Shounen - ai povídky

Beau a Yvo

Věnováno Dr.Murakimu a Lordu Vaderovi za nekonečnou inspiraci

Yvo

Nejtěžší věc, kterou jsem asi kdy musel udělat, pomyslí si v zámečku Yvo. Složí tašku na postel a všechno vybalí. Jenže tím, že porušil stanovy Ochránců zachránil Beau. Pro něho nejdůležitější věc na světě a teď musí najít toho kdo odnesl náramek z hřbitova a jít za nim.

Sedne si v obývacím pokoji a nechce se mu nikam. Co by se stalo, kdyby přestal náramek hlídat? Tolik by chtěl teď sedět u Beau a hlídat každý jeho nádech. Držet za ruku  a povídat si s nim. Možná by vyprávěl celou historii náramku. Jak vznikl a všechno o jednotlivých Ochráncích. Možná by ho vzal i sem do zámečku, aby se podíval na jejich tváře v galerii. Zvedne se a otevře dveře do galerie. Jsou tady všichni vyobrazeni jejich dobou. I on má tady fotografii z dvacátého století. Přejde k obrazu posledního z nich.

„Co bys udělal Vladislave? Tolik jsi chránil své milované muzeum. Jak jsi to zvládl oboje?“ šeptá k obrazu. Natáhne ruku a dotkne se ho. „Vím náramek má přednost. Každý z vás stál před podobným rozhodnutím a každý se rozhodl pro něj. Co kdybych...“ ale cítí jejich nesouhlasné pobouřené pohledy.

Ne nemůže se z toho vyvléct. Musí jít dál a zapomenout na těch několik krátkých dnů v domě jednoho vrabčáčka. Usměje se. Bude v pořádku a to je to hlavní. Ostatní to taky tak udělali. Opustí galerii a jde zabalit věci. Náramek opustí sladkou Francii.

Neví jak to ví a nikdy nepátral po tom jak k němu přicházejí informace. Jestli náramek nebo samotná bohyně, prostě to ví. Vytáhne větší cestovní kufr a začne balit oblečení. Zapne zip a pak si vzpomene. Přece jen něco má co tu nechce ponechat. Vytáhne z tašky trochu ušpiněnou zástěru, kterou dostal od Beau. Pečlivě ji složí a dá navrh na věci v kufru. Dotkne se ji a pak zavře kufr a zamkne na zámek.

Hotovo. Tady skončil. Sejde dolu a zvedne sluchátko.

„Letenky On-line?“ Chvilku čeká a zkoumá jeden z obrázků na stěně. Beau by byl nadšen ho vidět. Nejspíš by věděl, který sběratel by za něj dal nejvyšší cenu.

„Ano. Mohl bych si rezervovat let do Austrálie? Ano přes China Eastern Airlines. Děkuji. Ano dnes. V kolik? De Gaulle v 15.55. Děkuji moc. Jméno?“ Nadiktuje ji jméno, které zrovna používá. Položí sluchátko. Stačilo by ten obraz na stěně prodat a měl by peněz na stovku takových letenek. Podívá se na hodinky. Ještě je čas.

Jde a nasnídá se. Nad kávou dumá jak nesnáší cestovat. Je to sotva pět dní co přiletěl do Paříže a už musí cestovat někam jinam.

„Vadilo by ti, kdybych se optal jak se mu daří?“ zeptá se do ticha zámečku. Vstane. vezme šálek a umyje ho. Utře utěrkou a postaví k ostatním šálkům. Nějakou dobu tady nebude pobývat. Vezme kufr a jde k nissanu. Později ho nechá na dlouhodobě hlídaném parkovišti. Nasedne a jede k letišti. Těsně před odbočením na letiště De Gaulle se zarazí a sjede do pruhu, který vede zpět do Paříže.

Možná mu nic neřeknou, ale za chvilku odjiždí. Každá červená ho znervózňuje, každá fronta ho straší, že to nestihne a dívá se na palubní hodiny jak čas ubíhá. Je tady a zadívá se na velkou budovu kde je Beau.

Připraví si svůj nejlepší úsměv, ale v duchu trne. Co když v noci se to zhoršilo nebo teď k ránu? „Dobrý den sestřičko. Prosím vás v noci jsme přivezl muže. Jmenuje se Beauregard Lang. Mohl bych vědět jak se mu daří?“ Napjatě čeká na ortel z úst sestry. Ta se na něho podívá a pak se otočí k druhé.

„Marie víš něco?“ ta zavrtí hlavou a pak zvedne sluchátko. Yvo se vděčně usměje.

„Lucindo, prosím tě ten pacient na dvacítce pětce jak je mu?“ Proč nic neslyším? Chtěl bych být tím sluchátkem a slyšet skřípe v duchu zuby Yvo.

„Vy jste Yvo?“ Yvo začne mohutně přikyvovat.

„Je stabilizovaný a před chvilkou se nakrátko probudil. Ptal se po Yvovi.“ Yvo se radostně usměje a pak zesmutní. „Váš přítel bude v pořádku. Nemusíte si dělat starosti. Návštěvní hodiny jsou od...“

„Za tři hodiny odlétám do Austrálie a nevím kdy se vrátím. Musím vám poděkovat. Jsem rád, že bude v pořádku. Mohl bych, když zavolám...“ nedokončí a s naději se podívá na obě sestřičky v recepci. Marie jemně zavrtí hlavou.

„Je mi líto, ale po telefonu... vůbec bych vám neměla dát zprávu, ale včera to bylo tak zvláštní.“

„Děkuji moc i za to.“ Otočí se a odchází.

„Počkejte!“ Yvo se otočí a dívá se jak k němu jde ta žena Marie. „Jestli dobře počítám tak v sobotu mám službu. Ptejte se po Marii.“ Zaváhá. „Někoho mi připomínáte.“ Jemně se ho dotkne a odejde. Yvo se za ni dívá.

„Děkuji“ zašeptá a vyjde z nemocnice. Beau se po něm ptal. Je mu líto, tak strašně líto, že ho tady musí nechat a k tomu ještě bez vysvětlení. Chtěl by tolik věcí udělat a nemůže ani jedno jediné. Nasedne do šedého nissanu a bez ohlédnutí vyrazí vstříc svému letu i k dalšímu zaměstnavateli.

„Kdo to bude?“ Sběratel, obyčejný člověk nebo nedej bůh nějaká žena? Ale vcelku je to jedno. Nebude to jeho vrabčáček. Vymotá se z Paříže a jede dle značení na letiště.

Odbavení, celnice, podezřívavý pohled celníka všechno přejde  jako ve snu. Zarazí se s taškou na rameni před stejným obchodem jako na kanadském letišti. Vstoupí odvnitř. Je to stejné a přitom jiné. Nedaleko už nesedí Beau a na jeho ruce není náramek. A není zde ta sympatická prodavačka, která tak obdivně na Beau zírala. Vyjde ven.

Za chvilku by měl uvidět toho kdo má náramek. Projede jim vzrušení z toho, že konečně uvidí dalšího majitele toho prokletého kusu kovu. Mít tak možnost ho zničit. Jenže tím by ukončil i svoji existenci.

Už se bliží. Otočí se tam kde cítí náramek.

Žena.

Jaké to překvapení, zahuhlá pro sebe. Hnědočervené vlasy, sluneční brýle na očích a velký klobouk. Hedvábná halenka, která spíš odkrývá dokonalé tělo než zakrývá a k tomu sukně z modrého materiálu a kozačky na podpatku. Vedle ni jde nějaký muž a za ni ještě někdo. Strážce? Projde kolem něho. Jadore od Diora ohodnotí vůní. Nádherná vůně. Zaznamená kvalitu látek i náramek na ruce a další zlaté doplňky perfektně doladěné k její osobnosti. Krásný hlas. Bohatá žena možná herečka.

I takové poznal. Většinou jim dělal bodyguarda nebo šoféra. Znuděné paničky, které jezdili od nákupního střediska k výletním střediskům. Cokoliv. Většinou bylo jedno co dělal. I když ho vyfotili všechny zajímal jen ten kdo byl nositelem aury úspěchu důležitosti nebo charisma. On byl jen někdo kdo doplňuje image dotyčného a jemu to tak vyhovovalo.

Jde za ni a poslouchá její melodický hlas. Jak využije možnosti náramku? Možná objeví jeho pravdou podstatu, ale nemyslí si to. Ženy mají ve zvyku se svými šperky kochat ne zkoumat co jsou zač. Ona ho bude nosit a náramek ji dá to co chce. Obdiv, úspěch moc a s tím i konec. Je ji škoda, pomyslí si a nadhodí cestovní tašku na rameni.

„Nastup na palubu letu MU 8612  do Shanghai.“ Beau se postaví do fronty a dívá se jak s klidem jde úplně dopředu. První třída. Bohatá žena. Yvo trpělivě čeká s jejím strážcem až na ně dojde řada.

Pousměje se, když si sedá vedle něho. Je to přiležitost při dlouhé cestě do Sydney a on by moh vyzvědět kdo je a možná i získat místo v jejím domě. Umí skoro vše. Nesmí začít hned. Čeká až letadlo se odlepí od země a pak u jídla se ho konečně zeptá.

„Viděl jsem vás s tou nádhernou ženou. Mohu vědět kdo to je?“

„Charlee. Herečka“ zabručí a sklouzne po velké postavě vedle sebe.

„Neznám ji“ zabručí a uvidí jak se strážce usměje.

„Teprve začíná, ale má talent a je moc hezká. Právě dostala roli v jednom australském seriálu.“ Mám ho zaraduje se Yvo a poslouchá jeho vyprávění.

„Jedete do Shangaie?“

„Kdepak do Sydney. Pocházím odtamtud, ale jako malý jsem odešel, ale mám tam rodinu. Pohřeb“ řekne ze smutnou tváři. „Zůstanu tam už jen proto, že je tam teď léto.“

„Také nemám rád zimu. A co vůbec děláte?“

„Všechno možné. Většinou řidím auta nebo dělám ochranku. Měl jsem pěknou práci u jednoho člověka v Paříži, ale maminka... měl jsme ji rád. Musel jsem odejít a pak je na čase změnit práci i místo.“

„Problémy?“

„Ano. Manželka zaměstnavatele. Přišel jsem na řadu a jaksi jsem to odmítl.“

„Chápu.“ Odmlčí se a oba se pohrouží do svých myšlenek.

„A máte už něco v Sydney?“

„Ne. Budu něco hledat. Zaměstnavatel mi dal skvělé doporučení. Najdu si něco.“ Yvo někdy nechápe proč jsou lidi vůči němu vstřícní. On osobně by se takhle nevybavoval s neznámým člověkem, ale rozhodně mu to ulehčuje hodně věci. Jako teď se dostat k náramku.

Ano náramek má velkou moc.

Austrálie, Sydney, dům Charlee

Yvo si otře čelo a vezme do ruky hadr. Stejně jako před pár dny utíral u Beau prach. Jenže tady myje pro změnu auto.

„Yvo nechte toho! Odvezete mně někam.“

„Ano, Charlee.“ Shrne si rukávy a vezme lehké sako. Přejde k limuzíně. Dostal práci jako šofér a vozí svoji zaměstnavatelku všude možně. Náramek se postaral o svoji bezpečnost, pomyslí si s humorem Yvo. Zadívá se do zrcátka na dokonale oválnou tvář Charlee, na její nebesky modré oči a plné rty. Krásná tvář.

Charlee je možná trochu vypočítáva, ale v její branži musí taková být jinak i s pomocí náramku by se neprodrala tam kde je. Rukou upraví zrcátko.

„Kam to bude Charlee?“ Trvala na tom když ho přijímala. Yvo si spíš myslí, že to bylo kvůli jeho postavě než kvůli jeho schopnostem, že ho přijala. Předložil ji reference a ona se na ně ani nepodívala. Možná je to lepší.

„Expo chanel“ odvětí melodický hlas a Charlee se na něho usměje. Yvo pomalu vyjede z příjezdové cesty a vrat na silnici. Chtěl by, aby vzadu seděl někdo jiný. Není dne, aby si nevzpomněl na jiskřivé zelené oči, které musel zanechat daleko za sebou. Jede tak akorát a dívá se před sebe do nádherného slunečního dne.

Beau

Po týdnu se přestane ptát na Yva. Sedí na nemocničním lůžku a dívá se ven do studené zahrady. Přemýšlí jestli to celé nebyl sen, který se mu zdál a on tady nesedí na nemocničním lůžku. Jenže přece některé věcí nejsou možné.

Sestřičky i doktor říkali, že nebýt toho vysokého plavovlasého muže tak nežije. Takže opravdu existoval. Ne existuje. Jenže proč tady není? Kde je? Copak ten hřbitov, ale ví, že tam byl a musel být tam i Yvo a té podivné ženy s dýkama byl celý vymyšlený? Je mu jasné, že ho zachránil, ale proč?

Když si vzpomene na ten boj, tak je mu z toho úzko, že něco takového viděl, že je to možné. Pamatuje si jasně jak na Yva křičeli Ochránce. Jenže čeho ochránce. Jeho? Ale to nedáva žádný smysl. Proč by ho měl chránit a teď tady není.

Co vůbec dělal v jeho domě? Potkali se v muzeu. Jel za ním a pak se k němu doslova nastěhoval a byl i na opeře a operu nesnáší, to na něm viděl. Tak co tu dělal a teď je asi pryč? Tolik otázek a nezná odpovědi. Má pocit, že mu praskne hlava pod těmi otázkami. Zaťukání.

„Dobrý den pane Beau? Jak se daří?“

„Dobrý den paní Marie. Dobře a doktor mi povídal, že přiští měsíc mohu jít domu.“ Ta se usměje. Ten muž co ji volá z takové dálky a vždy se vyptává dopodrobna na něho bude velmi šťastný.

„Tak to jste moc rád, že ano.“

„Ano. Těším se domu, ale nikdo mně tam nečeká.“ Otočí se k blátivé zahradě se smutnými holými stromy. Ano to je ten důvod proč se tam netěší. Má nějaké tušení, že Yvo tam nebude. Sevře pokrývku. Prosím ať jenom nemá rád nemocnice. Možná je nesnáší a proto tu není. Určitě to tak je. Pohublou tvář mu prosvětlí jemný úsměv, když si vzpomene na svoji hospodyni. Určitě ho čeká doma. Marie se po něm podívá. Neměla by tady být, ale vyměnila si to s Lucindou jen, aby viděa jaks se má a mohla to pak říct tomu smutnému hlasu do telefonu.

„Ale někdo na vás určtě vzpomíná.“

„Možná“ odpoví Beau. „Jsem unavený. Lehnu si na chvilku.“ Marie přikývne. Taky aby nebyl unavený. Po tom co ho dávali dohromady tak je div, že žije, ale má tuhý kořínek a to jak se rychle uzdravil, to je skoro zázrak. Nic neřekne a jen mu uhladí pokrývku. Dívá se jak neklidně spí.

Dny ubíhají a Beau stojí před nemocnici v tom co měl na sobě, když jel předat náramek klientovi, který se nazýval Kněžka. Je mu z toho na nic, když vidí košili, svetr i kabát v krvi a potrhané. Dotkne se místa kde projela dýka. Má pořád pocit, že ji tam má vraženou až po jílec. Povzdechne si, když před něj předjede taxik a z něho vyskočí muž. Neváhá a vecpe se dozadu.

„Rue Piemont číslo 35“ nadiktuje a pohodlně se usadí. Taxikář přikývne a vystartuje jako by ho honili všichni démoni světa. Beau se dívá na ulice plné lidi spěchajících za svými cíly. On nikam nespěchá, ale taxikář podle té jízdy přímo závodí s ostatnimi auty. „Yvo“ slabě vydechne a sevře ruce v pěst. Proč nebyl u nemocnice? Proč ho tam nečekal? Nemusel mít kytku stačila by jen jeho přítomnost.

Před domem zaplatí a nahmatá v kabátě klíče. Otevře dveře a zůstane stát.

Ticho.

Není tady. Zklamaně stojí a jde do kuchyně. Je uklízená a přece je vidět, že tu delší dobu nikdo nevařil. Otevře okno a nechá vyvětrat. Takhle to začalo když přijel z Kanady, jenže tehdy se tady nedalo vydržet pachem.

„Zdravím Beau!“ uslyší ze zahrady teple oblečenou paní Simone. V duchu se zaškaredí. „Nechcete přijít na buchty? A kampak jela vaše hospodyně? Dlouho jsem ji neviděla. Počkejte asi tak dva měsíce?“ zamyslí se. Beau ztrne.

„Rodinné problémy. Vrátí se a přijdu rád. Děkuji.“ Zavře okno a opře se o linku. Ne to je určitě falešná zpráva. Letí do jeho pokoje a všimne si jak je byt uklízený. Yvo existuje to ano, ale potom kde je? Prudce otevře dveře od skříně. Prázdná. Přeběhne do kuchyně a otevře dveře do lednice.

Přelétné jedním mžikem potraviny. Všechno trvanlivé. Sesune se na podlahu. Je pryč!

„Ale proč!“ vykřikne zmučeně a obejme kolena. Sedí shoulený na podlaze a dívá se na podlahu. Teprve tma ho donutí vstát. Nesnáší to tu. Nenávidí to tu. Chce mít svůj starý dům. Přejde do obývácího pokoje a smete ze stolků srovnané časopisy. Uvidí stromeček. Chytne ho a vleče ven. Vyhodí ho k popelnicim. Pak začne strhávat žárovky z domu. Rve je a nevšímá si praskotu skla.

„Nebyl tu nikdy! Nebyl!“ nevšímá si slz ani to jak těžce dýchá pod tou námahou. Strhne z domu světýlka a hodí je do popelnice. Co ještě? Ano a přejde do  ložnice. Dívá se po krásně uklízené ložnice. Doufal, že tu budou spolu spát. Všimne si Robin a jak na něho mrká svýma očičkama. Popadne ji a utrhne jedno a potom druhé. Vzpomene si ajk se díval na to jak sedí a tiše je přišivá a v kuchyni to voní. Od něho nechci nic mít! Pryč! Otevře okno a vyhodí je ven. Pak přeběhne do obývacího pokoje. Cestou rozháže co může. Rozhédne se po něm. Za chvilku po Yvovi nezbyde nic. Nic. Pak si všimne, že kde stál stromeček leží malý zabalený dárek. Otevře jmenovku.

Beau

Nechce dárky od toho falešného člověka od toho mizery, který se tu objeví rozhází jeho život naruby a zmizi si bůhvíkam. Hodí balíček do krbu a pak škrtne sirkou. Přiloží k papíru, který ihned vzplane.

Chytne ho a začne rukou hasit a přitom křičí „Auu ty všiváku ještě se kvůli tobě popálím!“ Uhasí oheň a strhne zbytky ohořelého obalu. Černé trenýrky s kouzelným vyšívaním. Draci či co na jednom a na druhém ani neví. Do očí mu vhrknou slzy. „Yvo ty zmetku kde jsi? Proč tady nejsi?“ Sedí  na podlaze a drží trenýrky v rukou. Jedna nohavička trochu ohořela, ale to nevadí. Pečlivě je složí a zanese do ložnice. Pak si všimne Robin. Popadne ji do náruče a hýčka.

„Promiň mi to, promiň.“ Něžně ji položí na místo kde by spal Yvo a pak vyběhne ven. Pak se vrátí a opět vyběhne ven z baterkou. Jde na místo kde je okno ožnice. Začne svítit po zemi.

„Mám to!“ úlevně vykřikne a sevře v ruce jeden knoflíček.“ Po další hodině najde pod keřem druhý. Nese to jako posvátný poklad domu. Robin bude zas v pořádku.

Večer sedí v obývacím pokoji a  zároveň se dívá na film Arsen Lupin o zloději džentlmenovi. Sedí a s vyplazeným jazykem přišívá Robin očička.

„Tak hotovo. Není to jako od něho, ale je to lepší než před ním. Víš co Robin? Zapomenu na něho. Ne to nejde nezapomenu, ale budu se snažit žít takový život jako doposud. Takže se musíme dát do pořádku a potom ukrást první věc na kterou narazím. Dokážeme tomu zloději dnů, že všechno je v pořádku, že si poradíme i bez něho. Co tomu říkáš?“ Robin se na něho mlčenlivě dívá. Beau ji sevře do náruče a snaží se ponořit do filmu o Arsenovi Lupinovi  nejoblíbenější postavy dědečka. Ani si nevšimne jak a usne.

Druhý den sebere stromek od popelnice a schová ho do kumbálu.

Další týdny a dny jsou naplněny tím, aby získal svou ztracenou pružnost a sílu. Když cítí, že je stejný jako před tím než šel na ten prokletý hřbitov přijme první zakázaku a pak druhou a další. Je neúnavný a opět nemilosrdně loupí co si jeho zákaznici přejí.

Chce být tak zaneprázdněn aby po nocích a večerech nemyslel na Yva a na jeho úsměv a modré oči. Občas ještě narazí na jeho přítomnost, ale dům  se opět stává tím čím byl před příchodem jeho hospodyně.

Jednoho dne otevře email a tam nic není. Překvapeně zírá na to. Prohlédne to ještě jednou. Je léto a nikdo nic nechce? Podivné. Z ruky upustí papír a nesnaží se ani trefit do koše. Co budu dělat? Musím něco dělat nebo se zblázním z toho jak budu myslet na to co jsem ztratil. Nebo spíš co ode mně odešlo. Začne serfovat stránkami.

Proč vlastně u mně byl? Co chtěl? Co hlídal a chránil? Ví, že on to nebyl? Takže co nebo někdo? Otázky na něho začínají opět dotírat jako neúnavná moucha masařka. Jenže tu mouchu mohu zabít, myšlenky nemohu, pomyslí si vztekle Beau. Už skoro vytěsnil Yva z paměti a teď na něho otázky dotírají znovu.

Celý týden o tom přemýšlí a pak jednou u filmu Růže a müsli v ruce začne přemýšlet. Jak to všechno vlastně začalo?

Jel do Winnipegu pro náramek. Náramek ležel v sále, který byl ne přilíš chráněný. I náramek mě chabé zabezpečení. Ten kdo si objednal náramek byla žena, která se podepsala kněžka. Na hřbitově bojoval s ženami a jedna z nich byla ta kněžka. Chtěla náramek a Yvo... přestane jíst müsli a ztuhne. Náramek. Yvo celou dobu hlídal náramek před těmi ženami. Vždy byl doma, když tam byl náramek a když byl v opeře, kde byl náramek? Bože, tehdy přece ho měl a byl okraden. Vždy se čilil jak ho někdo dokázal okrást, ale pokud to byla jedna z těch, žen... polkne. Je rychlejší než on. Mohla to dokázat. Takže celou dobu mu šlo o náramek. Proto odjel za nim, proto ho našel.

„Poslouchej co říkáš! Je to jako z fantasy. Ochránce a náramek a kněžky.“ Jenže on byl na hřbitově a viděl boj. „Člověk to nemohl dokázat.“ Fascinovaně nabere další lžičku müsli a vloží si ji do úst. Yvo chtěl celou dobu náramek. Kdo je vlastně nebo spíš čím je? „Bože“ vydechne. Zamrká když mu to dojde. Jestliže budu mít náramek, tak Yvo bude tam kde náramek, takže...

„Chci to?!“

„Ano!“ vykřikne a odhodí müsli. Vyběhne nahoru do pokoje nevšímajíc si zrnění televize. Usedne k počítačí a zalomí si prsty. Tak a teď kde jsi ty všiváku. Nesnáší ten náramek, ale jestli díky němu bude mít Yva tam kam patří tak pohne nebem i zemi a projde Mariánským příkopem jen aby ho našel a vydoloval.

Tři měsíce a náramek nikde.

„Propadl se snad do pekla?“ supí Beau. Nekrade a žije jen o chlebě a vodě. Kruhy pod očima. Nemůže najít ten prokletý kus kovu. Potřeboval by vědět víc, ale víc toho neví. Sběratelé ho nemají, klenotníci taky nemají. Rozeslal milión emailů a tolik se jich vrátilo. I na Kamčatku snad poslal dotaz.

Začne probírat společenské rubriky. Možná něco tam bude. Vyhledavače u něho jedou na plné pecky, ale staroegyptský náramek - jako by  to slovo neexistovalo. Znechuceně se probírá a protírá si oči. Sedává tu už přes tři měsíce. Budou vánoce a on nemůže najít kus žlutého kovu s vyrytými hieroglyfy.

Probírá se vším. Projde tuny internetového odpadu a pořád nic. Známé tváře, politici, ženy i muži, dětské tváře, herci i autoři knih, herečky a další osobnosti a pak jednoho večera když prohliží se zarazí.

Charlee a její nový objev!

Křičí na něho titulek jako hrom. Dívá se na nádhernou ženu a vedle ni plavovlasého muže v obleku a nádherným úsměvem. Jednu chvílí Yva viděl v každém velkém blond muži. Zvětší obrázek a pohladí ho na obrazovce.

Klikne a uloží obrázek. Opře se o židli.

„Konečně mohu spát“ řekne si tiše a spí.