Jdi na obsah Jdi na menu
 


2. 11. 2012

 

Malý poklad
 
74.
 
Petr: Noční můra – čekání…
 
Honza se váhavě zadívá na Petra. Je jasné, že se něco stalo, ale co? Má na něj tlačit nebo ne? Rozhodne se, že ne, protože za prvé jsou na plese a za druhé stejně by mu nic neřekl. Ale doma bude na tom trvat.
„Dobře. Půjdeme. Neměli bychom se rozloučit?“ navrhne nejistě. Přece jen s Darinou a jejím manželem byli celou dobu. Taky někteří studenti by to jistě uvítali.
„Ne. Jdeme!“ Zvedne se. V hlavě mu víří, co bude dělat, jestli se infikoval. Je tu Juliana, Honza, ale ten si bez něj poradí. Co léky? Existuje na to něco? Bože, proč tam lezl? Proč tam sahal? Měl jet domů. Vydržel by to.
Honza celý ustaraný jde vedle něj. To se Petru nepodobá, aby zanedbal to, co považuje za slušnost.
„Pane profesore!“ uslyší Markétu. Zastaví se, ale Petr jde dál.
Markéta už se chce kolem Honzy prohnat, když ten ji chytí za ruku. „Počkejte.“
„Co je?“ vytrhne mu ruku. Zamračí se.
„Potřebujete něco?“
„Vám ne!“ odsekne a chce jít za Petrem.
„Myslím, že vás nebude vnímat, slečno Markéto.“
„Vy mě znáte? Počkat vy jste tady s panem profesorem Komárkem. Stalo se něco?“
„Je mu trochu špatně,“ vysvětlí, protože ho nic nenapadá.
„Aha. No víte…“ váhá. „Mohl byste mu vyřídit, aby mi zavolal? Chtěli bychom dát náš tanec, a co jsme předvedli na youtub, ale nechceme to dávat bez něčího svolení. Zatím všichni souhlasili.“
Honzovi se zkřiví tvář. Nemá rád net do té doby, co viděl Petra, jak maže fotky z toho znásilnění. Jednou mu řekl, že stále ještě tam jsou. „Vyřídím mu to, ale myslím, že mu to nebude vadit.“
„Tak fajn. Díky moc.“ Honza na chodbě osamí. Zrychlí tempo, aby došel Petra, protože ten míří rovnou k autu, aniž by cokoliv vnímal. Už podle toho vidí, že je úplně mimo. Před východem ho chytí za ruku.
„Kabáty.“
„No jo. Máš pravdu,“ ale chce jít dál. Honza ho násilím odtáhne k šatnám. Vezme kolečka s čísly a podá je šatnářce. Ta vezme bundu a kabát, které jim podá. Petr stojí apaticky s kabátem v ruce. Honza se doslova stará o Petra jako mimino, když mu vkládá doslova ruku do rukávu. Určitě kvůli tomu budou řeči, myslí si. Ať jdou doprdele! Všichni. Odvede ho k autu, posadí, připoutá, protože asi by i na to zapomněl. Posadí se vedle něj. Když si vezme, jaký byl na začátku a teď? Změna je to strašná. Na nic se nevyptává a rovnou ho veze domů.
Zaparkuje před domem. Podívá se k oknům Petrova bytu. Je tmavý, ale pochybuje, že Juli bude spát. Určitě si tam u televize v pohodě sedí. Nemůže ho v tomto stavu tam pustit, protože by mohl řádit jak uragán.
„Petře, co se stalo?“ optá se, jak nejklidněji svede. Nic. Zatřese jim. „Co se stalo?“
„Nic.“ Petr se rozhlédne, potom mu dojde, kde je. Musí začít jednat. Nemůže být infikovaný. Prostě nemůže se nakazit. Zítra půjde k doktorce. „Jdeme domů.“
„Počkej…,“ chce říct, že tu už jsou, ale nestihne to.
„Buď jdeš, nebo můžeš odjet k sobě. Tak to bude lepší.“
Honza ho ohromeně poslouchá. Jako to myslí vážně? „To myslíš vážně?“ optá se ho u dveří.
„Smrtelně.“ Aids je smrtelná nemoc. Zemře. Na konci ano. Co bude s Juli? Musí vše zjistit. Že tam chodil!
„Jdu s tebou.“ Vyjede s ním na jejich patro. Bojí se ho, protože je úplně jiný. Veselý Petr, který se smál a tančil na plese, zmizel mávnutím proutku. Začíná analyzovat, kdy se to stalo. Jo, když se vrátil z toalet. Byl tam docela hodně dlouho. Řekl mu někdo něco? Ale to by spíš byl rozčilen než takový apatický. Dalo by se říct, že plave někde v nebeských výšinách, až na to, že je hrubý a nesnášenlivý. Jako podrážděná kobra. Nikdy ho takhle neviděl, dokonce ani, když udělal tu kardinální volovinu. Mrtvola by asi byla živší než Petr.
Klíče hodí do košíku, až sklouznou s celým obsahem na zem. Honza udiveně to posbírá, protože se k tomu nemá. Je vzteklý. Co mu je?
„Neřekl jsem, že večerka je v deset?“ uslyší.
Probůh! Juli. Rychle vejde do obývacího pokoje.
„Ale tati, já…“
„Mazej do postele. Zítra ti dám trest.“
Honza pozoruje Julianin ohromený výraz. Vsadí se, že trest měla snad jednou v životě.
„Neslyšela jsi? Jsi čím dál víc drzá. Mazej do postele. Fofrem.“
Juliana v šoku jde do pokoje.
„Petře to snad přeháníš, ne?“
„Cože? Ty se do toho nepleť. Je to moje dítě, ne tvoje. Jsem rodič. Řekl jsem jasně v deset, ne po půlnoci. Měla už dávno spát.“
„No jo, ale nemusíš být tak hrubý. Je vyděšená.“
„Víš co? Vypadni.“ Petr přejde do ložnice. Honza se dívá střídavě na dveře od pokoje Juliany a na ložnice. Nakonec jde k Julianě. Musí ji něco říct. Zaťuká a vejde.
„Ahoj, Honzo.“
„Ahoj, cácorko, jak ses bavila?“
„Dobře, ale tatínek ne. Co se stalo? Já myslela, že se bude dobře bavit. Vždyť je to ples a krásné slečny a tanec. Tatínek má rád tanec, ale teď je divný. Bojím se.“ Sedí na posteli, kolena k bradě a vážně se na něj dívá.
„Trestu?“
„Ne! Já si ho zasloužím, ale ten film byl zajímavý. Upíři, víš.“
Dveře se otevřou. „Co tu děláš? Běž pryč a ty máš už spát. Ještě nejsi převlečená? Zítra si to spolu vyřídíme!“
„To je moje chyba. Zdržel jsem ji. Potrestej mě.“
„Nezastávej se ji. Tak bude to?“
„Ano, tati,“ špitne Juliana. Popadne pyžamo a běží do koupelny.
„Přeháníš to.“ Takhle to dál nejde. Má říct, co se mu stalo, jinak ať mlčí.
„Honzo, nic nepřeháním. Jdu spát. Můžeš jet k sobě domů.“ Ví, že neusne, ale co má dělat? Měl by zjistit… Beze slova se otočí a jde do pracovny. Honza ho vůbec nechápe.
Potřebuje vědět, protože informace jsou znalostí. Je to zbraň. Čím víc budu vědět, tím lépe se mohu bránit. Není to smrtelné, nemůže být… prosím.
Odblokuje počítač. Honza zatím Julianu uloží do postele, dá jí pusu na čelo a nechá rozsvícenou lampičku. Potom se převlékne do pyžama. Chvilku nerozhodně stojí, zda má Petra vyrušit nebo ne, ale nakonec jde za ním. Něco cvaká do počítače, ale teď? Měl toho značně vypito. Položí mu ruce na ramena. Zachvěje se, protože pod dlaněmi místo svalů je jeden velký šutr. Nikdy v něm takové napětí necítil.
„Co chceš?“
„Nic, jen dát ti masáž.“ Políbí ho na odhalený krk.
„Nemám zájem. Běž spát.“
„Chci jít s tebou spát, už se těším…“
„Zapomeň na to!“ Dvě procenta nakažených díky stříkačce. Možná je jich víc. Je tu sice 98% šance, že byla čistá, ale stále jsou tu ta dvě procenta. Přes sex se nakazí osmdesát procent. Víc muži a análním sexem. Procenta mu víří hlavou. Stále je to smrtelná choroba, i když někteří se dovedli vyléčit. Jaká je šance, že by byl mezi nimi? Je nakažený? Přenáší se to krví. Stačí drobné poranění. Zkřiví se mu tvář i prsty. Proč? Proč on? Proč tam sahal?!
Honza ho pohladí po prstech zabořených do klávesnice, že počítač neví, co chce dělat a tak se snaží otevírat věci, jak smyslu zbavený, až nakonec zamrzne. „Uklidní se.“
Jak? Jak se mohu uklidnit? „Běž spát. Přijdu později.“
„A budeme se milovat?“ optá se.
„Ne. Nebudeme. Nemám chuť. Lepší bude, když odejdeš k sobě domů.“
Honza ho bezmocně hladí po ruce. Petr ji prudkým pohybem setřese. Nechce, aby se ho kdokoliv dotýkal, dokud nebude vědět, že je čistý. Prosím, odejdi. Je rád, že zmizí, jinak by už nevydržel a začal brečet.
Čte dál, ale je to pořád to stejné. Prevence… Hořce se usměje. Jak měl tušit, že někdo jí tam odloží? Jak? K čemu je prevence při transfúzi, při sexu, kdy mu důvěřuješ? Tak tiše, tak klidně může přijít smrt. Vidí ji neustále kolem sebe, myslí, že je na ni připraven, potom jedno nevinné bodnutí, a člověk zjistí, že není připraven na nic. Rád by zakřičel, že nechce zemřít, ale nemůže.
Má ho v sobě?
Za jak dlouho se vyvine?
Otázky a prázdné odpovědí. Co čekal, že najde? Zázračný lék? Nebo snad dokonce spásu? Je mrtvý jako Leontýna. Taky k ní smrt přišla klidně a ke konci trpěla. Ležela na lůžku, hadičky ji vedly do těla, ale on věděl, že trpí. Měla klidnou tvář, ale ta malá vráska na čele, oči potažené nepřítomným závojem mu říkaly, že trpí. Bojovala kvůli nim, ale prohrála ho. Bylo by krásné si myslet, že vyhraje. Když odešla, bylo pusto, ale měl Julianu. Díky ní by udělal vše.
S čím nepočítal, byla smrt.
Nechce, aby Juliana podruhé stála u lůžka. Ví, že by se snažila být u něj co nejčastěji. Ví, že si přeje, aby tam byla, ale taky aby se na něj vykašlala.
Nechce zemřít. Má všechno.
Je to snad trest za to?
Ne.
Horečnatě začne opět hledat. Chce najít jakoukoliv informaci. Ne, on hledá naději, že to přežije. Střípky radostí se střídají se střípky deprese a za okny se rozjasňuje.
„Jsi tu stále?“ ozve se za ním a vytrhne ho z pohroužení. Obrazovka je černá. Tak to naprogramoval. Kdy se vypnula? „Co jsi hledal?“
„Nic. Jdu spát.“
Honza pomlčí, že je skoro sedm hodin. Jde za ním. Dělá mu starosti a velké. Rád by mu pomohl, ale jak, když neví, co se stalo? Proč jenom nešel za ním? Ale má mu to říct. Posledně slíbil, že mu nebude nic tajit. Takové jsou sliby?
„Petře, posledně jsi mi slíbil, že mi řekneš, když se něco stane.“
„Jsem unavený. A nic se nestalo.“ Lehne si. Honza si vleze na druhou stranu. Přitulí se rukou, zajede ke klínu zcela chladnokrevně. Bez emocí, bez vzrušení, jen aby viděl, jak bude reagovat. Petr vyletí z postele tak rychle, že se zamotá do pokrývek a spadne.
„Nesahej na mě!“ zařve. Sebere pokrývku a vyjde do obývacího pokoje. Honza za ním. Tentokrát ho tak snadno nepustí. Dostane to z něj, i kdyby měl někoho zabít. Ani jeden si neuvědomí stín, který se krčí u dveří. Tiše poslouchá, co se děje, zatímco v náručí zoufale mačká Bumbiho.
„Tak co se stalo? A vysyp to! Spím s tebou, žijí s tebou, tak snad mám na to právo, ne?“
„Nemáš na nic právo!“ zařve Petr.
Juliana si to zopakuje. Nemá na nic právo? Proč ale na sebe křičí? Nikdy je tak neslyšela. Dokonce ani v té době, kdy sem Honza nechodil, ani později, kdy tatínek byl taky podrážděný, ale jinak.
„Ne, nemám. To máš pravdu, ale tentokrát tak snadno nezmizím, jak si pán to přeje. Vyklop to, nebo mám si to zjistit?“
„A jak? Běž pryč. Chci spát.“
„Kdybys celou noc neserfoval, nebyl bys unavený. Petře, chci ti pomoci, tak co se stalo? Můžeme to nést společně.“
Tíhu smrti? Nikdy. Nechce, aby o tom věděli. Sevře rty. Něco jiného bylo to s tou dívkou, ale tohle je peklo. Nechce, aby ho někdo další prožíval. Lehne si a přetáhne přes sebe pokrývku, když je stržena, vztekle se posadí.
„Bude to? Tentokrát neustoupím. Tak to vybal. Zatraceně, copak nechápeš, že si dělám starosti? Kdybych tam nebyl, tak jdeš domu pěšky. Nevzpomněl sis na nic a ještě večer jsi na Julianu řval, že přetáhla večerku. Vždyť jsi to věděl, že zůstane vzhůru hodně dlouho. Tak mi to řekni. Prosím!“
„Kolikrát ti říkám, že se nic nestalo.“
„Jo? Nic se nestalo?“ Sáhne mu na klín. „Tak jdeme na to, co drahoušku?“
„Zmiz!“
„A pak, že se nic nestalo. Prosím tě, lži si někomu jinému, ale ne mě. Znám tě. Někdo ti něco řekl? Kvůli tomu znásilnění? Něco ti udělal? Snad… Oznámil jsi to?“ Honza jim třese, v hlavě všechny možné scénáře.
„Co to meleš?“
„Jen mě napadá, aby tě někdo neznásilnil. Bylo tam dost opilých hostí.“
Petr ho poslouchá, ale skoro ho vůbec nevnímá. „Nech toho. Už jsem ti řekl, že se tam nic nestalo. Sedíš si na uších nebo co? Vůbec nic. Nada, zero, nula.“
„Ale ano a já chci vědět co! Spím s tebou, tak mám právo nebo tvůj slib je jako vánek? Zmizel? Jasně jsi sliboval, že mi vždy řekneš, když se něco přihodí, ale zřejmě jenom umíš lhát. Prosím tě, Petře, chci ti jenom pomoct. Nic víc. Ubijí mně to, když tě tak vidím.“
„Proč bych potřeboval pomoct? Jsem snad nemocný? Hele, Honzo, jsem unavený a musím někam jet. Necháš mě prospat?“ S těmi slovy přetáhne přes sebe opět pokrývku. S otevřenýma očima zírá na před sebe. Ví, že neusne. Čeká, že Honza z něj stáhne pokrývku, ale nic se neděje.
Honza bezmocně nad ním stojí, ale nakonec odejde do ložnice, kam si lehne. Vezme z kouta deku, kterou se přikryje. Ještě tak hodinku může spát, ale popravdě hlavou mu víří Petrovo nepochopitelné jednání. Nakonec vezme mobil. Možná Jitka bude vzhůru.
„Ahoj, nemůžeš spát?“
„Nemohu. Kope dost zuřivě. Co říkáš jménu Mireille?“
„Ježíš, to ještě nemáš stále vybrané jméno?“
„Ne, ale to nevadí. Proč voláš a jaký byl ples?“
„Úžasný až asi do půlnoci. Šel na toalety a vrátil se z něj, jako by ho přejel bagr. Jasně, že mi nic nechce říct. Prej se tam nic nepřihodilo. Nejen, že se mnou odmítá spát, ale dokonce na sebe nenechá sáhnout.“
„Možná je to divné, ale nemohl ho tam někdo… no víš, co?“
„Taky mě to napadlo, ale prej ne. Jenže co jiného by to vysvětlovalo a dokonce řval na Julianu a dal ji trest, že přetáhla večerku. Chápeš tomu?“
„To je vážné. Na Julianu málokdy křičí. Neuznává křik.“
„No právě, ale on nekřičel rozzlobeně, ale tak nějak jinak. Chladně.“
„To je ještě horší. Musíme zjistit, co se tam stalo.“
„Ale jak? Do počítače se nedostanu.“ Povzdechne si. Opět to pitomé heslo.
„On něco hledal?“
„Jo napadlo mě před chvilkou, že si v historii vyjedu, kam se díval, ale víš, jak má strašné heslo?“
„Nevím,“ ujistí ho Jitka u otevřené lednice. Člověk by řekl, že chutě bude mít na začátku, ale ona jede po sladkém teď, když by se to mělo narodit. Divné těhotenství.
„Třicet dva písmen, čísel a znaků.“
„Kristovo noho. Střeží snad národní poklad?“
„Ne, jen svůj počítač,“ odpoví kysele. Podrbe se ve v lasech. Měl by se umýt, ale Petr je důležitější.
Jitka vytáhne jogurt. Zuby odtrhne víčko. „Nedá se nic dělat, heslo budeš muset zjistit.“
„Cože?“
„Promiň, musím letět!“ Telefon se odmlčí. Honza ho pohodí na stolek, opře se o polštář a naštvaně zírá do zdi. Do toho počítače se nedostane ani odborník, natož on. To spíš by z Petra to dostal než z toho pitomého compjutru. Ale jak, když s ním nekomunikuje? Bude muset něco vymyslet, protože výhrůžky nepomohou. Lichotky jakbysmet. Doprošování taky ne. Může to zkusit, ale pochybuje. Jistě sex by pomohl, ale nedostane se k tomu, protože podle jeho reakce je schopen vyskočit oknem. Krucinál, co se tam přihodilo? Zjistí to. Už nikdy se nevzdá. Nebude jen nějakým sexuálním zajíčkem. Chce být po jeho boku. Jo, přesně tak. Jako Jitka. Může kolem sebe kopat jako osel, ale on bude kopat ještě víc. Trochu ho ta představa pobaví.
„Tak dobře jsme se bavili,“ zabručí, aby vzápětí zesmutněl. Jo bylo to fajn, i když s ním nemohl tancovat. Vypadal při tom tanci úžasně. Záviděl Markétě, že s ním může tančit. Nebo ta ruka, která sklouzla na zadek a na stehno. To jak ji k sobě přitáhl. Chtěl být na jejím místě. Vůbec by mu nevadilo dělat holku.
O dveře dál v obývacím pokoji Petr zírá do stropu. Je bílý, aby nezmenšil prostor, jak říkávala Leontýna. Co by ta udělala, kdyby se jí to stalo? Bojovala by do konce, proto udělá totéž. Nejdřív zajde za doktorkou. Zavolá na polikliniku, zda by někdo byl ochoten dnes tam být. Chce to mít co nejdřív z krku, aby věděl, co má zařídit.
Zívne i přes situaci, ale usnout nechce. Bojí se spát. Zvedne do výšky prst. Není tam nic vidět, ale on zřetelně si vybavuje chuť krve, kterou do sebe dostal. Ví, že tímto způsobem se nenakazí, ale tím bodnutím. Toho dotyčného, který to tam zanechal místo, aby to vyhodil, nejspíš zabije. Vědět kdo to byl, už teď je ve vězení za spáchanou vraždu.
Co když to dostal? Co když je nakažený? Nebo ne. Jsou to jen dvě procenta. Nechce skončit s hadičkami v rukou. Proč? Proč?!! Schoulí se a začne brečet. Lituje sebe, lituje všeho. Snaží se přesvědčit, že to bude fajn, ale ví, že ne. Nakažený. Byl tak blbý, že na ten ples šel. Zatraceně je tu Honza, Juliana. Co má dělat? Musí to zjistit. Musí vědět. Slzy se vpíjejí do polštáře. Přinášejí úlevu, ale i tíhu.
Juliana po špičkách vyjde z pokoje. Jde k tatínkovi, když zaslechne divný zvuk. Chvilku ji trvá, než pochopí, že brečí. Překvapeně stojí. Neví, zda má jít k němu nebo ne. Nakonec odejde do pokoje. Ještě nikdy neslyšela svého tatínka plakat. Posadí se na postel. Bumbiho má stále u sebe.
„Bumbi, co se asi stalo, že tatínek brečí. Musí to být něco vážného. Chci, aby byl šťastný. Maminka mi říkala, že mám být hodná a… je moc smutný. Ale Honzou to není, to vím. Na něj taky křičel jako na mě. Víš, myslím, že se něco zlého přihodilo. Něco tak zlého, že neumím si to představit, ale tatínek nebrečí, ani když se moc uhodí. Ach jo. Je to těžké.“
 
Zbytečné. Neusnu, dokud to nebudu vědět.
Petr vstane, jde se umýt. Potom aniž by cokoliv snědl, vezme telefon.
„Tati, voláš někam?“
Juliana. Jeho malý poklad. Chce ji obejmout, když si uvědomí, že se bojí. Ví, že je to iracionální, protože se to přenáší jen krví, ale je tu. „Ano, zlatíčko. Hned půjdeme do školy.“
„Tati, je sobota.“
„Pravda. Díky.“ Hledá číslo a pozoruje ji. Nevyrostla trochu? Uvidí ji vyrůstat, vdávat se? Nebo v krásných šatech na maturitním plese? I když jak drží Bumbiho, těžko si ji představuje v dlouhých šatech s korunkou ve vlasech, jak tančí s ostatními.
„Dobrý den…prosím, chvilku. Juli, běž pryč. Hned.“
Juli odejde. Co má dělat? Jde do ložnice. Honza ještě spí. Lehne si vedle něj. Ten v podvědomí ucítí zhoupnutí postele, natáhne ruku a nic. To ho probudí. Překvapeně zamrká, když vidí stejné oči, ale místo Petra je tu Juliana. Stejné oči, jenom je o něco menší a vůbec se neusmívá jako jindy.
„Tatínkovi se něco stalo.“
„Ano já vím.“ Připadá si jako spiklenec.
„Někam volá. Vyhodil mě z kuchyně. Mám strach, Honzo. Nikdy na mě tak nemluvil a brečel. Slyšela jsem ho. Napravíš to?“
„Pokusím se,“ Pohladí ji po vláskách, „ale bude to těžké. Měj s tatínkem trpělivost. Nechce nás zranit, víš.“
„Já vím, ale bojím se o něj.“ Odmlčí se. Honzovi je z jejího výrazu smutno. Copak si Petr neuvědomuje, že tím mlčením zraňuje všechny kolem sebe. „Víš, možná by ses mohl poradit se strýčkem Jindrou. On je strašně chytrý. Něco vymyslí.“
Honza zamrká. Radit se o tom s Jindrou? Vždyť je mimo. Zná jen Lukáše a svou práci. To spíš Jitka poradí, i když ta má starostí s těhotenstvím. Bude muset něco vymyslet, ale netuší co.
Petr když vyhodil Julianu, opět si přiloží telefon k uchu. „Prosím vás, šlo by urgentně se objednat?“
„V pondělí ráno.“
„Já myslím hned teď, prosím.“
Na druhém konci je takové ticho, že si chvilku myslí, že to položila. „Mohla bych vědět vaše jméno?“
„Omlouvám se. Petr Komárek. Jsem vaším častým klientem.“
„Chápu. Vydržte, optám se.“ Petr slyší, jak odložila telefon. Trpělivě čeká, protože mu nic jiného nezbývá.
„Paní doktorka Rybenská vás přijme za hodinu.“
„To zvládnu. Děkuji.“ Za chvilku bude znát výsledky a bude to.“ S úlevou odloží telefon. Jde do ložnice. Obrázek ho, který v ložnici vidí, ho zahřeje. Kvůli tomu musí bojovat. Nesmí to vzdát. „Na hodinku odjedu, možná na dvě, ano.“
„Jasně. Já tu budu. Vždy tu budu.“
Juliana se nechápavě podívá na Honzu. Proč to říká tak divným tónem? Jako by někoho o něčem ujišťoval.
„Díky moc.“ Honza ho smutně pozoruje. Nechce se ptát před Julianou, ale nejraději by z něj vyklepal duši.  Tak rád by mu řekl: Vidíš mě? Jsem tu. Proč mi to nechceš říct? Pomohu ti, ale je to stejné. Mračí se, když odchází.
„Honzo, co je?“
„Nic, cácorko. Víš co, uděláme si jídlo.“ Vsadí se, že ani nesnídal. Podle nedotčené kuchyně ani nepil. Připraví snídaní, ale bez Petra to není ono. Oba se na sebe podívají.
„Strýčku, co kdybychom zatím uklidili?“
„Výborný nápad.“ Tuhle činnost po plese nechtěl dělat, ale je to skvělý nápad, jak přestat myslet na celou událost. Možná ho přitom něco napadne. Pustí si televizi jako kulisu.
„Vydíral mě!“ ozve se najednou z televize. Otočí se, protože tak vysoký hlas málokdy slyšel. Chce ztlumit, když se ozve. „Donutil mě k tomu, vážený soude.“
„Co je to?“
„Nic sluníčko.“ Vypne televizi. „Tak co ještě?“
„Už nic. Tatínek je pryč moc dlouho. Přes dvě hodiny.“
„Taky si dělám starosti.“ Oba dva se posadí jako dvě hromádky neštěstí. Čekají, ale nervy mají na pochodu. Honza se snaží vymyslet jak splnit Julianinu prosbu, Juliana zas jak splnit mamince slib, že bude tatínek šťastný.
 
Petr vystoupí z auta. Je mu fuk, co si o něm mohou myslet. Potřebuje vědět, jak na tom je. Zamkne ho. Je rád, že sem dojel. Kdyby nebylo Juli a Honzy tak tu není. Vejde dovnitř a jde k recepci.
„Petr Komárek.“
„Paní doktorka vás čeká. Tou chodbou vlevo, čtvrté dveře.“
Petr poslechne instrukce. Zaťuká a vejde. „Dobrý den. Potřebují vaší pomoc,“ spustí hned ode dveří.
Doktorka se na něj zadívá. „Co se děje? Dáte si kávu?“ Podle vzhledu potřebuje urgentně psychologa, ne doktora. Je na dně, takže to bude něco vážného.
Petr se nadechne. „Potřebuji udělat test na HIV.“
Doktorka nic neřekne. Netipla by do něho, ale občas každý ulítne. Je tu ovšem malý pro…
„Včera jsem byl na plese a bodl se o stříkačku, co byla odložená na okně. Nevšiml jsem si ji.“
„Ježíš.“
„Ano. Můžete mi provést testy?“
„To mohu, ale je mi strašně líto, inkubační doba je něco kolo tři týdnu až osmi.“
Petr na ni zírá. Jak to, že si toho v noci nevšiml? „Tím chcete říct…“
„Ano. Můžeme to udělat, až tělo začne produkovat protilátky. Dřív ne. Je mi to strašně líto ale musíte vydržet. Teď vám odebereme krev, ale budete muset sem přijít později.“
Zkamenělý Petr se posadí. Nemůže tomu uvěřit. „Tři týdny?“
„Nejméně.“
„To nevydržím! To je… To je moc dlouho,“ řekne zoufalým tónem. Vyděšené oči se dívají na doktorku.
Doktorka Rybenská mlčí. Co má na to říct? „Pojďte.“ Vezme ho za ruku a vede ho do laboratoře. Chudák, ale nediví se mu. Žít přes tři týdny v pekle je náročné. Jen doufá, že to zvládne. „To, že se nakazíte, je strašně malá pravděpodobnost.“
„Dvě procenta.“
„Ano.“ Zdá se, že si něco načetl. Sestra mu odebere krev.
Doktorka váhá, ale co má jiného dělat? I tak měla být někde jinde. S tímhle vzorkem vyloučí jiné možnosti, ale i tak bude muset ještě na jeden odběr. „Můžete jít. Jakmile něco zjistíme, zavoláme vám.“ Petr se zvedne a jde. Vůbec neví, jak se dostal ven. V hlavě mu zní: Nejméně tři týdny. Jak to může vydržet? Tři týdny nejistoty, možná ještě déle. To nejde. Je to strašně dlouho. Honza bude se ptát, protože neodváží se s ním nic mít. Někam odjet? Jenže nemůže.
Tři týdny…
 
„Ah…“ Honzovi zmrzne úsměv na tváři, stejně jako Julianě, která se schová za Honzu. Petr si jich vůbec nevšímá. Jde do kuchyně, kde otevře horní skříňku. Vytáhne láhev. Honza ho v obývacím pokoji udiveně sleduje, jak zapadne do své pracovny. Dveře se zavřou.
„Juli, dneska si budeš hrát u sebe, ano?“
„Ano. Něco se stalo.“
Honza pokývá hlavou. Něco děsného, protože vidět Petra s láhví vodky nebo co to bylo a bez skleničky… Nemá odvahu za ním jít.
Petr odšroubuje uzávěr a lokne si. Neví, co má dělat a nic lepšího ho nenapadá. Otřese se, ale jede dál. Na chvilku zapomenout na ples, na záchod i doktorčina slova. Další lok. Pije. Když chce si dát další, nic tam není. Neuváženě převrátí láhev. Vyteče tak kapka, ale té si nevšimne. Položí ji na okraj stolu. Zvedne se a v kabátě, který si nesundal, jde pro další.
Honza v šoku se dívá, jak se potácí do kuchyně. Má ho zadržet? Zavrtí hlavou. Nechá ho být.
„T.. ři… škyt… týdny…“ zavrčí opilý Petr s další láhvi v ruce.
„Tři týdny?“
„Jo…Jo…“ kývá hlavou. Rozhlédne se, jako by vystřízlivěl. Zamíří si to do pracovny. Posadí se k počítači.
Opiju ho! Napadne Honzu. Jde za ním. Vhodná doba něco vytáhnout. Nehezký pohled, když si ji naklání k hrdlu.
„Dost!“
„Ne!“
Honza popadne láhev a začne se s Petrem o ní přetahovat.
„Ty… ty chc… vzít!“ vykoktá jako správný opilec. Honzovi je na blití.
„Dej ji sem!“
„N…eeeee!“ láhev najednou vyklouzne a letí ve vzduchu. Oba se na ní vrhnou. Honza z obavy o počítač, Petr z obavy o pití.
„Za…nout!“ zablekotá, ale ruka hmátne do prázdna. Alkohol se po nich rozlije.
„Není,“ řekne čistě Petr. Rozhlédne se a položí si hlavu na stůl. „Mňam… fuuu!“ odechne si.
Honza sebere obě láhve. Slušný výsledek. Jedna a půl láhve ani ne za deset minut. Pohladí ho po vlasech. Jsou hebounké. Rád se jich dotýká. Nápad opít ho vzdá. Nic z toho by nebylo. Sice v alkoholu je pravda, ale musel by z něj ji dostat. Musí na to jinak.
„Honzo… Co se stalo?“
„Juli, mazej do pokoje!“ zacloní ji výhled na Petra.
„Dobře. Smrdí to tu. Tatínek pil?“
„Jo.“
„Jako když zemřela maminka, ale potom byl už dobrý.“ Otočí se a jde.
Honza pochybuje, že tentokrát bude v pořádku. Tři týdny a asi zapomenout. Co tím mohl myslet? Je naprosto bezmocný. Pokusí se mu sundat kabát, ale bez výsledku. Nechá ho tam vyspat. Zítra ho bude nanejvýš bolet hlava. Teď musí něco rychle vymyslet, protože jinak se z Petra velmi rychle stane opilec.
Posadí se na pohovku, zapne televizi, ale vnímá ji jak kulisu.
Jak donutit Petra mluvit?
Opít?
Nadrogovat?
Násilí?
Vymýt mozek?
Zatraceně! To je tak málo možnosti? Není toho víc? Mučí si mozek, ale cestu nenachází. Najednou se mu vybaví Julianina slova. Jindra?
Vezme telefon. Vyhledá skupinu Jindra a spol jak to nazval.
„Ahoj, Jindro. Mám velký problém.“
„Miláčku, volá Honza, můžeš na chvilku přestat?“
„Ježíš, otrava.“
„Já tě slyším!“ zařve do telefonu. Vysvětlí jim problém.
„No problem,“ slyší do Jindry a potom smích. „Zítra v kavárně U čtyř prstů. Můžeš pokračovat.“
To pro něj nebylo. Kurník, co se to tu děje? Petr se opijí do němoty a on nevidí v tom problém? Neměl mu volat, ale zítra v kavárně bude. Víc hlav, víc ví. Snad mu ta záhadná slova vysvětlí. Nechce zažít další trápení.
Proč mu to nemůže říct? „Do prdele proč?!“
 

Malý poklad - 75.Honzo, chci aby tatinek byl jako dřív.