Jdi na obsah Jdi na menu
 


19. 11. 2010

 

Jezírka lesní temnoty 

 

Aragorn pochopí a odejde. Něco mu říká, že by neměl, ale neví, co jiného dělat. Padne na něj únava. Dojde do své komnaty, ale nemůže spát. Dívá se na nádherný goblén představující první válku se Sauronem, pánem temnoty. Dotkne se rysů mladého světlovlasého elfa. Nezná ho, ale připomíná mu Legolase. Určitě má zaplatit, přitom on by měl platit. Otočí se a vyjde na chodbu. Jde stejnou chodbou, když narazí na slepého léčitele.

„Kde jsou Brány?“

„Které?“ otáže se ho jednoduše léčitel v bílém hávu lemovaného zlatou výšivkou. Dlouhé bílé vlasy má sepnuté prostým stříbrným kroužkem.

„Ty, kterými projdete, abyste zaplatili za život.“

Léčitel mlčí. „Proč?“

„Já mám platit, ne on.“ Elf se otočí a tiše odchází. Aragorn jde za ním. Neví, kam ho dovede, ale důvěřuje tomu muži od první chvíle. Uslyší výkřik. Rozběhne se. Elf v bílé tunice se zastaví. Usměje se, potom se obrátí a vrátí se do svých místností.

Aragorn vytasí meč. „Dost! Nechte ho být!“ Rozežene elfy, kteří zamračeně stojí.

Thranduil sevře nevolí rty. „To je elfská záležitost, králi Elessare Telcontare. Nemáš co tu dělat. Odveďte ho.“ Přikáže své stráži.

„Ne. Nechtěl, potom bys…“

Král naznačí a místo před dveřmi je prázdné. „Ty za to můžeš, že můj syn je v takovém stavu. Nebýt jeho, zemřel bys. Nech ho dokonat, co začal!“

Aragorn zasune meč do pochvy. Klidně mu opětuje jeho pohled. „Já bych měl platit, ne on. Ponesu jeho břímě.“

Thranduil bouchne do stěny. „Kdyby to šlo, myslíš, že bych tady byl? Vzal bych jeho břímě na sebe! Nejde to. Byla to jeho volba, ale odmítá se ji podřídit. Musí zaplatit. Vidíš v jakém je stavu?“ Aragorn soucitně se podívá na svíjející postavu. Co má udělat, aby mu ulevil v bolesti? „Musí zaplatit.“

„Mohu jít s ním.“

„Jen ti, co mají zaplatit, mohou vstoupit k Jezírkům lesní temnoty.“  

Legolas se zvedne a vykřikne. Aragorn se otřese. Potom postava klesne a ztiší se.

„Bolí to,“ zašeptá a odplazí se k stěně. Ruce volně podél těla, třese se jako by byl nemocný. Oči zavřené. „Udělal jsem něco?“

Aragorn k němu přidřepne a vezme do ruky dlaň. Konejší ji.

„To jsi ty, Estele? Asi ano. Ublížil jsem ti? Promiň,“ říká přerývaně. „Budu chvilku spát, potom bude dobře. Otče, ještě nepřišel čas. Prosím věř mi.“

Thranduil sevře ruce. „Nemůžeš v tomto stavu bojovat. To chceš, aby někdo tišil tvojí bolest hladem?“

Legolas zrudne a odvrátí zrak. Aragorn pochopí. Vypadá to, že při milostném spojení jeho duše se uklidňuje. „Já to přijmu. Jeho břímě bude mým.“

Thranduil se rozesměje, ale vzápětí zvážní.

„Zvládnu to,“ opakuje umíněně Aragorn. Dluží mu to za život, dluží to svému příteli, i tomu koho miluje.

„Opravdu? S ním po boku?“

Dovnitř vpadne vysoký tmavovlasý elf v šedé tunice v špinavém plášti. „Králi Thranduile, napadli nás! Jsou to lidé i skřeti. Nechápeme to. Les hoří.“

Legolas se zvedne. Na chvilku se přidrží stěny. Druhou rukou si upraví stříbřitou tuniku. Napřímí se. Na krku se mu zablýskne medailon hvězdného svitu. „Půjdu.“ Vykročí od brány. Nepodívá se na ni.

„Půjdu s ním.“ Aragorn se s rukou na srdci ukloní. „Dohlédnu na něj, můj pane. Slibuji na svou čest.“

„Ručíš mi.“

Aragorn přikývne. Jde za světlovlasým štíhlým elfem. Legolas mu zachránil život. Nemůže nic menšího udělat, než mu to oplatit. Po chvilce se ozve Legolas.

„Nemusíš se mnou chodit. Jsou tam lidé.“

„Je mi to jedno. Zabíjel jsem i lidi,“ pochmurně se usměje. „A pak musím na tebe dohlédnout. Arwen mi odemkla srdce.“

Legolas se zachmuří. „Takže víš.“

„Ano.“ Legolas se zastaví. „Musím se připravit, omluv mě. Spíš já děkuji. Nemusíš se bát. Ovládnu se. Na nějakou dobu bude vše v pořádku.“ Aragorn za ním se dívá, jak odchází neznámo kam, ale i on by se měl připravit. Je zražen jeho chladnými slovy, ale pokud se cítí jako on, nediví se mu.

„Tudy pane. Jsem pobočník, jeho výsosti. Dovedu vás. Pro cizince je sídlo bludištěm.“

„Máte tu nádherné gobelíny.“

Elf se pousměje. „Děkuji. Jistě ve svém paláci máte stejně nádherné. Jsem rád, že budete Legolase doprovázet. Můj pán by rád, kdyby se netrápil. Bojí se zároveň, jakou platbu Jezírka lesní temnoty urči.“

„Proč?“

Elf se zastaví, vážně se podívá do jeho očí. „Mohou žádat život.“

Aragorn se zastaví. Nemůže nějak popadnout dech. Nevidět Legolase a to jen proto, že mu pomohl? Jeho úsměv, postavu, hlas, smích i hněv. Ztratit ho? Proč jenom? Zavře oči. Nedovolí to.

„Bojíme se o něj, ale pokud by nešel k nim, zaplatil by víc.“ Aragorn se hne. Vejde do své komnaty. Najde zde skvělou zbroj elfské práce. Tuší, že mu dobře padne. Je tu vše, kromě luku. Pousměje se. Obleče se a vyjde ven. Venku už na něj čeká Legolas. Tiše něco šeptá koním. S ním stojí na prostranství velké množství elfů s koňmi.

„Za dva dny tam budeme. Je mi líto, že to musíš podstoupit.“

„Nebýt tebe, nejsem tu, Legolasi. Nikdy ti…“

„Dost!“ Legolas se vyhoupne na koně. Aragorn se mimoděk zařadí vedle něj. Ostatní se seřadí za nimi. Jsou oblečení do plné zbroje, na zádech toulce se šípy, po boku meče, elfské pláště splývají se zelení.

Na dvůr vyjde Thranduil. Neúčastní se této bitvy. I tak tuší, že to bude jejich poslední a oni pomalu odjedou za ostatními do Valinoru. Požehná jim a zachmuřeně se za nimi dívá. Po boku mu stojí vysoký mlčenlivý elf. Stojí, i když se ostatní rozejdou.

„Miluje ho, ač nic netuší. Jeho srdce je pokryté steskem a nerozhodnosti. Musí najít pravou cestu.“

„Souhlasím, ale vrátí se ti, můj pane,“ vedle nich se postaví světlovlasý slepý léčitel.

Thranduil se usměje. „Já vím, ale je to můj syn. Bojím se o každého z nich, ale náš věk končí. Slyším v srdci volání.“

Všichni se otočí a ztratí se v lesních jeskyních.

 

Legolas v čele elfů se zastaví a zvedne ruku. Aragorn se na něj zvědavě podívá. Jistě něco ví, protože mají smysly citlivější než lidé.

„Oheň,“ řekne Legolas. Přivolá zvědy, kteří ihned zmizí, jako by je pohltila zem. „Připravte se k boji.“ Čekají, až se zvědové vrátí. Koně nepokojně frkají a jsou nervózní. Aragorn s Legolasem klidně se dívají kupředu v žilách ledový klid.

„Dlouho jsme spolu nebojovali.“

„Byl bych raději, kdyby byl klid, Aragorne.“

„Pořád se na mě zlobíš?“ optá se tlumeně.

Leoglas se na něj podívá, ale ruce mu zbělají, jak pevně drží pevně uzdu. Aragorn si uvědomí, že to není vhodná chvíle, ale nikdo neví, jak bitva dopadne. „Ty bys měl rozzlobený. Vracejí se. Cítím krev. Připravte se,“ řekne trochu zbytečně. Luky se napnou, hroty šípů míří kupředu. Ze stínů velikánů se vynoří postava. Všichni si oddechnou, když se postava opře o strom, aby vzápětí klesla. Legolas s Aragornem seskočí a kleknou si k postavě.

„Lidé, skřeti, vrrci. Je jich hodně. Bylo to jako za bojů se Saur…,“ nedořekne a hlava mu klesne na prsa. Ruka v klidu spočine na zeleném mechu. Legolas vstane.

„Nechápu, co se tu děje. Jedeme.“ Nasednou a rychlým klusem vyrazí vpřed. Po chvilce i Aragorn ucítí pach spáleného dřeva a masa. V žaludku pocítí napětí. Opět boje a to si myslel, že je konec. Vytasí Narsil. Podívá se po Legolasovi, který vedle něj klidně jede. Chtěl by vědět víc. Obrátí se k nepříteli. Nemůže se teď rozptylovat. Legolas sklouzne z koně, zadrží ostatní a postupuje dopředu. Aragorn čeká, až se vrátí, ale něco ho svírá. Nezkoumá, co to je, ale uvědomuje si, že nikdy dřív to necítil.

Bojím se.

Vrací se. Ruka pustí uzdu, když spatří, že je v pořádku. Legolas vydá rozkazy. Lukostřelci se rozmístí mezi stromy. Klidně čekají na povel, aby mohli vypustit své smrtonosné střely. Nikdo neváhá, nikdo si nepřipouští, že by mohli prohrát. I les je jim nakloněn a schovává je. V první linii je Legolas lukem, který nikdy nemine cíl.

„Estele, vezmi si deset vojáků a zasáhni, kde to bude možné.

„Kdo to je?“

Legolas se podívá po svých přátelích. „Zbytky lidi, zbytky armády a mají sebou vůdce. Nechápu, proč.“

„Vůdce?“

„Ano. Nikdy jsem nic takového neviděl.“

„Proč?“ Legolas mlčí a uhne pohledem.

„Uvidíš. Teď!“ Lukostřelci vyjdou, luky se napnou a střely si najdou svůj cíl. Aragorn čeká. Nesnáší čekání, když ostatní bojují. Ale na jejich místě nastupují další. Legolas si uvědomí, že byli schování v jámách, ale jaký je tu důvod pro kácení stromů, pro ničení jejich domoviny? V dálce vidí temnou postavu, elfa, který jim rozkazuje, i když jeho rysy jsou znetvořené nenávistí. Červená zbroj temně září v slunečním světle. Černý těžký plášť povívá v slabém vánku. Nezasahuje do boje, ale vše pečlivě sleduje. Legolas si hned uvědomí, že to jeho musí porazit. Zavolá Émoera a přikáže mu vysvětlit Estelovi situaci.

Vypustí šíp a člověk zůstane ležet na hromadě mrtvol. „Řekni, že vůdce musí zemřít nebo zajmout ho. Bez něj bude to jen slepá zvěř.“

„Ano.“ Odběhne k posile. Legolas vytasí meč. Miluje luk, ale nablízko, když je hodně nepřátel ho nemůže použít. Zasáhne nepřítele. Odkud se berou, nechápe. Uvolní se ze sevření a rozeběhne se mezi stromy. Zklidní srdce i mysl, vezme střelu s bělostnými pírky a natáhne skvostný luk, který mu věnovala paní Galadriel. Hbitý šíp hledá si cestu k srdci temného pána. Zklamaně pozoruje, jak pod jeho šípem umírá někdo jiný. Vezme další šíp. Střílí, dokud může. Kde je Estel? Kde? Proč nezasáhne?

V dálce Aragorn pozoruje temnou postavu. Je překvapený jeho vzhledem, ale po bitvách, které zažil, se ničemu nediví. Zaútočí s křikem, které děsil i skuruty uvězněné v temnotě Sarumanových myšlenek. Musí ho zabít. V dálce zahlédne Legolase, ale okamžitě přestane se mu věnovat, když meč zajede do prvního těla. Jeho mozek doslova vypne, protože sleduje pouze svůj cíl. Kolem sebe má vojáky, kteří ho podporují. Jsou hrdí, že je vede muž zvaný Chodec.

Temná postava si uvědomí nebezpečí. Váhá, zda se má pustit do boje nebo to nechat být, ale nakonec se obrátí ke koni, který tu na něj čeká. Pohledem přejede své vojáky, kteří slepě útočí na elfy. Tahle bitva je prohraná, ale budou další. Chce se vyhoupnout na koně, ale Legolas pečlivý mířením, i když nerad, zastřelí skvostného koně. Šíp se zaryje do černé hrudě a temná postava se svalí. Ihned vstane, když pochopí, že je pozdě. Legolas se ho opět snaží dostat, ale šíp opět, jako by někdo je zaklel, ho minou. Vytasí elegantní černý meč s kamenem v jílci, který žhne. Postaví se Aragornovi, který se k němu probojoval. Zbylo mu pět vojáků. Ti vědí, že ho mají chránit, když zaútočí na černou postavu.

„Kdo jsi?“ zařve. Jak rád by to věděl.

„Jsem temno, které má tu být, co bude světlo!“ zachechtá se. „Nikdy nemůžete vyhrát!“

„Ale my vyhrajeme!“

„Možná, ale dřív zemřete. Oba dva.“

Aragornovi připomíná devět temných králů, kteří jako jezdci na temných koních křižovali kraj a hledali pro svého pána po staletí prsten.

„Proč?“ Meče se zkříží v boji, až skoro odlétnou jiskry, ale je to zdání a urputný boj, jako by povolil, když se oba meče setkaly v duelu. Legolas na chvilku poleví pozornosti a pozoruje ob postavy.

„Vyhraj,“ zaprosí v myšlenkách. Nemohu tě ztratit. Chci se ti dívat do tváře, hladit tvář unavenou i smířenou, rozezlenou i shovívavou. Chci se dívat, až se mě budeš dotýkat. Uvědomuje si své pošetilé myšlenky. Zničehonic se v něm zvedne touha, šílenství a on cítí, že se přestává ovládat. Sevře dřevo luku, jako by ho mělo uklidnit, ale spíš ještě ho povzbudí k tomu, aby přijal boj. Aragorn na chvilku zaváhá, jak k němu něco dolétne podvědomého.

„Ne! Teď ne!“ zavyje Legolas a tělo se mu roztřese horečkou. Émoer si toho povšimne a dá znamení dvěma svým druhům. Obklopí svého prince a hlídají, aby mu něco neublížilo. Druzí zatím stejně hlídají Aragorna.

„Odkud u pekla jste?“

„Hnědé země!“ zasyčí.

Narsil se zablýskne svou zuřivosti a narazí do druhého meče. Ozve se pukavý nářek a meč zlomí čepel. Temný jezdec užasle hledí na pahýl. Potom se rozesměje a odhodí meč. Udělá krok a nabodne se na Narsil. Ten se pokryje krví. Aragorn na to užasle hledí, když k němu doletí mohutné naříkavé zavytí, které jako by odpovídalo na nářek. Postavy se pustí do nového urputného boje, ale s porážkou velitele někteří utíkají. Jiní jako v transu zmateně kolem sebe hledí. Někteří klesnou na kolena, svíjí se v klubíčkách a naříkají.

„Nezabíjejte lidi!“ vykřikne Aragorn, zoufale se dívaje na Legolase. Běží k němu a dělá si cestu. Meč se temně zakusuje do těl, která mu brání v běhu.

„Legolasi!“

„Opět ne!“ zašeptá se třesoucí na pokraji vědomí Legolas. S úsilím vstane. Musí přivítat Estela s úsměvem. Opírá se o svůj nádherný luk, který přináší nepřátelům zmar. Narovná se pod tíhou osudu. Uvědomí si, že otec měl pravdu. Napne luk, ale ruka mu klesne. Proč nemohu? Proč nemohu? Ještě jednou se pokusí a dá průchod svému vzteku. Jako šílený berserk, začne bojovat, ale na pokraji vědomí cítí, že se v něm vzmáhá hněv, touha a ještě něco víc, jako by to bylo přímo živeno krví mrtvých.

„Budu v pořádku,“ šeptá, aniž si to uvědomuje, ale oči lehounce se lesknoucí, ho prozrazují, že ej na pokraji sil. Aragorn se na chvilku uklidní. Potom si uvědomí, že v jeho obvyklém lehounkém snadném boji, je něco zoufalého trhaného, jako by byl na pokraji propasti. Protlačí se k němu.

„Dost!“ položí mu ruku na rameno. Luk se skloní a Aragorna zaplaví zoufalství, touha, ale i nesmírná bolest, která mu skoro rozerve tělo.

Jak to mohl snést?! Uprostřed bojiště udělá krok a políbí ho. Divoce a krátce. Legolas na okamžik přestane cokoliv vnímat. Oči rozšířené údivem hledí do šedých. Aragorn se rozmáchne Narsilem a do náručí se mu složí lehounké štíhlé tělo.

„Pane?“

„Jak to vypadá?“ optá se Émoera.

„Likvidujeme je. Jsou poslední. Ostatní utíkají, ale stromy se budou vzpamatovávat po celé roky. Jsou zničené. Pane, proč?“

Aragorn se zadívá na mrtvé tělo, které i když je po smrti, plane. „Poslední zbytky, ukryté Sauronem a Sarumanem. Musel je objevit a kouzlo, které je drželo v jámách, ho znetvořilo, dalo sílu a zároveň řeklo, jak oživit armádu. Jednal pod jejich vlivem. Zajímalo by kolik ještě takových jam je po celém Středozemí, ale vezmu si to na starost a jedno po druhém ta hnízda zničím. Teď se musíme postarat o Legolase a dovést ho do jeskyň. Postarejte se o raněné…“

„Failone, vezmi čtyři jezdce. Nepojedete sami. Pane, doděláme to zde. Musíte mít ochranu a taky se nevyznáte v těchto lesích a jejich pastech,“ dodá tiše.

Aragorn mu stiskne paži. „Děkuji moc.“

„My děkujeme, protože nebýt toho, že vůdce zemřel, odešlo by nás do věčných síní mnohem více. Šťastnou cestu.“

Aragorn, který sedí na koni, a převezeme tělo, přikývne. Pobídne rychlého koně. Vpředu jede Failon a za ním další čtyři jezdci, kteří hlídají, zda poblíž nesídlí nebezpečí. Jedou nejrychleji, jak mohou. Aragorn znalý v léčení udržuje Legolase v bezvědomí, i když i přes to cítí, jak tělo sebou občas škubne pod náporem bolestí.

„Pane, už tam budeme.“

„Je to rychleji než předtím,“ podotkne.

„Jeli jsme zkratkou a popravdě jsem rád, že se nám nic přihodilo. Možná les vytušil, že potřebujeme být brzy v cíli.“ Stromy se otevřou jako obrovská lesní brána a oni vjedou do města, které obývají lesní elfové. Už zdálky vidí krále, který k nim vzhlíží. Pobídne koně, aby za chvilku zastavil před jeskyněmi.

„Pojď za námi,“ přikáže mu Thranduil. Nečeká na Aragorna, který sesedne a Legolase vezme do náruče. Za ním se zařadí slepý léčitel a pobočník. Po chvilce zjistí, že Legolas je při vědomí.

„Pusť mě, Estele. To už je jenom moje cesta.“ Aragorn ho postaví na zem. „Otče, porazili jsme ho. Estel ti řekne víc.“

„Dobře.“ Thranduil si ho dál nevšímá a jde kupředu, až se zastaví před zelenou bránou ověnčenou starobylým písmem. Dotkne se ho a z místnosti za bránou zavane chlad, až se všichni otřesou.

„Já se vrátím,“ řekne Legolas. Vejde a brána se uzavře. Thranduil se lehounce rukou opře o dveře a pohladí podivnou strukturu. Obrátí se k Aragornovi.

„Jak bylo?“

„Byli to skuruti a lidé poznamenání kouzlem temného elfa.“

Thranduil se zchvěje. „Temného elfa?“

„Ano. Ani elf ani skřet, něco mezi tím. Nebyl to král temných jezdců, kteří brázdili Středozem za Psrtenem. Bojoval silně, dovedně ale Narsil ho přemohl. Než jsem ho zabil, řekl, že je to vojsko pána, který nemůže zemřít. Myslím, že po celé zemi, nejen tady jsou jámy čekající na svého stvořitele. Nevím, čím byl.“

„Temný elf. Starobylé zkazky povídají, že až přijde první Temný elf, potom bude konec Temného hvozdů a lesů.“

„Neznám ji.“

„To se traduje mezi Šedým lidem,“ řekne s bolestným výrazem. „Ale nikdy ho nepopisuji. Je zvláštní, že jsi právě toto oslovení použil. Děkuji ti.“ Položí mu ruku na rameno, když se dveře otevřou. Všichni se obrátí k bráně, kde stojí Legolas s jemným úsměvem.

Přežil,“ víří všem v hlavě.

Legolas spočine pohledem na svém otci, potom na Estelovi. Prohlíží si ho se smutným výrazem, oči mu září. Prohliží si jeho postavu, šat zbrojný krví nepřátel, unavenou a zarostlou tvář. Vnímá šedé oči. Aragorn od něj nemůže odtrhnout zrak. Zkoumá jeho jemné rysy, šibalsky zvednuté koutky úst, úsměv, tvář. Nasává do sebe rysy, které zná a nezná a připadají mu stále nové.

Je krásný, je muž, kterého bych chtěl, pomyslí si Legolas.

„Legolasi!“ přeruší pouto Thranduil. Legolas udělá krok.

„Ne!“ vykřikne Thranduil i Aragorn. Modrý zrak, který si je před chvíli prohlížel, který se jim propaloval do srdcí, se potáhne bílým závojem. Legolas natáhne ruku a dotkne se něčí paže. Ví, která je to.

„Otče, omlouvám se. Moje platba…“

Thranduil polkne slzy. „Ano. Jsi živý. To je důležité.“ Obejme ho. Aragorn stojí, nemůže tomu uvěřit. Přistoupí k němu a položí ruku na rameno.

„Legolasi?“

„Jsem unavený, mohu si odpočinout. Nespal jsem strašně dávno,“ pokusí se, ale zachvěje se. Příliš jsem se poléhal na zrak, příliš jsem toužil vidět milující tvář, dotýkat se ji, prohlížet si všechny pocity v hnědých očích. Toužil jsem a Jezírka temného lesa to vycítila. Vzali mi to. Thranduil ho odvádí k jeho komnatám. Aragorn osamí. Otočí se k bráně, ale je tam pouze hladká stěna. Dotkne se jí, praští do ní, až se objeví krvavý otisk. Na chvilku se stěna rozzáří mnoha podobnými zoufalými otisky.

„Proč?!“ ale tajemství, co je schované za neviditelnými dveřmi, mlčí. Aragorn rázně se otočí a jde za Legolasem. Když ho držel v náručí, cítil jeho vůní, bral na sebe jeho bolest, rozhodl se, že se pokusí ho k sobě připoutat. Miluje ho a ani o tom nevěděl. Jinak než Arwen, ale dostatečně na to, aby mu dal lásku. Celou dobu od odjezdu lodě do Země neumírajících se snažil přijít na odpověď. Bude ho dostatečně milovat, aby mezi nimi nestála Arwen?

Tu odpověď dostal na bitevním poli, když k němu dolétla vlna bolestí, kdy s úsměvem, aby ho nezneklidnil, klesl do jeho náruče. Neví, zda ho Legolas ještě miluje, ale jeho pohled, když se na něj díval v prostoru brány, říkal jedno. Miluji. Možná klame sám sebe, možná příliš touží mít u sebe někoho.

Miluji tě. Vejde do komnat.

„Estele?“

„Promiň, můj pane, ale chci vidět Legolase.“

Thranduil se zamračí. Potom mu pokyne rukou. Vyjde ven a opře se o dveře. Neměl by naslouchat, ale jedná se o budoucnost jeho syna.

„Legolasi.“

Legolas sedí na posteli a vnímá svou lásku. Proč tu je? „Ano?“ optá se obezřetně. Natočí hlavu k osobě, která je mu stejně drahá, možná víc, jak otec a matka. Miluje ho od prvního setkání. To vše té noci ztratil, za to, že si mohl pomyslet, že by mohl být šťastný.

Aragorn k němu přistoupí, poklekne k němu. Je stále ještě oblečený do vojenského a na sobě má krev zabitých, ale nevadí mu to. Natáhne ruku a pohladí ho po tváři. Legolas ucukne, ale Aragorn se nedá a pohladí ji opět.

„Děkuji.“

„Nech toho.“ Je unavený, že už nemá na nic síly. Nechá spočívat svou tvář v ruce, která je silná, ale něžná. Toužil po ní, snil o ní, že jednou takhle ho bude držet. Aragorn k němu se nakloní a dotkne se úst. Legolas se zachvěje. Polibek. Vzpomene si na polibky, které mu dával, když nic nevnímal, na divoký polibek na bojišti, který mu dával sílu. Oplatí mu ho.

„Estele?“ zasténá. Touží po jednom. Dotkne se jeho tváře. Může tolik žádat? Může? Aragorn pochopí. Přestane líbat rty, prohlíží si tvář s nevidoucíma očima. Nechá si ze sebe stáhnout oděv. Se samozřejmostí si lehne na pokrývky.

Aragorn se ho dotýká jemně i uctivě. Vzpomene si na sny, kdy se spolu milovali. Jeho druhé já, které může milovat. Přítel, který už dávno přestal být přítelem. Obdivuje ladnost údu, krásu pokožky, jemnost. Prsty kloužou po těle a rozdmýchávají v obou žádostivé plamínky. Rychle se svlékne a vstoupí do lože za ním. Přimkne se k němu. Mlčí, protože se bojí, že každý jiný zvuk by narušilo touhu, která mezi nimi je. Směle líbá odhalená místečka. Jednou svoji části chápe to, druhou odsuzuje, že může tak brzy po odplutí Arwen milovat někoho jiného. Je rozpolcený, ale zároveň jasně si to přeje.

„Miluji tě,“ když sklouzne ke klínu a jemně ho sevře v ruce.

„Toužil jsem, snil jsem o tom. Dotýkat se tě, líbat, držet v náručí.“

„Já taky.“ Sklouzne níž a rty směle ho obejme.

Legolas se nazvedne, oči doširoka otevřené, i když nemůže nic vidět, ruce se chvějí a tělo rozjitřené touhou. Mlčí, protože nechce, aby cokoliv narušilo chíli. Nadzvedne se, chce vidět, ale potom si uvědomí, že jeho zrak je ztracen.

 „Nenabudeš zraku, dokud bude žít.“

 Pochopil a rozhodl se, že nikdy nikomu to neřekne.

Sevře vlasy. Hmat mu zůstal. Může se těšit, i když to bude naposled. Potlačí vší sílou štěstí a snaží se prodloužit svou touhou, ale jednou se i pohár touhy naplní a on vykřikne v slepujícím záblesku slunečního paprsku. Klesne na podušky, ale potom natáhne ruku a šmátrá. Najde Aragorna, dotkne se ramene. Tápající ruka mu přejede krk, dotkne se brady a jemně sklouzne na rty. Vybavuje si jejich tvar, úsměv, teď cítí jejich hebkost. Nakloní se a spojí své rty s jeho. Touží pít z jejich nekonečné hloubky, slast, kterou mu nabízí. Vzdechne si a potom ruce kloužou dolu. Vzpomíná si na noc, kdy ho viděl odhaleného, kdy ho svíral v náručí a přece je to jiný zážitek, který nemůže porovnat. Ani nemá odvahu vyslovit své pocity, protože by se zalkl slovy. Dává najevo své vjemy každým dotekem. Nic víc nemůže udělat. Neví, jak ho přijímá, ale tělo má vláčné. Usmívá se.

Aragorn přijímá jeho tápavé trochu smělé i uctivé doteky. Cítí, jak se v něm zažehl plamen touhy a přesto se snaží ovládat. Jeho hebké ruce, které přesto dokážou zabíjet, ho okrádají, ale i dávají nesmírně mnoho. Prohlíží ho v srdci s lítosti nad tím, co se stalo, ale brzy převládne touha. Nerozumí ji. Vždy tu byla Arwen a najednou stejné pocity dostává a hlavně cítí od Legolase.

„Nemusíš,“ zašeptá, když ucítí hebké světlé vlasy na břichu a potom v klíně.

„Chci.“ Polibek a všechno se v něm sevře. Zavře oči a zvrátí hlavu v blaženém okamžiku, jakou pociťuje slast pod laskáním. Vykřikne, klesne do podušek. Otevře oči. Právě zažil něco úchvatného. Pohladí tvář. Uvědomí si, že Legolas se tváří velmi vážně.

„Usměj se?“ prohlíží si jeho rysy. Snaží si je zapamatovat, tak jak ho vidí.

„Proč, tvoje paní…“

Aragorn si uvědomí, že nic neví. „Odjela do Země neumírajících.“ Do hlasu se mu vloudí bolestný tón.

„Nechápu.“

„Já taky ne, ale naše dítě, Rían, by se narodilo mrtvé. Gandalf pověřil Elronda, že pokud by bylo počato, má je přivézt sebou.“

„Je mi líto.“

Aragorn mlčí. Je mu to taky líto. „Před odjezdem odpečetila moje srdce a řekla, že mám jít za tebou. Nechápal jsem proč.“ Na prst si navine stejně jako Arweniny vlasy a přivoní. Voní jinak. Krásněji ne, ale zvláštně. Prostě jinak. Cítí ho vedle sebe, vůní milování, jeho vůní, svoji. Uvědomí si, že se mu v duši rozprostřel klid, jaký nezažil od té noci, kdy se dozvěděl tu krutou zprávu.

„Co se tam stalo?“

„Kde?“ Legolas zvedne hlavu, aby se na něj podíval. Opět si uvědomí, že už nikdy nebude vidět jeho tvář. Neuvidí, jak zestárne, neuvidí jeho úsměv, i bolest. Vše po čem toužil, že by jednou snad mohl vidět, se mu nesplní. Lehne si a hlavu si položí na hruď. Tiše naslouchá srdci, jak pravidelně tluče. „Jen mi oznámili platbu. Nic víc.“ Nemusí vědět, jak se do místnosti vpotácel s bolestí, jak ho zvláštní síla omotala, vysála z něj vše a potom ho prostoupil zvláštní klid. Mohl by přísahat, že viděl něco, ale neví, co by to mohlo být. Ticho ho kolébalo ve svém náručí, hojilo všechna poranění, která kdy utržil. Připadal jsi jako dítě v matčině náručí. Potom síla zmizela, šel k jednomu jezírku. Obdivoval dokonale klidnou zelenou plochu. Věděl, co má dělat, i když nikdo mu to neříkal. Naklonil se nad ně. Nejdřív nic neviděl. Bylo to, jako když byl u Galadriel. Potom se plocha zvlnila jedním dokonalým kruhem, který se rozbil o okraje. Zároveň se místnosti ozval zvuk a potom šepot statisíců hlasu. Měl pocit, že se dohadují. Potom jenom byla pronesena tato věta. Vzala mu vše. Darovala mu vše. Přesto mu vzala budoucnost.

„Co chceš dělat?“

„Vrátím se do svého království, budu je spravovat, jak nejlépe umím. Vyhubím zbytek skřeti armády, najdu Kobky a Jámy.“ Na kratičkou chvíli zadrží dech, sklouzne k vlasům, pohladí je. „Chci, abys šel se mnou. Chci tě mít po svém boku. Vím, že žádám mnoho.“

Legolas se nadzvedne. Je udivený. Svraští obočí. Ucítí na svém těle prsty, které v něm opět zažhnout slast a touhu zopakovat si milování, které bylo spíš něžné. Něžné… zarazí se.

„Ne.“

„Proč ne? Miluji tě, jestli ti jde o to. Dlouho jsem se…“

„Dost! Ne. Jsem k ničemu.“ Vstane. Aragorn spustí nohy a taky vstane. Otočí si ho k sobě. Znejistí, když vidí prázdný pohled. Tváře nic nevyjadřují, ale očí dovedou říct vše. 

„Nejsi k ničemu. Jak tě to mohlo napadnout?“

Legolas se mu vytrhne. Cítí prázdno a na rameni stále cítí otisk jeho ruky. Prázdnota. To získal.

„Jen se podívej! Nic nemohu. Musím mít průvodce! Chceš mě sebou tahat jako přivážek? Mám být v královském paláci jako nějaké obdivované zvířátko? Ne. Promiň, Estele, ale tohle po mě nemůžeš chtít. Netoužím mít tvůj soucit.“

Aragorn pocítí, jak se v něm zdvihne hněv. „To není pravda! Jak tohle můžeš říct?! Jak? Nejsem tady, nejsem… pro žádný nějaký soucit. Chci mít někoho po svém boku, no ty zřejmě jim nebudeš.“ Lituje toho, jakmile to vypustí ze rtů.

Legolas, stáhne šmátrajícími pohyby pokrývku a hodí mu ji. „Odejdi a sem už se nevracej.“ Aragorn ji zachytí, sebere meč a věci a vyrazí ven. Mine Thranduila, který se zamyšleně opírá o stěnu. Hledí za ním. Vejde do pokoje.

„Otče?“

„Nejdřív se obleč.“

Legolas se zasměje. „Nevidím oblečení.“

Thranduil mu je podá. „Co chceš dělat? Nebyl tu ze soucitu, to snad víš. Není takový. V hněvu zřejmě řekl, co nechtěl.“

„Vím, ale jsem k ničemu. Neodkážu se sám obléknout.“

Thranduil se smutně usměje. Jeho syn, jehož zrak pronikal do dálí, kam smrtelník neviděl, nevidí nic. „Miluješ ho.“

Legolas k němu zvedne prázdné oči. „Ano.“

„Potom musíš se naučit vidět.“

„Nebude to jednoduché, Legolasi.“ Dovnitř vejde slepý léčitel Restalon. „Nevidím, ale svým způsobem mohu vidět, ale nejdůležitější, že cítím.“

„Co když…“

„Tohle nech na něm. Jestli chceš, můžeš sem pozvat svého přítele  - mistra Gimliho.“ V hlase se mu ozve smíšené pocity nechutí, ale i úcty jako k někomu, kdo doprovázel Froda na cestě za zničením prstenu.

Legolas skloní hlavu, na rtech se mu objeví šibalský úsměv. Proč ne. Ten do něj bude dloubat tak dlouho, dokud se nenaučí vidět a potom odjede za ním. Možná ho nebude chtít vidět, možná ano.

 

„Vaše výsosti…“

Nesnáším toto oslovení, pomyslí si Aragorn.

„Ano?“ zarazí ho, aby výčet jeho jmen a titulů nepokračovalo.

„Přijíždí poselství od krále Thranduila z Lesa zelených lístků.“

Aragorn ožije. Co mu asi chce? Vyjde ven, kde z ušlechtilých bílých koní už sesedá poselstvo. Oči se mu rozšíří, když uvidí postavu oděnou do šedého. Vzápětí se zachmuří, když pozná, že má na sobě válečnou zbroj. Nechápe to.

„Vaše…“

Zatraceně, opět. Přiblíží se k němu a obejme ho. Pátravě se dívá do nádherné tváře. V srdci pocítí lítost nad očima, které nemohou vidět. Už nikdy neuvidí modrý zvídavý pohled, smích, smutek, nářek i hněv. Přesto v jeho tváři čte radost nad shledáním. „Legolasi.“

Tomu na rtech rozkvete úsměv, trochu nakloní hlavu. „Nezměnil ses. Můj otec ti vyřizuje pozdravy a zároveň žádá o pomoc proti nepříteli.“

„Temný elf?“

„Ano.“

Opět se mu podívá do očí, tak jak byl zvyklý. Je slepý, ale chová se sebejistě. Za ním stojí dva elfové, v kterých poznává Émoera a Tírala.

„Pomohu rád. Ihned shromáždím jezdce. Kde je to?“

„Je to na tvých hranicích. Pronásledovali jsme je, až k tvým hranicím. Okolní země jsou zneklidněné tím, co se děje. Bojí se, že bude druhá válka.“

Aragorn svraští obočí. „Není možné. Prohledal jsem hranice hned, jak jsem od vás odjel. Po jámách nebyla památka.“

„To jsou nové jámy, ne staré.“ Oba se na sebe dívají. Chápou důsledek. Věčná bitva bude pokračovat a s nimi přichází nové zlo a elfové lid opouští. Cítí, že je to konec. „Je mi líto, že jsem poslem špatných zpráv. Půjdeš s námi do bitvy?“ Legolas se dotkne Aragorna.

„Ano. Půjdu. Hned seberu jezdce. Rodire, zaduj na roh, ať se jezdci shromáždí.“ Vysoký muž přikývne a zanedlouho je slyšet ohromné zadutí, při kterém se zvedají se hlavy a dívají se vzhůru do oblak. Šeptají si, co se asi stalo, někteří se modlí. Muži v nejlepších letech pouštějí zbraně a čekají na další zadutí, ale to nepřichází. Jen jezdci všechno nechají a jdou se připravit. Matky, sestry, manželky, milenky jim balí se slzami v očích na cestu a oni se snaží předstírat, že se nebojí, ale v srdcích všech jsou jak temná myšlenka, uhnízděny obavy.

„Za chvilku tu budou. Mohu vás pozvat dovnitř?“ teprve teď si uvědomí, že Legolas půjde do bitvy. Vnitřně se vyděsí.

Legolas se pousměje. Dlouho mu trvalo, než nahradil oči jinými smysly a Restonal mu byl nápomocen. Učil se opět hodit, ale hlavně bojovat. Luku a šípů se nevzdal. Naučil se vnitřním zrakem vidět cíl. Citlivý sluch se stal citlivějším. Těšil se, že Estela překvapí. Podle jeho reakcí, se mu to povedlo.

„Děkujeme, ale počkáme zde. Ty nepůjdeš?“ nakloní hlavu na stranu a pousměje se. Aragorn je jeho úsměvem okouzlen a cítí, že se v něm něco sevřelo.

„Půjdu. Počkej tu.“ Vyběhne schody. Kráčí do královské zbrojnice, kde se obleče do zbroje, kterou dostal darem od Elronda. Jen hlavu nechá prostovlasou, pouze si stáhne vlasy stříbrným kroužkem. Vezme do ruky Narsil, který v paláci nenosí. Ucítí tíhu meče, vytáhne ho a prohlíží ve světle. Ucítí náraz pachu krve, smrtelného chroptění, špíny, potu. Zavře oči, aby odsunul vzpomínky. Zasune do pochvy a připásá si ho k boku.

Bojím se o něj. Co když se mu něco stane? Uvědomí si, že se nebojí o vojáky, o sebe, ale o něj. „Miluji ho Arwen. Ty jsi to věděla celou dobu. Mohu milovat dvě osoby?“ Po cestě se k němu připojí osobní stráž. Postaví se a ze stovky hrdel vyjde jásot. Aragorn vytasí Narsil a zvedne ho.

„Zvítězíme!“

„Zvítězíme!“ Jezdci nasedají na koně a řadí se. I Legolas v šedém se svými průvodci nasednou na bělouše. Čekají. Vojáci po nich sklouznou pohledy. Ptají se, kým jsou, i když někteří znají prince Legolase. Aragorn se vyhoupne na hnědého koně, vezme uzdu a popojede. Očima sklouzne po Legolasovi.

Bojím se, že opět ztratím i jeho. Ztratil tolik věrných, přátel, ženu, že se začínám bát. Uvědomí si, že nemůže ukázat slabost.

„Do boje!“ vyrazí tryskem a za ním ostatní. Obyvatelé jim mávají, někteří pláčou, ale všichni s obavami je sledují, proč tak náhle odjíždějí. Za branami zvolní. Legolas se k němu přitočí. Aragorn se po něm podívá. Nepotřebuje na koni vidět.

„Stále se na mě zlobíš?“

„Na tebe? Proč?“

„Za slova, které jsem vyřkl,“ řekne tiše Aragorn. „Mám je zopakovat, abys mi uvěřil?“

Legolas hledí do dálky. Zrak ztratil, ale všechno ostatní se stalo citlivějším. „Jedeme do bitvy a ty chceš to tu probírat?“ Aragorn sebou trhne. Má pravdu.

„Jen jsem nechtěl jet s hněvem v srdci,“ poznamená klidně.

„Chápu. Ne, pokud ty se nezlobíš, co jsem ti udělal.“

„Zachránil jsi mi život, Legolasi.“

„Proto mě miluješ? Pobídněme koně. Bitva brzy začne. Otec už čeká.“ Pobídne koně a Aragorn taky. Za nimi zaduní stovka koním, na kterých sedí výkvět armády Gondorského království. Prapory vlají, muži hledí upřeně vpřed. Zbroj jemně cinká do zvuku. Najednou někdo zanotuje válečnou píseň. Připojí se jeden hlas, další a do daleka zní mohutná píseň, která je povzbuzuje a zahání únavu.

V poledne zpomalí, najedí se v sedlech. Dva dny cesty. Dva dny cestování s mužem, který v něm zanechal šrámy a kterého obdivuje. Čím jsou si teď?

Legolas vedle něj jede. Snaží se vypadat suverénně. Otec nechtěl slyšet, že pojede, ale nakonec povolil. Legolas doufá, že ví, proč chce, aby jel. Otočí se k Aragornovi. Píchne ho u srdce, že už nikdy neuvidí jeho úsměv, jeho oči, jak na něho shlížejí. Nikdy by nevěřil, že mu zrak bude tolik chybět. Pevněji sevře uzdu. Bude muset pátrat. Jeho láska, jeho přítel. Všechno se v něm snoubí. Moc by si přál zažít ještě jednu noc. Ne, všechny noci, dny, kdy by mu stačilo, aby u něho stál, cítili jeho vůní, sevřel, když se něco podaří, hladil mu čelo. Jenže přijme ho potom, co mu řekl ty řeči? Povzdechne si. Otočí se na vojáky. Budou muset zastavit. Ne kvůli lidem, ale kvůli koním. Potřebují odpočinout před bitvou, i když jsou to vytrvalí koně.

„Aragorne, zastavíme.“

„Proč? Můžeme ještě jet.“

Legolas zavrtí hlavou. „Koně jsou unavení, cítím to.“

Aragorn na něj překvapeně se podívá. Podívá se dozadu. Očima klouže po vytrvalých koních. Nevidí únavu, ale důvěřuje jeho úsudku. Možná přece jenom má pravdu. „Zastavíme!“

Jezdci překvapeně na sebe pohlédnou, ale ihned sesedají. Koně naženou do provizorní ohrady a rozdělají ohně. Přes námitky Aragorna mu postaví stan. Mrzutě vejde dovnitř. Vyspal by se u ohně, jako ostatní. Chce si postěžovat Legolasovi, ale nikde ho nenalézá. Uvědomí si, že ho neviděl od jeho příkazu k zastavení.

Vyjde ven. „Tíralo, kde je Legolas?“ optá se.

„Na výzvědách.“

Aragorn překvapeně se podívá na planiny.

„Chce se podívat, zda nám nic nehrozí.“

„Je…“

Tíralo se od něj jemně odtáhne, v očích výčitku. „Ano?“

„Nic. Půjdu do stanu.“

„Pane, jídlo.“ Dovnitř vejde voják s podnosem plným jídla.

„Mohl jsem se najíst s vámi a udělám to!“ Popadne tác a vyjde k ohni. Má právě toho dost. Nejsou na velké výpravě. Posadí se k jednomu z ohňů. Tác odloží. Opět jako tolikrát předtím si uvědomí, že mu tenhle život chybí. Podívá se po Tíralovi. Je mimo světla ohně, ale on ho vidí. Dívá se před sebe. Vrátí se? Proč tak hazarduje? Zamračí se.

„Víno?“ někdo se optá. Nastaví pohárek. Napije se. Uvědomuje si svou mrzutou náladu. U některého z mnoha ohňů někdo zanotuje starou baladu o lásce nesmrtelnice k lidskému člověku, který ji nemůže lásku opětovat, protože miluje jinou, lidskou dívku. Melancholie se vznáší nad táborem, když někdo jiný zanotuje podstatně něco veselejšího. Aragorn chvilku naslouchá a vzpomíná, kolikrát takhle byl s vojskem nebo jenom sám. Zasní se. Nejhezčí chvilky byly, když klid a oni byli sami dva s Legolasem. Ale těch nikdy nebylo moc. Tehdy byl spokojený. Zvedne se a jde k Tíralovi. Postaví se vedle něj.

„Zatím všechno v pořádku, pane.“

„Jsem rád. Jak se to stalo?“

Tíralo se na něj podívá. „Byla to obyčejná hlídka, která na ně narazila. Pronásledovala je. Nikdo nevyvázl živý. Král Thranduil vyrazil s vojskem, ale oni utíkali. Uvědomil si, že je musí dostat.“

„Legolas?“

„On je vypátral. Unikli nám skoro, ale to co mu Jezírka temného lesa vzali, to mu vynahradili. Dlouho se učil.“

„Chápu.“ Položí mu ruku na rameno. „Děkuji.“

Tíralo se pousměje, ale potom zvážní. Aragorn odejde do stanu. Co má jiného dělat? Odpočine si. Odkryje plachtu a vejde dovnitř. Lehne si na připravené lůžko, aniž odloží zbroj, i když je to nepohodlné. Jsou ve válce. Dívá se na látku stanu, naslouchá větru, který se do do něj opírá. Přetočí hlavu ke vchodu. Uvědomí si, že očekává, že sem Legolas vejde.

„Je na hlídce,“zamumlá. Možná to mu pomohlo a nakonec usnul.

Legolas zatím mlčky pátrá vším, co má, po nepříteli. Už dřív dokázal vycítit různé věci, ale teď je to daleko jasnější, ostřejší. Uklidněn se vrací k táboru. Podle vůně najde Tírala.

„V pořádku?“ optá se ustaraný hlas jeho druha.

„V pořádku. Jen uvažuji, jak se propletu mezi těmi všemi vojáky.“

Tírala to překvapí a potom se rozesměje. Líbezný zvuk jeho hlasu se nese táborem. Ti, kteří ho zaslechnou, okouzleně zvednou hlavu. Podívají se jejich směrem. „Mám tě snad dovést?“ Ví, že Legolas to šmahem odmítne. Když si vzpomene na modřiny, které měl po celém těle. Celé město sledovalo jeho zarputilost, jak se učil nejdřív palác, potom město a nakonec lesní stezky.

„Zvládnu to, Tíralo.“

„Já vím. Budu tu hlídat. Proč vlastně chceš jít dovnitř?“ Legolas se podívá doprostřed tábora, kde je stan. Proč asi, Tíralo? Jsi hlupák.

„Vystřídáme se, proto si odpočiň.“

„Nejsem mrzák,“ ohradí se prudce. „Promiň.“ Tíralo přikývne. Nechápe, proč na sebe klade tak vysoké nároky, i když možná má to co dělat s Gondorským králem. Pak si ale vybral velmi dobře. Tváři se obrátí k směru, odkud by mohlo přijít nebezpečí.

Legolas se nadechne. Musí to dokázat a musí to dokázat suverénně. Snaží se vycítit teplo, podle hluku poznat, kde jsou lidé. Málem sám vyjekne, když na někoho šlápne. Dřív, nemusel nic dělat, ale teď… Přemýšlí, zda stan je už blízko. Největší problém mu dělají předměty, které nevydávají zvuky. S rukou nenápadně před tělem se snaží odhadnout, kdy bude u cíle. Na chvilku zastaví. Uvědomí si, že se vojáci chystají k spánku. Je rád, protože to bude mít snazší. Udělá krok a málem zaúpí, když si uvědomí, že je to látka, jejíž jemný pleskot ve větru přeslechl. Oddechne si. Zaposlouchá se, zdá se někde neozve smích. Ale kromě koní, chrápání, nic neslyší. Rukou sonduje stan.

Aragorn zvedne hlavu, když uslyší podivný zvuk. Napřímí se a pomalu vytáhne Narsil. Přimhouřeně sleduje látku. Někdo tam je.

Legolas nadává. Zastaví se a stojí. Rukou se stále dotýká pevné stanové látky. Narazí na vchod. Konečně. Odsune ji, když se uhne.

„Legolasi!“ vykřikne šokovaný Aragorn. „Není ti nic?“ Jak se mohl tak uhnout? Byl to okamžik! Vzápětí se rozezlí, že k němu chodí.

„Estele, přišel jsem ti podat hlášení.“ To uhnutí bylo jednodušší než se sem dostat. Uvědomí si Aragornovu vůní. Je promísená spánkem a na něj působí jako droga. Udělá dovnitř krok a látka zakryje vchod. Aragorn rozsvítí světlo.

„Nepotřebuji světlo.“

Aragorn si připadá hloupě. „Ale já ano. Našel jsi něco?“

„Nic nás neohrožuje.“ Chtěl by se posadit, ale je to další neživá věc.

Aragorn k němu přistoupí, položí ruku na tvář a hladově ho políbí. Legolas překvapen nic neudělá. Když se vzpamatuje, je konec. „Nebudu se omlouvat. Chtěl jsem to udělat.“

Legolas přikývne, natáhne ruku a zkoumá před sebou předměty.

„Jestli se chceš posadit, potom…“ Vezme ho za ruku a vede k svému lůžku na zemi. Legolas se posadí a ihned si uvědomí, kde sedí, protože Aragornova vůně je tu výraznější.

„Estele.“

„Co je?“ prohlíží svého přítele. Co jsme? „Co jsme?“

„Co jsme?“ nechápe světlovlasý elf. Zamračí se, když ucítí ruku na čele. „Nerozumím ti.“

„Přátelé? Známí? Milenci?“

„Dal bych přednost tomu poslednímu,“ zašeptá. Nemůže tomu uvěřit, když ucítí ruce na hrudi. Plášť najednou zmizí. Odejde, ale potom ho cítí blízko sebe. Natáhne ruku a sevře pohár.

„Trochu vína?“

Legolas se pousměje. A on si myslel, že… napije se, když ucítí rty a polibek, který z něj smývá chuť vína. Pootevře rty. Bláznovství. Nemůže odolat.

Aragorn nechápe sám sebe. Je uprostřed válečné výpravy a on tu svádí Legolase. Uvědomí si, že je mu to jedno. Pohladí ho po hebké tváři. „Toužil jsem po tom, těšil se celou dobu. Chybělo mi to. Ty jsi mi chyběl, Legolasi. Nechápu, co tu děláš, co dělám já, ale chci se milovat. S tebou, s nikým jiným.“

Legolas se pousměje. Odloží víno a dotkne se jemně zarostlé tváře. Prsty sklouznou ke rtům. Nikdy je už neuvidí, ale může se jich dotýkat. Stále ještě je může prostřednictvím doteků zkoumat, ochutnat. „Já taky.“

„Budeme muset být potichu.“ Legolas si ho k sobě přitáhne a pošeptá do ucha. „Umím být velmi tichý, víš.“ Aragorna jeho dech vzruší i dlouhé prsty, které ho hladí. „Proč máš na sobě zbroj?“

„Protože je válka. Rád bych… Když jsem vedle tebe, zapomínám se.“ Legolasovi je líto, že ho nemá u sebe, ale chápe ho. Zvedne se. „Nechoď.“

Legolas se u vchodu do stanu zastaví. „Jestli zůstanu, skončí to jediným možným způsobem.“

Aragorn odhodí pohár. „Já vím.“ Přejde k němu a zastaví ho. Přitáhne si ho do objetí. Nerozumí sám sobě. Legolas si tiše povzdechne. Je to nádherné, jak se opírá o svalnaté tělo.

„Stýskalo se mi. Měl jsem s tebou odjet hned.“

„A nenáviděl by ses za to,“ zašeptá s jemným kousnutím na krk.

Legolas zvrátí hlavu. Hříšné a nerozumné. „Hříšné a nerozumné.“

Aragorn nic neříká. Pustí ho a začne svlékat. Legolas rozjitřený jeho polibky čeká. Nemůže se dočkat, až ho opět ucítí na své kůži. Hbitě se svlékne. Přistoupí k světlu, které zhasne. Aragorn se po něm ohlédne. Přikročí k němu, pohladí rychlým pohybem bok. Zasténá a potom zmlkne.

„Jsi stále oblečený.“ Aragorn ze sebe stáhne tuniku a přitiskne k němu. Nemohou se toho prostého doteku nabažit. „Jsem rád, že jsem zde, u tebe.“

„Já taky.“ Oddálí se od něj a začne ho rafinovaně líbat. Legolas chtivě otevře ústa a on do nich směle vklouzne. Ruce jim bloudí po svých tělech i toho druhého Nemohou se nabažit doteků, které jim chyběly. Legolas se odtáhne a potom poklekne. Ruku položí na tělo. Břicho. Vnímá stažení svalů. Sklouzne níž, prsty se zapletou do jemných chloupků. Zatáhne je, jen tak pro radost a potom ho jemně obejme.

Aragorn mu vyjde vstříc. Přesně to potřeboval. Legolasova ruka ho tře, zatímco jazykem ho olizuje. Zamručí.

„Cože?“ optá se Aragorn, ale ani o tom neví. Legolas zvedne hlavu, olízne si rty. Je mu líto, že nevidí jeho tvář, ale jeho vůně říká za vše a chuť taky.

„Miluji tvou chuť.“ Opět ho vezme do úst, když ucítí ruku ve vlasech, která se dožaduje toho víc a víc. Zrychlí své pohyby. Aragorn zasténá se sevřenými rty a vystříkne. Tělo mu zmalátní a on si uvědomí, že je mu dobře. Legols k němu zvedne hlavu a on ho políbí.

„Neznám větší rozkoš.“ Spokojený úsměv je mu odměnou.

„Myslím, že…“

„Lehni si.“ Dovede ho k lůžku, kde si Legolas lehne. Aragorn ho hladově přesto něžně pozoruje. Jeho útlou, ale a přesto silnou a mrštnou postavu. Je jako kočka. Líbí se mu, jak tam leží.

„Je na mě něco?“

„Proč?“

„Díváš se. Cítím tvůj pohled.“ Natáhne ruku a obemkne mu rameno. Sklouzne níž k ruce, kterou vezme do dlaní. Má rád tu drsnou a přesto jemnou ruku. Pohladí ho bříšky prstů.

Aragorn vezme pro změnu a políbí ho dlaně. Nakloní se k němu a přitiskne se k němu. Rukama hladí odhalené tělo. Krásné. Jiné než Arwenino. Zastydí se. Proč si na ni vzpomněl. Odežene myšlenky.

„Vždy bude se mnou,“ najednou z něj vypadne.

 Legolas se zarazí. „Já vím. To je tvoje skutečná láska.“

„Ne, to ne. Nechápu, proč mohu milovat vás dva, ale přitom jinak?“ vyrazí ze sebe zoufale. Legoals pozná, že ho trápilo hodně dlouho. Mlčí. „Promiň, už nebudu o tom mluvit.“

„Ne, polib a nezapomeň.“ Aragorn pochopí. Je šťastný a zároveň se mu ulevilo. Políbí ho na rty. Hladově a krátce, zatímco ruce sklouzly ke klínu, který ho čeká. Zálibně na něm spočine. Je překrásný. Legolas sevře víčka, když ucítí ruku v klíně, jemný dech a nakonec teplá ústa. Zasténá, když si připomene, kde je. Jednou se nebudou omezovat, ale to je ještě daleko. Tělo se mu napne a on znovu poznává hvězdný svit v šedých očích. Na chvilku, jako by se protrhl mléčný závoj a on znovu viděl klidný, ale nesmírně spokojený výraz. Vzápětí se vše ztratilo a on si uvědomuje pod sebou pokrývku, ruce na svém těle a něžné polibky.

Aragorn si k němu lehne, přivine si ho k sobě. Oba mlčí.

„Zítra budeme bojovat.“

„Ano, vím to. Napadlo mě to, kdy jsi sem přišel.“ Nadzvedne se na lokti a dívá se do věčně mladé tváře. Legolas k němu pootočí hlavu, když vycítí jeho upřený pohled.

„Chtěl bych vidět tvou tvář, oči, ale musím odejít.“

„Můžeš zůstat.“

Legolas se zvedne. „Ne.“ Natáhne ruku, když si uvědomí, že je to bláznovství. Sevře ruku.

„Něco se stalo?“ Chápe ho, proč chce odejít, ale nesouhlasí s tím. Možná má pravdu. Měl by jít spát a s Legolasem po boku, by to bylo vše jiné než spánek.

„Ano. Prosím tě, můžeš mi najít oblečení?“ přizná svou nedokonalost a je mu smutno. Uhne očima, protože něco neumí. Tak samozřejmou věc.

Aragornovi to dojde. Usměje se. „Obleču tě.“

„Cože?“

„Obleču tě.“ Má nesmírnou z toho radost a ihned začne shromažďovat Legolasovy svršky. Položí je na hromádku a podívá se na nahé tělo. Rukou se dotkne pohlaví. Olízne si rty. Je blázen, ale chtěl by ho opět mít v ústech, sát jeho moc.

„Ty máš radost.“

Aragorn neurčitě broukne. „Kalhoty.“ Legolas se dotkne jeho ramene. Je to nezvyklé, je to divné, ale líbí se mu, jak se o něj stará. Popravdě nejspíš se bude muset později sám o sebe postarat, protože má rozhodně nenechavé ruce. Nebo snad nepokojné. Jak to, že si toho nevšiml dříve?   

„Hotovo.“ Smutně se podívá po oblečeném Legolasovi.

„Jenom dobře, Estele, protože nejspíš bys mě musel zase svléknout a zase obléknout.“ Přistoupí k němu a políbí na rty. „Dobrou noc, má lásko.“

„Počkej, co bude?“

„Válka.“ Látka u vchodu se nadzvedne a spustí. Aragorn se za ním smutně podívá, ale potom se usměje a lehne si na lůžko. Je ještě teplé do Legolasová tepla a voní to jejich milováním. Miluji ho, Arwen. Možná trochu jinak, ale ty jsi to věděla. Jenomže je elf, stejně jako ty. Bude se mnou, pokud bude chtít, ale já jsem smrtelný. Nemohu odjet s ním. Chci, aby byl šťastný. Měl bych ho poslat pryč. Ale chce zůstat se mnou? Přestávám tomu věřit, ale mé srdce říká, že mě miluje stejně jako já jeho. Mám ti být vděčný, že jsi mě za ním poslala?

„Arwen,“ sklouzne mu z úst. „Co mám dělat?“ Nikdy nebyl tak nerozhodný jako s Legolasem. Vždy přesně věděl, co má dělat. Vždy věděl, a najednou neví. Váhá.

Legolas vyjde ze stanu. Nadechne se a pustí se na pouť mezi ohništi už značně pohaslými a lidskými těly. Dvakrát šlápne na něčí těla, omluví se, ale dotyční se pod lehkonohým Legolasem sotva pohnou.

„Přežil jsi to?“ řekne na hlídce Émoer.

„Ano, ale není to snadné. Dělá mi to ještě problémy. Je tam něco. Cítím to.“ Émoer nic neříká. Stojí vedle sebe a až do rána kontroluji temnou sílu, která se před nimi zvedá.

Ráno se v klidu najedí, osedlají koně. Tuší, že jedou do bitvy. Koně tiše frkají, muži mlčí. Natahují na sebe zbroj, kontrolují zbraně, řemeny, sedla. Legolas hltá svými smysly postavu Estela. Je uprostřed své armády. Miluje ho, ale budoucnost jsou jako neviditelné sny, které se mění. Stačí jeden šíp, jedno seknutí, jedno slovo a oni spolu nemusí být.

Odpoutá se od myšlenek, sní elfský chleb a tiše skoro něžně pískne. Kůň, který stojí stranou, zvedne hlavu a poslušně jde za pánem. Legolas překontroluje řemeny, sedlo. Vyhoupne se do sedla. Čeká na jejich vůdce. Za chvilku už jedou vstříc osudu a tomu, že ne všichni se vrátí domu. K polednímu narazí na jiné vojsko.

„Vítej, králi Thanduile.“

„I ty, králi, omlouvám se za vpadnutí do tvé země, ale když jsem odjížděl, přisahal jsem, že budu Temné elfy pronásledovat až na kraj světa. Je mi líto, že zrovna tvé hranice postihlo toto nebezpečí.“

„Netušil jsem o tom, musela vzniknout nedávno, protože jsem své hranice zkontroloval. Děkuji za upozornění a za pomoc.“ Elfové a lidé se zařadí vedle sebe. Vepředu jede Thranduil s Aragornem a za ním Legolas, který je pozoruje.

 

Nad bojištěm se vznášejí temní ptáci, kteří naříkavě prozpěvují hladovou píseň. Pach krve proniká zemí a svlažuje kořínky trávy. Do daleka je slyšet nářek zraněných a tichý odchod mrtvých. Léčitelé procházejí mezi těly a dotýkají se těl a říkají, zda přežije či ne. Uprostřed toho je na největší hromadě mrtvých muž v červené zbroji s vyhaslým zrakem. Na rtech krutý úsměšek. Z prsou mu ční šíp s bělostným peřím.

„Je konec.“

„Dokud se neobjeví další Temný elf.“ Tři postavy stojí, dívají se na nepřítele, kterého porazil svým šípem Legolas. „Musíš králi Elestore dobře hlídat zem.“

„Odcházíš?“

„Ano, ale budu tu, dokud to půjde a dokud to půjde, budu je pronásledovat. Můj syn Legolas ti bude nápomocen. Doufám, že ti to nebude vadit.“

Aragorn chce něco namítnout, ale nic neřekne.

Legolas se k němu otočí. „Můj otec chce, abych zde pobýval jako vyslanec.“

Aragorn se zarazí. Podívá se do jeho tváře. Usmívá se, jako by něco věděl.

„Budu rád a tvůj pobyt zde nebude omezen.“ Neví, jak se zachovat. Jakmile ho viděl, tělo si vzpomnělo na noc. Sladká vzpomínka bolestivě se do něj zakousla, stejně jako slova na rozloučenou. Opustil ho v hněvu, zanechal ho, zatímco měl mu pomoci. Teď je tu opět a chce zůstat, ale chtějí to oba? Milovali se opět, ale opět otázka budoucnosti zůstala nevyřešená. Naráz pochopil, že mu Thranduil svého syna předává. Uvědomuje si, kde je, co se stalo, kolik jeho mužů se nevrátí domu, ale on je šťastný.

„Já…“

Thranduil ho zarazí. „Byl jsem proti, ale splním jeho přání. Zůstane s tebou.“

„Otče, musíme to zrovna probírat tady?“

„Ano, protože jsi dokázal, že jsi ho hoden a ty taky Estele. Právě tady na poli smrti se nejlépe pochopí, čím je láska. Chraňte ji, chraňte se navzájem.“ Vezme je za ruce a spojí je. „Ale nejdřív se musíme postarat o naše mrtvé a zraněné.“

„Děkuji ti, Thranduile.“ Ten se pousměje. Byl proti tomu, ale utvoří pár a Estel ochrání jeho syna. Miluje ho, protože to viděl v bitvě, kdy ho hlídal víc než sebe sama. Když se vzdaluje, aby vydal příkazy, zaslechne vyznání.

„Miluji tě a zůstanu tu do konce.“ Oba vědí do jakého konce.

„A potom?“

Legolas podívá se směrem k moři, vzpomene si na zpěv racků, na touhu, kterou pocítil a která ho neopouští. Země neumírajících musí počkat, ale jednou postaví šedou loď a odjede, ale to bude za dlouho. Potom? Zatím bude snít neviditelné sny plné štěstí a až ta chvíle nadejde, odjede za hlasem srdce. Jeho vzpomínky uzamknuté v srdci ho budou hřát. Zůstanou věčné.  

Konec

Komentář

 

Komentáře

Přehled komentářů

Amater, já tě miluju...

(LoLo (anime-a-povidky.blog.cz), 19. 11. 2010 21:24)

...a teď pozoruju, že to tu už někdo napsal. Sakra. Chtěla jsem být originální a zároveň to byla první slova, která mě napadla...tohle, tohle nemá hodnotný komentář, stejně jako všechna tvá díla..snad jen, děkuji, za to, že jsi, za to, že píšeš...=)

Krásné!

(Rowene, 19. 11. 2010 21:12)

Má to přesně tu takovou trochu tklivou atmosféru Pána prstenů, úplně jsem slyšela hlas Aragorna...moc se mi to líbilo.

Ja Te milujuuuuuuu Ami.

(saia, 19. 11. 2010 20:00)

Pises krasne,uzasne,a az nebezpecne sa do Tvojich pribehov ponaram...a to je to coho si vazim a cenim na poviedkach.Uplne ma vtiahnu do deja.Az tak ze zabudam na cokollvek co sa okolo mna deje.Nadhera.dakujem.

:-)

(Simča, 19. 11. 2010 19:52)

Krásná povídka, všechny části jsem zhltla najednou. Přiznám se, že tyhle dva jsem nikdy nepárova a to moje fatazie pospojovala už kde koho. Přeju ještě mnoho dalších nápadů, které moji fantasii rozjedou na plně obrátky 3-)