Boží zachránce
1.
Je po Vánocích a on jde na novou školu. Ne, že by se stěhoval co dva měsíce, ale v pololetí? Za ta léta si už zvykl, ale mohli ho u někoho nechat, aby dokončil ročník na staré škole nebo aspoň ten měsíc.
Myšlenky mu znechuceně víří kolem nové školy. Bohužel jako by nestačilo, že musí odejít od svých kamarádů, tak k tomu jediné místo na škole bylo v katolické. Copak je nějaký věřící? On nevěří v nic, natož v nějakého praštěného boha. Ale do školy musí jít. No nějak to přežije a od nového školního roku bude chodit na jinou školu. Tentokrát doufá, že na vysokou.
Podívá se na velké vrata nějakého starého domu. Historie mu moc nic neříká. Pokud se nejedná o známku, tak na to kašle. Okna jsou zabedněná, ale nediví se, protože je kosa, že by psa nevyhnali. Trpitelsky si povzdechne, přehodí si tašku na rameni. Bude tam muset vkročit. Jestli se někdo dozví, kam chodí, vypuknou v smích.
„Budeš se na ní dívat dlouho?“ optá se hlas, který po něm sklouzne ve vzrušujících vlnkách. Jakoby ho znal i neznal. Otočí se. Učitel, napadne ho. K tomu hezký, potom mu zrak padne na krk. Kolárek. Oh Bože, je mu blbě. Ona je to doopravdy katolická škola. To nepřežije.
„Ty jsi ten nový žák?“ optá se laskavým tónem.
„No jo,“ zabručí. Podívá se na vrata. Možná se přes ně nedostane.
„Pojď, zavedu tě za panem ředitelem.“ Vykročí k budově. Alexovi nic jiného nezbude, než aby za ním šel. Dívá se na záda a přeje si být kilometr daleko. Možná měl se ulejt, ale dobře ví, že bez té pitomé školy, bez těch diplomů to nejde, protože on chce jít na výšku. Platí vůbec maturita z katolické školy?
Prochází čistými chodbami, na kterých jsou rozvěšené práce studentů. Je tu ticho. Jako v hrobce a zamrazí ho. Na chvilku ho napadne děsivá myšlenka, že je to nějaký zvrhlý kněz, který ho vede do svého doupěte, aby ho zneužil.
Zaťukání, podivná úleva. Zachytí zvláštní vůní. Nadzvedne obočí. Kněz a voní se? Ušklíbne se. Pěkný velebníček. Určitě nevěří v to, co hlásá.
Nesnáší to tu. Je to jako vězení, pomyslí si při pohledu dovnitř místnosti.
„Tak běž. Neukousne tě.“
Copak vypadám, že se bojím? Ledově odpoví. „Děkuji.“ Úsměv. Nenávidím ho. Je odpornej, pomyslí si zuřivě, když vejde dovnitř. Dveře se od hrobky zabouchnou.
„Dobrý den.“
„Dobrý den. Posaď se a vítej na naší škole. Doufám, že budeš spokojený.“
Alex se v duchu ušklíbne. Jasně že není. Chce normální školu! „Ano.“
„Teď tě zavedu do tvé nové třídy. Učebnice dostaneš.“
Alex je překvapený, protože na poslední škole, si je musel koupit. „Ale já je mám.“
„Jistě, ale máme některé specifické předměty, které učíme podle jiných knih.“
„Aha.“ Co to asi je? Pomyslí si.
„Díval jsem se na tvůj prospěch. Když pomineme filozofický směr, tvůj prospěch je výborný. Zvláště, co se týče jazyků. Máme tu rodilé mluvčí. Určitě to uvítáš. Snažíme se postarat o každého žáka, aby mu to vyhovovalo co nejlépe. Jestli něco budeš mít na srdci, obrať se na svého třídního. Pomůžeme, jak nejlépe budeme umět.“
„Opravdu?“ tak to netušil.
„Ano. Kromě Francouzštiny, kterou momentálně vede otec Dominik. Předpokládám, že se u něj taky zapíšeš.“
„Ano. Rád bych.“ Otec? Ježíš, jak ho bude oslovovat? Ta škola je divná. Tati, mami vemte mě odsud!
„Výborně. Vše probereš se svým třídním.“ Alex se prkenně zvedne. Nepřežije to. Jde za ředitelem chodbou k jedné třídě, která je výrazně označená. Jak on, tak říďa mlčí, když najednou se ozve.
„Vy nejste věřící.“
„Ne.“
„Chápu.“
„Budu se muset…“ neví, jak to vyjádřit.
„Ano. Výuka křesťanství je povinná, ovšem nikoho nenutím, aby chodil do kostela nebo, aby se stal věřícím. Snažíme se jen vás seznámit s křesťanským učením. To je záležitost každé bytosti. Její svobodné právo se rozhodnout, čemu bude věřit. Tak to je tvoje třída. Tvým třídním je právě otec Dominik.“
Alex cítí, že právě se propadl do pekla. Mít za třídního kněze? Kdyby to někomu ze svých kamarádů řekl, nejspíš by se rozřechtali nebo někteří politovali. Ředitel zaťuká. Alex vstoupí dovnitř, když ohromeně zjistí, že žáci nosí uniformy. Tak to je rarita, pomyslí si, když zírá na studenty. Všichni mají košile a svetry. Holky tmavomodré sukně, kluci kalhoty. Bude muset to taky nosit? Zdrhne. To je černá noční můra. Kam se na to hrabe motorová pila!
„Dobrý den. My se už známe.“
Kněz, který ho sem dovedl. Zatraceně! Zaúpí. „Alexandr Romanov,“ představí se.
„Jsem otec Dominik. Vítej u nás ve třídě. Prosím, představte se našemu novému studentovi.
Alexandr se rozhlédne. Ředitel je pryč. Najednou se ozve první jméno s cizím přízvukem. „Jadwiga Maria Konopnicka.“ Další jména. Hlava mu jde kolem.
„Děkuji všem. Prosím posaď se tam.“ Ukáže na jedno místo u okna v čtvrté řadě. Náměsíčně se tam jde posadit.
„Teď budeme pokračovat v hodině.“ Alexandr stočí zrak ven. Nádvoří s lavičkami, vzdálená budova, za ní vykukuje hřiště. Pomoc! Nechci tu být.
„V pořádku?“
Alex ucítí povědomou vůní. Zaúpí. „Ano, omlouvám se.“
„ Kdybys něco potřeboval, přijď.“
Ani za sto let, pomyslí si. Nikdy se nebude svěřovat nějakému velebníčkovi. Co to matku proboha napadlo ho svěřit do tohohle ústavu? To ségra má větší kliku. Ale mamka tvrdila: Výborná škola na jazyky a ty chceš se přece stát lingvinistou, ne? Odkývl to, protože opravdu chce.
Zvonek. Svalí se.
„Ahoj, Jarda.“
Podívá se na čahouna. „To tu budu muset nosit?“
Jarda se podívá na uniformu. Zašklebí se. „Jasně. Není to tak špatné. Škola hlásá – rovnost všem. Abychom si nezáviděli nebo podobně. Taky proto, aby všichni věděli o naší příslušnosti k této škole,“ vysvětluje mu ochotně.
„Ch, já ji mám ráda. Je to podobné jako v Harrym, jenže tam měli hezčí. Některé kamarádky mi ji závidí.“ Před očima mu zaplave svetřík se znakem školy. Zaúpí.
„Není to špatná škola.“
„Jo, až na hodiny náboženství, ale je fakt, že nás nenutí, abychom byli věřící, ale hodně z nás tu je.“
„Ty jsi?“ Podívá se na krásnou blondýnku s dvěma copy.
„Já jsem. Věřím v boha. Jo zajdi za otcem Dominikem. Řekne ti, kde dostaneš uniformu.“
„Musím? Budu tu jen půlrok.“
Dívku si skousne rty. „Hele, to nevím. Běž se optat. Nevím, zda by udělili výjimku.“
„Jasně. Jaký je dnes rozvrh? Budou nějaké testy?“
„Máš kliku,“ prohlásí Jarda. „Jsi chráněná zvěř.“
„Cože jsem?“ brada mu poklesne údivem. Jaká zvěř? Těká z jednoho na druhého.
„Jojo,“ přikyvuje živě blondýnka. „Jo, jsem Jadwiga.“ Zasměje se. „Pochybuji, že sis naše jména zapamatoval. Nebudeš celý týden zkoušený.“
„Ty jo. To beru,“ zvolá nadšeně.
„Jen týden!“ řekne Jarda. „Historie.“
Dovnitř vejde starší žena v hábitu. Alex na ní zírá. Jeptišku viděl jedině tak v Praze a to ještě se díval, zda vidí dobře. Řekne mamce, že tu nechce být. Už vidí ségru, jak se mu pošklebuje, že má uniformu. Bude jak na koni.
„Jdeme si něco koupit do bufetu. Jdeš?“
„Jo,“ ožije. „Sváču jsem zapomněl.“
„Nervozita co?“ Alex jde vedle té polky a Jardy. Stoupnou si do fronty. Ihned pochopí, že se tu nepředbíhá, jako v minulé škole. Koupí si bagetu a energetický nápoj. Ceny docela jdou, usoudí. Posadí se na měkkou pohovku, která tu je. Luxus, si řekne, když se zakousne.
Najednou mu vstanou chloupky na krku. Otočí se. Ten pocit moc dobře zná. Někdo ho upřeně pozoruje. Nebyl to hezký pocit.
„Co je?“
„Nic. Jen mámení,“ řekne. Vyžene to z hlavy a vyptává se svých známých na školu. Ochotně mu vyprávějí o všem, co se tu děje. Alex sklouzne na Jadwigu a tmavomodrou sukni, která je ke kolenům. Neskutečné. Ví, že v zahraničí je to obvyklé, ale tady v Čechách?
Po vyučování jde do jazykového kabinetu za svým třídním. Moc se mu nechce, ale musí tam zajít. Otálí a tak si zajde na toalety. Otevře dveře, když se zarazí. Drží je, dívá se na dva kluky a dalšího, který je přimáčknutý k topení. Nezná je. Neví, co dělat, ale má pocit, že situace je jasná, ale tady? Na katolické škole a šikana? Myslel by, že…
„Promiňte,“ zamumlá, chce zavřít dveře. Do toho mu nic není.
„Jen pojď dál.“
Nevybíravě zakleje. Zavře dveře. Srdce má klidné, ale cítí podivnou nervozitu.
„Ty jsi ten nový student.“
„ No ano.“ Zaregistruje, že si ten kluk zapíná košili. Zneužívání? Možná.
„Vypadni. Máš kliku.“
Kluk zmizí. Alex se po něm otočí.
„Koukám, že se nebojíš.“
Co má dělat? „Proč bych měl?“ předstírá nevědomého. „Jdu si jenom umýt ruce.“ Najednou zalapá po dechu, protože se mu zaboří pěst do břicha. Lapá po dechu, taška na zemi. Všechno se v něm vzedme chuti po rvačce, ale ovládne se.
„Vítej na naší škole. Jdeme.“
Alex osamí, kecne si na zem a masíruje břicho. „No doprdele!“ řekne. „Co se to tu sakra, děje?“ mumlá dál. Chuť jít na záchod ho přešla. Pokusí se zvednout, což se mu podaří. Sebere tašku. Nadechne se. No přežil to, ale kdo byli ti zmetci? Nemá rád, takové lidi, ale dobře ví, že se nemá jim plést do cesty. Rozhodně chce přežít bez větší újmy na zdraví. Má jen půlroku do té praštěné maturity, potom bude volný jako pták.
Zaklepe, s rukou stále na břichu.
„Dále!“ ozve se hlas, při kterém se mu zježí všechny chloupky. Snaží se uklidnit, ale srdce má nejspíš venku. Vejde dovnitř. Oddechne si, když uvidí další učitelé.
„Á to jsi ty? Potřebuješ něco?“ Oči sklouznou k ruce, která je na břichu.
„Chtěl jsem se optat, zda musím nosit uniformu. Budu tu jen půlroku.“ Jestli nepovolí, zláme si obě nohy.
„Bohužel, je to v článku školy, takže ano.“
V duchu zaúpí. V těch hadrech prostě ven nevyleze.
„Ale můžeš na nástěnce dát si inzerát, zda se někdo nechce nějaké zbavit.“ Usměje se. „Lidi rostou, popřípadě tloustnou.“
To je lepší, ale nosit ji? Bohužel se z toho nejspíš nevyvlíkne. „Děkuji, zkusím to.“
„Ještě něco?“ Přejde k němu. Očima pátrá v jeho tváři.
„Ehm nic. Všechno je v pořádku.“ To je tu normální, že se tolik starají?
„Výborně. Připravil jsem pro tebe harmonogram a taky seznam výletů. Jeden je do Francie na týdenní pobyt.“
Alex málem, že nezačne hledat bradu na podlaze, ale potom vystřízliví. To bude hodně drahé, pomyslí si. Může si na to zajít chutě.
„Je to výměnný studijní pobyt,“ řekne laskavě. „Protože tě zajímají jazyky, využil bych toho.“
„Jistě. Optám se doma. Děkuji,“ řekne zdvořile, i když by ho někam nakopal. Podívá se mu do očí. V duchu ho prokleje a pošle do pekla. Nechápe, proč musí být tak přitažlivý. Raději se sebere a zmizí. Matka fakt udělala si z nich legrácku. Do katolické školy nasadila gaye. Co četl, tak nejsou vůči tomu vstřícní a ty články o zneužívání… Obejde ho mráz, když si vzpomene na toho kluka.
Kdo to asi je? Napadne ho, když zmerčí nástěnku. Jde k ní blíž. Prohlíží si. Docela slušná nabídka i práce. Doučování… odtrhne dva lístky. Jeden je na ajinu, druhý na fráninu. Kdo asi nemůže prolézt u velebníčka? Ušklíbne se. Jo to na něj přesně sedí. Nebo páter fáter… Tolik možnosti. Načmárá své telefonní číslo s prosbou o uniformu. Uvede míry. Připíchne ho. Snad se někdo ozve a nebude muset si kupovat novou.
„Tak jak bylo?“ optá se večer mamka. Sedí u stolu, konzumují rizoto.
„Skvělý. Akorát se tam nosí uniformy.“
„Cože?!“ najednou zařve jeho sestra natolik, že Alexovi spadne rizoto na stůl. „Ty máš uniformu?“ Málem že nepřepadne na stůl, natolik se nachýlila.
„Posaď se a uklidní.“
„Uniformu?“
„Mami, jo mají tmavomodré uniformy, svetry, bílé košile…“
„Já tam chci!“
Alex si pomyslí, že jeho sestra málem dostává amok a on si myslel, že bude do něj rýt. Kam ten svět spěje, pomyslí melancholicky.
„Lucie, nejde to, ale snad příští rok. Opravdu bys tam chtěla chodit?“
Lucka si sedne. „No jasně. Mít uniformu? Všechny holky by zbledly závistí. Uniforma… Sen každé holky.“
„Nesnáším ji.“
„Brácha, ty jsi fakt blbej!“
„Lucko!“ řekne otec, který to dosud ignoruje.
„No jo. Ale stejně je blbej. To mu nikdo neodpáře.“
Alex ji začíná mít dost. Ona ji nemusí nosit. „Dal jsem si inzerát, zda by někdo mi neprodal svou.“
„Jistě, jak chceš, ale máme na novou.“
„Mami na půl roku to nemá cenu, ale nemám bílou košili. Asi bude to chtít jednu s dlouhým a krátkým rukávem. Jo taky mi dali seznam výletu a podobně. Chystají se na týden do Francie.“
„Tedy brácha! Mami, tati to není fér! Já chci taky jet.“
„Nauč se jazyk,“ doporučí ji škodolibě Alex. „Už jsem volal kvůli doučování. Nestojí to moc, co?“ Ukáže prstem na příslušný výlet.
„Ne, to ne. Jak chceš, ale samozřejmě ti přispějeme.“
„Nemusíš kvůli tomu doučovat,“ řekne otec. Konečně si přestane číst noviny a zvedne hlavu.
Alex pokrčí rameny. „Učím se tím. Jestli nebudu neustále jazyk používat, potom to bude k ničemu.“
„Jak chceš.“
Alex dojí, odsune talíř. Je úplně grogy. „Jdu spát!“ Zaleze do svého malinkatého pokoje. Hlavně, že je jeho. Taky proto nijak nevyváděl, když se stěhovali, protože v minulém bytě bylis se ségrou spolu. Ty její dlouhé telefonáty mu zní v uších ještě teď. A když ji přišly kamarádky, jednoduše ho vystrnadily na chodbu. Od té doby nesnáší lak, šminky a parfémy. Jednou málem z toho dostal záchvat. Lehne si, našmátrá sluchátka od MP4. Pustí si oblíbené skladby. Měl by se učit, ale kašle na to.
Vybaví si vůní. Rozhodně byla lepší než to, co používá jeho ségra. Modré oči, hranatá brada, plné rty… Vlastně nevypadá tak špatně a není starý. Nechápe, že si to neuvědomil hned. Možná je to tím, že otec = muž nad hrobem, ale on takový není. Dokonce i postava v tom beztvarém černém obleku je zajímavá. Udiveně se posadí nad tím, kam jeho myšlenky směřují.
„Doprčic, dyť je to velebníček,“ zamumlá si pro sebe. Projede si vlasy, lehne. Copak je na tom tak mizerně, že musí fantazírovat o fráterovi? Krucinál! Je to tou školou nebo tím, že se rozešel s klukem, s kterým chodil delší dobu? Blbost. To nebylo kvůli tomu.
Opět se mu vybaví modré oči, zakleje. Předříkává si slovíčka, až nakonec usne.
Druhý den se znechuceně probudí do dne. Pokojík má pouze malé okénko, ale je jenom jeho. Vypotácí se do koupelny, kde musí čekat, dokud si ségra nepřišije nový obličej.
„Ble!“ vyplázne na něj jazyk.
„Vypadáš jak nějaká stará servírka!“ houkne za ní. Je rád, že mamku zahlédl včas a nepustil za ní trochu drsnější mluvu. Rychle zapadne do koupelny. V ložnici si představí, že má na sobě košili… Otřese se. Ještě chybí kravata a mohl by být jako jeho fotr.
„Bože, proč mě trestáš?“ zamumlá před školou, když vidí své spolužáky. Ozve se mobil. Zvedne ho, ale číslo nezná. Chce už ho položit, když si vybaví inzerát.
„Ahoj. Jmenuji se Petr. Prej chceš uniformu.“
A to doufal v zázrak. „Jo, potřebuji to jen na krátkou dobu.“
Smích. „Jo taky jsem si to přál, ale zvykl jsem si. Hele, počkej na mě… Už tě vidím. Jdu k tobě.“
Alex se udiveně podívá na mobil. Jak mohl vědět, že to je on?
„Ahoj. Tady máš. Můžeš si to zkusit.“
„Alex převezme igelitku. „Kolik chceš a hele, jak jsi mě poznal?“ prohlédne si hubeného kluka. Tady o tloustnutí není ani řeč. Spíš zhubnutí.
„Nemáš uniformu,“ zašklebí se. „Mám doma jich víc, ale tahle by ti měla být. Jdeme, pokud nechceš vyfasovat kázání o pozdním příchodu.“ Alex popadne igelitku. Jdou dovnitř. V šatně se přezují. Nakoukne do tašky. Uniforma… Brrr.
Otočí se, když zjistí, že se na něj dívá jeden z těch tří kluků. Drcne do svého nového známého. „Kdo to je?“ optá se tichounce. Mladík se otočí, potom mu ztuhne úsměv na rtech.
„Ehm no musím jít. Jo potom mi brkni.“ Vypadne. Alex si uvědomí, že osaměl. Do šatny vstoupí ten kluk. Ležérně se opře.
„Zdravím.“
„Pospíchám,“ řekne úsečně.
„Ale, myslím, že ne. Doufám, že jsi to včera pochopil.“
Alex se podívá na nohu, která mu brání ve východu. Ostatní studenti to ignorují. Rozhlédne se kolem sebe. Zahlédne černý oblek. „Jo.“
„Skvělý. Co to máš?“ Sáhne po tašce a vysype ji na zem. Strčí nohou do uniformy. Potom si ho prohlédne. Alex ví, že by neměl dát najevo žádnou emocí, ale sváří se v něm stud, vztek i strach. „Skvělý. Tak se měj.“ Najednou je noha pryč a mladík odchází. Uleví se mu.
„Ty s ním něco máš?“ optá se ho Jadwiga, která mu pomáhá uklidit oblečení do tašky. Pečlivě složí kalhoty.
„Ne.“
„To je dobře. Oni jsou…“
„Já vím.“
Jadwidze se uleví, že nemusí vysvětlovat. „Jdeme!“ popadne ho za ruku a rozeběhnou se chodbou. Zpoza sloupu se na něj dívá otec Dominik.
„Pořád nic?“ optá se ho ředitel.
„Je mi líto.“
„Chápu. Děti jsou zvláštní, že?“
„Ano. To jsou,“ přikývne otec Dominik. Společně odchytí opozdilce. Ten zarytě před nimi stojí, když dostává kázání o běhání a pozdním příchodu.
Copak ten chlap je encyklopedie? Pomyslí si, když se objeví na hodině latině. Není jich moc, protože je to po hodinách a dnes je tu prvně.
Nechápe, že mu to tolik sekne. Když se nad ním nakloní, tak má pocit, že na zemi právě došel veškerý kyslík. Upustí pero na zem. Rozjitřené nervy zachytí dopad, i když sotva si kdo toho všiml. Otec Dominik se k němu skloní a podá mu ho.
Doprdele on nejen chybí kyslík, ale k tomu je tu nabito jak v elektrárně, pomyslí si, když si tře postižené místo, které se dotklo jeho oblečení. Jak to ostatní mohou přežít? Ale podle jejich výrazu nic se neděje. Zachytí škodolibý pohled jednoho z těch kluků, rychle odvrátí zrak, přesto má pocit, že to není dobré.
„Jsi v pořádku?“ Na rameni ucítí pevnou hřejivou ruku, která mu propaluje kůži.
„Jo,“ šeptne.
„Dobře. Kdybys cokoliv potřeboval, přijď.“ Před Alexovýma očima se zjeví, jak mu strhává kolárek a divoce svléká. Bere ho do úst a nestydatě se vystavuje, aby do něj pronikl. Sklopí hlavu.
Otec Dominik se zahledí na Alexe. Podle jeho profilu by hádal na někoho průbojnějšího, zatím je to takový tichý kluk. Očima sklouzne na posledního žáka Richarda Polanského. Potom se zadívá na Alexe. Budou tu problémy nebo ne?
„Tak děkuji za hodinu a zase za tři dny. Zatím si opakujte slovíčka. Uděláme si malý testík, samozřejmě neformální.“ Sbalí si věci. Podívá se na oba dva své studenty. Alex, co zjistil je opravdu výjimečně nadaný. Má na jazyky buňky. Je to radost ho učit.
Alex se vypotácí. Kyslík se obnovil, elektřina se ustálila a oblečení není propálené. Ovšem nechápe, proč tak reaguje.
„Ahoj, já jsem Richard. Ty jsi ten nový, Alex, že?“ zašeptá mu ucha hlas, který ho doslova zmrazí strachem.
„Jo.“
„Rádi bychom se s tebou seznámili. Máš čas ne?“
Alex polkne. To není žádost, prosba, to je příkaz. Co mu chtějí? Nic neudělal. Proč jen tehdy lelkoval? Kdyby šel hned do kabinetu, nemusel tu stát.
„Popravdě spěchám vyzvednout ségru ze školy.“ Ježíš, snad tomu uvěří.
Richard se zamračí. „Jasně, ale zítra určitě si čas na nás najdeš. Máme rádi nové studenty.“
„Jistě.“
„Bylo by vhodné něco přinést na seznámení.“
Alex ztuhne. „Ano, ale bohužel nevím co.“
Richard mu sáhne do kapsy u batohu, vytáhne mobil. Číslo se přestěhuje do jeho seznamu. „Neboj se, napíšeme a teď běž za ségřinkou.“
Unikl, ale ne nadlouho. Co mu budou chtít? Rozeběhne se, když do něčeho vrazí.
„Po chodbách se neběhá. Je to v řádu.“
„Běžte, doprdele!“ zařve, mine svého zkoprněného třídního a rozeběhne se chodbou. Otec Dominik se vzpamatuje, otočí se za ním. Přetře si obličej, ale na tváři má úsměv. Tak tady to slyší poprvé.
„Nashledanou,“ pozdraví ho zdvořile Richardův hlas.
„Nashledanou.“ Zamračí se. Má ta nadávka s tím něco společného? Jde do kabinetu, kde se posadí. Venku je hnusně. Rychle otevře okno, vykloní se. V dálce uvidí dvě postavy, které vycházejí. Jelikož jeden nemá uniformu, pak je to Alex. Roztomilé štěně, které ví, co chce. Ten druhý – to je něco jiného. Se semknutými rty se dívá, jak se k Richardovi připojují další dva. Povedená trojice, pomyslí si.
„Zavřete to okno.“
„Omlouvám se.“ Kolegyně pokývne, posadí se.
Jídlo, ale alkohol? Víno a kola k tomu fernet. Nějak moc, ale ví, že to donese. Ještě, že mamka má pár krabic levnějšího vína, z kterého dělá teď v zimě svařáky. Nebude na něco takového kupovat nějaké šampaňské. Ovšem, co s tím chtějí dělat, ale taky s ním? Nedělá si iluze, o co jim jde. Důkladně si s ním pohrát. Prostě ho ponížit, že jim bude lízat boty. Má nebo ne? Co má udělat, aby se jich zbavil? Rozhodně jim nedovolí, aby si dělali, co chtěli. Na druhé straně nechce…
„Máš ji?“
Alex se Lucky lekne. „Co jako?“
„No uniformu?“ vyjede na něj ségra. Začne mu prohrabávat věci, ze stolku shodí časopis s kluky. „Hezkej!“ ocení jednu dvoustranu se svalnatým opáleným modelem.
„Nech toho,“ zavrčí. Hodí po ní igelitku. „Příště klepat!“
„No jo,“ řekne otráveně, ale obličej má při pohledu na svetr rozzářený. Ihned se do něj nasouká. Otočí se, aby se viděla v zrcadle.
„Vypadni.“
„No jo!“ vyplázne jazyk a zmizí i se svetrem. Alexovi je to jedno. Nejspíš se chce pochlubit. Je naprosto úchylná. Vyjde ven, aby nakoupil. Alkohol nebude kupvat, kolu doma nevedou, protože je nezdravá. Přinese jen víno. Zamračí se, protože si uvědomí, že se jim to nebude líbit. Krucinál!
Příští den s nákupem v tašce, kde má kolu, dvě vína, k tomu notně zaprášenou vodku, kterou objevil doma – díky bohu. V šatně se převleče. Zajímalo by ho, co chtějí dělat s alkoholem ve škole. Pozdraví Jadwigu, která ho vítá s širokým úsměvem. Hned na něj vyvalí, že byla na nejnovějším filmu v kině, o čem to bylo a jak hlavní postava byla úžasná.
„Pan Alexandr Romanov?“
Opět on. Proč musí existovat? Zazmatkuje, protože si uvědomí, co má v tašce. Igelitku si nebral, ale přece jenom. Studenti se vytratí, jako by do nich uhodil hrom. Studentský indikátor průšvihu funguje jako vždy skvěle.
„Ano?“
„Otevřete tašku.“
Alexe polije horko. Mimoděk se kolem sebe rozhlédne. Nikdo tu není, jen on a ten velebníček. Copak je vševědoucí? Krucinál proč?
Otec Dominik s přísnou tváří se natahuje po tašce. „Jen se podívám, nic víc,“ říká uklidňujícím tónem.
Alexovi nic jiného nezbývá. Na vízu už vidí trojku z chování. Alkohol na školní půdě by málokterá škola tolerovala. Nejspíš žádná. Podá mu tašku. Láhve trochu cinknou. Otec Dominik nahlédne.
„Pojďte se mnou.“
„Ano.“ V hlavě se mu začne rojit nápady, jak se z toho vysekat. Jeden lepší než druhý pomyslí, když ho napadne vyskočit z okna a zlámat nohu.
„Děje se něco, otče?“ ozve se ředitel.
Tak nápad se sexuálně obětovat padá. Ti dva se na něj dívají jak na zajímavou vysoce kalorickou potravu. Zasměje se.
„Mě by nebylo moc do smíchu.“
Alex se nedokáže ovládnout. Otec Dominik ho vezme za rameno a nasměruje do kabinetu. Ředitel jde za ním. Taška za chvilku stojí na stole a z ní vykukují odkryté hrdla. Alex sedí, hysterický záchvat ho už přešel. Přemýšlí, co má dělat. Jen jedno nemůže – říct pravdu.
„Budu si muset pozvat tvé rodiče, taky tu bude snížená známka s chování. Alkohol na školní půdu nepatří. I když tu jste nový, pochybuji, že by to na jiných školách bylo jinak.“
„Nebylo.“
„Takže proč?“ Na rameno mu opět dopadne velká hřejivá ruka. Napřímí se. Skrz látku, tělo se propaluje a veškeré výmluvy se vypaří.
„Nevím.“ Nic nevnímá kromě zmatku a ruky.
„Někdo tě navedl nebo proč jsi to přinesl?“
„Měla být menší oslava po škole,“ dostane ze sebe. Ruka zmizí a on si oddechne. Konečně může přemýšlet.
„Oslava?“
„Ano. A protože to nestihnu domu, tak jsem si to vzal sebou. Doufal jsem, že to nebude vadit. Rozhodně jsem to tady nechtěl pít!“
„Aha. Je mi líto, ale to se zabaví. Ovšem s rodiči budu chtít mluvit, tak jako tak.“
„Ano.“
„O dalším postupu se dohodnu s nimi.“
„Ano.“ Prkenně vstane, podívá se na láhve. Proč se to muselo stát? Vyjde ven.
„Tak co?“
„Rozhodně lže.“
„Ano, to mi taky došlo, otče. Co teď?“ Ten pokrčí rameny. „Zavoláme rodičům a pokusím se na něj dát větší pozor. Musíme už zjistit, co se tu děje. Děti mlčí. Doufal jsem…“
„Je to lepší, podle mě.“
Otec si přejede po tváři, pousměje se. „Možná trochu. Jdu učit.“ Vezme papíry. „Jo tohle důkladně někam ukliď.“
„Jistě.“ Oba se rozejdou za svými povinnostmi.
„Tak máš?“ Ke zdi ho přitlačí dva kluci.
Alex se cítí jak moucha lapená v sítí pavouka. „Ne. Zabavili mi to. Kvůli vám mám na vízu dvojku.“
„To nás nezajímá,“ řekne sladce Richard. „Za hodinu venku a neloudej se. Jinak…“
Je v jejich spárech.
„Co ti chtěli?“ optá se Jarda.
Alex k němu vzhlédne. Zkoušeli to i na něm? Kdo všechno je do toho namočený. Kdyby vypadal jako obětní beránek – jako ten kluk na záchodě - pochopil by to, ale tyhle aktivity ho většinou míjely. Tady se cítí opravdu v pasti. Neměl by to někomu říct?
„Nic.“ Ovšem už tu nikdo nestojí. Zvonek. Zapadne na češtinu. Celou hodinu přemýšlí, co se stane. V žaludku má šutr, který tlačí. Kéž by nebyl zbabělec a opravdu si něco zlomil. I když by to bylo dočasně.
„Alexi, počkejte!“
„Ne!“ zaúpí, když uvidí otce Dominika. Zatracený fáter. „Omlouvám se, spěchám!“ vystřelí jako raketa. Nemůže si dovolit se zpozdit. Výmluvy ti dva ignorují. Zastaví se na místě, kde ho před hodinou odchytli. Už tam stojí.
„Tak jsi tady. Minuta zpoždění.“
„Já fakt za to nemohu, jeptiška to protáhla.“
„Ok. Tak jdeme.“ Vezmou ho mezi sebou.
„Co chcete udělat?“ neměl se ptát. Neměl.
Richard se usměje. „Uvidíš, ale neudělal jsi to, co jsme chtěli. K tomu jsi přinesl jen vodku, ne fernet. Nemám rád vodku.“
„Doma ji nemáme.“
„To nás, milánku, nezajímá. Tak jsme tu.“ Alex i přes situaci se zvědavě rozhlédne. Vypadá to jako zahradní domek nebo co. Jeden z nich otevře dveře. Vejdou dovnitř. Uvnitř je tma, ale zřejmě se dobře vyznají, protože se rozsvítí. Alex zavře oči a otevře.
„Jadwigo!“ Na ramena mu dopadnou ruce, povalí ho. Pere se s nimi, ale není mu to nic platné. Za chvilku už má svázané ruce a je připoután ke sloupu nebo k čemu. Před ním stojí Richard.
„Neudělal jsi to, co jsme chtěli.“
„Nemohu za to!“ zakope nohama. Jeden vezme kus kabelu a sváže je. „Pusťte mě!“
„Je mi líto, že k tomu došlo, ovšem trest musí být.“
„Co chcete udělat?“ Na Jadwigu díky nim nevidí.
„Škola hlásá rovnost, i to, že máme si pomáhat navzájem a další různé články. Ovšem my razíme heslo, jeden za všechny všichni za jednoho, chápeš? Ne asi. Jednoduše, tvůj trest dostane někdo jiný. A když někdo něco posere, můžeš ho dostat ty nebo někdo jiný ze školy.“ Poodstoupí.
V Alexových očích se objeví hrůza. „To…“ Před ním je svázána Jadwiga, ovšem celá nahá. Některý z nich ji musel mezi tím svléknout.
„Počkejte to ne. Já…“
„Ne, to by nebyl žádný účinek. Takhle si to budeš pamatovat.“ Rukou hrubě ji roztáhne nohy.
„Nech toho! To je…“
„Zacpěte mu držku. Jo a ať se dívá.“
„Jasně.“ Alex se zazmítá, ale v ústech ucítí hadr, aby nemohl křičet. Před očima se mu objeví nůž, ucítí hlad na krku. Všechno se v něm sevře. Dívá se, jak ji roztahuji nohy, nadzvedávají a proniknou. Chtěl by odvrátit hlavu, ale nejde to. Jeden z nich ho hladí přes kalhoty.
„Ne!“ Zazmítá se. „Prosím to ne!“ Z očí tečou slzy. „Už to neudělám!“ řve do hadru.
„Hele, on brečí,“ poznamená ten, který ho hladí.
„Měkkouš!“ zařve Richard. Vstane. Jde se postavit k Alexovi, zatímco druhý ji obrátí. Přitáhne ji blíž k Alexovi.
„Hezoučká co? Za to můžeš ty!“ řekne, když do ní pronikne. Jadwiga se prohne, ale nevydá ani hlásku.
„Dost! Dost! Už ne!“ řev, ale roubík to tlumí.
„Podívej se, Ríšo, je pěkně vzrušený. Co kdybychom…“
„Jindy. On někdo udělá chybu.“ Přidrží Alexovi hlavu. „Vzrušující co? Jednou to budeš ty, jestli někdo udělá chybu, chápeš?“ Alex přikývne. „Příště, co ti řekneme, to uděláš, ano.“ Alex opět přikývne. „Chápavý chlapec. Nechceš taky?“ nabídne mu Jadwigu.
Alex se stáhne do sebe.
„Jasně, měkkouši.“ Smích. „Pánové, náš nový měkkouš už déle nevydrží. Vyhoďte ho. Nechci mít tu na podlaze zvratky.“ Alexe vyhodí ven z přístřešku. Leží na zemi v křoví a přeje si, aby zemřel. Před očima má Jadwigu. O hodně později, zaslechne dveře, potom smích. Dál leží svázaný s rozepnutými kalhotami. Choulí se do sebe. Je mu zima, ale horší než zima je to, co viděl. Uslyší kroky. Chce zařvat, ale nejde to. Začne jazykem odstraňovat roubík, ale ten je pevně utahnutý.
