Shounen - ai povídky

                                                 Tváře hospodyně Yva

Věnováno Dr.Murakimu a Lordu Vaderovi za nekonečnou inspiraci

Opera Garnier, Paříž

Potlesk a Beo s neviditelně otráveným Yvem vstanou. Beau tleská a oči mu září. Jestli pak mu takhle oči  září zeleným ohněm i při milování, napadne povinně tleskajícího Yva. Dívá se na ruku, na které je vidět náramek a přemýšlí jak u něho dnes v noci zůstat.

Jde za nim a dívá se jak předává kytici hlavní představitelce Turandot.

"Nádherně zpívali" pronese rozjařeně Beau.

"Ano. Nadherně." Opera mu nic neříká, ale jeho tvář jak hoří vzrušením je opravdu nádherná. Pozoruje jak rukou si odhrne pramen černých vlasů a v uchu jak se mu zablýskne náušnice. Co mu dát pod stromeček náušnice? Zastaví se. Na co to myslí? Zaměstnavateli se nedává dárky, dává se pouze ùplatky. Pohne se a pak si vzpomene na to co koupil na letišti. Ta slečna prodavačka byla moc hodná.

Přilíš osobní. Zná se s ním dva dny.

Pomalu se proplétají davem k šatně, když Yvo ztuhne.

Náramek.

Není tam kde by měl být. To znamená není na ruce Beauregarda Langa, zloděje, který ho ukradl. Nebo spíš náramek se dal ukrást? Čert to vem. Dotkne se jeho paže. Beau se po něm otočí s jiskřičkami v očích ještě z doznívajícího zpěvů.

"Stalo se něco?" Beau překvapí z ničeho nic vážný a ostražitý výraz Yva.

"Máte náramek?"

"Jaký náramek?" Ale to už mluví do zdi. Yvo se otočí a sleduje stopu náramku. Přál si být opět ukradený? Zachmuřeně a neochotně sleduje jeho stopu po budově opery. Stále je v budově. To je dobře.

Beau si sáhne na ruku a ùsměv a pohoda mu zmizí z tváře. Byl okraden a neví o tom. Rychle vyjde z proudu lidi. Jak je to možné, že si toho nevšiml? On zloděj v oboru nejlepší a byl okraden. Má chuť se zasmát a pak ho napadne.

Jak to, že to Yvo věděl? A zřejmě i ví kde teď náramek je. Dívá se za jeho mohutnou postavou, která si razí cestu davem jako tank. Vyrazí za nim hbitě se proplétajíc lidmi jako lasička. Lehounce jak byl naučen. V opeře nikdy nekradl, ale když vidí ty krásné ozdůbky  na labutích šijích přítomných dam, jeho ruce se chvěji žádosti vyzkoušet své umění a dokázat si, že to okradení nebyl jen sen.

Ne musíš najít náramek, přikáže si. Jde těsně za Yvem, který upřeně pozoruje dav. V rukávu cítí tíhu stříbrné dýky. Snad nebude chtít ten zloděj bojovat tady. Vždy zachovávali určité pravidla a odtud nemá kam utéci. Nevšímá si ničeho kromě stopy náramku.

Beau navenek klidný a nehybný jako skála zuří. Po tolika letech a on byl okraden. Není žádné proto omluvy a od dědečka by nejspíš dostal pořádně rákoskou na zadek. Co na tom, že byl v opeře, že byl celý pryč z přítomnosti Yva, že byla jeho pozornost rozptýlená. Nic z toho se nepočítá, nic se nepromíji v tomto oboru.

Ví, že není jediný zloděj. To je hloupost si to myslet, ale dost se považoval za nejlepšího na světě. Nebylo nic co by nedokázal ukrást a z ničeho nic je jeho lup pryč. Ale proč zrovna on? Je tady tolik diamantů. Náhoda? Nevěří na náhody. Nikdo z jeho rodiny nevěřil na náhody.

"Auuu!" přidušeně vykřikne jak vrazí do širokých zad Yva. Yvo stojí a zírá na náramek.

"Vyhnula se střetu" zamumlá a natáhne se pro náramek, který leží u kostýmu z minulé opery Aida.

"Kdo?" hbitě pronese Beau. "A děkuji za vrácení náramku. Je to rodinná památka a dost těžce bych ji postrádal."

"Rodinná památka?" Lehký výsměch v hlase Yva Beaua podráždí. "Musíte mít rodokmen až ke královně Nefertiti" pronese Yvo a drží náramek v ruce. Beau neví co říct. Oba vědí odkud se náramek u Beau vzal.

Beau se na něj očarovaně dívá. Jako by náramek a Yvo patřili k sobě. Podívá se do jeho ostražitých modrých oči. Jsou tak ledové a on má chuť v nich tu zimu rozehřát. Polkne a natáhne ruku. Čeká.

Mám mu to dát, i když vím, že může zemřít? Nepatrně sevře náramek v ruce. Musí mu ho dát. Nerad, ale musí. Kéž by nemusel! Natáhne ruku a dívá se jak Beau bere náramek a zapíná si ho na ruku.

"Víš kdo to byl?" tlumeně se optá Beau Yva. Ticho. Beau se podívá  na svého společníka. Povzdechne si. Z toho člověka nedostane nic ani mučením. Přitom má pocit, že Yvo ví toho víc než on.

Lidi hodně ubylo a vzali na sebe kabáty. Beau se dívá jak se obléká. Všechno je prvotřídní kvality. Maminka na to dohlédla, aby se naučil rozeznat co je kašmír a vlna, co hedvábí průmyslové a pravé. A taky to není konfekce. Tohle co má na sobě šil prvotřídní krejčí přímo na míru. Odkud to jen má? Asi má nejlépe oblékanou hospodyni na světě. Nedává na sobě nic znát a vyjde z opery. Stojí na schodech a dívá se na osvětlenou Paříž.. V dálce probleskuje kus osvětlené Eiffelovy věže.

Yvo stojí za nim a říká si jak je teď nečitelný. O čem přemýšlí? Ale momentálně je mu to i docela jedno. Spíš ho zajímá jak se vyvine zbytek večera. Rozhodně po tomto incidentu z něho nespustí oči.

"Dobrou noc..." zaváhá Beau a nakonec dořekne "...Yvo." Rychle sejde schody a zamíří k autu. Ostražitě stejně jako předtím Yvo pozoruje své okolí.

Yvo ho pozoruje s ùsměvem. Copak si opravdu myslí, že tak snadno vyvázne? Teď ho musí chránit ještě víc než předtím. Nechá ho jít a pak stejně jak Beau seběhne k autu. Vyjede z parkoviště  a čeká na jeho auto.

Ten zatím usedne na místo řidiče a nechá zapnutý motor. Celý večer byl tak zvláštní. Už od zapnutí těch knoflíčku a pak jak se tam na balkoně objevila jeho hospodyně ve večerním obleku.  Tak mužná, tak...dochází ti slovíčka Beau? řekne si znechuceně. Jeho hospodyně nemá být mužná má být jiná. Mateřská, usmívající postarší dáma a zatím měl celou dobu svoji ruku na jeho stehně. A nejhorší je, že se mu to libílo.

Co tam dělá? dumá za volantem romrzelý Yvo. Náramek je na stejném místě. Co když se něco stalo?

Jo líbilo se mu to. Při jedné žárlivé scéně si promítl jak tam jsou jen oni dva a Yvo má rozepnutou košili a on ho hladí po hrudi a rukou klouže níž..."DOST kruci! Máš jet domu a ne fantazírovat o hrudi své hospodyně." Uchechtne se nad tou absurdní představou a vyjede z parkoviště.

Konečně. Yvo se za něho zařadí. Beau jede dle předpisu a i rychlost dodržuje. Je zajímavé jak v profesním jednání je puntičkář a co se týče osobního života i domu...Chaos s velkým B jako bordel a N jako nepořádek. Docela by ho zajímalo co si myslel když ho uviděl za dveřmi a jestli mu někdy řekne, že je zloděj. Nejspíš to bude zatloukat stejně jako on, že je Ochráncem a bývalým důstojníkem SS. Stejně by mu neuvěřil. Budou oba dva zapírat pravdu jako dva berani.

Začne se usmívat. Stejně ten jeho výraz ve tváři když se posadil vedle něho. Je roztomilý. Tak nezkušený co se týče světa do kterého byl mimoděk zatažen.  Takový malý vrabčák nebo spíš straka? Pustí si hudbu a seduje auto i ostatní v provozu.

Dnes ten čin padlých kněžek ho dost překvapil. Nečekal, že se pokusí získat náramek uprostřed davu. Znamená to, že jsou zoufalé nebo proč? Je dobře, že nakonec nechala ten náramek ležet. Nerad by tam zabijel. Ùplně stačí, že bude muset ji zabit při předávání náramku. Určitě si ho objednala. Jenže je taky možné, že je to nějaký obyčejný sběratel. Musí to zjistit. A pak? Kdo ví co bude potom? Vše bude záležet na náramku. On rozhoduje jak se bude vyvíjet budoucnost.

Paříž, dům Beauregarda Langa

Zachmuří se když uvidí, že už je u osvětleného domu. Pozoruje Beau jak nehnutě stojí a dívá se na barevné světýlka kolem domu. Nadechne se. Hodina pravdy přichází...

"Pane Beau?" Neví co jiného říct.

"Yvo. Proč jsi mně sledoval?" Yvo se v duchu prokleje. Jak to, že to poznal?

"Nesledoval jsem vás. Jen jsem měl okolo stejnou cestu."

"Bydlíte v okolí?" Beau i Yvo vědí, že ne.

"Ne. Vlastně momentálně nebydlím nikde."

"Aha. Tady máte peníze a zajděte si do hotelu." Vytáhne peneženku a odpočítá peníze. Nechce ho tady mít. Musí si pár věcí rozmyslet.

Je dobrý a pohotový, obdivně si pomyslí Yvo. "Jen si z domu vezmu pár věcí."

"Alfrede!"

"Chrrr hrrr chrrr..."

"Zase spí. O všechno přijde." Paní Simona v županu, v nočním čepečku na vlasech a s brýlemi na očích v druhém patře domu pozoruje jak Beau a ten Blond fešák stojí venku a o něčem hovoří. Zítra rozhodně bude péci. Musí zjistit co a jak. Beau má tak rád její koláče.

"Pár věcí?" tázávě se optá Beau.

"Ano pár věcí a nechcete něco udělat k jídlu? Nikde jste nebyl..." nechá odeznít a prokleje se. Beau nadzvedne obočí a založí ruce.

"A to víte jak?"

"Hádám" zoufale řekne Yvo. Dobře ví, že hospodyně normálně nebydlí se zaměstnavateli zvlášť, když je svobodný a sám a ne v takovém domě.

"Tak dobře, ale zítra mi dáte svoji adresu kde budete bydlet." Zloděj Yvo není, takže jeho věcí budou v pořádku. I když co asi tak asi chce odnést, proboha! Za ten den si tam těžko mohl  něco nechat. Yvo se pousměje. Teď jen musí vymyslet co doma zapomněl.

Vejdou spolu do bytu a sundají si kabáty. Beau zívne jak se mu chce spát, ale chce vědět co si  Yvo zapomněl v tomto domě. Pokud tedy něco zapomněl. Stojí a čeká. Yvo se zachmuří a vejde do kuchyně. Pořád ještě neví co si to vlastně tady zapomněl. Začne otevírat a zavírat dvířka, zašustí sáčkem a sedne si nakonec na židli. Spát. Usměje se a zavře oči.

Beau si nenápadně zívne. Chce se mu spát. Je tam nějak dlouho, když se podívá na hodinky kolik tam už je minut. Stejně jak dlouho mu to muže trvat vzít těch pár věcí. Potraviny si do hotelu určitě odnést nechce. Deset minut.

Za tu dobu by Yvo stihl uvařit, uklidit a zabalit věcí z celé kuchyně. Otevře dveře a rozhlédne se. Nikdo nikde. Copak odešel jako Santa oknem? Ne ten odchází komínem. A okno ne že by bylo malé, ale... omyl spí na židli.

Postaví se před něj a pozoruje jeho spící tvář. Opravdu usnul? Nahne hlavu k jeho hrudi a poslouchá jeho dech. Je klidný. Zavrtí hlavou. Asi opravdu spí.  Povzdechne si. Jídlo  opět nebude. Ne že by měl hlad, ale po stravování v restauracích je příjemné mít někoho kdo vaří.

Možná bych ho měl přenést na pohovku? Je sice krátká, ale proč bych měl nosit hospodyni? Je to hloupost. Nejspíš bych se pod jeho váhou strhal a namohl nějaký krční obratel. Pak bych nemohl krást a to nejde. Přece jen se tím živím. Jedním prstem šťouchne do jeho ramene. JUJ málem vykřikne jak si o svalnaté rameno Yva skoro zlomí prst. Vsadí se, že i zbytek je ùplně stejný.

Yvo vnímá jeho přítomnost i doteky a má co dělat, aby uhlídal svůj dech. A pak prst. Jak dlouho ještě bude ho mučit svoji přítomnosti? mrzutě si myslí.

Beau zakroutí znovu hlavou a pak s ním zatřese. Nic. Zívne. Co má dělat? Na tak velkou hmotu jako Yvo představuje, by potřeboval dostatečně velkou páku a tu nemá a vléci ho po zemi nechce. Spíš by si natrhl pro změnu nějaké jiné svaly. Bezmocně pozoruje jak spí na té mrñavé židli.

Opět si zívne. Když už tady spí... nechá ho spát a vyjde nahoru do ložnice. Uklidi si oblek do pytle na obleky a ten pověsí do skříně. Odhrne pokrývku a uvelebí se v posteli. Zavře oči a v mysli si přehrává operu a její průběh. Tichounce si brouká refrén.

"Mám to! Je to policajt!" zašeptá zděšeně a sedne si v posteli rovně jako svíčka. Ùnavá vše zmizelo jako mávnutím proutku.  Jak mohl být tak imbecilní a nepoznat to? Je to jejich styl. Nastěhovat se do domu a tam zblízka pozorovat svoji oběť.  Sice si nemysli, že provedl něco co by vysvětlovalo proč mu nastěhovali policajta do domu, ale „oni nejsou tak blbí jak všichni si myslí“ opakovala jeho maminka s tatínkem. Nikdy nemuže vědět co jim přelétlo přes nos.

Je to tak škoda, že je polda. Lehne si a přitáhne si pokrývku až k bradě. Kde sehnali tak hezkého policajta to by ho zajímalo? A to ho pořád tatínek, dědeček i maminka varovali před policii. A on tak hloupě spadne do jejich pasti. Ale za to všechno můžeš ty dědečku, pomysli si s nelichotivými přívlastky na adresu nepřítomného dědečka Beau. Jenže co má ted dělat? Nechat to tak být nebo ho nějak pokusit vystěhovat? Zabít, zašeptá mu nějaký hlásek.

Chvilku se převaluje sem a tam. Co uděla s mrtvolou? Trezor nebo někam zahrabat? Je zima. Vykopat nějakou díru je nesmírně těžké a pracné. Taky je to jeho první vražda a co když to zjistí?

Do vězení nepůjde. To ne. Měl by si pořidít v tom případě nějaký jed. Odfrkne si. Nejdřív ho zabít a pak se uvidí. Vstane jen v dlouhých kalhotách od modrého pyžama a sejde po špičkách do kuchyně.

Yvo se zatím protahuje a přemýšlí, že půjde na obhlídku domu a jestli Beau už spí. Uvolní si košili a pak něco zaslechne. Rychle si sedne a upraví košili. Beau.

Ten ho mine a otevře zásuvku. Yvo loví zvuky, které Beau vydává. Zaslechne cinkot. Lžíce? Má snad hlad? Pak by mu měl něco udělat k jídlu. Nebo jen má žízeñ?

Beau vytáhne porcovací nuž a palcem přejede ostří. Spokojeně přikýve. Vezme ho do ruky a přiloží ostří ke krku Yva.

Ten v duchu zakleje. V tomto případě i Ochránci jsou smrtelní a mohou zemřít. Nečekal to. Zabije ho a nastoupí na jeho místo?

Přece nemohu zabít spícího člověka. Nebo mohu? Jak to dělají vlastně profesionálové? Rodiče ho v tomto směru nepoučili. Taky říkali, že mrtvoly v krádežích přitahuji přilíš nežádoucí pozornosti a taky za to se vyfasuje o mnoho víc let. Zná jen kodex zloděje. A ten morálku nemá žádnou. Jenže co zabijáci?

Může už konečně něco udělat?

Možná taky nemají morálku. Měl by se o tom poučit. Je to policajt. To je špatné. Ale co když není? Co když je to strážný, který náhodou je hospodyně? Přímo skvělá hospodyně. No je pravda, že mu dal do pořádku kuchyni. Policajt by to asi těžko dělal. Ale co když chtěl získat jeho důvěru?

Jen ať ho proboha neřízné. Ten nůž je ostrý.

A vaří božsky. Sice ochutnal jen jedno jídlo, ale bylo vynikající. Možná, že než ho zabije tak by měl zjistit kdo to je. Je pravda, že na policajta je až moc hezky a urostlý. Vypadá až moc dobře. To spíš vypadá na vojáka. No o vojácích rodiče nic neříkali a on s nimi nemá žádnou zkušenost kromě jejich sběratelské vášné vuči střelným a chladným zbraním. Ale taky tíhnou k pořádku. Zná to z filmu. Leštění bot, prádlo do komínku, zapnutá uniforma, vlasy vždy učesané a další věcí, které on nemá moc rád, ale asi jsou potřebné.

Já snad vstanu a zeptám se ho jak dlouho tu bude s tím nožem stát.

Dobře zabít ho mohu kdykoliv. Beau spokojený, že nemusí nikoho vraždit se pohne a schová nůž do zásuvky. Vyběhne schody do ložnice a spokojeně hupne do velké postele se zelenkavým povlečením. Přitáhne si k sobě polštář a pomyslí si, že možná jeho nová hospodyně mu najde jeho ztraceného plyšačka.

Yvo otevře oči a sáhne si na krk. Beau málem ukončil jeho existenci Ochránce. Vstane, sáhne do hořejší police a vytáhne láhev coñaku. Druhou vytáhne buclatou skleničku a nalije si. Chvilku skleničku zahřívá rukama až se rozlije příjemná vůně. Chvilku spokojeně vnímá vůní a pak se napije.

Co Beau popadlo ho zabít? Dopije skleničku a vyjde z kuchyně. Projde celým domem a zastaví se v ložnici. Stojí a dívá se jak Beau spí s polštářem v náručí. Vždyť by nebyl schopen zabít ani mravence. Jedině by toho mravence okradl o jídlo. Beau se zavrtí, ale to už Yvo v pokoji dávno není. Usadí se v obývacím pokoji a dívá se na okno se záclonou. Mimoděk ho napadne, že i okna a záclony potřebuji vyprat. V jednu nula nula vstane a vypliží se ven. Nasedne do auta a odjede.

Paříž , dům Yva sídlo Ochránců

Tak zas tady, když stojí v hale zámečku. Vyjde do ložnice a sundá si smoking. Stojí tam nahý jen v trenýrkách. Takže co sebou? Nejdřív vytáhne cestovní tašku  a dá tam pár věcí na převlečení. Pak zaleze do postele a přemýšlí jak by bylo skvělé být tím polštářem, který tak vroucně tiskl Beau. Natáhne ruku pro budíka a pro jistotu ho natáhne. Sice má hodiny v hlavě, ale jistota je jistota.

Zzzzzzzzzzz! Pět nula nula, zamžourá Yvo a přetočí se na bok. Nechce se mu vstát. Celý jeho život je řízen hodinama. Zívne si a odhodí pokrývku. Začne cvičit. Lehy, dřepy, kliky... tak jak to dělal každý den od vstupu do oddílu SS, kromě války. Nakonec vejde do koupelny, osprchuje se, vyčisti si zuby. Zabalí do taštičky pastu, kartáček pár dalších věcí. S ještě vlhkými vlasy se obleče do trenýrek, ponožek, do modrých džínsu, košile a tmavomodrého svetru. Sebere připravenou tašku a sejde dolu. Položí ji k botníku a jde do kuchyně. Rozevře lednici a skříñku. Tousty rychle ohřeje na pánvi a připraví paštiku a sýr. Uvaří si kávu a sedne ke stolu.

Mlčky pojídá tousty a pije kávu. Dnes bude náročný den. Měl by uklidit koupelnu to za prvé a pak možná obývací pokoj a k tomu ložnici. To je práce na celý den a taky něco vymyslet a uvařit. Po cestě se staví v pekárně pro pečivo.

Dojí poslední toust a dopije kávu. Umyje talíř a šálek od kávy a položí je na odkapaváč. Otevře lednici a přikývne. Vše co tam má vydrží do jeho návratu. Zavře dveře do kuchyně, obuje se, obleče šedivou bundu s kožešinovou podšívkou a tmavším límcem, šálu přehodí přes krk. Do ruky vezme tašku, zamkne a nasedne do nissanu. Za chvilku je na cestě k domu Beau.

Podívá se a hodinky. Je šest nula nula. Deset minut ho zdrží pekařství. Přesne za půlhodiny parkuje před domem Beau. Na předním sedadle je položena taška s logem pekařství  Cordonniere.

Vytáhne cestovní tašku, tašku s pečivem a zamkne auto.

Paříž, dům Beauregarda Langa

"Jsem doma" tiše řekne a shodí boty. Vzorně je uloží do botníku.  Přejde do kuchyně a předem vše připraví k snídaní. Nakonec to přikryje velkým plátěným ubrouskem.  Beau určitě vstává pozdě. Přejde do obývacího pokoje a převlékne se do trička a volných kalhot. Rozhlédne se po domě a vypraví se směr koupelna. Otevře dveře a zamne si rukama.

"Do toho, Yvo!" zavelí si a vytáhne čistící prostředky. Mimoděk jeho oči sklouznou k hodinkám. Deset nula nula.

"Nebylo to tak hrozně" si řekne Yvo po dvou hodinách a pyšně se dívá na příjemnou modrozelenou koupelnu se sprchovým koutem a rohovou velkou vanou. Skříñka uklizená, zrcadlo se leskne, umyvadlo taky a toaleta taky.

Tak a teď snídaně. Jde do kuchyně a odkryje ubrousek. Vezme tousty, croissanty a dá je ohřát aby byly teplé. Všechno připraví na velký tác s obrázkem šálku s kávou a kávovými zrny. Nakonec udělá kávu. Dívá se jak se překápáva. Takovou jako dělají na jihu. Ne ty velké hrnky kávy na severu. To není káva podle něho, to je dryák. Stačí málo, ale výsledek je fantasticky... položí šálek na tác a vezme ho do ruky. Pohledem přeletí jestli je všechno jak má být. Nůž, vidlička, lžička, ubrousek... Postaví tác nazpět a přidá ubrousek. Otevře dveře a snídaní nese nahoru.

Ještě spí, ale to nevadí. Je čas vstát. Otevře dveře a vstoupí. Jako v hrobce. Jen chybí rakev a mrtvola v ní.

"Dobré ráno, pane Beau. Dnes je nádherné počasí." Položí na stolek tác a roztáhne závěsy. Beau se zavrtí  a zacloní si oči před světlem. Kdo ho tak neurvale budí a pak si vzpomene na velkou plavovlasou bohyni. Oprava boha. Pak začichá. Hmmm líbezná vůně jídla. Takovou hned po ránu... otevře oči a posadí se aniž si všimne jak se z něho shrne pokrývka. Yvo se otočí od okna a narozdíl od Beau si toho malého detailu jako obnažené pokožky hned všimne. Beau si promne bradu a zívne. Proboha je teprve dvanáct, když jeho zrak sklouzne na budíka v podobě trezoru. Vezme polštář a automaticky si ho dá pod záda.

Yvo raději vezme tác než aby myslel na beauv štíhlý hrudník, ale svalnatý na tmavé dvorce bradavek s trochou chlpoupků okolo nich.

Beau si ještě jednou zívne a jen zírá jak ten ne policjat před něj servíruje snídaní přímo do postele.

"Dobrou chuť, pane Beau" uslyší a jen se dívá jak odchází z ložnice.