Shounen - ai povídky

Ve jménu Říše

2.

Nová totožnost

„Začínám na ten psací stroj žárlit, Amine,“ řekne Max a rázně postaví před Ethana talíř s jídlem. Ryba, vařené brambory a zelenina. Ethan se právě dívá do stroje a snaží se opravit slovo.

„Cože?“ zahuhlá. Max se zamračí, a sebere mu stroj, až se nad ním skloněný Ethan o něj praští. „Maxi, co to děláš?“ Tře si bradu. „To bolelo.“

„Jak co? Právě ho jdu vyhodit na smetiště. Stydne ti jídlo, které jsem pro tebe udělal.“ Ethan se začervená. Dobře ví, že od té doby, co začal psát, trestuhodně zanedbává svoje povinnosti. Rychle si přitáhne talíř a začne do sebe usilovně házet jídlo.

„Hlavně se nezadus,“ podotkne pochmurně Max se strojem v rukou. Otočí se a odnese ho do obývacího pokoje. Za chvilku se vrátí a vezme si svůj talíř.

„Je to moc dobré, Maxi. Opravdu. Já vím…“ mumlá s plnou pusou, polkne a raději přestane jíst „…že zanedbávám své povinnosti.“

„O ty mi nejde. Horší je, že zanedbáváš mě!“ Ethan vytřeští oči.

„Jak to myslíš? Vždyť jsme se spolu milovali včera a bylo to hezké nebo ne? A dnes ráno, to jako nebylo nic? Já vím, spěchali jsme oba, ale kdyby budík zazvonil včas…“

„Hm,“ zamručí neutrálně Max a Ethan se zamračí. „Nemyslím tím ložnici a nebuď vulgární.“

„Co je na sexu vulgárního?“ nedá se odbýt Ethan. „Mám ho rád.“

„Za to může tvoje francouzská povaha.“

„A ty jsi zase příliš upjatý!“ oba na sebe pohlédnou a začnou se smát. „Opravdu tě zanedbávám?“

„Ale ne. Jen mi schází večerní povídání, společné čtení knížek a podobně. Mám pocit, že s tím psaním se všechno někam vytratilo.“ Ethan posune kousek ryby po talíři a nesměle se usměje. Max roztaje. Miluje jeho chlapecký úsměv. Kdo ví, čím vlastně dobyl jeho srdce a zapsal se do něj. Možná tím úsměvem.

Měl ho tehdy nechat zabít, nebo zavřít, nebo deportovat na nucené práce, jak mu velel instinkt. Neudělal ani jedno z toho, co chtěl. Místo toho svěřil svůj život do jeho rukou. Byl blázen. Jediná nelogická věc, kterou tehdy provedl a která mu zachránila kůži.

„Dopsal jsem první kapitolu,“ ozve se nesměle Ethan.

Max poposedne. Najednou je zvědavý, ale nepřizná to. Chce vůbec vědět, co Amin píše? Nemůže se pořád rozhodnout, jak má k tomu psaní přistupovat.

„Opravdu? Gratuluji.“

Ethan ztuhne. Je Max opravdu tolik nešťastný, když píše, co zažil, nebo to předstírá? Nerad by dělal něco, co nechce a zvlášť, když se to týká jejich společné minulosti. Možná je pro něj víc bolestná, než pro něho. Přece jen - on patří ke  straně, která vyhrála válku. Max musel odejít z rodné země. Půdu a statek jim zabrali, prostřední bratr je mrtvý a nejstarší přežil jen zázrakem. Přestane psát. Nechce vidět na jeho čele chmury nelibosti.

„Ozval se někdo s nějakou klisnou?“ Max chvilku přemýšlí, proč Ethan z ničeho nic změnil téma.

„Ještě ne, ale pošta není zrovna rychlá a taková věc, to chce čas. Víš, chtěl bych stejně rozmazleného Bubiho jakým je teď. Já… Snad někoho najdeme.“ Nadějně se usměje.

„A není to jedno, jestli bude takový nebo makový. I zvířata mají osobnost jako lidé. Ber to tak, že v něm bude kolovat jeho krev.“

Max se usměje. „Máš pravdu. Je škoda, že prší.“

„To ano. Prší.“ Tehdy, když se dostal do Paříže, taky pršelo.

„Opět vzpomínáš?“ Byl by raději, kdyby Amin nepsal, ale zjišťuje, že to nepůjde. Nejspíš to musí napsat. Možná v něm zůstalo za ta léta víc, než tuší. Čtyři roky strachu z odhalení, strachu o sebe, o sousedy. To všechno by poznamenalo každého. Nebude mu bránit ve psaní. Pomůže mu svými vzpomínkami. Možná to bude lepší a oni se snadněji smíří s tím, co se stalo. Vyrovnají se s minulostí a konečně začnou žít přítomností. Jediný, kdo zvládl minulost je Bubi. Zadívá se z okna. Šedo a tady v osvětlené kuchyni je útulně. Před válkou takovou chvíli zažil ve svém rodném domě a od chvíle, co narukoval… nepatrně zatřese hlavou.

„Promiň mi to,“ zaslechne Aminův provinilý hlas. „Nemohu si pomoci, ale ten nápad ve mně něco oživilo. Některé věci, které jsem zapomněl.“

„Ve mně taky.“ Max se zvedne a připadá mu, že je mu snad sto let a ne teprve čtyřicet. Jenže to co prožili, by přidalo na letech každému.  Vezme svůj a Amiho talíř.

Amine - Ethan. Někdy ho ta láska k němu až bolí. Nebýt války, nikdy by se nepotkali. Má být vděčen válce? Asi ano a stejně, jak je jí vděčný, tak ji i nenávidí.

Ucítí ruce kolem ramen a Ethanovo tělo, které se k němu tiskne. Povzdechne si a odloží talíře do dřezu. Otočí se k němu a obtočí ruce kolem krku. „Pomiluješ mě?“ zašeptá z ničeho nic. Vnímá touhu, která se v něm zvedá, a třepotající jazýčky chtíče ho lechtají po celém těle. Potřebuje cítit Amina a jeho doteky, rty na svých a blízkost jeho těla. Potřebuje vědět, že je tu s ním a on neví, jak jinak to udělat.

„Tady?“

„Nikdo tu není,“ vyskočí na kuchyňskou linku, odsune co nejdál talíře a začne si rozepínat košili. Ethan k němu přistoupí a vtiskne se mu mezi nohy.

Tak jsem si nakonec našel intimního přítele, pomyslí si Ethan. Přál si to tehdy na té pláži u Dunkerque, kdy do města bušilo dělostřelectvo s letectvem a každou minutou mohl být mrtvý. Jen netušil, že se jím stane jeho protivník, se kterým bude tančit smrtelný tanec celé čtyři roky.

Přitiskne se k němu a dotkne se zvoucích rtů. Zaslechne tichý sten touhy. Jeho, mojí, čert to vem!

4. 6. noc, Dunkerque

Zima. Pohne se. Bože, má pocit, že všechny kosti v těle má polámané.

První, co si uvědomí, je písek. Sevře ho a zrnka mu proklouznou mezi prsty. Jak dlouho tu ležel?

Snaží se zvednout, když si uvědomí světlo. Vzhlédne. Zářivá světlice na tmavé obloze. A další. Vítězné světlice německých vojsk. Jsou blízko, uvědomí si vzápětí, a dobývají ulici po ulici, protože se někteří stále brání. Posadí se a zatřepe hlavou. Musí se dostat do města a pak pryč. Nechce strávit válku v nějakém špinavém zajateckém táboře, kde uvidí jen tváře svých věznitelů a svých druhů, jak počítají minuty do konce války.

Vstane a upadne. Tímhle tempem se nikam nedostane. Zvedne se na čtyři. To půjde, pomyslí si a po čtyřech se blíží do města. I když možná ten tábor nebude špatný nápad, vysíleně si myslí a pozoruje písek pod sebou. Možná by měl dojít k Červené karkulce a zůstat tam, dokud nepřijdou.

Jak jednoduché. Jak svůdná představa.

Ne, to by mě otec seřezal ještě víc, než za ten idiotský vstup do armády. A pak, dobrodružství volá. Možná by mohl projít Francii a dostat se k některému z ještě neobsazených přístavů a dojet do Anglie. Maminka by měla radost, že její dřina s francouzštinou aspoň k něčemu byla.

Odbočí od směru Červené karkulky. Podepře zeď. Prosím nespadni, pomodlí se a sune se podél ní k domu, který se zdá být v pořádku. Otevře branku a vejde dovnitř. Sevře kliku a je překvapený, že se dveře lehce otevřou. Jenže kdo by v dnešní noci zamykal? Vejde dovnitř a tápavě začne prohledávat dům. Je prázdný. V kuchyni ze stolu sebere kus staršího chleba a začne jíst. Lahůdka.

Vyjde úplně nahoru, až do podkroví a vyhlédne ven rozbitým oknem. Pod botami mu křupe vysypané sklo. Rozhlédne se. V odlesku svíčky, kterou sebral s kusem chleba v kuchyni, vidí kufry, nějaké šaty a bedny, dřevěný rám bez obrazu, harampádí, jak se sluší a patří na dům v malém městečku.

Sejde dolů. Možná něco najde ve sklepě, jako ve sklepě Karkulky, kde našli víno. Jo, to byl mejdan za zvuků palby. S lítostí si vzpomene na vynikající červené víno. Je fakt, že Francouzi mají dobré víno. Zajde ještě jednou do kuchyně, sebere kousek sýra, který objeví po důkladné prohlídce a sní ho. S plným žaludkem je mu hned lépe. Komu asi patří ten dům? Zaslechne výstřely, ale jsou už spíš ojedinělé.

 Začne prohledávat ložnice a pokoje. Možná najde nějaké dokumenty a něco na sebe. Uniforma se v téhle době nebude moc nosit, řekl by a pak, on hodlá přežít válku za každou cenu! Nechce zahynout v cizí uniformě. Popravdě ani v anglické nebo německé. Zaujme ho myšlenka na německou uniformu a pak tu myšlenku zavrhne. Ne, to raději zajatecký tábor.

„Hledáte něco? Sylvino, to je Francouz!“ Někdo zavolá ode dveří a Ethan se prudce otočí. Uvidí staršího muže, už notně prošedivělého, ale stojí vzpřímeně jako voják. Kulaté brejličky na nose a pod ním parádní knír. V ruce drží petrolejovou lampu. Začne na něj drmolit francouzsky a Ethan s potěšením zjišťuje, že mu perfektně rozumí.

Zvedne ruce a ukazuje, že v nich nic nemá.

„Prosím, jen si vezmu normální oblečení a...“ zarazí se, když dovnitř vejde starší paní. Vlasy nedbale svázané do uzlu a na sobě květované šaty s rozpínacím svetrem. Je mladší než její manžel. Prohlédne si ho a pak k němu přistoupí. Odstrčí ho a otevře nejspodnější šuplík. Ethan pozoruje, jak na koberec pokládá složené kalhoty, košile, svetr. Dva páry ponožek. Všechno čisté a vyžehlené. Další šatstvo odloží stranou.

„Berte si to. To je našeho syna. Nevíme, kde teď je.“ Ethan vezme šatstvo, svíčku a zajde se do vedlejší místnosti převléknout. S uniformou pod paží z místnosti vyjde, jako mladý francouzský muž.

„Děkuji moc.“ Starší muž přikývne. „Jmenuji se Jean Baptiste Salacrou a to je moje manželka Sylvine. Tady, vezměte si tyhle doklady.“ Podá mu doklady. Ethan je rozpačitě vezme, když mu muž sebere uniformu. Proč u sebe mají synovy doklady?

„Spálit.“ Starší žena přikývne a odejde. „Byl jsem v první válce a v zajetí jsem strávil půl roku. Stačilo to. Jste teď naším synem a jmenujete se Amine Salacrou.“ Ethan otevře rty údivem. Jeho prostřední jméno je stejné. „Chcete tu zůstat nebo odejít?“

„Raději bych odešel. Kdyby něco, nechci vás ohrozit.“ Jean se pochvalně usměje.

„Byl jsem u granátníků a bojoval u Verdunu.“ Ethan pochopí. Jedna z nejdůležitějších válek první světové. Každý centimetr půdy vykoupen krví.

„Je mi ctí vás poznat!“ Postaví se do pozoru a přiloží ruku k čepici.

„Mně taky.“ Ethan vidí, že svádí boj s něčím, co chce říct a potom si to rozmyslí. „Bude to dlouhý boj.“

„Taky si to myslím.“

Do dveří vejde Sylvina s batohem v náručí. „Jeane. Tady, pro vás. Často jsem balila zavazadla svému muži. Nějaké jídlo a potřebné věci na cestu.“

„Nevím, jak poděkovat.“ Do kapsy schová to nejcennější. Papíry. Sice za chvilku nebudou platit, ale má identitu. Ani ve snu by neřekl, že bude mít takové štěstí.

„Jen se modlete, aby byl Amine naživu. Víc nechceme.“

„Sylvine, určitě je naživu. Přestaň s tím.“

„Omlouváme se.“ Ethan Amine Drake si naloží batoh na záda. Všechno je tak podivné. Setkání, jméno, papíry i ten starší manželský pár, který mu pomáhá a nemusel by.

„Tady, to si vezměte.“ Sylvine sebere z prádelníku knihu a vloží do ní fotografii. „Až ji nebudete potřebovat…“ rozbrečí se a Jean ji obejme kolem ramen.

„Jděte už!“

Ethan přikývne a vyjde ven. Zaslechne německé povely k vyčištění města. Zkusí se dostat na pláž a odtamtud po polních cestičkách pryč. Ve válce poznal, že v obraně města je vždy nějaká díra, kterou proklouzne jedna odvážná myš. A potom se uvidí. Upraví batoh, ohlédne se po domě a vtiskne si ho do paměti.

„Děkuji!“ Nespěchá, protože je to zbytečné. Mohl by tady počkat, ale všechno v něm křičí, ať zmizí. Ti manželé mu pomohli, ale sousedé už nemusí být tak milí. Nedělá si iluze. Je dost dlouho ve válce, aby poznal tu nejhorší i tu nejlepší lidskou stránku. Zbabělost i odvahu, strach i laskavost. Obětování, stejně jako sobeckost. Někdo by mohl německému důstojníkovi pošeptat, že skutečný syn manželů Salacrou je ve válce. Ne teď, ale za den, za dva dny nebo za týden.

Drží se u zdi a ruinami budov se snaží dostat na jižní stranu a co nejdál. Za chvilku je na pláži. Němci sem ještě nedorazili. V dálce zahlédne loď a odolá pokušení skočit do moře a plavat k ní.

Vyrazí rychlým krokem vpřed. Trochu se přikrčí, ale jinak jde, jako by se nic nestalo. Možná by mohl předstírat hluchého? Blbost. A pak, odvážným štěstí přeje. A blbým taky, pochmurně si pro sebe dodá. Neohlíží se za sebe. Nechce vidět, co se děje s městem. Pomyslí si, co se asi stalo s Karkulkou, ale vsadí se, že major Newmann ji úspěšně ubránil. Tedy, že Němce přijal v klidu a oni respektovali červený kříž, i když proč by ho neměli respektovat? Vůbec celá tahle válka je zvláštní. Vyžene myšlenky na válku i její budoucnost. „Teď je teď, Ethane,“ zabručí.

„Amine… to je strašné jméno,“ ale musí si zvykat na novou totožnost, a je rád, že jeho druhé jméno souhlasí s jeho novou totožností.

Vybaví si mapu města a okolí, kterou zná za ty dny, co tu byl dokonale a rozhodne se pro směr Calais. Musí urazit co nejvíc mil. Přemýšlí, jak se dostat do Paříže. Na sever nechce, protože města jsou už obsazena a pak neumí ani belgicky ani holandsky. Přístavy v této době už budou zablokovány a v Paříži by mohl na někoho narazit, nebo získat v podsvětí papíry. Každá cesta, kterou zvolí, bude nebezpečná. Nebo možná by mohl dojít k nějakému menšímu přístavu a tam se nalodit na jakoukoliv loď, která pluje kamkoliv. Nebo v některém ze sousedních přístavů se možná ještě objeví nějaká anglická loď. Ne, jakmile padl Dunkerque, lodě z Anglie přestanou přijíždět, i když velitelství tvrdí něco jiného. A nalézt francouzskou loď ochotnou tolik riskovat, to chce čas a ten on nemá.

Co poznal Němce - tak jsou fanatici do pořádku a brzy budou mít nějakého agenta nebo posádku v každém větším dobytém městě. Jestli už je tam nemají teď.

Svítá, uvědomí si s mrazením a o pár minut později narazí na staré koleje. Zarazí se a proti své vůli se uchichtne. Peníze ještě nějaké má a někdy tyhle prosté věci fungují i v těch nejhorších dobách. Odpoutá se od pobřeží a docela bezstarostně kráčí po kolejích. Uvažuje, do kdy se ho bude držet štěstěna.

Zanedlouho uzří poklidné městečko. Zarazí se a nadechne. Je nejvyšší čas vyzkoušet svoji identitu. Už dávno neslyší zvuky války. Nebýt toho, že je v cizím oblečení, řekl by, že válka neexistuje.

To městečko vypadá poklidně, až ospale a očarovaně na ně hledí. Jde k němu a v skrytu stínu stromu dlouho pozoruje, co se tam děje. Lidé jsou zalezlí, vzduch se chvěje horkem, ale jinak normální život. Vkročí do městečka a nenápadně se rozhlíží. Kočka na plotě zívá, nedaleko štěká zuřivě pes a z malé pekárny se line vůně pečeného chleba. Odváží se dotknout kliky krámku. Zavřeno.

„Otevřou až odpoledne,“ křikne někdo a on se otočí za hlasem. Žena v šátku překříženém přes prsa a uvázaném v pase pleje zahrádku u vchodových dveří protějšího domu.

„Děkuji moc. Nejsem zdejší. Nevíte, kde je železniční zastávka?“

Žena se zvedne od květin a on pozoruje, jak si podepře kříž. Ticho by se dalo krájet a i zuřivě štěkající pes zmlkl. Nemůže pořád mlčet a nekomunikovat s lidmi. Bohužel je na nich závislý. Snad bude mít opět štěstí. Usměje se svým nejlepším úsměvem. 

„Na konci městečka.“ Žena mávne rukou příslušným směrem a skloní se ke květinám. Ethan si nenápadně oddechne a vykročí. Žena se narovná, sleduje ho, jak odchází a pak stočí zrak směrem k moři. Je jí to jedno. Ona musí tohle dodělat a později uvařit rodině oběd. Opět se skloní k růžím.

Ethan klidně pokračuje městečkem, ale ve skutečnosti je v něm malá dušička. Bojí se a proč si to nepřiznat. Strach hlídá jeho reflexy. Bez strachu by zahynul, a když se bojí, je vše v pořádku. Snaží se splynout s rytmem života městečka, i když ví, že to nejde. Příliš mnoho očí ho sleduje, příliš záclon se pohnulo. Nejspíš uvažují, kdo je. Němec, špión, Angličan nebo opravdu jen šílenec, který v této době cestuje.

Dorazí na vlakovou stanici. Klid a mír. Začíná pochybovat o tom, co zažil. O bombardování, o střelách rozrývajících zahradu Karkulky a o pláži s jemným pískem. O mrtvých, o zraněných i o temném studeném moři pohlcujícím lodě. V tom vysoko nad ním přeletí letka bombardérů a on si povzdechne. Žádný sen. Jde k malé budově. Zaklepe na okénko s nápisem Pokladna. Po chvilce čekání se otevře a v něm se objeví francouzský průvodčí s trochu nakřivo nasazenou čepicí a v uniformě. Rychle se upraví.

„Přejete si?“

„Jezdí vlaky?“

„Jistěže jezdí,“ odpoví pyšně a jeho tvář vyjadřuje pýchu příslušníka železnice. V očích má jiskřičky. „Tak, mladý muži, kam to bude?“ Ethan nechápe, proč ho oslovuje mladý muži, když sám není zas až tak starý.

„A kdy pojede nejbližší vlak?“

„Počkejte. No, měl tu už dávno být. Zřejmě má zpoždění. Moc se omlouváme, ale není jednoduchá doba.“

„Jistě. Tak jednu jízdenku do Paříže.“ Dostane se blíž a rychleji k pobřeží a odtamtud se dostane do Anglie.

„La viva Paris!“ nadšeně vykřikne. „Byl jsem tam v zimě i s manželkou Valérií,“ v klidu se opře o stůl a nic nedělá. Sní. „Je veselá, divadla a ty všechny novinky a obchody. Restaurace, šantány a varieté! Noční procházky. Zábava. Kouzlo Paříže! “

Ethan zaskřípe zuby. Je netrpělivý a tohle vykecávání ho nudí. V ten moment si uvědomí, že nemá kam spěchat. Prostě až odjede, tak odjede. Uvolní se.

„Já tam jedu poprvé.“

„Och. Paříž se líbí každému. Musíte zajít do Louvru, zajděte na Eiffel...“zarazí se a zesmutní. Mlčí a vydává jízdenku.

Ethan mu podá bankovky a dostane nazpět. Sedne si na lavičku vedle okénka. „Proč jste se zarazil?“ optá se zvědavě.

„Válka!“ zabručí po dobré půlhodině. Ethan mlčí a vyhřívá se na odpoledním sluníčku. Není potřeba nic víc dodávat.

„Nechcete kousek chleba? Moje žena mi ho udělala víc, než sním.“ Ethan vděčně natáhne ruku k půlce chleba a zakousne se. Měkký domácí chleba a čerstvý sýr s plátkem šunky. Výborné. Nevzpomíná si, kdy naposled tak dobře jedl. Mlčky pojídají a dívají se na krásné počasí.

„Za chvilku je tu!“ prohodí a otočí se dozadu. Ethan si pomyslí, že zřejmě dostal signál nebo zprávu o příjezdu vlaku. Vstane a hodí si na záda batoh. Kabát má pečlivě srolovaný a připevněný. Svetr s ostatními věcmi od Sylviny uvnitř. Zadívá se směrem na sever a zaslechne hluk lokomotivy.

„Merci,“ zakřičí na výpravčího v kase, ale okénko je zavřené. Najednou je ten muž venku s výpravkou pod paží a vyhlíží vlak.

„Kolega Raoul je nemocný, tak za něj zaskakuji,“ objasní mu.

Lokomotiva přisupí a se skřípotem zastaví. Ethan děkovně mávne na toho podivného výpravčího, nebo čím vlastně je. Ani nezná jeho jméno. Možná je to tak lepší. Nastoupí a najde volné místo ve vagonu u okénka. Rád se dívá ven, ale po chvilce si odsedne. Lepší nesedět u okénka. Po zkušenostech z města má strach, se ke sklu byť jen přiblížit.

Batoh hodí nahoru a snaží se najít pohodlnější polohu. Zdá se, že i přestože je válka, lidi hodně cestují nebo spíš prchají. Posmutní, když si vybaví opuštěné domovy a ztracené osoby. Kolem někdo projde a on ho ignoruje. Zvědavost se v některých případech nevyplácí. Ucítí trhnutí vlaku a napřímí se. Pořád tomu nemůže uvěřit. Sedí ve vlaku a vzdaluje se od města, kde zažil devět dní hrůzy.

Po chvilce se uvolní a za omluvných řečí stáhne z poličky batoh. Otevře ho, aby se podíval, co tam přesně má. Do dveří vejde průvodčí a on mu podá jízdenku. Připadá mu to jako další zázrak, že sedí v pohodlném vlaku, který supí od Dunquerke. Možná odvážlivcům opravdu štěstí přeje, pomyslí si.

Vlak po několika stanicích zastaví na velkém nádraží, kde přesedne na další spoj. V čekárně i na perónech je hodně lidí. Někteří apaticky sedí a čekají na vlaky, další se chaoticky snaží získat jakoukoliv informaci o tom, co se děje. Nikdo nic přesně neví. Někteří s batohy vyrážejí ven, aniž by počkali na vlak. S kufry, s věcmi svázanými do dek a ubrusů, na povozech i s kárami. Staří lidé i děti. Ženy v šátcích. Unavení a přece snažící se najít jistotu v chaosu války, která nastala, aniž se jich někdo ptal, co chtějí.

Přisedne si k ostatním, aby počkal na vlak, a naslouchá řečem. Nadechne se, aby zapředl s cestujícími řeč, ale nechá toho, když vidí jejich obličeje. Šedivé s výrazem paniky a nevyhnutelnosti. V očích strach s beznadějí. Smutek se vznáší nad davem jako hnusná tlustá deka.

„Byl v dvacátém třetím,“ zamumlá zničehonic vedle něj starší muž s ustaraným výrazem a beznadějí v obličeji. Ethan polkne. Voják. Nejspíš je mrtvý nebo v zajateckém táboře a uvědomí si jedno. Ve všech tvářích je nejistota, co je s jejich blízkými. Spoustu lidí má v armádě někoho z rodiny, z přátel, známých, nebo se přes jejich území přehnala německá armáda. Žijí ještě? Ptá se každý a obávají se odpovědí, stejně jako to chtějí slyšet.

Uvědomí si, že je v davu snad jediným mužem zralého věku. Skrčí se, když zahlédne některé pohledy, které říkají, kdo jsi?

Čeká, až přijede vlak, který jede jeho směrem. Kolem projde starší žena a nabízí horký čaj. Koupí si ho a s plecháčkem v dlaních přemýšlí, kdy se napije dobrého anglického čaje u sebe doma na pohovce a bude se dívat přitom na oheň v krbu. Konečně přisupí vlak a na nástupišti nastane obvyklý zmatek, jak někteří vysedají a další naopak nasedají. Vmáčkne se mezi další uprchlíky a jejich majetek stěhovaný do nového bydliště.

 V mžiku oka si to rozmyslí a protlačí se tlačenicí zpět. Rozhlédne se a zahlédne vojenskou policii v šedých uniformách a plechovým štítkem kolem krku. Skrčí se a snaží se šourat a vypadat jako starý muž. Má strach. Viděl, co udělali před hodinou s jedním mužem. Připojí se k dalším lidem, na které se nedostalo místo ve vlaku a jde vedle nich. Opět si uvědomí svůj věk. V tuto chvílí by měl být v armádě nebo na frontě. Pousměje se na malou holčičku sedící na káře, kterou táhne žena s mužem. Holčička se usměje, až se jí objeví dva horní zuby. V ruce drží látkovou panenku, kterou k sobě tiskne.

Dostane se s nimi k moři a potom do Anglie.

K polednímu se zastaví a pojedí skrovných zásob. Děti pobíhají okřikováni dospělými podél kolony uprchlíků. Kam vůbec jdou?

„Kam jdete?“

„Na jih.“ Jistá odpověď v nejistých očích. Sní to málo, co dostal a uvědomí si své tenčící se zásoby. Přepočítá si peníze a zjistí, že i těch nemá moc. Bude muset nějak vydržet. Nanejvýš něco splaší po cestě.

Jenže jídlo jako by se vytratilo a vesničky podél cesty odmítají už cokoliv prodat. A když prodají, pak jen za velké peníze. Přemýšlí, proč vlastně neutíkají. Většina uprchlíků je z měst, ale z vesnic v koloně není žádný.

Třetí den pomůže starším manželům s batožinami a dostane za to najíst. Je rád za ten kousek jídla a za povídání, jaké to bylo před válkou. Stojí a nehýbají se. Kolem nich projíždí kolona německých aut. Většina na ně civí a pozorují je jako cizokrajné brouky. I on neodolá, aby si je neprohlédl.

Unavené tváře s hrdými rozzářenými výrazy.

Projeli a oni se hnou kupředu. Pomalu. Začíná ztrácet přehled, jaké je datum a který je den, to už neví vůbec. Pátek, sobota nebo možná pondělí? Konvoj německých vojáků prošel a oni se konečně dali na další pochod. Jdou už nějakou dobu, když jim nad hlavami proletí letka německých letadel. Dvě letadla se zničehonic oddělí a proletí těsně nad nimi. Všichni se přikrčí. Oddechnou si, když si všimnou, že se stroje vracejí. Jeden začne shazovat bomby.

Stejný kvílivý zvuk smrti jako v Dunquerku.

Jedna z bomb zasáhne kolonu. Obrátí se a běží k raněným a k výkřikům bolesti i zoufalství. Když odcházel z nemocnice v Dunquerku, myslel, že už to nezažije. Vyčistit, zašít, obvázat. Mít ty léky, co měl tam. Zbožné přání, které nemůže být splněno. Musí stačit jen plátno a trocha vody. Mrtvému zatlačí víčka. Pláč se mísí s nadávkami.

Dokončí ošetřování, vstane a jde podél kolony. Utrpení. Neustále utrpení a pořád stejné pohledy plné bolesti a otázky – Budu v pořádku?

Nevím! Nevím!

Křičí, ale ústa jsou zamčená. Uvědomí si, že ztratil z dohledu skupinku, kterou doprovázel od začátku téhle pouti. Ustoupí bokem od kolony a pozoruje nekonečného vinoucího se lidského hada, který jde a ani neví kam. Polkne a zavře oči. Nechce to vidět.

„Merci,“ zaslechne a uvědomí si na rukávu ruku mladé ženy.

„Není za co,“ chce říct, ale mlčky stojí a hledí na ni. Měla by být doma, učit se nebo procházet v parku se svým chlapcem a ne na téhle cestě. Žena, spíš dívka se od něho odvrátí a připojí se k muži a ženě s ovázanou paží.

Zařadí se do kolony a tupě jde. Uvědomuje si jen střídání počasí, dne a noci. Jak dlouho už jde, nemá ponětí a ani to nechce vědět. Občas zaslechne francouzské názvy měst a městeček - Amale a další. 

Když zaslechne a zahlédne ukazatel s názvem města Rouen, přepsaný do němčiny, vzruší ho to. Je blízko moře. Přemýšlí, jestli by se neměl odpojit už teď od kolony a jít k moři. Nakonec se rozhodne ještě v ní zůstat. Možná by se mohl dostat blíž k moři nebo na jih a v davu se cítí jistější. Mine ukazatel a cítí, že únava je pryč a on se dívá na svět optimističtěji. Když se dostal tak daleko, vyvázne z toho ve zdraví.

Večer, u ohně, který rozdělali, zaslechne šumot, výkřiky a zoufalý pláč. Paříž padla. Přestane jíst a nevěřícně pozoruje ostatní. Nedůvěra i pochopení a nářek, skleslost.

Paříž padla. Čtrnáctého června německá vojska vstoupila do Paříže, kterou nikdo nebránil. Nemůže tomu uvěřit. Přece se nemohli vzdát. Proč ji nebránili? Vzpomene si na krásu kostelů a chrámů, na památky, Louvre, Eiffleovu věž. Možná udělali dobře, že je vpustili dovnitř.

Zaslechne hádku a dokonce i rvačku. Nevšímá si toho. Skloní hlavu ke krajíci a ukousne z něj. Musí dorazit co nejrychleji k moři a potom domů. Francie bude za chvilku obsazena a potom tu budou úřadovat Němci. Kdo ví, jaký zavedou pořádek. Musí najít jakoukoliv loď, která ho odveze. Zítra vyjde z kolony a zamíří k prvnímu přístavu. Kašle na pocit bezpečí.

S nastupující noci ulehne, když se zničehonic kolona pohne a jde. Spěchají. Probudí se, když zaslechne křik a pláč dítěte vedle sebe. Mají pravdu. Musí jít, dokud mají šanci se někam dostat.

Druhý den v poledne jsou zastaveni. Zahlédne opět šedé policejní uniformy, které začíná nenávidět. Probírají dav a hledají podezřelé. Štěkot psů. Kontroly. Propouštění lidí na další cestu s nejistým cílem. Výkřiky. Chaos, jak se tomu někteří snaží vyhnout a utíkají. Nadávky, stejně jako strach jsou všudypřítomné. Nenávistné pohledy zdušené zbraněmi a štěkajícími psy.

Už se k němu blíží. Uvědomí si, že se nemá kam schovat. V duchu zakleje a obrní se proti tomu, co přijde. Ruka, která ho z davu vytáhne a popožene pryč od kolony. Otočí se za lidmi, které za tu dobu velmi dobře poznal. Pohlédne na zbraň a dopředu. Jdou ke skupince, ve které jsou samí mladí muži. Přešlápne. Co s nimi chtějí dělat? Čekají pět hodin, než si jich někdo všimne. Sedí na trávě a pozorují strážného se psem.

Kontrola batohu a on je důkladně prošacován. Některé úplně svléknou. Nevěřícně se dívá, jak listují knihou pohádek a odhodí ji do prachu cesty. Když je po všem, posbírá své věci a čeká, co bude dál. Prohlíží si ostatní, které odvádějí jednoho po druhém. Odvezou je? Čeká další dvě hodiny, než na něj dojde řada a zatím mezi nimi strach roste. Bojí se, jako nikdy v životě. Hlavní kolona už prošla a kolem procházejí pouze opozdilci a menší skupinky.

Výslechy a k tomu štěkot psů. Zbláznil se svět nebo on?

„Doklady!“ Pořádný štulec, protože je nevytáhl dost rychle.

Roztřeseně mu je podá. Jemu se to líbí, jakou z něho má hrůzu. Má rád moc, kterou dostal a plně ji využívá.

„Amine Salacrou.“

„Ano.“

„Dunquerke?“

„Už jsem tam nebyl půl roku.“

„Proč?“

„Rodiče jsou mrtví a já se snažím dostat k sestře.“

„Kde je?“

„V Paříži. Je těhotná. Studuji medicínu v Rouen.“ Podle papírů je mu 24. Doufá, že mu ten věk sežerou. Zdá se, že jeho pohádku přijali. Sice neochotně… Trochu si oddechne, když si uvědomí, že nemá studentský průkaz. Co teď?

„Kde bydlí?“

„Rue Escudier 200.“ Bydlel tam přítel matky, když byl v Paříži posledně, ale čert to vem.

„Tam je pěkný park.“

„Byl.“ Zákmit sympatie nebo se mu to zdá? Váhání, pomalé listování dokumenty, rentgenová prohlídka a on doslova trne. Bude chtít ten studentský průkaz nebo ne. Nechají ho jít nebo ne? Co mohou udělat? Zavřít ho?

„V Paříži se nahlaste.“

Úleva. „Samozřejmě.“ Prkenně se zařadí do kolony a na chvilku zavře oči, když si uvědomí, že prošel. Smutně přemýšlí, že bude muset dojít do Paříže. Sen o samostatné cestě po venkově Francie, se rozplynul jako duha. Možná by mohl získat nějaké jiné papíry, možná by mu pomohl odboj. Nesni, Ethane, napomene sám sebe a kráčí vedle ostatních.

 21. června kapitulace.

Smutek a oni stojí a netuší, kam se vrtnout. Dostali se před brány Paříže a kvůli frontě stojí. Chtějí jít dál na jih a on se rozhodne pro Paříž. Už má chůze plné zuby. Chce se dobře najíst a ve městě se ztratí a snad nebude tolik v ohrožení života. Možná najde způsob, jak se dostat k moři a domů.

Den po kapitulaci vstoupil do Paříže s malou skupinou lidí, kteří se odpojili od kolony, a kteří se rozhodli zůstat u příbuzných.

Sveze se na povoze taženém koňmi a poděkuje. Chce se dostat do středu města. Vypráví se o velké přehlídce konané na počest dobytí Francie. Netouží vidět pochodující vojáky a sílu, kterou budou předvádět. Chce mít trochu klidu a tady ve velkoměstě bude mít více možností rozhodnout se. Je tu spousta lidí a už si nepřipadá jako rarita kvůli svému stáří. Zesmutní, když vidí chaos v ulicích.

Což o to, Paříž byla tak nějak chaoticky veselá už před válkou, ale teď? Každý si dělá, co chce a on se nediví. Francouzi přestali řídit stát a Němci ještě nestihli dosadit své úředníky. Nebo to bude půl napůl? Něco budou řídit Němci a něco milostivě přenechají Francouzům?

  Snaží se uhýbat pohledem a nevšímat si přeplněných ulic lidmi, kteří mají v očích strach a nejistotu. Mimoděk přemýšlí o tom, kdo to asi byl, kdo řval za tím nákladním autem u výslechu a nakonec umlkl. Zatřepe hlavou. Raději přemýšlej, jak se dostaneš odtud se zdravou kůží ty. Nechceš snad, aby si tě všimli ještě jednou. Snaží se předstírat, že je domorodec, který ví, kam má jít. Bohužel neví nic a bloudí stejně jako zbytek lidí včetně některých německých vojáků. Kam teď?

Peníze pomalu, ale jistě docházejí a on má sotva na chleba. V Paříži byl jen jednou a to ještě u maminčina přítele, který se o vše postaral. Jenže nechce ohrozit sebe ani jeho a neví, jak by reagoval na jeho návštěvu. Tehdy ho přijal pod svoji střechu jen kvůli jeho matce. A i tak si velmi brzy našel ubytování někde jinde.

Kolem projdou smějící se vojáci. Odvrátí hlavu a snaží se zmizet v davu, když ho ti dva vytáhnout a něco melou německy. Zdá se, že pili a jsou rozjaření vítězstvím. Naznačí, že nerozumí a najednou ucítí pěst v břiše a pak už se snaží chránit si hlavu. Nakonec zůstane ležet na zemi a zoufale k sobě tiskne batoh. Nechce, aby mu ho někdo sebral. Když skončí, odplíží se ke zdi a třese se. Ignoruje zvědavé pohledy procházejících Pařížanů. Musí zmizet. Musí okamžitě z města pryč. Byla to chyba přijet do Paříže, ale nemyslel si, že to bude tak hrozné. Zvedne se a zaskučí. Osahá si žebra. Nejsou zlomená, ale budou ho bolet a hezky se vybarví.

Rychle vyrazí, kam ho nohy nesou. Nerozhlíží se napravo ani nalevo a přece ostražitě pozoruje dav. Ještě jeden takový výprask a týden se nehne. A on potřebuje z tohoto města utéci, co nejrychleji. A to jsem si myslel, že v anonymitě velkoměsta se ztratím. Vypadá to, že to bude horší.

Pociťuje atmosféru strachu, která ovládla město. Lidé jsou zmatení a nevědí, co dělat. Bude život s okupanty stejný nebo ne? Někteří se snaží na tom vydělat a postávají na rozích a domlouvají se s Němci. Zamračí se. Kolaboranti nebo se snaží přežít? Po válce a on nepochybuje, že Británie vyhraje, se bude účtovat a zrovna oni dopadnou špatně. Ať se budou snažit si jen zachránit krk nebo vydělat, pro okolí budou těmi, co se paktovali s Němci. Kolem projde děvče zavěšené do Německého vojáka. A ty taky.

Zastaví se v tmavé uličce a přemýšlí co dál. Sedne si na batoh a natáhne před sebe nohy. Je mu blbě. Hnusně, když si všimne páru, který se zastavil u ústí uličky a zírá na něj. Rychle se zvedne a kráčí dál. Možná to jsou nevinní Pařížané nebo naopak Němci. Je mu jedno, kam ulice vede, ale chce být co nejrychleji pryč od hlavních ulic.

Zaplete se do spleti pařížských uliček, které jsou tiché a tmavé. Neví, ve které čtvrti je, neví nic. Lidé tady nejsou, psi nikde a jen občas zafouká vánek, jako příslib něčeho, co nemohou ani Němci ovládat a ochlazuje mu tvář. Vzhlédne k obloze, když se rozprší. Kapka, druhá, třetí a on sejme kabát z batohu, vzpomene si vděčně na svoje adoptivní rodiče v Dunkerque, a obleče si ho. Hledá průchod, nebo výklenek, kam by se mohl schoulit a přečkat nečas. Nemá odvahu zaklepat na dveře a požádat o nocleh. Pochybuje, že by mu někdo v této době otevřel.

Běží malou uličkou, když zahlédne výklenek a vmáčkne se do něj. Kolem jsou narovnány nějaké bedny a on si mezi nimi udělá místo. Svlékne kabát a setřese z něj kapky vody, které na něm uvízly jako drobné krůpěje slz. V žaludku mu zakručí, ale dobře ví, že batoh už zeje prázdnotou, kromě šatstva. Snaží se ignorovat hlad a usnout. Pod sebe podloží kus kartonu a přikryje se kabátem.

Zavře oči, ale má před nimi svoji cestu Francií, rozšklebené tváře vojáků i útěk Francouzů do neznáma. Strach v obličejích lidí i podivnou otupělost a lhostejnost. Fámy, které dovedou rozrušit všechny a chaos, který těží ze situace. Povzdechne si a zasykne nad poraněnými žebry. Zítra ho bude bolet celé tělo a hlavně žebra.  Může jen doufat, že bude schopný přemýšlet, jak se z toho průseru dostat.

Stiskne víčka pevněji k sobě, aby vyhnal obrazy války. Sténající vojáky v lazaretu, hlas, který křičí, že nemůže na loď naložit další vojáky, pohled staré paní na zahrádce, ve kterém jako by se zastavil čas. Přeplněné vlaky s lidmi, kteří ani nevědí, kam odjíždějí. Lidský had táhnoucí se krajinou. Štěkot psů a neúprosné pohledy četníků. Kvílící zvuk bombardérů, které pro zábavu házejí bomby. Obavy, ale i trochu naděje, že se vše vrátí do normálních kolejí. Optimismus zahnaný do kouta pochodujícími vojáky i jejich drzostí. Holínky pyšně kráčející pařížskými chodníky. Zářivé vítězné úsměvy. Vidí to před sebou, stejně jako viděl vojenské kolony táhnoucí se kolem vlaku, když čekal, až přejedou, nebo jeli vedle nich a najednou ho napadne, že ani neví, kolikátého je. Dvacátého prvního nebo druhého? Třetího? Je to jedno, mávne nad tím rukou a únava i zážitky vykonají své a on usne trhavým spánkem, než ho vzbudí křik.

Protře si oči a z ničeho nic k němu něco přiletí. Bouchne ho to a on zaskučí bolestí, jak se mu ty modřiny od pěstí vojáků během spánku rozležely. Chce dotyčnému vynadat od oslů, vyhlédne ze své bedny na zeleninu, a schová se. Nějaký člověk utíká, seč mu síly stačí. Je starší a jen na okamžik zahlédne brýle, vrásčitý obličej, překvapený i uštvaný výraz v očích a pak koutkem oka zahlédne v ústí uličky tři postavy v hnědých bundách, s čepicemi naraženými do čela a řvou: Halt! Ihned na sebe něco hodí a tiše se začne modlit ke všem svatým.

Ti muži jsou  podobní těm od policie a už jen z toho, jak tam stáli a ukazovali na prchajícího muže, z nich šel děs. Temné síly, kterým se promíjí vše, protože jsou temnotou.

Že já nechodil do kostela, zaúpí, když kolem proběhnou. Má strach, že vycítí jeho přítomnost a zastaví se u něj. Ví, jak by dopadl. Další mrtvola, ke které možná někdo sepíše zápisek, totožnost neznámá, pachatel neznámý a založí do desek s prvními oběťmi války. Nebo taky nebude ani to a někdo ho odveze do nějaké márnice, kde ho na náklady státu pohřbí do levné rakve. Bojí se pohnout. Bojí se dýchat, mít jakoukoliv myšlenku a mimoděk v rukou svírá kufřík a batoh.

Zaslechne výstřely. Tři krátké štěkavé výstřely.

Nemají ani tlumiče, prolétne mu hlavou myšlenka. Křik. Kufřík. Zděšeně pohlédne na černý luxusní kufřík, který svírá v náručí.

3.dil - Ve-jmenu-Řise - Běh-o-život