Jdi na obsah Jdi na menu
 


Tajnosti laboratoře

23. 2. 2007

                                     Tajnosti laboratoře

   „Kuramo, Hiei, jsem rád, že Vás tady vidím. Mám pro vás úkol nejvyšší důležitosti“ pronese Koenma za svým stolem mimořádně prázdným. Vedle něho stojí Yusuke a Kuwabara.
   „My? princi Koenmo. Přece úkoly dostává Yusuke ne. My jenom občas pomáháme.“ Kurama přimhouří své nádherné zelené oči. Něco se mu tady nezdá. Culící Yusuke a Kuwabara a ten prázdný stůl.
  „No víte oni dva mají jiný zvláštní úkol, takže to tentokrát vychází na Vás. „ Kurama chce něco říct, když se do toho vmísí Hiei.
  „Nikam nejdu. Mám tady dost práce a potřebuji trénovat. Sbohem.“ Otočí se a Kurama se usměje.
  „Hiei jsi pořád v podmínce.“
  „Nejsem „ řekne vztekle a vytáhne katanu. Šarlatové oči mu září. Nikdo se mnou nebude takhle zacházet.
  „Ne to ne, ale kdykoliv můžeš být znova. Je to tak jednoduché. Stačí jen vzít ten papír a ocitneš se přesně tam odkud jsi přišel. Neboli v mém pohostinném paláci.“ Koenma škodolibě mu mává papírem před očima. Kuramovi se to moc nelíbí. Hiei se otočí a v duchu pronese pár nelichotivých přídomků na adresu Koenmy. Oba tam stojí a přemýšlí co zase po nich chce. Hiei přemýšlí jestli by doopravdy neměl přijmout pohostinství Koenmy.
  „Pojedete do Ameriky.“
  „Co?“ pronesou oba. Podle toho , že to nepřekvapilo Yusuke ani Kuwabaru tak o tom něco vědí.
  „Amíci zase se do něčeho cpou čemu nerozumí a my musíme je pohlídat. Mají tajnou vojenskou laboratoř v Nevadské poušti a my chceme vědět co tam chystají. Máme na tom výzkumu nějaký podíl, takže tam pojedete a zjistíte vše co bude možné.Dělají  nám něco za zády, víte a já to nemám rád Kurama pojede jako vědec to snad zvládneš a ty Hiei jako vojenský doprovod.“Yusuke se neudrží a vyprskne. Kurama a Hiei jen mlčí a nechtějí tomu věřit.
  „Tady máš nějaké oblečení“ a položí před něj vojenský pytel.
  “Moc bych si nezahrával Yusuke!“Chladně řekne Hiei a drží mu katanu na krku. “Víš jsem rozzloben tak buď  laskavý a drž se ode mně dál.“
  “Hiei. Nech ho na pokoji.“
  „Proč Kuramo? Moc sis na lidi zvykl.“
  „Asi ano. Jistě princi Koenmo ten úkol přijímáme. Hiei se bude muset naučit anglicky a já taky bych si rád oprášil svoje znalosti.“Kurama se usmívá. Hieie to zarazí a stáhne katanu z yusukeho krku. To není dobré. Věří instinktu Kuramy. A ten jeho úsměv. Zná ho lépe než kdokoliv jiný a takhle se usmívat ho nevidí moc často.
  „Výborně. Ayamé vás dovede do naší učebny.“ Oba přikývnou a odchází.
  „Hiei to oblečení.“ V duchu si říká jak bude vypadat. Na chodbě je čeká Ayamé jedna z asistentek Koenmy.
  „Liško co...“
  „Teď ne.“ Zašeptá Kurama. Ví co znamená, když ho osloví Hiei Liško. Za hodinu umí jazyk a Kurama nutí ho procvičovat. Hiei se vzteká, protože mu to moc nejde, ale dělá co mu říká. Za další hodinu jsou v domě Kuramy. Hiei vybaluje věci a vzteká se, když natahuje na sebe tu nemožnou uniformu.
  „Tak to přehnali. Opravdu.“ Navleče na sebe uniformu, zatímco Kurama dole mamince vysvětluje jaké má štěstí s tou Amerikou.
  „Kuramo nevíš jak se váže toto“ a podává mu dlouhý úzký pruh.
  „To je kravata. Ukaž uvážu ti ji.“
  „Musím ji mít?“ Jedním prstem si ji upravuje. „Já se snad na ni uškrtím . Je ti něco Kuramo? Vypadáš tak nepřítomně.“ Kurama si odkašle.
  „Sluší ti to. Moc.“ Proč jsem to řekl?
  „Kuramo jsi nemocný. V tom případě můžeme říct Koenmovi, že nikam nepojedeme.“
  „Ne to je dobrý.“ Kurama nemůže odtrhnout oči od Hiei. Sluší mu to. Je tak vypasovaná vypadá v ní tak...tady se zarazí. Je to tvůj přítel a všechno z hlavy odsune. „Co tam ještě je?“ aby odvedl myšlenky i řeč někam jinam. Jistěže není nemocný.
  „Pasy na naše jména, nějaké doklady a výbava detektiva Světa duchů.“
  „Hmm tak jak se zdá tak mysleli na vše. Nejsou tam nějaké papíry?“
  „Nejsou“ řekne Hiei a přemýšlí proč mu bylo tak dobře při tom jak Kurama řekl, že mu to sluší. Kurama se zamračí Jak mají pracovat bez informací a poslední dobou je to pořád stejné.
  „Ahoj kluci. Jé Hiei tobě to sluší!“ Vykřikne průvodkyně mrtvých Botan.
  “Odprejskni“ řekne nevrle Hiei.
  “Nesu Vám nějaké materiály k tomu úkolu. Je mi líto, ale v tom shonu za posledních dní nějak se na to zapomnělo.“ Obdivně se zadívá na mračícího Hieie.
 “Shonu? A mně tam to připadalo ta klidné. Nechceš zajít na šálek něčeho?“ Kurama ji zve aniž se hned vrhne po papírech. Co to dělá? říká si Hiei. Jindy by se hned vrhl na ten úkol a tentokrát nic.
  “Je mi líto, ale budu muset běžet. To víte příkazy “ a odfrčí na pádle ,až za ní vlají její modré vlasy. Otočí se, pošle vzdušný polibek. Nakažlivě se směje.
 “Byla v lidském oblečení“ prohodí Hiei ke Kuramovi.
 „Dobrý postřeh. Zajímalo by mně co se tam děje. Vypadalo to tam tak divně. Hiei tu čepici nemusíš nosit. Dej si ji pod paží a katanu můžeš nechat venku. Hmm...“ dívá se na to jak Hiei se dívá do zrcadla. Jejich oči se setkají. Co jsem to jenom chtěl. Odkašle si. Už zase.
  „Kuramo kašleš. Opravdu nejsi nemocný? Odložili bychom odjezd.“
  „Ne kde pak jsem fit jako rybička.“ Zářivě se na Hieie usměje. „Pojď mrkneme se na ty papíry.“
  „Přečti je a potom mi řekneš vše v kostce.“ Hiei nerad čte ty čmáranice, ale nikdy by to nepřiznal zvlášť před Liškou. Vytáhne katanu a začne se procvičovat. Kurama se usadí do křesla a začte se.
  „Opatrně s tou katanou? Hiei“ zabručí a otočí další papír.
  „Jasně. Tak co je tam?“ přistoupí k němu a skloní se k němu. Kurama zvedne hlavu a bouchne se o jeho hlavu. Vůbec se neorientuje.
  „V tomto? Zajímavé věci. Řeknu ti o tom v letadle.“ Hiei se postaví a přemýšlí o vůni, kterou cítí z Kuramy. Je jiná než obvyklé.
  „Musím být nemocný, když přemýšlím o takových bejkovinách“ zamumlá. Kurama se na něho klidně podívá.
  „Jestli jsi nemocný tak zajdu za Koenmou a zruším to.“ Hiei vykouzlí na svém obličeji úsměv. Trochu křečovitý pomyslí si Kurama.
  „Kdepak jsem jako rybička. Dyť víš jsem démona a démona v lidském světe, nemůže ohrozit , znáš to to, ta uniforma...“ Kurama s úsměvem poslouchá jak mele jedno přes druhé. Je roztomilý a raději se sehne k posledním dvěma stránkami úkolů. Hvízdne. Tak to je zajímavé.
  „Co je?“
  „Raději ti to řeknu tady. Vypadá to, že Američané zkouší pěstovat nové kytky a hlavně plodiny na poušti. Zkoušelo se už to dřív, ale víš moc úspěšné to nebylo, ale poslední dobu se jim to daří nad výsost dobře a oni mlčí jak se jim to povedlo. Kdyby to bylo v pořádku byl by to velký úspěch. Přece jenom si vezmi Saharu, Gobi, Austrálii a podobně. Bylo by jídlo pro třetí svět, ale a tady asi je důvod proč mně Koenma dal ten úkol. Problém je ten, že by to jít nemělo. Takže máme vypátrat co za tím vězí a potom je tady maličký odstavec psaný rukou jako poznámka, že se tam vyskytuje nárůst negativní energie. Zajímalo by mně kdo to tam připsal.“
  „Negativní energie. To se mi nechce líbit. Myslíš, že kvůli tomu rostou ty květiny. Možná se pokouší otevřít tunel do Zásvětí. Docela rád, bych to tam opět viděl.“
  „Chceš se tam vrátit? Jak dlouho jsi tam nebyl?“
  „Měsíc. Nemám tady co dělat a nic mně tady netáhne.“ Otočí se k oknu. Není to sice tak pravda, ale Lišce to přece nebude vykládat. „Lidský svět je tak...“
  „Dobře já zkusím něco udělat, aby ses tam mohl vrátit.“ Kurama se dívá nevidoucím pohledem do papírů a na tu poznámku dole psanou rukou. Pečlivý rukopis. Hiei chce odejít. Je to jeho volba a on ji bude respektovat. Bude mu chybět. I když má rád Yusukeho není jeho přítelem tak jako Hiei. Na rozdíl od nich dvou ho s Yusukem nic neloučí až na práci detektiva , ale s Hieiem je to něco jiného. Dalo by se říct, že společný původ, minulost, věci, které nemohou ostatní pochopit. Yusuke je sice démon Mazoku, ale nikdy to nebude tak jako s Hieiem. Oba dělali věci, které je určitým proslavily a zvláště jeho. Legendární bandita Yo Ko Kurama. Všichni si myslí, že to překonal, že už je člověkem, ale Liška se v něm neustále ozývá a to nutkání ji být, Hiei chápe. Ví co je to být v lidském světě a ví zároveň co je to být v Zásvětí. Vždy by stál za ním. Ať by udělal cokoliv, vždy by byl při něm. O ostatních  neví jak by reagovali. Viděli ho jen  krátce na turnaji a tam jim pomohl. Nic nevědí o jeho temné minulosti.
  „Vždy budu stát při tobě, Kuramo to víš“ řekne Hiei a dotkne se jeho ramen. Kurama přikývne. To je spojuje. „Půjdeme ať stihneme to letadlo jak tomu říkáš. Pěšky bychom byli rychleji.“
  „Ale ne přes oceán.“
  „Já vím. Je tam hodně vody. Kuramo doufám, že nespadneme tam.“
  „Jsi nervózní? Máš strach?“ a rozesměje se. A to taky. Je jediný kdo ho umí rozesmát.
  „Zbláznil ses Kuramo?“ ten vstane podívá se na hodinky a na Hieie. Řekl by že ta taška s věcmi je větší než on. Popadne svoji a uslyší taxík. Je tady na čas. Podívá se na Hieie, ale kromě záclony a otevřeného okna nikde není. Sejde dolu a rozloučí se s maminkou.
  „Mám ji rád. Řekl bych, že je jediná kdo mně tady drží“ prohodí.
  „Já jsem svoji nepoznal a vím o tom, Kuramo.“ Ten přikývne a jemně se dotkne jeho ruky. A tohle taky. Nikdy neviděl, že by se Hieie dotkl někdo jiný, že by to někomu dovolil. Oba jedou mlčky a řidič se dívá na tu podivnou dvojici. Oba vystoupí na tokijském letišti.
  „Tak jo jdeme na to.“ Oba jdou k odbavovací přepážce.
  „Dobrý den“ pozdraví je profesionálně úřednice. Kurama se usměje.
  „Dobrý den.“ Hiei zarytě mlčí a jen se dívá jak ji vadne úsměv.
  „Tak vše je v pořádku a šťastný let.“Podá jim pasy. Hiei jde vedle Kuramy a skoro každý se za nimi otočí.
  „To byl tedy nápad“ zavrčí Hiei.
  „Co tím myslíš?“
  „Moje výška a uniforma.“
  „Aha.“ Kurama jde a usmívá se.
  „Jen se směj.“ Hiei je v mrzuté náladě. Kurama si ho dobírá a tak konečně po dlouhém hodinovém čekání se dostanou do letadla. Kurama ho posadí k okénku s tvrzením, aby viděl ven a jistě aby byl dál od těch pěkných letušek. Ukazuje mu jak se zapíná pásy. Hiei mu odstrkuje ruce, že to zvládne i on, ale nakonec si Kurama prosadí svoje a ukáže mu jak se zapne a rozepne pás. Hiei zarytě mlčí a na každé oslovení nebo nabídku pomoci jen něco zavrčí. Má pocit, že to kovové monstrům každou chvilku spadne.
  “Jídlo, Hiei.“ Hiei zvedne hlavu a teprve teď mu se rozjasní obličej. Pustí se do toho a skoro jídlo vyprskne.
  “Kuramo, chtějí mně snad zabít?“
  “Ale ne. To je klasické jídlo v letadle. Moc jsem tě rozmazlil.  Dřív bys to spolykal a ani by sis nevšiml co by to bylo.“
  „No jo, ale to by bylo v Zásvětí a ne v lidském světě. Tady je většinou dobré jídlo a ne toto“ a rozpačitě dloube do toho umělo hmotnou vidličkou. Odsune to a s povděkem přijme pití. Opatrně ochutná. „Aspoň, že to je normální“zamumlá. „Ty Kuramo a jaké bude jídlo v Americe?“
  „Co já vím? Jedeme kde nejsou jen Američané, ale i Japonci tak snad tam bude normální jídlo.“
  „Jdu spát, pokud v tom rámusu usnu.“ Kurama mu podá polštářek a Hiei zavře oči. Za chvilku slyší jen tichý dech. Spí jak andílek, pomyslí si Kurama  a vytáhne papíry k úkolu. Předtím se nemohl soustředit si je důkladně přečíst. Za prvé ho rozptyloval Hiei s katanou a za druhé on v té uniformě. Kdo by si pomyslel, že mu tak sekne. Zatřepe hlavou, usměje se na letušku, přijme od ní pomerančovou šťávu a jde číst. Občas si něco zamumlá a dělá si poznámky v paměti. Nakonec odloží papíry, zhasne světýlko a zavře oči.
    Hiei otevře oči a podívá se na Kuramu. Spí. To je dobře. Dneska se mu vůbec nezdál. Ten úkol přijal a přitom ví, že je v tom něco víc. Ten úkol je tak zvláštní. Co je tam vůbec čeká a opět to jsou nějaké pitomé rostliny. Ztrácí tady s Kuramou klid. Nechce od něho, ale na druhou stranu...jako s tím jídlem. Kurama má pravdu, že dřív by snědl cokoliv a teď nedojí tohle jídlo. Nebylo to špatné, ale to co dělá obvykle Kurama to se nedá srovnat. Možná by mu pomohl nějaký ten týden v Zásvětí. Připomenout si kým je. Podívá se z okénka. Nádhera. Ta noční obloha. Přece jenom bych si mohl zdřímnout. Možná ta obluda přece jen nespadne. Rozepne si pás a vzpomene si na hřejivé ruce Kuramy. Pohodlně se uvelebí a zavře oči.
  „Vstávej!“ zatřepe Hieiem Kurama.“Snídaně.“ Hiei se zašklebí, ale pustí se bez řeči do snídaně.
  „Takže pár instrukcí.“
  „Jakých?“ zamumlá s plnou pusou. „Mohu?“ a sebere housku od Kuramy. Ten nestihne ani přikývnout.
  „Takže chování...“
  „Dost!“skoro zařve. „Kuramo, prosím...“
  „Tak dobře. Jak myslíš.“
  „Posledně to bylo v pořádku ne. Jak jsi mně pozval do restaurace, ne.“
  „Promiň občas zapomenu. Staré zvyky.“
  „Nevadí. Popravdě nevím co mně tam bude čekat, ale zvládnu to neboj se.“ Kurama přikývne. I když si to Hiei nechce přiznat, tak přece jen se dost polidštil. Zaplaví ho pocit viny. On za to může, ale když tak chce...
  „Zapněte si pásy, za deset minut přistáváme v Las Vegas. Počasí je jasné bez mráčku a teplota 30 stupňů. Děkujeme Vám za účast na tomto letu a loučí se s Vámi kapitán Christopher Durbin s posádkou. Děkujeme.“
  Hiei si zapne pás a Kurama taky. Oba mlčí. Tak teprve teď jim začíná úkol. Jsou trochu napjatí. Je něco jiného mít úkol  na domácí půdě a něco jiného někde v cizím státě, kde nejsou chráněni a k tomu na vojenské základně. Za chvilku přistanou a všichni zatleskají. Hiei si tajně oddechne. Jdou ven a na celnici se oba snaží přesvědčit, že katana patří k výzbroji japonské armády, a že Hiei dělá strážného důležitému vědci z Tokijské univerzity. Po patnácti minutovém proslovu Kuramy je nakonec pouští a oni vyjdou ven. Venku na ně udeří suché a horké počasí. Hiei se zatetelí.
  „Ty Kuramo neměl jsem tušení, že tady je tak báječné počasí.“ Kurama mlčky přikývne a vidí k nim jít dvě děvčata. Jedna je blondýnka a druhá je Japonka. Zamrká, když zahlédne ceduli s japonskými znaky pro jejich jména. Přikročí k nim.
  „Jsem Schuichi Minamino a to je poručík Hiei Jaganashi.“ Obě vytřeští oči a nedůvěřivě se na ně podívají.
  „Ale...“ promluví blondýnka.
  „Musíte moji kolegyni omluvit“ a ukloní se. „Je to američanka“ dodá a usměje se. „Je nám potěšení Vás zde přivítat. Můžete s námi? Byli jsme něco vyřídit a tak nám řekli, abychom Vás vyzvedli. Moje jméno je Hikaru Janigawa a kolegyně se jmenuje Barbara Donner. Máme tady auto a musíme jet na jiné letiště. Není tam doprava a tak musíme vrtulníkem.“ Všichni jdou mlčky k džípu. Obě mají na sobě lehká trička a šortky. Na očích sluneční brýle.
  „Dost nás překvapilo, že nám posílají dalšího vědce a k tomu stráž. Víte dlouho nikdo nový nepřišel. Ale je to příjemné zpestření. Něco jsem zaslechla a možná budeme pracovat spolu. Prý jste odborník na rostliny.“ Kurama se dívá jak má sepjaté ruce a dívá se na něho jak na obrázek. Moc mluví si myslí. Blondýnka pokukuje po tom malém, ale nádherně stavěném klukovi vedle sebe. Má divné oči si říká a přemýšlí jestli umí anglicky.
  „Promiňte umíte anglicky?“ Hiei přemýšlí jestli je to na něho.
  „Ano. Proč se ptáte?“ Odpoví perfektní angličtinou.
  „To je nádhera!“ vyhrkne. Aspoň jeden chlap z těch japončíků mně bude rozumět a ještě k tomu s tak nádhernou figurou. Nadšením si skoro mne ruce. „Takže vy budete s ostatními strážnými. A vůbec jak to že vás sem poslali. Udělal jste snad něco?“ V představách ji divoce víří představy co všechno mohl udělat.
  „Jen mám dát pozor tady  na Schuichiho.“
  „Vy mu říkáte jménem? Neříkejte, že jste...“ a nálada ji jede pod bod mrazu.
  „Jistě, že ano. Známe se od dětství.“
  „Aha.“ Nálada ji jede prudce nahoru. To vypadá dobře. Jen kamarád z dětství. Opravdu vypadá velmi schopně a ten meč. Vypadá to slibně, ale to už zajíždí základně, kde jsou vidět letadla a vrtulníky. Oba pustí bez problému a obě je vedou k jednomu velkému vrtulníku.
  „Nedá se moc povídat. Je hluk i přes ty sluchátka“ říká jedna a svižně vyskočí do vojenské helikoptéry naložené různými věcmi.  „Nákupy“ vysvětlí tu haldu věci. Oba  mlčky přikývnou a doufají, že nezůstanou tam tak dlouho. Za chvilku už slyší hluk a jak pomalu vzlétají. Hiei vykoukne ven a je nadšený. Poušť připomíná mu to některá místa v Zásvětí. Tahá Kuramu za rukáv a ukazuje mu pod nimi krajinu. Kurama přikyvuje. Ví jak Hiei má rád prostor. Za dvě hodiny přistávají na tajné základně. Rozhlíží se kde je ta základna, ale kromě rostlin a malého baráčku tady nic není. Kurama chce jít k jedné té rostlině a prozkoumat ji, ale Hikaru ho dost tvrdě zastaví.
  „Dokud nebudete prověření tak na nic raději nesahejte.“ Oba přikývnou a přemýšlí jak z milých na pohled neškodných dívek se změnily na dračice. Obě jdou k tomu domku a otevřou dveře. Kurama pochopí, že laboratoře jsou v podzemí. Trochu divné a doufá, že jsou na správném místě. Hikaru je vede chodbami k nějakým dveřím. Otevře je. Kurama si všimne, že dveře nejsou označené.
   „Profesore Sandeck tak vám vedu toho nového člena.“ Od stolu se zvedne starší muž. Přimhouří oči. Co je to za pitomost. Proč jim posílají tady posílají kluky a k tomu stráž. To bude nějaké divné.
  „Těší mně. jsem Schuichi Minamino. Moc obdivují vaši práci o vodních rostlinách.“ Pozoruje jak mu měknou rysy.
  „Vy ji znáte? „
  „Jistě. Právě mně inspirovala k moji práci a proto jsem zde. Od nás si řekli, že bych se měl něco přiučit a tak mně šoupli sem. Nevím co tady v poušti budu dělat, když pracuji s vodními rostlinami.“
  „Uvidíte. Jsme tady velmi dobře vybavení a na co ON.“ Hiei stojí u dveří a mlčky přihlíží rozhovoru. ¨
  „Je to tak trapné pro mně, ale prostě rodina nechtěla abych jel sám a prostě chápete ty povídačky o roztržitých vědcích.“ Profesor souhlasně přikyvuje.
  „To znám. Nemáte to lehké se strážcem za zády. Jestli chcete tak ho mohu poslat nazpět.“
  „To ne. Prosím to nejde. Znáte byla by to urážka. Jak pro mně tak hlavně pro něho.“
  „Jistě“ řekne zmateně. „Nechcete kávu? Je vyrobena odsud. Pravá.“
  „Budu rád. Myslíte jako v podzemí?“
  „Ne kde pak. Máme velký úspěch s rostlinami v poušti. Posledně se nám povedlo dokonce vypěstovat i kávu.“ Přejde ke kávovaru a dá vařit vodu. Kurama přemýšlí o slovech. Je to pitomost. Bez duchovní síly nejde něco takového udělat a on to sám dobře ví. Asi nejlépe ze všech.
  „Tak tady je.“ Podá hrnek a sedne si.“Je opravdu výborná“ a napije se. Kurama opatrně smočí rty a hned pocítí, že ta káva zrovna není to co má  být. Je výborná, ale s příměsí démona. Nechápe tomu a musí to zjistit. Jemu nemůže uškodit, ale pokud tady to piji všichni a už dlouho...Trochu upije.
  „Je výborná! Dokonce lepší než normální. Budete mít s ní ohromný úspěch a pomůže to zemím třetího světa. Hmm...opravdu dobrá. Jak dlouho už ji pěstujete?“
 „Ne moc dlouho. Asi tak měsíc je to co se nám podařilo ji vypěstovat a zatím jistě máte pravdu, ale rozhodně dokud neskončí zkoušky tak s tím nepůjdeme na trh. Rozumíte mi ne.“ Kurama přikývne. Otevřou se dveře a dovnitř vejde starší žena.
  „Profesore...“ a podá mu nějaké desky.
  „Děkuji Shanno. Moje pravá ruka. Nevím co bych si bez ní počal.“
  „Dobrý den. Rádi tady vidíme nové tváře.“ Usměje se a odkráčí. Hiei zvedne hlavu a zarazí se. Má pocit jako by kolem něho prošel démon a ne člověk, ale to je přece pitomost.
  „Tak tady máte karty s povolením vstupu B. Telefony. Jiné tady nefunguji. A teď se omlouvám, ale musím něco jít zařídit. Práce volá. Zabydlete se a zítra začnete. Vyhovuje Vám to?“ Vstane a ze stolu sebere desky.
  „Jistě. Jen mohl bych požádat Hikaru-sama o malou exkurzí. Rád bych to tady ještě dnes poznal.“ Profesor se rozesměje.
  „Tak zapálený do práce anebo do naší krásné asistentky? Jistě řeknu ji to. Pojďte. Ach, ale nedopil jste kávu.“
  „Omlouvám se, ale beru prášky, které se  moc nesnášejí z kofeinem a přitom mám kávu rád. Ráno si vždy dopřeji šálek kávy. Málo. Je to taková moje libůstka. Doktor už mi to tolikrát omlátil o hlavu. “ Směje se a Hiei obdivně pozoruje jak lže aniž by dal na sobě něco vědět. Kurama a prášky. Cha cha se směje v duchu. Profesor otevře dveře a za nimi jsou jejich průvodkyně.
  “Hikaru doveď pana Minamina do jeho pokoje  a ty Barbaro odveď poručíka Jaganashi na ubytovnu k strážným. A nezapomeň se po cestě.“  Kurama pozoruje s rozporuplnými pocity jak Barbara bere Hieie pod paží a jak se k němu tiskne.
  „Půjdeme ne. Potom Vám ukážu ten zbytek. A jsem Hikaru.“
  „Schuichi, ale přezdívají mně Kurama.“
  „Kurama? Zvláštní. Má to něco dělat s rostlinami, že ano.“
  „No ano. Už od dětství mně fascinují...a začne ji vyprávět o rostlinách. Už zase jeden zapálený vědec si řekne v duchu a poslouchá jeho výklad o vodních rostlinách. Je to zajímavé, ale nemusel by pořád jen o nich.
  „Tak jsme tu“ řekne Barbara a otevře dveře. Hiei nakoukne do společné ubytovny. Uvnitř jsou dva strážní. Zrovna se svlékají.
  „Dicku. Mrkni se Barbie se na nás přišla podívat. Jaké to štěstí pro osamělého vojáka v poušti zahrabaného. Pojď na mou hruď. A hele kdo to je?“ Zarazí se v rozletu. Druhý za ním přijde a dívají se na Hieie.
  „Přehlédl bych ho“ řekne Dick co ty Aarone.
  „Já taky? Proč nám tady posílají dítě.“
  „Protože prý jsou tady samí neschopní pitomci. Kde je volná postel?“
  „A hele ono to umí mluvit.“
  „Dicku právě nás urazil.“
  „Jo. Nechce se mi čekat na ostatní. Myslím ,že potřebuje vychování.“ Hiei se v duchu zazubí. Aspoň malá zábava. I když je to stejné jako s tou ženskou. Je v nich něco víc. Musí se zeptat Kuramy co si o tom myslí.
  „Tahle bude dobrá“ a hodí na ni svůj vak. „Jsi moc pomalý“ když se vyhne úderu na záda. Pomalý na démona a až moc rychlý na člověka. Co se tu děje? když se vyhýbá další ráně. Za chvilku se otevřou dveře a dovnitř vejdou další dva.
  „Hele rvačka. Jdeme se dívat.“ Oba si vezmou židle a posadí se. Hiei už má toho dost a vezme do ruky katanu. Ani ji nevytáhne a jeden konec vrazí do solaru jednoho a druhého do brady. Oba se složí vedle sebe jak hadrové loutky.
  „Bravo. Krásná akce. Aspoň se ti pitomci něco naučí. Jmenuji se Daniel a to je můj parťák John. A ty jsi ten nový co přijel s tím novým rostlinářem.“
  „Jo jsem. Jmenuji se Hiei a řekl jsem jim, že jsou pitomci.“ Oba dva se rozřehtají. „Dej si vedle nás ten vak.“ Hiei tak učiní a zeptá se.
  „Nevíte, kdy bude jídlo, ale v letadle jídlo je...“
  „Jo známe to, že by pes se ho nedotkl. Za chvilku je večeře. Jídlo je jediná chvíle, kdy se stýkáme všichni. Jak strážní tak brejlouši.“
  “Brejlouši?“
  “Jo vědci.  Většinou mají brýle a kecají. Žádná akce. Ale víš je tady Barbie.“
  „Ano? A co?“
  „No kdybys měl a ona jistě bude mít zájem tak po večeři no je volno...“ Hieiovi to pomalu dochází a vzpomene si jak se na něho lepila.
  „Jo už vím. Je jako lepidlo.“
  „Tedy. Zapůsobil jsi na ni. Tak jdeme. Ty dva tady necháme. Moc rádi tě nebudou mít.“
  „Jako většina.“ Odcházejí do jídelny. Oba dva vykládají Hieiovi jak to tu funguje. Hiei spíš mlčí a poslouchá.
  „Víš je tady děsná nuda, je to vzrušení vidět novou tvář. Proč taháš tu katanu sebou?“
  „Moje pravá...“zarazí se a zírá na Kuramu obklopeného ženskými. Zamrká a zamračí se. Proč na něho tak všechny letí?
  „To je ten s kterým jsi přijel. Kouzelný nechceš mně s ním sez...Au.“ Daniel zaskučí nad herdou od Johna. Omluvně se usměje a přitiskne se k němu.“ Tak se nezlob.“ John něco zabručí a táhne ho ke stolu. Něco mu vysvětluje. Hiei se posadí k volnému místu a zírá na Kuramu. Vezme chleba a rozdrobí ho na stůl. Najednou nemá chuť na jídlo. Čert aby ho vzal. Mají tady pracovat a ne se bavit. Kurama pozoruje jak Hiei se chmuří čím dál víc a víc.
  „Tak sám.“ Mu zašeptá do ucha mazlivý tón. A ruka s nehty namalovanými na rudo mu přejede přes přední díl uniformy a jede dolů. Hiei nic nedělá a jen koutkem oka pozoruje jak Kurama se začne dávit.
  „Sakra co to tam dělá. Já asi ji něčím přetáhnu. Hiei je jen můj a nikoho jiného. Můj?“ zarazí se začne se dusit. Některá z dam ho praští do zad.
  „Díky“ zahučí a zvedne se od stolu. Rychle vyběhne z jídelny a zapadne na toalety. Nikdo tady není. Opře se o umyvadlo a podívá se do zrcadla. Můj? Od kdy tak přemýšlíš. Zírá do zrcadla do svých zelených očí. Oddechne si když mu dojde pravda. Takže touží po Hieiovi. Už si představoval něco horšího. To bude dobrý. Do háje. Teď, aby skloubil přesvědčit  Hieie, že ta blondýna není pro něho ta pravá a s tým úkolem od Koenmy. Ještě dobře, že tady není Yusuke a Kuwabara. Nějak to bude. Nejdůležitější je a přemýšlí o prioritách obou úkolu.  Takže priorita číslo jedna je Hiei, potom úkol a nakonec hmm to se ještě uvidí. Opláchne si obličej a s úsměvem jde do jídelny, kde ho čekají ty hezké asistentky. No nejsou všechny hezké, ale Hiei je stejně nejhezčí. Takže ...skoro si hvízdá jak se mu ulehčilo, že konečně přišel na to co ho tak poslední týdny trápilo. Otevře dveře a úsměv mu tuhne na rtech jak vidí blondýnu přitisklou na Hieie. Je můj, skoro zařve, ale ovládne se a jde se posadit ke svému stolu. Jemně se usmívá na zbytek osazenstva. Nemá cenu si to rozházet hned na začátku. Začne flirtovat s brunetou po svém pravém boku a přitom pozoruje co na to Hiei. Nic. Jen si dál všímá té protivné blondýny. Určitě má ruku v jeho rozkroku, prostě tam kde nemá být. Ještě tady nejsem ani den a už ji začínám nesnášet.
  Kruci to se na něho tak musí všechny lepit. A proč by mně to mělo vadit? Je to můj kamarád a sakra ta ruka opravdu začíná být dotěrná. Jenže jak se ji zbavit. Bude jen dobře, když si Kurama konečně někoho najde. Je mu no dobře když nepočítáme léta YoKo tak skoro dvacet let a ještě nikoho neměl. Tedy co on ví. A přitom by mohl mít holek...jdu pryč nebo se z ní zblázním.
  „Promiň musím tamhle za Danielem něco mi chtěl říct.“ Improvizuje. Barbara se zamračí jak zjišťuje, že ji kořist uniká, ale nechce před ostatními být tak dotěrná. Vezme skleničku a napije se. Má hezky zadek, si pomyslí, když se dívá na to jak se od ni vzdaluje.
  Ta uniforma mu sedne a tak krásně padne, Kuramovi se zamží zrak představou a přeslechne otázku. „Jistě!“ odpoví a neví na co.
  „Tak platí. Dneska večer na třetím mezaninu“ a Kuramovi dojde, že si právě domluvil rande. V duchu zakleje, ale ví, že tam musí jít a možná se něco dozví. Dívá se jak si přesedá k těm dvou strážným. Prohlíží si je a je mu jasné, že...
  „Chodí spolu“ mu zašeptá bruneta Sylvie zprava. „Barbie tady dost pohořela“ uštěpačně se uchehtne. Kurama přemýšlí jestli tady všichni přemýšlí jen o sexu nebo ne. Nakonec dojí a dívá se jak je na tom Hiei. Taky končí. Musí si ho odchytnout a říct, že teď si už nemůže tady vyvádět jak chce.
  „Promiňte“ zamumlá a vyrazí ta Hieiem. Jde za ním a najednou mi zmizí. Je hned za rohem mu napovídá jeho instinkt a taky že ano.
  „Kuramo? Co se za mnou plížíš? Je tady spousta divných věcí.“
  „To ano“ řekne s úsměvem a svým tělem ho zatlačí ke stěně.
  „Cítím tady démony, ale je to...“
  „Mlč. Jsi dneska tak krásný.“ Usmívá se. Hiei se zarazí. Že by už i na něho padla ta podivná atmosféra, která je v celém objektu?  Dotkne se jeho tváře. Nehoří tak není nemocný. „Máš teplé ruce. Miluji tvůj dotyk.“ Dá si ruce kolem jeho hlavy a celým tělem ho přitiskne k stěně. Jednu nohu mu dá mezi nohy. Skoro zasténá.
  „Chováš se nějak divně.“ Vůbec mu nevadí, že se Kurama tak na něho lepí. Skloní se k jeho uchu a jazykem polaská. Hieie přejede mráz. Co to vyvádí.
 „Rozhodl jsem se a už vím co mně trápilo ty celé týdny.“
 „Ano to jsem rád. Je mi dobře, ale mohl bys poodstoupit,“
  „Ne. je mi tak dobře. Chci tě a budeš můj Hiei takže žádné radovánky s Barbie, žádné radovánky s Danielem a Johnem. Jsi můj. Prostě můj. Zvykni si na to rychle. Jsi důležitější než nějaký úkol a já tě chci mít ve své posteli. „Hiei zamžiká nad kuramovým prohlášením. „Tak ti to sluší. Jsi v ní až hříšně krásný. Budu ti sundávat jeden kousek po druhém, až nic nebudeš mít na sobě a bude se ti to líbit.“Hiei si pomyslí. Kurama se zbláznil. Ale na druhou stranu je mu tak dobře pod jeho slovy. Vůbec mu nevadí, že ho Kurama chce. Možná, možná už dlouho to chtěl slyšet. „Promiň miláčku, ale musím jít. Krásný...“ šeptá a dotkne se ruku jeho rtů. Neodolá musím ho políbit. Dát najevo, že to myslím vážně s tím, že je můj. Sklání hlavu, když oba uslyší kroky a smích. Kurama nechce, aby to věděli. „Promiň, příště.“ Odstoupí, ale neopomene ho pohladit rukou po těle. Uvědomuje si jeho tělo a nejraději by tu uniformu neviděl.
  „Tak Hiei myslím, že to by ti mělo stačit jako instrukce na zítra.“
  „Mám jiné instrukce než ty které jsi mi dal. Nemáš co mi tady poroučet a poslouchám jen své nadřízené.“ Kurama po něm šlehne pohledem. To určitě. Už chce odpovědět, když na chodbu ze zatáčky vyjdou Daniel s Johnem. Zastaví se pozorují Kuramu a Hieie s nicneříkajícím pohledem.
  „Mohu jít s vámi?“ zeptá se. Daniel se otočí k Johnovi.
  „Jo jasně. Ale my potom jdeme jinam.“
  „Nevadí aspoň kousek.“ Kurama je pozoruje s úsměvem. Hiei to ví takže se může věnovat té Sylvi nebo spíš se rychle od ní dostat a pak naplánovat další útok na Hieie. Jestli si myslí, že jen tak mluvil do větru tak Hiei se moc mýlí.
  „Tak my ještě musíme někam jinam“řekne Daniel. Johny mlčí. „Jestli chceš něco ke čtení tak si posluž tamhle z té poličky. Buď z té nižší nebo z té vyšší. Vyber si co ti bude víc vyhovovat. Moc k čtení tady nemáme. Hlavně jsou to časopis...Jo už jdu. Jsi nějak netrpělivý. Auuu! Dobře už jdu.“
   Hiei pozoruje jak je vlečen Johnym z místnosti. Na zemi stále leží ty dva pošetilci, kteří mu řekli, že je dítě. Pitomci usoudí Hiei. Opravdoví pitomci. Sundá si uniformu a nenáviděnou kravatu hodí do koše. Doufám, že ji nebudu potřebovat. Praští sebou na postel a začne přemýšlet co se to děje s Kuramou. Tak já jsem jeho nejdůležitější věc, jeho milostný objekt. Uchechtne se. Když se Kurama jednou rozhoupe tak... To je dobře a chce mně v posteli. To je trochu vážnější, ale na druhé straně má rád Kuramu a YoKo obdivuje. Obdivuje jeho sílu jeho moc i jak vypadá. Sice se zapletl až moc hluboko s lidmi, ale no nějak to překousne. Obrátí se na druhý bok. Ale být milenci? To by do něho neřekl. Nikdy neměl holku to je pravda.  Spát s nim. Nemá vůbec žádné zkušenosti. Ne opravdu neví co dělat. Má ho rád. Nevadí mu jeho dotyk a dokonce je i mu s ním dobře. Ale ten jeho kategoricky příkaz Jsi můj! Hmm možná víš Kuramo na takové věci musí být dva. Asi si možná něco prohlédnu. Ti dva nevypadají, že budou mít časopisy o rostlinkách jako u Kuramy. Sáhne do spodní poličky a pustí to na zem. Na přední stránce je Lepidlo. Nesnáší lepidlo v jakémkoliv smyslu slova. Jednou se v Zásvětí chytil do velké pavučiny a skoro skončil jako večeře. Fuj. Sáhne do hořejší a zamrká na obálkou. Na přední straně jsou dva kluci jak se objímají. Rozhlédne se zrovna po pusté ubytovně a otevře časopis.
  „Ahojky!“řekne Kurama a plánuje si jak co nejrychleji zmizet. „Víš...“ to je štěstí, když zavolá mobil. „Profesor“zamumlá a dívá se na číslo mobilu. Hiei. Hmm
  „Na tu hru musí být dva“ řekne, dívající se zrovna na stránku s pěknou fotkou kluka jen tak bez ničeho na pláži. Jak by vypadal Kurama?
  „Ano jistě budu tam. Zítra v devět v laboratoři. Jistě.“ Hiei přemýšlí co to Kurama říká.
  „Budeš se muset hodně snažit.“ Kurama mrkne na tu Sylvii. Sakra zakleje v duchu. Překáží. Omluvně zašeptá.
  „Musím jít.“ A nechá ji tam stát. Za rohem se opře o stěnu.
  „Tak ty musíš jít. Tak sbohem  a pamatuj na hru musí být dva.“
  „Sakra!“ zakleje už doopravdy Kurama. „Jde se spát.“ Hiei zatím otočil další stránku.
  „Zajímavé čtení, že.“ Ozve se u něho ozve hlas Johna. Hiei v klidu odloží časopis.
  „Jo nesnáším Lepidla“ a ukáže na podlahu, kde se válí blondýna.
  „Jo a už jsi měl nějakého kluka“ a přisedne si na postel.
  „Ne, ale pokud se to dozví tak z Vás udělá salát. Nebo možná jinou zeleninu, nebo taky Vás zabije.“ Usměje se nad tím jak John sleze z postele. „Doufám, že si to mohu půjčit.“ Ten kývne hlavou. V devět hodin. První rande. Po chvilce usne.
  Ráno ho probudí dost nelichotivý řev rádia. Otevře oči a dívá se do stropu. Přemýšlí proč Kurama pustil to idiotské rádio a potom si vzpomene. Úkol od Koenmy a potom Kurama a to jeho Jsi můj. A dnes v devět v laboratoři. Má jít nebo ne? Nakonec se zvedne a jde do sprchy. Potom se obleče do uniformy a vezme si katanu. Co asi takový strážní dělají v tajné laboratoři? Za chvilku se to dozví. Každý měl svůj úsek kde hlídá a kontroluje. Pěkný nesmysl podle něho, když se staví před jednou laboratoři do pozoru. Co by tady tak někdo kradl, celý mrzutý, že nestihne tu laboratoř s Kuramou a taky  potřebují si spolu promluvit co se to tady děje. Je dost neobvykle, že jindy tak precizní Liška najednou vše kvůli němu odsunula. Opravdu divné, když vycítí Kuramu. Prochází s nějakým mužem a s papíry v náručí. Je oblečený neformálně a přes šaty má dlouhý plášť. Nesmí se hnout, ale i tak sleduje jeho vysokou postavu jak se blíží. Zamrazí ho. Kurama ho mijí a podívá se do jeho oči.
  Touha po něm mu svítí z oči a Hiei doslova cítí jak ho zaplavuje. Vyhřívá se v jeho očích. Jsou jen pro něho. Tady v devět má pocit, že mluví a Kurama projde kolem něho. Hieie ovane jeho vůně, jeho přítomnost. Vzruší ho to setkání. Od toho prohlášení, kdy řekl, že je jeho tak se na Kuramu dívá úplně jinak. Ten pohled byl tak neumí to říct, ale ... Koutkem oka se dívá na jeho vzdalující postavu. V devět hodin. Ještě dvě hodiny.
  Hiei co tady dělá. Zrovna před laboratoři, kde si chtěla domluvit dostaveníčko. Sluší mu to a poslouchá vedle sebe kolegu. Podívá se mu do oči. Jeho rty šeptají v devět hodin tady. Neotočí se, ale celou bytosti vnímá jeho pohled ve svých zádech. Už aby...tolik ho chce držet v náručí. Kruci proč to musel zjistit na misi.
  Devět hodin a Hiei vklouzne do laboratoře.
  „Kuramo“ zašeptá tiše, ale ví, že je to zbytečné. Není tady necítí ho. Přistoupí k laboratornímu stolu a dívá se na čem se to pracuje. Vůbec čím se zabývá Kurama. Podívá se do mikroskopu, když ucítí jak se otevírají dveře a jak najednou se k němu tiskne.
  „Kamery a možná se i poslouchá. Neotáčej se nebo odejdu““ Kurama se tiskne k němu zezadu vnímá jeho teple tělo. „Tak odlož tu katanu.“ Hiei si ji odepne. „Perfektní. Buď ticho ať nic neslyší“ šeptá mu do ucha. Hiei přikývne. To má být rande? pomyslí si. On by byl nápaditější, když ucítí kuramovy rty na krku. Líbají ho a bloudí po jeho šijí. Hiei zatne prsty do stolu a zavře oči. Ruce ve předu co chce dělat? „Škoda, že nemohu, ale chci se tě dotknou, držet v rukách. Bude se ti to líbit?“ Ruce sklouznou dolů a Hiei je cítí na svém rozkroku. Snad nechce a otevře oči.“Psst to bude dobrý jen se pomazlím.“ Říká tiše a jeho hlas Hieie skoro uspává. Knoflík, zip a jeho ruce vklouznou dovnitř. Zasténá chtíčem a ještě se víc k němu přitiskne. Je vzrušený z celé situace z toho jak ho drží v rukou. Cítí jak Hiei oddechuje a vidí jeho ruce jak se křečovitě drží stolu. Začne ho hladit a rukou jemně pohybovat po jeho údu. Cítí jak mohutní a zvětšuje se. Je vzrušený a líbí se mu to. Je spokojený a přitiskne své rty k jeho krku. Kousne ho a Hiei skoro zasténá. „Psst“, ale sám má co dělat aby tam nesténal. Pravidelným pohyby ruky pohybuje a cítí jak už skoro bude. Hiei sevře rty a Kurama cítí jak stříká do jeho dlaní. Pevně ho sevře a ještě trochu pohybuje. „Líbilo se ti to?“ zeptá se. Hiei přikývne. Kurama vytáhne z kapsy kapesník a otře ho. Kapesník schová do pláště a drží ho v rukou. Hiei mlčky stojí a čeká. Kurama by chtěl víc, ale sakra proč zrovna na misi. Takhle by ho vzal do náruče odnesl na postel stáhl z něho věci a pomiloval se sním. S povzdechem mu natáhne prádlo a rád by je viděl. Co asi nosí?  Potom zapne zip a nakonec knoflík. Upraví mu zepředu uniformu.
   „Chtěl bych se s tebou milovat, držet v náručí nahého a chvějícího“ šeptá dál. „Začínám nenávidět ten úkol.“
  „Ale musíme ho dokončit.“
  „Já vím.“Odpoví nevrle Kurama.
  „Musíme si o tom všem...“
  „Dneska se chci  dostat ven. Vyžádám si tě. Chci to mít rychle z krku, i kdybych to tady měl srovnat se zemí a pak...“
  „Pak?“
  „Co myslíš? Věnovat se ti přece.“
  „Jsi nějak sebejistý.“
  „Po tomto?“ a přitiskne mu ruku na kalhoty. „Proč bych neměl?“ Hiei zaskřípe zuby. Jen počkej Kuramo tak ta sebejistota tě brzy opustí a začne přemítat jestli by kluci mu nepomohli v malém experimentu...Otočí se, ale za nim už nikdo nestojí. Razantně si připne katanu a zamyslí se. Takže dnes v noci. Vyjde z laboratoře a postaví se opět do pozoru. Mobil. Profesor? Má jít k němu. Rychlým krokem vyrazí chodbou.
  „Kuramo?“
  „Hiei?“ Oba se zarazí nad tím, že se vidí.
  „Laboratoř!Laboratoř!“ Oba vyhrknou najednou a zrudnou. Že by přece jen něco zachytili? Kurama otevře dveře a oba dva vejdou dovnitř.
  „Právě mi říkali, že jste oba dva byli v laboratoři.“
  „Ano ukazoval jsem Hiei jednu zajímavost.“ Ani se nezačervená nad tou lží pomyslí Hiei.
  „Poprosil jsem Schuichiho, aby mi ukázal na čem dělá, když ho doprovázím.“ Hiei stojí v pozoru a ani se nehne. Kurama ho obdivně pozoruje. Zatím je to dobré si myslí.
  „Hmm. Ten výzkum je neškodný, ale byl bych rád, kdybys sis nechal některé věci pro sebe. Jsi tady krátce a nejsi zvyklý, ale to je laboratoř s nejvyšším utajením. Nemyslete, že jste se sem dostali jen tak. A taky myslím si, že Vaši nadřízení by nebyli nadšení mým hlášením. A odchod.“ Oba se otočí a vyjdu ze dveří. Oddechnou si.
  „Tak dne asi výlet nebude.“
  „Kdybych to znal tak řeknu, že je to jako v armádě.“
  „Ty nějakou znáš? „
  „Ne právě ji poznávám.“Odpoví chladně Hiei. „Tak večer.“
  „Právě jsem o tom chtěl mluvit.“
  „Ano?“ Ozve se udiveně Hiei. „Tak jo. Tak mně nech vedle sebe v jídelně místo, ano. Mám pocit, že se zpozdím. Jsi moc hodný, že na mně tak myslíš. A aspoň se zbavím Lepidla. Tak večer.“ A odchází.
  „Počkej tak jsem to nemyslel“ si řekne už sám pro sebe. Hiei se usmívá. Jen počkej já ti dám Můj a podobné věci. Jde před laboratoř a postaví se do pozoru. Děsně se nudí.
  Kurama odejde do laboratoře s vodními rostlinami. Byl opravdu překvapen, když mu Profesor ukázal ten celý vodní svět. Svrbí ho doslova prsty aby vyzkoušel svoji moc, ale neodváží se s těmi všemi kamerami a neví čím ještě. Brzy ráno prošel všemi podlažími a všude se dostal až na nejspodnější patro. Má z toho divný pocit. Možná by mu mohl víc říct Hiei, ale momentálně i mezi nimi probíhá menší bitva. Přivoní k lilii a utrhne ji. Stejně nemá šanci a on vyhraje. Zkoumá něco jiného než napovídal Profesorovi a jemně ji nařeže. Dává pod mikroskop a nenápadně je svoji sílou upravuje buňky. Jak si to myslel. Jsou doslova prolezle něčím tak nenápadným až to bere dech. Něco co zřejmě pochází ze Zásvětí. Jestliže tyto rostliny jsou nakažené, tak jídlo a vše odsud a rostliny jsou taky. Musí se dostat nahoru, ale po tom dnešním maléru, tak neměl odvahu něco takového vyžádat. Ale bylo to uspokojující. Jedna jeho část se zasní a promítá si celou scénu. Druhá bere automaticky vzorky dává je pod sklíčka, kape tekutinu, připravuje misky na semena a podobné věci.
   Nakonec ho to tak pohltí, že skoro zapomene na večeři, ale žaludek se sám přihlásí o denní příděl potravy a  donutí ho zvednout tělo a jít do jídelny. Ze začátku s nechutí, ale když si vzpomene na Hieie přidá do kroku.
  „Auu“ řekne někdo.
  „Sylvi, promiňte mi, ale zamyslel, jsem se nad jedním problémem a potom nevnímám.“ Ani moc nelžu si řekne. Hiei je někdy opravdu problém s tou svoji tvrdohlavosti.
  „To nevadí. Jdete na večeři?“ Kurama přikývne. „Jestli Vám to nevadí tak se přidám. Víte zajímalo by mně menší problém s cizopasníky.“
  „Hmm ano...“ Oba jsou zapálení do diskuse, když do jídelny vstoupí Hiei. Zamračí se, když vidí ho s černovláskou. Kurama mu pokyne a ukáže vedle sebe. Ale Hiei nechce být s tou brejlouškou. Sice nemá brýle, ale je docela hezká. Zastaví se s údivem si přizná, že žárlí. On žárlí na nějakou lidskou ženou. To je nemožné, ale ten vztek na ni a chuť ji pomalu utopit v bažině asi něco napovídá. Kruci je démon. Posadí se na prázdné místo.
  “Opět sám? “ Ozve se mu za zády hlas Lepidla. V duchu zaúpí. Já se ji nezbavím.
  „Už jsem dojedl.“Vezme tác s jídlem a odnese ho. S lítostí ho odkládá a přemýšlí, jestli později by se nedalo něco sehnat.
  Kruci přece mně nemůže unikat navždy. Dneska bude prázdná ubytovna. Už to zařídila, že všichni něco dostanou na starost. Stálo ji to trochu přemlouvání, ale dnešní večer bude můj. Posadí se a dívá se na toho zelenookého kluka jak se baví s její kolegyni Sylvi. A až ho bude mít tak by mohla, je moc pěkný. Sice ty delší vlasy by nemusel mít, ale rozhodně má z celé laboratoře nejhezčí oči.
  „Barbie si Vás vyhlédla“ zašeptá mu Sylvi. Moc dobře se s ní povídá.
  „A to je která?“
  „Ta blondýna co jede po vašem doprovodu.“
  „Ztrácí čas“ zabručí. Sylvi pokrčí rameny.
  „Zatím dostala každého koho si zamanula a je velmi vytrvala.“ Kuramovi nějak zhořkne jídlo. Odsune a vstane.
  „Omluvíte mně?“ Sylvi přikývne a zvědavě přemýšlí co se mohlo stát, že je najednou tak zamračený. „Asi zajdu ještě do laboratoře.“
  „To nejde?“
  „Proč?“
  „Asi Vám to ještě neřekli, ale tady se v noci nepracuje. Všechny laboratoře jsou prázdné.“
  „Tak to slyším poprvé, že by se tak bránilo v práci.“
  „Vyhláška profesora. Já jsem ráda. Říkal“ svraští čelo“že stejně největší výkon podáváme v den a v noci, že máme odpočívat. Je to strašně divné. Na všech místech, kde jsem pracovala to bylo jedno. Jen jim šlo o výsledek, ale tady ne. „ Přesně mi bere myšlenky říká si Kurama.
  „Tak se jdu osprchovat a pak do postele. „ Vstane. Co jsou to za pitomé příkazy. Dnes se asi porozhlédnu v noci po chodbách. Jen co udělat s kamerami? Jsou doslova na každém kroku. Myslí na ten problém až do svého pokoje.
  „Co tak usilovně hledáš Hiei?“
  „Kravatu!“ vyjede vzteky.
  „Kravatu a na co proboha?“ Hiei už má toho plné zuby a ukáže na obrázek na posteli. John s Danielem se skloní a skoro vyprsknou smíchy. „Všechno se už recyklovalo!“ vysvětlí mu. Hiei se posadí na postel a přemýšlí co bude dělat. „Možná bychom mohli pomoci“ ozve se Daniel a vytáhne kufr. Chvilku se hrabe a vytáhne pouta. Hiei je vezme do ruky a přemýšlí co to je. „Jsou obalené kožešinou, aby se kůže nepoškodila. Jsou růžové, ale to by nemělo vadit. Jo a tady jsou klíčky.“ Hodí mu.
  „Díky moc.“
  „Jenže dneska nemáš stráž a jak nemáš stráž tak z ubytovny nesmíš ven.“
  „Co je to za blbost?“
  „Příkaz Profesora.“
  „Tak dík. To mně budou k ničemu.“ Chce je vrátit. „No možná tady je možnost. Jestli chceš si s námi vyměnit směnu za zítřejší. Budeme jen rádi, když dnes v noci budeme mít volno a bude to tady prázdné a  tak vezmeš ji za nás a my dneska...Auu“ vykřikne Daniel a tře si bok.
  „Tak jo klidně “ přikývne Hiei a pouta zmizí v kapse. Vezme si katanu a vyjde ven. Plíží se chodbami jako duch, ale nic zajímavého nezaregistruje. Kurama určitě ještě pracuje jak má ve zvyku a tak čeká na půlnoc. O půlnoci vejde oddělení kde jsou pokoje brejloušů. Hmm když občas uslyší ne zrovna tiché oddechováni spících. Podívá se na kamery a odhaduje kde by mohlo být hluché okno. Jakmile je najde nadechne se a rozbalí svoji rychlost nemá zájem zrovna aby viděli, že jde do kuramova pokoje. Kamery nic nezaregistrujou a on stojí uvnitř tmavého pokoje. Musí být rychlý a sotva se Kurama pohne už má sepnuté ruce a zapnuté okolo pelesti.
  „Hiei?“ vzbudí se, když ucítí cvaknutí. Nikdo neodpoví. Na své tváří ucítí ruce. Je to tak zvláštní být spoután nemít svobodu, ale proč to Hiei dělá?
  „Zavři oči nebo odejdu.“ Kurama poslechne. Rozhodně nechce, aby odešel. Mohl by se snadno dostat z těch pout, ale proč mně nestudí. Na pokožce cítí něco příjemného. Co to asi je a hlavně jak se Hiei k tomu dostal.
  „Proč to děláš? Co tím chceš dokázat?“
  „Možná, že nemůžeš se mnou tak manipulovat jak si myslíš“ ovane ho dech Hiei na uchu a ucítí laskání jeho jazyka. Dělá to stejné co já dneska ráno v laboratoři si uvědomí a zachvěje se v předtuše co ho čeká. Jeho tělo ovane chladnější vzduch z klimatizace, ale není mu horko. Je tak akorát. Ucítí teplé ruce Hiei na svém těle. Nádhera a najednou mu vadí, že se ho nemůže dotýkat a na druhou stranu je to tak hříšné. Nemůže se hnout a je plně ovládán jeho hlasem a rukama. Určitým způsobem se mu to líbí jak je ovládán. Hladí ho po těle a hraje si s ním.
  „Líbí se ti to?“
  „Ano.“
  „Víš moc nevím co mám dělat, ale můžeš mně říkat co mám dělat.“ Hiei se zazubí. Aspoň jednoduchou cestou pozná co Kurama má rád. A ví, že mu řekne pravdu a vše. I on z toho bude mít požitek. Nenapadlo by ho, že je to tak skvělé mít pod svými rukama jeho hladké tělo. Je tak vypracované štíhlé a krásně stavěné. Možná příště on tak skončí, ale v tu chvílí je mu to jedno. Kurama začervená pod jeho slovy, že by mu měl říkat co se jemu líbí. Jak to má sakra vědět, ale potom si vzpomene na minulou noc jak si představoval jak ho hladí.
  „Hrudník, prsa, bradavky. Líbat „ vyráží ze sebe. Je to tak nádherné. Cítí, že je vzrušen a bude víc. Hiei přesně plní jeho příkazy. Skloní hlavu a vezme jednu jeho bradavku do úst a druhou do ruky. Kurama zasykne jak se mu to líbí. Rychle oddechuje a jen vnímá jak ji bere do zubu a stiskne. Ještě že ji připoután jinak by vyletěl z postele. Hiei si hraje a poslouchá steny od Kuramy. Takže to se mu líbí. Odtrhne rty od jeho a zašeptá.
  „Musíš být ticho. Noci se nesou zvuky víc. Co víc?“
  „Polibek. Na rty.“ Hiei se zamyslí. Připadá mu to intimnější než co dělal doposud, ale skloní se k němu a dá mu polibek na rty. „Víc“ vyrazí “chci tě cítí uvnitř?“ Hiei přitiskne k němu rty a ucítí jak Kurama svoje otevírá. Hiei ho napodobí a Kurama prohloubí polibek. Hiei se k němu tiskne a svírá jeho hlavu ve svých dlaních. Líbají se jakoby nic jiného nikdy nemělo být. Sklouzne níž a přitiskne rty ke krku. Vzpomene co dělal Kurama v laboratoři a jemně je začne sát. Líbá a jazykem přejíždí  po celém těle. Kurama sténá touhou. Je vzrušen jen z toho líbáni. Chce... a cítí jak mu Hiei stahuje kalhoty od pyžama. Ví, že Hiei vidí jak je vzrušen. Vidí jako ve dne a najednou si připadá nepatřičně, jak tam leží odkrytý vzrušený s oblečeným Hieiem nad sebou, ale to trvá jen krátce. Stále má zavřené oči a jen cítí jeho přítomnost a vůni. Proč se ho ještě nedotkl. Touží chce, aby ho uchopil do dlani a začal laskat. A pak mu to dojde.
  „Dotkni se ho vezmi ho do dlani. Udělej to tak jako já tobě, prosím“ dodá. Ucítí jak ho sevře. „Jemněji. Ano to je ono..“ zasténá a otočí hlavu na stranu. Kousne polštář, aby nekřičel slasti. Tentokrát ne, ale zítra mu ukáže jak...ale to už se chvěje jak mu Hiei laská jeho penis, dlouhými rytmickými pohyby. Laská ho stejně jako on ráno. Trochu roztáhne nohy a Hiei přidá druhou rukou začne ho laskat víc. Kurama kouše polštář a sípá slasti. Je to nádhera. Nic lepšího snad nezažil, ale to už cítí jak vyvrcholí a jeho semeno stříká kolem sebe. Pustí polštář a jeho tělo ohabne. Hiei mlčky vstane a dívá se na Kuramu.
  „Teď bych měl zmizet, ale nechce se mi. Kupodivu se mi to ráno moc líbilo.“ Skloní se a veze jeho rty do svých . Líbá ho a Kurama cítí jak jsou jeho ruce uvolněny. Rychle chňapne po Hieiovi, ale ten už je pryč. Zaslechne jen.
  „Zítra.“ Tak a teď co já? Je z toho pěkně vzrušený a vzpomene si na tělo Kuramy. Co asi ten ráno udělal? Musí jít do práce. Nemá čas na blbiny, ale je mu dost nepohodlně. Kurama zatím se zatím umyje a natáhne kalhoty. Od zítřka asi bude spát nahý. V čem spí asi Hiei? Až budou doma tak v ničem. Rozhodně na tom bude trvat, i když hmm jeho fantazie se rozproudí na plno. Opravdu by se měl trochu krotit. Možná by to tady měl trochu urychlit. Opravdu ho tady přestává bavit. Postaví se doprostřed pokoje a začne působit svoji duchovní sílou. Vyvolává nenápadnou rostlinku tenkou jako nitka. Dostane se všude a on potom bude mít všude přístup. Cítí jak se rozrůstá a prolézá zdmi. Jde si lehnout a pořád cítí tu svoji rostlinu.
  „Hiei, miláčku, Barbie je tady.“ John s Danielem skoro vyprsknou smíchy jak vidí se plížit k jejich posteli. Odhrne pokrývku a zaječíííí. Ti vstanou a dívají se na skrovně oblečenou Barbie a na sebe. Co se ji proboha na nich nezdá? Ta stále křičí jak je v šoku. John sáhne po mobilu a zavolá ošetřovnu.
  „Neměli bychom ji jednu vrazit? Možná se uklidni.“
  „A přijít o tu podívanou jak ji odsud budou vést jen v tom co má na sobě? Nikdy.“ Za chvilku je ubytovna plná. Od brejloušů až po teroristy jak jim pro změnu říkají druzí. „Hele chybí Hiei.“
  „Asi mu to vyšlo“ šeptne Daniel. Ráno vstávají a vidí jak Hiei spí v posteli.
  „Kuramo vyhoď ten telefon“ zamumlá ze spaní. Daniel s Johnem zvednou prst. Tak konečně vědí.
  „Jestli něco uslyším tak ..no nevím jak kytky voní zespoda, ale vy to možná zjistíte.“
  „Budeme mlčet jako ryby. Přísaháme“ pronesou unisomo. Hiei odtáhne katanu z Danielova krku.
  „Hodní kluci“ a vezme telefon do ruky. Už skoro spal, když mu to vyklouzlo a hned mu to došlo. Podívá se na displej. Profesor a skoro zaječí. Natáhne na sebe uniformu a s náladou pod psa jde chodbami k jeho dveřím. Všichni se klidněji raději dál a Hiei cítí kolem sebe démony. Před dveřmi narazí opět na Kuramu. Ten k němu přistoupí a políbí ho na rty.
  „Bylo to nádherné. Moc ti to dnes sluší.“ Hiei je vytočen a jen cítí jeho rty na svých a ruku na hrudi. Zvedne k němu hlavu.
  „Ještě jednou.“ Kurama se zasměje a oba se líbají až narazí na dveře.
  „Dále!“ ozve se. Kurama mu rychle upraví uniformu. Skoro ho zase svlékl. Jak je sním tak se velmi prámalo ovládá. Oba vstoupí dovnitř. Podívají se na profesora. Usmívá se.
  „Tak jak se Vám tady líbí pobyt?“
  „Skvělý. Líbí se mi tady mnohem víc, než bych čekal. Tolik práce. Jen mi vadí, že nemohu pracovat v noci. Na univerzitě často pracuji do noci a tady mi to vadí. Někdy přicházím na nejlepší myšlenky právě tehdy.“
  „Já vím. To už mi říkala spousta tady lidi, ale musím chránit Vaše zdraví. A co poručík Jaganashi?“
  „Výborně. Jde mu to tady k duhu. Jen si posledně stěžoval, že by potřeboval větší volnost k cvičení. Chtěla jsem Vás poprosit, jestli bychom mohli nahoru. Já bych se rád podíval na vaše rostliny a Hiei by mohl cvičit.“
  „Pijete pravidelně kávu?“ zeptá se z ničeho nic Profesor.
  „Nic lepšího jsem opravdu dlouho nepil. Sice jsem musel to omezit a vím, že doktor nebude spokojený, ale je tak báječná.“ Lže, řekne si Hiei. A lže dobře.
  „Tak dobře můžete jít. Možná nejlépe bude hned. Ale jen na dvě hodinky. Slunce tam není dobré.“
  „Už se těším na ty rostliny. Hned tam vyrazíme.“
  Oba se zvednou a vyjdou ven.
  „Divné“ zamumlá nahoře Hiei.
  „Až nahoře, miláčku.“
  „Přestaň mi tak říkat.“
  „A jak ti mám říkat? Vyber si cokoliv co se ti bude líbit.“ Ale to už vycházejí na povrch. Zavřou oči jak je jasné světlo bolí. Už chápou ty černé brýle obou kolegyň. Po chvilce je otevřou.
  „Cvič a já jdu na ty rostliny. Sejdeme se no najdeš mně“ a zmizí. Hiei začne cvičit s katanou a nedávat najevo svoji podstatu. Nebylo by dobré, kdyby kamery zachytily jeho rychlost. Zjišťuje, že je to nejtěžší co snad v životě dělal. Uběhne hodina a Hiei je z toho nervózní jak musí cvičit pomalu. Vzdaluje se , ale jistě a potom se snaží vycítí Kuramu. Překvapeně zjišťuje, že je mu bráněno. Nenápadně pootevře oko a vidí Kuramu jak se hrabe kolem jedné rostliny. Přesune se k němu a posadí se na bobek.
  „Jsou tady démoni v lidech, ale jsou to takové divné aury.“ Kurama přikývne.
  „Jak ti chutná káva?“
  „Normálně. Dobrá. Proč?“
  „Protože je v ní Zásvětí. Všechny ty rostliny tady jsou podstatou ze Zásvětí. Rychle si na ně navykneš. Já to cítím. Přece jen nepobývám v Zásvětí. To s těmi lidmi mně trochu překvapuje. Ale tady ty zase máš v tom větší cvik. Jsou všichni?“
  „Ne jen někteří. Nevím jak Profesor, ale Shanna určitě. Taky ty dva strážní. Když mně napadli, tak byli na démony moc pomalí, ale na lidi moc rychlí. Potom cítím je i z ostatních. Většinou z brejloušů. Vědci.“Dodá na vysvětlenou.
   „Hezké. Opravdu. A my zase Vám říkáme teroristé. Co s tím uděláme?“ Hiei uvažuje. Když i Liška se ptá tak to je vážné.
  „Co to srovnat se zemí. Jednoduché a rychlé.“ Kurama zauvažuje.
  „Včera jsem vyslal jednu ze svých rostlin na průzkum. Dostane se kamkoliv. Myslím, že to nakonec tak dopadne. Vše zničit. Moc se mi to včera líbilo, Hiei.“ Hiei zamrká a snaží se přeorientovat o čem to zase  Kurama mluví.
  „Měli bychom se domluvit aspoň trochu na postupu. Všiml sis jak se tady chovají? Člověk by si myslel, že na nic jiného nemyslí, než na....“ zarazí se. Kurama se na něho podívá.
  „Jen to dořekni. „
  „Na sex.“ Vyprskne. „A ty se taky tak chováš!“
  „Opravdu to je mi líto, že ti to tak připadá.“ Kurama vezme lístek a před jeho očima se rozpadá a objevuje struktura. Dost zvláštní struktura. „Jenže já tu jejich kávu nepiji tak se můžeš uklidnit.“ Hiei se zarazí.
  „Víš možná bychom měli nechat tomu volný průběh a kontrolovat to tady.“
  „Kontrolovat?“
  „Jo.“ Odmlčí se. „Nechce se mi vracet tak brzy.“ Kurama se zarazí.
  „Ale před chvílí jsi říkal...“
  „Já vím co jsem říkal. Jen víš jsem tu s tebou sám a nějak se mi nechce tam vracet k ostatním.“
  „Proč to neřekneš hned.“ O nohavici se mu něco otře. Rostlinka tenká jako nitka. Oviji se kolem něho.
  „Kuramo bacha! Nějaká...“
  „Já vím. Ta je moje.“ Zavře oči a sleduje ji jak se rozrostla do všech koutu.“Hodná a teď běž.“ Rostlina se stáhne a vrací se. Hiei se na to mlčky dívá. Liška a jeho rostliny  ze Zásvětí.
  „Nemohou ji vidět?“
  „Ne. Jen pokud vědí jak vypadá a teď ty taky. Mám nad ní plnou kontrolu. V noci někdo něco ji chtělo, ale nedovolila. Zajímavé moc. Docela rád bych chtěl vědět kdo to je, kdo ovládá tady to místo.“ Oba mlčí a přemítají. „Myslím, že se děje něco v noci, ale nevím co.“ Kurama mu vysvětluje zákaz práce v laboratořích. Hiei zase o kontrolách.
  „Do půlnoci je to v-pořádku, ale potom možná se něco děje. Nevím co v té době všichni musíme být okolo jídelny. Přitom jsou někteří pohromadě.“ Kurama nad zdvihne obočí.
  „Slyšel jsem je.“
  „Tak to mně připomíná, že jsem něco nedotáhl.“ Skloní se k němu a začne ho líbat. Hiei po chvilce si povzdechne a oplatí mu to. Nemyslí si, že je pod vlivem něčeho a už něco slyšel o jeho minulosti. Tedy YoKo, ale to je jedno a zjišťuje, že sed í mezi nohy Kuramy, uniformu rozepnutou. Jak to proboha udělal, že si ničeho nevšiml.
  „Jdeš na to nějak rychle“ řekne přidušeně a zasténá pod jeho šikovnýma rukama.
  „Nemyslím. Nádhera,“šeptá mu do ucha a líbá. Rukou ho hladí po těle. Hiei nemůže nic dělat jen vnímat ruce a rty Kuramy. Zavírá oči, aby neviděl co jeho ruce s ním provádějí. Kurama si vychutnává pohled na jeho vzrušené tělo. Už se těší jak ho bude hladit a líbat a nebudou se muset schovávat.
  „Počkej a co ty?“ řekne, když vyvrcholí.
  „Dám si studenou sprchu. O mně se nestarej.“
  „Tak to ne.“
  „Musíme jít. Čas uběhl a já bych chtěl zítra se sem vypravit znova.“ Upraví mu uniformu, když Hiei se vztekle postaví.
  „Zvládnu to sám, nejsem dítě.“
  „Ne to nejsi. Po dítěti bych nezatoužil.“
  „Kuramo, nejraději bych tě něčím praštil. Hodně velkým, ale počkej až na něco přijdu. Ach jo. Tak půjdeme.“ Upraví si uniformu a chce vykročit, když ucítí jak si ho přitáhne do náruče.
  „Jen chvilku. Ani netušíš jak dlouho jsem byl sám, proto tak spěchám. Nechci ztratit ani kousek chvilky bez tebe teď , když vím... ale budu respektovat tvoje přání a zpomalím.“  Hieiovi je dobře v jeho náručí a odhodlání zpomalit mizí. Oba tam mlčky stojí uprostřed pole rostlin. Kolem je horko k zalknutí, Kurama ho objímá a tiše mu říká blbosti. Nechce se jim jít dolu do podzemí, ale nakonec se Hiei vyprostí a jde. Kurama jde za ním. Otevřou dveře a na karty sjedou dolu. Připadá jim jako by už nikdy nemělo světlo vyjít.
  „Kuramo, jestli to brzy neskončí tak se zblázním.“
  “Jo já vím. Jsem na tom stejně. Dneska v noci zkusíme něco zjistit, ano.“ Hiei přikývne. Oba si vzpomenou jak laskal Kuramu. Dívají si do očí a oba chtějí to samé. Hiei stočí stranou zrak. Neví co ho té noci popadlo. Oba zároveň chtějí vystoupit a oba se zaseknou. Hiei i Kurama ustoupí o krok dozadu. Oba čekají kdo půjde první. Hiei rychle proklouzne a Kurama za ním. Jdou oba k Profesorovi. Za ťukají a otevřou dveře.
  „Vypadněte!“ a oba zamknou rychle dveře.
  „Hiei!“
  „Myslím, že to právě začne. Udělali jsme chybu a uviděli co jsme neměli. Takže oni opravdu otevřeli tunel do Zásvětí. Bude boj. Nemyslíš, že bychom měli povolat speciály, aby ji uzavřeli?“
  „Nedovoláme se jich. Jsou mimo. Museli bychom nahoru. je mi líto, Hiei, ale myslím, že naše doba se tady zkrátí o hodně. Těšil jsem se na naše schůzky.“
  „Já taky“ a ruka mu začne žhnout. “Momentálně jsem vzteklý, že můj hezký připravovaný plán takhle zhatili. Zabiji ho.“ Otevřou dveře a chtějí zabít ten přízrak, ale místnost je prázdna.“
  „Liško?“ Kurama natáhne ruku a ze stropu se odvijí rostlina tenká jako nitka. Sleduje její dráhu.
  „Druhý východ. Ta laboratoř je doslova labyrint.“ Dojdou ke stěně kde rostlinka mizí. „Hiei cítíš něco, vidíš?“
  „Je mi bráněno  a to dokonalé. Je to snad poprvé co nemohu tou bariérou proniknout.“
  „To je moc zlé. Tak riskneme to?“
  „Musíme ne.“ Oba zatlačí a otevřou dveře. Temný průchod. Oba vkročí. Vidí dobře a jdou pomalu vpřed. Svými smysly pátrají po neobvyklostech.
  „Počkej tady něco je?“ Kurama chytne rostlinku a zatlačí na neviditelné dveře.
  „To snad ne?“ Vydechnou oba naraz.
  „Kuramo je to co si myslím? A řekni mi, že to není pravda, že se mi to zdá.“
  „Je to hnojivo pro ty kytky. Oni je hnojí mrtvými přízraky proto...vypadneme. Dělá se mi špatně.“
  „Taková byla Černá kazeta?“
  „Jo.“
  „Jsem rád, že jsem to neviděl?“ Kurama přikývne a raději vytáhne růžový bič. Jdou dál až nakonec vše vy ústí do jeskyně? Tady. Oba se na sebe podívají. Hiei vytáhne katanu a i Kurama se přiblíží k ústí jeskyně. V klidu vejdou a dívají se na stejně identický tunel jako tehdy, když bojovali se Sensuim. Jen chybí jezero a tunelem prochází jeden přízrak za druhým.
  „Jsou slabí“ řekne Hiei. „Ale nevím jak zavřít tunel. Posledně udělali to speciálové. Myslíš, že bychom to byli schopní udělat?“
  „Mohli bychom. Jen nevím proč jim brát práci.“
  „Cooo?“
  „Jen , že od začátku se mi ta situace nelíbí. Hodně nelíbí, Hiei. Takže zlikvidujeme  tady co se dá a pak pojedeme nahoru a zavoláme speciály.“ Hiei přikývne. 
  „Ale koho to tu máme? Tak vy jste špióni. To je mi tak líto, že tady skončíte jako hnojivo pro moje kytičky.“
  „Lepidlo, to snad ne. To by mně nenapadlo?“
  „Lepidlo?“ ozve se Kurama udiveně, ale neotočí se.
  „Nejsem lepidlo a chtěla jsem si s tebou jen pohrát nic víc.“
  „A já nejsem hračka.“Ozve se ostře Hiei. Rychle uskočí z dosahu a Kurama taky.
  „Tak to není opravdu Barbie, ale něco mezitím.“
  „Ale, ale no ne jste rychlí mohu znát vaše ctěna jména. Moje je Gindo a mám rád květiny.“
  „Nechápu proč bychom měli říkat ty naše.  Ale jménem Světa duchů Vám to tady přikazuji zavřít!“
  „Je mi líto, ale nejsme v Japonsku, ale v Americe takže buď se přidáte na moji stranu, dobře platím, anebo můžeme si zašpásovat“ olízne si jazykem hubu.
  „Kuramo raději mně zabij, než aby se mně dotkla. „
  „Nebude potřeba. Za to lepení ji zabiji já. Dovolíš mně to Hiei nebo chceš to udělat sám?“
  „Ale ne přenechám ti tu radost, když chceš. Já  se budu dívat. Rád se dívám jak bojuješ.“
  “Nápodobně Hiei. Květinový vír“ řekne klidně a okolo něho se vytvoří vír růžových lístků ostrých jako břitvy. Hiei uskočí, opře se o stěnu a dívá se jak se lístky přibližují k přízraku.
  “Bariéra“ řekne a lístky se kolem odrážejí. Kurama se usměje.
  “Květinový vír!“ Proč dává jen pořád tu stejnou techniku, ale už to vidí. Bariéra je přilíš slabá. Kurama švihne dvakrát bičem a bariéra se hroutí. Oba se dívají jak ho plátky řežou na kousky. Gindo ustupuje do chodby. 
  „Růžová stěna!“ a Gindo se nabodává na růžovou stěnu. Není to hezký pohled.
  „Nezdálo se ti to snadný, Hiei?“
  „Až moc. Jdeme zlikvidovat ostatní.“ Vejdou dál až k tunelu. Dívají se jak si jich nikdo nevšímá a přízrací jimi procházejí.
  „Možná si myslí, že patříme k nim.“
  „To ne. Ale jsou omámení a pak se z nich stane hnojivo. Pro slabé přízraky nemáme tady využití, ale vy to je jiná. Jenže vy se k nám nepřidáte, že ne.“
  „Hele Kuramo on je telepat.“ Hiei se otočí a dívá se do oči Profesora.
  „Hádám, že Profesor skončil jako hnojivo.“
  „Jinak to nešlo.“
  „Tak to je jiné. To bude soupeř jak se má.“
  „Ano myslím, že ano. Myslím, že...“ a místo Kuramy stojí YoKo“...ti nebude vadit, když se změním, že.“
  „S tebou YoKo je slast pracovat.“ Oba se postaví a Hiei si sundává obvaz. Objeví se tetování.
  „Ale, ale tak vítězí Turnaje. Je pro mně čest s Vámi bojovat. Na ně!“ zařve a všichni přízrací, kteří polehávali nebo seděli se zvednou. Hiei hvízdne, když vidí otevřít dveře a z něho vyběhne smečka tygrů podobných spíš šavlozubým tygrům z pravěku než čemukoliv jinému. Pár ptáku ostrých jako nože se zuby, že by i krokodýl zdrhl. YoKo používá růžový bič a potom se zastaví a vykouzlí Nepenthes truncata jen v trochu větším vydání. Zazubí si a zívne když vidí jak rostlinka se láduje jedním přízrakem za druhým . Na některých stonkách  s  vytváří obrovské pasti. Za chvilku je doslova přecpána. „Hodná“ zamumlá Kurama a vyvolává ze Zásvětí rostlinu pro niž není jméno. Dívá se jak se pochybuje a její květy chytají jeden přízrak za druhým. Obtáčí je a i přes to, že se brání tak je oviji a kyselinou rozkládá. „Ale, ale „ a dívá se jak obě rostliny se kříží. Všude je řev a křik přízraků. Dívá se jak Hiei katanou likviduje jednoho za druhým, ale pořád tady je ten Profesor. Stojí a dívá se.
   Konečně jsou zlikvidování všechny přízrací a šelmy. Ozve se potlesk.
  „Krásný výkon co jiného by se dalo od Vás čekat, ale já a klidně se změní v přízrak. Tak budeme bojovat my.“
  „Hiei dostaneme se odsud?“
  „My jistě, ale on ne. Tak do toho. Zatím jsi moc toho nepředvedl.“ Hiei po něm šlehne pohledem. Ruka mu začne žhnout.
  „To ne! Tady to nemůžeš použít!“
  „Proč ne? Lidi jsou dávno vyneseni na povrch a přízrací jsou mrtví.“
  „Jak kdy?“
  „Umím ovládat rostliny. Začali mít přeludy a taky rychle vypadli ven. Přece jen vidět zombíky, které nemohou zabít je něco jiného.“ Oba se na sebe klidně usmějí. Vědí co ten druhý dokáže.
  „Moc kecáš! Sbohem a málo bojuješ. Hasta la vista baby!“ řekne Hiei a z jeho ruky se vytvoří dračí plamen. „Možná by stačil jen zlý plamen?“Otočí se na Kuramu
  „Hiei nešetří a důkladně to tady znič a zapečetí. Víš jak se budou museli speciálové sem hrabat?“ Hiei se zazubí. Nemá rád speciály o nic méně než Kurama a tak vypustí dračí plamen. Oba se vydají zpět a nechávají řádit plamen v podzemí.
  „Jsem zvědavý na výsledek“ řekne Hiei.
  „Taky. Kde jsi sebral to Hasta la vista baby?“
  „Ale od kluku.. Pořád to říkali a krásně to zní. Jen nevím co to znamená a co s tím má společné dítě?“ Kurama se rozesměje.
  „Potom ti to vysvětlím“ ale to už jsou na povrchu. Vidí vrtulníky a utíkat je co nejdál od rachotu. „Hele to je hodná rostlinka.“ Sebere po cestě jejich výbavu ze světa duchu. Natáhne ruku a rostlinka se mu svine do dlaně. Kurama se zamyslí a najednou je z ní semínko, které zastrčí do vlasů. „Hybrid. Poslední můj pokus.“ Vysvětlí. 
  „Nemáš v těch vlasech skladiště?“
  „Tak zkus to prozkoumat a uvidíš. Můžeš si se mnou dělat co chceš.“Nakloní se k němu. Z očí mu žhne chtíč. Hieiovi je jasné co bude až se odsud dostane. Po pravdě taky se těší jen škoda, že nestihl si vzít ty pouta. Hiei pod jeho pohledem zrudne a vzpomene si na dnešní ráno.
  „Víš je to skoro neskutečné, že jsme tady jen čtyři dny. Ne omyl tři dny. Můžeme se vrátit...Posloucháš mně, Kuramo?“ Nahne se a dívá jak Kurama se spojuje  s Koenmou. Nějak to trvá.
  „Ta co? Už jste to zvládli? Mám pro Vás další úkol, tak rychle sem.“
  „Speciálové musí přijet a zajistit trhlinu. Bohužel laboratoř je v čudu“ a natočí kameru na krásný výbuch, který právě proběhl zakončen krásným hřibem. „Jen zničíme ty rostliny a hned budeme u Vás.“
  „Ta laboratoř byla naše. To jste nemohli být jemnější. Co teď řeknu...“ Kurama se promyšleně  odsune a dívá se jak kus baráku dopadá na výbavu. Zaprská to a obraz zmizí.
  „Čekám.“
  „Ach promiň.“ Zvedne se a přitáhne si ho k sobě. „Za prvé. Neměli žádný úkol, ale jednoduše byli na dovolené. Na pláži. Montáž a ještě k tomu bylo vidět pozadí.“Polibek.“ Za druhé měli říct pravdu o laboratoři“ další polibek „a za třetí nás zase ženou do nějakého úkolu. Takže...  jo a Yusuke a Kuwabara v tom jeli taky. A já chci nějaký čas zůstat s tebou. Zničíš ty rostliny a podívej se co mám?“Políbí ho, sáhne do kapsy a vytáhne růžové pouta. „Pořád mně vrtalo hlavou to, kde jsi něco takového vzal, tak jsem se porozhlédl u Vás v ubytovně. Někdy svoji profesi opravdu neovládám. Opravdu zajímavé věci tam byli. Ta uniforma vypadá na tobě opravdu sexy a ty mně tak vzrušuješ. Co říkáš na to, že si uděláme velmi dlouhou dovolenou někde na pobřeží?“
  „Uniforma je sexy nebo já? Mohu ti ji přenechat.“
 

Konec

Obrazek

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

nej nej

(ajana, 14. 2. 2010 9:54)

tak to bylo uzasny!
jetli nemas z literarky jednicku,tak nwm!!:DD

IT IS BEST x)

(Tria, 10. 8. 2007 22:26)

Tvoje příběhy se mi moc líbí a tenhle ze všech nejvíc . Ty příběhy sou tak promyšlený některý kilometrově dlouhý x) a tak nádherný . U toho se člověk pobaví zamyslí a nebo taky zasní .Tvůj talent a fantazie jsou neuvěřitelný asi jsi musela mít ze slohů samý jedničky co x) . Asi trvá dlouho neš se něco takovýho vymyslí . Obdivuju tvůj talent a tvůj blog je naprosto úžasnej . Nejdřív kdyš sem nevěděla co je shounen ai zač odsuzovala jsem to ale kdyš si člověk přešte takový úžasný povídky hned musí změnit názor . Shounen ai se mi líbí asi tak zatim půl roku a le pořád sem trochu váhala ale teď kdyš si to pročtu je to naprosto boží . A opravdu nejvíc zbožňuju shounen ai Yu Yu Hakusho a Inuyashy i kdyš z Inuyashy sem z tvýho blogu stihla přečíst teprv jednu povídku ale YYh sem přečetla uš všechny tvůj blog sem objevila totiš neska a je dost Kawai . A taky by sem chtěla říct že bych byla ráda kdyby sem přibylo víc povídek YYH a Inuyashy sou mí nej a ty na to máš vážně talent . Neříkám že ostatní blogy o shounen ai nejsou zajímávý sou taky dobrý ale jedině tvůj blog mě zaujal je originální . Seš dobrá jen pokračuj . x)

S pozdravem Tria

Ami, jsi šikulka:-)

(Raven, 23. 2. 2007 22:15)

tohle je velmi pěkné...nebezpečné rostliny..nu jsem rád, že tady nerostou..nebo ne;-)?
@)--