Shounen - ai povídky

Flétna

 4.

 Sensei

Jemné šumění pronikne do pokoje a postava otočí hlavu k oknu. Prší, uvědomí si, když pozoruje provazce vody stékající po skle. Zívne a zavrtá se do pokrývky. Líbí se mu to. Je to úplně jiné než u nich doma. S přivřenýma očima naslouchá jemnému bubnování na parapet.

Začíná podzim a on má dopoledne volno. Vyučování malých géniů začíná až odpoledne. Měl by si najít něco jiného, ale bez znalosti cizího jazyka to není lehké.

„Večeře,“ tiše řekne a usměje se. Vezme polštář a natřese si ho. I spát se musel naučit. Tahle vysoká postel pro něj není, ale nechce se mu kupovat novou. Neví, jak dlouho tu bude. Jeho vyhnanství trvá už dva měsíce, ale může trvat i celý život. Doufá, že to tak dlouho nebude. Otočí hlavu k oknu, podívá se opět na pošmourné počasí a vzdychne si. Odhrne pokrývku a obleče na sebe župan, zpod kterého vytáhne vlasy. Natáhne se ke stolku a vezme velkou ozdobnou sponu. Ledabyle si je stáhne do uzlu. Možná by si je měl ostříhat, aby byl nenápadný, ale popravdě svoje dlouhé černé vlasy miluje. Jeho bývalý přítel Kazumi se jimi rád probíral.

Při vzpomínce na Kazumiho mu zledovatí oči. Nebýt jeho, nemusel by opouštět Japonsko, ale spokojeně učit a hrát s kapelou. Určitě si najdou někoho jiného, a jeho to mrzí. Miloval chvíle na pódiu, kdy se nechával unášet hlasem jejich zpěváka  Ayumiho a vlnami nadšení fanoušků. Miluje hudbu, která mu bubnovala v žilách.

Po koncertě se vracel do školy, kde žáky učil hrát na nástroje. Naslouchal klasické hudbě a opravoval je. Měl rád svůj život a teď je vniveč.  Jen kvůli tomu bastardovi.

„Dost, Hikaru!“

Vstane, vklouzne do pantoflí a jde do koupelny, která sousedí s ložnicí. Voříšek – sama ze Zámečku udělal nádherné sídlo. Nikdy by nečekal, že něco takového získá. Pravdou je, že je rád, že se mohl schovat tak daleko od Japonska. Přátelé mu radili Okinawu nebo Koreu, či Ameriku. Rodina mlčela a jako vždy se od něj distancovala. Do doby, než se vyřeší jeho problém, pro ně neexistuje. Neposlechl je a Ayumi mu tehdy řekl, že se bude muset do té daleké Evropy podívat. Říkal to se smíchem, ale oči měl vážné. Určitě to co řekl, splní a on by si mohl s nimi zahrát na koncertě.

Ve sprše si pustí horkou vodu. Zakloní hlavu a zavře oči. Miluje, když mu voda dopadá na tvář. Buší do něj, hladí a odplavuje rozespalost. Usměje se a zavře vodu. Měl by si koupit nějakou stoličku, aby si mohl dopřát koupel, tak jak je zvyklý. Než odjel, zjistil, že vše se tady dělá jinak. Vyčistí zuby, vezme na ně i nit.

Přejde do kuchyně a podívá se do lednice. Zamračí se, když zjistí, že je prázdná. Bude muset dojet na nákup, ale v tom si připomene, že nemá auto. Peněz má na nákup menšího vozítka dost, ale nechce se mu. Dnes zavolá domů a zjistí, jak to vypadá s jeho záležitostí.

Urazit mocnou rodinu se nevyplácí a zvlášť, když on má za předky gaidžina - cizince.

Ovšem díky tomu má Zámeček. Kdo by řekl, že Voříšek – sama bude hledat kořeny svých předků a narazí na ně. Vzpomíná si přesně na dobu, kdy přijel do Japonska. Starý muž, ale vitální. Na rozdíl od mnoha bělochů se uměl chovat. Rodinu zaskočilo, že se ptal po nich, ale zavolali je. Bylo to pro něj zvláštní, když si ho prohlížel a pak jeho matku. Matka není typická Japonka, ale on ji miluje. Matčiny velké modré oči klidně hleděly na hlavu rodiny. On seděl způsobně vedle ní. Nemluvila. Mluvil jen ten starý pán s prošedivělou bradkou a vlasy. Dědeček se občas na něco optal. Díval se na ně laskavě. Tehdy vůbec ničemu nerozuměl.

Vyprávěl obdivuhodnou historku o svém dědečkovi a jeho návštěvě Japonska. Podle jeho vyprávění jsme jeho příbuznými. Mohlo to být docela pravda, i když se už nikdy nikdo nedozví, jak to kdysi bylo. Poválečná léta byla velmi chaotická.

Dítě, které se tehdy narodilo, dalo vlastně vzniknout mně a trochu mé odlišnosti. Podle povrchních známek vypadám jako Japonec, až na to, že jsem vysoký a rysy ve tváři jsou jiné. Děti se mi odjakživa posmívaly a já jim to oplácel. Moje matka k tomu ještě udělala skandální věc, protože se rozhodla mít dítě s někým jiným, než jí určili. Proto jsme žili na pokraji rodiny. Tehdy se přede mnou poodhalila rouška minulosti, o které jsem nic nevěděl. Taky jsem netušil, že získám útočiště. Že na mě Voříšek – sama nezapomene. Pravda, psali jsme si, ale kdo by bral vážně starého člověk na druhé straně polokoule? Nejspíš jsme měli brát, protože jednoho dne se u mě stavil advokát a já jsem zjistil, že jsem majitelem půdy a Zámečku ve vzdálené zemi. Patřil mi asi půl roku, když se přihodila ta věc s Kazumim. Matka se mezitím provdala a narodilo se jí ještě jedno dítě. Dali mu jméno Akira a je to roztomilý uličník. Možná proto se smířila s tím, že ode mě nebude mít vnoučata. Mám ji velmi rád a otce obdivuji, protože mě přijal jako vlastního. 

Bohužel nemohli zabránit mému vyhnanství.

Pískot konvice ho vyruší z myšlenek na minulost. Zalije si čaj a s tesknotou vzpomíná na malý byt, který si konečně pořídil. Má tam vše, co má rád. Tady sotva dostane něco slušného a ta jídla. Už chápe, proč jsou tady tolik tlustí. Chybí mu čerstvé ryby, zelenina, spousta potravin.

Ale Pavel není tlustý. Usměje se při vzpomínce na něj a jeho rodinu. S čajem přejde do knihovny. Oknem pozoruje první hnědožluté listí na trávníku. Voříšek – sama musel milovat zahrady a zřejmě mu učarovaly ty asijské. Je tu všechno. Rybníček, stromy, květiny. Jen je to zanedbané a nadchází podzim. Na jaře… Zarazí se a pohlédne do šálku s čajem. V té době už chce být nazpět v Japonsku. Chtěl by pokračovat v učení na univerzitě. Otočí se od nevlídného počasí a zahledí se na rozložené učebnice. Měl by ten nepořádek uklidit. Dopije čaj a uvědomí si, že má hlad, což mu připomene, že lednice je prázdná.

Musí se ze Zámečku dostat. To auto si bude muset pořídit, ať chce nebo ne. Peněz hraním v kapele získal dost, ale nákup auta? Přece jen to není rádio. Přejde do kuchyně, umyje šálek a pak si vzpomene na dárek od Pavlovy maminky. Měl by jí oplatit laskavost, s kterou ho tu přivítala.

Vytáhne dózu a kousky toho zvláštního jídla položí na talířek. Jsou na nich krásné žluté kytičky. Jako by Voříšek – sama měl ženu, ale ví, že bydlel sám. Dokonce i nádobí je tu jiné než u nich doma. Vezme lžičku, kousek váhavě oddělí a ochutná. Vzpomíná si, jak se rozhodl naučit jíst příborem. Myslel, že je vyhodí oknem na ulici, ale jakžtakž to zvládl. Udělal dobře, ale i tak povětšinou jí hůlkami. Bohužel to nejde vždy. Rýži tu dělají příliš sypkou, a jak jedí. Když to poprvé viděl ve filmu, s maminkou se nad tím smáli.

Bohužel je to realita. Když si v restauraci donesl šálek polévky k ústům a začal srkat, měl pocit, že se na něj dívá celá restaurace. Vydržel to a dojedl, ale už tam nikdy nešel.

Až na vzhled je to dobré, sladké, ale jemu to nevadí, protože zbožňuje sladké. Bude muset udělat nějakou specialitu a zanést Pavlově mamince. Líbila se mu, když před ním stála, smála se a žádala ho o výuku svého syna. Doma by se mu to nestalo. Nebo spíš ne v takové situaci.

Lidé tu jsou více neformální. Jen přijímací pohovor s ředitelkou školy, kde učí. Koukala na něj jak na ducha a dávala to najevo. Když si to znovu promítá, byla zřejmě v šoku z toho, že by ho měla přijmout, ale doporučení a vzdělání vykonalo své.

Dojí zákusek a opláchne talířek. Položí na odkapávač a vydá se do ložnice ke skříni. Otevře ji a povzdechne si. Moc toho tu nemá, ale nemohl si dovolit vzít sebou vše a balíky s oblečením a věcmi se nejspíš někam zatoulaly. Jen doufá, že přijdou každým dnem. Vybere si černý oblek, bílou košili a kravatu s jemným vzorkem motýlků. Otočí se v zrcadle. Dobrý, spokojeně přikývne a jde se do koupelny učesat. V jeho případě to znamená svázat vlasy.

O pár minut později už v knihovně vytáhne mobil a zavolá taxík. Nejspíš jediný, který tu jezdí a má podezření, že je jeho jediným zákazníkem, protože vždy, když zavolá, ihned přijede.

„Jo.“

To už ví, že znamená Ano, i když ve slovníku češtiny ho nenašel. Ale i Pavel se tak vyjadřoval. Přezuje se a vezme ze stojanu deštník. Čeká na zápraží a pozoruje krásné podzimní barvy. Jen škoda, že už je chladno.

Jak se asi má? Pomyslí mimoděk na Pavla. Určitě je ve škole.

Modré auto s označením taxík na střeše a pruhy na bocích zastaví před dveřmi Zámečku. Otevře velký černý deštník a přeběhne k němu.

„Do města.“

„Jasně.“ zabručí a vyrazí. Hikaru se dívá ven a pozoruje ubíhající krajinu. Je tak zvláštní, jiná, podivná, ale jemu se tu začíná líbit.

„Hypermarket, prosím“

„Jasně.“

To znamená Ano, pomyslí si a v duchu zopakuje slovíčko. Jazyk je to těžký, ale musí se nějak domluvit. Angličtinu tu mnoho lidí neumí, ale dnes večer ho čeká interwiev. Je to zvláštní být raritou, ale je to malé městečko.

Vystoupí před obchodním domem a roztáhne deštník, protože opět začalo pořádně pršet. Najednou má pocit, že je v Japonsku. Déšť je všude stejný, říká si s úsměvem. Rozhlédne se po nákupním středisku. Je tu poprvé. Dosud nakupoval v takovém malém krámku. Jde ke košíku a pozoruje, co dělají ostatní. Vytáhne desetikorunu a vloží ji do vozíčku.

Vejde dovnitř a rozhlédne se. Všechny obchody jsou stejné, jen se liší názvy. Nemůže toho koupit mnoho, ale aspoň něco a jako první vloží do košíku zeleninu. Pomalu projíždí regály a zkoumá, kde co mají. Na většině je anglický překlad. Najednou se uvolní, když zahlédne koutek s cizokrajným zbožím a jemu některé známé nápisy. Ulehčí se mu, když spatří známé potraviny. Český překlad ignoruje. Hodí to do košíku a potom přejde k pečivu. Něco si koupí na teď a něco na později.

Potřebuji průvodce, pomyslí si nešťastně při pohledu na výběr. Poprosí Pavla nebo jeho maminku. Určitě mu pomohou. Hledí na poloprázdný košík, kde má jen to, co zná. Nakonec koupí dva anglické rohlíky se slaninou. Nezdají se mu, ale voní pěkně a snad to bude v pořádku. Mrkne se na hodinky a zděsí se, že byl v obchodě dvě a půl hodiny a nic nenakoupil. Rychle přejde k pokladně a dá nákup na pás. Podá kartu a uvědomí si, že si bude muset zařídit nějaký účet v české bance. Prodavačka k němu vzhlédne a potom zavře pusu. Přejede kartu a než zabalí, už bere dalšího. Hikaru v šoku z jednání prodavačky rychle zabalí zbytek nákupu. Podívá se na hodinky.

Nestíhám.

Spěchá, aby stihl první hodinu, a v duchu si nadává, jak mohl být tak nepořádný.

Stihl jsem to, vydechne za dveřmi a do rohu učebny uloží tašku s nákupem. Zaťukání. Rychle se upraví.

„Dobrý den,“ řekne dívenka asi ve věku dvanácti let. V ruce drží pouzdro od houslí. Pavlínka Krejčová, přiřadí si ihned jméno k dítěti. Chodí dvakrát týdně.

„Dobrý den, slečno Krejčová.“

Ta rozpačitě stojí a těká očima do všech koutů. Zastaví se na skicáku, který tu zanechal v pátek.

„Zajímáš se o obrázky?“ optá se anglicky a ukáže na skicák.

Pavlínka na něj zírá a potom přikývne. Hikaru se pousměje a otevře ho.

„Jéé, to jsem já!“ Nadšeně ukáže na obrázek, kde je portrétovaná. Hikaru ho vezme a opatrně ho vytrhne. Podá jí ho.

„Pro mě?“

Přikývne.

„Děkuji moc.“ Podívá se na pouzdro a otevře ho. Pečlivě obrázek do něj vloží a vytáhne noty. Hikaru si pomyslí, že některé děti jsou zodpovědnější než on. Pavlína vezme noty, povytáhne se na špičky a položí je na stojan. Otevře na jednodušší skladbě, kde skončila posledně.

Zaposlouchá se. Je šikovná a mohla by to někam dotáhnout a k tomu je zodpovědná a vypadá, že ji to baví. Už zažil, že nástroj spíš bavil rodiče než žáka. Ve většině případů to končilo katastrofou.

Na konci hodiny ji zakroužkuje další melodii. Složitější. Na skladbách co hrála, se nedalo nic vytknout. Nejdřív ať se naučí techniku. Styl najde později. To chvilku trvá.

Pavlínka přikývne a schová housle.

„Nashledanou.“

„Nashledanou, slečno Krejčová.“ Taková divná jména, přemýšlí, když jí rohlík. Ale jejich jméno pro ně musí znít stejně zvláštně. Rohlík není špatný, usoudí v momentě, když zazní další zaklepání. Další holčička s houslemi. Kateřina Spálená. Jen není tak šikovná a to už delší dobu hraje. Aspoň to vyplývá ze záznamu a ze slov profesora Nepomuckého, s kterým mluvil na začátku roku o žácích. Starší milý pán. Je to celé složité. Je rád, když hodiny skončí. Zavolá si taxík, protože v tom nevlídném počasí se mu vůbec nechce jít pěšky.

Nemusí ani diktovat adresu. Před domem zaplatí, vezme tašku s nákupem a deštník. Podívá se na hodinky. Má ještě hodinu času, než přijde ten novinář. Možná bude lepší, když něco řekne a přestanou ty dohady. Má pocit, že je jako nějaké cizokrajné zvířátko. Ale nechce jim být. Chtěl by, aby se za ním neotáčeli, nedívali se, nešuškali. Aby ho brali takového, jakým je. Ale tihle lidé neznají ani takt, ani nejsou slušní. Přezuje se a vezme tašku do kuchyně. Vyndá zeleninu a umyje ji. Připraví si nudle se zeleninou.

Za chvilku se kuchyní rozlije vůně jídla. Hikaru usedne k malému stolku a vezme do ruky hůlky. Je to skoro jako doma. Vzpomíná si na dětství, kdy pomáhal mamince s domácími pracemi a v kuchyni. Jednu chvíli dokonce pracoval  jako kuchař.

„Dobrou chuť.“ Sní nudle se zeleninou a uklidí kuchyň. Teď ještě zbytek domu. Půl hodiny. Není to moc, ale nevadí to. Vytáhne čisticí prostředky a pustí se do úklidu. Dům provoní citrusová vůně na nábytek a podlahu. Skončí, když se ozve zvonek. Je přesný. Upraví se a jde ke dveřím domu.

„Dobrý den. Jsem Vilém Krátký a jsem místní novinář. Jsem tu kvůli rozhovoru.“

Hikaru se ukloní a ustoupí.

Vilém vstoupí do dveří a ihned si uvědomí povědomou citrusovou vůní. Když Jarmila leští nábytek, voní to stejně.

„Prosím, zde.“ Udiveně se podívá na Hikaru, který se před ním uklání a podává mu bílou kartičku. Navštívenka. Vezme ji a dojde mu, že by měl dát svou. Rozpačitě ji hledá po kapsách, až ji najde a podá.

Hikaru ji vezme a pečlivě ji prohlédne. Je v rozpacích, protože neví co říct. „Není poblíž krásná lípová alej?“

Vilém na něj hledí. To jsou ty mravy cizinců. „Je kousek vedle,“ řekne mírně. Proč to jenom říká?

„Promiňte moji neznalost, ale ještě se ve městě nevyznám a některé názvy mi dělají problémy. Prosím, pojďte dál.“

Vilém si povšimne koberečku, pár bot a pantofle. Složí brašnu na zem a s vyheknutím se skloní, aby si rozvázal tkaničky.

Hikaru si zatím vynadá, že sem nedal stoličku. „Omlouvám se, příště sem dám židličku. Jestli chcete pomoci…“

Vilém ztuhne a přemýšlí, jestli ho chtěl urazit nebo ne. Nejspíš ne, když uvidí starost v Takahashiho očích.

„To je v pořádku. Nic se neděje.“ Nazuje hnědé pantofle a vezme brašnu.

„Prosím, pojďte dál.“ Vede ho do knihovny a otevře dveře. „Prosím, posaďte se. Máte rád čaj? Nebo spíš kávu?“

„Děkuji, čaj bude stačit.“

Hikaru tiše vyjde ze dveří a Vilém se složí do židle. Tak tohle nejspíš popíše. Rozhlédne se a překvapí ho dokonalý pořádek. Když tady byl naposled za starým Voříškem, tak tu byl bordel. Haldy časopisů a knihy byly snad všude. Některé otevřené, jiné v sloupcích a jedna dokonce pod stolem.

„Omlouvám se, že jste musel čekat.“ Postaví tác na stůl a zamkne dveře. Postaví před Viléma šálek a nalije z konvičky čaj.

Vilém Hledí na jeho pohyby a na sušenky na květovaném talířku. Je to tak zvláštní. Nikdy ho takhle ještě nepřivítali. Tedy nevzpomíná si na to.

„Nic se neděje,“ zabručí. Ta formálnost mu už leze na mozek.

„Chtěl bych se vás optat, prosím, neberte to jako dotěrnost, ale Krátký Pavel je váš syn?“

„Ano,“ řekne překvapeně. „Pravda, chodí k vám na flétnu. Víte, je to nemehlo a bez talentu, ale Jarmila, to je moje žena, chce, aby chodil do nějakého kroužku a netoulal se po nocích.“

„Chápu. Ve středu bude u mě mít první hodinu. Velmi se těším.“

Sakra jak to myslí? Bedlivě si ho prohlédne, ale z jeho obličeje se nedá nic vyčíst. Podívá se do očí. Ironie to není. Vytáhne zápisník. Odkašle si. „Nevadí vám, když začnu? Musím přiznat, že celé městečko je na vás velmi zvědavé. Starý Voříšek byl podivín, ale lidé ho měli rádi. Na rozdíl od jeho syna.“

„Ano, setkal jsem se s ním. Byl velmi roztrpčen rozhodnutím svého otce.“

Vilém zaregistruje údiv. Nechápe proč. Ale je to zřejmě ten nějaký japonský způsob myšlení, kterému Evropan neporozumí, ani kdyby se rozkrájel. On ho chápe naopak dokonale. Těšit se na takovou nemovitost a potom zjistit, že to není jeho, by ho dožralo.

„Ani se nedivím. Dělal si zálusk na Zámeček, ale já jsem rád, že ho nedostal.“

„Ani já plně nechápu rozhodnutí Voříška – sama,“ řekne uctivě.

„Vy jste ho znal?“

„Jsme příbuzní.“

Vilém se sušenkou v ruce na něj zůstane zírat. „Příbuzní?“

„Ano, je to velmi dlouhá historie.“

„Povíte mi ji?“ optá se dychtivě a cítí, jak jím proudí krev novináře. Ještě než potkal Jarmilu, myslel si, že bude psát kriminální rubriky, články o špíně velkoměst. Po narození Pavla rychle pochopil, co je jeho povinností. Nelituje toho, ale někdy, jako teď cítí, že mu to vzrušení z odhalení pravdy chybí.

„Pokud chcete poslouchat, ano.“ Odmlčí se a upije zeleného čaje, který si sebou přivezl a který má nesmírně rád. Už zjišťoval, jestli se dá zde koupit a s potěšením zjistil, že přes internet se dá nakoupit snad vše.

„Stalo se to těsně koncem války. Spíš po válce. Nikdo neví, co se tehdy stalo. Byl chaos a šok ze zničení Nagasaki a Hirošimy – moje prababička… Jak to říct, narodila se ji dcera. Světlé vlasy a modré oči. Nikdy neřekla, co se stalo. Moje rodina ji nepřijala. Babička měla moji maminku a pak jsem se narodil já.“

„Takže jste napůl běloch. Nevypadáte na to.“

„Už jen asi z třetiny. Před několika léty přijel pan Voříšek – sama. Vyprávěl podivuhodný příběh svého dědečka, který nemohl vzít svoji lásku do své domoviny. Našel dopis pro moji prababičku Aki. Bylo to zvláštní vědět, po kom má moje matka modré oči.“

„Máte pravdu. Starej Voříšek měl nádherné modré oči. Letěly na ně všechny ženy. Takže takhle to bylo. Zvláštní historie.“

„Pan Voříšek požádal hlavu rodiny, abychom si mohli psát. Dostal svolení. Přece jen je to příbuzný, i když z daleka.“

„Ale vypadáte jako normální asiat.“

„Můj otec byl Japonec, ale nezdědil jsem matčiny oči.“ Jsem za to rád, musí přiznat.

„Aha a potom vám odkázal Zámeček. Rád bych věděl proč.“

Hikaru se napije a pokrčí rameny.

„Prý jste učitel na konzervatoři v Okayamě.“

„Ano. Učil jsem tam pět let.“

„Bylo těžké odejít?“

„Ano.“

„Mohu vědět, co jste učil?“

„Nástroje, ale můj hlavní obor je flétna.“ Jemně se usměje, když si vzpomene na svoji, kterou si přivezl. „Ale umím hrát na hodně nástrojů. Když bylo potřeba, zastoupil jsem i jiné učitele.“

„To je tedy něco. Umět na všechno hrát. Máte talent po otci nebo po matce?“

 „Po otci.“ Matka nemá ani hudební sluch.

„Jak si u nás zvykáte a jak se vám u nás líbí?“

„Krásná země s těžkým jazykem.“

Vilém se rozesměje. „Jazyk dělá problémy i nám. A co městečko?“

„Krásné. Těším se, až vyrazím na prohlídku hradu a náměstí je překrásné. Lidé jsou milí a pomáhají, kde mohou.“

„A zvědaví.“

Hikaru se usměje. „To taky,“odpoví vlídně. „Ještě čaj?“

„Děkuji, rád.“ Hikaru nalije.

„Mám ho rád a vůní mi připomíná moje rodné město, ale hlavně maminku. Miluje čaje a má jich spoustu. Když připravuje čaj, vůně se rozlije po celém domě. Snažila se mě naučit čajový obřad, ale nikdy jsem nedosáhl její úrovně.“

„Bydlíte ještě s rodiči?“

„Ne to ne. Mám malý byt, ale teď bydlím tady.“

„Mohu vědět, jak dlouho se tu zdržíte?“  Vilém se zarazí, protože má pocit, že se optal na něco, na co neměl.

„Zatím nevím.“

„Omlouvám se a mohu se optat, co děláte?“

„Co dělám?“

„Ano. Hobby?“

„Hraju na flétnu, chodím na procházky a čtu. Dřív jsem hodně kreslil, ale práce pohlcuje veškerý čas. Zřejmě tady opráším svoje znalosti.“

„To znám. Taky mám pocit, že jsem více v práci než doma.“

Hikaru se neptá a čeká na další otázku.

„Vzbudil jste v našem malém městečku hotovou senzaci.“

„Ano?“ Povšimne si, že notýsek je schovaný. Má snad diktafon?

„To mi věřte. Tady se toho moc neděje. Máme tři školky, jednu školu, gymnázium a plavecký bazén. Rád plavete?“

„Ano. Netušil jsem, že je tu plavecký bazén. Určitě tam začnu chodit.“

„Ano, ale zrovna prochází rekonstrukcí. Taky bychom měli rádi hřiště a sportovní víceúčelovou halu. Musí to být těžké žít v zemi, kde jsou odlišné mravy.“

„To spíš moje mravy vám musí připadat podivné, ale začal jsem se učit váš jazyk.“

„Opravdu? Moje žena učí češtinu.“

Hikaru tu informací přijme s povděkem. Takže svůj rodný jazyk zřejmě naučila i svého syna.

„Mohu vás pozvat na představení na hradě?“

„Představení?“

„Ano. Moje žena v něm bere účast a já taky. Je to jen amatérské divadlo, ale pořádáme ho každým rokem. Máme dobové kroje a provádíme návštěvníky po hradu. Zároveň i hrajeme. Ohňostroj a tak. Snad každý, kdo něco umí, přispěje.“

„Děkuji. Zúčastním se velmi rád.“

Místností se rozhostí ticho. Vilém je překvapený, že to není nijak trapné ticho, kdy jeden druhému nemá co říct. Jako by mu rozuměl. Divné, ale ten Japonec se mu líbí. Vzpomene si na Jarmilku a její otázku. Ale ví, že v tomto případě se nemůže ptát na jeho orientaci, i když ho to svrbí na jazyku.

Článek bude i tak zajímavý. Jen ty podivnosti, které vylíčí. A zároveň ukojí zvědavost svých spoluobčanů.

„Chcete zaslat článek, než ho otisknu?“ nabídne mu a je sám sebou překvapený.

„Budu velmi rád. Jen se bojím, že mu nebudu rozumět.“

„Přeložím ho do angličtiny. Jarmilka, to je moje žena, mi povídala, že budete učit mého syna angličtině.“

„Budu ho učit především flétně.“

„Chápu. Pavel je hodný, i když se to nezdá,“ opět se podiví, proč mu to říká. „Promiňte.“

„To nic. Pokud se chcete zmínit, pak v Japonsku hraju v kapele.“

„Cože? To raději psát nebudu.“

„Mohu vědět proč?“

„Protože se mezi naší mládeží roznemohlo anime, manga a J-pop,“ vysvětluje mu s úsměvem. „Je to skoro jako nemoc a i náš Pavel se rád podívá na ty kreslené postavičky. Nedávno jsem psal na to téma článek.“

„Pak děkuji.“

„Není za co, ale byl byste v obležení. Hlavně dívky. Víte, moc jsem nechápal té jejich vášní pro obrázky, ale podíval jsem se na ně. Je to zajímavé. Určitě už jste zaznamenal rozruch.“

„Byl bych raději, kdyby mě brali jako obyčejného člověka. Proto jsem souhlasil s rozhovorem. Snad všechny dohady utichnou.“

„Tušil jsem to, i když se toho asi úplně nezbavíte. Přece jen vyčníváte a pak ty dohady…“ řekne rafinovaně a odmlčí se. Je zvědav, jestli pan Takahashi se na to chytne nebo ne.

„Dohady? Jaké?“

Vilém si rozpačitě odkašle. „Víte, mezi ženskými se rozneslo, že jste gay.“

Hikaru se málem zadusí sušenkou, když mu dojde, co pan Krátký chtěl říct. „Gay.“

„No ano. Kde to vzaly, těžko říct. Proto taky máte tak málo žáků.“

„To jsem netušil.“ Nic víc neřekne. Jak to mohly zjistit? Divné. Co má říct?

Vilém zklamaně přemýšlí, že jeho past nesklapla. Jeho drahá polovička bude zklamaná. Sice říkal, že se nebude ptát, ale nechtěl ji dávat naději, že to zjistí. Ale jí by to řekl. Není žádnou pavlačovou drbnou.

Hikaru pohlédne na toho novináře. Je mu sympatický a má stejné oči jako Pavel. Líbí se mu. Určitě by to rád věděl. Možná to bude lepší i pro Pavla.

„Ano, jsem.“

Vilém, který zrovna pije čaj, se zakucká a vyprskne čaj na stůl. „P… Promiňte,“ vykoktá. Rozhlíží se po kapesníkách a nakonec balíček vytáhne z tašky. Horlivě ho utírá. V hlavě mu víří tohle zjištění a potom si vzpomene na Pavla. Co bude dělat?

„To se utře. Doufám, že tohle nedáte do článku.“

„Ne.“ Tak takhle si zrovna homosexuála nepředstavuje. Vysoký, sportovní postava, v obleku s kravatou. Prostě jeho představy se začínají nějak bortit a to jich za svůj život poznal hodně.

„ Divil jsem se, že učím pouze dívky tak okolo dvanácti let. Pavel - kun byl pro mě překvapením.“

Pro mě taky, říká si Vilém. Co má dělat? Odhlásit ho? To by bylo neslušné.

„Nebojte, nic se nestane.“

Vilém zrudne a začne se usmívat. „Omlouvám se, ale lidé ještě na to nejsou zvyklí. Prostě předsudky ještě stále jsou a i já jsem zaváhal.“

„Nic se nestalo.“

„Napadlo mě. Nechtěl byste pro naše noviny napsat malé sloupky o životě v Japonsku? Nějaký recept nebo zvyklosti. Samozřejmě za honorář.“

„Nejsem nijak velký spisovatel, ale zní to zajímavě. Budu o nabídce uvažovat.“

Vilém přikývne a začne s ním domlouvat podmínky, a jak by si to představoval. Hodně pozdě odchází. Je už noc a ručičky na hodinkách ukazují skoro jedenáct. Od Jarmilky dostane co proto, ale nechť. Stálo to za to.

Otočí se na Hikaru a zamává mu. Úklona. Zavrtí nad tím hlavou a připíná si pásy, když zahlédne stín a usmívající se Takahashiho tvář. Stáhne okénko.

„Omlouvám se, ale zapomněl jsem vám dát dózu.“

„Dózu?“ Hledí na bílou jídelní dózu, jaké používá jeho žena a asi sto žen v městečku.

„Ano. Pavel – kun mi donesl zajímavý moučník. Byl výborný. Prosím, vyřiďte své paní, že je báječná kuchařka a moc mi chutnalo. Doufám, že jí její laskavost budu moci brzy oplatit“

Vilém to vezme a přemýšlí, jak se jejich dóza dostala k panu Takahashimu.

„Vyřídím.“

„Sayonara.“ Opět úklona.

Vilém nastartuje auto. V zrcátku zahlédne světlý obdélník a ozářenou postavu. Těší se už domů, ale nejdřív si bude muset promluvit s Pavlem. Rozhodně mu má co vysvětlovat.

Hikaru se vrátí do domu a zavře dveře. Opře se o ně a začne se smát. Oči mu září. Jak na to tak rychle přišli? Pobaveně zavrtí hlavou. Rozhodně tu nemíní někoho svádět, i když Pavel je moc hezký a zvláštní. Ale je to chlapec. Má rád, když partneři jsou zkušení. Odlepí se ode dveří a vejde do knihovny, kde po návštěvě uklidí. Půjde spát. Je pozdě a on si musí promyslet další den. Ale nejspíš bude vypadat jako dnešní.

Těší ho pozvání na hrad. Určitě to bude velmi zajímavé a najednou si vzpomene, že se zapomněl optat, jestli by mu někdo nepomohl vyznat se v českých potravinách. Příště. Telefon. Zvedne. Otec.

„Hai, oto – san.“

„Synu. Jak se daří?“

Hikaru usedne do lenošky a pozoruje zahradu. Je tajemná se svými stíny a světlem, které ji ozařuje. Usmívá se. Doma je všechno v pořádku. Odloží telefon a mlčky se dívá ven. Zívne.

Vilém se mezitím tiše vplíží do domu. Do rohu odloží tašku a vystoupí po schodech nahoru. Jak si myslel. Pavel je vzhůru. Zaťuká. Od té doby, co ho nachytal při jisté činnosti, to raději dělá.

Dveře se otevřou a on vejde.

„Tati, jak bylo?“

„Výborně!“ zamává dózou a Pavel zasykne. A kruci, ten blbec dal otci matčinu dózu. Může si vybírat provaz na větev.

„Já ti to vysvětlím,“ brání se nevyslovenému nařčení.

„Poslouchám.“

„Ve čtvrtek jsem byl v knihovně, kde jsem narazil na pana Takahashiho.“

„Dál?“ jemně ho pobídne a Pavlovi přejede mráz po zádech. Cítí, že dnes to nebude lehké. Že se něco stane. Něco závažného.

„Hledal angličtinu - češtinu. Víš, jak jsem mizerně s tou angličtinou.“ Dovolí si usednout na židli a nohu si zkroutí pod sebe. „Dal jsem mu svoji a požádal ho o hodiny angličtiny.“

Vilém si vzpomene na Jarmilu, jak o totéž žádala pana Takahashiho. Musel se ohromně bavit.

„Byl moc hodný a domluvil jsem si schůzku na neděli.“ Cítí kapku potu mezi lopatkami. Je studená a hnusná, jak stéká dolů.

„A nic za to nechtěl?“

„Já mu nabídl peníze, fakt, ale on chce na oplátku učit češtinu.“

„Češtinu umíš, to je pravda, ale maminka to neví, že?“

„Neví a dala mi ten závin sebou a tak jsem mu to tam nechal.“

„Proč jsi jí to neřekl? Mohlo se ti něco stát! Ne u něj, ale po cestě. Dnešní řidiči jezdí jako blázni. Každou chvilku píšu nekrology nebo smrtelná zranění. Myslel jsi vůbec?“

„Když mamka říkala, že je gay a já si myslel, že mi to nepovolí,“ řekne nešťastně.

„To je další věc. Jakmile se něco stane, hned mi to nahlásíš! Ne, že budeš něco zatajovat.“

Pavel se trochu napřímí a pak sklopí hlavu. Je to tady, cítí to. Otec zrovna blbej není a došlo by mu to. Lepší je přiznat se hned. Vzpomíná si, že jednou to z něj tahal celé odpoledne. Málem, že to nepřežil a byl zdeptanej jak po gestápáckém výslechu.

„Já jsem gay.“

„Aha a CO!?“

„Jo! Mamka spí.“ Doufá, že přestane řvát a diví se své troufalosti. Proboha jen ať ho nezavrhne. Neví, co by dělal.

Vilém napůl zvednutý se posadí a dívá se na svého syna. Je rudý jako rak, takže mluví pravdu. V hlavě má chaos.

„Tak tohle mi chybělo,“ zamumlá.

„Já to nechtěl, ale kluci se mi líbí víc,“ přizná nešťastně plnou pravdu a zkroutí se do klubíčka ještě víc. Nikomu to neřekl, ale taky si s tím rozhodně neláme hlavu. Prostě když se mu to líbí tak líbí a nehodlá ustoupit nějakým pitomcům. Dělat si bude, co chce a spát taky s kým chce a ne podle lidí. Oni si taky spí, s kým chtějí, ale dobře si uvědomuje, že je v něm malá dušička. na lidech mu nezáleží, ale otec a matka, má je rád.

Vilém zvedne hlavu a zadívá se na strop a polonahého krasavce. Povzdechne si. Tohle nebude zpěvák. „Jdu spát. Ne, že s ním budeš spát!“

„Ty jdeš spát?!“

„Jdu spát.“ Vyjde ven a nechá Pavla samotného.

Pavel zírá na zavřené dveře. Čekal… Co vlastně, hromobití? Domácí vězení, Výčitky, nechuť? Co vlastně? Neví to, ale takovou reakci ne.

Zvedne se a otevře dveře. „Tati?“

„Co je?“ Z koupelny se vynoří stejná hlava jako jeho, jen starší.

„Tobě to nevadí?“

„Jsem unavený. Zítra si promluvíme a ani slovo mamince nebo tě přetrhnu jako pověstného hada.“

„Jo.“ Otcova hlava zmizí v koupelně.

Pavel se usadí za počítač a zírá před sebe. „Kurva!“ zakleje. Neví proč, ale má pocit, že napětím nevydrží. Otec… proč to jen říkal? Mohl mlčet. A taky zítra pohovor. Jak to vydrží? Co má dělat? Proč nemůže to vyklopit hned teď? Jaký bude rozsudek?

Dveře se otevřou. „Běž spát. Neponocuj. Máš školu. Nezapomínej na to.“

„Jasně.“ Rozhodně  se mnou nepřestal mluvit a toho jsem se děsil nejvíc, uvědomí si. Mlčení, odsouzení. Mluví s ním. Zavře oči a cítí, jak z něj padá tíha. Rozbrečí se. „Doprdele!“ zamumlá a jde spát. Zhasne a rozsvítí lampičku. Dívá se na strop. Rukávem si utře slzy.

Co když si to rozmyslí?

Ne, prosím jen to ne! On… Chci, aby vše zůstalo při starém. Chci to!

Vilém zatím chaoticky přemítá, co s tím. Nakonec usedne na okraj vany a přemýšlí. Jarmilce zatím nic neřeknou. První měsíce a vůbec celé těhotenství je rizikové. Nesmí se rozčilovat. Homosexualita se nedá odstranit. Musí se naučit s tím žít, ale rozhodně nedovolí, aby si dělal, co chce.

„Kurva!“ zakleje, když si vzpomene na Takahashiho s jeho romantickou vizáži a na Pavla. Tak to bude problém. Na druhou stranu… Usměje se. Bude se plánovat. Spokojeně zmizí v ložnici a přitiskne se k Jarmilce. Bude se muset smířit s některými věcmi, ale zvládnou to. Všichni společně.

Ráno je probuzen řevem mamky, že mu vylije kbelík studené vody do postele, pokud nevstane. Vyhrabe se z útulné postele a uvědomí si, co se stalo. Rodina nebo aspoň otec to ví. Je mu nějak lehčeji, i když zároveň těžko jaký bude verdikt. Přesto doufá a tak s veselou myslí jde do školy. Přibere po cestě Láďu a Jiřinu, kteří se podiví jeho nezvyklé dobré náladě.

Před školou se přidají ke skupince spolužáků.

„Zdar.“

„Pavle a ostatní, jdeme.“ Katty zavelí s mobilem v ruce. Jejich skupinka poodstoupí.

„Pavle, musíš co nejrychleji ukrást věci ze Zámečku.“

„A jako co mám udělat?“

„Je mi to jedno, ale snažně tě prosím.“ Teatrálně si klekne na mokrý asfalt a vzpíná ruce k němu.

„Co se děje?“

„Má někoho jiného,“ vzlykne a stále zoufale mačká písmenka.

„Kdo?“

„Její idol, ňoumo,“ řekne Jiřina. „Co chceš dělat?“

„Co asi? Získat ho nazpět!“ Ostatní se zarazí a Pavel ustoupí. Ten lesk v jejích očích se mu nechce líbit. Dívá se na něj jako had na králíka.

Nechci být pozřen! Zavřeští v něm něco.

„Pavle…?“

„Udělám to.“

Úsměv, který by mohl vévodit na obálce horroru.

Flétna -5_Vloupání