Jdi na obsah Jdi na menu
 


3 část cyklu Válečné setkání: Setkání

27. 6. 2007

       

 

 

  SETKÁNÍ

 

 

 

„Jsem už tady týden, od té doby, co jsem pomohl k útěku Arminovi. A těsně před válkou, dva dny před koncem, mě zraní. Jaká ironie! Nakonec jsem přece jen skončil v nemocnici. Měl bych napsat Káti. Bude to můj poslední dopis, který odešlu a který dostane. Pak už nebude nic.” 

Leží na posteli a přemýšlí o tom, co bude dělat dál. Nechce opustit svoji sestru Káti. Jak rád by byl, kdyby ji mohl ještě jednou vidět, jak rád by jí pohlédl do tváře, ale bohužel to není možné. Mohl by se vrátit a zůstat s ní. Jenže pokud by to udělal, co by ho čekalo? Továrna, nic jiného. Přetočí hlavu k oknu a dívá se ven, na zeleň a na stromy v plném květu. Je tam tak krásně. Musí se rozhodnout.

V posledním dopise jí naznačil, že by chtěl, aby odešla, ale povedlo by se jí to vůbec? A taky je otázka, jestli by vůbec chtěla. Možná, že nechce odejít z Leningradu, možná, že chce zůstat tam, kde jsou všichni pohřbeni. Napíše jí.

„Sestřičko, prosím vás, můžete mi donést kus papíru a tužky?” usměje se mile na sestřičku, která prochází kolem pacientů.

„Jistě, hádám, že chcete napsat domů.”

„Ano. Chci dát vědět svoji sestře Káti, že jsem naživu a že se brzy vrátím. Zůstali jsme už jen my dva.”

Sestřička účastně přikývne a odejde hledat kus tužky a papíru. Hodně vojáků teď píše domů a ona takové žádosti slýchá co chvilku.

„Milá Kati,

je to už dlouho, co jsem Ti napsal. Dostala jsi vůbec můj dopis? Jen doufám, že ano. Byl jsem zraněný a teď se léčím na okraji Berlína. Už je po válce a já se snad brzy vrátím. Doufám a modlím se, abys byla zdravá. Nevím, jak to napsat. Doufám, že můj synovec dostal koníka, kterého jsem mu vyřezal. Ve válce není moc času, ale někdy... když je odpočinek a nemáme co dělat... uděláš to, oč jsem Tě prosil? Já budu čekat. Myslím, že přece jen se neuvidíme tak brzy, jak bych chtěl. Píšu jen málo. K čemu psát dlouze, když mne snad  za chvilku uvidíš? Už budu končit. Jen jsem Ti chtěl dát vědět, že jsem v pořádku.

S láskou

Kosťa“

Složí dopis a zamračí se. Domů se už nevrátí. Je možné, že Káti už nikdy neuvidí.

Vytáhne zpod postele bágl se svými věcmi a otevře ho. Vytáhne dopisy pečlivě zabalené do kusu celty a pohladí je. To je to poslední, co ji k němu bude vázat. Pak vytáhne věci po dědečkovi. Kdyby nebylo tebe, tak dnes tady neležím a nepřemýšlím o útěku, pomyslí si. Schová dopisy zpět do batohu a lehne si. Přemýšlí, jestli někdo nenašel váček s drahými kameny, které sebral mrtvému německému důstojníkovi ve Varšavě. Půlku si nechal pro sebe a druhou poslal Káti.

Možná, že se nakonec přece jen setkají v Paříži, městě lásky. Kdo ví, jak to celé dopadne?

Otočí se a zahledí se na nohu a ruku, které má potrhané od střepiny granátu. Byla to jeho chyba, že při dobývání Berlína přehlédl toho vojáka... Vojáka? Spíš kluka s granátem. Hodil ho po něm a on se nestačil ukrýt. Jen si stihl přikrýt oči, hlavu a schoulit do klubíčka. Pak už jen viděl, jak toho kluka zabil jeho soused z jednotky. Jeho samotného odvezli a měl štěstí, že chirurg, který ho ošetřoval, byl nováček a neodbyl ho jako ti ostatní.

Teď tu leží v posteli, poslouchá zpěv ptáků a dumá nad tím, jak dezertovat. Ještě dnes večer odešle dopis Káti. Od toho dne, co ji poslal drahé kameny s dopisem, od ní nic nepřišlo.

 Ubíhá den za dnem a on pozoruje, jak vojáci postupně odcházejí. Jen on zůstává, ale nakonec dostává také dopis. Chvilku ho převrací a přemýšlí, co mu z velitelství chtějí.

 Propouštěcí dopis. Jakmile bude zdravý, má se hlásit na vlakové stanici a odjet domů.

Zatrne mu. Už to začíná. Příliš brzy, pomyslí si poplašeně, nic nestihnu. Musí zmizet ze světa. Pohodí dopis na postel.

„Tak brzy pojedete za Káti, že?“ řekne sestřička Elena, ta, co mu dala dopisní papír a tužku. Zvedne dopis a dívá se na něho.

 „Ano, a moc se těším, až se projdu po řece Něvě, tak jako před válkou. Doufám, že město zůstalo celé. Ne, určitě je celé a začíná být stejně rušné jako předtím.“ Odmlčí se. Dívají se na sebe s pochopením. Stejně jako on i ona zažila hrůzy války.

„Je čas žít,“zašeptá a sevře jeho ruku. „Je čas zapomenout a začít znova.“ Vstane a položí propouštěcí dopis zpět.

Od příchodu propouštěcího dopisu uplynuly dva týdny a on se snaží prodloužit svůj zdejší pobyt, ale nakonec i on, jako jeden z posledních, odchází. Otočí se a dívá se na tu velkou vilu, kde se léčil a určitým způsobem byl spokojený. Teď musí zmizet ze světa. Zmizet a najít Armina. Zeptat se ho na tolik věcí, na které zná odpovědi jen on, a pak... neví.

Asi začne studovat. Ano, vždy toužil studovat. Nadhodí si batoh a vykročí směrem na  Frankfurt.

Chaos. Všude jen chaos. Nikdo nic neví, nikoho nic nezajímá, a tak vezme papíry, které našel u jednoho mrtvého těla, a stane se z něho Klaus Krawtz. Svoje papíry velmi pečlivě schová. Ukradne oblečení a postupně se z něj stává civilista. Učí se jemnějším odstínům německého jazyka a prochází zemí, která je v chaosu. Jde k Američanům. Přemýšlí, jestli má přiznat, že je dezertér nebo ne, ale nakonec projde jako Němec vracející se domů.

Cestou vidí proudy bezcílně bloudících lidi, kteří hledají úkryt, hledají místo, kde by mohli zůstat. Ženy, děti, staříci na povozech nebo častěji jen s batohy a kufry. S malými uzlíky, ve kterých mají jen to nejnutnější. Jdou zemí zpustošenou válkou a hledají svoje staré nebo nové domovy. Snaží se najít nový život.

Málokdy je vidět muže. Jako by se ztratili. A kontroly, které ho zastavují. Ukáže jim průkazy, co sebral tomu mrtvému vojákovi. Všichni se snaží přežít a chránit svůj majetek. I on se nenápadně snaží v tom chaosu zmizet. Ztratit se.

Konečně dojde k Američanům. Výslech. Kdo je, kam jde a proč. Odpovídá tak, jak si to předem připravil.

 „Jsem voják. Vracím se domů. Jednotku rozpustili a já se chci dostat k sestře do Frankfurtu.“ Má strach, ale nedává to najevo. Dát najevo strach znamená, že ho zadrží...

„Je mi líto, ale musíte tady zůstat, dokud to nepřezkoumáme.“

Když ho vedou do sběrného tábora, přepadne ho úzkost. Mlčky si najde svůj kout a pozoruje je. Hádají se a někteří jen sedí a čekají na svůj osud.

Musím si hlídat své věci, uvědomí si. Přežít, to neplatí jen pro válku, ale i tady. Začíná přežití v jiném smyslu. Získat výhody nad ostatními. Jídlo, věci, které lze vyměnit. I tady, kde nic není, bují kšeftařina. Snaží se vyjít s jídlem, které dostává, a čeká na propuštění.

Začínají se nést fámy, že hledají příslušníky SS, lidi, kteří jsou spojeni s tábory, a jemu zatrne. Co když... neví ani, čí jméno to teď nosí. Čím byl ve válce. Co udělal? Začíná si uvědomovat, jak to bylo nebezpečné, přivlastnit si identitu někoho jiného. Chápe, že jejich první příkaz byl Vyhrňte si rukáv. Osvobozoval jsem jeden z táborů, chce říct nahlas, ale mlčí.

Vidí, jak jednoho Němce dostihnou a začnou ho mlátit. Nechápe proč, a nechce se do toho plést. Šíří se zpráva, že to byl kolaborant. Pak, že byl v SS.

Nechápe to. Lidé jako by ještě byli ve válce. Snaží se svoje jednáni ospravedlnit. Ospravedlnit to, co udělali. Mají strach, tomu rozumí, ale proč teď, když je po válce?

 Pomalu to začíná chápat. Že mají strach, že potřebují najít ty, kteří to zavinili, kteří je dostali do této situace. Nechtějí nic slyšet, jen se pomstít. Stále jen pomsta. Jak dlouho bude ještě válka žít?

Třetí den se ho pokoušejí okrást. Skoro je zabije a musí být odtržen táborovou hlídkou. Vidí i ruské vojáky, ti jsou odvedení jako první. V noci se budí hrůzou, že ho odvedou zpět a pak, že už bude konec. Hlídá si svoje věci velmi úzkostlivě, stejně jako všichni v této čekací stanici. Nakonec je propuštěn, ale muž, který ho vyslýchal, ho zadrží, když odchází.

 „Tady je kontakt, kdybyste měl problémy. Co já vím, proč utíkáte...“ Strčí mu do ruky malý přeložený papírek.

„Proč jste mě neudal? Proč jste mě nevrátili?“ V kapse drží malou zbraň, kterou nenašli. Jestli ho bude muset zabít...

„Kdo ví? Možná nemám rád komunisty, možná nemám rád Rusy,“ odpoví s důrazem na slovo Rusy. Zamračí se. „Rozhodně si dávejte pozor. Časy nejsou růžové a spojenectví nebude trvat navždy. Tu zbraň v kapse nemusíte použít. Budu muset jít. Jak říkám, buďte opatrný.“ Otočí se a mlčky mizí v provizorní budově.

Kosťa nechápe, proč ho nezadržel, proč ho nepředal, ale využije slabosti toho muže a odejde. Sám - a bez ohlédnutí. Musí se dostat do Frankfurtu, protože jedině tam najde Armina a dozví se to, co chce slyšet.

 

„Už je to skoro rok a ještě jsem tam nedorazil,“ pomyslí si Kosťa odpočívající na jednom statku. Vše se pomalu vrací do starých kolejí. Pozdraví s úsměvem hospodyni. Před měsícem se jí vrátil manžel ze zajetí Američanů a ona je celá šťastná, že konečně na vše nebude sama. V dnešní době, i když uběhl jen rok od války, není nic jednoduchého. Německo je pořád stejné jako dřív. Lidé mají strach. Strach jako předtím, než Hitler přišel k moci. Nikdo nic neví a není, kam se dovolat. Musí chránit sebe a svůj majetek před těmi, kteří ho chtějí uchvátit. Nikdo neví, co platí.

Politika se mění každým dnem. Lidé nevědí, co mají dělat, a tak se snaží na tom svém malém kousku země přežít. Potraviny nejsou ani na vesnicích, krade se, dělá se vše pro přežití té doby bezvládí.

Putuje tou zemí a snaží se dostat do Frankfurtu. Zastavuje se a poslouchá co se kde děje. Občas někde zůstane delší dobu jako například tady na tom statku. Nejdřív nedůvěra a strach. Kolikrát se před ním zavřely dveře a on musel spát v kůlnách, v polorozbořených budovách. Procházel městy a viděl lidi opravovat domy, děti prohledávat sutiny a opatrně schovávat věci, které našly a odnesly domů. Talíř, vidličku, cokoliv tak samozřejmé před válkou.

Jednou našel talíře. Vyměnil je za potraviny. Výměnný obchod.

„Dej mi to, co potřebuju, a já ti dám to, co mám já...“  Nejstarší druh obchodu, to je to, co přetrvalo v téhle zemi. Cokoliv, co není zničené, je poklad, za který můžeš dostat věci, které potřebuješ. Nejdůležitější osobou je hadrář a jeho příjezd na vesnici je svátkem. Mění věci a přitom se probírají klepy a to, co se děje někde jinde. Zprávy, které každý poslouchá a které nejsou dostupné.

„Letos je moc sucho,“prohodí hospodář. Kosťa přikývne. Co na to říct. Hospodář si sedne vedle něho na lavičku. „Nechceš tady zůstat natrvalo? Takového pracanta rádi přivítáme.“ 

„Ne, děkuji, ale musím dál. Někoho hledám. Někoho, koho jsem poznal ve válce a je mi blízký. „

„Žena?“

„Ne, přítel. Zachránil mi život. Chci ho najít, poděkovat, vidět...“ Odmlčí se.

„Tak to chápu. Já byl skoro celou válku ve Francii a pak v zajetí. Neměl jsem se špatně.“

„Jaká je Paříž?“ zeptá se trochu nesměle Kosťa. Hospodář se zasměje.

„Krásná, veselá, tak trochu bezstarostná. Jak se to vezme. Život tam šel dál, i když partyzáni a odboj byli na každém rohu.“ Vypráví mu o krásných palácích, o lidech a o pařížských kavárničkách, o mostech přes řeku Seinu, o nočních podnicích a historii.

„Hodně jste toho viděl.“

„Ano. To ano, a hlavně byl jsem v jednotce s vojákem, kterého Paříž fascinovala a dovedl o ní vyprávět hodiny. Zůstaneš tady do konce léta? Na sklizeň.“ Kosťa váhá. Měl by ho najít, ale pokud je v zajetí...

„Zůstanu.“

Horké léto pokračuje a Kosťa si zvyká na práci na statku. Jídla není nazbyt, ale i tak se dobře nají. Jednoho večera ho probudí dotyk. Vyskočí a vrhne se ke zbrani.

„Psst!“ uslyší hospodáře. „Poslední dobou se tady staly divné věci. Myslím, že jdou po tobě. Raději rychle zmiz. Žena ti tady připravila trochu jídla na cestu.“ Kosťa mlčky vezme uzlík s jídlem, rychle na sebe nachází věci a odchází.

 „Nevím, kdo jsi, Klausi, ale určitě není to tvoje jméno. Za poslední měsíc se tady staly podivné vraždy a oni chtějí najít viníka, ať je to kdokoliv... A ty jsi cizinec. Vím, že ty jsi to nebyl, ale bude lepší, když zmizíš. Buď opatrný, ano?“ Popostrčí ho ven. „Zdržím je tu.“

Kosťa rychlým během přes pole vyrazí k lesu. Schová se a otočí se, aby dobře viděl. Upraví si batoh a vyrazí do Frankfurtu. Ještě tak daleko, posteskne si, ale jde dál. Dorazí do městečka a chce koupit potraviny. Nic. Bude to špatná cesta. Obyvatelé si hledí svého a moc se o cizince nezajímají. A ti, co ano, si ho jen tak prohlédnou a hledí si svého. Každý má své starosti a v dnešní době raději nic nevědět. Starat se o sebe a pokud možno na sebe neupozorňovat.

Kosťa prochází zemí a cítí nejistotu a strach. Pořád ho trápí jeho jméno. Vytáhne lístek se jménem, který dostal od toho muže v sběrném táboře.

Jméno ve Francii. Slyšel o organizacích, které pomáhají hledat ztracené lidi, o organizacích, které posílají lidi do Ameriky. Ale co je to za organizaci, která se stará o lidi jako je on? Moc tomu jménu nevěří. Ne, napřed musí najít Armina, pak snad svoje jméno získá zpět. Bude muset.

 Po nekonečných kilometrech, které ho dělily od města, kde Armin žije se svou rodinou, konečně je tady. Začne váhat. Pamatuje si dobře adresu, kterou viděl jen jedinkrát na balíku. Adolf Hitler Strasse 1205. Neví, jak ji najde a zeptat se, to by přitáhl pozornost. Jméno ulice tak nenáviděné i oslavované. Zeptat se špatné osoby... nechce přemýšlet, jak by mohl skončit, a přesto to musí risknout. Prochází městem, které se už trochu vzpamatovalo z hrůz války, ale i tak vidí lidí, jak se stále prohrabují sutinami, jak spěchají za svými věcmi. Do práce a dál.

První tramvaj. Je udivený, ale život musí jít dál. Nakonec se odhodlá a tiše se zeptá jedné starší paní, která sedí s hůlkou před jedním z pobořených domů.

„Prosím vás, můžete mi říct, kde najdu ulici Adolfa Hitlera číslo 1205? Znám jen tuhle adresu a ve městě se toho hodně změnilo.“

Usměje se uklidňujícím úsměvem. „Někoho hledáte?“

„Přítele. Armina Vormena.“

„Pan učitel. Slyšela jsem, že se vrátil.“ Kosťovi skoro vyhrknou do očí slzy. Přežil. Je to tak dobře, je tomu velmi rád.

„Ano, prosím vás, kde ho najdu? Zachránil mi život.“

Stařena se na něho zkoumavě dívá. Váhá. Co když je to naopak a ona právě řekne adresu někomu, kdo ho chce zabít. Dívá se do jeho čokoládových oči. Povzdechne si. Krásné oči.

„Je to blízko kostela. Ještě stojí. Vidíte?“

Kosťa se otočí a v dálce vidí věž kostela. „Za ním zahnete doleva a o dvě ulice dál je jeho dům.“ 

Kosťa se zvedne. Dotkne se její ruky a stiskne ji.

„Děkuji vám. Moc děkuji.“ Zvedne se a zadívá se ke kostelu. Pocítí vzrušení. Tak, konečně ho uvidí. Konečně se mu znovu podívá do tváře. Tím začínají přicházet i pochyby o tom, jak bude reagovat Armin. Má se s ním skutečně setkat? Nemá to nechat být? Nemá to nechat být tak, jak to je, a nepřipomínat minulost? Minulost, která není moc hezká, která je ošklivá.

Dnes se každý snaží zapomenout na hrůzy války, i když následky jsou vidět na každém kroku. A on chce vtrhnout do jeho rodiny a narušit, možná... neví, co si myslel, když jde za ním přes celou zemi.

Co vlastně chce? Jen ho vidět, zeptat se na ty mrazivé noci? Začít tam, kde skončili?

 Dívá se na kostel a neví, co dál. Je tak blízko. Kvůli němu opustil Káti, opustil vše, co znal, a teď před cílem váhá.

Narovná se. Ne, tak to není, on ho musí vidět. Musí znát pravdu. Pravdu o tom, co se tam tehdy s nimi stalo.

Vykročí a jde. Mine kostel. Nevnímá obnovený život města, hrající si děti, nevnímá okolo sebe lidi. Jde a nakonec stane před domem číslo 1205. Opět zaváhá, a nakonec zaklepe. Slyší dětský smích a otevře mu... to musí být Johann. Je skoro stejně starý jako on. Uvědomí si propast mezi nimi dvěma. Mezi Johannem a sebou, mezi Arminem a sebou.

„Hledáte někoho?“ Podezřívavé oči.

„Armina Vormena,“ hlesne. Johann se otočí dozadu.

„Mami!“ Stojí u dveří jako stráž a jen se na něho neproniknutelně dívá. Má oči po Arminovi.

„Johanne, co je?“ Přistoupí a on pozná ženu z fotografie. Vidí,  jak její úsměv tuhne. „Běž pryč!“ přikáže Johannovi.

„Ale, mami, já už jsem dospělý.“ Ta se k němu otočí a zamračí. „Fajn, jak chceš.“ Johann se otočí se a zmizí v hloubi domu.

„Co mu chcete? Není tady.“ V ruce žmoulá utěrku.

„Není? Ale jedna žena na náměstí mi řekla, že se vrátil.“ Kosťa je udivený. Nechápe, co to znamená.

„To není vaše věc. Není tady, a už zmizte.“

„Annie, kdo to je?“ uslyší mužský hlas, ale není to hlas Armina.

„Kde je? Nehnu se, dokud to nezjistím.“

Žena sevře rty do úzké čárky, když vidí jeho neústupný výraz.

„Budeme se rozvádět a on odešel. Nechal mě tu celou válku samotnou. Byl tady jen jednou. Našla jsem si někoho jiného. Někoho, kdo mě má rád a děti taky a neopustí mě.“

„Armin má svoje děti taky moc rád,“ usekne její litanii. Ta se odmlčí a podezřívavě se na něho podívá.

„A vy jste kdo?“

„Tak nevíte, kde by mohl být?“

„Ne!“ Práskne dveřmi a nechá Kosťu stát za nimi.

Kosťa se posadí na zápraží. Celou dobu si myslel, jak ho tady najde. Jak se ho zeptá na ty dny a pak zmizí, a nakonec je všechno jinak. Kde jen může být? Musel to být pro něho šok. Ale je pravda, že když byl s ním, tak nikdy nemluvil o Annie. Jen o svých dětech. A nakonec to dopadlo takhle. Ale hlavně, že ví, že je naživu. Nic důležitějšího není. Jenže kde teď může být, kde ho hledat v té velké zemi?

A pak si vzpomene na jediného člověka, o kterém mluvil. O baronu Friedrichovi von Alystock. Kde to jen říkal, že bydlí? Vybavuje se mu jen růže.. sakra. Přemýšlí a jde zpět na náměstí. Posadí se vedle té stařeny. Stále tam sedí a dívá se na rušné náměstí. Kolem projde muž s dívkou a drží se za ruce.

„Oni jsou budoucnost,“ prohodí stařenka.

Kosťa nic neřekne. Má pravdu. Měl by najít si milou dívku, měl by něco vystudovat a žít dál. Mít děti, dům, ženu, psa a práci. Měl by začít žít stejně jako ostatní. Pokusit se zapomenout na válku, zapomenout, že někdy nějaký Armin Vormen existoval.  Možná, že on už zapomněl.

Ne. To setkání v Berlíně. Bylo tak... zabil kvůli němu vojáka ze své jednotky. Ukradl džíp a pomohl mu k útěku. Byla to splátka za záchranu života? Jenže v tu chvíli nepřemýšlel o nějaké splátce, o tom, že by vrátil dluh. Šel a udělal to stejně jako tehdy on. Nemusel ho vzít do ruin a mohl ho nechat zmrznout. Udělal to, ale proč to udělal?

Právě to ho trápí. Proč? Neustále otázky bez odpovědi. Musí zjistit, musí si vzpomenout.

Sedí s tou stařenou ještě hodnou chvíli a stejně jako ona se dívá na náměstí a lidi na něm. K večeru vstane a chce odejít.

„Nechcete u mne přespat?“ Otočí se k ní. Dívá se na něho klidně, jako by ho znala cela léta. Natáhne ruku a ona se o ni opře. Na dláždicích je slyšet její hůlka.

„Jste moc vysoký. Kde jste ho poznal?“

„V Rusku u Leningradu.“ Ta si to zopakuje.

„Zvláštní jméno. Cizokrajné.“

„Nebojíte se mě?“ Suchý skřehotavý smích.

„V mém věku se už ničeho nebojím, válka mi všechno vzala. Syna, vnuka i dceru. Zůstaly mi prázdné ruce. Všechny jsem přežila. Je hrozné, když rodiče přežijí své děti. Nemělo by to tak být. Nakonec jsem zůstala sama. Až zemřu, nic tu po mě nezůstane. Nikdo si na mě nevzpomene. Armin byl moc dobrý učitel.“

„A jak to víte?“

„Učil mého vnuka. A moc dobře, a pak přišla válka. Všechno vzala. Myslela jsem si, jak to budu nenávidět, sžírala jsem se pomstou, a nakonec tu jen sedím den co den na náměstí  a vzpomínám na ně na všechny. Povídám si s nimi, jako by tu byli a nikam neodešli., Budoucnost je ve vás. A v tom, abyste to už nikdy nedopustili. Už jsme tady.“

Otevře dveře a vede ho nahoru do bytu. Kosťa má z celé situace divný pocit. Je to... dalo by se říct, že je to první člověk, který ho někam pozval.

Stařenka má krásný velký byt a všude fotografie. Vezme jednu do ruky.

 „Syn s dcerou. Mrtví. Válka – Polsko - a dcera -  bomba.“ 

Bere jednu fotografii za druhou a říká: „ Manžel. Kulka. Vnuk. Válka - Německo.“ „Tady jsme všichni u moře.“

Vidí rozesmátou rodinu. Oni byli taky takoví, když byli na pikniku u Něvy nebo u moře. Ani si nevšimne, že stařenka zmizela. Vzpomene si na tu rodinu u Varšavy a na fotografii smějícího se mladého muže v uniformě s koněm po boku. Jsou si tak podobni.

„Moc toho nemám.“

Kosťa položí fotografii na místo a jde se starou paní do jídelny. Čaj. Ztuhne. Armin a čaj. Vzpomínky se mu nahrnou do hlavy a on najednou je v zemljance a ohřívá si ruce nad kamínky a Armin chystá čaj. Pak bere jeho ruce do svých a tře mu je. Usmívají se na sebe. Uprostřed válečné vřavy. Jako by tam venku nic nebylo. Jen oni dva.

„Čaj?“

Bezmocně přikývne a sleduje, jak do jemného šálku teče zlatá tekutina.

 „Nevím, proč jsem ho šetřila. Celé roky, dalo by se říct. Manžel ho přivezl z Berlína. Byl obchodník a velmi bohatý. Už jsem dlouho neměla hosta. Už ke mně nikdo nechodí. Taky proč? Ke staré ženské, která jen vzpomíná.“

„Máte tady věci, pro které by se v dnešní době zabíjelo.“

„Jsou to všichni hlupáci. Až tady nebudu, ať si to klidně vezmou. Nic nemůže nahradit ty, co jsem ztratila. Dala bych všechno...“ ponoří se do mlčení. Vezme si kousek chleba. „V mém věku toho moc nepotřebuji. Jen si berte. Jak říkám, manžel byl velmi bohatý.“

Kosťa se dívá na chleba, na kousek másla... nevzpomíná si, že by někdy viděl máslo, sýr a kousek klobásy. Trochu rozpačitě si nabere a pustí se do toho. Jídlo. Takové jako před válkou. Ta stará žena se na něho usmívá a popíjí čaj.

„Co budete dělat, až ho najdete?“

„Musím se ho na něco zeptat. Něco zjistit. A pak budu studovat. Na Sorbonně v Paříži. Dědeček tam byl na svatební cestě. Je to krásné město.“

„Ano, je krásné. Bude se vám tam líbit. Chutnalo vám?“ Stařence je dobře jak už dlouho ne. Ten muž sedící naproti v ní vzbuzuje zájem. Je tak odlišný. Místo aby studoval, tak hledá přítele. Pochopila by, že rodinu, ženu, děti, ale přítele?

Je tak zvláštní. Určitě není Němec - s jeho hnědými vlasy a tmavýma očima. Ale kdo ví? Možná je Němec. Ne všichni jsou blond. Její manžel měl také tmavé vlasy.

Zvedne se a odvede ho do ložnice. Zavře dveře a odšourá se do obývacího pokoje mezi svoje nejmilejší.

Kosťa si lehne a batoh, který je s ním od začátku války, odloží vedle. Lehne si a dívá se do stropu. Ta žena má pravdu. Měl by přestat hledat a soustředit se na svoji budoucnost. Oči se mu klíží, když se narovná a vzpomene si, kde má Armina hledat.  Bavorsko. Je podle mapy sice velké, ale ne tak velké jako celé Německo.

 Ráno vstane, umyje se a opět si pomyslí, jaký je to tady luxus.

„Tak kam se teď vypravíte?“

„Do Bavorska. Jednou mi vyprávěl o svém příteli Friedrichu von Alystock. Určitě  je tam.“

Stařenka se zarazí. „Počkejte, možná vám budu moct pomoci.“ Opře se o hůlku a přejde k jiným dveřím. Otevře a Kosťa jde za ní. „To je pracovna.“

Kosťa se podívá na obrazy na stěnách a pak na její šaty. Je to jiná osoba, než viděl na fotografiíich. Ne, jen šaty se změnily, nic víc. Vidí, jak otevírá šuplík a vytahuje notes.

„Manželovy kontakty na obchodní partnery nebo na známé. Většina už asi nežije.“ Mlčky jím listuje.

„Baron Friedrich von Alystock, Rosenheim. Je to on?“

„Ano, je. Nevím, jak vám mám poděkovat. Tam ho určitě najdu.“ Přistoupí k ní a s jiskřičkami v očích jí políbí ruku. Ta se zardí. Jak je to dlouho, co někdo něco takového udělal? Dnešní doba je tak uspěchaná.

„Ještě jednou vám za vše děkuji a jsem navždy vaším dlužníkem.“

„Jsem jen ráda, že jsem mohla pomoci. A já děkuji za vyrušení z jednotvárnosti. Možná, že už je na čase přestat se tady schovávat a spíš něco dělat. Do rezavého železa ještě nepatřím. A běžte.“ Kosťa se na ni ohlédne a vyjde ven.

Tak milý člověk. Dnešní mládež už je tak jiná. Snad Armina najde. Zachvěje se, snad se nespletla a není to někdo, kdo chce Arminovi ublížit.

 

Tak znovu na cestách. Je pořád velmi opatrný a občas se mu povede svézt. Teď, když ví, že je jeho přítel na živu, pospíchá. Něco ho popohání dopředu.

Mnichov. Vyhne se mu. Zničehonic ho už nezajímají lidé, situace... chce vidět jen Armina. Zeptat se a pak... neví.

Poslouchá historky z války a sám mlčí. Dojede do Rosenheimu. Krajina v Bavorsku je opravdu nádherná. Je už tak blízko cíle. Vjede do Rosenheimu na žebřiňáku.

Městečko nedotknuté válkou. Tak mírumilovné. Čas jako by se v něm zastavil. Kavárnička a pár stolečků, u kterých sedí ženy. Zvednou zvědavě hlavy a dívají se na Kosťu. Je mu to trochu nepříjemné, jak si ho upřeně prohlížejí.

Jde dál, až dorazí k hospodě. Slyší cinkot sklenic a dostane žízeň. Vejde dovnitř a sedne si do rohu. Přistane před ním tuplák piva a on se podívá na korbel a pěnu. Zvedne hlavu.

„Kolik?“

„To je na účet pana Friedberga.“ Kosťa se zvedne a tuplák vezme s sebou.

„Mohu přisednout?“ Je udivený, ale nedává to znát. Po válce, a pivo. Je drahé, a přesto mu je ten cizí muž kupuje.

„Jistě, jen se posaďte.“ Chvilku mlčí a oba popíjejí.

„Proč?“

„Zaprvé se mi líbíte a zadruhé mám pro vás návrh.“

„Návrh?“ Důkladně si ho prohlédne.

„Mám malou dílničku na auta. Jo, jsem automechanik. Jenže válka... muži jsou pryč a ženské se nevyznají v technických věcech, ale neříkejte to mojí staré. Roztrhla by mě jako hada.“ Smích.

„No bodejť. V autech se vyzná stejně dobře jako ty,“ houkne muž s pivním břichem od sousedního stolu.

„Jistěže. Jinak bych si ji nevzal!“ vybuchne majitel autodílny. „Ale abych se vrátil k té nabídce. Nechcete pro mne pracovat?“

Kosťa otočí korbelem. „Jasně, v autech se trochu vyznám.“ Majitel napřáhne ruku a plácnou si. Dopijí pivo a zvednou se.

„Dnes tě ubytuji a zítra bys začal. Mám dceru, ale té si nevšímej.“ Dovede ho domů a zavede do kumbálu nad dílnou.

Kosťa se posadí na lůžko. Neví, proč najednou změnil plán. Chtěl přece vyhledat. Armina. Má strach. Strach se s ním vidět. Nechce ho vidět. Ne teď.

Druhý den začne pracovat na autech. Čistí je, montuje, opravuje a vnímá poklidný život městečka. Vidí, že i přes nedostatek benzínu se majitelovi daří. Rodina ho dobře přijala až na Johannu, jejich dceru. Vůbec jí nerozumí. Až jednou v hospodě mu všichni vysvětlí, proč se kolem dílny začaly rojit ženské.

„Tak co, už sis vybral?“ šťouchne do něho majitel pekařství.

„Vybral? Nerozumím.“ Smích okolo něho.

„Chlapi, kdo mu to vysvětlí?“ Jeden se narovná a s úsměvem říká: „Já se obětuji.“

„Proč se má pan učitel Schwabach obětovat?“

 Všichni se rozesmějí ještě víc. Majitel uzenářství si odkašle a nakloní se k němu.

„Jsi jediný svobodný mužský v městečku, když nepočítáme pana barona, kněze a starého hrobníka. A ženských je tu jak máků. Chápeš?“

Kosťovi to dochází a jeho úsměv se pomalu ztrácí. Smích, mohutné poplácání po zádech a objednání další rundy. Pak si vzpomene. Baron.

„Baron? Kdo to je? Ještě jsem ho tady neviděl.“

„Baron Friedrich von Alystock. Má panství nahoře a sám sem nejezdí. Je na vozíčku. Ve válce prý pomáhal odboji a dokonce byl  krátce před koncem války zatčen gestapem.“

„Počkejte, chlapi. Ještě nám neřekl, koho si vybral!“ Všichni na něho upřou oči. Kosťa si nervózně poposedne a ošije se. Je v městečku rád a místní lidi si oblíbil. Přivítali ho tady královsky a on se nějak s klidným ruchem městečka sžil. Ticho v hospodě by se dalo krájet, i ta moucha ztichla.

„Já... vůbec mi nedošlo. Tolik práce a ...“ Neví,co říct. Ostatní se přestanou usmívat.

„Je to těžké. Válka nám skoro vše vzala. Budou tě uhánět a my... víš, už se na tebe začali vyptávat.“

„To je pravda. Lepší je mít vosu v zadku než vdavekchtivou ženskou a těch tady je...  a k tomu ještě dobře vypadáš.“

Všichni pochmurně sedí a pomalu upíjí. Jen moucha se probudila k životu a prochází se po stole. Plác - a moucha skončí na plácačce. Nikdo nezvedne hlavu.

„Nerad bych tě ztratil. Ani před válkou jsem neměl nikoho tak šikovného. Tady se to počítá.“ Kosťa se opře o židli a podívá se na krajinku na zdi. Musí se konečně rozhodnout. Nemůže tak dál žít.

„Je to daleko na panství pana barona?“

„K zámku jsou ani ne tři hodiny chůze. Vím to přesně,“ pochlubí se učitel.

 

V neděli se svátečněji obleče. Vezme věci, které tady nechce nechat, a vyrazí ven. V kapse cítí tíhu zbraně. Je opravdu horko. Je konec srpna a babí léto se zrovna probouzí.

Dva roky od konce války. Jde loukami a palouky, pak lesem a zastaví se před topolovou aleji. Jde dál a nakonec zůstane stát u jednoho stromu a dívá se na zámek. Není moc zničený. V dálce uslyší bučení skotu. V zámku se něco děje, myslí si, když vidí ruch na nádvoří.

„Konstantin Petrovič Zavjagincev,“ ozve se vedle něho hlas a on ztuhne. „Čekal jsem vás dřív. Moje jméno je...“

„Baron Friedrich von Alystock?“ Kosťa se podívá dolů, kde na vozíčku sedí Arminův přítel Friedrich. „Dlouho jsem svoje jméno neslyšel. Je tady?“ Má strach. Dotkne se rukou kůry stromu a zadrží dech. Potřebuje oporu.

„Ano, je.“ Oba mlčí a dívají se na nádvoří. „Hodně mi o vás vyprávěl. Ne, vyprávěl mi vše. O Leningradě, o vesnici v Polsku i o Berlíně. Řekl jsem mu, že za ním přijdete. Nevěřil mi.“

Odmlčí se. Kosťa si povzdechne. Ne, nepatří sem a nepatří ani tam dolů. Měl zůstat s Káti. Otočí se chce odejít.

„Máte strach?“ zadrží ho baron otázkou.

„Ano. Mám.“

„To je dobře. Vezměte můj vozíček a dotlačte ho nahoru.“ Kosťa se mu mimoděk  podvolí a chytne ho za opěradla. Tlačí ho po štěrku nahoru a stále pomaleji.

„Nemusíte se bát. Bude rád.“

Zastaví se. „Nevím, na co se zeptat. Měl jsem tolik otázek. Samé proč. A najednou nemám ani jednu. Nevím, co říct.“

„Vše ztratilo smysl.“

„Ano, asi ano. Měl jsem zůstat s Káti. Tam patřím.“

„Bylo mu líto, že ji nikdy nepoznal. Patříte tam, kde máte lidi, kteří vás mají rádi a vy máte rád je. Tak ještě kousek.“ Kosťa se usměje a vzpomene si na tu starou ženu. Nemá cenu se zabývat minulostí a rozhodnutími, které udělal. Jednou se už rozhodl a musí se s tím teď vyrovnat. Zatlačí mohutněji do vozíčku a vjede na prostranství.

„Je tady krásně.“

„Ano, miluji to tady. Pojďte. Lepší, když vaše setkání nikdo neuvidí. Armin bude v šoku.“

Vjedou do budovy. Kosťa nemá čas se rozhlížet.

„Počkejte tady.“ Vyjede ven. Kosťa se rozhlédne po krásné místnosti. Přepych. Pohladí stůl, na kterém je váza s květinami. Zvuk dveří. Ztuhne, když zazní jeho hlas, který prvně uslyšel v závějích leningradských zákopů.

„Přejete si? Baron říkal, že mně hle...“ odmlčí se. Ta vysoká postava a vlasy, vše tak známé, a přitom cizí. Ne, to ne. To není pravda. „.. hledáte?“ Kosťa se pomalu,  s nejistým úsměvem, otočí.

 „Ahoj, Armine.“ Ten se zarazí a zavře oči. Ne, to není on. Přece tady nemůže před ním stát a usmívat se. Má být v Rusku u Káti...

„Kosťo?“ Kosťa vidí v jeho oči nedůvěru, zmatek, radost i bolest. Neví, co chtěl, ale přejde k němu a obejme ho.

„Tak dlouho jsem to jméno neslyšel, a ano, jsem to já. Jsem rád, že jsi se tehdy z toho Berlína dostal.“ Armin pustí hůl a obejme ho. Jemně, jako ducha. Pořád tomu nevěří, že je to on, že je to on a nikdo jiný. Kolik nocí se mu o něm zdálo, kolik dní naděje, úzkostí a pak smíření, že ho neuvidí. Odtáhne ho od sebe a pustí. Kosťa si oddechne. Je to on - a má pocit, že konečně je tam, kde má být. Dívá se na Arminovu tvář. Zestárl,  pomyslí si a dotkne se vlasů. Zůstaly stejné, i oči. Pak si všimne hůlky. Zvedne ji.

„Byl jsem raněný, pamatuješ? Ta noha. Zachránili mi ji, ale špatně chodím.“ Někdo klepe.

„Dále!“

„Nesu vám čaj, pane.“ Dívka položí podnos na stůl a tiše odejde.

„To určitě Friedrich. Posaď se. Zůstaneš tu chvíli? A kde teď bydlíš? Co děláš ? A Káti?“ vysype na něho. Nalije čaj a podá mu šálek. Kosťa ho vezme a dotkne se jeho ruky. Armin pozoruje, jak  Kosťův úsměv vadne.

„Káti - já nevím. Co jsem se rozhodl dezertovat, nemám o ní zprávy. Bojím se, že už ji nikdy neuvidím.“

Sedí a v ruce svírá šálek čaje. Armin se na něho dívá se smutkem. Vyrostl, zmužněl. Je tak jiný. Není to už ten hubený chlapec, kterému kdysi navrhl obchod. Teď, po válce, nechápe, jak to tehdy mohl udělat a možná, se trochu za to i stydí. Ale jedno je jisté - zůstal stejný. Válka ho poznamenala jen okrajově. Moc si to přál a jeho sen se splnil.

„Proč jsi tady?“ otáže se.

„Byl jsem u tebe doma. Viděl jsem Johanna a Annie. Proč?“ řekne nesmyslně.

„Annie. Bral jsem si ji hodně mladý. Povinnost vůči Říši a zároveň jsem chtěl zakrýt svoji, jak bych to řekl, orientaci. Tehdy to nebylo nic jednoduchého. Annie mi dohodil Friedrich. Bylo to těžké a nakonec jsem od ní utekl do války. Chtěl jsem zemřít, ale smrt se mi vyhýbala, a pak jsi přišel ty. Annie si našla jiného a já jsem rád. Určitě jí dá to, co jsem jí nedokázal dát já. Jen děti mi chybí. Ale slíbila, že je bude sem posílat na prázdniny. Moc se na ně těším.“ Odmlčí se. Kosťa neví proč, ale je rád, že je volný. Teď mlčí oba.

„Proč jsi tady?“ zopakuje otázku Armin. Kosťa se nadechne.

„Já nevím. Než jsem sem došel, měl jsem tolik otázek a teď nemám žádnou.“

„Odejdi. Myslím, že bys měl odejít a nevracet se sem. Nepatříš sem a ke mně už vůbec ne. Neměl jsi sem chodit.“ Kosťa ztuhle poslouchá jeho řeč.

„Doufám, že přijmeš moje pohostinství,“ řekne ode dveří Friedrich. „Rád uvítám pár rukou navíc. Jedno křídlo bylo trochu pobořeno a opravuji...“

„Friedrichu!“ vykřikne Armin. „Přece víš...“

„Ty mlč. To se netýká tebe, ale mne a Kosti.“

„Dobře vyslovujete moje jméno.“

„Hodněkrát jsem je slyšel. Musel bych být pitomec, abych je nevyslovil dobře.“ Kosťa se usměje. Oba Armina naprosto ignorují.

 „Jestli vám nebudu překážet, dobře, ale už nějakou dobu pracuji pro pana Friedberga. Nechci ...“

„To nech na mně,“ přeruší ho. „A teď pojď, ukážu ti, kde budeš bydlet.“

Armin se bezmocně dívá, jak Kosťu odvádí jeho přítel. Vezme hůlku a vztekle jí bouchne do podlahy.

„To je až moc pěkné. Jsem zvyklý na méně...“

„Na méně luxusní pokoje. Ano, to ti věřím. Tvoje jméno. Hádám, že máš jiné jméno. Jinak bys tady nebyl.“ Kosťa přikývne.

„No ano, ale jeden muž mi dal kontakt...“

„Ukaž!“ Kosťa vytáhne papírek a baron ho roztrhá. „Zařídím to přes známé. Bude to tak lepší a nic po tobě nebudou chtít. Evropa je rozdělená na dva kusy a nebude to zrovna lehké, ale to uvidíš. Armina si nevšímej. Mluvil o tobě tolik, že jsem málem ohluchl. Má pokoj naproti tobě. Zítra si dojdi pro své věci. Nějaký čas tady pobudeš. Víc pro vás dva neudělám. Jak se rozhodnete, je vaše věc. Armin dovede být tvrdohlavý, ale ty asi taky. Povídal, že chceš studovat. To je moc hezké. Jaký obor?“ Kosťa se musí usmívat.

„Cokoliv. Nikdy jsem nedoufal ve studium a teď po válce nějak nebyl čas. Snažil jsem se přejít Německo bez toho, abych na sebe upozornil. Víte, jaká je nebezpečná doba.“

„Ano. Podezíravost, strach. Lidé nic nevědí. Nevědí, komu mohou věřit a komu ne. Pokud nic neudělají s touhle situací, bojím se toho. A pak to vyřizování účtů. Kolaboranti, lidé z gestapa, SS, hledají se lidé, kteří za vše můžou. Lidé, kteří za války pracovali pro gestapo. V našem městečku a okolí je poměrně klid, ale v jiných částech Německa, a nejen Německa, je to jiné. Všude je to stejné. Je to vakuum, které nikdo nevyplňuje. Zatím se snažíme najít lidi ztracené ve válce. Najít svůj starý způsob života. Ale bojím se, že vše je nenávratně ztraceno.

Ale nějak jsem se rozpovídal a ty si chceš odpočinout. Jíme v sedm hodin. Přijď v tom, v čem jsi.“ Zavře dveře a tiše vyjde ven.

 Kosťa si lehne a cítí se moc dobře. Nečekal, že to bude lehké, ale co vůbec čekal? Bál se toho, že najde někoho, kdo jen ty noci využil, že nic pro něho neznamenaly, ale to, že s ním mluvil a hodně mluvil o něm, to už něco naznačuje. Trošku se zamračí. Proč vlastně za ním šel, proč nezůstal dole v městečku, nevybral si nějakou dívku tam nebo cestou sem. Měl tolik možností. Zůstat, oženit a zapomenout.

Někdy využil toho, že on je sám a žena taky. Strávil u ní pár nocí a pak šel dál. Pořád mu něco chybělo. Dřív by něco takového nebylo možné, ale morálka jako by se uvolnila. To válka, která ukázala bezcennost všeho. Ne, všeho ne, jen některé věci ukázala jinak. Proč? usíná s otázkou v hlavě. Slyší ťukot a probudí se. Je večer a on si uhladí zmačkané šaty od spánku. Otevře dveře a tam je dívka.

„Jmenuji se Gertruda. Sloužím tady. Pojďte za mnou. Poslal mě za vámi pan baron.“

Vede ho dlouhou chodbou do jídelny. Otevře dveře a on vejde. Jde ke stolu a pozdraví. Pak usedne naprosto ignorujíc, jak ho Arminovy oči sledují. Baví se jen s baronem. Po večeři jde zpět do pokoje. Slyší ťukot hole a otevírání dveří. Usne.

 

Druhý den ráno dojde do městečka pro zbytek věcí. Friedberg stěžuje všem, kdo jsou ochotni poslouchat, jak mu baron vyfoukl nejlepšího muže. Kosťa si donese věci do zámku a zabydlí se. Armin se mu vyhýbá a on ho pozoruje jen z dálky. Baron řídí opravy a chod panství. „Letos je špatná úroda. To sucho je hrozné. Zřejmě budeme potřebovat pomoc zvenčí.“

„Američané?“

„Bylo by to lepší než Rusové. Rozhodně. Nechci se tě dotknout, Kosťo, ale ...“

"To nic. Proč jsem asi odtamtud odešel? Jen se trápím kvůli Káti. Dal bych cokoliv za malou zprávu od ní.“

„Co dopis?“

„Ne, to nepůjde, ale ...“ vypráví jim o tom, co napsal Káti a jak po ní chtěl,  aby odešla z Ruska. „Víte, byla válka, je možné, že dostala dopis a možná ne.. nevím... jen doufám, že ji někdy ještě uvidím.“

Zmlkne. Všichni tři vědí, že to bude nesmírně těžké nebo spíš nemožné.

 

Už je na panství tři měsíce a situace je pořád stejná. Ne, takhle to dál nejde, když každou noc slyší jeho hůl na chodbě a otevírání dveří. Možná se zbláznil, když chce pokračovat v tom, co tehdy začali... a možná si chce ověřit, že se to tehdy vůbec stalo. Káti by to nevadilo. Zachránil jeho i ji. Nemusel se dívat, jak sestra umírá a pak ji pohřbívat.

Vstane,  tiše otevře dveře a vklouzne do druhého pokoje. Dívá se, jak sedí v křesle a masíruje si nohu. Musí ho to bolet. Přistoupí k němu a obejme ho.

Armin zavře oči. Tak dávno, tak dávno to bylo, co cítil jeho objetí... Oběma se vrátí vzpomínky na ty chladné dny v Leningradě. Polibek. Kosťa si k němu sedne a dá mu hlavu do klína. Teprve teď je spokojený. S ním je spokojený. Nic neříkají a Armin se na něj dívá a čechrá mu vlasy.

„Jsem o tolik starší. Proč? Proč jsi přišel? Mohli jsme...“

„Nevím. Přijmi to tak, jak to je.“

Armin ho odstrčí. „Běž do svého pokoje. Bude to tak lepší.“

Kosťa se otočí a odejde. Proč ho neustále odmítá? Vždyť to byl on, kdo tehdy vše začal, kdo ho k sobě připoutal. Sevře kliku svého pokoje a zarazí se. Pak se otočí a jen se dívá na dveře jeho pokoje. Ne, tentokrát ne. Razantně otevře dveře a vejde dovnitř. Přejde k posteli a vklouzne k Arminovi. Přitiskne mu ruku na rty a pak ho políbí.

Na chodbě v temnotě sedí na vozíčku Friedrich a jemně se usmívá. Už váhal, jestli Armin najde štěstí, ale jak to vypadá, našel konečně někoho, s kým může být.

Druhý den u snídaně jim dá listinu k převodu jedné nemovitosti ve Švýcarsku s datem těsně po příchodu Kosti. Oba jsou v rozpacích a nevědí, jak reagovat.

„Berte. Tenhle dům rozhodně nechci věnovat svým příbuzným, kteří jen čekají, až zaklepu bačkorami. Tohle panství vám nemohu dát, ale ten malý dům ano. Prožil jsem tam se svou ženou nejkrásnější chvíle svého života. Chci, aby patřil tobě, Armine. Stejně jsem ti ho chtěl dát. Udělejte z něj hezký hotel a ty, Kosťo, studuj. I Ženeva má dobrou univerzitu.“

Oba nakonec listinu na převod malého zámečku ve Švýcarských Alpách přijmou.

1.června 1952

„Armine, bude tam? Myslíš, že ano? Byl jsem tam už tolikrát a nikdy jsem ji nenašel.“

„Jednou bude. Určitě, Kosťo. Budeme to zkoušet tak dlouho, dokud se neobjeví. Pokud budu moci, tak tě každý rok k Eiffelovce doprovodím. Neboj se, jednou ji tam najdeš. Bude tě čekat. Pokud je stejná jako ty, tak se jí povedlo odejít.“

„Snad mě nebude nenávidět.“

Armin se k němu s úsměvem otočí. Jak by ho mohla nenávidět? Letí ze Švýcarska a Kosťa získal zpět svoje jméno. Oba si zařídili švýcarské občanství. Ze zámečku je úspěšný hotel a Kosťa vystudoval historii a učí na univerzitě. Bydlí spolu a jsou šťastni. Hodněkrát se vracejí ve vzpomínkách do Leningradu a v něm strávených společných nocích. Nevzpomínají na válku, ale na ty chvíle, které spolu prožili.

 

1.června 1952

 „Katherine, neboj se. Bude tam, uvidíš,“ říká vysoký hnědovlasý muž se zelenýma očima ženě po svém boku.

Letí letadlem do Paříže. Žena se na něho podívá s něhou. Moc ho miluje, ale bratr jí chybí . Odešla z Leningradu, když dostala od bratra koníka s dopisem. Tehdy se rozhodla pro Finsko. Dodnes nechápe, jak v té sněhové bouři přešla hranice. A možná právě kvůli ní se jí to povedlo a vojáci ji nespatřili. Našel ji teprve Kaarlo, její nynější manžel, zraněnou a skoro umrzlou ve sněhu. Zachránil ji a ona s ním zůstala.

Zamilovala se do jeho laskavých očí. Odešli spolu z pohraničí a teď letí za Kosťou. Za dva dny musí být u Eiffelovy věže. Bude tam jezdit každý rok. Kosťa to určitě přežil a Armin taky. Musí tomu věřit. Musí. Nic jiného jí nezbývá.

„Jsi mi oporou a teď, když opět mohu hrát, sice mizerně, ale... Vrátila se mi i moje hudba. Jen Kosťa mi chybí... víš, trochu se bojím, že válku nepřežil. Jinak mám vše.“

Kaarlo ji pohladí po ruce. Pamatuje si, jak ji našel polozavátou ve sněhu. Odnesl ji do svého srubu a pečoval o ní. Tehdy se do ní zamiloval. Tušil, že je z druhé strany, a chtěl ji ochránit.

Když konečně otevřela oči, měl nesmírnou radost. Dlouho mu trvalo, než si ji získal a těsně před tím, než se vzali, mu všechno řekla. A řekla mu i o slibu, který si dali s bratrem - že se setkají v Paříži.

První roky nemohli jet. Až teprve letos se s ní vydal na cestu. Řekl, že ji samotnou nikam nepustí. Je na ni tak pyšný a na Kosťu je moc zvědavý. Neví, jestli tam budou, ale něco mu říká, že ano. Vezme Kátinu ruku a políbí ji.

„Určitě žije. Pokud je aspoň trochu jako ty, žije,“ řekne pevným hlasem.

3.června 1952

Stojí přesně na stejném místě jako tolikrát předtím a čeká. Čeká, jestli se v tomto pochmurném dni neobjeví jeho sestra Káti. Je tady bez Armina, který nechtěl rušit jejich první setkání po tak dlouhé době. Je pevně přesvědčený, že se dnes ukáže.

Sevře křečovitě fotografii a zadívá se na svého dědečka a babičku Marii, kteří stáli přesně na tomhle místě před padesáti lety a usmívali se na sebe. Nezaslechne tichý klapot podpatků na dláždění u Eiffelovy věže, ucítí jen závan fialek a hlas, který slyšel naposled v studené leningradské zimě.

„Vypadají šťastně, nemyslíš, Kosťo?“ Fotografie, na níž je vidět usmívající se pár, se pomalu snese na chodník.

Před padesáti lety na tomtéž místě, tentýž den...

 3. června 1904

„Kosťo, tady je tak krásně!“ vykřikne zpod slunečníku Marie. Vzal si ji před několika týdny a teď jsou tu, aby si užili líbánek a viděli Paříž. Usmívá se jejímu štěstí a její rozzářené tváři. Píchne ho u srdce, když si vzpomene na Nikolajeva a na jeho tvář, ale on je minulost, Marie budoucnost. S ní prožije zbytek života. Má ji rád a udělá ji šťastnou...

 „Ano. Je tady nádherně. Však se říká Paříži město lásky. Podívej se, fotograf. Nechceš fotografii?“

„Můžeme? Bude to krásná památka pro děti.“ Začervená se a on si pomysli, že jí to nikdy tak neslušelo jako teď.

„Stůjte... ještě chviličku. Vydržte...a je to.“ Na pozadí fotografie je vidět Eiffelova věž a vepředu dva šťastně se usmívající lidé, kteří vůbec netuší, jak jejich cesta do Paříže ovlivni osud jejich vnuků. Konstantin Alexejevič Zavjagincev a jeho žena Marie Dmitrijovna Zavjagincev. Je slunečno a v tu chvíli nemůže jejich štěstí nic narušit.

Konec

 

 

 

 

 

 

Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Přiznávám, že mi steklo po tvářích pár slz...

(Azrea, 2. 3. 2014 16:48)

Popravdě nevím, jak formulovat, co chci říci.
Je to nádherné. Příběh mě chytl za srdce a napořád mi u něj zůstane. Děkuji za něj a za ten konec také.

Uf, jej

(Aki, 24. 2. 2009 21:50)

Popravdě, nenávidím všechno, co má něco společného s válkou, nenávidím ty lidi, kteří to dovolili. A proto nic o válce nečtu. Ale tohle jsem zvládla a nelituju toho, je to moc pěkné a jak jsem vyčelta, naštěstí jsi opravila konec a nemusím být smutná!

nádhera, vážně!!!

(E..., 18. 8. 2007 22:20)

tak tenhle cyklus se mi vážně moc líbil. a taky arigatou za ten konec, jsem ráda, že to nakonec skončilo dobře

kitty, oni sú spolu

(niorai, 2. 7. 2007 15:51)

to posledné, ak som to správne pochopila, to bolo akože v kinulosti a Kosťov starý otec a jeho manželka, čo mali tú svadobnú cestu v Paríži nie?=)))

....

(Chiky, 28. 6. 2007 15:21)

happy end ^_^ už sem se lekla že si kosta vzal nákou holčinu ...pak jsem se ale lépe koukla na datum ^_^; Na to že všechno s válkou nemám ráda je to pěkný příběh : )

*****

(Bea, 28. 6. 2007 14:07)

(dlouhé ticho... moc dlouhé ticho, protože přemýšlím, co mám psát... hledám vhodná slova a je to moc obtížné... jak vyjádřit obdiv ke kráse? ptal se už starověký básník? Já nejsem básník...)

Ami... Ami... Ami... Málo co mě tak dostalo na kolena, jako tenhle příběh. Svůj obdiv ke kráse vyjádřím asi špatně, ale je to to nejlepší, co mně mohlo napadnout: Tohle dostat do rukou kvalitní scénárista, šikovný ražisér a prvotřídní herci, tak se může jít Ben Hur se svými Oscary zahrabat, protože tohle by slízlo všechnu smetanu... JE to úžasné. Úžasné a nepopsatelné. Přiznám se, že jsem nevěřila ve šťastný konec (však vít - ta doba...), ale ty jsi to dokázala! Dokázala jsi to vyvrátit i starému skeptikovi, jako jsem já (nebo si na něj aspoň hraju).

Nepředstírám, že tohle je nějaká kritika na úrovni. DOkonce se ani nesnažím tvrdit, že je to kritika. To je pouze obdiv k umění pera, kterým Ami vládne. Dokonale vládne.

ghgj

(mája, 28. 6. 2007 12:58)

Krása, škoda, že už to skončilo.Těším se na další povídky. Doufám, že ti nevadí, že jsem si tě dala do oblíbených na stránce.

Uzasny

(Janule, 27. 6. 2007 23:22)

Tak tahle povidka se mi vazne moc moc libila Armina jsem simoc oblibyla vazne si talent jen v tom pokracuj moc pekny povidka a moc hezkej konec

odpověď

(Raven, 27. 6. 2007 22:47)

trocha počtů pozornému čtenáři napoví, že je to jeho dědeček.
S pozdravem,
Raven

Nádherný...

(Meraya, 27. 6. 2007 19:32)

Moc se mi líbí jaks to vymyslela, jen mě trochu mate ten konec - chápu dobře že ten Konstantin Alexejevič Zavjagincev je syn Káti? Jinak sklánim se, jen škoda že už je konec, ale někdy to skončit muselo