Jdi na obsah Jdi na menu
 


3 část z cyklu Náramek bohyně Isis: Stopy hříchů

20. 12. 2007

                                                Stopy hříchů 

 

Věnováno Dr.Murakimu a Lordu Vaderovi za nekonečnou inspiraci

 

 

Někde nad atlantským oceánem

 

 

V letadle a náramek mám na ruce, spokojeně a přece s trochou stopy nervozity přemýšlí Beau. Nechápe jak matku napadlo dát mu tak hrozné a složité jméno. Jenže jeho dědeček vikomt Beaugerad St. Plaisir na tom trval. A matka ho poslechla. Dlouhá rodinná tradice zlodějů. Znechuceně se ušklíbne a vezme noviny, které vzal ze stojanu u vchodu letadla. Ponoří se do uklidňující četby.

Stále to stejné a nic nového, jen snad v kultuře je zpráva o opeře Turandot. Musí zamluvit lístek a vyzvednout oblek z čistírny. Spokojeně zaklapne noviny a s potěšením vnímá jak letadlo začíná rolovat po dráze. Sedí vzadu. Někde četl, že když sedí vzadu je jisté procento přežití. Neví jestli je to pravda, ale teď by si dal něco k napití.

Netrpělivě sleduje, jak letušky, s vozíčkem na kterém jsou nápoje, se bliží k němu.

„Pivo a vodu“ vyhrkne netrpělivě. Letuška mu s úsměvem podá co chce načež Beau to vypije. „Slečno prosím ještě jednou. Mám tak velkou žízeň.“ Usměje se na ni svým rošťáckým neodolatelným úsměvem, který si cvičil doma před zrcadlem.

„Prosím.“ Podá mu další kelímek vody. Beau ho postaví na  stoleček před sebou a upije trochu  piva. Paráda, když se napije. Jsou už ve vzduchu a on netrpělivě čeká až dostane jídlo. Povzdechne si. Pořád by jedl. Konečně. Vezme příbor do ruky a zakousne se do jídla.

Možná po chvilce žvýkání bych si měl obstarat někoho kdo by mu vařil. Jenže to by musel kuchyň nejdřív uklidit a pak ten zbytek domu. Kdepak. Ne a ne. S jeho povoláním si nesmí takový luxus dovolit. Napije se piva a odsune zbytek nádobí. Je spokojený. Všechno vychází.

Ne poprvé od smrti rodičů nic nevychází. To ten strážný. Vysoký a přece hezký. Dokonce moc hezký. Začínáš se jim moc zaobírat Beaue, zkritizuje se. Jenže co tím sleduje, když ho nechal být? Co? Otočí se přes rameno souseda a pozoruje tmu za okénkem.

Zívne, aby mu odlehlo v uších a přemýšlí co má dělat. Je to dlouhá cesta. Ten muž ..už zase. Jsi nepoučitelný a raději přemýšlej o své klientce a kolik si řekneš za náramek.

„Peníze a peníze“ zasyčí vztekle až se po něm soused otočí. Usměje se a tlačítkem upraví sedadlo do lepší polohy pro spaní.

 

Peníze. Matka s otcem byli zloději. Dokonce mu vyprávěli jako pohádku na doboru noc jak se seznámili. Samozřejmě nejhlavnější část pohádky byl to jak se oba připravovali na krádež a co všechno podnikli. Šli po sošce červeného pantera. Dva sběratelé o ni měli zájem a najali je. Nápad jak ukrást měli stejný a tak nebylo divu, že se setkali v muzeu u sošky.

„Bylo to jako by něco úžasného vstoupilo na svět. Hned jsem věděla, že je ten pravý. Vzpomínáš si miláčku.“

„To víš, že jo. Svítila jsi na mně přímo baterkou. Nesmíš brát baterky anebo jen malé “ hned ho neopomněl poučit tatínek. Beau tehdy vážně přikývl. „Dal jsem ti přednost a tu sošku ti věnoval.“

„Jistě ten můj sběratel nabízel víc“ povzdechla si matka a urovnala mu pokrývku. „Nejdřív zjisti kdo dá víc peněz za tvoji námahu, rozumíš Beau?“

„Ano mami. Udělám to tak a tati jak to bylo dál?“

„No dali jsme si schůzku a vytvořili dvojici, viď.“

„Bylo to výhodnější a tvoje maminka je moc krásná. Vypadáš stejně krásně jako tehdy.“

„Ty lichotníku“ třepla ho rukou a dívala se do zelených oči otce. Beau se díval na své rodiče. Byl na ně tak pyšný. Stále je. V pěti letech mu začala výuka zloděje. Od fyzické přípravy až po seznámení s trezorem a životem podsvětí.

Škola šla okrajově a rodiče se netrápili nad tím, že přinesl domu špatnou známku. Pro ně bylo nejdůležitější, aby z něho vychovali zloděje, který jednou převezeme jejich rodinnou tradici.

A jeho to bavilo. Rád se učil. Když rodiče byli na akci pomáhal jim. Kontroloval vybavení a všechno. Když odjížděli byl s dědečkem a ten pokračoval a učil ho otevírat známky, tiše se pohybovat jak neviditelný stín. Za každý neúspěch byl přetáhnut rákoskou. Nesnášel, když se musel postavit před dědečka a natáhnout ruce. Štíplo to a pak dostal na zadek. Dědeček říkal, že pro zloděje jsou ruce to co pro auto motor. Bez šikovných rukou není nic a tak ho bral kde byly davy a on kradl peněženky, ozdůbky, telefony.

Nikdy ho nechytili a pak doma rodičům  předváděl svoje umění. Byli na něho pyšní a on se jim snažil zavděčit jak jen to šlo. Pak přišli počítače a on se musel zdokonalovat v oboru počítačů. Zapomněl půlku toho co se naučil. Pořád celou dobu se učil a kradl.

První loupež v domě jednoho sběratele. Bylo mu sedmnáct. Vzpomíná si na vzrušení z akce, na adrenalin, který mu koloval žilami a těsně před akcí se mu v žilách rozhořel ledový oheň klidu. Miloval to jak pronikl do domů, obešel zařízení, čidla a v ruce držel vějíř Marie Antoinetty. Schoval ho a odešel jak přišel. Doma se posadil a citíl jak se mu točí hlava.

„Uspěl“ řekl tehdy nábožně otec.

„Ano. Nemusíme se bát o svou budoucnost.“ Matka vzala za ruku otce a dívali se na něho jak položil vějíř doprostřed stolu. Matka ho vzala do štíhlých rukou a opatrně ho otevřela. Všichni se dívali na nádheru vějíře. Na drahokamy a zlato, které ho zdobily. Na to jak se blyštěl ve světle. Potom ho uložili do připravené krabičky a odjeli ho prodat.

„Myslím, že máš právo na svou vlastní přezdívku. Víš nějakou?“ ozve se dědeček, který zůstal sedět na pohovce.

„Myslím, že ano. To znamená, že budu mohl jet na vlastní pěst?“

„Jistě, ale přesto pamatuj. Celý život se musíš zdokonalovat. Nezapomínej si procvičovat prsty a jakou přezdívku sis to vymyslel?“ Otáže se zvědavě dědeček.

„Vikomt“ drze řekne Beau. Dědeček se rozesměje.

„Výborně chlapče. Rodičům se bude líbit. Pojď navečeříme se.“ Vstali oba dva a šli do kuchyně jíst.

 

Beau si pamatuje tu večeři jako by byla dnes.

 

Měli maso s omáčkou, k tomu brambory, polévku a na závěr si otevřeli víno, které ukradli jednomu sběrateli. Na etiketě šel už jen rozeznat ročník 1920 a Chateau... víc ani ň. Dědeček ho otevřel a nalil skleničky. Přiťukli si. V pohodě popíjeli.

„Pamatuj si Beau alkohol je zhouba lidstva a zvlášť zlodějů. Nikdy nesmíš pít anebo když tak velmi maličko. Po alkoholu ztrácíš soudnost a reflexy. Nejdů...“

„Já vím dědečku“ tehdy vyjel. Byl tak spokojený sám se sebou. Vznášel se na vlnách euforie a svět mu ležel u nohou. Co na tom, že sotva dokončil základní školu. Uměl vše co potřeboval. Upil toho červeného vína a citil jak se mu rozlévalo žilami jako oheň. Mlčky poslouchali Armstronga a jeho nejlepší písně.

„Měli by už tady být“ zamumlal nakonec znepokojeně dědeček. Vstal a přešel k telefonu. Ví, že by neměl, ale nakonec vytočil číslo. Ticho. Položil sluchátko.

„Beau já .. ne je to všechno v pořádku. Běž spát zítra budeme cvičit.“ Beau se zamračil, ale jak byl zvyklý poslouchat šel spát.

Druhý den se dozvěděl, že jeho rodiče byli zavražděni. Zůstal sám.

Prokletí sběratelé.

Nenávidím  je.

Tu noc se rozhodl v jednom jediném okamžiku. Sedře je zaživa z kůže. Naprosto. Dědeček tomu nemohl uvěřit, že jeho decra a zeť jsou mrtví. Pohřbili je v tichosti na hřbitově. Vějíř Marie Antoinety u sebe neměli. Policie se jim vysmála.

„Dědečku víš kdo byl kupujícím?“ hořce zeptal se na pohřbu. Pršelo a déšť mu stékal za límec černého obleku. Zvedl zelené oči od vykopaných hrobů. Miloval rodiče.

„Nevím. Neřekli mi je a jména měli v paměti. Pamatuješ si co js...“ odmlčel se a hodil bílou růži na rakev své dcery a druhou růži na rakev jejího muže. Není čas na to, aby poučoval Beau o základních pravdách.  Beau hodil po jedné žluté růži a dívali se jak nedaleko čekající hrobník je zasypal. Odešli z hřbitova do svého domu a tam zjistili, že jejich konto je značně přečerpané a dům jim tak docela nepatřil.

„Jak je to možné!“ křičel tehdy a dědeček seděl s rukama složenýma na pohovce a mlčel. „Tak řekni to. Vždyť ty věci, které se donesli do toho domu ... to bylo peněz. Tisíce!“ křičel čím dál víc. „Nic neřekneš?“ otázal se ho nakonec klidně.

„Hazard“ vyslovil dědeček jedno jediné slovo. „Oba tomu propadli. Nemohl jsem je zastavit. Nešlo to, promiň.“

„Panebože“ vyklouzlo mu tehdy. „Co ještě?“

„Nic. Jen to, ale Monte Carlo, Las Vegas...“

„Dost stačí mi to. Kolik dlužíme?“

„Hodně a věřitelé...“

„Podsvětí hádám.“ Dědeček provinile svěsil ramena.

 

Tvářil se tehdy tak zahanbeně jako by on za to mohl a ne jeho rodiče. Znal je vůbec? uvažuje a pozoruje svítání. Zelené oči, v kamenné tváří bez záchvěvu jakéhokoliv pocitů ve tváří, upírá na okénko. Jeho krásní rodiče. Má je pořád rád i přesto co musel udělat.

 

Tu noc kdy pohřbil rodiče a dozvěděl se o dluzích se rozhodl. Seděl v temném pokoji, zíral na obrazovku počítače a přemýšlel. Nejdřív musel nějak uklidnit věřitele. To udělal dědeček. On teď se musel stát naprosto neviditelný a za druhé pomstít smrt rodičů. Nebýt jich mohli žít pěkně a teď, aby vše podřidíl jedinému cili.

Mohl by se jistě vykašlat na všechno, ale ten dům byl jeho dětství a život. Rodiče mu opakovali Nelpí na věcech, ale on je jiný než oni. Teď chápal jejich nervozitu a šťastné úsměvy, když se odněkud vraceli. Myslel, že to bylo z podařené krádeže a zatím...

Prohlédl si ruce. Teď záleželo všechno jen na nich. Sevřel je v pěst a podíval se opět na blikající monitor.

Tam ve světě bylo spoustu sběratelů, kteří chtěli jen jediné. Mít to co ten druhý nemá a dají za to cokoliv. Kdyby mohli upíšou za modrého Mauritiuse, za první vydání Dickense duši. Jen mít a mít. Diamanty, klenoty, staré věci. Jejich oči září chtivosti od té doby co zjistili jaké to je vlastnit věc, kterou nikdo jiný nemá.

Nebude lpět na věcech, ale oni zaplatí za smrt rodičů. Udělal to jeden z nich. Nechtěl zaplatit za jejich práci, ale odnesou to všichni. Vstal a přešel k počítači. Viděl v obrazovce sám sebe. Krutý úsměv na rtech a chladné vypočítavé oči.

Druhý den ukradl jednomu sběrateli první výtisk David Cooperfield podepsaný samotným Dickensem. Přinesl to domu a položil jako po celé roky se ukládaly na stůl ukradené věci. Dědeček, pak jeho matka a nakonec otec.

„Dnes to prodám a spatíme nejhorší dluhy, dědečku. Nikdo mně nebude znát rozumíš. Věděli, kdo...“

„Ne. Tvoji rodiče si hlídali identitu. Tohle jim zůstalo“ řekl smutně jeho dědeček. „Pokud vím vše se zařizovalo přes banku.“

„Dobře. Dnes jim dáš zprávu, že jim to splatíme i s úroky.“ Dědeček přikývl a díval se na svého najednou dospělého vnuka.

„Co chceš dělat?“ Beau se ironicky usmál. „Prodám a budu krást.“ Jak řekl tak udělal.

Na internetu bylo spoustu jmen a některé mu dal dědeček a on si vytvořil  kartotéku kdo co sbírá. Rozeslal nenápadnou pozvánku s obrysem postavy a s názvem Vikomt. Pod tím byla internetová adresa, čas a co se bude dražit.

Pak jen se díval jak se mezi sebou rvou jak psi. Spokojeně si hověl v křesle a jeho oči hořely nenávisti. Díval se jak se cena vyšplhala vzůru. Všichni věděli, že je kniha kradená, ale touha mít to dílo jim zatemnila mozek. Všichni byli jeho spoluviniky.

Druhý den po objevení peněz na účtě odeslal knihu.

Udělal si tím činem jméno a vizitka s obrysem Vikomta se stala synonem pro spolehlivost. Začaly přicházet první objednávky. Žádnou platbu nebral dopředu a vše šlo na jeho náklady. Chtěl mít kodex z Vatikánu, proč ne. Dostal jej.

Jen cena se o hodně zvedla než byla domluvena. Vydřiduch, říkali, ale když uviděli tu svoji věc po které tak prahli dali co si řekl. Zaplatili cenu věci, cenu vybavení a jeho práci i čas. Je to jako jiné řemeslo tvrdil jak otec tak matka a on si to zapsal dobře za uši.

A on je dřel z kůže. Nikdy neukradl věc dvakrát. Klienti si mohli být jisti, že ta věc jim zůstane a pokud zmizí Vikomt jim ji znovu obstará za stejnou cenu.

Milovali ho i nenáviděli zatímco on jimi pohrdal a nenáviděl je. Dostali co jejich srdce prahla a on jim to dával. Díval se na jejich chtivost, lačnost a těžil z toho. Nebyl svatoušek, ale měl své zásady a dražby na internetových stránkách Vikomt se stali synonem pro zábavu. A on viděl jejich peníze.

„Kdy si někoho najdeš?“ řekl jednou zoufale dědeček. Seděl a díval se na svého vnuka. „Chci vidět tvoje děti.“ Beau zvedl k němu oči.

„Najít s těmi rukama?“ zasmál se. „Poslouchej..“

„Nechci už nic slyšet. Máme peněz tolik, že můžeme si žít pohodlně.“ Namítl zoufale. Beau viděl v jeho očích pravdu.

„Nebudeš mít“ tiše řekl. Dědeček zvedl udiveně oči.

„Vím, že jsi neměl schůzky, ale teď můžeš si někoho najít s někým být. A klidně můžeš dál loupit. Život není jen práce!“ Zoufale mu argumentoval. Beau se začervenal. Jak má vysvětlit, že nemá rád ženy. Odkašlal si a přemýšlel jak to říct.

„Já mně se nelíbí ženy“ vydechl zoufale a zatěkal očima  po obýváku. Pak se upřeně zadíval do tváře dědečka, který to pochopil.

„Aha. A máš.. pří..“ nedokázal to vyslovit. Nedokázal to vyslovit po celou dobu, kdy ještě žil. Za dva roky jedné noci ulehl a nevzbudil se. Beau stál nad hrobem a vítr mu cuchal černé vlasy. Hodil na rakev  tři bílé růže. Za sebe, za otce a za matku. Pohlédl vedle na další hroby. Pravidelně je navštěvoval a dával na ně květiny. Vyprávěl co všechno udělal a co chce udělat. Pak postál a odešel.

Od té doby žil jen pro jedno. Dosáhnout vrcholu v oboru zlodějiny. Miloval to vzrušení, které se dostavovalo před akcí. Miloval držet v rukou věcí, kterých se dotýkali před ním slavní lidé a prodal je dál.

Za celé roky měl štěstí. Interpol, policie snad všech státu prahla po jeho hlavě a on pořád unikal. Měli jen jméno. Vikomt se jim vysmíval, jako ve filmech Arsen Lupin nebo Fantomas a někdy si myslel, že je nepolapitelný. Až do té objednávky.

Winnipeg, zlatý egyptský náramek. Dvěstě tisíc dolarů. Jen se podíval na sumu. Sběratelé dokáží dát ještě víc. Vytříská z ní třista tisíc jen to hvízdne. Uvidí náramek a bude celá žhavá ho mít. Ukousl tehdy kus bagety a najel na stránky muzea ve Winnipegu. Dojedl bagetu a díval se kam by odhodil obal. Koš byl plný. Nakonec obal položil na nějakou knihu a seděl dál u počítače. Nakonec vstal a šel spát. Ve spánku se mu roztřídí informace a on bude vědět. Vstoupil do ložnice, odkopl boty pod postel a stáhl deku. Shrnul oblečení, které pod ni nacpal a spokojeně si lehl. Za chvilku spal.

Ráno vstal a šel do lednice. Prázdno a najednou věděl. Nechal lednici lednici a rychle vstoupil do svého pokoje kde měl zlodějské věci. Ten den si zamluvil letenku do Winnipegu.

Nepolapitelný. Myslel si to dokud nepotkal jeho. Vysokého strážného. Nebýt muzea, nebýt jeho vycvičené mysli i klidu asi by z něho tam všechno serval. Nebýt toho, že kradl podvolil by se asi poprvé touze svého srdce. Jenže on kradl. Ukradl egyptský náramek, který ho teď tižíl na ruce.

 

„Pane, pane“ slyší nad sebou. Otevře oči a přemýšlí o tom co se stalo. Místo, aby spal, tak tady dumá nad svou minulosti. Od pěti let cvičen v umění kradení. Zloděj , a co jsou horší věci než nějaký ten hříšek na duši. Vstane a protáhne se. Podívá se dopředu a jeho smysly vycičeny dlouhým tréninkem přejedou před sebou hlavy. Zpozorní a pak zavrtí hlavou.

Ne je to nesmysl, aby byl ve stejném letadle jako on. Jen na tebe zapůsobil co popíchne ho jeho vnitřní já, které někdy mu dělá vrásky. Sedne se a zadívá se z okénka. Pak si odhrne rukáv a ve světle malé lampičky si přetočí hodinky.

Za chvilku přistane v Paříží. V městě kde všechno zná, kde je jeho domov a patří mu. Je jeho hřištěm a on rád krade v tomto městě. Jen škoda, že nemůže častěji. Narovná sedadlo a tiše si vychutnává dosednutí letadla na dráhu. Trhnutí a zatleská. Pěkný to byl let i přes nepříjemné vzpomínky a pak si uvědomí si na co celou dobu myslel.

Chytí ho někdy? Skončí jako rodiče? V duchu se usměje.

Ano jednou ano, ale teď má před sebou spoustu dobrodružství.

 

Obrazek

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

*****

(Bea, 31. 1. 2008 20:27)

Pokračujeme v krasojízdě. :-)

Vypila jsem půl šálku čaje, a vyměnila hudbu. A rozhodla se pro jeden krok, abych nezničila Ami oči (až to bude číst) a sobě ruce (když to budu psát:-))
To jest, že se pokusím svoje komenty trochu zkrátit.
Malinko... I když nevím, nevím:-))

No nic. Přes Yva jsme se dostali k Panu Zloději (promiň Ami, ale to jméno je vážně šílené, že ani já nevím, jak ho správně vyskloňovat... Ale mám ještě pár dílů na to, abych se to naučila. A Pan Zloděj snad není tak špatná přezdívka, ne?)

Beau (vida, ten první pád bychom měli za sebou), Král zlodějů. I jeho vzpomínky jsou nanejvýš zajímavé a škola zločinu (i když toho lehčího, ale taky elegatnějšího) mě velice pobavila. Stejně jako zamilovaní rodiče a přísný dědeček (ach bože, bože, to jsou superlativy.. A to nejsem ani v polovině, co budu psát na konci?).

Inu, ale nejvíce mě začal zajímat sběratel... Sběratel, schopný zabít a Beauova (koho, čeho - super!) touha po pomstě. Doufám, že se mu jí dostane.
Možná. Jednou.:-))
Ami, kdybys mi ted položila otázku, jestli ten, nebo ten, odpovím, že praštíme ho koštětem, neb opravdu nevím.:D

My jedeme dál! My jedeme dál! Čeká nás... Další komentář najdete na druhé straně desky.

.......

(mája, 21. 12. 2007 13:17)

Vzpomínky obou dvou jsou zajímavé,opravdu. Je to úžasné,zloděj a strážný. Těším se na další díl. Kdy si asi všimne,že neznámý hlídač z muzea mu je v patách? kdy se spolu tváří v tář setkají? Pokud někdy? Už se mocinky mooooooooc těším na další díl.

Tigie

(Amater, 21. 12. 2007 9:38)

No vzpomínat mohou spolu těžko, ale vytvořím jim společné vzpomínky, ano. Jsem moc ráda, že se Vám ti dva líbí.

řeknu to co minule:

(Tigie, 21. 12. 2007 7:44)

moc hezké, ty jeho vzpomínky jsou vážně smutné a dojemné. Ale asi tě zabiju! Já už chci mít ty dva pohromadě, ať vzpomínají spolu :-)

O.O

(Arashinka, 20. 12. 2007 22:54)

OOO Tahle povídka nemá chybu ty to vzdycky dokazes tak napsat podrobne..moc pekny..

uzas

(tehanu, 20. 12. 2007 20:27)

strasne sa mi ta poviedka paci...uz nech tu su dalsie casti :)

SKVELEEEE

(Tamara, 20. 12. 2007 18:09)

uzasne pokracuj dalej uz sa moc tesim :D

ták...

(E..., 20. 12. 2007 18:08)

vzpomínky beaua (skloňování...) mě dostaly ještě víc než ten minulej dílek... kdyby se to hodilo, řekla bych, že je to precizní, ale to zní divně xD já ale nemam zrovna jinej výraz, tak...no prostě se mi to líbilo, ten příběh je moc chytlavej

ták...

(E..., 20. 12. 2007 18:08)

vzpomínky beaua (skloňování...) mě dostaly ještě víc než ten minulej dílek... kdyby se to hodilo, řekla bych, že je to precizní, ale to zní divně xD já ale nemam zrovna jinej výraz, tak...no prostě se mi to líbilo, ten příběh je moc chytlavej

Hezký

(Alexandra, 20. 12. 2007 17:43)

Hezký moc moc moc hezký, další kapitolu