Jdi na obsah Jdi na menu
 


29. 10. 2010

Jezero příšer

8.

Yan

„To je bar U dvou sluncí. Je velmi zvláštní i na mě a to znám snad všechny New Yorské bary. Nic podobného jsi ještě neviděl. Víš, půjdeme tam zaplatit můj dluh. Myslíš si teď: Páníček a dluh? Nemožné. Ale je to pravda. Něčím mě přitahuje a něčím odpuzuje, ale hlavně mě štve. Páníček naštvaný? Nemožné. Ale jo. Tak vystupuj.“ Otevře centrální otevírání dveří a Raffy vyskočí na chodník. Ihned se schová do ubohého stínu domu.

Shea pečlivě zavře auto a vejde do baru. Přivitá ho lepkavé dusno. Bože, proč tu nemá klimatizaci? Bylo by tu rozhodně lépe. Jistě v zimě to musí být příjemné, ale je léto!

Raffy opatrně vejde a zvědavě se rozhlédne.

„Vítejte, detektive. Jdete zaplatit dluh?“ ozve se od pultu. Shea se tím směrem okamžitě podívá. Je vzrušující, a kdyby si sundal triko, potom by mohl klidně fotit lechtivé obrázky pro pánský i dámský kalendář. Jediné co mu chybí, je úsměv.

„Kolik to dělá? Potřebujete sluníčko.“

„Děkuji, nijak je nemiluji. Tady!“ přistrčí účtenku. Shea vytáhne drobné a podá mu je. Mezitím dá misku plnou vody na zem. Raffy se po ní ihned vrhne.

„Neměl byste… Děkuji. Je věčně žíznivý.“

„Ano můj pavouk Penny taky.“ Sakra, ten chlap je zatraceně hezký. Na přední obálku by nebyl, spíš na zadní, ale je vzrušující, což dělá víc než pozlátko dokonalé vypracované fasády. Je nebezpečný. Zajímalo by ho, co si o něm myslí.

„Pozdravujte ji.“ V životě ji nemusím vidět. Nesnáším pavouky. Jsou černí chlupatí, mají víc nohou, než se sluší a patří a většina je jedovatých. Takže na stupnici mých oblíbených zvířat je kdesi dole. „Mohu vám položit pár otázek?“

Yan se široce usměje. Konečně. „Už jsem myslel, že mou pomoc nepotřebujete.“

Kéž by. V normální situaci ne, ale teď potřebuje každou pomoc. Důkladně si ho prohlédne. Opět nic. Proč ho nemůže prokouknout? Proč do něj nevidí? Zneklidňuje ho to. „Ehm ano. Kde bych začal?“

„Poručík v rozpacích? To se hned tak nevidí,“ rýpne si do něj. Nechápe, proč ho popichuje. Je to jako klackem šťouchat do dogy.

„Ne, jen přemýšlím, kde začít, když mám tolik otázek. S kým spíte?“

Yan ztuhne. Dostal ho. Tu otázku nečekal. „Myslím, že to není vůbec zajímavé a pomůže vám to ve vyšetřování vraždy? Já pochybuji.“

„Ale já vůbec ne. Co když to byla vražda ze žárlivosti?“

Yan se zasměje. „Jako že bych spal s Judithou?“

„Proč ne? Někteří mají perverzní choutky. Jednonohá žena může některé lidi vzrušovat.“

„Ne mě, šerife.“

„Poručíku!“ široce se usměje. „Poručík Séaghdha O´Donnely, pokud jsem se ještě nepředstavil a dělám v tomto městě detektiva. Takže rád bych znal odpověď.“ Je nebezpečný, proč ho pošťuchují? Ale baví mě si s ním hrát. Úplně vidí ho ve své ložnici. Hrál by na něm, až by šílel touhou.

„Myslím, že už to víte. Proč se ptáte?“

„Protože drby mě nezajímají.“

„Takže pan Sinic je drb?“ optá se s lehkým úsměvem Yan.

Shea přemýšlivě zvedne oči k stropu. Kytky, stromy, orchidej, šíp. Zvláštní. „Já nevím, jestli pan Sinic je drbna nebo ne, proto se ptám vás.“

Yan má pocit, že dostane infarkt. Je to buldok, ne doga. Prostě zarytě se něčeho chytne a drží a drží, dokud to z toho člověka nedostane. Jistě skvělá vlastnost pro detektiva, špatná pro vraha. „Spím s panem Sinicem, stačí vám to?“

„Jistě. V tom případě padá možnost vraždy ze žárlivosti.“

„Myslíte?“ On si dovede představit, jak Zachary někoho zabiji právě z toho důvodu.

„Ano. Takže máte nějaké dluhy?“

„Nemám.“

„To je škoda.“

„Cože?“

„Ale nic. Máte nějakou nemoc?“

„Počkat to už je dost, proč do toho mícháte nemoc?“

„Ptám se tu já, ne vy. Raffy nech tu misku na pokoji. Nudí se. Má rád aktivitu.“ Raffy přestane pošťuchovat misku a vyčítavě se koukne po páníčkovi.

„Co je mi potom. Nemyslíte, že byste mě měl vyslýchat, co se dělo ten den?“

„Ale já vyslýchám. Nevíte, že když masér masíruje dvě ruce, začíná zdravou a potom jde k té nemocné?“

Yan nechápe, co to s tím má společného.

„Skotskou,“ poručí si nějaký chlápek v havajské košili a šortkách. Vedle Yana naprosto nezajímavý, usoudí poručík.

Yan vezme vodku a nalije mu. „Ale já chtěl skotskou.“

„Tohle bude vám chutnat víc a partnerce vemte tohle!“ Podá mu Baileys s dvěma kostkami ledu. Muž, když pozná, že nedostane whisky, odnese to ke stolku do kouta, který je slabě osvětlený. „Do dvou minut se po sobě budou plazit.“

„Neříká se zákazníkovo přání - zákazníkův rozkaz?“

„Blbost, ten chlap věčně pije vodku. Nebudu mu strkat něco, co zůstane v skleničce na stole. Nerad vylévám dobré pití.“

„Stálý host?“

„Ne. Prostě to poznám. A už se tu nikdy neukáže. Jen se dívej.“ Shea se otočí. Měl pravdu, když vidí, jak jsou na sebe natěsnaní. „Za pět minut budou to dělat.“

„A vadí ti to?“

„Ne. Je to pěkné divadlo. Občas mě to i vzruší. Uděláš mi to?“

„Tady za pultem?“

„Jistě.“

„Netušil jsem, že ten bar je veden jako hodinový hotel. Máte licenci?“ Yan se rozesměje. „Kdy přišla?“

„Chcete ho chytit?“

„Jistě. Od toho tu jsem.“

Yan mlčí, když pozoruje tvrdý svit v očích. Jestli někdy zemře, bude to rukou protivníka. Rozhodně ne v botách a ne v posteli. Je tvrdý a bude vždy upřednostňovat práci před čímkoliv. Pokud by měl za dotyčným jít na Aljašku, půjde tam.  „Okolo osmé. Byla střízlivá. Poručila si vodku a pivo.“

„Brzy. Míchala alkohol?“

„Jistě. Byla zvyklá, i když ke konci bylo vidět, že už má toho dost. Věděla to asi taky, proto se zvedla.“

„S kým seděla?“

„No, těžko říct, bylo tu narváno, ale všiml jsem si Martina. Dál neznám, ale po půlhodině zmizel. Potom si k ní přisedla Julie. Byly spolu kamarádky, když to tak mohu říct už od té nehody.“

„Jak dlouho seděly?“

„Juditha odešla o půl dvanácté nebo tak nějak. Julie tu seděla, dokud mohla. Alkohol na ní působí rychleji, ale přišla později. Povídali si spolu a pili.“

„Pohádaly se? Nebo s někým jiným? Nějaká rvačka?“

„Tady si nikdo nedovolí se rvát. Ví, že by sem už nikdy nemohl přijít. No, občas v opilosti se něco strhne, ale nic důležitého. Ale toho večera se nic nestalo.“

„Kdo tu všechno byl?“

„Zbláznil jste se? Byl jste tu někdy večerem? Mám tu narváno. Snad všichni.“

„Seznam.“

„Jste blázen!“

„Ne. Můžete psát. Teď tu nikdo skoro není. Kdokoliv, nebo nechcete, aby byla pomstěna?“ Zaryje oblíbenou frázi obyvatel městečka do barmana. Yan skousne rty, ale vezme papír a začne čmárat. Občas si tužkou zamyšleně přejede po čele, občas do ní kousne. Shea fascinovaně na to zírá. Najednou zjistí, že by si přál být tou tužkou. Kdyby ho tak svíral v rtech. Potřese hlavou. Je milencem pana Sinice a tím pádem má nálepku: Nedotknutelné zboží. Chtíč je krásný, i touha, možná láska, ale ne za cenu, že by se ocitl na dně kanálu. Měl by z toho akorát hovna v hubě.

„Tady.“

Shea přelétne papír. Chybí jedno jméno. Položí seznam zpět na desku. „Chybí jméno pana Sinice.“

Yan se zatváří překvapeně. Jak to ví? Byl tu krátce a ví stoprocentně, že ho nikdo neviděl. „Kdo vám to řekl?“

Shea se smutně usměje. „Vím to a beru to tak, že jeho jméno je tu taky.“ Zvedne se. „Dostanu druhou skleničku?“

Yan mlčí.

„Chápu. Raffy jdeme. Proč jste ho zatajil?“ najednou vypálí.

„Nezatajil. Nebyl v lokále.“

„Samozřejmě.“ Proč tedy vidí, že je vinen? Samé otázky a žádné odpovědí. Získává pouze střípečky z toho, co se stalo. Podívá se po páru. Opravdu už končí. Povzdechne si. Sex v tomto městě má jedinou vadu. Nikoho nemá, ale přece v celém městě nemůže žít jen Yan a pan Sinic. Někde se pro něj musí schovávat ten pravý, aniž by ho přivedl k žehu. Chce si ještě užívat. Na smrt je mladý.

Yan sleduje jeho odchod. Krásná postava. Určitě běhá. Svalnatá a pěkný zadek. Jen ho sevřít v rukou a prohníst. Blbosti.

„Na co myslíš?“ ozve se za ním a on si vzpomene, co slíbil. Zapomněl.

„Zavřu a …“

„Proč? Tamti nás nebudou rušit!“ Yan si uvědomí tlak na rameno a klesne na podlahu. Vzhlédne k Zacharymu. Rukou se dotkne jeho klínu a zakrouží. Olízne si rty nedočkavostí.

„Přejete si?“

„Vodku se sodou.“

„Ty klidně pokračuj. Tohle zvládnu.“ Yan nic neřekne a vezme ho do úst. Zachary, nejmocnější muž města v klidu obslouží zákazníka, který je jak u vidění z toho, co se tu děje.

 

Shea vyjde na sluníčko a povzdechne si. „Raffy, jedeme domu.“ Podívá se nalevo. Vida, kdo tam stojí. Přemýšlí, zda má k šerifovi jít nebo ne.

„Dobrý den.“

„Kde jste se flakál?“

„Vyšetřoval jsem.“

„Koho?“

„Majitele baru U dvou sluncí.“

„Říkal jsem vám…“

„Já vím, jen jsem se ptal, s kým byla Juditha,“ usekne ho. „Nebo nechcete, aby byl pachatel dopaden?“

„Jistěže chci. Dělejte svou práci. Je vedro a takhle to potrvá do konce srpna.“

„Myslel jsem si, že tu spíš prší.“

„To je před horkými dny. Až skončí, opět tu bude pršet jak z cedníku a potom přijde zima. Máte rád zimu?“

„Nevím. V New Yorku jsme si ji moc neužili. Sníh hned roztál. Mohu jít?“

„Běžte a nechte ho být.“

„Ano, pane.“ Jde k autu. Jenže jak? Nejraději by se s ním pomiloval. Hravě něžně by ho dobýval. Tak to má rád. Bude opravdu si někoho muset najít. Musí tu být nějaký klub nebo něco podobného. Nebo se má odstěhovat nazpět do New Yorku? Jenže potom co absolvoval, aby se odtamtud dostal, nechce se vracet jak spráskaný pes. Pojede se převléknout a potom udělá rekapitulaci, co se dozvěděl. Vida ten páreček, parádně uspokojený, odchází. Tedy kdo by řekl, že v tak malém puritánském městečku si toho tolik lidi dovolí. Možná by měl mu opravdu zkontrolovat licenci. Možná to není bar ale bordel.

Chce se už rozjet, když si všimne limuzíny. Kousek popojede. Kdo to asi je? Ale moc dobře ví, kdo. Takže si tam užívají. Projede jim šíp závistí. Kruci, se má tak někdo a on pořád na sucho. Sedí a pochmurně přemýšlí o tom, že se někdo má. Co asi teď tam provádějí?

„Tú tú!“ Limuzína odjíždí a on jí vadí. Nejraději by ji pořádně nabral. Jsou uvnitř nebo ne? Určitě oba uspokojení. Se skřípajícími zuby se pohne. Zaparkuje a potom ztuhne. Panečku, Yan v celé své kráse na slunci. Mhouří oči jak dobře pečovaná kočka. S takovým chlapem jako Zachary určitě je. Doprdele, závidím jim. Jde k autu. Někam jede. Už chce vyjet, když najednou se spíš schýlí a Raffyho donutí sklonit hlavou. Raffy zavrčí.

„Ticho, chlape. Zjistíme něco víc.“ Vystrčí hlavu. Projel v teréňaku, který už dřív obdivoval. Takové autíčko si moci dovolit, ale pravdou je, k čemu by mu bylo ve městě? Tam stačí dobře fungující kraksna, s kterou se může objevit v zapadlé uličce. Šikovně za ním vyjede. Jede na dálnici?

Zastavuje se pro jídlo. Zaparkuje a s hlavou položenou na volantu přemítá, co může nakupovat v pekařství? Housky? Chleba? Možná je rodinný typ a bude dělat oslavu. Možná má ukrytou manželku ve skříni a psa v boudě. Kdo ví? Taška má nacpanou. To pro jednoho není, znalecky usoudí. Tak dva, možná tři lidi. Piknik s panem Sinicem u tajemného jezera?

Pozoruje ho, jak se usadí za volant. Jede klidně, nikam nespěchá. Pomalu jede za ním. Po chvilce pozná známou cestu. Překvapeně se za ním vydá na užší silnici. Zastaví. Co teď? Chvilku čeká. Vyjede. Zaparkuje nedaleko mýtiny. Vystoupí a Raffyho nechá vyskočit. Je nadšený, když stojí s ocasem napnutým, hlavu kupředu a čichá. Měl jsem ho do lesa vzít dávno, pomyslí si. Přece jen základní instinkt psa je lov.

„Vrať se mi,“ zašeptá a pokračuje v cestě k domku šamanky. Zajímalo by ho, proč tu je. Podívá se po Raffym, který zmizel. Snad ho nebude muset hledat, ale doufá, že ví, kde má misku s krmením.

Stoupne si k oknu. Neměl by poslouchat, ale je mu to jedno. Kdyby byl hodným chlapečkem, nic se nedozví.

„Přinesl jsem ti…“

„Víš, že to nepotřebuji. Kdy zanecháš toho života ve městě?“  Co asi tam dělají? Nemá odvahu se podívat.

„Víš, že musím chránit jezero.“

„A přitom spíš s majitelem?“

„Do toho se nepleť.“

„Byl tu ten nový poručík.“ Smích, že by odstrašil i legionáře.

„Co ti chtěl?“

„Nic, ptal se. Co by po staré bábě chtěl? Ptal se na jezero.“

„A tys mu hned práskla tu legendu.“

„Dávej pozor, o čem mluvíš. Byli to tví předkové! Měj trochu úctu, když jsi úplně zvlčil.“

Shea strne. On je indián? Ovládne impuls podívat se oknem a zkontrolovat zda má indiánské rysy. Vybaví si ho. Možné to je. V baru přece jenom je mdlé osvětlení a jeho to nenapadlo a mělo. Díval se na něj a nic nepoznal. Není divu, že do něj nevidí, když ho neumí přiřadit k původnímu obyvatelstvu.

„To že ses změnil, nic neznamená! Město tě změnilo, pošpinilo. Odejdi odtamtud.“

„Nezměnil jsem se. Proč se opět hádáme? Jsem stále tím, kým jsem byl.“

„Nejsi. Jsi tím jen proto, že chceš. Jen se na sebe podívej. Žádná hrdost. Moje dcera by zaplakala. Měl jsi zůstat stejný jako dítě. Proč jsi přijel?“

Shea zadrží dech. Dozví se konečně něco? Ale už ty informace jsou důležité! Změnil se. Možná je to městem. Ví, jak dokáže působit zhoubně, ale taky naopak. Je to na vůli dotyčného. Jenže tady spíš by řekl, že je to panem Sinicem.

„Nemohu za prabábou přijet? Mám starosti.“

Smích. Opět. „Já to tušila, povídej a vsadím se, že má s tím co do činění ten nový poručík a víš co, něco malého si dáme na zub. Mluvit o hladu není zdravé.“

Shea napjatě naslouchá. Vyjdou ven? Opatrně obejde dům.

Šamanka se zarazí a pousměje se. „Půjdeme ven, kde mi vše řekneš.“

„Pořád se bojíš jezera?“

„Ano. Víš proč, ale ty ne. Ty je musíš dál hlídat. Je mi líto, že…“

„Vybral jsem si to sám. Jsem znechucený.“

Šamanka se usměje. „Víš o něm?“

„Jsem tvým vnukem. Pojedu, protože nemám rád špehy.“

„Dobře.“ Zamyslí se. „Přitahuje tě, Yane?“

Yan zrudne, ale potom přikývne.

„Vezmi si ho do postele. Bude aspoň užitečný.“

„Blázníš? Nevidím důvod. Je tvrdohlavý jako buldok. Mít psa v posteli mě nijak neláká.“

Shea se ošije, protože nic neslyší. Zpozorní. Proč si šeptají? Chci to slyšet.

„Chceš, abych ho zabil?“

„Ne, je to na tobě. Tak a objev se tu častěji a toho Zacharyho sem nevoď. Jezero je z něj neklidné,“ přikazuje mu stará indiánka.

„To bych neřekl. Ale tamten by se ti zamlouval?“ útočí na šamanku Yan.

„To taky ne. Najdi si někoho mezi nimi.“

Smích, který vyvolá v Sheově těle ohromnou slast. Jako by měl těsně před orgasmem. S ním se milovat musí být jedna báseň. Ne! Není pro něj, vyžene si myšlenky na něj.

„Nikdo nemůže být jako ti dva. Jsou jak led a oheň. Jsou prostě párem, který se nikdy nemůže setkat,“ řekne zamyšleně a černé oči se dívají směrem, kde je ukrytý Shea.

„Ale mohou žít v toleranci. Víš, že to město potřebuje,“ říká po cestě k autu šamanka svému vnukovi. Má ho ráda, ale ta změna se ji dotkla. Proč nemohl se smířit s tím, že je poznamenaný? Proč? Ona s tím žije celé věky. Bolí ji to, když se dívá na to, jak změkčil. Město z něj vysává jeho podstatu. Ale ten detektiv by ho mohl vrátit do starých kolejí, ale ten paličák to nevidí. Myslí si, že je stejný jako před léty. Není a nikdy nebude. Ztrácí se a ji to rve duši. „Nemůžou být rozhádaní. Jestli ano, jezero utrpí. Víš, že nesmíme je rozhněvat.“

„Tak jeden zmizí,“ usekne ji nevrle Yan. „Stačí vybrat který.“

„To bys chtěl? Další mrtví?“ Pohladí ho po tváři. Nikoho jiného už nemá. Všichni jsou mrtví. „Kolik jich ještě má být?“

Yan uhne očima. Ne, nechtěl, ale neví co dělat. „Nechtěl, ale jezero musí existovat, takové jaké je. Nedá se to vrátit.“

Šamanka zesmutní a zadívá se směrem k jezeru. „Já vím. Kéž bych to nikdy neudělala.“

„Není to tvoje vina, ale ti dva…“

Šamka se usměje a najednou vypadá jako za mlada. „Nech tomu volný průběh.“

Yan se kysele usměje a potom se podívá k domu. Povzdechne si. Má dát najevo, že o něm ví? Odjede. Šamanka se vrátí k domu. Mine hlavní vchod a obchází ho z leva.

„Je mým vnukem.“

„Hm, to už vím. Pojedu. Váš vnuk je zajímavým, ale nebezpečným ve všech ohledech. Půjdu si hledat jinou kořist.“

„Nechte jezero na pokoji.“

Shea pomalu přikývne. „Co v něm je?“

Šamanka mlčí. 

„Nechám je na pokoji.“ Pomalu se usměje. „Dokud mi nepřijde pod ruku nebo mě nechá na pokoji. Potom je zničím.“ Šamanka se zachvěje. Má tu moc? Kdo ví, protože od chvíle, kdy ho uviděla, připadá ji zvláštní. Něco v něm je. Jako v ní a vnukovi prokletí nesmrtelnosti.

Shea hvízdne. Z blízkého lesa se vyřítí šťastný Raffy. Naskočí do auta a podívá se na páníčka.

„Haf!“

„Půjdeme, to víš, že ano. Určitě sem ještě zajdeme. Tobě duchové minulosti nevadí, hádám.“ Vyjede a pomalu se kodrcá lesní cestou, když prudce zabrzdí. Před ním stojí černá obluda. Vysedne.

„Hej, co parkovat někde jinde?!“

„Shea.“

Shea k němu přistoupí a najednou ho obejme. Zbláznil se, kope si hrob, ale aspoň jednou. Přitiskne ho k autu a políbí. Yan překvapeně zůstane stát a nic nedělá.

Shea mu pohladí rty. „Odjeď, chci žít. Víš, jsi krásný, ale udělal jsi chybu. Byl bys krásnější, kdybys zůstal tím, kým jste byli. Potom bych o tebe bojoval.“

„Musel jsem,“ řekne chladně, ale vůbec nechápe. Má pocit, že mluví o jiných věcech. „Jak se ti líbí Zachary?“

Vinen – dokonalá sprcha. Odtáhne se. „Nelíbí se mi.“

Yan povzdechne. Tohle nepůjde. „Nic, pojedu.“

Shea přikývne. Mobil. Zasténá. Jde k autu, vezme ho. „Ano?“

„Mají ho. Dostali vraha Judithy,“ slyší rozčileného Kernyho.

„To není možné!“

„Ale jo. Je to ten co ji pronásledoval a přiznal se.“

„Jedu tam! Vypadněte z cesty a fofrem!“ Yan se podiví, jak se změnil. Z hravého raráška doslova buldog. Nemá ty psy rád. Nemohl by s někým takovým žít. Rychle vyjede. V ústí ho předjede hnědé obyčejné auto. Ještě zahlédne ruku, jak na střechu dá zapnutý maják. Co se asi stalo?

 

Komentář

Jezero příšer - 9. Vrah ze sluneční ulice