Shounen - ai povídky

Flétna

1.

Zápis

Stejně jako loni  - katastrofický scénář, pomyslí si zoufalá matka a dá pohlavek svému jedinému synovi za bublinu ze žvýkačky, která se mu rozprostřela po celém obličeji. Všude halas. Matky, tu a tam nějaký vyděšený tatínek škrtí ručku svého potomka. Všichni stojí před velkou budovou a snaží se svá geniální dítka zapsat do jakéhokoliv kroužku. Ona o svém potomkovi má jediný názor. Přehnout ho přes koleno a mlátit, až by naskakovaly boule za ušima. Potíž je v tom, že je už o hlavu vyšší než ona a sotva by ho zvládla. I na ten pohlavek se musela natáhnout.

„Stůj rovně,“ zasyčí nevrle.

„No jo, mami. Už to bude,“ odpoví s klidným úsměvem Pavel a narovná se, aby vzápětí opět klesnul do podivného paragrafu.

„Nechápu, proč tady stojím každý rok, a otravuji se s tebou.“

„Protože tajně doufáš, že tvůj jediný syn je geniální a bude slavný,“ odsekne a pohlédne na svoji malou maminku.

„Nebuď drzý! Víš, kolik to zápisné stojí? Nevíš, tak mlč.“

„Vždyť nemusím nic dělat,“ podotkne ledabyle.

„Jo a skončíš někde na ulici v drogovém doupěti a já nevím, kde ještě. Ne, budeš něco dělat. Já dělala balet, dokud jsem…“

„Dělám už deset let to stejné a pokaždé ti řeknou totéž. Bez talentu. Nemohl bych letos…“

„Ne.“

„Zdravím, paní Konopníková. Dnes vám to sluší a vaše Boženka povyrostla.“

Obě děcka protočí panenky a pomyslí si totéž. Už to zase začíná.

„Jakpak jí to jde a kde jste letos byli?“

„V Thajsku,“ úsečně odpoví paní Konopníková a kráčí dál přímo ke stolu ignorujíc přitom frontu.

„Bába jedna.“

„Tak proč se s ní bavíš?“

„Je dobré mít známosti. Bože, ještě tak dlouhá fronta. Koukni, tam nikdo není!“ ukáže z ničeho nic na malou frontičku, která rychle řídne. „Jdeme tam.“

„To bych nedělala,“ řekne za ní vysoká hnědovlasá žena, která drží hubené dítě za ruku a zároveň se snaží zvládnout kočárek. 

„A proč? Nikdo tam není. To je nějaký náročný kroužek?“

„Hudební nástroje. Novej učitel, ale nikdo ho nechce.“

„Nechápu proč. Jdeme.“

„On je teplej,“ pronese důležitě hubené dítě, načež vyfasuje pohlavek od své matky a rozbrečí se.

„Cože?“

Pavel zpozorní a na chvilku přestane žvýkat. Učitel a gay. Snaží se na sobě nedat nic najevo.

„Nechápu, kde to pochytila,“ brání se žena. „Ale slyšela jsem, že je homosexuál,“ řekne hezké a odborné slovo. „A k tomu Japonec.“

„Cože? Tady, Japonec a jak nám proboha bude rozumět?“ Úplně pomine, že je gay, ale Pavla to zaujme ještě víc. Nejraději by už stál v té malé frontě.

„To já nevím, ale prej anglicky. Možná proto je tam tak malá fronta,“ řekne žena a houpe kočárkem. Obě se na sebe podívají hodně skepticky. Každá matka by dala nevím co, kdyby mohla své dítě zapsat na angličtinu. Taky u toho předmětu je nejdelší fronta.

Uvažuje a potom sjede Pavla odshora dolů. Ne. Noviny, rádio i televize jsou plné zpráv o zneužívaných dětech. Nebude nějakému Japonci strkat svoje dítě, i když je větší než ona. Co by tomu řekli sousedé? Je pravdou, že angličtinu by si mohl vylepšit, ale ne. Nikdy. Zůstane tu a pokusí se dostat Pavla opět na hudebku k panu profesorovi Nepomuckému. Je odborníkem a má úctyhodnou pověst.

„A jak se na to přišlo?“ optá se ženy, která se sklání nad kočárkem a snaží se dát dítěti dudlík do pusy.

„Slyšela jsem to z dobrého zdroje. Prej má zámek po starém Voříškovi.“

„Neříkejte!“ On je to spíš statek, než zámek, ale místní tomu říkají zámeček, protože tak vypadá. Pan Voříšek byl známým cestovatelem, ale jak přišel k Japonci, to ví jen bůh. „Vůbec jsem to netušila.“

„To já taky ne,“ mávne nad tím vysoká žena a dál houpe kočár. Dítě vedle ní se klidně posadí na chodník a zívá. „Dozvěděla jsem se to minulý týden. A noviny zase o ničem neinformovaly. K čemu nám jsou?“

Matka se začervená a Pavel se dobře baví. Šéfredaktorem novin je totiž jeho nezodpovědný workoholický otec, kterého vidí jednou týdně. Člověk by řekl, že budou honorace, ale opak je pravdou. Taky kvůli tomu, že otec je novinář, musí sekat latinu a moc nevyvádět. Takže některé věci provádí velmi, ale velmi tajně.

„Hele, to je on.“

Pavel se otočí a zůstane stát. Narovná se a tiše zírá na vysokého Japonce s delšími černými vlasy. Myslel, že bude starý, ale podle jeho chabého odhadu je mu kolem třiceti. Sportovně oblečený a on hltá jeho perfektní postavu i elegantní chůzi. Škoda, že je tak daleko a nevidí mu do tváře.

Odkašle si a strategicky poznamená. „Mami, tamta fronta je, ale fakt menší. Nemůžeme jít domů?“ Nejraději by se vykašlal na nějakou hudebku, ale odporovat matce nechce.

„Cože? Potom, co jsem tu vystála hodinu a ty chceš domů? Kdepak, zůstaneš tady. Jedná se o tvojí budoucnost, ne mojí.“

„Ale mami, on umí angličtinu.“

„Co tím chceš říct?“ zpozorní jeho matka a on zajásá. Má ji. Něco vždy zapůsobí.

„Jen, že bych se mohl zhoršit. Kluci prý říkali, že vyfasujeme Černou můru a ta je velmi přísná. Takhle bych mohl mít zadarmo hodiny angličtiny.“

„No já nevím…“

Nalomená. „Ušetříme peníze.“ Neví, proč na matku vždy zaberou peníze. Ne, že by trpěli nedostatkem. Otec, coby novinář, má dobrý plat a mamka jako učitelka ve školce taky. Minulý týden, mu řekli, že by chtěli další dítě. No, on proti tomu nic nemá.

„Ale on je víš, co je…“

„Ale mami. Nežijeme přece ve středověku. Kdyby něco, jednu mu ubalím,“ napne svaly a snaží se ukázat, že je má velké.

Úsměv a potom přikývnutí. „Jdeme.“ Chytne ho za ruku a vleče do už neexistující fronty. „Kdyby si něco dovoloval, ihned mě a tatínka poinformuješ, je to jasné?“

 Pavel zajásá. Hurá a je vyhráno. Bude předstírat, že nic neumí a hodiny si nějak odbude. Ten chlap bude v pohodě, ale líbí se mu. Až se to dozví Jarda, omdlí. Je fanouškem všeho, co má něco společného s Japonskem. Nutno přiznat, že i do něho to hustí. Možná se o to začne víc zajímat.

„Chtěli bychom se přihlásit!“ řekne rázně maminka slečně, která si z nudy čmárá do bloku. Ta udiveně zvedne hlavu a zatěká očima z maminky na mě.

Pavel se v duchu zasměje. Když se maminka rozhodne, nikdo ji z cesty nedostane.

„Ano. Jméno prosím.“

Maminka ihned zaregistruje pár jmen na papíře.

„Pavel Krátký.“

„Obor?“

„Hudba.“

„Ano, ale já chci vědět nástroj.“

„Aha,“ maminka trošičku zrudne, že ji nějaká slečna upozornila na její chybu. Zakládá si na tom, že chyby nedělá. „Flétna.“

„Dobře. Začíná se ve středu. Do té doby musíte na tento účet složit platbu. Váš učitel bude pan…,“ koukne rozpačitě na přepis jména.

Pavel pobaveně zaregistruje maminčino zlomyslné ušklíbnutí. Samozřejmě nedává na sobě nic znát, ale potom slečnu pěkně zdrbe s ostatními.

„Hikaru Tak… Takahashi?“ dostane ze sebe napodruhé. „Tady jsou informace a účet,“ podotkne nenápadně a přisune brožurku a papír k mamce.

„Děkuji, ale číslo účtu znám. Můj syn je zde přihlášen každý rok. Děkujeme.“

Maminka umí být perfektně zdvořilá. Umí to ze školky, kde musí uklidňovat rozčilené matičky, popřípadě nerudné tatínky malých ratolestí.

„Husa pitomá,“ řekne nevybíravě o kousek dál. „Ani to neumí vyslovit a k tomu je to Takahashi Hikaru. Bože, kde se to učila?“

Pavel neví, odkud tohle vzala. Vždy si myslel, že ji cizina nezajímá. „Mami, jak to víš?“

Ta se shovívavě usměje. „Víš, musíš být připraven na všechno a poté, co máme ve školce i vietnamské děti… Našla jsem si to na internetu. Musím vyhledat, co to jméno znamená. Nejsem, až tak hloupá, jak si myslíš,“ prohlásí pyšně.

Pavel mlčí. Moc dobře si pamatuje dobu, kdy přišly počítače, a otec si jeden koupil. Mamka se ihned rozhodla naučit se to. Nejdřív to vzdal otec a nakonec málem on, ale teď vládne počítači jak rozený pirát. Ihned mu omezila některé stránky, jen co se dozvěděla o nebezpečí chatu, závislosti na počítačových hrách a kontrolovala jeho oblíbenou on-line hru. Nakonec hru vzdal, protože tam nemohl být, kdy ho spoluhráči potřebovali. Snažil se to mamce vysvětlit, ale jako by mluvil do dubu. Na erotické stránky kouká s kamarádem, protože to bylo první, co mu nepovolila. Bohužel Marek má omezený smysl pro erotiku a vyhledává pouze ty, kde jsou ženské. Čím víc, tím lépe a chlap se tam občas kmitne jako nepotřebná kulisa. On by se raději díval na stránky, které jsou zastoupeny mužnějšími zástupci rasy. Bohužel to u kamaráda nehrozí a tak se velmi často nudí. Ale musí přiznat, že je to dokonalé krytí, když se Marek ve škole rozpovídá, co zas prohlíželi. Jeho přestávkové prasečinky jsou proslavené.

„Uvidíme, jak to bude. Kdyby si něco dovoloval, ihned mi to řekneš, ano?“

Maminka má o něj občas až nemístné obavy. Jako by mu bylo deset a ne sedmnáct. Prostě má tendenci na něj neustále dohlížet. Někdy ho to docela štve a někdy baví a čas od času je i vděčný.

„Samozřejmě, mami, ale co když si to vymyslela? Přece jen je z Japonska. Kde by to vzala?“

„I to je možné. Ověřím si to a bude to, ale hlavně, že jsi tam zapsaný. Poslední dobou jsi na flétnu necvičil.“

Pavel zrudne a uhne očima. Co na to říct. „Prázdniny, mami a víš, …“

„Zas jsi někde coural s kamarády. Pavle… aspoň, že se slušně učíš,“ hlesne a zneklidněně se zadívá na svého o hlavu vyššího syna.

Nemá na výběr. Matka a učitelka v domě, to je pohroma. Ještě, že má aspoň pamatováka. Problém je, že učivo je každým rokem těžší a těžší a matka předpokládá, že půjde na vejšku a on to chce taky. Zatím neví, co by chtěl dělat.

Sny o tom, že bude slavným hudebním virtuosem, zřejmě opustila před léty, ale každý rok ho nutí chodit do hudebky. Ne, že by mu to vadilo. Dokonce někdy je rád. Teď chce z něho mít inženýra nebo doktora. Jakoby žili v komunismu. Povzdechne si.

„Konečně doma,“ poznamená, když dorazí po dlouhé cestě autobusem na kraj města. Bydlí ve vilové čtvrti. Dům zdědili po matčině dědovi. Dědeček měl maminku velmi rád. Ke konci života říkal, že vypadá jako jeho nebožka žena. Podle fotografií by jí mohla být. S otcem se ihned pustili do přestavby a teď je to pěkný moderní dům s velkou zahradou a bazénem, čehož využívají jeho kamarádi. Zadívá se na železnou branku, která zavrže a potom na dům. I přes přestavbu si zachoval svůj kouzelný secesní styl.

Projdou cestičkou lemovanou astrami a vejdou do domu. Pavel skopne boty a ignoruje matčin hlas, aby si je ihned uklidil. Vyběhne k počítači. Jediné, co mu matka úplně nezakázala je chat. Možná proto, že ho sama využívá. Zapne ho a zkroutí svoji vysokou postavu na černou židli.

„Au!“

„A uklidit.“

Pavel sebere boty a jde je uklidit na místo. Už dlouho to neudělala, ale když nejsou na svém místě, prostě je hodí dotyčnému na hlavu a je jedno, co zrovna dělá. Jednou mu takhle ve vaně přistála jeho oblíbená mikina, kterou si chtěl vzít na diskotéku. Naštvaný si tehdy vzal jinou. Otec a on stále nechává povalovat věci na různých místech. Ze zvyku jim na hlavu hází pohozené věci, ale není to už tak časté, jako dřív.

Uklidí boty, nakoukne do kuchyně, sebere kus sendviče, který mamka připravuje, uhne plácnutí a vyběhne nahoru.

„Kde seš?“ bliká na monitoru.

„Uklízel jsem.“

„Jasan a jak bylo?“

„Ale, chodím k nějakému Japonci. Prej je teplej.“ Zastydí se, protože on má, co povídat.

„Kecáš!!!!“

„Ne.“

„Pavle, večeře a dolů než vypnu elektřinu!“

„Mamka hrozí, že vypne elektrárnu, běžím, čao!“ Vypne miláčka a seběhne na večeři. Mamka je schopná to udělat a na rozdíl od některých holek ví, jak vypadají jističe.

„Jsem tu.“

„Taťka volal, že se zdrží v práci. Honí uzávěrku.“

„Jako vždy,“ se zabručením se posadí ke stolu a sendvičům.  Mohl by si je vzít nahoru a zbaštit u počítače, ale mamka to nerada vidí, proto každý večer s ní večeří. Moc spolu nemluví, pokud se to netýká školy a známek, ale má pocit, že je ráda, že není sama.

„Tak běž na ten počítač,“ pobídne ho, když dojí a chce pomoci s umýváním nádobí. „Budu ještě chvilku pracovat. Musím připravit…,“ otočí se, ale v kuchyni už nikdo nestojí. Usměje se a zamyslí. Vyrostl až moc rychle a začíná mít vlastní rozum. Už to není, co bývalo. Vzpomíná si jasně na dobu, kdy ji držel za ruku, v druhé flétnu a nadšeně žvatlal, jak se těší na hraní. Čas ubíhá až příliš rychle a ona už není nejmladší, ale stejně zkusí mít druhé dítě. Kolegyně v práci říkají, že v jejím věku je to šílenství, ale medicína pokročila hodně dopředu. Tentokrát by chtěla mít holčičku, ale bude spokojená s tím, co přijde. I gynekolog řekl, že ji nic nebrání v početí druhého dítěte a Vilém, její muž, souhlasil. Příští týden se dozví, jestli je těhotná nebo ne.

Neví, jak to Pavel přijme, ale myslí si, že dobře. Seshora zaslechne hudbu. Určitě zas je u počítače a hraje hry i přes její zákaz. Zanedlouho už mu nebude moci přikazovat. Rozhodne se sám. Už teď se prakticky rozhoduje sám. Domyje nádobí a přejde do obývacího pokoje. Vytáhne fotoalbum s Pavlem a prohlíží si ho. Rok za rokem se měnil. Mimoděk se pohladí po bříšku. Možná už tam sídlí další človíček. Povzdechne si a vrátí album na místo. Poslední dobou hodně vzpomíná, co bylo. Vyjde za ním do pokoje a zaťuká.

„Pavle, chceš něco?“

„Ne, díky, mami. Povídám si s kamarádem.“

„To je dobře a zítra zruším omezení.“

Pavel vykulí oči na zavřené dveře a tiše sleduje monitor. Něco se stalo nebo vzala konečně na vědomí, že mu je už sedmnáct? Bude moci… dělat co chce. Výskne. Bude moci jít, kam bude chtít a sledovat i porno. Uculí se. Bude to fajn a hned tu zprávu napíše Markovi.

Po osmé se objeví Jindřiška a Alice. V devět musí je zrušit, protože se připojili jeho další kamarádi pod nicky Raven a Kosťa Nesmrtelný a nestihá všechny.

Okolo desáté seběhne dolů pro chipsy a colu. Vidět to mamka, asi by mu udělala přednášku o zdravé výživě. Má tušení, že to stejně ví. O půl dvanácté to zabalí, protože musí zítra do školy. První den. Těší se na kamarády, ale rozhodně ne na učení.

***

Příští den s taškou přes rameno a chlebem v puse vyrazí do školy. Je rád, že gympl, na který chodí, je v rodném městě. Spousta jeho spolužáků chtěla vypadnout na intr. Některým se to podařilo, ale co ví, taky přes půlku jich není spokojeno. Cestou sebere Láďu a baví se o prázdninách i o všem možném.

U dalšího domu se přidá Jiřina, která opět jde za nimi s očima v knize, a oni jí dělají hráz, aby do něčeho nenarazila. Ta její vášeň už ji vynesla přezdívku Knihomol a nerudné poznámky učitelů. Někteří nakonec vzdali snahu ji přilákat k jejich výkladům. Mají smůlu, protože je premiant třídy a vždy všechno umí. Někdy, když je ve špatném rozmaru, je dokonce mučí a to se potom všichni baví. Je pichlavá jako ježek a nekompromisní jako soudce Lynch.

„Jiřino, jsme u školy.“

„Fakt?“ probere se a sklapne knihu, aniž ji založí. Zívne si.

„Cos dělala? Rande?“ Jen tak plácá, protože všichni v hloučku před bránou vědí, že četla.

„Četla, co by. Měli byste taky číst. Knihy…“

„Dost!“ zvolá Mařka. Prolézá jen tak tak a většina si myslí, že je to kvůli jejím bujným vnadám. „Nesnáším je.“

„Hele, věděli jste, že Zámeček je obydlený?“

„Já se to dozvěděl včera,“ podotkne Pavel, který se rozhlíží, jestli neuvidí Marka. Sice zbytečně, protože ten jako vždy přijde pozdě, ale chtěl by s ním taky tu novinu probrat. „Včera na zápisném to povídala nějaká ženská.“

„Aaa?“ nechápou ostatní.

Pavel se ušklíbne. „Chodím k němu na flétnu a je teplej!“

„Ty vole!“ výkřiky obdivu a duše se mu tetelí blahem. Opět ve středu pozornosti.

„Aby tě nevošáhaval,“ prohlásí klidně Láďa.

„Hele, na co ty nemyslíš. Nestraš Pavla!“ rozzlobí se Jiřina. Pavel se usměje. Zase brání toho nepravého.

„Jednu mu ubalím a bude to,“ oznámí s přehledem a ukáže svaly. „Mám jít k němu, počkejte, jo, pozítří. Budu vám o něm vykládat.“

„A hele, jak se budete domlouvat?“ se zájmem se zeptá Katty, která k nim přistoupila. Stejně jako zbytek skupinky pořádně zívá.

Pavel přešlápne. Ví, co bude následovat. „Anglicky.“

Smích a Láďův mohutný řehot přitáhne pozornost ostatních hloučků studentů. I vážná Jiřina se usměje.

„Lidi, já chtít zlatou muškou býti,“ zapěje Láďa a zamává rukama ve vzduchu.

„Doufám, že vás ten smích u mě na hodině přejde,“ pronese ženský hlas a všichni ztuhnou. Černá můra -  angličtinářka, kterou nikdy nikdo neviděl v jiném oblečení než černém. „Myslím, že byste už měli jít. Pane Krátký, vy tu zůstanete.“

Pavla doprovázejí soustrastné pohledy a sám cítí, že se mu kolem krku ovíjí oprátka. Bože, co po něm chce?

„Zaslechla jsem, že budete mít hodiny navíc.“

„No, ehm… ne úplně…,“ vykoktá.

„Ano?“

„Jen budu chodit na flétnu a učitel umí anglicky.“

„Pak jen doufám, že toho využijte, abyste nemusel rupnout,“ řekne nemilosrdně a Pavel ucítí tah oprátky vzhůru. „Tak běžte, nebo nejdete do školy?“

Sarkastická hnusná potvora, pomyslí si vztekle. Zasedla si na mě. Nesnáší ji už teď. Kéž by se vrátilo jejich zlatíčko. Jenže ta je těhotná a než se vrátí do školy, bude už dávno stařec. Kruci, proč si musela to mrně pořizovat zrovna teď? Nemohla počkat ještě dva roky?

Zvědavé pohledy ignoruje a těžce se usadí do lavice. Rozvrh hodin. Tři hodiny angličtiny? Může si rovnou hodit mašli, zasténá pod nepřízní osudu a dumá nad rozvrhem, jestli je opravdu jejich třídy.

„Tak co ti chtěla?“ O přestávce se kolem jeho lavice shromáždí hlouček spolužáků.

„Pokud se nezlepším, tak rupnu.“

„Bába protivná.“

„Ale naučí,“ pronese klidně Jiřina.

„Tobě se to řekne. Ty máš strýčka v Anglii.“

„No a? Musím se taky učit. Například mi nejde matika.“

„Jeden předmět z padesáti, co?“ Složí Pavel hlavu na lavici a zírá ani neví na čí poklopec. Krucinál, má to on zapotřebí?

„No tak řekni tomu mistrovi, aby tě učil anglicky a ne flétnu. Stejně ji nepotřebuješ.“

„No jo. Už to vidím, jak anglicky koktám, že potřebuji hodiny angličtiny navíc. Je to Japonec. Co, když bude umět anglicky hůř než já?“

„Pavlíku, to víc nejde.“ Jiřina do něj nemilosrdně zaryje celou pravdu.

Pavel si povzdechne, když zazvoní. Lidská těla se složí opět do lavic v podivných paragrafech. Katty u okna zuřivě mačká SMS.

„Stejně jako vloni, tak i letos je zákaz používání mobilů při hodinách, slečno Kateřino Malá.“

„Ano, pane profesore, ale s tímhle se nechci rozejít!“ namítne oslovená a třída vybuchne v smích.

„Já vás dokonale chápu, ale nemyslím, že jedna SMS něco zmůže a váš chlapec jistě pochopí, co je důležitější. Telefon.“ Natáhne ruku k mobilu. Katty se na něho nenávistně zadívá a sevře rty. Neochotně mu podá mobil a sleduje ho celou dobu, co jde k tabuli. Oči všech sklouznou k modrému mobilu, který leží na kraji stolu. „Po skončení hodiny si ho můžete vzít.“

Na tabuli načmárá jméno: Václav Novotný. „Jsem učitel dějepisu. Kdybyste přes prázdniny zapomněli, co učím.“

Pavel si řekne, že tohle nikdo nemohl zapomenout, i kdyby si to silně přál. Učitel suchar, co nesnáší mobily. Zabavuje je jak na jezdícím pásu. Poslouchá nástin prvního pololetí a dumá o tom, proč zrovna on musel vyfasovat Černou můru. Povzdechne si.

„Je vám něco, pane Krátký?“

„Ne. Jen je toho hodně.“

„Děkuji. Aspoň někdo dával pozor.“ Pavel se zářivým úsměvem se rozhlédne. „Co byste řekli malému testu příští hodinu? Jen opakování toho, co jste jistě přes prázdniny zapomněli.“ Zasténání a hlavy na lavicích. Pavlův zářící úsměv pohasne.

„Ano, je toho hodně a vy budete mít co dělat. Takže si otevřete učebnice na stránce…“

Hromadné zasténání. Námitku, že je začátek školního roku učitel ignoruje.

„Nemáme knihy.“

„Aha. To je strašné. Kde jsou ty časy, kdy žáci byli připraveni už od první hodiny. Pak vytáhněte sešity. Ty snad máte, nebo ne?“

„Já nemám!“ Klidně se přihlásí Láďa.

„Pane Krátký, dejte mu list papíru. Pan nemotorný si to jistě rád doma ještě jednou opíše.“

Láďa zakleje s hrůznou představou opisu doma. Vykašle se na to. Jenže tyhle věci si k jejich nekonečné smůle perfektně pamatuje. Bude to muset opsat a příští hodinu ukázat.

„Tak jsem tu!“

Pavel se otočí po dveřích, ve kterých stojí Marek. Vsadí se, že to táhl na počítači ještě další dvě hodiny po tom, co se na ICQ rozloučili. 

„Ano, to vidím, pane Drzevinský. Sedněte si! Jestli míníte chodit takhle pozdě, rupnete.“

Marek se posadí vedle Pavla a uculí se na něho.

„Jak bylo?“ zašeptá hlasitě a překvapí ho mrtvolná bledost jeho přítele. „Pane profesore, Pavlovi je špatně. Mohu ho dovést na čerstvý vzduch?“

„Pane Krátký, nevypadáte opravdu dobře.“ Celá třída se otočí na Pavla a ti, co nevidí přes profesora, se vyklánějí, aby Pavla zahlédli.

„Ne, děkuji.“

„Dobře. Tak si pište…“

„Zrádce,“ zašeptá napůl úst Marek a čmárá do sešitu pitominky.

Pavel zatím přemýšlí, jak zvednout svoji výkonnostní laťku v angličtině. Rupnout si nemůže dovolit. Bude muset dřít. Hodně dřít. Pokusí se přemluvit Jiřinu, aby mu dávala hodiny angličtiny. Bude muset prolézt ročník, i kdyby měl na kolenou požádat pana Takahashiho o další hodiny. Pozítří ho uvidí.

Začne se těšit. Z toho, jak ho na tu krátkou chvíli uviděl, vypadá moc dobře. Pohlédne na Marka. Ještě před rokem byl zamilovanej do svého přítele. Po jednom incidentu se to vytratilo. Chtěl by si najít přítele. Jenže na malém městě je to sebevražda a k tomu rodiče. Zatím nic netuší a doufá, že nevytuší. Nejvíc se těší, až vypadne ze školy na výšku. I proto musí prolézt. Jednoduše MUSÍ.

„Co je ti?“ Marek se k němu obrátí a přeloží papír s poznámkami z dějepisu do formy letadýlka.

„Zasedla si na mě Černá můra, a pokud se nezlepším, trata dolů?“ ukáže směrem k podlaze.

Marek zapomene na letadýlko a zírá. „Děláš si prdel?“

„Nedělám.“

„To si nemůže dovolit!“

„A jako kdo ji v tom zabrání?“ Vstane a jde na chodbu. Je velká přestávka. V ruce krajíc chleba. Má je raději než svačiny z pekárny.

Marek se postaví vedle něho. Ví, jak Pavel touží dostat se ze střední co nejrychleji. Sice nechápe proč, protože on nemíní trávit další léta po školách, ale Pavel na to má. Co si pamatuje, tak o tom mluví a plánuje si, na kterou školu půjde. Popravdě občas má pocit, že mu je jedno, jaká škola to bude. Hlavně velká Univerzita ve velkém městě. On taky chce vypadnout z jejich maloměstečka, ale ne do školy.

„Požádám Jiřinu o hodiny ájiny.“

„Ehm. Ještě nikdo ji k tomu nepřemluvil. Poohlédni se po jiných.“

„První Jiřina, zbytek uvidíme. Máme tři hodiny. Z toho jednu dvouhodinovku.“

„Dost, ale angličtinu musíme umět.“

„Do pekla!“ zavrčí, když zaslechne zvonění. Loudají se do třídy.

Pavel zbledne, když uvidí stát u tabule Černou můru. Těžce se posadí do lavice a nevšímá si soustrastného Markova pohledu.

Po skončení prvního dne se plouží domů s chmurnou náladou. Ani Katty s Markem se ho neodváží zastavit a tak jde domů sám. Doma pečlivě uklidí boty a vyjde nahoru. Klesne na židli u počítače a civí na něj. Černá můra předvedla, že to myslí vážně a vyvolala chmury nejen na jeho tváři, ale i na dalších. Všichni byli po její hodině jako zbití. Jedině Jiřina v pohodě křupala jablko a Můru ignorovala. Ta ji vyvolala a nastala anglická slovní přestřelka, kterou nedokázal nikdo sledovat kromě Martina, který si místo osvěžení znalostí, hrál pod stolem hru.

Fiasko 3.B třídy se ukázalo v plné kráse.

„Doprdele!“ zakleje u počítače.

„Co se stalo?“ zaslechne u dveří.

„Neklepeš nebo co?“ vyjede na matku.

Ta pokrčí rameny. „Měl jsi otevřeno. Jaký byl první den?“ V klidu se usadí na postel a zkoumavě přejíždí Pavla.

„Coby. Normálka,“ zavrčí a kopne do tašky, až zajede pod stůl. Učení nechce vidět. Chce se nějak odreagovat. Nejlépe u nějaké hry nebo programu pro dospělé.

„Aha. Tak proto kopeš do své oblíbené tašky? Vysyp to, nebo mám zajít do školy?“

„Ne, to ne,“ málem zasténá a horečnatě přemýšlí. „Dostali jsme na angličtinu Čer… profesorku Sovákovou.“

„Aaa?“

„Zasedla si na mě.“

„To je dobře. Potřebuješ to jako sůl a koukej nerupnout.“ Zvedne se a odejde. Pavel za ní hledí.

„A to si říkáš matka?! Co mě podpořit?!“

„Ano a tady máš něco k jídlu.“ Položí tác, pro který mezitím došla, usměje se a odejde. Tiše za sebou zavře dveře. Pavel pochmurně hledí na oblíbené chleby s uzenou šunkou a na jemně perlivou vodou. A to prý je výhoda mít doma matku učitelku. Hovno je. Je to spíš noční můra.

Zapne počítač, že mu málem čudlík vrazí do vnitřností a čeká, až naběhne Windows. Chmurně přemýšlí, že by měl vytáhnout učení, ale nejspíš by učebnici rozmašíroval v šlehači. Nenávidí ji. Nenávidí Černou můru. K čertu s ní!

Vyzkouší omezení a s radostí zjistí, že matka splnila slib. Zvedne se a zavře pokoj. Sedne si k počítači a najede na stránky, které občas navštíví tajně u Marka. Po chvilce si rozepne kalhoty a vytáhne si ho. Upřeně zírá na párek kluků, jak si to rozdávají, zatímco si ho honí o sto šest. Uleví se mu a sedí a kouká, jak další kluk souloží s jiným. Zavře stránky a utře se. Pochmurně zůstane sedět a přemýšlí co dál. Teď je mu to zrušení omezení naprosto k ničemu, protože od rána do večera bude sedět u angličtiny.

Vyštráchá zakopnutou tašku a najde učebnici ájiny. Praští do ní a rezignovaně ji otevře. Zahledí se ven. Měl by být teď s kámošemi venku a on tu sedí. Pokusí se ponořit do tajů angličtiny.

***

„Tak dnes jdeš k  sensei?“

„Cože?“ nechápe Pavel.

„Ty dutá hlavo. Uč se, uč se ještě víccc,“ zapívá Jarda. „Bože, co bych za to dal, abych tam mohl jít. Hele, mohu jít s tebou?“

„Ani náhodou. Ještě bys ho mohl znásilnit,“ řekne se smíchem Pavel a jde směrem k růžové budově, ve které se pořádají různé kroužky, a které navštěvuje už X let.

„Můj otec nemá na to, aby mi zaplatil tak drahý kroužek.“ Jarda klidně prohlásí vedle Pavla už proto, že mají stejnou cestu. Pavel si v tašce nese zobcovou flétnu.

„Mě spíš mrzí, že když se nastěhoval do Zámečku, je po našich výzkumech.“

„Myslíš, že to ví?“ pochybuje Jarda a vzpomene si na vypáčené dveře. Jen tam řádili, nic víc. Nic nepoškodili, až na dveře.

„Nepochybuj. Nedivil bych se, kdyby to nahlásil tvému otci. Mohl bys to zjistit.“

„Pokusím se, ale musím být opatrnej, tak čau. Už jsi tady.“

Pavel pohlédne na hodinky. Za deset minut čtyři. Najisto vleze do budovy a jde směrem k hudební místnosti. Jsou tu dvě. Zastaví se přede dveřmi s cedulkou Takahashi Hikaru a opře se o stěnu. Vytáhne flétnu a naslouchá houslím. Housle? Zadívá se  na dveře. Myslel, že učí flétnu. Počkat, není tu nakonec špatně?

Dveře se otevřou a vyjde malá, přibližně desetiletá holčička s houslemi pod paží. Vyplázne na něj jazyk a zmizí. Pavel zavrtí hlavou. Ta dnešní mládež. Strčí dovnitř hlavu a rozhlédne se.

„Vy jste Krátký – san?“

Pavel zamrká. Co je? A potom mu to dojde. Čeština. On umí česky? Vleze dovnitř.

„Ano, pane profesore.“

„Můžete mi říkat Takahashi - sensei.“

„Ehm…,“ vzpomene si na Jardu a oslovení. Zní to podobně. „Máte mít hodiny flétny,“ přejde do angličtiny a Pavlovi se uleví. Přece jen neumí česky.

„Ano, sensei.“

„Takahashi - sensei,“ upozorní ho jemně.

„Ano…,“ ty vole, co je to za zrůdu? Ale rozumí mu krásně.

„Máte nějaké noty?“ snaží se mluvit pomalu a výrazně. Je překvapený, že vidí někoho staršího. Zatím učil malé holčičky a jednu dospělejší. Jako by tady nebyli žádní chlapci, kteří se učí na hudební nástroje. Prohlédne si ho. Vysoký, štíhlý, podivně pokroucený, jako by neuměl stát rovně. Hnědé vlasy se světlejší patkou. Zelenošedé oči a pravidelný obličej. Je hezký, usoudí v duchu a pokárá sám sebe. Je to žák a ty ho máš učit, připomene si, proč tu je.

Pavel si prohlíží svého učitele. Je vysoký a to si myslel, že asiaté jsou malí. Černé dlouhé vlasy, jaké viděl jen v asijských filmech kung - fu. Větší oči, ne ty škvírky a tvář normální. Urostlá postava v obleku. Jednoduše k sežrání.

„Tady, Takahashi - sensei,“ podá mu sešit pyšný na to, že to řekl anglicky.

Takahashi ho převezme a potom mu padne zrak na hudební nástroj. Zamračí se. To má být jako co?

„Co je to?“

„Flétna.“

„Flétna? Ne, příčná flétna?“

„Ne.“ Pavel má pocit, že je rudý, protože vůbec nechápe, co po něm chce.

„Tak neučit. Učím jen na příčnou flétnu,“ a vychrlí anglicky ještě něco, čemu nerozumí.

„Jinou nemám,“ řekne tvrdohlavě Pavel a nemíní se hnout z místa. Je protivný, změní šmahem názor. Může mít pěknou postavu, ale je to blbec.

„Chtít mluvit s rodiči,“ řekne pomalu a pečlivě česky. Zní to jako by mu někdo vrtal zub, v duchu se zašklebí.

„Víte, Takahashi sensei, jsem bez talentu,“ řekne anglicky a skřípe zuby nad tím přiznáním. „Nevím, proč mám mít jinou.“ Aspoň tomu porozuměl.

„Nevadí, naučíme. Chtít mluvit s rodiči.“ Vrátí mu sešit a ukáže na dveře.

Pavel tomu nemůže uvěřit. On ho vyhazuje? Otočí se a práskne za sebou dveřmi.

„Měl bys říct nashledanou, Takahashi - sensei,“ zamumlá Japonec a ukloní se. Přistoupí k oknu. Takže teď má volno. V myšlenkách se vrátí k zeleným očím. Jsou krásné, ale je nevychovaný. Je zvědavý, jestli přijde některý z rodičů nebo ne. Odvrátí se od okna a přejde k žíněnce. Zvedne čtvrtku a tužku. Začne kreslit nevrlou tvář svého dalšího žáka. Slabounce se usmívá, když jednoduchými tahy vytváří rysy.

Pavel vztekle rázuje domů. Shodí boty a vyběhne nahoru. Flétnu mrští na postel a posadí se na židli. Kouká na ni jak na hada. „Pitomec je to!“

„Už jsi zpět? Ale hodina ještě neskončila. Stalo se něco?“

„Je to idiot, mami. Neplať ten kroužek,“ řekne pochmurně.

„Ale já už peníze poslala a platbu nejde stornovat. Takže co se stalo?“

„Nic. Jen mu nevyhovuje flétna. Prý chce příčnou,“ řekne to nejistě. Popravdě zná jen ty dva typy. Možná existuje ještě jiná, ale ať si políbí šos. On nebude skákat, jak on píská. Pozoruje, jak mamka vykulí oči a zvedne se.

„Cože? Tak drahou věc?“

„Jo,“ ošije se, když sleduje odhodlaný pohled. „Mami, co chceš dělat?“

„Jdu tam!“ Vyjde ze dveří a Pavel nehnutě sedí. Ušklíbne se. Sensei dostane, co proto a zaslouží si to, zmetek. Ale je krásný, vzápětí si pro sebe dodá.

„Já mu dám!“ láteří pouze v zástěře, když vyběhne z domu a jde ulicemi k Domovu mládeže a dětí. Cestou sundá zástěru a vejde do budovy. Ví, kde jsou hudební místnosti. Rozrazí dveře s Japoncovou jmenovkou.

„Dobrý den, já jsem paní Krátká.“

„Dobrý den, Takahashi Hikaru,“ ukloní se a ona znejistí.

„Jdu ohledně svého syna.“

„Flétna?“ nadhodí anglicky.

Polkne. Angličtinu příliš neovládá. „Ano. On nemá talent, je zbytečné mít jinou flétnu.“

„Pak je mi líto. Učím jen příčnou flétnu,“ řekne zdvořile. „Mohu ho to naučit.“

„To nemehlo?“ zasměje se.

Hikaru zamrká, ale zůstane vážný. Nezná to slovo a její smích. Proč se směje? Svému vlastnímu synovi?

„Pane Takahashi,“ Hikaru udiví, jak hezky to vyslovila. „Já ji seženu, ale mohla bych vás o něco požádat?“

„Ano?“

„Mohl byste na toho uličníka mluvit anglicky? Jenom anglicky,“ upřesní.

Takahashi se v duchu usměje a zopakuje si nové slovo. Uličník. Proč ne. Ukloní se. „Bude mi potěšením.“

„Děkuji a nashledanou. Kdybyste něco potřeboval, obraťte se na mě.“ Ukloní se a vyjde ze dveří. Venku odhodlaně přikývne. Ví, na koho se obrátit. Vyjde z budovy a jde směrem k tetě Míle.

Pavel se podívá na hodinky a zamračí se. Je pryč už hodinu a půl. Co tam dělá?

Flétna 2_Hodiny angličtiny