Shounen - ai povídky

Ve stínu hor

Svátky

„Ale, ale co to tu máme?“ zvolá Rozina a odklopí víko.

„Hej to je moje!“ a Tomáš mu začne brát z ruky piksli.

„Mladej tohle je všech,“ poučí ho a zařve. „Tomáš nám přinesl vanilkové a linecké pečivo! Bando sem!“

„Od kohopak jsou?“ zabručí někteří a Tomáš bezmocně sleduje prsty v dóze.

Honza se zašklebí a ukousne si. „Jo tohle mi chybělo!“

Tomáš bezmocně hledí jak to mizí. Ráno dostal od Ondry cukroví a k tomu svačinu. Cukroví už nemá, když pomine ty dva kousky, co stihl sníst.

Telefon.  Zvedne to. „Ano… říkáte… že neudržel se. Ano hned tam budeme.“

„Lyžař v Černé… v stromě.“

„A kruci!“ vyštěkne Rozina. „Jedeme tam a vrtulník!“ Všichni nechají ležet cukroví a nasedají do vrtulníku. Zbude jich jen pár, kteří se seskupí okolo vysílačky.

„Blížíme se.  Pár… lidi. Ano… sakra není dobrý vítr. Skáčeme!“ Tomáš přijímá zprávy. Je špatné, že je vítr.

„Jsme u něho. Bože… sakra dělej!“ Tomáš zatíná ruce, jak by tam chtěl být.

„Pozdě!“

„Ježíši Maria. Nosítka a jedeme. Tome, vracíme se.“ Ostatní záchranáři mlčí. Kruci proč?

„Ta sjezdovka je dobrá, asi to nezvládl. Znám to tam. Jezdí se tam parádně.“

„Nejspíš plotna,“ zamračí se jiný.

„Nejspíš…“ nechá to odeznít Tomáš. „Nemám to rád.“

„Co chceš dělat.“ Honza sáhne po cukroví. „Kruci nemám nějak chuť.“ Sebere bundu a jde ven. Cestou kopne do dveří.

Tomáš se za ním dívá. Nejraději by tou vysílačkou flákl.

Dovnitř vejde Rozina a zbytek záchranářů. Tváří se pochmurně. Rozina se rozhlédne. „Neměl přilbu.“

„Pitomec!“ vyštěkne Pavel. „Co si ti lidi myslí a pak o nás pochybuji. Nevidí to, že zachráníme život, vidí jen, to, že jim nedokážeme pomoci. Omlouvám se.“

„To je dobrý!“ Rozina mu položí ruku na rameno. „Co budeš dnes mít k jídlu?“

„Rajskou!“ zavrčí. Rozinovi začnou cukat koutky úst a pak se rozesměje. „Pokolikáté už?“

„Popáté a opovažte se něco říct. Je výborná!“

I ostatní se začnou usmívat. Tomáš nechápe, proč se směji, ale cítí jak je v místnosti lépe.

„Rozhodně lepší, než to co jsi nosil dříve.“

„To ano.“

Telefon. „Ano. Dvě ženy na Ježíši cože. Aha U liščí hory.“

„Tam je to parádně neupravené. Tak jedeme. Ti co byli předtím na Černé, zůstanou. Jedu s vámi,“ prohlásí Rozina a vyrazí ke skútrům. Ailen s nimi. Tomáš se za nimi dívá.

„Najdou je.“

„Doufám,“ zamumlá starostlivě a pohlédne na oblohu. Ten vítr zesílil. Snad budou mít kliku, ale tentokrát nemá zlé tušení. Zima… Zamne si rukama.

Večer už po službě rád, že se ty dvě ženy našly, odjíždí za Ondrou. Zítra má volno, i když se nabízel, že půjde do práce.  Po Štědrém dnu už půjde do akce, z čehož je upřímně rád.

Zaparkuje na upravené ploše a položí si hlavu na volant. Ten lyžař, i když u toho nebyl, kruci… Proč se to musí stát? Ťukot. Otočí hlavu a za okénkem je Ondrova tvář. Otevře dveře a vystoupí.

„Ahoj.“

Ondra na něho pohlédne a políbí ho. „Ahoj. Stalo se neštěstí, že.“

„Jak to víš?!“ přetře si rukou obličej.

„Podle toho jak vypadáš.“

Tomáš se nejistě usměje a vykročí k chatě. Ondra se za ním chvilku dívá a pak jde za ním. „Neměl přilbu. Nebyl jsem u toho, ale přes vysílačku… Jako bych tam byl.“

„Hory.“ Obejme a drží v náručí. „Bude dobře.“

„Já vím, ale našli jsme dvě ženy.  Jedna z nich už nemohl dál … u Liščí Hory.“

„Není to tam zrovna pro nezkušené lyžaře.“ Zavře dveře a vede ho ke krbu. Skoro celou zimu v něm nechává plápolat oheň. Ztratí se a za chvilku přinese velký hrnek s kočkou. Tomáš zajede pohledem ke krbu. Čertík spí s packami položenýma na bačkorech.

Ondra se usmívá. „Je to malý ďáblík. Ráno jsme vstali, vyšli jsme na krátkou procházku při které všude vlezl. Najedl se a spal, pak si hrál a opět spí.  Brusinkový čaj s medem.“

Tomáš s rukama ovinutýma okolo hrnku se dívá do plamene. Měl by si na smrt zvyknout, ale jde to? Někdy si říká, že je jako jeho stín. Napije se.

„Krásně to tu voní.“

„Jen večeře. Chceš se dnes dívat na film nebo jít spát?“

„Promiň, ale… spát. Nevadí ti to?“ optá se trochu nesměle.

„Strašně vadí. Zítra dojedeš pro stromek ano. Volal jsem Tinovi a bude mít pro tebe připravený.“

„Dobře a potom?“

„Potom co ustrojíš stromek, pomuchlujeme se.“

„Pomuchlujeme?“ optá se zvědavě a podívá se mu do očí.

„Přesně tak a potom půjdeme na procházku s Čertíkem. Ať si zvyká na okolí a pak bude večeře a spát. Není to krásný plán?“

„Nádherný.“ Dopije a přitiskne se k Ondrovi. Ten ho obejme kolem ramen a pak ho hladově políbí. „Stýskalo se mi!“ vytahuje mu svetr a svléká ho. „Moc chybělo.“

Tomáš ho nechá, aby mu vytáhnul triko a hladově ho líbal a laskal. Chybělo mi to taky, chce říct, ale jen mlčí a poddává se Ondrovým rukám.

Ondra bloudí po těle, o kterém se mu zdává noc co noc. Pomalu ho svlékne a okouzleně se dívá, jak na nádherném těle tančí světlo ohně. Pohladí jizvy a sklouzne dál. Nemůže se nabažit toho pohledu, který se mu naskytl. Přitiskne si hlavu k hrudi  a naslouchá tepu srdce. „Nemohu tomu uvěřit. Ještě stále je to pro mě sen, z kterého se nechci vzbudit.“

Tomáš natáhne ruku a pohladí ho po vlasech.

„Nejsem sen.“

„Někdy si nejsem jistý. Zdá se mi, že se rozplyneš a já opět zůstanu sám.“

 „Ňaf!“ a zívnutí. Oba se otočí k Čertíkovi, který je pozoruje. Ondra se zvedne, popadne ho do náruče a vynese ven. Zavře dveře.

„Pojď… chybíš mi!“ Ondra neodolá zvoucím slovům i náručí a přejde k němu. Pohladí ho a začne ho líbat.

Tomáš mu opětuje polibky a vklouzne do úst. Tichounce zasténá slasti.

Ondra opustí rty, které mu nedaly spát a pomaličku klouže níž a níž zanechávajíc všude svoje stopy přítomnosti. Chce si ho přivlastnit a nepustit. Chce, aby s ním zůstal věčně. Sjede ještě níž a vezme ho do úst. Rukou obejme jeho pyj a začne ho laskat. Miluje ho, miluje ty steny, které Tomáš vydává a snaží se, aby se měl co nejlépe.

„Já… už… budu!“ vyrazí ze sebe Tomáš a vypne se. Zavře oči a v tu chvílí má pocit, že je někde mimo, v jiném světě, kde nemá oporu a nemá se kam vrátit.

Ondra nechá dopadnout sperma na tělo a začne jeho tělo konejšit, aniž z ruky pustí jeho úd.

Tomáš pomalu začíná vnímat ruce, které ho hýčkají, a hlavně si uvědomuje tu spokojenost těla. Jemně zavrní a pak sklouzne k Ondrovi, který hladí ho po těle a druhou rukou si hladí svůj vzrušený úd. Chce se ho dotknout.

„Ne, jen lež, prosím…“ a Tomáš si lehne. Zvědavě se dívá, co dělá, ale Ondra jen hladí Tomáše a sebe a pak najednou vydá hlasitý sten a sevře mu pevněji ruku.

„Děkuji ti,“ zašeptá po chvilce a sedí na zemi. Nic nevnímá jen Tomáše a úlevu, kterou si přinesl.

„Nic jsem neudělal.“

„Byl jsi tu,“ řekne Ondra jednoduše a Tomáš se zardí. Ten zážitek byl úžasný. Nadzvedne se a vytáhne zpod sebe deku. Ondra ji vezme a přikryje ho. Sedí u něho a pozoruje Tomášovy rysy, šedé oči, i přísné rty. Dotkne se jich. „Nemohu se tě nabažit.“

„Já… tebe taky ne.“ Usměje se. Je to pravda. Nikdy by neřekl, že se bude milovat s klukem, i když je už dospělý, ale vůči tomu co on zažil a Ondra je pořád mladej. Nadzvedne pokrývku. Zve ho k sobě a láká, chce zažít víc.

„Měl bych jít péci.“

„Zítra a stejně ti to cukroví snědli.“

„Mizerové.“ Vstane, zapne si kalhoty a lehne si k nahému Tomášovi.

Tomáš se položí na bok. Je mu divně, že on na sobě nic nemá a Ondra je oblečený. Ondra si zívne a pak se provinile usměje. „Víš, po milování jsem vždy ospalý a nejraději bych spal.“

„Co ti v tom brání?“ Tomáš ho něžně pohladí po tváří a objede kontury rtů. Zkoumá jaké má je on. Nikdy si nevšiml, že by byly tak jemné, něžné. Polibek na prst. „Vadí ti to?“

„Nic, co uděláš, mi nebude vadit. Klidně pokračuj.“

Tomáš lehounce klouže po tvářích, lícních kostech, zastaví se na špičce nosů a dotkne se víček. Vyhladí vrásku na čele.

Ondra si slabě vzdychne. Vždy o tomhle snil. Snil sen, že najde někoho takového jako je Tomáš. Myslel si, že ho našel v Michalovi, ale mýlil se. Ani si nevšimne, jak a usne pod těmi něžnými doteky. Tomáš se vymotá z pokrývky, podívá se na spícího Ondru a křivku rtů, které se i ve snu spokojeně usmívají. Pustí štěkajícího Čertíka, který ihned ulehne ke krbu a vezme prášky. Potom vyštrachá trenýrky a seprané tričko a obleče se. Pohlédne nahoru, kde ho čeká velká postel a ke krbu, kde světlo pohasíná a na pohovku ne sice moc pohodlnou, ale na které čeká Ondra. Zaváhá a pak vklouzne na své původní místo. Zavře oči a usne.

„Auu!“ tiše zaúpí Ondra a pak si uvědomí, kde je a že krk je v divné poloze. Vymotá ruku s hodinkami a pohlédne na ciferník. Jedna hodina. Jestli tu zůstanou, budou je pěkně bolet krky. Vymotá se a otřese se zimou. Zabalí Tomáše do deky a vynese ho nahoru. Před svoji ložnici zaváhá a pak ho odnese do zeleného pokoje. Odhrne pokrývku a jemně Tomáše uloží. Přikryje a pak neodolá a políbí ho na vyčuhující nos. Není nijak krásný, ale v jeho očích je dokonalý. Zavře dveře a vstoupí do svého pokoje. Zachumlá se do pokrývek a usne.

Dzzz! Únavný budík. Sáhne na stolek, vezme tablety, aniž si uvědomí, že spí někde jinde a usne.

Ondra se probudí o dvě hodiny později, jak ho pošimrá sluníčko. Kýchne a protáhne se. Zavře oči a rozpomíná se na to, co se dělo včera u krbu a pak si uvědomí… Čertík!“ Vletí dolu. A sakra. Rychle z kumbálu vezme kbelík s mopem a vytře loužičku.

„Promiň, ale za to může on!“ Ukáže prstem nahoru.

„Ňaf… Vrr?!“

„No jo.“ Vede ho ven a vypustí ho do přírody. Chvilku stojí na zápraží a uvědomí si, že přece jen je zima a ne léto. Zaleze do chalupy a zapne topení v knihovně a rozdělá oheň. Podívá se nahoru a na sebe. Hygiena nomber one. Jde na toalety, potom na programu je koupelna. Spokojeně se zadívá do zrcadla s hladce oholenou tváří. Trochu kolínské. Pak vyjde ven.

„Čertíku!“

Tak tam je, když zahlédne valící se bílou kouli. Zatřesení kožichem a sprška sněhu ho přesvědčí, že Čertík se má skvělé. Vpluje domu, jako host a zamíří rovnou do kuchyně.

„Jistě jídlo.“ Nasype mu granule. Ještě tak na dva dny a bude muset dokoupit. Zatímco Čertík drtí pyšně granule, Ondra osmahne chleba, rozbije vajíčka a udělá omeletu. Nakrájí trochu rajčete, uvaří kávu a vše položí na tác.

Po tom zařvaní Čertíku, už by měl být vzhůru.

Tomáš se zrovna rozkoukává a snaží se vzpomenout, jak se do toho pokoje dostal. Sedne si na postel, když se dveře otevřou a v nich se objeví Ondra. Zaregistruje tepláky a mikinu se sepraným orlem a nějakým nápisem.

„Dobré ráno, miláčku. Nesu snídaní.“

„To nemuselo být!“ zaleze pod vyhřátou deku a Ondra mu položí tác na stehna.

„No nečekej to každý den,“ řekne s úsměvem. „Tousty, omeletka a rajčátko. Káva a čtyři vanilkové rohlíčky.“

„To je přímo luxusní jídlo. Jako bych snídal v Hiltonu.“

„Ó, tam vaří dokonaleji,“ začervená se. „Dojedeš pro ten stromek? Vezmi si moje auto.“

„Jestli se v něm ukážu, lidi si domyslí,“ naznačí Tomáš. Za tu snídaní kdysi by vraždil. Vzpomene si na Kanadu a na dny kdy měl jen sušené maso, které sotva rozžvýkal. Brr. Proti tomuhle je to božská snídaně.

„Jedině, že by tobě to vadilo. Víš… V nemocnici jsem hodně přemýšlel. Myslím, že bylo dost schovávání. Moje rodina to ví a přátele taky. Tobě to nevadí a ti ostatní, proč by mi mělo na nich záležet. Když si nevidí na špičku nosu…“ pokrčí rameny.

„Roztomilou špičku nosu,“ vpadne do toho. „Mně to nevadí. Pokud mi svého miláčka svěříš.“

„Nenabízel bych ti to, ale lidé budou povídat.“

„Jak jsi řekl, záleží mi na tobě a přátelům to nevadí.“ Dojí toust a vzdychne si. Až moc dobře se má. Takhle jedl, ani neví. Většinou je to, co si doma ukuchtil nebo dal si v hospodě. „Děkuji.“ Usměje se. „Takhle jsem nejedl léta. Vstanu a jedu pro stromek. Co Čertík?“

„Zapomněl jsem na něj a udělal loužičku.“ Oba se rozesměji. „Vezmi ho sebou.“

„Vezmu. Miluje jízdu v autě. Málem bych zapomněl. Nakloníš se?“

„Proč?“ a pak to udělá.

„Dobré ráno, Ondro!“ a vtiskne mu polibek. Ondra opětuje.

„Nádobí.“

„Máš na mně zničující vliv, miláčku,“ přejede mu rty, raději sebere tác a vypadne.

„Miláčku? Zajímavé,“ usměje se. Nikdo mu tak nikdy neřekl. Někdy on řekl, ale to je tak dávno, že si na to už skoro nevzpomíná. Musí na toaletu, do koupelny, obléci a k lesníkovi.

Za půlhodinu, oblečený do péřové bundy vychází s Čertíkem v náručí z domu. „Jdu!“

„Buď opatrný!“ ozve se z hloubi domu. Tomáš pokrčí rameny a Čertík seskočí dolu. Začne se válet ve sněhu.

„Bože!“ si povzdechne Tomáš, když vidí bílou kouli. Slyší jen Vrr ňaf a vrrňaf. Nakonec kouli chytne a za protestu ji položí na deku do auta. Klid. Znepokojeně se zadívá, jestli je to samý vyvádějící psisko jako před minutou. Je, jenže teď je naprosto klidné. Zavrtí hlavou a sedne za volant. Motor naskočí až na potřetí.

Vyjede a pomalu jede k lesníkovi.

„Dobrý den, pane Vávra!“ křikne. Snad je doma, ale z komína se kouří, pes je venku.

„Koho čerti nesou!?“ ze dveří vykoukne postava v zástěře. „Jsou Vánoce!“

„Já vím, ale Ondra mě posílá po stromek!“

„Tak to máš říct hned.“

Vždyť jsem řekl. Eh, když vidí solidní metr a půl stromek. Jedličku.

„Hele nejsi ty ten nový záchranář?“

„Asi … ano. Jen… jsem tu už čtyři měsíce.“

„Hele mladej. Novej tu budeš, dokud já neřeknu, že jsi starej. Tady máš a padej. Nenechají člověka v klidu ani o Vánocích.“ Zajde do hájovny a za chvilku Tomáš zaslechne řev a silnou vůní. Raději napěchuje stromek do auta a dupne na plyn. Koutkem oka mrkne na Čertíka. Spí.

V klidu dojede domu a je rád, že nikoho nepotkal. Vysedne a vezme do náruče Čertíka. Uff opět se z něho stála vrčící ňafající bestie, která si hraje se vším. Bolestivé zakňučení a Tomáš se podívá, do čeho se Čertík pustil.

„To víš, Čertíku, stromek není na hraní. Běž domu.“ Jenže to by mohl říct rovnou - leť na měsíc. Vyndá stromek a vleče ho do chaty. Proboha proč tak velký?

Otevře si klíčem dveře a zavolá. „Ondro, proč?“

„Co je? Stalo se něco?“ zvolá vyplašený Tomáš.

„Ten… strom. To není stromek.“

„Nádhera. Starý Vávra nezapomněl. Každý rok máme stejný. Metr a půl.

„Proboha a proč ho tak strojíte? Nevíš, kam ho dáme?“

Ondra se začne smát. Přejde k němu a zadrží Tomáše, který se snaží stromek procpat do chodby. „Patří ven, miláčku.“

„Co? Zapomněl ses o tom zmínit.“

„Opravdu? Divné. Nevadí, jdeme ho upevnit.“ Oba dva ho začnou vytlačovat z chodby. Zaslechnou vesele štěkání a pohlédnou na sebe. „Je prostě nádherný.“

„Jen doufám, že mě jednou za něj neuškrtíš!“ Zatlačí a strom je osvobozený. „Jdeme!“

Dotáhnou ho ke stojanu a nasadí. „Nepotřeboval jsi k tomu zdvihač?“

„Ne většinou mi někdo pomohl a teď ještě klínek a hotovo. Donesu žebřík.“

„Na co?“

„A jak ho chceš ustrojit?“ Ondra jde do kůlny a za chvilku nese speciální žebřík.

„Ty, Ondro, kdo ten strom strojil a proč ho nevysadíte?“

„Tatínek a maminka vařila. A proč? Vlastně ani nevím. Až ti bude zima, přijď na svařáka. Kam jdeš?“

„Na toho svařáka. Zima je mi už teď. Čerte!“ zavolá Tomáš a uskočí před hýbající se koulí. Oba se fascinovaně dívají, jak brzdí o kobereček v předsíni. Zavrtí hlavou a pak jen pozorují, jak sníh lítá všude kolem té koule.

„Pojď. Ten se o sebe postará.“

„Na rozdíl od nás.“ Sedne si za stůl a Tomáš mu podá svařáčka. Hřeje si o hrnek ruce a pozoruje, jak se Ondra šikovně točí kolem plotny. Slabě si povzdechne a pak vyjde ven. V předsíni zahlédne hromadu věcí a tak je povytahá ven. Nádhera. Nic není koupené, slamění andělíčci, velké koule, různé ozdoby. Nakonec dá světla a všimne si přípojky. Tak akorát. Rozsvítí. Okouzleně na něj zírá.

„Krása!“ vydechne.

„Viď.“ Z chaty se ozvou staré koledy. Tomáš Obejme Ondru. Vánoce jak mají být. Přivře oči a dívají se, jak světlo mizí a před chatou je rozsvícený stromek. „Šťastné a veselé, Tomáši.“

„Tobě taky, Ondro.“ Ondra pustí Tomáše a zalezou do domu.

„Je škoda, že už musíš jít.“

„Já vím, ale někdo tam nahoře musí být,“ odpoví Tomáš a kousne do chleba. Opravdu, kdy snídal, když se nepočítají ty koupené bagety. Ruku narve do bundy, druhou se napije čaje s medem a kousne do chleba.

„Nerad vidím, když  jíš v takovém chvatu.“

„Kdybys nebyl, tak dobré topení, asi bych se vzbudil.“ Tomáš se začervená. Poprvé spolu skončili v Ondrově ložnici. Jen leželi a trochu jak tomu říká Ondra, se muchlovali. Usnul spánkem beze snu a ani neměl nějaké zlé sny, za což byl rád. Neví, jak na ně bude reagovat Ondra. Většinou to lidi otravuje.

„Tak běž a tady svačina.“

Podává mu tašku a políbí na nos. Tomáš to vezme, chodí na zadní sedadlo a vyjede. Vedle auta běží Čertík a snaží se štěkat, což dobře nejde a tak nakonec zastaví a konečně začne štěkat. Pak se vrátí k Ondrovi.

„Taky se ti stýská co?“

„Haf!“ a rozhlédne se, co je zajímavého. Ondra se podrbe za hlavou. Jak jen Čertíkovi vysvětlit, že nemá chodit daleko do lesa a musí koupit obojek se jménem a adresou a spoustu věcí.

„Čerte!“ vida asi si zvykl, když k němu otočí hlavu a pak ho opět ignoruje. „Pojedeme na nákupy.“ Vida nic si z toho nedělá. Dojí snídaní a obleče se. Otevře dvířka auta a jen musí mu pomoci nahoru, jak to ještě nezvládne. Zakroutí hlavou, když vidí, že se stočí do klubíčka a spí. Je to jen dobře. Opatrně vyjede. Druhý sváteční den je ve znamení návštěv. Jede do hypermarketu, kde určitě budou mít otevřeno. Nemají. Zakleje, o čem to přemýšlel. No nic až bude po svátcích koupí to u nich a Čert se aspoň projel. Otočí auto, když zazvoní mobil. Zvedne ho.

„Ondra.“

„Tady Růžena. Já se chtěla optat, jestli byste dnes nemohl.“

Vůbec se mi nechce a pak si vzpomene na prázdný dům. Dřív se tam rád vracel, ale co je s ním Tomáš… „Tak dobře, a co chcete vařit?“

„Já vím, že chci toho moc a zvláště, že jste měl tu nehodu, ale dnes večer mají přijít na návštěvu rodiče mého muže a já prosím můžete mě naučit svíčkovou?“

„To je náročné.“

„Mám všechno připravené. Prosím. Trochu se bojím.“ Ondra má pocit, že pláče. „Všechno jsem nakoupila.“

„Tak já přijedu, ale mám sebou psa. Nebude vám vadit?“

„Nebude. Děkuji, Ježíši, nevím jak poděkovat!“

„To je v pořádku. Za hodinku budu u vás, ano.“

„Děkuji moc. Děkuji.“ Ondra se ohlédne na Čerta. „Tak jdeme učitelovat a víš, co ti řeknu?“ Hele otevřel oko. „Tak Tomáše učím raději. Mám pocit, že mu to jde lépe, než paní Růženě.“

Vyjede na procházenou silnici a jede nazpět do městečka.

„Dobrý den, paní Sováková!“ Drbna, kdo by to do ní řekl.

„Dobrý den, Ondřeji a koukám, že máte pejska. To je dobře a jak se jmenuje?“ Tak tohle musí říct ostatním.

„Čert, paní Sováková a je to vánočná dárek. Labrador.“

„To je velký pes, ale vy si ho můžete dovolit.“ Dívají se, jak šmejdí okolo Ondry a seznamuje se s okolím a Bertíkem - pejskem paní Sovákové.

„No nic musím jít. Jsem očekáván.“ Bába vymydlená.

„Ježíši, to je samozřejmost. Jen běžte.“ Určitě jde za tou Dvořákovou. Chudák Pavel, takový hodný člověk. Vždy rád pomůže a ona ho podvádí fuchtle jedna. „Vidíš to Bertíku? Kam to spějeme?“

Jde na procházku, když potká paní Bohatou. Ihned spustí. „Nevěřila byste co…“ Za chvilku kolem nich stojí další dvě a dychtivě nasávají poslední zprávy o tom pěkném pošťákovi. Ke konci dojdou k výsledku, že Michal je odporný lhář.

„Jsem tak ráda, že jste přišel a ahoj.“ Čert vejde dovnitř a nasaje pachy. Ihned začne šmejdit. Ondra zahlédne misku s vodou a trochou granulí. Vedle misek se válí deka. „Půjčila jsem si od sousedu granule, vysvětluje. Je moc krásný.“

„Nemusela jste, tak půjdeme na to.“

„Dnes toho nemáte tolik.“

„Já vím, zbytek masa a tak mám na večer, abych to udělala čerstvý. Chci… víte, chci jim dokázat, že si Pavel nevzal tak špatně. Mám ho moc ráda.“

„Tak dobře, jdeme na to. Maso je skvělé,“ když je omrkne.

„Ženské mi poradily, co mám koupit, ale myslím, že se začínám vyznávat. Už jsem zkoušela i něco jiného a šlo to, ale přece jen jsem ráda, že mi pomůžete.“

Ondra se pousměje, vzpomene si na maminku a pak učitele v kuchařské škole. První muž, do kterého se zamiloval, i když byl o patnáct let starší. Nikdy mu to neřekl, a pak měl rodinu.

„Zeleninu můžete i rozmixovat nebo nechat trochu hrubší.“ Spokojeně se dívají, jak to bublá a paní Růžena vytáhne sklenky a nalije vína.

„Děkuji moc.“ Oba si přiťuknou. Ondra vypne omáčku, když ukáže, jak má vypadat. „Jednou mě naučíte dělat knedlíky. Domácí pravé.“

„Samozřejmě, ale budu muset jít, abych vyvenčil Čerta a …“

„Ty co ty tady děláš! Já to věděl!“ Dovnitř jako velká voda vpadne manžel Růženy, Pavel. „Nechtěl jsem tomu věřit, ale teď už to vím!“

„Co víš?“ Růžena se postaví do pozoru, svraští obočí.

„Že s tím mizerou něco máš. Povídaly mi to v konzumu a dnes dokonce volali. Mám hodné sousedy, ty mrcho. Já tě zmlátím!“ zavrčí na Ondru.

„Tak já jsem mrcha?“

Ondru zarazí její klid. Ustoupí krok a ještě jeden.

„Tak já jsem mrcha? Přišla jsem za tebou do toho zapadákova. Měla jsem lepší nabídky než tebe. Dokonce jsem poprosila Ondru, aby mě naučil vařit a ty chňupe, blbečku mi vytýkáš co? Nevěru? Já ti dám nevěru, ty chlípníku!“

„Ehm.“ Zřejmě i Pavel něco vycítil, protože ustoupil o krok.

Ondra s obdivem pozoruje, jak se Růžena dostává do varu a Pavlovi začíná docházet, že scénář je trochu jiný.

 „Ale ano a víš, co jdu k mamince nazpátek. Ondro, děkuji moc, ale toho ňoumu nechci vidět dokonce života.“ Odváže si zástěru, složí ji pečlivě, uhladí záhyb a najednou popadne omáčku a vylije ji Pavlovi na hlavu, kterou zvedne co nejvýš. „Toho se nažer, ty krkoune, a žádná večeře nebude, ty blbounské hovado!“ cedí mezi zuby.

„Počkej, Růženko!“ Křičí Pavel, zatímco se snaží otřít omáčku z obličeje.

„Měl byste…“

„Zmiz.“ Ondra se pomalounku přesune k Čertu, popadne ho a vyjde ven.

„No tak Růženko ještě zaslechne.“

„Ty žárlivý tupoune, já tu na tebe makám, snažím se naučit i vařit, poprosím mistra kuchaře, aby mi pomohl, a ty mi to uděláš takovou ostudu. Maminka děla pravdu – Růženko, neber si ho, udělá ti ostudu!“ Popadne kabát, obleče se a s gustem práskne dveřmi. Ven vyletí jako fúrie.

„Ale co jsem si měl myslet? Vždyť víš, jaký jsem.“

„Jdu domu. Ondro, můžeš mě odvézt?“

„No já …“ váhá. Ten vzteklý obličej a k tomu omáčka a červený obličej… Rozina zas bude mít o jednoho záchranáře méně.

„Jestli ji odvezeš, tak ti něco udělám. S tím počítej!“

Růžena se zastaví, rozhlédne se, popadne lopatu na odstraňování sněhu a začne ho mlátit, jak nejlépe umí.

Ondra jen zírá.

„Ty zmetku, ty pitomče, ty idiote. Jo to se nejlépe na tebe hodí. IDIOT!“ hláskuje. „Omluv se! Dělej.“

„Za co!“ zavřeští na ni.

Z baráku vykouknou lidi.

„Za co? Dobře to víš, nebo ti to mám ukázat ještě jednou?“ Vezme lopatu a bouchne ho ještě jednou. „Ty zvíře! Pacholku!“

Pavel se konečně vzpamatuje, chytne lopatu a odhodí ji. Má pocit, že všechny kosti má zpřeražené.

Ondra zbledne, jak mu to dochází. Ustoupí o krok a podívá se po autě. Byl to on? Ale podle toho jak začal znovu vyvádět, tak jo. Co jako má dělat?

„Hele, nechtěl jsem, jo. Mám ji rád.“

„Dokazuješ to podivně. Nebýt Ondry, tak bych se na tebe vykašlala, jenže já husa pitomá tě mám ráda. Ondro, mohu jet s tebou? A nečekej už nikdy žádné večeře!“

„Růženko, prosím.“

„Pozítří mě můžeš odvézt a příště přemýšlej, ty hlupáku.“ Nasouká se na sedadlo spolujezdce. Ondra se podívá na auto a na Pavla.

„Je v pořádku,“ zabručí a teprve teď si uvědomí pálící tvář.

Ondra dá dozadu Čerta, který ihned lehne a sám se nasouká dopředu. „Kam chcete jet?“

„Já nevím a omlouvám se za Pavla. Víte je moc hodný, ale někdy to přepískne.“

Ondra na to nic neřekne, ale pokud to auto poškodil on…Mohl se zabít.

„Tak chcete k mamince?“

„Proboha to ne. To jsem jen tak plácla. Nemám se vracet, pokud se budu hádat. Prý jak jsem si ustala tak i spím. Já nevím.“

Ondra si povzdechne. Ještě bude dělat samaritána. „Víte co, dnes můžete přespat u mě.“

„Děkuji, já nevím co říct.“

„To je dobrý.“ Kruci, co teď a co Tomáš?

Jede k svému domu a občas koukne na nešťastnou Růženu. Žít s takovým nervákem asi není jednoduché, ale je fakt, že si od Růženy nechal všechno líbit. 

„Tak tady bydlím!“

„Nádhera!“ vykřikne. „To je něco.“

Ondra zatím otevře dveře a ukáže pokoj. Obrátí se k němu. „Nevadí, když si na chvilku lehnu?“

„Ne vůbec ne.“ Růžena si lehne do postele a spí. Ondra se poškrábá po hlavě a pak si vzpomene na jídlo. Měl by něco uvařit. Sejde dolu do kuchyně. Salát má, tak jen udělá řízky. Vytáhne je a přemýšlí, jestli stačí pro tři nebo ne. Naklepe je a obalí je v smetaně. Nechá je hodinu a zatím vyjde s Čertem na procházku. Tomáš se má vrátit večer a tak okolo páté se skoro vysíleným Čertem vrací domu.

Svleče se a s úsměvem hledí na psa jak jde k misce. Napije se a pak se odvleče k pelechu. Za chvilku už spí s nohama vzhůru a s občasným lehkým zakňučením. 

„Ondro!“ Tomáš vejde dovnitř a zakřičí. Čert jen otevře oko a spí dál. Tomáš vykoukne z knihovny. Přejde k němu a obejme ho. Drží a dívá se na veselou tvář.

„Ahoj. V pořádku?“

„Jo. Bylo nádherně a počasí… Bylo vidět až na druhou stranu.“ Tomáš se nakloní a políbí ho. Ondra ho sevře ještě víc.

„O... promiňte.“

„Tomáši, to je paní Růžena - paní Pavla Dvořáka.“

„Dobrý den.“

Růžena zaraženě stojí na schodech a dívá se, jak Ondra objímá Tomáše. Ženské ji to povídaly v konzumu, ale ona moc na drby nikdy nedala.

„Dobrý den. Hádám, že to, že dnes nepřišel Pavel do práce, má něco společného s tím, že jste tady.“

„Vylila jsem mu omáčku na hlavu za tu drzost mně nařknout a zmlátila jsem ho za to, co provedl Ondrovi. Hlupák jeden.“

Tomáš si prohlédne silnější postavu Růženy. Docela by tomu věřil. A jak to myslí s Ondrou?

Ondra ho políbí na špičku nosu. „Běž se osprchovat a udělám večeři.“

„Dobře.“ Vymaní se mu z náruče a Ondra ho láskyplně sleduje. Miluje ho. Odvrátí zrak od něho. „Chcete se naučit řízek?“

„Ráda.“ Sejde po schodech dolu. „Já netušila jsem, hned odejdu.“

„Ale ne zůstaneš tu na noc. Teď nikam nepojedeš.“

„Máte pravdu a jejej. Rodiče,“ dodá, když vidí jeho pohled. „No co, stejně proti mně byli od začátku. Svíčková to nenapraví. Byla dobrá.“

„To ano, povedla se ti. Takže řízek naklepeš, ani silně ani tence a obalíš to v smetaně. Je dobré ho nechat pár hodin takhle nasáknout, ale není to podmínkou. Předtím to osolíš a opepříš. Jak to, že neumíš vařit?“

„Mamka se to nenaučila a kvůli tomu se i rozvedla. Kvůli tomu se i zasekla a nevařila. U nás doma vždy vařil tatínek, ale jednou přišel s tím, že má vařit mamka. No a bylo to. Rozvod a my jsme se stravovali na zmrzlých produktech. Nejsou až zas tak špatné.“

Ondra zavrtí hlavou, vytáhne strouhanku. Růžena je obaluje a dává na rozpálený olej. Ondra zatím vytáhne z lednice salát a rozdělí ho na tři talíře.

„Uvidíte, naučíš se to.“ Růžena stojí u sporáku a pozoruje řízky. Občas jeden nadzvedne. „Musí být tak akorát a nebojte se.“

„Já vím, ale je to naše večeře.“

„To máš pravdu.“ Není až zas tak nešikovná.

„Ondro.“

„Tomáši, tak vyprávěj, jak bylo. Tady máš,“ položí před něj svařenou hrušku a přisype trochu skořice.

„Dnes byl klid,“ napije se a blaženě přivře oči. Jenže tak po poledni je telefon, a jestli může prosit Pavla. Doslova jsme se lekli, jak vyskočil a vyběhl. Slyšeli jsme auto a nic. Jak hádám, vtrhnul vám do domu. Nechápu, co ho to popadlo.“

„Víte, pane Kučera, on si myslel, že jsem mu tady s Ondrou nevěrná, ale on mě jen učil vařit. Já to neumím,“ přizná a zardí se. „Vůl jeden,“ dodá.

„Vím to. Ondra mi to povídal. Tak dnes tu zůstanete. Pavel stejně asi bude v pohotovosti. Doktor Skála nás zabije.“

Ondra se rozesměje. „Teď je stáhni.“ Růžena je stáhne a položí na talíř. Tři menší kousky a další je do horoucího oleje. „Perfektní. Dobrou chuť.“

Zasednou a pomalu jedí. „Má to jinou chuť než v restauracích.“

„To je tou smetanou a jinak pohotovost žádná?“

„Kdepak. Klid jak už dlouho ne a tak jsme dělali úklid a podobné věcí. Jen jsem z toho unavený a na Nový Rok sloužím. Celý den.“

Růžena je pozoruje a pak v duchu pokrčí rameny. Jak mamka říkala, nech žít a oni nechají tebe a pak Ondru potřebuje. Je opravdu skvělý kuchař a zítra to ještě Pavlíkovi pořádně vytmaví. Ještě dobře, že se Ondrovi nic nestalo.

Den za dnem letí a Ondra je už v práci. Ráno balíky, dopisy, poukázky. Věra ho nechává na pokoji a vedoucí je ráda, že je v práci. Když má Tomáš odpolední, přiveze mu čerstvé pečivo.

Jednoho dne po dohodě oba dvou jdou do konzumu a do místního obchodu, kde se dá koupit věci pro zvířátka. Společně vyberou Čertovi nádherný obojek s kostičkou a další hračky. Pak šli nakoupit do obchodu.

Paní Bohatá je doslova provrtávala pohledem a ostatní jen zírali.

„Vidíš, já ti to říkal,“ když odtamtud vyjdou. Tomáš se otočí. Bože tohle snad nikde neviděl.

„Neskutečné,“ pak se mu zableskne v očích a obejme Ondru a důkladně políbí. „Ať si mají co vyprávět.“

Ondra zbledne a potom zčervená. Kruci. Kruci. Je to nádherné. Začne se připitoměle usmívat.

„Je ti něco?“ optá se nejistě Tomáš, když nakládá do auta nákup.

„Je mi božsky. Vznáším se.“ Tomáš se usměje. Je šťastný a ani neví proč. Možná je to tou Ondrovou náladou nebo jeho pohledem, který v něm vzbuzuje hříšné myšlenky. Poslední dobou ho napadají stále necudnější myšlenky vůči Ondrovi.

Připoutá se a ve chvilce, kdy Ondra chce vyjet, se k němu nakloní a pošeptá. „Budeme se dnes milovat?“ Ondra cukne a nárazník se zaboří do sněhu.

Svírá volant a pak se k němu obrátí. „Měl jsi mi to říct až doma!“ Vyjede ze závěje a soustředěn jede co nejrychleji domu. Čert vyskočí, Ondra popadne Tomáše do náruče a skoro běží k domu. Na prahu ho pustí a horečnatě hledá klíče. Otevře, skoro přibouchne Čertíkovi ocas a vyběhne i s Tomášem do ložnice. Položí ho doprostřed a strhává ze sebe oblečení.

„Zopakuj to,“ poprosí ho tiše.

Tomáš se zavrtí pod Ondrovým žhavým pohledem. Všechno se v něm sevře vzrušením. „Budeme… se milovat… dnes?“

Ondra se k němu skloní a začne ho líbat. „Ano,“ zašeptá mu do rtů. Pohladí ho dlouhým pohybem po hrudi, břiše, mine kalhoty a skončí na stehnech. „Jsi krásný.“

„Ty taky, pane učiteli.“ Přitáhne si ho ke rtům a líbá. Tančí tanec, který je vzrušuje.

Ondra se od něho odtrhne, bříškem palce mu přejede lehce napuchlý ret a pak si sedne a otevře zásuvku. Vyndá kondomy a gel. Položí to na podušku.

Tomáš se na to mrkne a potom se vrátí zpět k Ondrovi. Ten ho se šťastným úsměvem pozoruje. Tomáš se odhodlá a začne se svlékat. Nechápe tomu, ale pohled Ondry v něm vzbuzuje pocit vzrušení a touhy. Je mu dobře, jak ho pozoruje. Dřív nesnášel ty pohledy, ale Ondra to změnil. Pohladí se a pozoruje Ondrovu tvář.

Natáhne ruku a pohladí ho po ní.

„Miluji tě,“ řekne Ondra a políbí ho do dlaně. Svlékne mu vše, co na sobě má a potom dokončí i svlékání sebe. Vleze na postel a jemně se k Tomášovi přitiskne. „Miluji tě,“ zopakuje a dotkne se rtů. Zasténá touhou i netrpělivosti, slasti z toho jak cítí Tomáše vedle sebe. Chce se mu smát i brečet, má chaos v pocitech a chce, aby to trvalo nekonečně.

Rty sklouzne k hrudi a věnuje se jeho tělu. Dotýká se ho posvátně, s úctou i s chtíčem. Všechno se v něm to mele. Nadechne se a snaží se uklidnit.

Vezme ho do rtů a blaženě vnímá Tomášovy ruce, jak se ho dotýkají, hladí, mazli se s ním.

„Jsem šťastný,“ řekne a pohladí Tomášův pyj.

„Já… taky,“ odpoví Tomáš. „Je to nádherné… bude víc?“

Ondra se zarazí a pak roztrhne obal kondomu a nasadí si ho. Tomáš ví, co dělá, ale nechává zavřené oči a pak ucítí něco chladivého na hýždích. Roztáhne víc nohy.

Ondra zatím nanese gel na prst a opatrně ho roztírá. Špičkou prstu do něho proniká až je uvnitř celý, zahýbá jim a přidá druhý.

Přitáhne polštář a podloží mu záda. Políbí ho a pomaličku do něho vklouzne.

Tomáš zasténá rozkoší i trochou bolestí. Přitiskne se ještě víc k Ondrovi. Je to pro něho nové… a krásné. Vzrušivé… nevyzná se ve všech těch pocitech, ale něco chce, něco si toužebně přeje. Pohladí ho po zádech a ucítí rty na svých. Pohltí je a zavrtí se.

Ondra je opustí a pomaličku vyklouzne. Nejdřív se v něm pohybuje pomalu, ale potom zrychlí, hlasitě zasténá a zůstane v Tomášovi na doraz. Roztřese se úlevou i blahem. Má pocit, že nic krásnějšího nemůže existovat. Nerad z něho vyklouzne, svine kondom a klekne si na čtyři. Políbí Tomáše.

„Prosím,“ tichounce zavrní. Vidí, jak je vzrušený a chce, aby zažil to co on. „Nemusíš být opatrný.“

Tomáš překvapeně se podívá na Ondru. Neví co dělat, tak nějak s tím nepočítal, ale když vidí jeho obličej a napjaté dychtivé tělo, vezme druhý kondom a navleče si ho. Je mi divně a pronikne do něho.

Ondra zalapá pod tím vpádem. „Prosím udělej to!“ zavrčí i zasténá do toho. Tomáše se zmocní chuť se udělat, vyvrcholit a přiráží.

Zasténá a vyvrcholí. Drží Ondru za boky a nic si neuvědomuje. Po chvilce vyklouzne a udělá to stejné co Ondra. Lehne si vedle něho. Ondra se překulí a rukou se ho začne dotýkat.

Tomáš se k němu přitulí. „Nepočítal jsem, že to budeš chtít.“

Ondra zrudne. „Já někdy chci, nemusíš vždy být pod,“ zamumlá a začervená se ještě víc.

Tomáš ho pohladí a zívne. Pak se zarazí a pohlédnou na sebe.

„Čert!“ zařvou na sebe a vyletí z postele. Doběhnou do kuchyně a jen zírají na spoušť a na salám, který měli mít k snídani. Čertík zrovna okusuje nohu od židle, ale pak se přesune k dvířkům, kde je jeho jídlo. Snaží se je otevřít, a když nemůže, vrhne se na další podivný obal, který vytáhl z lednice. V tom prvním byla dobrota.

Rychle ho odtáhnou a jak jsou, uklízejí.

„Jsi lákavý jako bonbónek. Mám tu čokoládu.“

„Na co čokoláda?“ nechápe Tomáš a sype do misky granule.

„Na tebe!“ provokativně ho kousne do ramene. „Nejdřív ji rozehřeji, potom tě poliji a všechno sním.“ Kousne ho do druhého. Tomáš se zasměje.

Nevzpomíná si, kdy se cítil, tak dobře. Dříve přišel domu, protože někde musel spát, teď je to jiné a něco mu našeptává… že to bude ještě lepší.

Nový Rok, bouda Horské služby

„Tak jeden za Čertíka!“ Ondra sedí Tomášovi na nohách a krmí ho výtvory, které tvořil celý den.“

„Ham!“ Tomáš se olízne a bloudí rukou po Ondrových zádech. „Tomu se říkám servis.“

„A co si dáme teď?“ Ondra se rozhlédne po tácech s jídlem. Japonské suši, chlebíčky, jednohubky s kaviárem, sýrem až z Francie, roládky v omeletě a další dobrůtky. Cukroví a maličké indiánky.

„Teď tohle. Suši. Doufám, že se mi daří ukojit tvé choutky.“

„Úplně,“ přikývne spokojeně Tomáš. Ondra ho políbí a natáhne se pro chlebíček s uzeným.

„Jeden chlebíček za Čertíka.“

„To už tu bylo.“

„Pak za mě.“

„Ahoj! Kluci sem!“ Ondra s chlebíčkem v ruce sedíc na Tomášových nohou, pozoruje, jak se do boudy navalí záchranáři. „Já tušil, že tu něco bude.“

Jeho krásné chuťovky, jeho chlebíčky, jednohubky,roládky, indiánky jdou k čertu. Chce se mu brečet.

Tomáš vyhekne, jak mu na rameno dopadne Honzova ruka. Zavrčí, ale i on bezmocně sleduje, jak se pouštějí do jeho oblíbených brambůrek s bramborákovou příchutí.

„Gratuluji, ulovil jsi nejlepší partii v městě.“

„Ee?“ vzmůže se jen.

„Jo má dům, auto, bydlí sám a k tomu umí vařit. Kluci provolání.“

„Hip hip hurá!“ zařvou a další dobrůtky mizí v bezedných jícnech.

„No a my se opět budeme mít dobře. Nepočítej, že tě někam pustíme. Ondro, vítej mezi námi.“

„No jo,“ zabrumlá Ondra, ale je spokojený. Jen by nemuseli to likvidovat takovým tempem a jeho nádherné, tolik pracné košíčky. Slané i sladké jsou v čudu.

„Nenažraná banda je to.“

„Máš pravdu, ale já ti to vynahradím.“ Pohladí ho po zádech.

„Jak?“ optá se čtverácky. Záchranáři je totálně ignorují a pochutnávají si na jídle. Nakonec jeden zanotuje písničku.

Ondra se přidá a Tomáš, který ji nezná, poslouchá. Když sem jel, netušil, co vše získá. Přitulí k sobě víc Ondru a pozoruje kamarády i svého přítele a v rohu… pravda Čerta, který někde ulovil kus šunky.

Konec