše je ukončena a v polovině měsíce by měla jít do tisku. K prodeji by měla být koncem měsíce. Tentokrát mi nabídlo nakladatelství Zanir, že ji nechá vytisknout na své náklady, takže nemohu mluvit moc do ceny, přesto jsem řekla, že chci pro své čtenáře aspoň nějakou slevu, takže nakonec zůstala tato cena. Kniha je v tvrdých deskách, 450 stránek a je to středověká fantasy romance. Je zde na rozdíl od stránek přidaná kapitola s názvem Strážce duše a upravená závěrečná kapitola + Fan Gallery od Luc. Doufám, že kniha si najde mezi vámi své čtenáře.

Nebe, Očistec a samozřejmě Peklo existovalo od nepaměti. Ďábel, vládce Pekla, vlastní sbírku vzácných duší, kde mu chybí jen ta nejvzácnější -  duše patřící nenáviděnému Řádu. Jakmile zjistí, že má jednu na dosah, rozpoutá o ni zuřivý boj. Dokáže Ignacius, rytíř Řádu, zachránit sebe i svou lásku Lucia de Charny ze spáru lstivého Ďábla? 

 

novy-obrazek--5-_li.jpg

Kniha stojí 300 kč + poštovné. Samozřejmě pokud budete chtít věnování/ taky nemusíte/, je to možné, ale kniha se zpozdí z důvodu podpisu.

Moc děkuju za objednávky a za přízeň.

Trochu do budoucna. Právě dokončuji něco malého a poté upřednostním Ranč před Zimními sny. Na stránky přibude, až to budu mít. Jelikož jsem teď měla na návštěvě maminku/3 měsíce/ tak snad se dostanu do vyježděných kolejí a brzy něco přibude. Mezitím jsem začala psát Vůli hvězd, čistou fantasy, a jsem na 22. kapitole druhé knihy. Jakmile opravíme 1 knihu s podtitulem Z vůle koně, začnu ji dávat na stránky.

Ještě jednou děkuji moc za Vaší přízeň a na závěr malá ukázka, přestože příběh znáte, abyste viděli, že jsme se snažili./smích/

Pomsta za polovinu duše

 

Ignaciovy oči kloužou z tváře na tvář. Jedna jako druhá. Viděl je tolikrát. Ženy a muži oblečení v tom nejlepším, co mají, ale potom si povšimne stínu plížícího se od hlavních dveří. Zaujme ho, protože se schovává v šeru jako zloděj. Na tu dálku není dobře vidět, jenže je čím dál blíž a blíž. Je vzrušený tou tajemnou postavou, i když nechápe důvod svého zájmu. Ještě jeden sloup a uvidí ho v celé kráse. Zarazí se, až zapomene dýchat. Je překrásný a mohl by stát malíři k obrazu anděla. Delší vlnité světlé vlasy. Oči nevidí, ale tvář – jemně vystouplé líce a smyslné rty. Zarazí se nad tím, jak o něm přemýšlí, jak ho popisuje. Smyslné…? Muž nemůže být smyslný. Jsou hříšné, těžce přizná po chvíli zírání. Jakou asi mají barvu jeho oči? Chtěl by je vidět. Modré, nebo zelené jako louky? Nebo snad černé jako půlnoční tma? Nebo hnědé jako barva kůry? Mohl by hádat tisíckrát a stejně se bude mýlit. Brada tak akorát. Na sobě má hnědý kabátec přepásaný koženým páskem s dýkou posetou drahými kameny, kalhoty stejné barvy jako kabátec a vysoké černé boty. Kolem krku kožešinu. Usmívá se. Postava ne příliš vysoká a štíhlejší než jeho. Je menší než on, možná i mladší. Hledí na něho a naprosto nechápe, proč je jím tak zaujatý. Nevšimne si, že ho Gregory tahá za rukáv. Nechápavě se k němu otočí, co po něm chce.

  „Klekni! Není ti něco? Jsi celý bledý. Není ti zima? Nebo snad rána?“ Konečně k němu dorazí Gregoryho slova a on rychle poklekne. Zardí se hanbou. „To je tím zraněním!“ šeptá dál Gregory. „Neměl jsi sem chodit.“

„Ne, je mi spíš horko,“ zašeptá tichounce Ignacius. Klečí na podlaze, poslouchá zpěv, který ho včera tolik uchvátil a dnes mu nic neříká. Jeho duše, tělo, mysl jsou upnuty na muže v hnědém. Snaží se oprostit od těch pocitů, jenže je to tak těžké. Má pocit, že shoří, a za chvilku se třese zimou. Neví, co se s ním děje, ale v duchu se modlí, aby už byl konec mše. Touží po klidu svého pokoje, kde by mohl zapomenout, jenže něco uvnitř mu říká, že je to bláhové přání.

Gregory znepokojeně pozoruje svého nového přítele. Jak jinak mu říkat? Oslovení „bratře“ není to správné, co k němu pociťuje. Jako by ho znal celé roky, a ne den. Je velmi bledý a vypadá, jako by něco strašného zažil. Chvěje se jak list zmítaný větrem. Zavře oči a začne se modlit za jeho zdraví. Oba přestanou vnímat čas, proto si nevšimnou, že mše skončila. Teprve zasyknutí jednoho z bratrů je upozorní, že je konec. Gregory se zvedne a rukou se dotkne Ignaciova ramene. Omámený Ignacius se postaví. Celou dobu se snažil ovládnout myšlenky, až nakonec se mu to podařilo. Otočí se k místu, kde stál světlovlasý muž. Nikdo tam není. Prázdné místo. Je mu to líto a přece je rád.

„Určitě se mi to zdálo!“ zašeptá svéhlavě. Snaží se si namluvit, že to byl sen, že se mu to zdálo. Určitě z únavy, z nevyspání, zranění, možná lehká horečka. Trochu se tím vysvětlením uklidní. Otočí se ke Gregorymu s pocitem, že mu může všechno říct.

„Bratře Gregory, myslíš, že bych tady sehnal káď s horkou vodou?“ optá se klidným hlasem.

Gregory přimhouří oči a usměje se. Je rád, že zanechal vší formálnosti.

„Chceš prát prádlo nebo něco podobného?“ popíchne ho.

Ignacius se rozesměje. „To jsi uhodl,“ odpoví s úsměvem. Gregory se potěšeně usměje. „Vyperu akorát sebe. Nic jiného. Víš,“ spiklenecky se k němu nakloní, „na rozdíl od ostatních bratří z Řádu se nerad koupu ve studené vodě.“ Před katedrálou přimhouří oči před sluncem.

Gregory si pomyslí, že Ignacius měl pravdu, počasí bude nádherné. „Zařídím to. Pojď, zatím se ti podívám na tu ránu. Možná by to chtělo stříbro…,“ zkusmo nadhodí.

Ignacius se zamyslí. „Uvidíme,“ zahučí. Není to rána nebezpečná životu, ale všechny se musí řádně ošetřit. Najednou si všimne, že jde sám. Podívá se po Gregorym, který někomu dává příkazy. Asi kvůli té kádi plné vody. Začne se těšit, že ze sebe smyje špínu a pach potu.

„Pojď! Letošní zima byla hrozná. Vesničané mají hlad, ale ani ve městě to není lepší. Je to pořád lepší, než aby řádila černá smrt. Nemám rád, když jsem bezmocný.“

Oba mlčí. Není to tak dávno, co zažili její běsnění. Je hrozné, co nemoc s lidmi provádí. Gregory ho dovede do léčitelské místnosti. Ignacius se s rozkoší nadechne voňavého vzduchu a vzpomene si na stejnou místnost u nich doma. Zajedu tam, myslí si nadšeně, zatímco bratr Gregory rozvazuje plátno a zkoumá ránu.

„Vypadá to velmi dobře, co myslíš, Gregory?“

„Přímo skvěle, a to jen díky bylinkám!“ odpoví nadšeně Gregory Ignaciovi. „Dnes ráno na mši jsi vypadal strašně. Myslel jsem, že se rána zanítila a dostal jsi horečku. Nic jsi nevnímal.“

Ignacius sebou provinile trhne. „Jen jsem se ponořil do myšlenek a potom do modlitby. Po lázni se půjdu vyzpovídat a prohlédnout si katedrálu. Je nádherná a její oltář je skvost, který se jen tak nevidí. Nejen řezbářská práce, ale i malířská, sochařská a zlatnická. Musel ho navrhnout opravdový umělec.“

„Ano, je nádherný. Slyšel jsem, že většinu práce odvedl nějaký Ital, ale víc jsem se o to nezajímal,“ přitaká Gregory, zatímco na stole připravuje nový obvaz. „Co myslíš, chceš ještě chleba s pavučinami, nebo mám dát plátek stříbra?“

„Copak? Nesouhlasíš s pavučinami?“ Ignacius se zvědavě optá, když postřehne podivný tón. Jako by se tomu smál.

„Ale ano. Necháme to být. Hlavně, že to funguje. Tak a je to. Brzy budeš zdravý jako rybička. Povídej, kde jsi všude byl? Nechceš trochu mé domácí bylinkové šťávy?“ Gregory vytáhne z přihrádky džbánek a dva dřevěné pohárky.

„Rád.“ Upije. Nadšením se mu rozzáří obličej. „To je spíš ovoce a slunce, než bylinky. Když tohle nabízíš, asi sem budu chodit častěji.“ Oba popíjejí a mlčí. Ignacius se nadechne a chce začít vyprávět o svých cestách, když někdo zaklepe.

„Běž. To bude tvoje koupel!“ Gregory sedí dál a ani se nehne. „Budeš mi vyprávět někdy jindy. Jsem zvědavý na tvé zážitky z cest,“ zazní mu v hlase touha, které Ignacius nerozumí. Dopije šťávu, pohárek odloží na stůl. Za dveřmi uvidí postávat jednoho ze sluhů určeného pro poutníky.

„Pane, voda je připravená,“ povídá s očima navrch.

„Tak mě veď.“ Sluha ustoupí a začne skoro utíkat. Ignacius si povzdechne. Že by se už ke sloužícím dostala pověst o něm, nebo je snad prvním, který se tu koupe? Jdou směrem k budově pro poutníky, ale potom pokračují dál k malému přístěnku, dokonce s okénkem.

„Tady, pane. Budete něco potřebovat?“ Sluha uhne očima.

„Ne, můžeš jít.“ Ignacius se za ním dívá. Utíká jak zajíc před honicími psy. Asi vypadám hrůzostrašně, pomyslí si. Uvnitř přístěnku se mu rozzáří oči. Je tam víc prostoru, než to napovídalo zvenku. Nic luxusnějšího nezažil, ani nepamatuje. Stolička pro oblečení, menší na mýdlo hned vedle velké kádě vystlané plátnem. Pára mu ihned vytvoří kapičky potu na čele a vlasy zvlhnou. Zlatý Gregory. Bude mu muset poslat něco z knihovny Řádu a od Sergeho. Začne si rozvazovat tkanice u kabátce, košili si přetáhne přes hlavu a s rozkoší vnímá teplo, které vytvořila pára. Posadí se na stoličku, stáhne si boty a nakonec kalhoty. Chvilku stojí a dívá se na vodu v kádi. Pomalým pohybem sundá stříbrný kříž a odloží ho na hromádku oblečení.

Vyzkouší loktem teplotu, pak do ní vstoupí. Dává pozor na zranění a pozvolna se do ní ponoří. To je lék na všechny modřiny, které jsem utržil při potyčce, pomyslí si blaženě. Je horká tak akorát. Pokrčí nohy a ruce si položí na okraj kádě. Cítí, že se svalstvo pomalu uvolňuje a on přestává být v takovém napětí.

Od chvíle, co vyšel z katedrály, má pocit, že vše je jako v mlžném závoji. Zdál se mu, nebo nezdál? Znovu si připomene setkání, které se určitě nestalo, ale přesto. Pohne se a tím rozčeří klidnou hladinu. Ta postava, jeho vlasy a rysy obličeje, takový soulad. Ale proč tak divně reagoval? Proč mu bylo horko a zima zároveň? Měl pocit, že něco musí udělat. Že musí k němu jít a... Zčervená a zvrátí hlavu. Co se to s ním děje?

Není to stejný mrazivý pocit, se kterým se ráno probudil. Ten byl špatný, ale tenhle ho nutí dělat nesmyslné věci, které se příčí Řádu i jeho úloze božího služebníka. Už má na rtech nadávku, ale v poslední chvíli ji spolkne. Znovu si vzpomene na katedrálu. Jak šel, stál, nakláněl hlavu, rozhlížel se… Povzdechne si. Potřebuje klid a mír domova. Tam se uklidní, připomene si, co je jeho úlohou, a zapomene na setkání jako na snový přelud, který nikdy neexistoval.

Strne, když ucítí na krku závan chladu a přitisknutý nůž.

Vzpomene si na nůž v botě, který je mu teď hodně platný. Bojí se pohnout, aby ho útočník neřízl. Na vše byl připravený, jenom nepočítal s tím, že ho někdo dostane v lázni, kdy je nahý a bezbranný. Ale kdo je to? Proč necítil otevření dveří a jeho přítomnost?

Snaží se nehýbat, dokonce zadrží dech. Co vůbec chce ten muž za ním, protože muž to je určitě. Počestná žena by nikdy nevstoupila do lázní. Ženy – poutnice, jiné v klášteře nejsou – mají své vlastní ubytování. Jsou přísně izolovány od bratří, aby je neuvedly v pokušení. Proč mlčí? Proč nic neřekne? Nebojí se, protože jednou musí zemřít a on už je dlouho na světě. Pocítí lítost, že setkání v katedrále byl jen sen.

„Musíš zemřít, rytíři!“ zašeptá mu do ucha hlas, který ho i přes nůž na hrdle až nemístně vzruší. S hrůzou pozoruje jeho účinky. Co mohu udělat? Co? Víří mu v hlavě. Snad si toho nevšimne, ale voda je průhledná. Jak zbytečné myslet na něco takového! Zvrátí hlavu a ucítí krátké zaštípnutí.

„Tak mě zabij! Na co čekáš? Udělej to už!“ Polkne, protože se dívá do modrozelených očí svého snu z katedrály. V duchu zasténá. Tak dlouho se přesvědčoval, že to byl výplod fantazie, ale on existuje. Existuje, protože je tady u něho v lázni, drží mu na krku nůž a světlé vlasy se mu kroutí od vlhkého vzduchu.

Muž za ním pozoruje jeho vzrušení s úšklebkem, ale i s podivným pocitem, že ho nechce zabít, že nemůže, že je pro něho nějakým způsobem důležitý. Dívá se do šedých očí. Jsou krásné a absolutně neví, proč ho ještě nezabil a krev nestéká po rytířově těle. Snaží se, aby se mu ruka nechvěla. Objeví se krůpěj krve a on má pocit, že udělal něco hrozného. Když ho viděl, jak klečí vedle bratra Gregoryho, cítil vzrušení, ale dál se tiše bavil se svým bratrancem. Vnímal jeho vliv na sebe až znepokojivě. Přitom se zařekl, že už nikdy nikdo na něho vliv mít nebude, ani nebude mu rozkazovat. A najednou je tady ten rytíř. Jen nerozumí, proč stál vedle bratra Gregoryho, jako by patřil k mnichům z kláštera. Patří přece k významnému Řádu, ale teď je mu to jedno. Ví, že je pro něj nebezpečný. 

Krásné oči a jeho rysy…

Chce se ho dotknout, pohladit.

Nechci ho zabít. Nemohu. Nůž mu vyklouzne z ruky na podlahu. Chvějící se ruka se dotkne malé ranky. Setře krev. Vzruší ho dotyk pokožky i krve. Dívají se do očí a vnímají toho druhého. Srdce mu buší jak šílené a oddechuje jak po dlouhém boji.

Ignacius, stejně jako ten muž se snaží ovládnout touhu po dotyku toho druhého. Nevnímají, že se už dávno lehounce dotýkají. Pootevře rty z horka, které mu proudí tělem. Dívá se na rty neznámého. Vtiskává si do paměti jejich tvar, vzhled, barvu, chvění nevyřčenými slovy. Nemůžeš, snaží se mu napovědět jeho druhé „Já“, ale je potlačeno pocity, které ho svírají úžeji a úžeji. Bojí se jich, protože je vůbec nechápe. Nikdy nic takového nezažil.

Nic neříkají, protože to není potřeba, a tak dál pozorují tvář toho druhého. Každou křivku, každou dokonalost, stejně jako nedokonalost, které tvoří přesně to, co chtějí. Muž se ještě víc nakloní nad Ignacia. Už je tak blízko, že Ignacius rozeznává modrou barvu s tmavšími zelenými skvrnkami. 

Barva bouře nad plání, kterou zažil jako malý a na niž nikdy nezapomněl. Je nádherná ve své temnotě. Není jasně šedou jako ranní úsvit, ale je ztmavlá vzrušením. Mohl by se do nich dívat celou věčnost, aniž by přesně vyjádřil jejich skutečnou barvu. Rty, o kterých touží zjistit, jaké jsou. Dotkne se jich lehounce jako motýlích křídel. Nesmí víc, nesmí je poranit, ale přitom jím lomcuje chtíč. Víc, víc! Řve jako lapená nenasycená šelma. Chce je drtit svými rty, ochutnávat, až budou křičet rozkoší, budou žadonit po jeho polibcích.

Měkké, čarovné rty, jež touží po něze víc než po spáse duše. Ignacius přivře oči. Jeho ruce svírají okraje kádě tak silně, že jsou skoro bílé. Proč přerušil polibek? Zasténá a ucítí jeho ruku, jak se ho dotýká něžně jako něčeho křehkého. Poddává se ruce, která mu hladí rty a která mu jitří pokožku, až skoro bolí. Nevzpomíná si, že by je měl někdy tak citlivé. Konečky prstů mu mapují tvář, nos, víčka, jako by si chtěly zapamatovat každý rys, který nemohou vidět. Opět pocítí dotek na rtech a Ignacius políbí bříška prstů, aby mu oplatil něhu.

S pocitem, že se spálil, ucukne pod nesmělým polibkem rytíře. Muž z chrámu přitiskne své rty k těm jeho vyzývavým. Líbá ho nejdřív jemně, ale vyžaduje víc a víc. Stejně jako jeho tělo i jeho duše šílí po tom druhém. Nepotřebuje nic – kromě jeho.

Ignacius nejdřív neví, co cizinec žádá, ale potom pod tlakem otevře rty. Chvěje se a touží po nich čím dál tím víc. Světlovlasý muž do nich vklouzne jak na dobyté území.

Jsem jeho, myslí si oba zároveň a tisknou se k sobě víc a víc. Muž zaboří ruku do nepoddajných vlasů. Oba zasténají touhou po něčem, co sami nechápou.

Příliš málo, prosím

Už jim nestačí to, co mají. Nestačí polibky, nestačí dotek… Prahnou po uvolnění, po sobě. Utopit se v tom druhém a na vše zapomenout. Na to, kým jsou, na minulost, na přítomnost, jen být s tím druhým. Sdílet s tím druhým to, co s nikým jiným. Dotýkat se toho druhého, mluvit s ním, smát se a dívat se.

Líbají se a ničeho si nevšímají. Muž se odtrhne od jeho rtů a zas se k nim přitiskne. Oba mají pocit, že vzduch neexistuje. Že v tu chvíli dýchají jeden druhého.

Chutná po létě, po zakázaných věcech. Je tak… Odtrhne se od poddajných rtů a sevře jeho hlavu do svých dlaní. Upřeně ho pozoruje, až se Ignacius začne červenat. Proč ho tak pozoruje? Tak naléhavě, tak soustředěně. Na rozdíl od něho je nezajímavý. Nic v nich nenajde. Neví, co bude dál, ale ochotně a klidně udělá, co po něm bude žádat. Všechno. Zasní se a jeho výraz zněžní.

Nádherné oči. Něžné, jako by to nebyl muž, který den předtím bojoval s lapky.

Ignacius se mu vytrhne z rukou a nastaví tvář blíž k němu. Nemusí říkat, co chce, a on mu to ochotně vyplní. Ovládne je pocit, že se neznají tu malou chvilku, ale pouze objevují, co bylo dávno objeveno. Dotýkají se rty vášnivě, až skoro hrubě a někdy to bolí, ale nevšímají si toho, tak prahnou po polibcích toho druhého. Muž sklouzne rukou níž a přejede po hladkém hrudníku. Dotkne se bradavky a Ignacius zasténá. Ne, déle už nevydrží být pasivní. Sundá ruku z okraje kádě a chce pohladit světlé, hebké, zvlhlé vlasy. Chce poznat, jak ten muž chutná, strukturu jeho pokožky, její sametovost i drsnost. Chce o něm vědět vše. Úplně vše. Zvedne ruku a dotkne se…

„Bratře Ignacie!“ ozve se zvenku. Nevšímají si hlasu, který je vzdálený od jejich světa, zajímají se jen jeden o druhého. „Bratře Ignacie, jsi tam? Není ti něco?“

K Ignaciovým zastřeným smyslům dorazí jediné slovo: Bratře. Odloučí se od rozkošných, trochu napuchlých rtů a od modrozelených omámených očí. Otočí hlavu ke dveřím, ale zas se vrátí zpět k tomu, co ho zajímá. K muži, se kterým právě…

Právě co? Neví. Neumí to pojmenovat. Má to v srdci, jenže něco mu brání, aby to řekl. Dívá se do šokovaných očí světlovlasého muže, jenž zavrávorá a padne na zem. Klečí na kolenou a tvář, která se k němu ještě před chvílí skláněla, zakrývá rukama. Třese se jak osika ve větru. Dveře se otevřou a do místnosti vklouzne zároveň se světlem a svěžím vzduchem bratr Gregory. Udiveně se rozhlíží po místnosti. Zničehonic ho zahalený muž odstrčí tak prudce, až upadne na zem, a vyběhne ven.

„Počkej!“ křikne za ním Ignacius a vstane.

Gregory se sebere ze země a podívá se na Ignacia. „Kdo to byl?“

Ignacius se omámeně dívá na dveře. Nechce věřit, že je vše pryč. Zmizel, aniž zná jeho jméno. „Kdo?“ Pořád stojí v kádi a dívá se na dveře.

„Ten muž přece, Ignacie. Není ti něco?“ Gregory k němu přejde. Ve tváři má starostlivý výraz, když o něco zakopne. Shýbne se a ze země zvedne blýskající se nůž vykládaný drahokamy. Pak si všimne ranky na Ignaciově krku. „On tě chtěl zabít! Ihned vyhlásím pátrání po tom zločinci!“ Chce vyjít ze dveří, rozzlobený jako nikdy předtím. Pokus o vraždu v klášteře. Tak neslýchané, tak… urážlivé. To nesmí nikomu projít, a ještě se to stane hostovi.

„Počkej! Nic mi neudělal.“ Ignacius se posadí nazpět do vody.

Gregory nechápavě zakroutí hlavou. „Byl jsi tady příliš dlouho. Netušil jsem, že tak rád pereš prádlo,“ snaží se odlehčit celou situaci. Ale pak zvážní a důkladně si ho prohlíží. „Bratře Ignacie, to mu nesmí projít. Co když to udělá znovu? Řeknu to otci představenému. Zakročí proti vetřelci, který urazil posvátné pohostinství domu Páně.“

„Ne!“ přeruší ho Ignacius. Nechce, aby ho někdo našel. Rozhodně ne dřív než on. „Vyřídím si to s ním. Vím, kdo to je. Možná.“ Zasní se. Nechce teď tady nikoho mít. Ještě chvilku si chce užívat koupele a vtisknout do paměti každý dotek, každý polibek, každou změnu v jeho očích.

„Dobře. Jak si přeješ, bratře Ignacie. Myslím, že půjdu. Je to zajímavý kříž, který nosíš,“ dodá nesouvisle Gregory, když si všimne slabého lesku kříže na oblečení. Ignacius pod těmi slovy zbledne. On právě… To se nikdy nemělo stát. Gregory si všimne náhle bledosti a paniky v očích. Od  ranní mše se Ignacius chová zvláštně, ale na vině může být zranění. Zajde do knihovny podívat se na pár svazků. Možná tam něco najde. S tou myšlenkou vyjde ven.

Ignacius sedí v kádi jak hromádka neštěstí. On je přece rytíř Řádu. Mnich… Zavře oči. Před chvílí Řád zradil. Vše, co jim přikazuje, on zahodil a pošpinil svou chvilkovou slabostí. Poskvrnil slib čistoty, ale hlavně stanovy Řádu, který ho mezi sebe přijal. Musí ihned odjet. Musí – neví co, ale nemůže zde zůstat.

Podívá se na místo, kde ještě před chvíli stál bratr Gregory. Odešel, aniž by si všiml jeho odchodu. Vystoupí z kádě a osuší se plátnem. Klel by jako pohan, kdyby mohl, ale nechce na sebe uvalit další těžký hřích. Obleče se a rychlým krokem jde k ubytovně do přiděleného pokoje. Někdo mu nakonec přece jen donesl kroužkovou košili se zbytkem výstroje. Vytáhne meč z pochvy a dívá se na čepel. Byl tak pyšný, když ho přebíral z rukou mistra zbrojíře. Teď má pocit, že je poskvrněn. Zastrčí ho nazpět do pochvy a zvedne hlavu ke stěně. Poklekne před křížem, ale jeho dřív vroucná modlitba je dnes roztěkaná a bez ducha. Prázdná jako jeho slib, který horoucně skládal pevným hlasem. Musí ihned odjet, nebo se zblázní. Vezme na sebe zbroj, přes ramena přehodí šedý plášť. S vaky a výstrojí zamíří do stáje.

„Pojedeme domů, Šedáku!“ Uklidní se tím rozhodnutím, váhou zbroje a pohyby svého koně. Jako by se nic nestalo, ale jeho rty jsou stále citlivé a srdce i hlava si pamatují každý cizincův dotek.

„Odjíždíš? Nebo utíkáš? Proč?“

Ignacius se otočí za hlasem Gregoryho. Stojí před ním se smutným výrazem ve tváři. V ruce drží váček. Ignacius stočí zrak na hřívu koně. Polaská ho. „Musím jet. Promiň, ale nemohu tu být déle,“ mluví tiše, ale hlas mu nezní jako jeho vlastní, spíš dutě, prázdně jako jeho duše.

„Dobře. Zřejmě jdeš hledat toho muže. Najdi ho a vrať se. Chtěl jsem si s někým popovídat. Vezmi si na cestu aspoň tohle.“ Strčí mu sáček do ruky.

Ignacius do něj nakoukne. Bylinky a mast. „Děkuji. Byl bych tady rád zůstal déle, ale nejedu za tím mužem. Potřebuji něco probrat se svým otcem a bratry. Nevím, jestli se vrátím, nebo ne, proto nechci nic slibovat.“ Pustí otěže, přistoupí k němu a obejme ho. „Děkuji ti za vše, Gregory.“ Neotočí se za modlícím se Gregorym, který za ním hledí až k fortně s hlídačem, který ji překvapeně otevře. Za bránou pobídne Šedáka do klusu, přestože je ještě ve městě.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář